úterý 14. května 2013

Neviditelná kočka


Pár věcí na světě rozhodně není fér. Třeba to, že Radim vezme svoje poslední pětikilo z výplaty, de do kasína a vyhraje pět litrů. To, že nachází peníze na ulici. Doslova. To, že čím víc na prachy sere, tím víc jich má.
Já ne, já sem zodpovědnej člověk, co syslí prachy. Do zásoby. Kdyby něco. Syslila sem přes půl roku, hrdá, že se finančně zmáhám. Ostatním, hlavně Radimovi, sem dávala rady, jak si nikdy, fakt nikdy, nebrat půjčky, nevytvářet dluhy, to je cesta do pekel. Připadala sem si tak jako … dobrej člověk.
Pak přišla faktura za vodu. A všechno bylo v prdeli.
„Šest litrů za vodu?“ Vyfoukl Radim kouř, když sme seděli na zahradě, zničeně opření o zídku. „Co s tou vodou jako děláš? Pěstuješ rýži?“
„Je to v prdeli.“ Řekla sem na to. „Život není fér, a todle je prostě v prdeli. Půl roku si dělám úspory, a je to v prdeli. Nic nemám, nemám nic. Jakože prostě nic, nula. Zero.“
„Tak aspoň můžeš začít od začátku, ne? Jakože úplně od nuly.“ Smál se.
„Připadám si jako ňákej posranej hipík, nebo tak něco.“ Típla sem cígo do psího vína. „Kdybych aspoň byla umělec, umřela bych v bídě, ale zbylo by po mně aspoň srdcervoucí umění, a mělo by to smysl. Tohle je na hovno.“

Z nebeských úvah, proč nejsu prokletý básník, sem musela spadnout na zem v momentě, kdy bylo potřeba řešit letní prázdniny. Jako problém to byl hodně. Protože sem neměla prachy, vypadalo to, že Anička se mnou stráví prázdniny v kanclu. Bylo mně z toho pěkně blbě, bylo mně jí hrozně líto, ale ňák sem s tím nedokázala pohnout. Vzala sem si tři týdny dovolené v červenci, ale furt ještě zbýval srpen a něco. Chodila sem po zahradě, nervní, věčně s cigárem, nervy jak špagáty, že „přece musí být ňáký řešení“, a takle mě tam našel hasič, a řekl Don´t worry, neboj, dej ji na příměstský tábory, bude jí tam fajn, já to zaplatím.
Spadl ze mě obrovskej balvan, a zaplavila mě neskutečná vděčnost, dojetí, a taky sem se rozbrečela.

Rozhodla sem se vzít si kočku. Z útulku. Malou umouněnou šmudlu. A tak sem tam zavolala, že si ji přijedu vyzvednout, jenomže nastal problém s odvozem. Útulek na druhým konci Brna, ale říkala sem si, to se ňák vymyslí, všecko bude ok, a tak sem nakoupila kočičí žrádlo, záchod, sehnala pelíšek, nachystala misky a už sem se těšila, jak budu mít doma mazla.

Jelikož mi od začátku roku nevyšla jediná věc, nevím proč sem si myslela, že to teďka bude jinak. Hasič se nabídl, že kočku odveze. Měl totiž přepravku a auto, všechno do sebe logicky zapadalo, a já sem byla šťastnější než jindy, že tady je. Takže sem zavolala do útulku, že si pro kočku jedu, a pak sem mu napsala, že už můžem jet. Napsal, že nemůže, protože je na pár dní v Praze, ale příští týden určo. Tak sem to odložila na příští pátek. Těšila sem se moc. Akci jsem dala krycí název Save Kitty. „Pod tímto kódem teď spolu budem komunikovat.“ Ve čtvrtek se stavil, ujasnili sme si plán odvozu, nařídili hodinky, a další den sem v práci zůstala přesčas, našponovaná sem stála u okna, a vyhlížela stříbrnýho bleska jakože ve čtyry vyrazíme. O půl paté mi volal, že to absolutně nestíhá.
Omlouval se. Nepomohlo to.

Byla sem zničená. Přísahala sem si, že už nebudu nic plánovat, na mou duši, na psí uši. Neměla sem náladu vůbec nanic, a měla sem vztek, jenomže sem slíbila Simě, že pudem na pivo, a kdybych nešla, tak by vyváděla, a tak sem rači šla. Odevzdaně sem nakráčela do sportbaru, pozdravila sem obsluhující lezby, a vjel do mě vztek, že je tam plno lidí, a že nám zasedli stůl. Sima zase přišla pozdě. Vyjely sme na sebe hned zkraje.
„Co je? Něco tragickýho se stalo?“ Štěkla na mě když mě viděla.
„Je tady plno lidí, zasedli nám stůl. Co tady všichni ti kokoti dělaj?“
„Baví se, Jano! Je pátek, normální lidi se baví.“
Chtěla sem jí říct, aby vzala v sobotu auto, že pojedem pro kočku, jenomže sme byly na sebe prostě nasraný. Obvinila mě, že nechcu jít do města balit chlapy, já sem řekla, že sem to ale neslibovala, protože upřímně, mě to vůbec nebaví, mám toho jejího hledání šuku po krk, a tak se na mě sneslo peklo, nemělo to konce. Obvinila mě, že sem vzdala život, protože nechcu vztah, ale pokud se brzo nevzpamatuju a chlapa si nenajdu, tak zešílím „a já vím Jano, že k tomu nemáš daleko.“
A pokračovala. „Ty si nikoho nemůžeš najít, protože z tebe to přímo vyzařuje, že nechceš!!!“
„Tak to je v pořádku ale, že to vyzařuje.“
„No… to je přesně to, tobě je to jedno. Vem si třeba minule, tamti kluci, co po tobě šli, no, v tom klubu.“
„Žiši, to nemyslíš vážně, to byla parta nadržených belgičanů.“
„No a co?“
„Ty vole, já mám daleko důležitější věci na práci, než se zabývat nadrženýma kokotama.“
„Jo? Co třeba je teda důležitějšího?“
„Třeba vyřešit, proč je římská brokolice tvořená z fraktálů, co je horizont události, co se stane, až sem slunce pošle výboj, co se stane, až přistanou lidi na Marsu, jak dlouho tam přežijou?“
„S tebou se nedá mluvit. Normálně nedá, já sem tě měla ráda, fakt jo. Jenomže tohle už je na psychiatra. Proč tě nezajímají lidi? Ty se na ně ani nedíváš. Kromě toho, že nám zasedli místa, ani nevíš, kdo tady je, třeba tam u baru, tam stojí pěkní borci, a tobě je to jedno.“
„Víš co, je mně to jedno. Lidi sou mně jedno, a úplně narovinu mi přijdou trapní, to pinožení se za ničím, támhle na nákup, vydělat abych nakoupila, nakoupit, abych se nažrala, uvařit, pak zase do práce, nakoupit, uvařit, nažrat se, zašukat si, vydělat prachy, nakoupit, uklidit. Nebaví mě svět, kde se všichni honí za penězma a za šukáním, a kde všichni dělají práci, která je nebaví, dělají otroky a přijde jim to v pořádku. Život je daleko větší, přece! Měl by být.“
„O čem to sakra mluvíš?“ Zírala na mě zděšeně. „Lidi přece nejsou otroci, dělají práci, kterou si vybrali, aby pak mohli jít nakoupit, něco dobrýho uvařit a udělat si společný pěkný víkend přece, spadni zpátky na zem, ty tvoje vesmíry nikoho nezajímaj.“
„No právě, všechny zajímá jenom jakej koupit kečup, kde je levnější máslo, a dokážou kolem toho kecat blá blá blá, já nevím, proč o takových věcech furt mluví, jak správně orazit papír, jakou banku si vybrat, jaký alarm dat do auta, jestli koupit kafevar na kapsle… dyť to sou hrozný kraviny. Všichni sou hrozně důležití, a přitom sou důležití asi jako hovniváli, co nakladou vajíčka do hnoja a pak si celej život valí svou hovnařskou kuličku v domění, jak velký mají životní smysl.“
„Přece nemůžeš přirovnávat lidi k hovniválům, proboha!“
„Můžu. Je to to stejný. Jenomže hovniváli o tom aspoň furt nemluví. “
Hrkla do sebe víno. „Víš co, já to vzdávám. Todle není normální. Ty nedopadneš dobře. A já už na to nemám sílu.“
Řekla mi, že pokud si nenajdu chlapa, můj život bude stát za hovno. Že já budu stát za hovno. A tady se to už jako projevuje, že sem úplně zešílela. Přirovnávám lidi k broukům. Vzhlížím k pomateným umělcům, co si řežou uši. Nevím, co je to milovat. A chlapa si stejně nenajdu, protože nikoho nezajímá, za jak dlouho se v zemi rozloží lidský vlasy. A že nejhorší na tom je, že si ani neuvědomuju, jak moc na hovno život žiju a v té své pomatenosti si myslím, jak su boží.
Věděla sem, že se vidíme naposled. Tohle nepotřebuju.

Druhej den mně bylo nanic. Nejenom, že mě opustila Sima, ještě ke všemu sem ani neměla kočku. To první mi nevadilo, to druhý jo.
Zašla sem s Kačkou na pivo. Bylo úplně fajn mluvit s někým normálním. A bylo fajn si uvědomit, jaký mám štěstí, že už nedělám v callcentráku.

V pondělí ztroskotala další akce na odvoz kočky, měla mě odvízt Nikola z kanclu, od protějšího stolu, jenomže nemohla sem sehnat přepravku.
Zato mě dostal článek o borcovi, kterej procestoval stopem celej svět. „Tohle bych chtěla, fakt, tohle bych chtěla.“ Ukazovala sem Radimovi monitor. „Fakt jo, tomu borcovi neskutečně závidím, takle by to mělo být, to je život totiž. Ty vole, takovej život, on byl všude, prostě se sbalil a jel. Každej den nový místo, novej zážitek, to bych chtěla, projezdit celej svět, bez peněz, stejně žádný nemám, a pak bych o tom napsala, jako Kerouac.“
„A proč to teda neuděláš?“ Zeptal se.
„Protože su srab.“ Pokrčila sem ramenama. „Kdyby lidi nebyli srabáci, tak by všichni jezdili stopem po celým světě, to by přece každej chtěl.“
Radim se zamyslel. „Né, nechtěl. Dyť je to na hovno.“

V úterý se konečně povedlo zorganizovat odvoz kočky z útulku. Nikola donesla přepravku, a Saša mě vzala autem. Jely sme k zoo, samozřejmě sem nečekala žádnou zradu „je to někde u zoo, to musíme najít“ řekla sem Saši, když chtěla tisknout mapu. Zabloudily sme už pár metrů za domečkem.
„To ta blbá navigace!“ Ťukala prstem do navigačky, která ukazovala, že sme na Veveří, zatímco sme se motaly u vozovny v Komíně.
Protože sme přehlídly parkoviště u zoo, zaparkovaly sme až v Kníničkách, a tam sme stály nad pomníkem padlých občanů a špekulovaly nad tím, proč se píše na pomníku Kyničky, a jestli eště někdo vůbec ví, kdo tady padl. Pak sme se vydaly na bojový pochod, někam doprostřed lesů.
„Sme v Tatrách!“ Oznámila sem u opuštěnýho telegrafního sloupu, uprostřed luhů, hájů a temných hvozdů. Jelikož sme byly ztracený a zablouděný, povídaly sme si o životě, a já sem to shrnula do jednoho dojmu „Sašo uvědomuješ si, že cokoliv uděláme je tak nějak bolavý a nakřivo?“
„Taky sem si všimla.“ Přiznala. Začlo pršet.
V útulku byli fajn policajti, vyzvedly sme kočku, která byla trošku vyplašená, ale nádherná. „Je trošku sešitá, byla celá rozkousaná od psa, skoro nepřežila, teď žije druhý ze svých sedmi životů, museli jsme jí taky trochu vykuchat, je taková posešívaná, no….“ Řekla pečovatelka a předala mi přepravku.
„Franknštajnovo monstrum, ha?“ Pohladila sem kočku. Zaplatila sem dvě kila a vyrazily sme na zpáteční cestu. Saša zjistila, že si tam zapomněla mobil a musela se vrátit. Já sem si pak myslela, že sem zapomněla bundu, ale našla sem ji v tašce. Kočka se snažila probojovat z přepravky. Na cestě zpátky sme musely zastavit kvůli bouračce. Přijely dvě sanitky. Hodinu sme se prodíraly zasekaným městem, třikrát chcíplo auto. Mně vletěl do oka chlup od kočky a přestala sem vidět.
Kočku sem vypustila v obýváku s radostným zavýsknutím „vítej doma!“, pak už sem ji neviděla, protože zalezla za kuchyňskou linku a tam se rozhodla bydlet.

Bloumala sem po Bažinách s obědem, vůbec se mi ani nechtělo to jít sníst, poflakovala sem se s nudlema a smažákem sem a tam, a volal hasič „seš v práci? Jsem před domečkem, nikdo mi nechce otevřít.“
A tak sem nabrala kurs směr domeček. Seděl na zídce před garáží, kouřil, v červeným tričku, co na mě působilo eště víc jak hadr na býka. Nechtěla sem být nasraná, ale byla sem.
„Co kočka? Už je doma?“ Řekl ležérně, jako by se nechumelilo, a trefil se do černýho. „Ty se zlobíš? Fakt?“
„Nechcu být nasraná.“ Řekla sem popravdě. Protože sem se potřebovala zeptat, proč při operaci Valkýra nesměly převzít velení jednotky SS. Hasič ví všechno, o historii nejvíc. „Ale sem.“
Místo Valkýry sme řešili, kdo je na koho nasranej, kruciprdel. „Tak víš co, jestli chceš být na mě zlá, tak si tady zůstaň se svou nasraností, já du!“ Zahodil cígo a odcházel. Udělal pár rázných kroků, pak se ještě otočil „Mrzí mě to, abys věděla. Chtěl sem ti kočku odvízt, a fakt mě to mrzí.“
Cítila sem se jak hajzl.

V noci mě vzbudil telefon. Volal Radim. „Našel sem na chodníku pět litrů.“
„Ty už mě taky neser.“
„Pět tisíc jugoslávských korun. Myslím, že už neplatěj.“
V kočičím záchodku se objevily dvě hovna. Zmizely granule. Byl to důkaz, že tady kočka je. Pravděpodobně se budu muset smířit s tím, že žiju s neviditelnou kočkou. Dala sem jí jméno Líza.