Všechny normální lidi tady máme v kartotéce

Veškerý můj společenský život se odehrává u Simy na baru. Jednou sem tam přišla z venkovní vánice, sněžilo jak o život a já sem chodila po Řečkách v oteplovačkách, protože sibiř woe. Na baru seděl její brácha, Petin „Jé zdarec, tebe sem dlouho neviděl.“ Usmíval se, zatímco jedl kuřecí salát.

„Zdar, co to máš na sobě? Jedeš do Himalájí? Proč máš lyžařský gatě?“ Divila se Sima. „Petin přijel z Prahy, škoda že se nemůžem všichni ožrat.“

„Musím se vrátit, ještě mám ňákou práci a dálnice bude stejně zasekaná.“

„Hm, dospělost je pěkně na hovno nuda.“ Zhodnotila sem. Protože kde sou ty časy, kdy sme pařili do rána a pak se váleli v listí, rozhazovali v šalině hranolky a smáli se papežovi, že je debil.

Petin pokračoval ve vyprávění o práci, vzpomínali sme, jak dělal šou s hořícíma flaškama, který mu padaly a já sem se smála, protože to byla fakt prdel, a pak řekl, že by si chtěl zařídit svůj bar, „protože ve čtyřiceti už by měl mít člověk něco vlastního“.

„Jak ve čtyřiceti?“ Smála sem se.

„No tak mně je 36, to už mně táhne na čtyrycet.“ Objasnil. A já sem si uvědomila, že sem na tom stejně, a Sima taky, že už ten věk nemůžem zaokrouhlovat směrem dolů, takže když sem přišla do baru, bylo mi třicet, a když sem odcházela, bylo mi čtyřicet. Nemá smysl se obelhávat, sme v prdeli.

S Tomem bylo všechno ideální. Chodili sme do Olympie na rande, jedli sme hnusný nudle od ťamanů, poslouchali podřadný zpěváky, co štěkali do mikráku hrůzy od Chinaski a podobný sračky, protože Olympie byla dycky bohatá na takový freak show, házeli sme z galerky na ty ubožáky nudle a drobný.  Dělali sme různý věci, zablokovali sme frontu na jídlo a dělali sme, že se hádáme o tom, kdo zapomněl psa v autě. Vymýšlela sem nekonečný fóry na jeho kriminální minulost, jakože sem třískala tácem do stolu a zpívala They don´t care about us, a vůbec – to téma mělo širokej záběr. V autobuse sme hráli různý hry, nejčastěji na floutka a blbku, jakože když autobusovi vyplivly světla a zhasl uprostřed polí, a pak se zase rozsvítil, a já sem zklamaně zapištěla: „Lásko, já sem myslela, že  se zhaslo, protože se pustí ten film.“

A on mně řekl: „Miláčku, a co jsi chtěla za film?“

A já: „Pretty woman, můžeš jít za řidičem prosím, ať to tam pustí?“ A zírala sem na obrazovku, kde běží reklamy o tom, že v autobusu může někdo spadnout.

A lidi s kabelama čekali, co bude, jestli tam jako pude, nebo ne, a on mně řekl: „Ty nepotřebuješ vidět žádnej takovej film, protože ty seš ta nejhezčí Pretty Woman na celým světě.“

A já sem se jako rozbrečela. Nikdo netleskal. V autobusách bývá nuda jako piča.

Hra na blbku byla nejlepší v elektru, kdy mně chtěl koupit mobil, tak sme brali do ruky makety, umělohmotný telefony s evidentní samolepkou jakože displeje, a já sem si počkala až příde prodavač do bezprostřední blízkosti, a Tom se mě zeptal „A co tenhle?“ a já sem ho vzala do ruky, zoufale sem mačkala tlačítka na samolepce, pak sem k němu zvedla naivní oči blbé blondýny a zklamaně sem mu řekla: „Nejede tam facebook, ten nechcu.“

A prodavač řekl: „To je maketa.“ A vypadal fakt vyděšeně.

A já sem se podívala na cenovku a řekla sem: „Za jedenáct tisíc? Pfe!“ A odplula sem dělat machry k žehličkám.

Měla sem ráda, když sem za ním dojela do Třeskoprsk, jakej tam byl klid. Vesnice za Brnem, nejlepší flek na světě ever. I když to má pět baráků, jednou sem tam v noci zabloudila, když mě autobus vysadil na blbé zastávce, nebo já sem se vysadila na blbé zastávce, nebo co…  v deset večer, a šla sem do neznámých končin, úplnej explorer, samozřejmě sem si myslela, že du k Tomovi domů, ale to sem teda nešla, protože najednou sem se vynořila někde na poli, v noci tyjo, už sem viděla, jak mě tam napadnou krvelační zajíci, nikde nic, jenom pole a lesy, a někde vzadu komín, a tma, že by se dala krájet. Zima a sníh a tak, no prostě vzpomněla sem si na Beara Gryllse, jak by todle řešil, a pak sem se otočila, a po svých stopách sem došla zpátky k autobusu a vod tama sem našla dobrou cestu k Tomovi, a ten mě zachránil horkým čajem, a celej byl udivenej: „Jak tady proboha můžeš zabloudit?“ a to je úplně nejlepší otázka, no prostě můžu.

Rána v Třeskoprskách sou úplně nejlepší, někdy se pohádáme, a pak mě de doprovodit na vlak, kde se zase usmíříme, a nebo jde v sobotu do práce, a já vstanu sama, otevřu si podkrovní okno, a to udělá v pokoji takový nezvykle pěkný, příjemný ranní světlo, takový měkký, jako plyš, a pak se podívám škvírou v okně ven, a tam nejsou žádný lidi, a ani kdybych zírala do oběda, tak tam nebudou, a to je ráj na zemi, a taky potají kouřím z okna a čekám jestli na mě ňákej spolubydla vlítne, a třesu se blahem, jaký zažívám adventůry, jako puberťák na škole v přírodě.

Po dvou měsících sme spolu začali víceméně bydlet, byl u mě každý den po práci, a když končil v práci v deset večer, tak přijel aspoň na noc, a Anička ho zbožňuje, dívali se spolu na Simsny, dokonce se spolu učili, a já sem měla najednou nabroušený všechny nože, a ráno když odcházel, tak zkontroloval jestli mám co kouřit, a když ne, tak mně nechal svoje cíga, a naplánovali sme, že si necháme dodělat kérky, koupíme křiváky, byl se mnou u zubařa, a spravil rozkopnutý vypínač. Dostala sem novej mobil, svetry, bundu, drahý boty, trička… platil nákupy, a já sem vařila. A vařila. A vařila.

Když sem zjistila, že stojím u sporáku skoro furt, nebo skoro furt nakupuju, nebo plánuju co nakoupím a uvařím, dostala sem se do vážné krize, protože sem si uvědomila, že tady život skončil, todle ty vole nikdo nechtěl, začla sem naříkat a plakat, že nechcu skončit jako stepford, že sem dycky chtěla být svobodná, jako káně lesní, a když nemůžu lítat nahoře, mít všechno na háku a srát lidem na hlavy, tak sem chtěla aspoň jezdit s kapelou na turné, hrát pokra, ochutnat všechny kávy světa, a né že skončí můj život v kuchyni, kde se mi rozlije blažený pocit po těle, když dovařím játrovou omáčku a nikdo se z ní nepoblije, a to je všechno, a co dál jako, byla sem v koncích, a na znamení protestu sem pověsila do kuchyně obří plakát Kurta, dvakrát dva. Metry. Byl fakt velkej.  A s Tomem sem se rozešla, protože já su svobodnej člověk, já nemůžu… já nemůžu.

Následovaly rozhovory, výčitky a tak dál, já sem si připadala jak ve scéně z filmu o Jerrym Lee Lewisovi, kterej si vzal svou šestnáctiletou sestřenici, ona pak v kuchyni na zemi mezi pánvičkama brečela, že takle si ten život nepředstavovala, furt dokola sem opakovala, že se můj život nemůže smrsknou na vaření a starání o dalšího člověka, že je toho prostě moc.

Rozejití sme byli tři hodiny. Sebral se a odešel, a já sem trpěla jako pes, a pak se vrátil, s tím, že su sice pošuk, bláznivá holka, ale když budeme chtít, tak to zvládneme, a tak sem dostala dva dny volna, dva dny v týdnu, který mám jenom pro sebe, on je u sebe doma, já si dělám co chcu, a takhle by to mělo stačit, a tak to nakonec i stačí, naberu sílu, užiju si svou relativní svobodu, a jedu dál. Funguje to.

Vařím jenom o víkendech, protože kuchyň je depresivní místo, a nikdy víc.

Naučil mě házet s nožem, dostala sem motýlka, a naučil mě pokra, a já sem si uvědomila, že je to ten pravej, a jestli to kvůli něčemu zahodím, tak su kokot.

Plakát Kurta spadl ze zdi, protože byl moc těžkej, a vzal sebou kus omítky. Rozhodla sem se, že rekonstrukce bytu je nutná, protože žijeme jak v cigánově more.

Od vánoc mě bolí zub. Někdy se to dá vydržet, někdy ne, a cpu do sebe hafo prášků. Přes vánoce zubařka nefungovala, a to jakože vůbec, a já sem se vytočila a rozhodla se najít si jinou zubařku, jenomže to byla fašistka eště horší, v první řadě mně nadala, že mám zubní kamen, následně mě obvinila, že si nečistím zuby, a proto mám zubní kamen, a já sem řekla: „Tak normálně si čistím zuby dvakrát denně, dneska sem si je čistila čtyřikrát“, než sem šla k zubákovi, to dá rozum, načež mně řekla: „Tak to není pravda“, a já sem řekla „Takže lžu, jo?“ a měla sem té svině po krk, protože sem potřebovala spravit bolavej zub, né poslouchat kecy o zubním kameni, ten sem dycky měla a mít budu, a ona mi řekla, že jestli chci aby se mi podívala na ten bolavý zub, tak mi musí odstranit zubní kamen, což sem řekla, že nechcu, protože neuvalím pětikilo za hovadinu, která nic neřeší, mě bolí stolička, načež mi řekla, že nebude ošetřovat prasata, který nechtějí spolupracovat, já sem ze sebe strhla bryndák, sebrala sem kartičku a občanku, řekla sem paní zubařce, že je prase, protože ať se naučí chovat, do prdele, a vzala sem kramle.

Pokus číslo dva proběhl když sem se rozhodla vrátit ke svojí zubařce, to už byl únor, protože objednací lhůty, že… člověka bolí od vánoc zub a všem je to jedno, už sem viděla, jak si tu stoličku vymlátím šutrem, jak Robinson, ale teda šla sem k té svojí zubařce, od které sem chtěla původně zdrhnout, protože vím, že je to pizda, co má k odbornosti daleko jako já k titulu na matfyzu, ale rezignovala sem, řekla sem si, že lepší to nikde nebude, nechám si vyvrtat zub a tím to pro mě jako hasne, a tak sem přišla do ordinace, kde mě sprdla sestra, že jdu o pět minut později, pak nastalo zběsilý hledání mojí karty, kterou nemohly ty dvě mindy najít, protože v dnešní době kompjůtrů jů trů trů je potřeba mít všechno ve složkách roztahaný přes tři ordinace, to dá rozum, nakonec zjistily, že karta je u doktora naproti, kterej mě kdysi bral jako záskok, protože světe div se, vole, moje doktorka opět neměla ordinační hodiny, sestra mi řekla : „A chodíte sem, určitě?“ a já sem řekla že jo, a sestra pokračovala: „A pamatujete si paní doktorku že by Vás ošetřovala?“ A já sem řekla, že nevím, protože „nemám vůbec paměť na obličeje“, což je pravda, takže by mi mohl vrtat zub klidně Fantomas, já tak lidi vidím, jako fantomasy a neumím je rozlišit, jedině ty co sou se mnou dýl, ale cizinci sou fantomasi, nenaděláš nic.

Sestra nebyla schopná najít mou kartu, takže mi řekla: „Všechny normální lidi tady máme v kartotéce, ale Vás nemůžu najít“, a já už sem byla fakt otrávená z arogance takových kund, tak sem řekla něco jako „Tak já prostě nejsu normální“, rozmáchla sem se rukama a byla sem připravená zase někomu nadat do prasat a zdrhnout, ale eště sem se zkrotila, jakože nebudu hledat dalšího zubáka, to je moc práce, a pak konečně našli mou složku, načež se zjistilo, že sem u zubařky byla naposledy před sedmi rokama, a začal poprask, co že su to za člověka, a já sem řekla, že proč bych někam chodila, když mám zdravý zuby, a zubařka byla na koni, že mám strašnej zubní kamen, a že ho musí dat okamžitě pryč, ale okamžitě, nebo mi zuby vypadají, nejspíš hned zítra ráno, a taky mi řekla, že se diví, že ty zuby ještě vůbec mám, protože zubní kamen mohl udělat takovou paradentózu, že by mně všechny vypadaly, to si pište, ale já si nepřipadám, že bych měla ňákej problém, když sem sedum let nepotřebovala zubáka, ne? Ale tak aby byl klid, nechala sem si dat pryč ten zubní kamen, za čtyry kila,  bolelo to jako prase, načež mě přesvědčovala, že „to nemůže bolet, co děláte“, ale já sem ji poplivala tou vodou, protože lhala,  pak se mi podívala z metru na tu stoličku, a řekla, že se stoličkou nic nemám, zuby mám zdravý, tak mě nemůže nic bolet, dala mi ke stoličce ňákej drén, to sem teda vůbec nepochopila proč, když s ní nic nedělala, vyplácla sem čtyry kila, a šla dom. Čekat, že to přejde.

Nepřešlo. Zub bolí dál. Jedu třetí kolo, hledání zubáka, pak už nastoupí ten šutr.

S Aničkou sou problémy, jeden za druhým, mám z toho hlavu jak pátrací balón. Utíká ze družiny, pozdě chodí domů, nedělá úkoly, špatně se učí, a zajímá ji jenom hokej, protože chodí s kámoškou na Kometu. Puberta, zdá se, udeřila v plné palbě a já se modlím, aby vědci vynalezli lék proti pubertě, protože ještě jednou uvidím, jak otáčí oči, tak si pudu sehnat tabletu kyanidu, kterou si dám mezi zuby a v nejhorším skousnu.

Jako proč, proč je to dospívání tak těžký? To příroda přece mohla zvládnout líp, takhle hodí děcka, sotva se vylíhnou, do brutální hormonální bouře plné psychických tlaků a zvratů, dyť je to strašně krutý. Zlobím se. Mám vztek, že nemůžu pomoct, že si tím každej musí projít sám, a ta bezmoc mě vysiluje. Bezmoc, že i když se jako rodič budu snažit sebevíc, nedokážu zařídit, aby byla šťastná, protože valná většina situací není v mých rukách.

Achjo, kdyby to tak všechno dokázaly spravit palačinky s marmeládou.

Zjistila sem, že u hasiča v práci už su rok. Při jubilejní rekapitulaci musím říct, že sem si nepohoršila, ale ani nepomohla, kariérně sem nevyrostla ani nezakrněla, a na socdávkách zůstanu i nadále, jako chudý pracující, což je ta nejblbší možnost. Ještě že nemám žádný ambice.

V příštím životě se chcu narodit jako cigánka, úplně to vidím, vytáhla bych si před barák křeslo a vod tama bych vládla celé ulici, v teplákách zaříznutých do dvou obrovských mega giga půlek, na nohách bych měla žabky, protože žádný jiný boty bych nevobula, jak bych měla tlustý nohy, a na té tlusté noze bych měla goldnu s křížem, protože Ježíš to všecko spasí, kolem mě by běhalo pět děcek, o který bych se nemusela starat, protože by se živily jako kočky na ulici, jenom by občas za mnou nějakej pakátlík příběhl, jakože ahoj mami, já bych pokynula rukou, jako to královny ulice dělaj, přihnula bych si škopka a počkala na starýho, až pude okolo z herny, že bych ho poslala jako eště pro dvě desítečky, a gothaj na večeřu, a stačilo by mně to tak jak to je, protože kdo potřebuje prachy a luxus, když může sedět v křesle před barákem.

Sima mně řekla v lezbím baru u škopku, že v práci už brzo skončí, protože už prostě nechce dělat v baru, nikdy, že už toho má dost, každej půlrok jiná práca, jinej bar, a všude stejně blbě ožralí lidi, a že to asi zabalí a pude dělat něco pořádnýho. Nevím, co tou pořádnou prací myslela, ale znamená to, že zůstanu v Řečkách sama, jako kůl v plotě, a budu zase na oběd chodit za ovečkama, dělit se o jabka.

Love story

Všechno to vzniká z nudy. Najít někoho na netu, jít na rande… poslechnout si spoustu keců, poznat lidi, zadara se opít… to všechno je tři miliardkrát lepší, než sedět doma, a naříkat, že se nic neděje, protože já nesnáším nudu, jenomže ve finále všechny ty schůzky sou jedna velká nuda.

Po vánocích sem se sešla s týpkem, co vypadal jako meloun, měl takovou melounovou hlavu, pořád mluvil o svojí práci, a o tom, jak je v té práci dobrej, a jak má tu práci rád, a jak se budem dívat na filmy, protože on má rád filmy, blá blá blééé… Vypila sem svoje dva grogy, a abych zabila nudu eště druhej den, sešla sem se s ním na oběd, protože sem potřebovala vyprošťovací polívku, a po půl hodině sem byla tak otrávená nudou, že sem to za sebe aji radši zaplatila a vypadla. Stěhovat kancl. Protože všechno bylo lepší než nechat Melounovou hlavu, aby ze mě vysála život. Venku před kanclem sem kouřila a vyjednávala s Osudem, říkala sem mu: Proč, proboha, proč musím furt snášet tak nudný lidi? Nemůžeš poslat někoho, s kým bude zábava? Dík. A nahoře už se to na mou žádost začlo vařit.

Stěhování kanclu probíhalo o víkendu a bylo to namáhavý a náročný, ale kancelář mám tak krásnou, že to stálo za to. Aspoň se něco dělo.

Zbyněk pořád psal, ať se stavím, ale ten už mě taky nudil, takže to vzalo definitivní konec.

Silvestra sem se rozhodla strávit doma. Anička byla u Huga, a nebyl nikdo, s kým by mi připadalo zábavný někde trdlovat u rachejtlí, no prostě zabitý, když je člověku 36, je všechno mrtvý, zhnilý, umřený a nudný. Jediný možný východisko je čekat, až se ti zadaní veselí lidi s rodinama jednoho krásnýho dne rozvedou a přilezou, a do té doby můžu s rukama v kapsách šontat po sídlišti. Nuda se zhmotnila, až se dala žrat.

A na Silvestra večer sem se seznámila na chatu s Tomem. Psali sme si dva dny, já sem se u toho hrozně smála, protože to bylo vtipný, psali sme si celej den o tom, jakože sme blázni a žijeme v ústavu. Sešli sme se v sobotu večer, v sedum, nahoře na sídlišti, jel kvůli mně přes celý Brno a ještě kus dál. Bylo mu přes třicet, ale vypadal mladě, jako Eminem, takovej kluk vod benzínky, kluk s kšiltovkou. Mluvili sme … několik hodin, smáli sme se, dali sme si grogy, a chodili kouřit ven, brouzdali ve sněhu, pak nás z hospody vyhodili, tak sme šli do další, a já sem si někdy mezi hospodama uvědomila, že by bylo úplně nejlepší, kdyby ta noc vůbec nikdy neskončila, protože sem se takhle nebavila věčnost. Měli sme už naplánovaný, že budem bydlet v maringotce, žrat psy a ježky, topit sloníma hovnama a oblíkat se do dek, co nakradem v armádě spásy. A šli sme do další hospody, dali sme si grogy a piva a já nevím co a skončili sme ve tři ráno, a na zastávce bylo jasný, že vůbec nikdy, nikdo nechce, abysme šli od sebe. Never ever. Jenomže já sem musela jít spat, protože sem druhej den stěhovala kancl. V neděli.

Přišla sem do práce úplně k.o., ale šťastná jako blecha. V noci sem spala dvě hodiny. Bylo mně blbě. Tom napsal, jestli nechcu, aby mně přivezl oběd. Bylo to úplně to nejlepší, co mně kdo nabídl od dob… co Ježíš chodil po zemi. Ale mně bylo blbě, nesnědla bych ani křupku natož oběd, a tak sem se radši pustila do stěhování. Sešli sme se další večer, a já sem věděla, úplně na milijon procent, že se stalo něco výjimečnýho, že ho chcu vidět ještě potřetí a počtvrtý a po zilijontý, každej den, a smát se, a tak. Všechno bylo tak easy, svět byl tak… veselej. Doříkávali sme za sebe věty a smáli se vtipu ještě než ho někdo řekl. Bylo to jako mluvit se svojí duší. A ten večer sme si řekli, že spolu budem chodit, protože to jinak nejde, že? My už nemůžem být nikdy od sebe, že? Vykousli sme se na zastávce a bylo to boží, a pak mně řekl, že umí cigánsky, a cigánsky na mě taky mluvil, a já sem se smála jak střelená, a pak řekl, že se to naučil v lochu, protože seděl za rvačky, a já sem se smála dál, ale nebyl to vtip. „Ale bylo to před deseti rokama, od té doby sem se změnil.“

Tak určitě.

Druhej den sem Osudu říkala: „To sem si tyvole myslela, že celej život čekám na kriminálníka, všechno do sebe zapadá, nikdo normální mě nemohl bavit nikdy, žejo. Very funny.“ Chvílu sem byla nasraná, co to zase sakra je za vruty, ale pak sem nad tím mávla rukou. Je to jak to je.

Přijel za mnou další den, má to ke mně přes hodinu cesty, a stejně dojel, aji v mrazu. Šli sme do baru, a tam mi vykládal, jak se dělá kvaska, a jaký to je na samotce „dají tě do díry, třeba na deset dní, a nemáš tam nic, jenom bibli, ta je napůl vykouřená“. „Dali mě do cépézetky s borcem, kterej si dal v baru ruku do kapsy a dělal, že tam má granát, vyhrožoval, že ho odjistí, a tak vyklidili bar, pak ho sebrali, dostal šestnáct měsíců natvrdo a nikoho nezajímalo, že to byl vtip.“

Svěřila sem se, že si Andula rozbila mobil, a když sme se viděli potřetí, už pro mě měl hátécéčko. Zírala sem jako péro, přece jenom mi nikdo nikdy nic nedal, stěží za mě někdo vůbec zaplatil škopek, a najednou novej mobil, wow. Ale to není tak důležitý jako to, že sem se vůbec nebránila, abysme se viděli každý den, a psali sme si dvacet esemesek denně, čemuž sem se dycky smála, jak sou lidi blbí a infantilní, a volali sme si, a já sem nemohla spat, ani jíst, ani nic, a přesto sem se cítila tak… živá. Jako by věci najednou daly smysl. Všechno do sebe zapadlo.

Na čtvrtým rande sme tančili venku, z hospody hrála hudba, sněžilo. Přiznal mi, že se se mnou poprvý sešel proto, že „sem myslel, podle toho, cos psala, že seš blázen“ a pak dodal „a ty seš“ a v oku se mu zaleskla něha a dojetí, že sme se konečně našli.

Z líbaček na zastávce sem dostala opar, bolela mě půlka xichtu. Šli sme do kina na Mojžíše, předtím sme se stavili do Aska, natáhnout se na postele, a ve vystavených kuchyních sme dělali, že tam žijeme, já sem jako vařila šlupku z pomela podle Ládi Hrušky a on přišel jako z práce a donesl jako okenu na zapití, a pak sme si pučili sklinky, sedli sme si ke stolu a dělali, že máme snobskou večeři a vedli sme taky snobskou konverzaci o tom, že Tarantino je úchyl. Mojžíš byl hrozně dlouhej a já sem na konci usnula, protože sem týden nespala.

Když sem se vzbudila, šli sme na jídlo. Čekala sem u káefcéčka na svou tortillu zasraně dlouho, pochodovala sem před pultem fastfoodu jako hradní stráž a Tomovi sem řekla, že su čáp, protože se nudím, a on se smál, netahal mě za rukáv a nesyčel „tssss… přestaň s tím, děláš ostudu, okamžitě se uklidni!“ tak jako to dělali dycky všichni, ale smál se, a řekl: „Máš pěkný dlouhý nohy, čápe.“ A já sem definitivně věděla.

Pak sme spolu strávili víkend u mě, když Anička byla u Huga, takže pohoda, klídek. Najednou sem nechtěla odnikud zdrhat, nebo někoho vyhazovat z postele, všechno bylo jiný. V noci sme nespali. Povídali sme si o tom, jak bysme vládli v Rumunsku cigánům.

„Byla bys královna v takové osadě, protože umíš číst, a umíš s těma internetama.“

„Myslíš, že mají v Rumunsku internet?“

„My bysme měli, v naší maringotce.“

„Měla by naše maringotka kamna? Aby mně nebyla zima.“

„Měla by rovnou troje, a krb uprostřed. A sehnal bych ti kabát z fretek.“

„Ještě ňáký goldny na krk bysem chtěla, když královna, tak pořádně.“

„Posbíral bych zlatý zuby ve vesnici, to zlato roztavil, a udělal ti z toho … korunu!“

Nespali sme ani druhou noc. Dělali sme, že sme bohatí rapeři. Byl to ten nejlepší víkend všech dob.

Pak sme si jeden den vzali dovolenou z práce, abychom se mohli jenom tak poflakovat po městě, a pak sme byli u doktorky pro neurol, bude se nám po tom dobře spat, říkal, a bylo to nutný, protože tři týdny sme nespali, jenom sme žili z toho… souznění. Už sme se vlekli jak lemry, ale spát nešlo, a tak sme šli ke mně, dali sme si čtvrtku neuroše, já sem řekla „se mnou to nic nedělá“ a pak sem se rozpustila v kuchyni na židli, stekla sem dolů na zem, a pak sem se zázračně ocitla v posteli a během hodiny sem se prospala tak dobře jak nikdy v životě. Bůh žehnej neurolu, amen.

To bysme měli. „Je to pěkný šílenství“. Řekla sem, když sme seděli u grogu. „Ani to nemůžu nikomu říct. Dycky sem byla taková rozumná… logická…“ Kroutila sem hlavou. „Co to sakra…. Co to je?“ Dyť sem se takovým věcem dycky smála.  

Chtěla sem se stavit za Simou do baru, přes oběd, protože sem se jí vyhýbala už tři týdny, jenom abych to nemusela nikomu říct, ale přísahala sem si, že tentokrát se za ní stavím, tyvole, a řeknu to, někomu to řeknu, ať je to nahlas, ať je to pravda, ať na to zasvítí světlo boží… jenomže sem usnula v práci pod stolem.

Donesl mi pásek Armani, tričko, bundu, empétrojku, sluchátka… kupoval pizzy, se kterýma sme si zalezli do postele. A když sem poprvé dojela k němu, dal mi stříbrný řetěz, na kterým bylo písmeno T.

„Jako Tupac.“ Odtušila sem poselství raperskýho řetězu.

„Seš královna rapu teďka.“ Zálibně se na mě díval.

„Bohatá jak prase.“ Tak sem si připadala.

„Ještě tu jachtu, a máme všechno.“

O víkendu sme vzali Aničku na procházku, pak si u mě nechal kartáček, a já su poučená, že kartáček je důležitý ukazatel… nevím čeho, ale je to ukazatel. 

Zbořila se postel. Není to tak pikantní, jak to vypadá, jednou sme prostě jedli v posteli pizzu, kočka si šla zaškrábat zespodu pod postel na rošt, protože si z toho udělala škrabadlo, a najednou rup, mňáááu, dvě prkna v hajzlu, my s pizzou propadení, postel v hajzlu, nádhera.

Tohle všechno se stalo během tří týdnů, nevěřím. Čas jako by byl a nebyl, rozhodně ale neběží tak, jak by člověk předpokládal.

Z věděckýho hlediska mě to vede k závěru, že je nějaká veličina, která dokáže ohýbat čas a prostor. Děsivý.  

----------------------------------

Za příspěvek děkuju, je to povzbuzující nakopnutí :)