Strašek

Nenávidím zimu, nenávidím na zimě všechno, a úplně nejvíc ze všeho je mně líto, že nejsu medvěd, co zaleze do brlohu a celou zimu prospí. Nebo hraje hry, nebo tak něco. V momentě, kdy všechno zamrzlo, sem byla zoufalá. Stála sem na peróně při ranní cestě do práce, kosa jak prase, vítr mě bodal do obličeje a foukal mi do uší i přes sluchátka, nenáviděla sem celej svět, a ten posranej hlásič, co hraje mega shitty melodii pokaždý, když hlásí zpoždění, už mě pěkně začínal srat. Stála sem tam s borcem, se kterým tam stojím každý ráno, a má tenisky, dycky má tenisky, i když mrzne, a nikdy sebou nemá nic víc než telefon, asi chodí do práce, ale nebere si sebou ani svačinu, ani nic…?, a v tom mrazivým ránu, kdy se vlaky rozhodly, že se na nás komplet vykašlou, sem chtěla navrhnout, že se spolu zabijem, no tak, známe se tak dlouho, stojíme tady spolu každý ráno, skoro celej rok, tak teď je čas… skočit na koleje.

Odešla sem do čekárny, protože mi začínal mrznout vzduch v plicích, smrdělo to tam chcánkama od bezďáků, a nikdo tam nebyl, protože nikdo se neodvážil očekávat, že vlaky vůbec pojedou, znovu hlásili zpoždění mýho vlaku, kterej měl jet už před hodinou, a najednou profičel kolem, viděla sem ho z okna, vyběhnu na perón, kluk nikde, fuck… valím na autobus, z autobusu přeskakuju na jinej autobus, a pak na další… a za další hodinu sem v práci. Takhle to šlo tři dny po sobě, než sem to s vlakem vzdala, a začla jezdit autobusama, což byl trest boží, hromadná doprava je věc z pekla vymrštěná, to se nedá přežít. Namačkaní lidi, smrdící, vrtící se, prostě… ve vlaku sem pro sebe měla prostor jak vládkyně všech vesmírů, a stoleček na kafe, nikdo blbě nečuměl a nerýpal do mě loktem. Prosila sem ředitele vesmíru, ať mě vysvobodí, což se stalo, protože Anička onemocněla a já sem musela zůstat dva týdny doma.

Schválně sem si nevypnula budík, nechala sem ho zvonit v šest a představovala sem si, jak bych teď stála na zastávce, a teď se cpala do autobusu, a teď by mi určitě něco ujelo, chacha, a zmrzl by mně nos, a dojela empétrojka… a zatímco sem vymýšlela, co hroznýho by se mi stalo, dávala sem volume vyhřívací dece, co mám v posteli a bylo mně dobře. Jeden večer se stavila Saša, šly sme koupit dva litry vína a ty sme taky vypily. Byl to fajn večírek v kuchyni.

Když sem se vrátila do práce, hasič mně oznámil, že se budeme v prosinci stěhovat, ještě dál, než sme teď, což pro mě znamená jezdit nadobro autobusama. Ráno. Přes hodinu. Málem mě trefil šlak.

Když sem měla po večerech čas, a měla sem hlídání pro Andulu, jezdila sem za Zbyňkem. Občas sme si kromě sexu taky udělali pěknej večer, dotáhli sme si víno do postele, a já sem mlela a mlela a mlela… o tom, proč má strašek nejlepší oči, chápeš to, mořská kreveta… na co? A o tom, proč prostor zakřivuje čas a o tom, že není fér, že Jidáš je za toho zlýho, když mu to předurčili, to přece není fér, ne? A spoustu věcí mě tížilo, jenomže Zbyněk moc nebyl parťák na takový debaty, protože je fotbalista, a tak sem se dycky pak sbalila a jela dom, protože ani nedokážu s nikým strávit noc.

A pak mi řekl, že celej prosinec nebude mít na mě čas, protože fotbal, a já sem chytře řekla „čas není věc, co ti spadne do klína, ten si musíš udělat“ načež mi poradil, ať si na prosinec najdu někoho jinýho.

Tak jo. Život je moc krátkej na to, abych seděla doma a užírala se tím, že je někdo debil. Vlezla sem na net, jakože děcka kdo chce jít na pivo, a večer sem seděla u vína s borcem, kterýmu bylo třicet, byl rozvedenej, měl děcko, prachy a vlastnil autoškolu. Měl sedum aut. Byl vysokej a vtipnej, kšiltovkář s hnědýma očima. Vykládali sme si celej večer, uteklo to jako voda, a pak mě hodil domů.

Celej další den psal, jak to bylo fajn, a taky že bylo, a jestli se brzo uvidíme, a že spolu začnem chodit, pořád volal, a dal mi svou dceru k telefonu, abych si s ní vykládala o omalovánkách, a ptal se, jakou mám nohu, protože mi chtěl koupit boty a jako jo, bylo to moc rychlý. Domluvili sme se, že za dva dny pudem na večeři, a to se taky stalo, jeli sme na večeři za Brno v autoškoláckým autě, já sem furt šlapala na pedály u spolujezdce, což bylo funny, a pak sme přišli do restauračky, kde nikdo nebyl, na stole byla svíčka a já sem si dala pizzu, zatímco vykládal příběh o mrtvé nevěstě od Devíti křížů. Byl to dobrej příběh. A to sem si dycky přála, aby mě někdo vzal na večeři při svíčkách, protože to se mně nikdy nestalo, a tak sem si to mohla šťastně odškrtnout ze svýho bucket listu. Když sme dojedli a já sem se nacamrala z vína, vymysleli sme, že pojedem ke mně, ale né dělat sex, protože to bylo teprve druhý rande, a my, hodný holky, to děláme až na třetím, a to sem taky řekla, takže se pudem podívat na film. Cestou sem mu vykládala, jak sem dělala zdrávku, protože sem chtěla vidět pitvu. Kterou sem nikdy neviděla.

„Tak možná by sis to měla zkusit, víš … najít ňákýho bezďáka, nebo se s někým seznámit na netu, a pak si ho dotáhnout dom, a jakože… čpavek a tak, pak ho kuchnout a prozkoumat.“ Řekl zvesela.

„Však to právě dělám.“

„To není moc vtipný, vážně… není.“ Už tak veselej nebyl.

„Máš pistoli?“

„Jo.“

„Tak ji asi spíš nechej v autě, protože… víš co, jenom se ujistím, že ji necháš v autě.“ Pravila sem s kamennou tváří.

„To není vtipný.“

„Na jakej film se budem dívat? Vybírám já, protože je to jedno, ty z toho stejně uvidíš jenom začátek.“

„Máš skvělej humor, miluju tvůj humor… ježiši, nešlapej na ten plyn.“

„Jakej humor?“

I´m a creep, I´m a weirdo. Přesto sme spolu strávili bezva večer, u mě v posteli, žádnej sex, jenom sme se dívali na Veselé Vánoce, bylo to úplně blbý a já sem se úplně blbě smála a pila víno, bylo nám dobře, a pak sme skoro usnuli, jenomže já sem si vzpomněla, že nemůžu s nikým strávit noc, prostě ne, já to neumím, představa že s někým budu celou noc je natolik děsivá… že sem ho vyhodila.

„Chtěl bych tady zůstat, jenom bysme se obejmuli a usnuli.“

„Ne, běž.“

„Žádnej sex, přísahám, jenom bysme byli spolu, a ráno bysme se vzbudili, a já bych šel, je nám spolu pěkně, ne?“

You´re so fucking special, I wish I was special. „Jdi pryč.“

Sbalil se a nasraně odešel. Šla sem si na balkon zapálit cígo a dopít víno. Psal Zbyněk, jestli se nechcu stavit, a já sem se s ním definitivně rozešla. Pak sem šla spát.

Druhej den sem v práci nestála za nic, a tak sem se v obědové pauze stavila za Simou do baru, protože to máme od sebe kousek.

„Hele, že nevíš, co sem zase posrala?“ Dala sem jí zákeřnou otázku když mi donesla Birela.

Sima chvilku přemýšlela. „Nevím, ty toho umíš posrat hodně.“

A tak sem jí řekla story s borcem, kterýho sem vyhodila z postele.

„Zase?“ Kroutila hlavou. „Já nevím, co je na tom tak těžkýho, strávit s někým noc. Prostě byste se jenom objali, a tak byste byli celou noc.“

„To mě právě děsí.“

„Všechno si takhle zesereš.“ Řekla, zatímco utěrkou šolichala sklinku „Protože nejseš normální. Je nasranej, že?“

„To je každej, dycky, nasranej.“

„Nechceš pizzu? Zbyla nám tady jedna pizza.“

„Ne, dík, já vůbec nemám hlad. Dej mně ještě jednoho Birela, já pak zase povalím, achjo, proč je to všecko tak na hovno.“

„Ty seš na hovno.“

„Já vím.“

Ozval se za dva dny, pořád nasranej, ale ozval se, a já sem řekla, ať teda přijede ke mně, že si uděláme pěknej večer, a taky proběhne ten sex, protože třetí rande, to je jasná věc. A to se taky stalo, jenomže pak mě nutil, abych ležela v klidu, že se jako jenom budeme objímat, a to mě bavilo tak pět minut, protože mě nikdo nemůže znehybnit a to ani pod záminkou, že to bude něžný objímací znehybňování, přečkala sem takhle dvě hodiny, bez telky, bez ničeho, jenom „si užívat vzájemné blízkosti“, jak říkal. Po dvou hodinách sem byla fakt vyřízená, stěžoval si, že se pořád vrtím, a já sem mu řekla, že si možná měl na toto pořídit mrtvolu, protože ty se nehýbou, a pak řekl, že by bylo fajn, kdybysme takhle strávili noc, a já sem ho vyhodila znovu. A naposled. End of story. Už se neozval.

Druhej den sem se stavila za Sašou, podívat se kde bydlí a pozdravit jejího přítele, morče a králíka. Králíček byl boží, jednou si ho taky pořídím. A fretku. Fretka se bude menovat Bandit a králík bude Bobek. Počkala sem, až se s přítelem nasnídají, a pak sme šly se Sašou do hospody, kde sem si dala polívku, protože polívka všechno spraví. Bylo mně blbě ze včerejšího vína. Mluvily sme o dokumentech.

„Sjížděla sem teďka dokumenty čétéčka.“ Řekla sem Saši. „Byla tam ňáká reality šou o svatbách a byl tam jeden pár, mladý lidi, co se milovali, bydleli spolu dva roky, dva roky! A čekali na sex až po svatbě. Já to nechápu. To jako vážně? Představ si, že s někým žiješ dva roky, a …nic“

„Byli škaredí?“

„Jo.“

„To potom vysvětluje všechno.“

Saša je můj úplně nejlepší kámoš. Mohla sem jí říct o Jidášovi, o straškovi, i o tom, jak je příroda chytrá, že mě nutí dospět „aby se mně nelíbili mladí borci, příroda zařídila, že se mně zdají sexy nosoretní vrásky. Toho sem si teď všimla, fakt, nesměj se, normálně zavedla nový prvek.“ Smály sme se hodně a nahlas.

Se Zbyňkem byl rozchod horší než sem myslela. Pořád to prodlužoval a něco vysvětloval, ale já sem tomu nerozumněla, a né, nebudu se vracet.

Sešla sem se ve městě s Verunkou. Skočila na mě na Čáře „Milísku, dlouho sme se neviděly, vypadáš jak zombí, fakt, z dálky sem tě viděla, a tebe si nemůžu splíst, prostě chodíš jak zombí, a ty velký sluchátka, já se musím smát, tebe nejde přehlídnout, miláčku, nejde.“

Zapadly sme do baru, kde sme se vyložily u stolku ve výloze jak prostitutky z Bangkoku a objednaly si víno. Mluvily sme o smyslu života, vesmíru a tak vůbec, taky o práci, o borcích a tak, a já sem postřehla obrovskou změnu, kterou prošla, protože už to nebyla ta bezbranná bytost, které sem se furt musela zastávat, a radit, a dohlížet, aby se nenechala nikým posrat, už to byla hotová dospělá ženská se svou hlavou, která ví… Od doby, co ji opustil mladej a musela se postarat sama o sebe, se obrátila o sto osumdesát stupňů k lepšímu. Měla sem z toho radost, i když z toho plynulo, jak je život těžkej. Když sme se po několika hodinách zvedly že dem na rozjezd, zjistily sme že sme strašně na káry, a tak sme šly do mekáče. Zatímco sme stály frontu na hranolky, svěřila sem se jí, že „já sem neměla být člověk, Veru, vím, že ne, já tady tomu nerozumím, nemám mezi lidma co dělat, já sem měla být kočka. Jenom žrat a srat, nic nedělat a mět hebký kožíšek.“

„Můžeme být kočičky, miláčku, můžeme.“ Řekla. „Mňau.“

Od té doby sme jenom mňaučely, na sebe a na všechny lidi kolem, objednaly sme si mňauburgry, což se nám zdálo děsně vtipný, a na všechny dotazy obsluhy sme odpovídaly „mňau“.

„Chcete ty hranolky střední nebo velký?“

„Mňau.“

„Budete chtít k těm hranolkům tatarku nebo kečup?“

„Mňau mňau.“

Tímto se těm chudákům na noční šichtě dodatečně omlouvám.

V práci sem kvůli stěhování musela sbalit všechno do krabic, což byl horor. Pustila sem si k tomu Darude – Sandstorm desetihodinovou verzi, která jela sice jenom osum hodin, ale když sem to vypnula, zjistila sem, že mi to hraje pořád v hlavě. Bude mi to asi hrát v hlavě do konce života, říkala sem si, už sem se dokonale zbláznila a s tímhle v hlavě asi i umřu. Stavila sem se za Simou do baru. Vykládala, jak pojede se svým borcem na vánoční nákupy, a jak si udělají vánoční večer, a pak pudou s děckama na mši-

„Tady hraje Darude-Sandstorm, slyšíš to?“ Přerušila sem její vánoční pohodu.

„Ne, tady nic nehraje.“

„Ale jo, hraje, odněkud zespoda, já to slyším, hraje vám to tady. To je náhoda, já sem to měla puštěný celý den, a teď to tady hraje taky.“

„Tady ale nic nehraje.“

„Ježiši.“ Napila sem se Birelu.

Stoupl si přede mě kuchař, co lisoval česnek. „Proč si nedáte něco alkoholickýho? To musí být nuda, pít nealko pivo, ne?“

„Jo, to je. Hraje vám tady Sandstorm nebo ne?“

„Nehraje nic. Jste tady autem?“

„Ježiši.“

Strašně mě zklamalo nový album Gerarda Waye. Dlouho sem si to nechtěla přiznat, ale je to sračka. Hrozně bych ho chtěla vidět, až bude v lednu v Praze, dokonce na to mám zřízený tajný finanční fondy, ale vyhodit tři litry za výlet do Prahy abych viděla britpop show, to se mi fakt nechce. Zase na druhé straně je to Gerard – ten člověk, co dal smrti, depresi a umírání hudební podobu. Nemůžu se rozhodnout, je to těžký.

