I wanna be a zombie

V patnácti sem si se vztahama vůbec nevěděla rady. Vztahy pro mě byly něco takovýho jako mlhovina mléčné dráhy. Naprosto neuchopitelná věc. Říkala sem si, že až budu velká, budu vědět.

Tak to omyl.

Nenaučila sem se vůbec nic.  O mlhovině mléčné dráhy vím víc.

Jeden den do kanceláře přišla Peťa, s plyšovým lachtanem. Mávala na mě lachtaní ploutví. „My se deme zeptat, teda já se du zeptat, Jani… jak se pozná, že s někým chodíš?“

Zamyslela sem se. „To já nevím, Peti. To je těžký, to asi… já nevím. Nemusí si to ty lidi ňák říct, nebo tak něco?“

„Já nevím právě.“ Pokrčila ramenama.

„Já myslím, že si navzájem musí říct, že se mají rádi.“ Řekla Mirka.

„To je blbost.“ Řekla sem. „Když někomu řekneš, že ho máš ráda, tak spolu přece nechodíte. Já mám ráda tady Sašu-„

„Já tě mám taky ráda Jani.“ Smála se Saša.

„Vidíš? A nechodíme spolu.“ Řekla sem Mirce.

„Tak si třeba  musí říct, že spolu chodí?“ Hádala Peťa.

„Tak jako si řeknou: Teď spolu chodíme?“ Zasmála se Saša. „Myslím, že tak to nefunguje.“

„Tak si dají na facebook, že spolu mají vztah?“ Snažila sem se.

„A nemusí se předtím jakože domluvit?“ Drbala se Mirka na hlavě.

Byla to těžká debata. Nedošly sme k ničemu. Nevíme vůbec nic.

Ve čtvrtek sem měla sraz s Kačkou. Seděly sme na rantlu u brněnskýho šulina, jedly zmrzlinu, a Kačka mluvila o tom, jak má novýho kamaráda, se kterým tráví teď hodně času, vlastně každej den, a vlastně je hrozně super, jenomže jak dál?

„Proboha hlavně to nepřekamaraď“ radila sem „to se dycky stane mně. