Onemocněla sem hrozným kašlem. Onemocnění kašlem je u mě velice
mocná nemoc.
Minulý rok sem neslavně skončila na pohotovosti vojenské
nemocnice, když se mi skříply od kašle všechny nervy v žebrech, dostala
sem morfin, následkem čehož sem se poblila přímo vedle umírající bezdomovkyně
na JIPce, přesto sem si tentokrát myslela, že to rozchodím, a tak sem dva dny
chodila do práce s dusivým kašlem obracejícím mi plíce naruby, než sem si
přiznala, že třetí den nemůžu vstát z postele.
Umírala sem na kašlání a nikdo mě nepřesvědčí, že mě nenapadl
zmutovaný virus eboly, moru a černýho kašle v jednom. Myslela sem, že budu
doma týden nejmíň. Už druhej den mi ale volali, ať se do práce vrátím.
Požadavek odmítnut. Ležela sem úplně nemohoucí, se zdrojem od
noťasu šátkem přivázaným ke krku, aby to hřálo.
Další den mi to ještě prošlo, třetí den sem se vymlouvala, že
nechci nikoho nakazit. Všichni si mysleli, že sou imunní, protože mi rozkradli
šumivý vitamín Cé.
Čtvrtý den sem ale dostala jasný rozkaz, ať nevysírám, a přídu.
Hned.
Nasypala sem do sebe všechny možný prášky a sirupy, opustila sem
teplou postel a seriál Doctor Who, a nastoupila sem v plné polní šířit
nemoc a zkázu.
První to ode mě chytla Radka, pak ke vší smůle Jára, hasič už
přišel nemocnej, bohudíky. Šéf se necítil taky dvakrát nejlíp, a tak sem vařila
zdravotní čaje, a při té příležitosti mě Jára chytil, že sem vyhodila sklinku
od cukru do odpadkovýho koše, což ho ekologicky rozčílilo, a tak sem ještě ke
všemu dostala za úkol udělat koše na tříděný odpad, abych zachránila vymírající
plejtváky, pandy, běhulíky, kolibříky a kaloně.
Tak toto byl super truper návrat.
Práce sem měla, že sem nevěděla, kde mi hlava stojí. Ten dojem sem
ale měla zřejmě jenom já, ostatní vymýšleli, jak mě nejvíc zaměstnat.
Jára zapíchl prst do hromady nezatříděných papírů. „To je jako
co?“
„To je taková… Věc.“
„Věc? Ta Věc?“
„Věc. The Thing. Myslím, že tak se menuje ňákej horor, nebo
sci-fi, nebo tak.“
„To je ten klaun.“ Řekla Saša.
„Ale né Sašo, To je King. Já myslím Věc, to je horor, nebo tak
něco.“ Řekla sem.
„Jani, a proč Ta Věc není zařazená ve složkách? My to nutně
potřebujeme, já sem jinak zmatenej.“ Řekl Jára.
„Jasně. A může za to Ta Věc.“ Zasmála sem se jako umírající mrož.
„Dobře, fajn. Zůstanu tady do večera, a udělám to, protože chápu, že je to
potřeba, a je moje vina, že to tady leží tak dlouho, ale polepším se, slibuju.“
Zkoumavě se na mě díval. „Nevím, jestli si děláš srandu, nebo to
myslíš vážně, teď nevím…“
A to je ten hlavní problém, který mám s lidma. Všichni sou zamračení
mračáci, a psychologové radí, usmívejte se, zlepší vám to den, a tak já se
usmívám, usmívám se pořád, až se směju, a lidi to fakt nesnáší, vytáčí je to
doběla, protože si myslí, že se jim vysmívám, a já vlastně nevím, proč se furt
směju, prostě proto.
Se Sašou sem se bavila o tom, že bezmezně miluju svůj noťas, a
proto ho tahám každej den do práce a z práce, cestuju tak s ním
celkem dvě hodiny denně až z toho mám zbořený záda, ale nemůžu jinak, su
na něm úplně závislá.
„Někdy si přeju, třeba jeden den, nevláčet ho v batohu na
zádech, fakt, říkám si, jaký by to bylo vzít si jenom kabelku, a jít. Tak
lehká, tak volná.“
„A proč to neuděláš? Dneska třeba.“ Zeptala se.
„Protože já bez něho nemůžu žít prostě. A víš co?“ Udělala sem
dramatickou pauzu. „To je nový druh vztahu. Kyberláska. Reálně nemám nikoho,
ale tady, v noťasu, mám spojení s dvouma miliardama lidí. O lidi
vlastně ani tak nejde, ale ty možnosti. Ty informace. Každej den se můžeš
dozvědět tolik věcí, a internet je živej, on dýchá, rozvíjí se, zvětšuje se… je
dobrej a zlej… Uchvátilo tě poslední dobou něco tak moc? Za posledních deset
let?“
Kroutila hlavou.
„Třeba je internet úplně normálně živý organismus, nebo taková
forma života, která zotročuje lidi, aby ho tvořili a zdokonalovali. Třeba je to
náš smysl na Zemi, tvořit internet.“ Nechala sem se unýst.
„Ale tak Jani!“ Smála se Saša. „To snad né!“
„Ale námět na sci-fi je to dobrej, ne?“
Šťastný bylo pondělní ráno, kdy přišel hasič. Udělali sme si velký hrnky kafe, a proplížili
sme se na zahradu. Donekonečna sem mohla vyprávět o paralelních světech,
filmech, o živým internetu, o časových abnormalitách „myslíš, že na světě někdy
existovala minuta, kdy neumřel ani jeden člověk?“, o strategii přežití prasat,
o tom, že všechno, všechno už tady bylo a já mám strach, že se nic novýho už
nevymyslí, a o tom, že když adrenalin umí zrychlit vnímání času, tak je čas
hrozně relativní, a nic není doopravdy, když hormony mění lidi, a mění i čas.
„Achjo, je to hrozný, furt přemýšlet.“ Řekla sem nakonec. „Chtěla
bych na chvíli odložit hlavu, nebo tak něco. Abych si odpočala.“
„Já umím takovej speciální hmat.“ Řekl na to. „Trochu ti lupnu za
krk, na půl hodiny pudeš do bezvědomí, pak se probereš. Odpočineš si. Nebude to
bolet.“
„Ehehééé. Až budu mít příště problém, tak za tebou přídu. Ty máš
dycky řešení.“ Řekla sem dojatě.
Sedla sem si do studenýho venkovního křesla, ledová královna,
držela sem svůj hrnek teplýho kafe, a poslouchala sem vyprávění o psech, co
vypadají jako medvědi, dokážou vycítit slabý místo člověka, a tam zaútočí, ale
né zubama, použijou tlakový body, puf puf, čumákem do srdce, a nejseš.
Dlouho už sem měla slíbený, že mi ukáže pistoli, co nosí u sebe,
byla sem zvědavá až do nevidím, a ten den právě nastal, vyndal zásobník a podal
mi to.
„Glock?“ Byla sem u vytržení. „Tyjo, to…to… můžu? Není tam náboj?
Kde to má pojistku? Když bys střelil do zdi, tak se to odrazí? Puf puf… boží.“
Natáhla sem zásobník. „Dneska je ten nejlepší den!“ Oháněla sem se pistolí,
šťastná, moc šťastná „Konečně držím Glock, to sem nikdy, nikdy…“ Ruka se mně
třásla tím velkým štěstím. „Chodíš s tím na střelnici? Puuuf, mrtvej…“
Uprostřed tančení s pistolí, beng beng, když sem byla tak moc šťastná, sem si
uvědomila, že hasič je nejdrsnější a nejlepší borec, kterýho sem kdy potkala.
…my mother always told me be careful of who you love…
Saša šla zasednout do volební komise, a když se dověděla, že nejdu
volit sejmula mě morálníma argumentama horlivých voličů. Dycky to od někoho
schytám.
„Ale Sašo…“ Krčila sem ramenama. „… to je vaše věc, váš výmysl, já
su Jedi, a my džedájové rozhodně máme důležitější věci na práci než vaše volby,
blíží se konec světa.“
Radka skončila v práci, a to bylo dobře, protože byla moc
nahlas a mě z toho bolela hlava. Na její místo přišel Radim z obchodního,
dvacetiletý kšiltovkář s tunelem v uchu, „mám-všechno-na-háku“ boy.
Rychle sme se s ním se Sašou sžily, dokonale si sedíme a naše kancelář se
stala útulkem tří pobouchanců.
Saša si vzala dovolenou, aby mohla lozit po komínech, jenomže při
jednom výstupu do nebe ji chytli benga, zavolali zásahovou jednotku, aby
chudáka Sašu sundali, obvinili ji z výtržnictví a dali jí pokutu. Musela
utíkat před rotvajlerem, udělala si bouli na hlavě, a celkově byla zramovaná.
Druhej den byla na komíně zas, a psala mi pozdrav z říše mraků.
S Radimem sme se celý týden těšili na zvěřinový hody, a
dohodli sme se, že skočíme v pátek, slintali sme celý týden nad srnama a
divočákama, a když nastal ten velký den, Radim zkroušeně přiznal, že nemá
prachy, a já sem si vzpomněla na dobu, kdy mi bylo dvacet a neměla sem na obědy,
a na úžasnou starší kolegyni Zdenu, která mi nosila jídlo, a igelitky
s nákupem, abych přežila, a nikdy za to nic nechtěla, měla jenom jedinou
podmínku: Jednou to někomu vrátíš.
A tak sme zašli na ty hody, dali sme si srnce a kance, polívku a
pivo, a byl to krásnej den provoněnej šípkovou omáčkou a špekovým knedlíkem.