Vánoce mě dostaly. Nakoupila sem dárky už v září, abych na to tentokrát vyzrála. Všude sem se chlubila, jak si věci umím naplánovat. Kdo dělá moc machry, toho Nejvyšší potrestá. Jako bych to za ty roky nevěděla. Rozhodla sem se udělat pěkný Vánoce a napíct cukroví. Napekla sem asi deset plechů lineckýho. Půlku sem spálila. Nevadí, nevadí, nenechám se porazit. Koupila sem u ťamanů světýlkový řetěz na stromek, protože ten předešlý kixnul. Koupila sem balící papíry, mašle a izolepu. Při balení dárků sem zjistila, že nevím, kam sem dala balící papíry, tak sem musela použít zbytky z minulých vánoc. Pak sem zjistila, že v roli mašlí je mašlí tak málo, že mi stačí na dva dárky. Nevadí, jede se dál. Hasičovi sem koupila zippo zapalovač, jenomže v den, kdy sem mu chtěla ten dárek dát, na mě byl tak nasranej, že mi nadával v autě, ať se zamyslím nad tím, jak se chovám, a já přísahám, že nevím, o čem to mluvil, a to sem mu taky řekla, což tu situaci udělalo ještě horší, protože asi důvod měl, ale já špatně chápu lidi a nevím, co po mně chtějí, a tak sem mu uprostřed toho neštěstí dala dárek, což asi nebylo to nejlepší. Rozbolely mě zuby, a když už sem si myslela, že skončím na pohotovosti, prodali mi v lékárně prášky, který zabraly, což jenom odsunulo fakt, že musím k zubařovi. Zjistila sem, že mám pro Aničku málo dárků, měla sem pro ni jenom knížky a sluchátka, a v tom vánočním konzumním běsnění se mi to zdálo málo, tak sem ještě rychle přikupovala hovadiny v Kaufu, jenom aby to pod tím stromkem nevypadalo jak vánoce v chudobinci. Objednala sem jí plakát Southparku, ale jak sem to nesla z pošty, odhalila mě, takže sem jí to musela dát hned, což znamenalo o jeden dárek míň. Vtrhly k nám její kámošky, hrály na schovku, třískaly dveřma a pořád na mě mluvily, zatímco sem v kuchyni slepovala linecký, což se mi zdálo jako ta nejodpornější piplačka na celým světě. Pustila sem si k tomu nový album Billy Talent, a to mě zachránilo od zešílení z cirkusu Humberto, který se objevil u mě v bytě, kde předtím přebýval klid. Holky mě pozvaly do obýváku na vánoční hostinu, protože navařily koláčky. Koláčky byla směs vody, vajíček, kakaa a vaječných skořápek. Byla sem statečná. Ráno sme nezdobily stromeček. Byl nějak nakřivo, ale nevadí. Navěšely sme na něho nový baňky, řetězy, a hlavně nový světýlka a měly sme radost nezměrnou, než světýlka přestaly blikat. Poslala sem Aničku k ťamanům pro nový. Navěšely sme na stromek nový světla, a vánoce mohly začít… tadá… ještě tady spravím tu nakřivo špičku na stromečku… půlka stromku mi zůstala v ruce. Zlomila sem kovovou tyč našeho uměláckýho stromku. Kovovou tyč! Vzala sem dvě šprušle z dětské postýlky, který slouží k drezurování kočky a pomocí izolepy sem stromku udělala novou páteř. Že vypadal jako krypl není potřeba popisovat. Nový světýlka jely asi hodinu, pak udělaly puf… a přežily jenom červený, asi osum kousků, který pomateně blikaly a smrděly… jako když se pálí. Cukroví sme snědly za dva dny. Bylo ho málo. Řekla sem si, že udělám teda sýrovou roládu a povzbudivě sem hustila do Aničky „uvidíš, jaká to bude dobrota“, načež sem jí zasvětila do výroby roládovýho potěšení. Zvesela sme si u toho zatančily, udělaly do rolády super truper tuňákovou pomazánku, zavinuly do alobalu a nechaly ten zázrak do druhýho dne ztuhnout. Nejenom , že to neztuhlo, ještě se sýr přilepil na alobal, takže sme mohly akorát tak naše veledílo seškrabat lžičkou z proradnýho kurvo alobalu.

Na Štědrý večer se stavil Hugo, tak jako to děláme dycky, aby nás Anča měla oba, proběhl Ježíšek, kterej měl velkej úspěch, a bylo to fajn.

Po vánocích jsem šla do práce stěhovat. Měl to být nejhorší den v roce, protože stěhování. Jenomže když sem viděla nový prostory, a hlavně mou novou kancelář, ó můj bože, to je nejkrásnější kancelář, jakou sem kdy viděla. Úplný palác. Nádhera. Hlavně tam mám balkonový dveře, kterýma se dá projít přímo ven, na trávu, a v létě si tam dám židli, a bude mně kurva dobře, a na to se těším.

A na závěr: VŠEM PŘEJU ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK, AŤ JSTE KDE JSTE, AŤ JSTE S KÝMKOLIV, AŤ TEN PŘÍŠTÍ ROK STOJÍ ZA TO! :)

Vláčkodráha

Škola mně dala co proto. Člověk si tak ňák myslí, že když vyjde ze základky, nemají už nad ním moc, už si nemusí připadat nikdy jak malej floutek, co něco vyvedl, a takový různý naivní představy má o životě, jenomže se to vrátí jako bumerang když má to děcko, a znovu sedí v lavici, a znovu poslouchá, že něco dělá špatně, a znovu se cítí jako když projede mlýnkem na maso, a říká si, sakra, o tomhle ta slavná dospělost být neměla.

Provalilo se, že Anička čtyři dny nebyla ve škole, nezvládala se ráno vypravit včas, když přišla pozdě, tak se jí děcka smály, a tak jeden den, kdy věděla, že to zase nestihne, raději zůstala doma, a pak z toho byly čtyři dny, a to spustilo kolotoč hrůzy, a začalo to tím, že si mě pozvali do školy, jakože musím podepsat souhlas s důtkou, a tak sem si vzala v práci volno, a tam na mě čekali tři, třídní, výchovná poradkyně a psycholožka, třídní mi sdělila, že se to stane ještě jednou a nahlásí mě na sociálku, a přídou ze sociálky šetřit situaci, a taky mi vezmou peníze, a pak budem jíst suchý rohlíky asi, a bude to mít velice výchovný efekt, žejo, výchovná poradkyně pořád radila, že musíme navštívit psychiatra, protože takový chování bude chtít vyřešit, a mám počítat s tím, že bude brát uklidňující léky, to se může stát, a je to pravděpodobný, a taky budem muset navštěvovat terapeutický skupinky, ptali se mě s kým žiju a tak různě,  a psycholožka, která měla s Aničkou pracovat od první třídy, ale asi se to moc nedělo, a která se se mnou nikdy nebavila, mi sdělila, že mi poslala mejl, následně se divila, že sem ho nečetla, a na chodbě, když sme pelášily do sborovny abych si vyzvedla kontakty na psychiatry, se mě ptala, jestli má Andula nějaký problémy doma, ale já si nemyslím, že bych někomu něco chtěla říkat, ještě ke všemu na chodbě. Pochválili mě, že chci spolupracovat, protože sem slíbila, že oběhnu kolečko poraden, psychologů, psychiatrů a neurologů, ale já sem ve skutečnosti spolupracovat nechtěla, cítila sem se jako Jidáš a na celý inkviziční shromáždění sem měla vztek, vztek sem měla aji na Andulu, to je jasný, a nakonec přišla mamka s tím, že si ji s taťkou vezmou na rok k sobě, když to nezvládám. Návrh zavrhnutý, dík, a jestli mně chce ještě někdo hodit klacky pod nohy, honem sem, teď je ta správná chvíle.

V práci sem si vzala na druhej den homeoffice, seděla sem v baru už od desíti ráno, pila kafe, kouřila jednu za druhou, a přemýšlela o tom, že když člověk dělá co může, a přesto to nestačí, tak na to třeba nemá. Lezba, co dělala na baru, byla protivnější než obvykle, protivná a smradlavá, kafe bylo hnusný, protože sem si ho přesladila a v telce na Óčku valilo Somebody that I used to know, to by uvrhlo do deprese aji Pharella Williamse. 

Zavolala sem Simě, jestli náhodou taky nemá homeoffice, přišla do půl hodiny „Ježiši, proč se lezba zase tváří jako hovno, to je jak u mentálů tady, dyť sme byly kámošky ne…? Ne? Nedávno se mně omlouvala, že se tváří jako hovno, a teď už se tak tváří zase…“

Lezba před Simu hodila kafe, půlka vylitá, flek na stole sme statečně vsákly do podtácků, hlavní je se neporvat. Řekla sem Simě, že su v hajzlu, že si myslím, že ostatní lidi výchovu zvládají, tak proč já ne, pro ostatní je to hračka, ne? Proč já dělám všechno špatně? Sima mně překvapivě řekla, že ostatní to taky nezvládají, ona to taky nezvládá, vychrlila na mě několik hrůzo historek, mezi kterýma kralovala story o tom, jak si tchýně vzala na převýchovu její dceru. Zůstala sem sedět s otevřenou pusou.

Eda se za mnou párkrát stavil, strávili sme spolu pár večerů, večírků, vedli dlouhý rozhovory, volal, psal esemesky, a když sem se mu neozvala celý víkend, tak přišel ke mně do práce, aby se přesvědčil, jesti sem se nezabila, a … aby mi řekl, že mě miluje. Po osumnácti letech kamarádství. Připadala sem si naprosto udušená, vším tím zájmem, esemeskama, a řečma o ňákých citech. Skončila sem to s tím, že už ho nikdy nechcu vidět. Pak sem se znova mohla pořádně nadechnout.

Když sem se stavila do školy, zase něco řešit, tak sem na chodbě potkala známou, která mi zaníceně vykládala, jak je v radě rodičů, a jak se muselo rozhodnout, jaký skříňky se děckám pořídí, místo šaten, a jak se s ní radil pan ředitel, a jak rada nakonec rozhodla, a že ty zasedání probíhaly celý prázdniny, a probírala se tam rekonstrukce, a já sem si připadala jako Alenka v říši za zrcadlem, o čem že to jako mluví, co to sakra… tohle lidi baví? Proč?

Pořád mně to vrtalo hlavou, a tak sem se zeptala taťky, když sme šli do kina, a seděli sme s kýblem coly na gauči před kinem, popsala sem mu divnou situaci a chtěla sem vědět „Proč jako někdo dobrovolně tráví čas v rodičovské radě? Co to je? Proč někomu záleží na tom, jaký budou skříňky v šatnách, a stráví nad tím celý léto? Proč se dobrovolně někdo radí s ředitelem? Dělají to lidi běžně? Proč?“

Taťka mě dobrosrdečně poplácal po rameni, a řekl: „Tím se netrap, to ty nikdy nepochopíš.“

„Ne…?“

„Ne.“

„Dělají to lidi běžně?“

„Dělají, ale nad tím ty nepřemýšlej, nikdy na to nepřijdeš, proč.“

Pak sme se šli vklidu podívat na Interstellar, protože černou díru, o které nikdo nic neví, pochopím spíš než lidi.

Rozhodla sem se vrátit ke Zbyňkovi, hlavně sme si museli ale slíbit, že si nebudem v ničem zavazet, takže sem za ním jeden večer dojela, byl ještě lepší a hezčí než sem si ho pamatovala, proběhl sex, pak sem se sbalila a odešla, čekala v noci na šalinu, a byla mně zima v silonkách, ale cigáro na zastávce nikdy nechutnalo tak dobře.

Jedno studený ráno, když sem čekala na vlak, kterej měl zase zpoždění, na mě přišel brutální smutek, stesk po starých časech, a nejvíc stesk po Radimovi, bůhvíproč, smutek takovej, až mně drtil kosti, mrazivý krystalky smutnýho rána se mi dostaly až do morku, a tam rozkvetly jako pichlavý květy zla.

A tak sem mu napsala, a v pátek sme si dali sraz ve městě, a abych eliminovala riziko hodinovýho chození a hledání baru, kde zakotvíme, navrhla sem, že zapadnem do první zaplivané putyky na nádru, k Hadovi, jenomže Radim dělal machry, že mě vezme do super hospody na Orlí, načež se ukázalo, že neví, kde je Orlí, ale tak neva, zavedla sem ho na Orlí, po cestě sme zabloudili, to už byla půlhodina bloudění v zimě, když si vzpomněl, že chceme jít do Borsalina, jo, tak se ta boží hospoda menuje, to budeš zírat, a když sme tam dorazili, tak sem zírala, protože Borsalino bylo rozkopaný, Radim chodil po staveništi mezi dělníkama a snažil se mě přesvědčit, že není tak zle. 

Ve snaze vyhnout se prokletí nekonečnýho putování městem, sem navrhla, že zapadnem do protějšího baru. Sešli sme po schodech až do podzemí, kde bylo cosi brutálně osvětlenýho, mramorovýho a nekuřáckýho. Vyšlapali sme zase schody nahoru a začlo putování, cesta tam a zase zpátky. Další štace byla Potrefená husa, kde bylo obsazeno. Zkusili sme bar, kde sem před týdnem byla se Simou.

„Tam já nejdu.“ Kroutil hlavou venku před výlohou. „Je to tam teploušský.“

„Není to teploušský, je to… budem sedět ve výloze, no…“

„Jak buzny.“

„Hele, není to tak moc buzerantský, já tam du taky.“ Řekl borec, co stál za nama. Měl pěknej úsměv.

„Je to teplouš.“ Řekl Radim když týpek zmizel ve dveřích.

Podařilo se mi přesvědčit Radima, že si tam deme sednout. Kroutil se jak had v soli, když sme si sedli do výlohy. „Vidíš, není to tady tak špatný.“ Snažila sem se být sweet. Pinklici trvalo čtvrt hodiny, než si nás všimla. Objednali sme piva a popelník.

„Tohle je nekuřácký stoleček.“ Oznámila nám, zatímco se na nás odevšad valil cigaretový dým.

„Cože? Seděla sem před týdnem tady u vedlejšího stolku a normálně sem kouřila.“ Ohradila sem se.

„Ale ten kuřácký stolek je zarezervovaný.“

„Dyť je od nás metr.“ Úplně mi unikala logika věci, a to sem v sobě ještě neměla pivo.

„Tady kouřit nemůžete.“

„Nasrat.“ Řekla sem. Popadla sem bundu a vyrazila ven.

Za sebou sem slyšela Radima „Buzeranti“.

