pátek 26. července 2013

Okurková sezóna



Tři dny sem měla vypnutej mobil. Říkala sem si, že už ho nikdy nezapnu, jenomže sem potřebovala jít s Kačkou na pivo, a tak sem jí napsala, a při té příležitosti se mi pustila hlasová schránka, o které ani nevím, že ji mám. Tři zprávy. První byla bába „Je půl deváté večer, a ty nejseš doma? Kde jako seš?“ Dál v hlasové schránce čekala tchyně, která si po dvou letech vzpomněla, že má vnučku, a nechala mi vzkaz, že má kartičky z Billy, zadarmo ale hodně, a kdy se pro to stavím.
Nikdy.
Třetí vzkaz byl od učitelky, že budu platit čítanku.
Vážně sem přemýšlela o tom, že telefon vyhodím.

Ještě ten den se stavila domovnice a zvedla mi nájem. Oh, fuck. Může to být ještě horší?

Může. Další den přišel soused, kterýho sem nikdy neviděla, a dal mi podepsat jakýsi papír, že chci udělat rekonstrukci bytu. Rekonstrukci sem nechtěla, ale chtěla sem předělat elektřinu, protože je v prdeli a probíjí, v noci mně v kuchyni problikává zářivka a shořela mi zásuvka.
„Předělají Vám i kuchyň, vymalujou a vymění vstupní dveře. Zadarmo.“ Mrkal na mě povzbudivě.
„Ale to já nechci. To jako musím?“
„Podivejte, to já nevím, já jenom potřebuju předběžný podpisy. Každopádně tady dva týdny bude odpojená voda, elektřina a plyn. Takže si musíte zařídit náhradní bydlení.“
„Co… co??!!“
„Ale nebojte.“ Zasmál se šibalsky. „Když nebudete mít kde být, bude zřízený ubytování v náhradních prostorách.“
Náhradní prostory. Jo. Tělocvična ve škole. Kde se budu mačkat se všema sousedama, který vůbec neznám, a vůbec sem je ani nikdy nechtěla poznat. Kurvadrát.

V noci mě vzbudil Eda esemeskou, že se chce zabít. Vypnula sem telefon nadobro a spokojeně sem usnula.

Červenec je nejlepší měsíc roku, protože mám tři týdny dovolené. Jely sme s Aničkou do Kroměříže, do města, kde sem prožila dětství, a kam patřím, a kde sem si přísahala v podzámecké zahradě, u labutího jezera, že se tam jednou vrátím, a už tam zůstanu, protože Brno je hnusný, špinavý město, a já ho nenávidím, a až na to, že tady mám práci, nemám vůbec žádnej důvod tady zůstávat.

V pondělí sem se vypravila na sociálku hned ráno, a měla sem štěstí, stála sem ve frontě jenom hodinu a půl. Štěstí sem měla taky v tom, že sem nedostala přes hubu od cigána, co férově předběhl celou frontu a na frflání bílé fronty reagoval „chceš po držce, chceš přes držku, nebo co chceš…“ Běloši se do něho obuli „kvůli takovým jako seš ty vás nesnášíme, všechny, a pak si můžete stěžovat, špiny.“ Načež vstal, aby nám předvedl, jak nás všechny zmlátí, svalečky mu narostly do velikosti pingpongových míčků, zato huba se mu zvětšila „si zavolej policajty, zavolejte si policajty, vy piče, a ty drž hubu pičo a řekni té druhé piče ať drží piču, dopiči.“
Sekuriťák tam stál vedle mě, celý to pozoroval, jako v divadle, tralala, tak sem se ho zeptala, jestli s tím nechce dělat, se tady přece nenecháme urážet, ještě vod cigošů tyvole, a on pokrčil ramenama „A co s tím mám jako dělat?“
Tak hlavně že máš tomfu ty frajere.
Sekuriťák z minula tam už nebyl, prý nezvládl rvačku minulý čtvrtletí, kdy se museli volat měšťáci, protože čmoud tam někomu roztrhl tričko. Sekuriťák nezakročil, a to se ani nedivím, protože byl starej jak Morlor, ta želva z Nekonečnýho příběhu.
Ovšem jeho náhrada taky stojí za hovno.