„Už mě sere celý zasraný Brno, snobácká kurvárna. Může být prosím někde hospoda, kde si zapálím, koupím si škopka a nebude mi svítit zářivka do xichtu? Dík, posraný město!“ Křičela sem naproti céáčku.

Další štace byla hospoda naproti. Zase po schodech dolů. Popelníky na okně byly dobrý znamení. A nikdo tam nebyl.

„Sedneme si tady.“ Oznámil Radim. „Konečně.“

Něco na tom smrdělo. „Můžeme tady kouřit?“ Zeptala sem se pinklice, která vylezla z kuchyně.

„Ne.“

Radim odfrkl, vstal a vydal pokyn „Dem do piče“. Zase po schodech nahoru.

„Já se nevzdám.“ Řekla sem když sme se zase ocitli na ulici. „Já mám právo dat si pivo a cígo. Prolezu hospodu po hospodě, bar od baru a my najdem TO místo, Radime, my ho najdem, i kdybysme měli jet až do Bažin.“ A skončit u Námořníka, jasně.

Další místo byla Výtopna. Volnej stůl. Na stole popelník. Osvětlení hrozný, ale bylo potřeba slevit… ze všeho.

„Pivo za 35.“ Oznámil mi Radim když vzal do ruky lístek. „Dem pryč.“

„Ne, brouku, já už nikam nejdu.“ Vyslíkla sem si bundu. „Já už nemůžu. Měli sme jít k Hadovi, je to tvoje vina, já chcu pivo a cígo, né chodit v noci po městě jako kokot. Protože dobře víš, že bysme nakonec skončili s lahváčem v parku.“

„To sem chtěl říct, že si koupíme ve večerce lahváče. Lahváč za pět korun, co…?“

„Venku je pět stupňů. A já su stará, dostanu prostatu nebo tak něco.“

Po hospodě jezdil vláček a rozvážel piva. Dětinskou radost z takové hovadiny brzo vystřídal smutek z toho, že koleje vedou přes půlku hospody, takže když sem chtěla na hajzl, musela sem čekat, až si všichni doobjednají, vlak rozveze piva, zvedne se most, pak je možno projít, jít na hajzl, a rychle zpátky, než most spadne. Jinak se to musí podlízt, a né každej má takový koordinační schopnosti, aby se neválel na zemi jak namrdaná želva.

S Radimem sme se neviděli půl roku a upřímně vůbec nevím, jak sem to mohla dopustit. Mezitím jel do Švýcarska pracovat na ňáký montáže, jenomže tam zjistili, že je jim nanic, protože neumí německy, a tak ho deportovali zpátky do země krále Jelimána, což muselo bolet, jenomže mu poslali jako výplatu třista táců, Radim se zaradoval, že zbohatl, a pozval svoje dva kámoše do ňákýho luxusního podniku v Praze, tam jak chodí ty celebrity a tak, z jednoho večera byly najednou dva dny, potkali tam ňáký zazobaný developery a tvrdili jim, že sou investoři, a Radim s fašistickou helmou na mikině, v kšiltovce a kapuci musel vypadat jako největší investor na planetě Zemi, a těm zazobaným developerům to asi přišlo roztomilý nebo co, a tak zaplatili každýmu společnici.

„Kurvu.“ Upřesnila sem.

„Jo. Na dva dny. To už je spíš společnice.“ Opravil mě.

„To je kurva na dva dny.“

Ukázal mně fotky. Chlast, koks, kurvy. Když ho Praha po dvou dnech vyplivla, už žádnej boháč nebyl, už to byl zase normální Radim, co nic nemá.

„Z těch peněz sem mohl žít dva roky.“ Řekl bez náznaku ňáké lítosti, a vzal mně cígo.

„Stálo to za to?“

„Rozhodně.“

„Tak to byly dva dny, který stály za to, a to se počítá.“ Řekla sem. „Škoda, že sem tam nebyla taky.“

„Příště.“

Půlka hospody vypleštěně zírala za mě. Oči plný zoufalství se upíraly na most, kterej už asi dlouho nešel nahoru. Když se konečně most zvedl, houf lidí opustil svoje místa a hnali se na hajzl, situace jako když zastaví zájezd do Bibione na benzínce. Zřejmě vytvořili na hajzlu frontu, protože se nestihli vrátit před sklopením mostu. Mohli sme se s Radimem posrat smíchem. Fandili sme zoufalcům „přeskoč, přelez, ale nepodlez“, když se plazili na zemi pod železnicí jako ranní mlha.

Odešli sme kolem půlnoci, motali sme se po městě, až sme zabloudili do Letma. Chodili sme po prázdným, zavřeným obchoďáku, až sme narazili na dinosaury, teda na sochy dinosaurů, který byly fakt příšerný, seděla sem na triceratopsovi, smáli sme se jak kokoti bůhvíčemu, bylo to fajn. Pomlouvali sme chlapa, co v klubech prodává růže.

„Dostane člověka do strašně trapných situací.“ Stěžoval si Radim. „Mařky dělají, že kytku nechcou, a když to nekoupíš, tak sou nasraný. Ty největší kurvy sou nasraný nejvíc.“

„Já sem dostala tady tu kytku jednou.“ Vzpomněla sem si. A řekla sem Radimovi, jak sem kdysi potkala v Karibiku Filipa, a ten mně koupil flašku Ballantinky, a pak šel kolem tady ten týpek s růžema, a tak mně koupil taky tu růži, jenomže já sem mu řekla, že s ním na hajzl šukat nepudu, že si mě nekoupí ňákou takovou…kytkou. „Teda, šukala sem s ním nakonec, ale pozdějš…“

„Ty seš vlastně taky taková kurva.“

„Radime!“ Houkla sem ze hřbetu dinosaura.

„No a né?“ Naklopil tázavě hlavu, jako pes.

Zamyslela sem se. „Vlastně jo.“

Když nám byla zima, rozhodli sme se jít do Hada, konečně. Tam nás vyhodili, že mají po zavíračce.

Rich bitch

Furt sem chtěla vypadnout z Brna, pořád sem kňučela, jak ta sousedovic kníračka pepř a sůl, co snědla za barákem otrávenýho buřta, že už to tady v tom zasraným městě nevydržím, až mně hasič koupil dovolenou pro dva v Harrachově, a já sem konečně mohla naplno popustit uzdu svojí démonsky dobrodružné povaze, které dodává největší grády nulová orientace v mapách a v prostoru, je to takový koření života, jako když člověk vypije kýbl tabasca.

Chtěla sem si vzít krosnu, ale mamka mě vybavila mega kufrem na kolečkách, na který sem hleděla skepticky, jako želva na lanovou dráhu, ale přemluvili mě, navíc sem musela tahat podsedák do auta, protože na zpáteční cestě nás měla nabrat Saša, a co bylo podstatný – na zádech sem musela mět spešl batoh s noťasem, tabletem, nabíječkama, telefonama, zdrojema a tak, protože bez toho já nikam nejedu, v počítači mám druhou půlku duše, a je mně úplně jedno, co si o tom kdo myslí, závěr byl takovej, že záda sem měla obsazený elektrem, a tak sem na zbytečnosti typu oblečení, jídlo, kartáčky, musela vzít ten kufr, to dá rozum, a hlavně tam nacpat ten podsedák.

Už v Brně na nádru sem zjistila, že kufr na kolečkách je na hovno, protože jako jo, může být fajn vozit to někde po letišti a pak s tím naskočit do auta, a radovat se, jak se nenadřu, ale zajímalo by mě, jestli se zastánci tohodle bazmeku někdy zkusili projet s takovým kufrem od hlavňáku ke Grandu, protože to už by nasralo aji Beara Gryllse, kterej zažil všechno. Než sem dojela k tranzitu, tak se kufr třikrát vykotil, zajímavý přitom je, že sem nikdy neviděla nikoho z kufříkářů se zkroucenou rukou, kufrem na zemi, ani sem nikdy nikoho neviděla pičovat u zaseklýho kolečka v kočičích hlavách. Většina kufro-kolečkářů si jde důstojně pochodem, ani jim kufr nevjíždí na nohy, tak já nevím, proč se stala ňáká chyba v Matrixu, nebo co.

Takže než sem se dokodrcala ke Grandu, měla sem už cestování plný zuby, a to sme ještě ani nevyjely. Šla sem se zeptat na informace, odkud nám jede autobus do Prahy, protože na stanovišti, kde je šest žlutých autobusů, sem tušila zmatek jak prase, a taky sem věděla, že nasednem do špatnýho. Informační žena mně řekla, že ještě neví, kde bude autobus stát, protože přijede až za patnáct minut, přece. Pak se to ukáže na tabuli. Mezitím se u Aničky s kufrem shromáždila skupinka cigánek. Jedna dělala, že ji bolí břicho a sunula se k zemi. Džízis, tohle divadlo, viděný stokrát. Skočila sem před svůj batoh s noťasem, a odlifrovala chamraď do hajzlu.

„Vypadněte ocaď.“ Syčela sem jak Šmak na hromadě zlata.

„Ale kamarádce je špatně, Jolano vydržíš to ještě chvíli? Jéžiši, paní zlatá, musíme zavolat záchranku, prosimvás, paní zlatá.“

„Pryč.“ Syčela sem dál. „Pryč. Jdi pryč.“

Cigoška na zemi začala brečet. Jakože bolestí asi. Vzala sem svoje dva poklady, Aničku a noťas, taky kufr, a odsunuly sme se na druhý konec nádru. Zkontrolovala sem, jestli noťas v batohu furt eště je. Ulevilo se mi, že jo. Tady už sme v bezpečí, můj milášššku…..

Na stanovišti se vyskytlo nebezpečně moc autobusů s nápisem Praha. Samozřejmě, že sme se pokusily nastoupit do dvou špatných. Vyšlo to až na třetí pokus. Anička byla nadšená, já taky, protože busy Student Agency sou opravdovej luxus, a od doby, co sem s tím jela minule, což je asi tak čtyři roky, kdy sem se jela předvádět do televize, se dost změnilo k lepšímu, například dotykový malý monitory u každýho sedadla sou naprosto dokonalý.

„Star Trek!“ Řekla sem Aničce když sme zatemnily okno a svítily na nás dvě obrazovky. „Vesmírná loď Voyager, vítejte na palubě.“

Autobusy Studenta sou prostě dokonalý. Nechci ani myslet na to, co by člověk musel absolvovat, kdyby žlutý autobusy nebyly. To se koneckonců projevilo pozdějc.

Praha byla očistec. Peklo na zemi, kde se slily všechny psycho hrůzy v jeden celek, ten měl tvar černé koule, sedělo mi to v žaludku a bobtnalo každou minutou, až mě to dusilo. Vstupem do metra se spustil ten pravý horor, oproti kterýmu je nějaký Saw ubohá trapárna k odpolednímu čaji. Jak je naplácaných moc lidí na jednom místě, začne se mi motat hlava, a bojím se, že sebou seknu, případně rovnou umřu, což je následek spuštěné panické ataky, která mě sejmula loni v únoru a od té doby si to žije svým životem.

Jestli existuje něco jako peklo, a není to to, co se děje na Zemi, což pochybuju, tak to musí vypadat jako metro. Hodně lidí na jednom fleku pod zemí, chaos, zmatek, hluk a všudypřítomný utrpení ofouknutý zatuchlým mrtvolným vzduchem z podzemních tunelů.

Pořádně sem se nadechla až když sme vylezly na Černým mostě. Never more. Dvě hodiny času. Ocitly sme se v nákupním centru. Slíbila sem Aničce oběd. V nákupním mega shit centru sme bloudily snad věčnost, čekala sem, že narazíme na mekáče, káefcéčka a podobný srance, ale všechno marný. Ani sem neměla sílu se někoho ptat, chtěla sem si jenom lehnout na zem a přestat existovat. Starbucks vypadal jako záchrana, řekla bych hurá, ale byla sem zničená jak pes a všechno mně bylo jedno. Objednala sem si ňáký kafe. Doslova sem řekla „Dobrý den, dejte mi ňáký kafe, je jedno jaký, dva koláče a vodu.“ A jako fakt bych ocenila, kdyby někdo reagoval na přání „dejte mi ňáký kafe“ tím, že mi dá ňáký, jedno jaký, kafe. Nechci dělat výběr, proto je mi to jedno, takže bych byla ráda, kdyby dál neprobíhal výslech „chcete silný, středně silný…“ Fuck you, ňáký.

Dýňový koláč ze Starbucksu byl divný. Kafe bylo nedomrdlý, takový jalový cosi, prostě se mi potvrdilo, co sem si myslela, že Starbucks je přeceňovaná nafouknutá drahá bublina, a né že bych chtěla dělat závěry jako burágo z venkova, co nad vším ohrnuje usoplený nos, ale můj logrový turek je nejlepší kafe na celým světě, a nehodlám na tom nic měnit.

Anička snědla půlku dýňovýho koláče, a pak to vzdala, jakože nemá hlad. Leda tak na káefcéčko. Přiznala sem, že su hroznej člověk, protože nedokážu najít oběd, a že pokud nesní ten koláč, tak bude mít hlad až do Harrachova, což je mi líto, ale nemůžu s tím nic dělat. Řekla, že je to v pohodě a odsunula dýňovou hrůzu daleko od sebe. „Hlavně že nemusíš do školy, ne?“ Snažila sem se být pozitivní. „Všechny děcka sou dneska ve škole, ale ty ne, ty seš na výletě.“

„Až dojedeme, bude tam internet?“ Chtěla vědět.

„Doufám.“

Od Černýho mostu jel autobus přímo do Harrachova. Tři hodiny. Za nás si sedla smradlavá bezďačka s mohutným arzenálem smradlavých igelitek. Nebylo kam utýct. Rozkodrcaná Karosa dělala divný zvuky, wifi připojení nikde, a v Tanvaldu musela řidička dvacet minut řešit, že ňákej týpek jezdí už dva roky na falešnou průkazku. O dvě zastávky dál, kdesi v lesích, si ho vyzvedla tlustá ženská, která prodává jízdenky, a která dostala od řidičky dvacetiminutový echo, že veze černýho pasažéra. Borec vypadal v klidu, ale jako nechtěla bych být vytažená z busu lesním yettim za doprovodnýho pištění bezpohlavního monstra v řidičské uniformě. Nastupovali čím dál horší a divnější lidi, igelitky za náma čím dál víc smrděly, někomu ze sluchátek furt dokola hrála Rihanna, What now, karosa se čím dál víc rozsypávala, měla sem dojem, že v každým kopci vydechne naposled. Co se týče autobusů, v Krkonoších sem poznala středověk.

Když sme dojely na místo, byl už večer. Bezelstně sem se podle plánu vydala „někam“, protože penzion v Harrachově nemůžu nenajít, žejo. V nějakým brutálním kopci, kde sem právě vypouštěla duši po nekonečným putování a hledání penzionu, se zjevily dvě stařenky, vystoupily z mlžnýho oparu krkonošských lesů, a vlídně nám sdělily, že sme úplně na opačné straně, a že nás dovedou do našeho bydlíku. Mimochodem Harrachov se skládá jenom z penzionů.

Navečer sme konečně dorazily tam, kde sme měly být. Majitel už na nás čekal, vyděšeně pravil hned za vraty „Už jsem měl strach, kde jste… večeři mám nachystanou, už skoro stydne… uvařil jsem vám taky pudink… odkud jedete? … z Brna? … S takovým kufrem?...Ježišikriste!“

Na pokoji sme měly vanu. Telku. A měkký postele. Roztahovaly sme se v apartmánu pro pět lidí. Úplný luxus.

Na snídani sem Aničce přikázala se přežrat, protože polopenze, musíme vydržet do večeře. Pak sme vyrazily k Mumlavským vodopádům, o kterých mlžný stařenky tvrdily, že je to největší krása Krkonoš, a taky se nabídly, že tam s nama na výlet zajdou, ale já sem pohrdla, řekla sem ne, dík, more, protože poslední, na co sem uprostřed lesů byla zvědavá, byli lidi. Často si vzpomenu na nějakou hlášku z filmu, nevím z kterýho „Jak by na tom světě bylo krásně, kdyby tady nebyli lidi“. A taky si vzpomenu, jak mi bylo sedum, chodila sem po Kroměříži a představovala sem si, že skončil svět, nikde nejsou žádný lidi, a já chodím po prázdných bytech, a cítím se šťastná. Tam někde ve mně začal bujet asociál. Psychopat.

Lesy byly prostě krásný, a mě bolelo, že musíme potkávat lidi, a tak sme vylezly na tu nejvyšší horu široko daleko, zabralo nám to celej den, Anička chytla už ráno v deset záchvat smíchu, kterej trval zhruba do večera, a tak sem poslouchala nářky a výčitky a „já už nemůžu“ prokládaný brutálním smíchem devítileté puberťačky, až sem nařídila ticho, protože hlasy plaší zvířata. Nemohla sem si nevšimnout, že mě zase pronásleduje bestie, ráno mělo auto u penzionu na espézetce 666, a když sem musela vyřídit pracovní stížnost, všimla sem si, že telefonní číslo končí 666. Je to tady zase, ty vole.

Když sme byly nahoře na hoře, na samým konci světa, v mrakách a mlze, říkala sem si, konečně sme našly místo klidu, divočina, poplácala sem Aničku dojatě po rameni, vdechla čerstvý vzduch, a řekla sem „Pro tohle se sem vyplatilo jet“, nečež se z hloubi lesa vynořil zájezd ožralých skopčáků.

Vodopády sme nenašly.

Ale užily sme si boží týden, plný lesních procházek, dobrýho jídla, a byly to poslední pěkný dny v září, kdy slunce umíralo, ale ještě svítilo.

Saša nás měla odvízt v neděli, jenomže domluva nedopadla, protože se chystala přijet ve čtyry odpoledne, a nás by vykopli z penzionu v deset, a představa, že budu někde s Aničkou a kufrem sedět šest hodin mě donutila odvoz zrušit, načež sme se se Sašou pohádaly, protože trávila víkend v blízké vesnici, a vzala kvůli tomu auto, a projela benzín, a mě sralo, že se to nedá řešit, a připadala sem si jako vyvrhel, když sme v sedum ráno naskakovaly do autobusu do Prahy. Cesta zpátky byla ještě horší.

V Brně mě nečekalo nic dobrýho. Ukřivděná kočka, která se dožadovala pozornosti a skákala mi do obličeje.

S Edou sem si vyrazila na oběd. Byl to oslavný oběd toho, že už zase nemá práci.

„Co budeš dělat?“ Zeptala sem se zatímco sem si soukala špagety do krku.

„Nic.“ Trhl ramenama. „Když bude nejhůř, tak se zabiju, to se dá udělat dycky.“

„Bezva plán.“

Po mým dlouhým přemlouvání, prosení a ztrapňování, vzali Aničku konečně do družiny. Abych za týden zjistila, že tam vůbec nechodí a fláká se po venku. Když sem se jí ptala sakra proč, tak mi odpověděla „chtěla jsem si užít život“.

Šla sem na třídní schůzky, abych se dozvěděla, že mluví sprostě, bouchá do lavice, ničí sešity a nechodí na svačiny. Stal se ze mě rodič trapno prudič. Zákazy, křik, výčitky, běsnění. Dožadování se vysvětlení po němé tváři, které je všechno jedno. Vyhrožování. Čekání doma, kdy příde z venku, zkoumání, jesti je venku už doopravdy tma, nebo jenom tak trochu tma.

Tohle všechno mi udělalo zilion vrásek, cítím se stará jak stoletá kareta. Radši se ani nikomu nesvěřuju, protože vím, že za rohem čeká pokrčení ramen a otázka : „A po kom si myslíš, že asi tak je, ha?“

Všechno se na mě sype, ale nejhorší sou pátky. Pátek je klasicky vražedný den.

Zbyněk chtěl, abych se k němu vrátila, kvůli sexu, protože něco tak dobrýho není dobrý zahazovat, a to dokonce ani když sme úplně jiní a vlastně k sobě vůbec nepatříme, jak sme se shodli. A tak sme si domluvili bezva večer, stejně sem měla úmysly v noci zase zdrhnout, ale objednala sem si u něho aspoň fajn víno, aby to stálo za to. Koupila sem si u rákosníků bezva luxusní silonky. Zdálo se, že pátek večer bude fajn.

Jenomže to se jenom zdálo.

V pátek ráno sem stála na peróně jak péro, protože vlak měl půl hodiny zpoždění, a začínala sem tušit, že tento pátek si mě zase podá. Na oběd sem si objednala pizzu, kterou přivezli studenou a tvrdou. Pak volala Anička a brečela, že ztratila klíče a nemůže se dostat domů. Zavolala sem Hugovi, ať to vyřeší. Urval se z práce a šli hledat klíče. Když je našli, zjistili, že klíče nejdou do zámku, protože se jaksi zasek. Volala sem zámečníka, ať mi otevře dveře, nebo nemám kde bydlet. Mezitím to Hugo prolomil, tak sem zase volala zámečníkovi, ať nejezdí. Jen tak mezi řečí mi Hugo oznámil, že si Aničku nemůže vzít na víkend, jak sme byli domluvení, protože má ňákou rýmu. Skvělý. Můj bezva večer padl. Kopírce došel toner, který sem měnila den předtím. Stáhla sem si nový album Gerarda Waye, na který sem se brutálně těšila, a zjistila, že to má hrozně blbej zvuk, zbořil se mi celý svět. Nikdy už se nevrátí Black Parade. Třikrát během odpoledne mi spadl internet. Moje jediný přání bylo, dostat se domů, abych měla už konečně klid. Nejely autobusy. Stálo to v neuvěřitelné koloně, která se vůbec nehýbala. Šla sem třičtvrtě hodiny do kopca, nasraná jak jetel, a nadávala sem na všechny zkurvený pátky světa. Doma sem musela vyměnit fabku a večer Anička dostala kašel.

Další pátek sem šla s Edou na pivo. Seděli sme na zahrádce, a naproti nám vrtal týpek bouracím kladivem do zdi.

„Sakra, mohl by toho na chvilku nechat?“ Rozhodila sem vztekle rukama. „Hrajou Aliciu Keys.“

„Je to jeho práce.“ Řekl Eda smutně. „Se má. A tohle není Alicia Keys, to je New York a zpívá to Beyoncé.“

„Ty seš mimo.“ Kroutila sem hlavou. „Beyoncé? Leda hovno.“

„Poď se vsadit.“ Podal mi ruku. „O co?“

Dívala sem se na naše podaný ruce „Ježiš, o co bysme se tak asi sázeli, dyť nic nemáš.“

Zasmáli sme se a objednali další piva. „Vypadáš jako Gwen Stefani“. Řekl. „Když mně voláš, mám tam jako vyzvánění Gwen, to seš ty.“

„Vypadám jako rich bitch, madafaka rich bitch jo?“ Jaksi sem se zapomněla zmínit, že rich bitch jaksi nemá na škopka, takže to někdo bude muset zatáhnout.

Sima se se mnou sešla na pivu, abysme truchlily, protože ji vyhodili z práce. Chtěla, abych ji vzala do práce k sobě, prý se určitě něco najde, ne? Za týden už měla novou práci v hospodě. Za další dva dny mi hasič oznámil, že se budeme stěhovat do větších prostor, a pak vyšlo najevo, že větší prostory sou hned vedle hospody, kde dělá Sima. Některý náhody sou k posrání neuvěřitelný, a některý lidi se budou kolem mě motat ať chci nebo ne, na tom nezáleží.

Pak volala Kača, že ji vyhodili z bytu a nemá kde bydlet, a jestli může ke mně, na přechodnou krizovou dobu.

A pak volala Saša, že potřebuje zjistit, jak se dostane domů, protože se přestěhovala, a neví, jak se tam z hlavňáku dostane. Tak hlavně, že už spolu zase mluvíme.

Sugar and spice and everything nice

Udělala sem pokrok a přestala sem kouřit v práci, protože sem si spočítala, že když nebudu chodit kouřit, nebudu muset mluvit vůbec s žádnýma lidma, ani s těma, co potkávám na chodbě, na recepci, a venku na cígu. Nebudu muset mluvit o počasí a o tom, jaký byl víkend. Protože je nezajímá můj víkend a mě nezajímá jejich, a zdvořilostní fráze sou vysilující, zbytečný a hloupý.

Rozhodla sem se přiznat si, že su totální sociopat a je to čím dál horší. Jeden den sem třeba zjistila, že na facebooku mám vyblokovaný všechny lidi, protože sem blokovala ty, co mě nudili, nebo mě otravovala jejich prezentace štěstí a toho, jak sme tady všichni happy, protože si můžeme vyfotit koblihu a kafe, až sem nakonec zjistila, že mám ve vybraných příspěvcích jenom vědecký články a komixy.

Anička byla pryč celý srpen, a tak sem nemusela mluvit vůbec s nikým. Chodila sem po lesích, a po městě, courala sem po loukách, seděla opřená o stromy, místo obědů sem ležela na louce, chodila krmit ovce a koně.

Cítila sem se divně, že nemám potřebu měsíc s nikým mluvit, ani nikoho poslouchat, ještě děsivější bylo, že bych to tak chtěla napořád. Uklidňovala sem se tím, že sou na světě lidi, kteří nemluví vůbec s nikým, ani dokonce nevycházejí z domu, jenomže takový spřízněný duše já vůbec nepoznám, protože… nevycházejí z domu.

Zařídila sem si dovážku obědů, která fungovala tak, že obědář mně nechal jídlo na recepci, já sem si to tam každý den vyzvedla, a v pátek sem na recepci nechala peníze. Nemusela sem se na nikoho usmívat při objednávce, ani se tvářit provinile, když něco nedojím, a vysvětlovat, proč to nedojím. Dokonalý.

Čím víc sem nemluvila, tím víc mně docházelo, jak je mluvení zbytečný, a jak většina věcí, který přes den slyším, je naprosto zbytečná. Sou to úplně zbytečný, zasírací informace, který nejsou k ničemu, vyžadují hodně pozornosti, sou vysilující, a naprostá většina se týká ostatních lidí, ne mě.

Přišla sem na to, že sou tři věci, pro který stojí za to žít. Za prvý je to Anička, za druhý hudba, za třetí filmy. Hotovo. Žebříček uzavřen.

Trávila sem v kanclu celý dny posloucháním hudby. Byla sem překvapená, kolik poezie se například skrývá v koncertu Nirvana Unplugged. Pořád ještě, po těch letech, si v tom najdu nový a nový věci. Nebo starý věci, který dostanou nový význam.

Konečně sem si pustila všechno od Leonarda Cohena, pustila sem si všechny věci od Billy Talent, stáhla všechno od Bloodhound Gang, pustila si koncerty Foo Fighters, přeložila texty 30 Second To Mars, poslechla The Used, Rasmus, starý Beastie Boys, Alanis Morrisette, nový Coldplay…. Eda Sheerana, Calvina Harrise, Hardwella, labutí jezero … a dalších milijon věcí. Během toho, co sem tvořila dokumentace, sem si pouštěla hudební dokumenty. Poslouchala sem všech milijon online rádiových stanic, abych zjistila, co se kde hraje. Když sem obědvala krabičkový jídlo z jídelny, dívala sem se u toho na rozhovory, o nových deskách, koncertech… Přestala sem existovat a přenesla se do hudebních sfér. Bylo mně fajn.

Jednoho rána přišel ke mně do kanclu hasič. Stála sem u okna v nějaké rozevláté póze, se sešívačkou u pusy, hudba na plný pecky.

„Co děláš?“ Kroutil hlavou. „Ty zpíváš do sešívačky? To je tvůj jako-mikrofon?“

„Já sem Gerard Way.“ Oznámila sem mu a padla sem na kolena do hromady rozdělaných papírů. Cause we all wanna party when the funeral ends, ba-ba-ba.

Vyselektovala sem lidi, se kterýma chci mluvit. Promazala sem telefonní seznam. Smazala sem čísla lidí, který tady pro mě nikdy nejsou, když je potřebuju, zato nakecají spoustu zbytečností o svých pseudoproblémech. Moc čísel mi nezbylo. 

Zavolala sem Edovi.

„Je mně hrozně blbě, myslím, že je něco špatně.“ Řekl. „Mám takovej divnej pocit, že to tentokrát nedám.“

„Tys zase chlastal.“ Smála sem se. „Jasně, že je ti blbě. Je ti furt blbě. Kde seš vůbec?“

„Na nádraží. Je tady se mnou Ježíš.“

„Hej, ty tam máš Ježíše?“ Zeptala sem se, zatímco sem rýpala klackem do mrtvýho ptáčka na cestě. „Dej mně ho k telefonu, já se ho chcu na něco zeptat.“

„Ty ho znáš? Vy se znáte?“

„Jasněže, jeho tatu znám taky, to je ten…. Počkej… pan… pan… pan Bůh.“

„Aha.“ Na chvilku zavládlo ticho „Ty si myslíš, že sem se úplně zbláznil, ale Ježíš je můj kámoš, říká se mu tak, protože má dlouhý vlasy, jedeme z práce a čekáme na nádru na vlak.“

„Škoda.“ Byla sem zklamaná.

Za týden volal Tom,  že Edu odvezla rychlá. Než sem se stačila vzpamatovat, zase ho z nemocnice pustili. „Nic nenašli, takže mně nic není.“ Odmávl svůj kolaps.

První září byl totální masakr. Pět minut před odchodem sem zjistila, že Anička ztratila klíče. Byla z toho překvapená i přesto, že sem se jí den předtím třikrát ptala, jestli má klíče. Tvrdila, že jo. Pršelo, bylo hnusně a zima, a my sme se vydaly do ranní družiny… která byla zavřená. Musela sem čekat až do osmi, abych ji mohla dát do školy, což znamenalo, že přijedu pozdě do práce. Ve škole byl frmol a moc lidí, čtyři do mě drcli, což byla skoro moje smrt, moc hrůzy na člověka, co strávil měsíc brouzdáním po lesích. Všichni mluvili a dělali hluk a mně se dělalo špatně. Když sem se konečně dostala z toho ústavu hrůzy, strávila sem dvacet minut zasekaná v zácpě, už sem myslela, že se ten autobus nikdy nepohne a všichni tam chcípneme. Automat na kafe na nádraží nejel. Ujel mně vlak, musela sem čekat půl hodiny ve smradlavé čekárně. Když sem konečně dorazila do práce a dala si kafe, volal mi nějaký neznámý chlapík, že moje dítě brečí před školou, a neví, kam má jít. Aničku totiž vykopli ze školy po dvou vyučovacích hodinách, protože jí oznámili, že do družiny ji nikdo nevezme, protože je plná kapacita. Ano, to je potřeba se dozvědět prvního září, když jsem byla hodinu cesty od školy. Neměla klíče ani kredit v mobilu a tak bystře oslovila chlápka před školou, že neví co má dělat a kam má jít, a ten dobrý člověk mi zavolal, a pak s ní počkal, než si pro ni přijela rychlá spojka – babička. Té skoro odtáhli auto, když vyplašeně zaparkovala v blokovým čištění. Po všech těch nervech sem si objednala pizzu, která se nedala jíst, protože tabasco. Zavolala sem Edovi a řekla sem mu, že se asi zabiju. V práci sem musela zůstat do večera, protože se na mě valí neudělaná práce ze všech stran – kdo chce brouzdat po lesích, nestačí se potom divit. Večer sem si v rámci relaxu nainstalovala do zásuvky vonítko. Když vonělo až moc, šla sem ho ztlumit, a zjistila, že vyteklo na podlahu. Poslední mrdu mi uštědřila vylitá cola, když mi dvoulitrovka vyklouzla z ruky a zatopila celou kuchyň. Kočka si našla v tragickým dni s velkým T svoje místo a pochcala mi pyžamo.

Jednou o půlnoci, když už sem skoro spala, se u mě před barákem objevil Eda s Tomem.

„Jeli sme dělat velkej byznys.“ Oznámil Eda. „Jedeme ani nevím odkud…. Kurva, byli sme snad na konci světa, ne?“

Tom vypadal, že nemá sílu vůbec mluvit. „Já tě nenávidím.“ Procedil na něho skrz zuby.

„Co je? Strávils s ním den?“ Smála sem se. „Kšefty se nevydařily, jak koukám, zase ste nezbohatli.“

„Já vsadím zítra Sportku!“ Vypískl radostně Eda. „Všechno bude dobrý, neboj.“

„A já upeču bábovku, a svět bude v pořádku.“ Řekla za mě hospodyňka ze Stepfordu. „Sugar and spice and everything nice. Dem na balkon na cígo? Nemám cíga.“

„Já mám!“ Eda vyhodil z kapsy krabku… kterou rozšlápl.

„Já du pryč, seru na to, mám jenom jedny nervy, jedny!“ Rozčílil se Tom a odkráčel někam do pryč. „Zdar, pošukové.“ Bylo slyšet ze tmy.

„Myslíš, že sme pošukové?“ Zeptala sem se nevěřícně Edy.

„To si nemyslím.“ Kroutil hlavou. Načež mi odvykládal ňákou šílenou historku „… normálně jedu v noci autobusem, vystoupím, a pak blik blik, stojím na nádru, opřenej o zeď a z nosu mně valí krev, ale normálně potoky krve, tos neviděla, normální jatka, a zlomenej nos… doktor se divil, že sem nespadl na zem, protože to musela být šlupka jako prase, hele, zlomený… to se stane někdy v životě každýmu… jako ale já vůbec nevím, co se stalo. Jenom střihy.“

„Jako cestování časem. Jako Hiro Nakamura.“ Řekla sem.

„To nebylo cestování časem, to spíš sem někoho nasral v rozjezdu.“

„A kvůli tomu si byl v nemocnici?“

„Ne, to bylo něco úplně jinýho. Normálka sem byl doma a šel sem k zemi, zdarec.“

„A proč ti někdo rozbil nos? Proč to ty lidi nemůžou brát s humorem, že je nenávidíš?“ Kroutila sem hlavou.

Zašla sem se Sašou na pivo. Zmokly sme. Zapadly sme do jedné kavárny, kde sem kdysi seděla s režisérem, kterej tvrdil, že potřebuje moje scénáře, ale pak se z něho vykroutil úchylák. Daly sme si horkou čokoládu, a byla na ní opravdovská šlehačka, né ty sračky z ropy, co mají úplně všude.

Musela sem Saši říct, že mám podezření, že informace je priorita lidstva, že co když se člověk vyvíjí jenom proto, aby byl nositel informací, který se pak dál vyvíjí, rozvíjí, zesilují…. Co když je lidstvo a celá lidská evoluce postavená na tom, že zaznamenává a posouvá informace? Jakože naše těla a tak sou jenom prostředek, nepodstatná schránka, na sběr dat. Taková RAMka.

„A ty informace by šly potom kam?“

„Až umřeš, odevzdají se do ňákýho velkýho úložiště.“

„Co by se dělo potom? Vyvíjelo by se to tam?“

„To nevím.“ Vymačkala sem si vodu z vlasů. „Ještě to musím pořádně promyslet, budeš nad tím taky přemýšlet?“

„Jasně.“

Zašla sem na oběd s týpkem, kterej mi na netu tvrdil, že má hrozně zajímavou práci. Na oběd byly játra, a byly hořký. Vypadlo z něho, že prodává automaty na kafe. Rozčiloval se, že lidi neuměj pít kafe, protože pravý kafe, víš, to sou takový ty malý, opravdu silný kávy, né ty třídecový škopky, co si každej nosí ráno z automatu, tady nikdo neví nic o dobrým kafi. Naklonil se ke mně, aby ho nikdo neslyšel „Ale já ti něco řeknu, tajnýho, teď vyvíjíme novou příchuť.“

Hm. Neřekla sem nic. Celou dobu sem nemluvila. Dojedla sem hořký játra, zaplatila za sebe a když sem zapadla za roh, konečně sem se mohla nahlas smát.

Když sem se nudila jednou večer, zašla sem na večerní kafe s borcem, co dělá v IBM. Vysvětlil mně rozdíl mezi Windowsama a Linuxem, což bylo fajn.

Eda mi volal, že by bylo bezva, kdyby se udělala reality show se sebevrahama. „Ty znáš ty internety, najdi tam ňáký lidi, vyberem je, kdo neprojde konkurzem, ten přežije, jakože sorry kámo, jindy… já seženu kameru a jedem.“

Tom mi pořád psal esemesky, že bysme měli zajít na večeři, nebo aspoň na pivo, nebo aspoň by se mohl stavit mi spravit zábradlí na balkoně, nebo aspoň… ale až nebude doma manželka, of course… bysme mohli jet na výlet… Jasně.

Anička si domů začala vodit kamarádku, která nás začla strašit duchama. Vyprávěla mi u žehlení tři hodiny horor story o poltergeistovi, až sem se v noci bála vystrčit nohu z postele.

Ozval se Zbyněk. Jakože ten rozchod byl chyba. Měla bych přijet. A tak.

Svoje narozeniny sem oslavila sama doma, hraním her. Přišla sem na to, že u Farm Hero Sagy se dá přetáčením datumu získat nekonečně moc životů. Připadala sem si bohatá.

K narozkám mi přišla spousta esemesek od „nevímkoho“ protože sem vymazala ty kontakty.

Kačka se rozhodla, že to pudem oslavit, a pudem do města, a tak sme šly, a ve městě se zrovna konal festival… je jedno čeho, protože dycky de akorát o to, že se postaví na náměstí stánky se žrádlem a chlastem, bylo tam moc lidí, a mně se z toho nedělalo dobře. Tak dlouho sem se městu vyhýbala, až sem to dostala v plné palbě. Zapadly sme do ňákýho baru, kde sem si dala gin, Kačka se zaradovala, že tam jede wifina a prohlížela si facebook. U stolu vedle bylo pár holek, který dělaly loučení se svobodou,  měly na hlavách růžový třpytivý mašle jako Minnie, ta myš od Disneyho, objednaly si spoustu pizzy, kterou vůbec nejedly, a mě to sralo, protože sem měla hlad.

Balím se, chystám se na výlet do Harrachova. Jestli se neztratím v těch divokých končinách, podám o sobě hlášení.

..........................................................

Za příspěvek děkuju, potěšil a povzbudil :)

My hero

Chtěla jsem se přes léto bavit, vážně, chtěla. Aničku sem měla v červenci, zařídila sem jí tábor, kde se jí nelíbilo, a nechce o tom ani mluvit, protože musela dělat každej den rozcvičku, a hrát bojový hry, nechce už nikdy víc nikam jet, a já se jí nedivím. V srpnu si ji přebral Hugo, snad tam bude šťastnější. 

Koupila sem jí tablet, jako odměnu, že přežila tábor. Rozbil se za tři hodiny. Musela sem ho dát na reklamaci, ztratila sem účtenku, nebo sem ji spíš vyhodila, a Eda řekl, že pude reklamovat se mnou, protože mně se nechce nic řešit, ale nešel, protože mu bylo blbě, protože je alkoholik, jak mi nezapomněl připomenout.

Ale volal mně další den večer, ať přijedu, a tak sem dojela, seděli sme na zahradě, byl večer a bylo horko, mluvil o tom, jak nenávidí lidi, že už nemůže mezi nima být, a jednou, jednou, ti říkám, to tady normálně zabalím, a nebude to dlouho trvat. Řekla sem, že mu rozumím. Měli sme, do prdele, se narodit někde na samotě, a celej život tam zůstat. Pak mi vykládal nějakou story o kamarádovi, kterej mu přivezl víno, a taky mi řekl, že ho mrzí, že vypadám jako štětka, prý ze sebe dělám, co nejsem, mám ty blonďatý vlasy a tak, jako jo, seš hrozně pěkná, ale já sem tě měl rád, kdyžs byla škaredší, bylo to takový lepší.

„Vypadáš jako lady Gaga, a to je na hovno.“

„Vážně? Já mám ráda Gagu.“ Řekla sem neurčitě, protože to asi kompliment moc nebyl.

„Jo, vypadáš tak jako ona, všichni sou ti u prdele.“

Sešla sem se se Sašou, jenomže neměla moc času, protože spěchala obhlídnout nějaký byty, snažila sem se jít ven s Verunou, jenomže se balila na dovolenou, napsala sem Radimovi, a ten mě poslal do háje, zavolala sem Lauře, ta neměla čas, chtěla sem jít na pivo s Kačou, ale byla na dovolené, prostě všechno v háji. A protože bylo důležitý jednat, a nezůstat dřepět doma, sáhla sem po internetovým řešení, když to jinak nejde, rozhodla sem se absolvovat nějaký rande, ať nesedím doma, a ať se mám čemu smát, common. Že to bude freak show mi bylo víc než jasný. Moje přání se vyplnily.

Číslo jedna) přijel v deset večer, protože sem řekla, že mu ukážu atomový kryt. Na místě sem přiznala, že to není atomový kryt, ale výtopna, kde se ukrývají bezďáci. Šli sme na pivo a tam sem zjistila, že má oko, který fosforeskuje, jako kočka. Zeptala sem se ho, jestli je terminátor, nebo tak něco. Řekl, že má operovaný oko, a proto tak fosforeskuje. Následně se mě snažil vtáhnout do auta, kde chtěl dělat sex, smála sem se až mi tryskaly slzy z očí, a smála sem se ještě když sem utekla z auta, a on mě dohnal, a snažil se mě přemluvit, že si to v autě můžem užít, protože „přece ti to nic neudělá“. Jasně. Zdrhla sem ještě dál a nejdál, a celou dobu sem se smála.

Číslo dva) přijel odněkud z lontu za Brnem, celou dobu vykládal o tom, jak tančí v kroji, a jaký má kroj. Salvy smíchu sem prokládala doplňujícíma otázkama, jestli má na botách střapce a jestli si žehlí volánky. Bydlel s matkou. Ve třiceti. Neměl tři prsty na ruce. A měl ten kroj, no…

Číslo tři) si se mnou dával sraz třikrát. Nikdy se se mnou nesešel, dycky mu do toho na poslední chvíli „něco vlezlo“, zato následně mohutně vypisoval zprávy celý večery. Nepochopím.

Číslo čtyři) byl Zbyněk. Moc nevypisoval, jeden večer mi napsal, ať nesedím u netu, že pudem prostě na pivo, všechno lepší než sedět doma, a já sem řekla tak jo, a šla sem. Vůbec sem nevěděla, koho mám čekat, a tak sem seděla na zastávce, kde mě měl vyzvednout, a čekala, jestli se dobelhá něco bez nohy, bez ruky, bez oka, bez vlasů…. Nebo to přijde v kroji, nebo ještě hůř v cyklodresu. Měla sem radost když přišel, protože byl tak nějak… celej. Celej večer sme se tak ňák dobře bavili, a když sme šli zpátky, skočily nám do cesty dvě fretky, což bylo znamení. Fretka je dycky znamení. Fretky mi chodí do snů oznamovat něco důležitýho. Nevím proč fretky, asi je to moje indiánský zvíře, nebo tak něco. 

Na zastávce mně dal pusu a mnu projela taková elektřina, jako blesk, nebo něco, a já sem si říkala, to je fajn, tyjo, to ještě nikdo nedokázal, a věděla sem, že už se neozve, protože sem rande strávila tím, že sem vykládala o krávách, co umírají strašnou smrtí, protože jim na jatkách vyrvou hrtany, a taky o gravitaci, o počítačích a o tom, jak sem si musela hacknout vlastní wifinu, protože sem zapomněla heslo. Mluvila sem taky o pitvách a o seriálech, o Hannibalovi obzvlášť. On se tomu sice smál, ale to lidi dělaj, z milosrdenství.

Ale ozval se, takže sme měli druhý rande, třetí a tak, byl o sedum let mladší, měl svůj byt, a neměl auto, což mi vlastně nevadilo, protože mně s ním bylo prostě fajn. Pak u mě dvakrát přespal, udělala sem večeři a takový ty věci, bylo to bezva, sex byl hrozně fajn, a pak sem měla přijít přespat k němu, a já sem se těšila, protože měl plejstešna, a měla sem slíbený, že si zahrajem hry. 