Přede mnou stála Mata Hari, výzvědná služba, což je člověk, kterej se ve frontě dycky objeví, a začne zprvu neškodně „ájé, to tady budem dneska stát dlouho“, čeká na přikývnutí a pak spustí „a vy ste tady proč“, a už má oběť, kterou může mučit celou dobu, protože není kam utýct. Modlím se z celýho srdce, abych tou obětí nikdy nebyla já, zatím mi to prochází, tentokrát to schytala ženská dva kusy přede mnou. Vyzvědačka velikosti a tvaru spodní sněhulákové koule s vlasama do půli kotníků spustila svůj teror „a vy nemáte chlapa? Kolik máte děcek?... No jo, práci taky nemáte… nikde vás nechcou? … nojo, ten můj mě taky vopustil, ale já mám dceru, ta už je dospělá, jo za chvilku je tady, teď sem jí volala, že je tady málo lidí, dneska je to tak na dvě hodinky, žejo, a vona příde, koncem měsíce to bude horší, a ten váš si našel mladší?“

Pak je ještě další sorta nebezpečných lidí, to sou hysterky. Netrvalo dlouho a už sem měla za zádama jeden exemplář. Předstoupila před frontu, aby ji bylo dobře vidět, podívala se na hodiny a spustila: „Nojó! Je devět hodin!! Tak to nemá cenu tady čekat, vám říkám, říkám, to nemá cenu! Do voběda se nedostanem na řadu, a pak si voni pudou vo půl dvanáctý na voběd, tam budou tak do půl jedný, a my tady budem celou tu dobu čekat, než se najijou, vám říkám, nejřív přídem na řadu v jednu, vám říkám! No estli to nestihnem vystát do voběda, tak sme v prdeli, to sme teda v prdeli.“

Říkala sem to celý Saši u oběda, jak už to mám zase na tři měsíce za sebou, a Saša se nadchla: „To je ale bezva na studování lidí.“
Hrábla sem otráveně do polívky, kde plavala jedna nudla a hrášek „Nevím, proč by někdo chtěl studovat lidi, dyť sou to blbci.“
Ale Saša se nedala odradit, a chtěla se mnou jít na sociálku, a já sem řekla tak teda dobře, když chceš tak moc studovat svoloč, vemu tě na hmotnou nouzi, to budeš zírat.

Anička nikdy neměla období „a proč“. Věčný otázky „proč proč proč“, který měly nastat zhruba ve čtyřech letech, vůbec nepadly. Zato se to projevilo teď v plné palbě. Jely sme v autobusu, usrkáváme ledovou tříšť, když se zeptala „když se přiblíží černá díra k Zemi, čas na Zemi se zpomalí nebo zrychlí?“
Hledáním odpovědi sem strávila týden. A pak to jelo dál „co způsobuje kyselost citronu?“ a „má kočka drápy připevněný ke kostře?“, „když žije jepice den, zdá se jí ten den delší?“, „proč velikost všech lidí není menší, aby měli všichni dost jídla?“.

Kačka mě vzala na pivo, strávily sme večer s partou zedníků, kteří vykládali historky o tom, jak padají ze žebříků, a když se mě rozjařeně zeptali, co dělám, a já sem řekla „bezpečnost práce“, nastalo hrobový ticho. Enjoy the silence.

Když sem se vrátila domů, šla sem se osprchovat, vyčůrat, pomodlit a spat. Zhasla sem lampičku a v ten moment mi přišla esemeska z neznámýho čísla „Dobrou noc.“ 
Vole. Bylo to jak v ňákým hororu. Vymyslela sem různý scénáře. Ten nejhorší byl, že je někdo u mě v bytě, zavřenej ve vedlejším pokoji, a poslal mi esemesku předtím, než vyjde. S motorovou pilou.

Musela sem si ale přiznat, že su na tom daleko líp, než když sem před osmi rokama vykládala psychiatričce, že se bojím tmy, protože tam můžou číhat nemrtví.

Se Sašou sem byla pivu, a v nestřežené chvíli, kdy sem měla plně zaměstnanou hlavu nápadem, že pudem vyzkoušet novej defibrilátor na Svoboďáku, sem si objednala grilovaný hermelín. S ovocem. Donesli mi hermoš ohřátej v mikrovlnce, kterej se topil v horké marmeládě.
Za tohle by se mělo věšet.

Pepa mě vzal na oběd, a tam mi řekl, že by pro mě udělal všecko na celým světě, a já sem řekla „tak jo, potřebuju dovízt hlínu na kytky“.
„Ty budeš přesazovat kytky?“
„Ne, Pepošu, já mám moc volných pokojů, tak sem se rozhodla nasypat do jednoho hlínu a udělat tam pohřebiště toulavých koček.“ Svýmu vtipu sem se velice smála, protože mám fakt dobrej humor, což byl důvod, proč mi nikdo hlínu nedovez, a proč se další noc vyvrátila palma v kuchyni a zabila sadu sklinek.