Byl to bezva večer, a šli sme spat, jenomže já sem se místo spaní rozhodla, že pojedu pryč, a tak sem se vyplížila ven, ve dvě v noci, že jdu na rozjezd. Nevím proč, prostě se mně v hlavě dějou takový věci. Nevěděla sem, kde je zastávka, a zjistila sem, že nemám cíga, což byla chyba. Zastávku sem našla podle lidí, stál tam hlouček, tak sem nad tím moc nepřemýšlela, jasně že jedou na hlavňák, hloučky dycky jezdí na hlavňák, žejo, a tak sem si tam stoupla a hlavu mně zaměstnávalo to, že nemám ty cíga, a že předstírat před někým, že nekouřím, když kouřím, je strašně blbej nápad. Takže sem naskočila do autobusu, jako všichni, a po dvou zastávkách sem zjistila, že to na hlavňák fakt nejede, že jede na opačnou stranu, někam do lesů, luhů a hájů, už tak sem byla dost daleko od domova. Fuck. Říkala sem si, že vystoupím někde, kde bude hodně lidí. Jelo to do čím dál větší prdele. Vystoupila sem někde u lesa. Za mnou bylo prázdný parkoviště. Stoupla sem si k silnici, kde široko daleko nebyla žádná autobusová zastávka. I kdyby byla, další autobus pojede až za hodinu. Posraný Brno. Byla mně zima. Neměla sem cíga. Kolem projelo auto, přibrzdilo, prohlídlo si mě, pak si to rozmyslelo a ujelo. Jasně, že sem vypadala v minisukni u silnice jako šlapka, to bylo vo průser. Začla sem panikařit a litovat, že sem nezůstala v teplé a bezpečné posteli, sakra, proč musím vymýšlet furt takový kokešiny. Měla sem u sebe tři telefony. Jednomu došel kredit, druhýmu baterka a třetí byl firemní krizová linka, ze které sem nesměla volat, hurá záchrana. Lovila sem v peněžence číslo na taxíka, který sem neměla. Zavolala sem na 1188. To bude průser. Spojovatelka mě přepojila na taxík, vykládala sem taxikářovi, že nevím, kde sem, lesy a parkoviště a tak.

„Máte tam nějaký orientační bod?“ Snažil se zjišťovat, zatímco v lese něco zašustilo. Pak to šustilo víc. Pak nejvíc, a chtělo mě to sežrat, byla to godzilla, která tam žila od druhohor, a čekala na mě, aby mnou nakrmila malý zrůdný godzilata, nebo Hannibal. Bylo mně líto, že se na ten seroš už nikdy nepodívám.  

„Tady není žádný bod.“ Skoro sem plakala do telefonu. Pak sem vysvětlila, že je mně zima, nejsem opilá, jenom se bojím, a že má přijet co nejdřív. Nakonec ze mě vytáhl aspoň něco, aspoň trasu autobusu a klidným hlasem se mi snažil naznačit, že se nic nestane, že mám být vklidu, zatímco sem prožívala poslední okamžiky svýho trapnýho života. Hledal mě s tím taxíkem všude možně, až našel. Byl to můj hrdina. Starý prošedivělý taxikář. My hero.

Sešla sem se se Simou, vyjádřila pochvalu nad tím, že mám chlapa, poplácala mě po ramenách, „tak vidíš, život může být fajn“, a tím mi dala najevo, že se můžu ucházet o místo mezi normálníma lidma na planetě Zemi. 

Někteří lidi se nezmění, není šance.

Hasič mi koupil dovolenou, jenže mi to nějak zapomněl říct, takže když sem si rezervovala termín, bylo volno až na září. Takže vezmu Aničku ze školy a odjedem na týden do hor, jenom my dvě, bude to paráda, ale je to ještě sakra daleko.

Musela sem na sociálku, kterou přesunuli na druhej konec vesmíru, a sloučili s pracákem, bylo to peklo. Úřednice, která mě dostala, byla vyvrženec pekla. Že sem měla špatně vyplněný datum na formuláři bylo peklo nejhoršího ražení, až u samýho Lucifera. Řekla mi, že když si to datum neopravím, formulář bude neplatný, a nedostanu žádný dávky.

„A kterou kolonku mám konkrétně špatně?“ Chtěla sem vědět.

„To datum, kde žádáte o přiznání dávek.“ Ohrnula nos. „To tam nemá být od dubna, to nežádáte, to už bylo, to není rozhodný období.“

Zírala sem do toho jak husa do flašky. „Aha. A jaký je to správný období?“

„No zkuste popřemýšlet.“ Ani nezvedla oči od papíru.

„Tak já nevím, od …. Nevím.“

„Přepište to nebo to bude neplatný.“

Chyba byla, že sem se začla smát. „To je nějaký kvíz?“ Rozhlížela sem se po ostatních přepážkách, jestli se náhodou nemůžu pro nápovědu proplížit vedle.

„Jestli to nebudete mít vyplněný, tak Vám dávky nebudou přiznány.“ Syčela. Hydra.

„Tak já nevím, já tam asi napíšu prvního sedmý, ne? Je to správně? Můžu? Bude to platit potom? Uhodla sem to dobře?“

„No.“ Řekla. A tak sem to tam napsala. Odevzdala. „Ty políčka musíte proškrtávat, jo… jestli nemáte titul, tak to musíte proškrtnout, to za Vás nikdo proškrtával nebude.“

Smála sem se té důležitosti, jak jenom to šlo. Posunula si brejle na nose, výhružně. „A počítejte s tím, že na Vás přijde kontrola osamělosti, tady to zaznamenám, a přijde.“

„Kontrola osamělosti?“ Cukaly mně koutky. „To jako jak vypadá? To jako na to mají nějaký měřák?“

„To přijdou k Vám do bytu, projdou věci, jestli se u Vás někdo nezdržuje, a taky se poptají sousedů, jestli za Váma někdo nechodí.“

Tak. Vymalováno. Připadala sem si jak nelegální emigrant. Kontrola kartáčků, skříní, a podívat se pod postel, hlavně, jestli se tam neskrývá nějaký živitel, který by to za sociálku mohl převzít. Achjo.

Se Zbyňkem to bylo fajn, seděli sme třeba v noci u něho na balkoně, a mluvili o internetových serverech v rusku, teda hlavně já sem mluvila, to byl takovej nejlepší večer. Dívali sme se na blbý seriály. Koupila sem mu hrnek s fotbalovým míčem, protože byl fotbalista. Myslela sem si o sobě, že su roztomilá, a že to zvládám, ale tam vzadu v hlavě, v ještěrčím mozku, to křičelo, že tohle vlastně nechceš.

Skončilo to po dvou měsících, ani nevím proč. Prostě to vyšumělo, jako šumák. Byla sem ráda, že nemusím řešit, jaký typ vztahu máme, co mám na srdci, a podobný věci, kterým sem musela věnovat pozornost, ale ve skutečnosti to sou jenom kecy, který nejsou k ničemu. Lidi prostě moc mluví, mě to obtěžuje. Na druhou stranu mně bylo tak ňák divně nanic. Jako když skončí nějaký projekt, nebo tak něco.

Seděla sem doma, šla na mě ňáká depka, protože sem neměla doma Aničku, neměl mě kdo rozesmát, život nestál za nic, všichni jezdili na dovolený… a já sem dřepěla doma a nebylo ani s kým jít ven, což je zvláštní moment, protože denně vidím na facebooku, co kdo snídal, čtu o tom jak se kdo cítí, kam pude večer a jak se v práci nudí, dívám se na fotky psů, vím, co kdo poslouchá, a na jaký seriál se těší, ale když potřebuju s někým jít ven, nikdo není. Všichni sou vlastně jenom virtuální.

V zoufalé opuštěnosti sem zavolala Edovi, který mně řekl, že mám přijít k nim, na domeček, ale já sem nechtěla trávit večer s nějakou rodinou, i když sou fajn, tak mě už prostě nebaví trávit čas s rodinama, nebo s dvojicema, prostě sem zoufale chtěla s někým jít jenom tak, na louku, koupit si krabčák, ožrat se, říct nahlas, že je všechno na hovno, a bylo by mně líp.

Eda volal zpátky asi za půl hodiny, že to asi blbě pochopil, že potřebuju jít s někým ven, right? Řekl, že právě jede s kámošem na ryby, a jestli chcu jet taky, a já sem chtěla. Kámoš se menoval Tom, a měl auto, což bylo boží, nedostali sme se úplně za Brno, ale skoro. V noci sme seděli u rybníka, nahozený pruty, Eda měl sebou syna, který úderem osmé usnul, přikryli sme ho dekou, a začli sme se bavit o tom, jak je všechno na hovno. Měsíc svítil jako lampa, což prý byl důvod, proč se na nás ryby vysraly, říkali sme si strašidelný historky, ta moje byla fakt trapná, ztratila se nám baterka, měli sme hlad, a mně byla zima, tak mně Tom navlíkl do svojí mikiny, a stejně mně byla zima. Eda byl uraženej, že se s Tomem bavím, a že se směju, prokládal to uraženostma, jako „tak fajn, já tady taky nemusím být“, a tomu sem se smála ještě víc. Byl to úplně nejlepší večer. Nic sme nechytli. Ve dvě v noci sme to zabalili, malýho sme naložili do auta, ani se nevzbudil, a jeli sme domů. U Černovic mě napadlo, že pojedem do Chorvatska. „Normálně, prostě jeď.“ Řekla sem Tomovi.

„Jo? Tak jo.“ Řekl.

„Počkejte, neblbněte“ ozval se zezadu Eda. „Museli bysme vyložit malýho doma.“

„Tak stejně k tobě jedem, ne?“ Řekla sem. „Dovedete si to představit? Zítra už bysme byli u moře.“ Bylo mně jasný, že to nevyjde, ani náhodou. „Bylo by to boží, kdyby se člověk takhle rozhodl, a prostě bez ohledu na všecko, na nic, by si zajel k moři, nebo někam…“

„Spočítal sem, že by benzín stál tak pět litrů. Jestli to můžem dat dohromady, jedem.“ Řekl Tom.

„A vy nemusíte zítra do práce?“ Zeptal se Eda, kterej po osmi pivech přemýšlel zázračně bystře.

„Já jo.“ Řekla sem. „Ale to je právě ten úlet. Udělat něco takovýho bez ohledu na následky, kdyby tak byl člověk svobodnej, aspoň na jeden den. Takovej jeden den, kterej by stál za to.“

„To jo, to by stálo za to. Já bych taky nešel do práce.“ Řekl Tom.

„Ježiši, přece ale musíme živit děcka.“ Oponoval zezadu Eda. „Nemůžem se nechat vyhodit z práce, protože sme se rozhodli si zajet na víkend do Chorvatska.“

„To je právě ta připosranost, která dělá dospěláckej život na hovno.“ Řekla sem.

„To není připosranost, to je zodpovědnost.“ Řekl Eda. Pak se odmlčel. „Vlastně je to připosranost.“

Chvíli sme mlčeli. V rádiu hrál Avicii.

„Ale kdybysme dali dohromady těch pět litrů, mohli bysme jet.“ Řekl Tom. „Máte někdo ňáký prachy?“

Zničeně sme se na sebe podívali a pak sme vzdychli. Bylo to v háji.

Hodili sme Edu s prckem domů a pak sme jeli ke mně, protože Tom měl hlad, jak tvrdil, a já sem měla doma rohlík a sýr, a tak sem mu řekla, že se může u mě najíst, pak sme si dali na balkoně cígo, pak se mi snažil udělat nějaký návrh, a já sem se zasmála, řekla sem čau, a šla sem spat.

Druhej den sem v práci byla úplně nepoužitelná, chtělo se mi spat jako nikdy, a hlavně se mi nechtělo nic dělat, a říkala sem si, na co se člověk furt kurva snaží vydělávat a něco vytvářet, když nakonec ani nemůže na blbý tři dny do Chorvatska, dyť je to k hovnu. Místo oběda sem šla do lesa, kde sem se opřela o strom a usnula. Vzbudil mě ňákej houbař, kterej křičel do telefonu.

Sociálka mi snížila příspěvek na nájem až skoro do ztracena, nevím proč, pořád si vydělám akorát tak na nájem, každopádně je to v háji. Spočítala sem si, že můj celkový příjem jako pracujícího člověka je nižší, než kdybych byla nezaměstnaná. To je sakra blbý zjištění. Otázka je, co s tím.

Pojídač šneků

Rozhodla sem se, že si pořídím borca s autem, na léto. To je důkaz, že mi už dostatečně hrabe. Samozřejmě to mělo být jednoduchý, tak já si to vždycky naplánuju, ostatní dělají kolem všeho zbytečný cavyky, sehnat někoho s autem a strávit léto pryč z Brna je neskutečně easy.

A tak sem na netu sehnala Radka, kterej byl o deset let starší, byl potetovanej, měl svaly, a hlavně… auto. Sešli sme se v hospodě, já sem si vzala sukni, podpatky a takový ty věci, účel světí prostředky, a vykládala sem nějaký nemožný historky, kterým sem se sama smála. Druhý rande sme měli v hospodě na zahrádce, opět sem vykládala nesmysly, smála se, rozmachovala rukama, a polila ho pivem. Říkal, že su pankáč. Prostě je jedno, jak moc mám krátkou sukni a jak vznešený mám punčocháče, když si je neroztrhnu, a jak roztomilý mám vlasy v culíkách, nakonec su dycky pankáč, to bystrý týpek odhalí.

Šli sme na romantickou procházku do lomu, kde sme zírali na stmívající město, pak mě hodil domů, bylo to fajn, neříkám, že ne. Psal mně dvacet esemesek za den, první přicházela v sedum ráno „nezapomeň si koupit snídani“, naplánoval si se mnou dovolenou a víkendy. Všechno běželo podle plánu. Třetí rande sme měli u mě doma, když sem měla volný bezdětný víkend. Udělala sem večeři. Přespal u mě.

Druhej den sem se s ním rozešla.

„Byl fajn, bude mi chybět.“ Řekla sem večer u piva Kačce a Honzovi, když sme seděli na zahrádce, kde mně pták posral ruku.

Honza na mě zíral, a nechápal. „Co to… proč si to udělala? To je strašně brutální, se s někým rozejít… po tom.“

„Já nevím.“ Trhla sem ramenama. „Mně se nechce odpovídat na esemesky, já prostě… pro mě je to náročný. Nemůžu se soustředit na důležitý věci, když se musím soustředit na dalšího člověka. A já se nechcu s nikým dělit o postel, je to moje postel.“ Napila sem se piva. Ptáci lítali nebezpečně nízko nad zemí, a všude srali. „A su zase bez auta.“

Honza kroutil hlavou, ňák se ho to osobnostně dotklo, nebo co, Kačky se to nedotklo, ta měla jiný starosti, protože měla novou práci, přeřadili ji z callcentráku do spalovny. I takový posraný věci se dějou.

Práce je náročná. Hasič je přísnej a krutej, a … náročnej. Občas je to fajn, jakože mám svůj milovaný kancl, občas se smějem, kouříme, kecáme, občas se hádáme, já pak dělám scény, jednou sem se rozbrečela, a jednou sme se přetahovali o složku, až mi udělal modrák na ruce, a já sem pak byla uražená, a vytvářela sem kolem sebe negativní energii, až z toho chcíply všechny orchideje na okně, o kterých všichni tvrdí, že přežijou všechno. Ale zaplatil mně šalinkartu, dostala sem výplatu… šli sme kouřit, já sem zapálila vajglem kanál, požárníci woe, a všecko bylo zase v cajku.

Dala sem si předsevzetí, že něco udělám se svou hroznou životosprávou. Naordinovala sem si snídaně a obědy. Jenomže bylo hezky, obědy musely jít stranou, v obědové přestávce sem brouzdala lesama, lukama a hájema, našla sem takovou pěknou louku uprostřed lesa u potoka, tam sem se vyvalila, zírala na mraky, a nechybělo mi na celým světě vůbec nic. Vůbec sem nevěřila, že něco tak dobrýho, jako zírání na mraky, může mít člověk zadarmo. Tráva na louce vyrostla z ničeho do pasu, přes noc. Našla sem mrtvýho rejska, do kterýho sem píchala klacíkem. Šla sem doprostřed obrovské zarostlé louky, jenom tak, abych byla vprostřed louky, tam sem našla pavoučí kokon. Lehla sem si tam, dala si trávu mezi zuby a celej svět tam… venku… mně mohl políbit prdel, protože kolem mě bylo plno zázraků, líhli se motýli, píďalky, pavouci… a někde daleko se honili lidi, kdovíproč, kdovízačím…

V lese sem našla lesní školku. Ne stromkovou, ale dětskou. Děcka si tam hrály u takové dřevěné boudy, pančelka umývala nádobí po obědě v lavoru, a já sem si klekla u plůtku a skupince děcek sem řekla : „Čau, lesní skřítkové.“

A jeden lesní skřítek si mě prohlídl a pak řekl lesní moudrost: „Ty jsi takový hovínko.“

Když přešly hezký dny, a týdny, a zase se ochladilo, nechala sem courání po lesích, a řekla sem si, že konečně pudu na oběd. Chtěla sem jít na zahrádku, protože já su teď venkovní tvor. Jenomže všude byli lidi. Chodila sem po okolí tak dlouho, až sem našla zahrádku, kde nikdo nebyl. Území dobyto. Objednala sem si rybu s bramborovým salátem, uvelebila se, nasadila sluneční brýle, než to donesou, tak budu zírat do stromů, ptáci zpívali, nádhera, a najednou se mi příšernej zvuk zařízl do hlavy jak gama nůž, určitě to tam způsobilo nevratný poškození, jizvy a prapodivný nervový spoje a rozpoje. Když sem se trochu vzpamatovala, zjistila sem, že na střeše nade mnou, a zřejmě na všech střechách okolo, sou sirény, který spustily zkoušku. Vyschly mi oči, upadly uši, a ze srdce se stal kámen, protože sem asi neměla tep. Tohle rozhodně nebylo fér. Ještě víc nebylo fér, že mi přinesli polívky tak na dvě lžičky a proužek ryby, který byl velký jako lakmusový papírek, fér nebyl ani bramborový salát z půlky brambory, a už vůbec fér nebyla rukola. Pinkl se chodil každých pět minut ptát, jestli je všechno v pořádku, a já sem měla moc srdce z kamene, abych se mu svěřila, že v pořádku není vůbec nic, že sem právě přežila svou smrt, a že si zasloužím něco lepšího než je jakýsi suši s mikrosalátem. Cena už tak mikro nebyla. Později sem se od hasiča dozvěděla, že to je „ta vyhlášená restaurace“, kde vaří „ten vyhlášenej kuchař“, nevímjakej, to je jedno, protože vyhlášený cosi, kde se člověk nenají, je leda tak vyhlášený hovno.

Nečekaně zavolal Eda, zrovna sem přemýšlela o důležitých věcech, jako je Pyura chilensis, co vypadá jako kámen s vnitřnostma, takže sem mu to nevzala, a řekla sem si, že mu zavolám hned, jak to pude, což bylo za tři dny.

„Já su strašnej alkáč.“ Ozvalo se na úvod. „Ležím na zahradě a su úplně jako dělo, protože su hroznej člověk. Musíš dojet.“ Pravil ve čtvrtek v devět večer.

„To nejde, Anička jde právě spat, nikam nemůžu.“ Omlouvala sem se. A pak mi došlo, že se omlouvat nebudu, protože „nebudu skákat jak ty pískáš, před měsícem si mě poslal do háje, že se se mnou nemůžeš kamarádit, protože máš rodinu, a takový ňáký kecy. Takže su nasraná.“ Vzpomněla sem si.

„To sem to… udělal schválně. Aby sis mě… to… vážila. Ty bys jinak nikdy nezavolala. A nikdy nepřijela, a tak to byla strategie, počkej, já ti dám někoho k telefonu, čkej…“

„Ježiš kurva Edo.“

U telefonu se ozvalo něco jako „ežečekeče zdary ešeč….“

„To byl Doktor.“ Řekl Eda zvesela. „Za chvilku přijede Bruno, musíš dojet, ty bys jinak nikdy nepřijela… já sem to tak musel udělat… nebuď nasraná… přijeď.“

„Máš rodinu a nemůžeš se se mnou bavit.“ Řeklo kamenný srdce. A zavěsilo.

A sralo mě to. Stará parta se houfuje. Na léto. A musí to být fajn, ale já musím počkat až se od-urazím, což bude kdovíkdy, si do hlavy nevidím,  žejo.

Zašla sem se Sašou do kostnice, pod kostelem svatýho Jakuba. Kosti byly fajn, ale já su klaustrofobik, mně ty hrobky nedělají dobře, radši bych byla, kdyby byly tak ňák víc nahoře. Cestou zpátky sme narazily na stánek s vařenýma šnekama, a já sem chtěla sníst šneka, tak sem si koupila jednoho za dvacku, a Saša si koupila taky, a říkala, že šnek nemá vůbec žádnou chuť, že se nemám těšit na bůhvíco zážitek, takže sem se podle instrukcí na nic netěšila, rozhodně sem ale nečekala, že šnek bude chutnat jako ….

„Kočičí hovno. Fuj já se pobliju, tys říkala, že to nemá žádnou chuť.“ Vyčítala sem spolupojídačce plžů.

Dívala se na mě nechápavě. „Ty víš, jak chutná kočičí hovno?“

„Ne. Ale po tomhle zážitku už si to dovedu představit.“ Držela sem se dramaticky za krk, protože hrozilo, že se šnek vrátí. Moje gurmánský zážitky v poslední době nestojí za nic.

Ale rozhodly sme se, že pojedem do Kroměříže, a tak sme jely, procházely sme se zahradama, a já sem vykládala o botnetech, protože sem se začetla do všech možných knížek o hackerech, následkem velkýho nadšení sem si koupila knížky o programování, o datech a internetu vůbec, a zjistila sem, co bych chtěla v životě dokázat.

„Vlastnit botnet, počítačovou zombie farmu, ovládat třeba sto tisíc počítačů, to musí být taková pecka, mega moc počítačová … moc. Palebná síla sto tisíc. Pak můžeš všechno.“

„Tak v životě se dají dokázat lepší věci.“ Řekla Saša když sme míjely jezero s labutěma.

„Třeba co.“

„Třeba pomáhat lidem.“

„Prosimtě… kdo chce pomáhat lidem, když může mít armádu zotročených počítačů…?“

„Už si začla vůbec s tím programováním?“

„Jo, no. Promluvila sem na počítač jazykem Java. Pro začátek.“

Byla sem se sebou krutě spokojená.

Konečně sem se sešla s Verunou. Šly sme do města, sednout na zahrádku, neviděly sme se snad čtvrt roku, a mě to celou dobu sralo, protože Verunu mám fakt ráda. Jako největší dámy sme si daly džus s minerálkou, řekly sme si že nebudem chlastat, a kdyby pinkl nebyl kokot, tak by to i dokázal smíchat, jak sme chtěly, sral mě už od samýho začátku, a svou trapnost završil tím, že kolem nás začal sklízet stoly a židle, v devět večer, holy shit, měla sem dojem, že když udělá rachot s ještě jednou složenou židlí, tak mu zaseknu popelník do hlavy, a vytočilo mě to natolik, že sme musely jít. Na pivo. Protože sme chtěly kvílet o blbých vztahách, o těžkým životě, a završit to ňákýma sprostýma historkama, za který se člověk druhej den stydí, ale to nejde, když je kolem židlová světová apokalypsa.

A tak sme šly nahoru k Jakubovi, a zjistily sme, že tam sedí venku u kostela celý Brno, a tak sme si daly pivo, vyvalily sme se ke kostelu jako žebráci, pak sme si ještě koupily chleby za zcela nežebrácký prachy, zato krutě dobrý, a smály sme se kvílení nad životem, já sem dycky pronesla strašný moudro jako „hrát můžeš jenom s kartama, který ti život dá“, načež sme se válely smíchy po zemi, pak sme ukradly krýgly a talíř, protože se nám to nechtělo vracet, a za to přídu do pekla, ale byl to Veruny nápad, a šly sme se natáhnout na pláž, což je hospoda na svoboďáku, kde je na zemi písek a lehátka, a měly sme plán, že se zaboříme do písku a usneme, a Veruna vymýšlela ještě spoustu dalších skvělých akcí, jakože z jedné zahrádky ukradneme deku, protože „nikomu tam na nic není Jano“, a já sem řekla, že krást deky je na prd, že bych rači šla někam ukrást slepici, do ňáké vesnice za Brno, protože tak dobrej nápad člověk má jenom jednou za život a mělo by se toho využít. Nakonec sme nešly nikam, ani na pláž ani na vesnici, protože sme skončily v mekáčovi na hajzlu, kde nás totálně vysílil turniket, kterej nás nechtěl pustit, a tak sme jely rači dom.

Hundred miles

Ano, jsem to pořád já. Nový dyzajn. Grafici a takový ty lidi, co mají cítění, si rvou vlasy, je mně to jasný.

Můžete psát zprávy přes kontaktní formulář.

Kdo chce, může poslat dobrovolný příspěvek, já ho použiju... na život.
Co za to: kdo pošle málo, může mě vzít na pivo. Kdo pošle víc, může mě vzít na večeři.
A pak že se neumím prodat!

...........................................................
Tak jo, deme na to.

Měla sem pocit, že se nic neděje, a že se hrozně nudím. Chtělo by to ňákou akci, říkala sem si v kanclu, kde jedinej pohyb je za oknem na křižovatce, závidím dokonce už i autům, že se hýbou, a snažila sem se promluvit si s hasičem, jestli by mě někam nevzal, jenomže to bylo marný, nechce mě pouštět nikam, nevím proč, a tak sem ztropila scénu, že su jako ve vězení, že mě tam drží jako Fritzl, a že mně slíbil, že když nebude moc práce, tak budem jezdit na školení, a on mi řekl: „Takže máš málo práce, aha…?“ Byla sem zničená, a jediný efekt, kterýho sem se domohla bylo, že mi dovolil chodit na poštu „Je to tam samej důchodce, a smrdí to tam chcánkama“ dodal, abych se příště nepokoušela vyjednávat. Postříkala sem ho za to lakem na vlasy.

A dál sem smutně koukala z okna na auta. Touha vypadnout ven byla obrovská, motat se v rákosí v Mokré už nestačí. Svět je tak velkej a já každej den akorát zírám na auta, který někam jezdí. Když sem se snažila vzbudit soucit tímto argumentem, řekl „tak já ti to okno zatluču, a je po problému“, brutálně se zasmál a odjel.

Smutek se mě držel jako smůla. Pouštěla sem si smutný hobo písničky.

If you missed the train I´m on,

You will know that I am gone,

You can hear the whistle blow a hundred miles…

Pokaždý, když za oknem zahoukal vlak, měla sem neskutečnou chuť naskočit, obzvlášť vlaky s dřevem sou dobrý, seděla bych nahoře na těch kládách, a bylo by mně fajn. Away from home, away from home, 

lord I´m a five hudred miles away from home.

Z přemýšlení mě jednou vytrhla Verunka. Volala, že ji chtějí vyhodit z callcentráku, protože odmítla dělat přesčas „a tak volám tobě, když seš ten právník na pracovní právo“. Já teda nevím, co si lidi myslí, že dělám, ale pomohla sem jí. Řekla sem, že na to právo bohužel mají.

„Ale křečíku co já budu dělat?“

„V nejhorším můžeš jít bydlet ke mně, Veru, to víš.“ Řekla sem jí.

„Je to celý na hovno. Celej život je na hovno. Furt jenom pracuješ, jako pičus, a pak s tebou takle vymetou. Jedno velký hovno!“

Procházela sem se s taťkou kolem rybníků, Anička jezdila na kolobce kilometr před nama, a já sem mluvila o tom, že potřebuju odjet, a taťka řekl, že má v plánu odjet na tři měsíce na Zéland, a že můžu s ním, a já sem se zasnila, a nechtělo se mně spadnout zpátky na zem, kde nic nejde, protože „a kdo by se staral o Aničku?“ a „co práce?“ Jako, jela bych hned. Úplně sem viděla, jak bych si sedla doprostřed nějaké nekonečné zélandské pláně, namalovala bych si tuší na obličej ornamenty, jako mají maoři, dala bych si ňáký stéblo do pusy, a čuměla bych jako ovce, pak bych se zvedla, a někam popošla, a tak pořád dokola, a jsem si jistá, že bych tam tak vydržela celý dny a měsíce.

 Zavolala mně Kačka, že je nahoře v klubu ňákej koncert, a jestli nechcu jít. Řekla sem „no jasně“, a těšila sem se. Večer mi volala, že koncík je zrušenej, protože onemocněl bubeník, ale že můžem jít aspoň na pivo, a já sem řekla „no jasně“.

Seděly sme teda v zaplivané hospodě, kde jel hokej, fuck, a já sem si zapálila, a čekala sem, že to Kačka udělá taky, ale nic…

„Co se děje? Ty nemáš cíga?“ Vyzvídala sem.

„Já už nekouřím.“

„Cože co?“ Nevěřila sem. „Jakto?“

„Nevím, tak… najednou sem prostě přestala.“

„Ze dne na den?“

„Jo, prostě sem si řekla, že už si nezapálím a už sem si nezapálila.“

„Děláš si prdel?“

„Ne, fakt, prostě … je to pryč.“ Trhla ramenama.

Záviděla sem úplně doopravdy upřímně.

Pak za nama přišel její borec, Honza, kterýho znám z callcentráku, a kdysi na cestě od Námořníka mě děsil vyprávěním o výhodách jakýhosi tarifu, a vytahoval na mě tabulky úspěšnosti hovorů. Teď maluje pokoje a je v klidu. Rozhodli sme se, že se přesunem do další hospody, protože tam vaří, a tam sem si dala úžasnej hermelín na grilu, zatímco začala hrát jakási obstarožní kapela a ještě obstarožnější osazenstvo začalo tančit. Nalila sem do sebe dvě piva, zatímco ti dva jich zvládli dohromady dvacet, a Honza začal povídat vtipy o tom, jak ženský sou vlastně chlapi ve výkonu trestu, a že když budem zlobit, tak příští život budem zase jenom ženský.

„Já nevím… jestli bych to chtěla.“ Podívala sem se na Kačku. „Kdybys mohla, vybrala by sis být zase ženská?“

„Já nevím. Výhody to má, ale … já nevím.“

„Já asi ne.“ Odklepla sem popel, aspoň z dvacáté cigarety už ten večer, to mně bude zase blbě jako prase „Já bych asi chtěla být chlap, sou svobodnější.“

„Zase jak kterej.“ Oponoval Honza.

„No tak jasně, ale geneticky sou předurčení k tomu, aby byli svobodnější. Já jenom nevím, co bych dělala, jako chlap, počkej, přemýšlím….“ Mezitím staříci předváděli zběsilý taneční kreace na otřesný cover Holka magor.

„Ty bys byla určitě takovej ten chlap, co by ojel mařku a ráno by jí řekl Zdarec, a zdrhl.“ Řekla Kačka.

„Bohém.“ Zasmála sem se. „Ne, to … já nevím. Možná bych byla namakanej borec, ale spíš ne, já su líná… třeba bych byla voják… ne, počkat, ne, já už vím, já bych byla Kerouac, jasně! Já bych byla přesně jako Kerouac, vystudovala bych ňákou školu, pak bych si hodila batoh na záda, a vydala bych se do světa. Jezdila bych stopem, a vlakem, a pak bych o tom psala. Byla bych Kerouac, jasná věc.“

„Já bych nechtěla být borec.“ Řekla Kačka.

„Ani Kerouac?“

„Žádnej borec.“

Ke stolu přišel ňákej týpek, že jestli si pudem zatančit, a „smím prosit krásné dámy“? a začal Kači úlisně líbat ruku, a když sme řekly, že ne, tak kopl do židle, řekl „kurva do piči“ a zmizel.

Pak přišel další řízek,  kterýmu bylo odhadem tak sto let, a asi to byl kámoš Morlola, teda né že by na tom záleželo… a pořád mě přemlouval, ať jdu tančit, a já sem dělala cavyky, že ne, protože po dvou pivech sem měla sakra těžký nohy, ale stařík se se mnou nesral, drapl mě za ruku a odtáhl na parket, protože měl sílu jak sto koňů, a já sem tančila na ňákou trapárnu od Abby, a jo, smála sem se, a určitě sem i skvěle tancovala, zpěvačka s příčeskem mě povzbuzovala mrkáním do rytmu a hrou na tamburínu, dala sem eště tak dva vály a pak sem se vrátila, protože mně jel rozjezd ve dvě, a tak sem se dekovala, jenomže stařík mě našel, a tahal mě koňskou silou zpátky na plac, a nedal si říct, že rozjezd, spěchám, tak sem ho plácla po ruce, lekl se a dal pokoj, a já sem vyběhla na zahrádku, a rozbila sem u toho dveře, který pak nešly zavřít, a na zahrádce seděla holka s borcem, a holka se mě zeptala: „Nevíš, v kolik končí párty?“

„Jaká párty?“ Smála sem se. Eště furt těm dveřím.

„Ta párty, na kterou deš s náma. Nevíš kde je ňáká párty?“

„Karibik?“

„Karibik ne, ale zlatíčko poď s nama.“ Říkala. „Užijem si bezva párty.“

„Ne, já spěchám. Na autobus.“

„Zlatíčko, co doma… co budeš dělat doma? Poď s nama.“

„Né, já du na autobus.“ Nedala sem se.

A ti dva se zvedli, a šli na zastávku se mnou, a když sem nasedla, tak mi zamávali, a pak se vrátili zpátky k pivu.

Saša říkala, že její kámoš bude hrát na koncíku, na klarinet, a že to musím vidět. Sraz na majálesu na veterině. Zeptala sem se Saši, jestli si je jistá, že hraje na klarinet.

„Jo, jasně, na klarinet.“ Ujistila mě.

Vrtalo mi hlavou, jak může hardcorová kapela nazvučit klarinet, to sem fakt chtěla vidět, Anička byla u Huga, a tak sem vystřelila v šest z domu, a na chodbě mě odchytila dotčená domovnice.

„Vy jdete pryč? Ale já budu roznášet vyúčtování, máte to už týden napsaný dole na dveřích.“

„Já vím.“

„A jdete pryč?“

„Jdu. Já si pro to přídu někdy… pak.“

Na dluhy dycky času dost. Myslela sem si, že na veterinu dojdu pěšky, jenomže sem zapomněla, že nevím kde to je. Zabloudila sem v Krpoli, ocitla sem se u jakési chladírenské věže, no prostě záser, na veterinu sem dorazila, pozdě ale přece. Stoupla sem si do fronty na klobásu, protože sem celej den nejedla, a snažila sem se dovolat Saši, která tvrdila, že bude mít telefon u sebe, a „budu na příjmu, neboj“. Marně. Našla sem ji u pódia, při vystoupení nějaké drnčící kapely.

„Čau, kde máš ten klarinet?“ Křičela sem na ni.

Ukazovala na stejdž „Tam. Já sem se spletla, on nehraje na klarinet, ale na bubny.“

Co na to říct… Klobása byla dobrá.

Jednou sem seděla v práci, pracovní doba se chýlila ke konci, a já sem měla před sebou celý volný odpoledne, večer, a celou noc, a strašně sem chtěla něco podniknout. Napsala sem Radimovi. Žádná odezva. Saša nemohla. Kačka byla v práci. Veruna tvrdila, že neví, jestli někam pude, což znamenalo, že nejde nikam. Napsala sem dokonce kámošovi Radimovi Václavovi do Prahy, jestli nechce přijet, že se nudím. Nemohl.

Pak sem si řekla, seru na to, však já vím, aha, kdo určitě někam pude! A zavolala sem Edovi. Řekl mně, že minulej měsíc se mnou protelefonoval tři litry, protože si myslel, že má ten nekonečnej tarif.

„A nemáš.“

„Ne, kurva, nemám!“

Řekla sem mu, jestli se nechce stavit, pokecáme, zadara … ňáký piva a tak….

„Já nikam nejdu, já musím být s rodinou.“

„S jakou rodinou?“

„S mojí rodinou, ne? S děckama a tak.“

„Aha.“ Myslela sem si, že si dělá prdel. „Stavíš se dneska teda?“

„To jedině že bych přišel se ženou, a s děckama.“

„Co?“

„No to jedině že bysme se stavili takle, třeba o víkendu…“

„Co-cože? To jako myslíš vážně?“

„Já ze tebou nemůžu chodit, já mám rodinu.“

Zírala sem jako puk. Na křižovatku. Projel vlak s dřevem.

No jak chcete, já se na to taky můžu vysrat, žejo, já si najdu jiný kamarády. V hlavě se mi zrodil ďábelský plán. Pořídím si někoho, kdo na mě bude mít čas, nazdar.

Nemůže to být žádná věda, říkala sem si, když s někým budu mít sex, bude se mnou chodit kam já budu chtít, ne? Ízi pízi, jasněže. Challenge accepted. Dala sem si inzerát na seznamku, a za týden už sem měla rande s Markem z vedlejšího sídliště, co byl horolezec, bylo mu 27, a měl vymakaný svaly aji na zádech, pěknej vysokej kluk, problém byl, že pracoval v jaderné elektrárně, vědec, takže byl takovej mimo, suchar. Nevadilo mi to, dokonce ani tehdy, když se mu nelíbily moje růžový tenisky „sem myslel, že to nosej patnáctiletý holky“. Prochodili sme spolu celej večer, a domluvili se na další. Anička byla u babičky, takže sem vyrazila na druhý rande, chodili sme po louce a pak sme si sedli na atomový kryt, já sem čučela na město, a řekla sem mu, že vypadá jako Dexter, což byla pravda, dali sme si pusu, a já sem řekla, že dem ke mně, a tak sme šli, a tam sme leželi na posteli, on vykládal o svojí práci, a já sem zjistila, že mě to nebaví, tak sem si říkala, dem jako dělat ten sex, načež sem si vyslíkla mikinu.

„Ty máš tetování?“ Zeptal se když uviděl draky.

„Jo, vidíš, ne?“

„Tys byla ve vězení?“

Prohlídla sem si ho, jestli to jako myslí vážně. Myslel. „Jo, byla, ve Valdicích.“

„Proboha.“ Upřímný zděšení. „A za co? A jak dlouho?“

Lidi bez humoru sou horší než smrt. „Tak snad abys rači šel.“ Řekla sem, a na cestu sem mu dala banán, aby neřekl, že neměl večeři.

End of story.

Konečně se ozval Radim. Že odjíždí pracovat do Švajcu, neví, jak dlouho tam bude, možná nafurt, nazdar.

S Laurou a Vítkem sem zašla na procházku, seděli sme na louce nad spalovnou, a přetřásali, jak sme se seznámili, jako nejsu na to extra hrdá, že sem si o Vítkovi myslela, že stojí za prd, protože měl petku s mixem coly a zelené.

„Vidíš, jak špatně odhaduješ lidi.“ Smála se Laura.

„No tak dobře, byla sem kokot, já sem si furt myslela, že sbalíme drogový dýlery, Vítek s petkou zelené do toho nezapadal, jo, byla sem povrchní imbecil, tímto se omlouvám.“

Tvářila sem se, že je to věc minulosti, ale naférovku musím říct, že sem povrchní imbecil pořád.

Volala Marťa, bývalá technička pod kterou sem pracovala, že se chce se mnou setkat, a já sem řekla jasně more, a když přijela, tak sem zavelela že pudem do hospody za barákem, ale né do té prosklené snobárny na rohu, tam mají na zdi vraha Čegevaru a dělají z toho nóbl podnik, pudem naproti, tam je to normální. Sem si myslela. U vchodu nás ochytla recepční v jakýchsi jakože havajských šatech, a tvářila se jakože kam jdeme, bez ohlášení. Řekly sme, že jdeme ke stolu pro dvě, ona se zatvářile havajsky důležitě, a donutila nás jít k recepčníu pultíku, kde luštila z chytré knihy, jestli je volný stůl pro dvě, když zjistila, že jo, támhle vzadu, tak udělala znamení, přišel pro nás pikolík, který nás zavedl ke stolu, cestou nás zdravil personál restaurace, který byl rozmístěný na strategických bodech, u stolu nás vyslíkli z bund, který pověsili, a postavili k nám hlídku, maníka, kterej stál opřenej o lednici metr od nás po celou dobu, co sme spolu mluvily.

„Kurva já sem chtěla jenom pivo.“ Šeptala sem zklamaně když nás zavalili štosama nabídkových listů koktejlů, vín, jídelních nesmyslů, ze kterých čouhaly humří klepeta z prvních stran. Marťa zírala, co to sakra je, a já sem se to snažila vyžehlit „byla to úplně normální hospoda, přísahám, támhle na tom okně sem tančila mezi svíčkama… nevím, co se stalo… nemůžu za to….“ Krčila sem bezradně ramenama. Stálo to za hovno. Snědla sem orchidej z koktejlu. Marťa nevěřila, že je jedlá, a myslela si, že mně přeskočilo.

Byla sem na přednášce Grygara o meteoritech, přednáška byla natřískaná, hlavně starýma lidma, a já sem pozorovala to dění kolem, prošedivělý ženy vytahovaly jakýsi vědecký články, konzultovaly je s prošedivělýma chlápkama, vzadu za mnou se hlouček důchodových kámošek chichotal, jak se těší na přednášku o Gruzii, a já sem si říkala, že až budu stará, budu to dělat taky tak. Strašně bych chtěla mít kámošky, co sebou v kabelce nosí vystřižený články o exoplanetách. Důchodci sou bezva.

Jako moje babička. Nikdy sme se ňák extra nekámošily, ale bydlí v důchoďáku u nádraží, a jak se dozvěděla, že tama chodím každej den z práce, tak drží hlídky, židli má přiraženou u silnice a zdálky mává „Už na tebe čekám, ukradli nám lavičky, tak sem si donesla židlu.“ A já sem si sedla na zem, k té židli, a poslouchala sem historky, u silnice… „Když mně bylo čtrnáct, šla sem do služby do Brna, neměla sem ani boty… ale pak přišel děda, von mě zachránil, to byl tak hezkej chlap, ty víš jak von byl hezkej chlap, žejo, a já sem byla tlustá a vydávala sem obědy, a von si furt přidával polívku, a když si šel počtvrtý pro tu polívku, tak mě chytnul za ruku, a řekl, že budeme mít rande, ať přindu večer do parku, a já sem šla, nejdřív sem ho nemohla poznat, jak měl sako, byl fešák, ale když sem ho poznala, tak sme šli do parku, a hned sem byla těhotná.“

Od té doby se vídáme často, číhá na mě ráno v Kaufu, když si jdu kupovat snídani, vykládá prodavačkám, a ještě k tomu německy, že su její vnučka : „To je moje vnučka, ja, eine kleine … mušen šprušen zonen tagen richtig… řekni tady panim prodavačkám jak se má maminka… naturlich… vona pracuje u hasičů, víte, a umí dělat s tim počítačem…. Chceš koblih…? Jak se má Anička? Chceš sekanou pro toho tvýho manžela?“

„Babi já nemám manžela.“

„Máš pravdu, všichni sou to hajzli, dej pokoj s chlapama, já mám televizi, si tam pustím ten Šlágr, a já si zpívám, celej den, a pak du tady do hospody na voběd, a oni řeknou Hele, babička jde, tak mi dají třeba víc brambor a tak, já tam mám toho svýho kuchařa, on mě pozná, dycky ví, že babička jde, udělala sem si trvalou, a dej pokoj s chlapama.“

Jednou sem s ní šla na nákup, jakože jí to odnesu, rozzářila se u regálu se sodovkama „Tak já si vezmu dvoulitrovku pomerančové, když mně to odneseš!“

„Ty seš šťastná, babi?“ Zeptala sem se nevěřícně.

„Dvanáct let jsem vdova, ale mně nic nechybí, já si pustím televizi, a zpívám si.“

„A není ti smutno, když seš dvanáct let sama?“

Zeširoka se usmála. „Ale já nejsem sama, já mám Šlágr.“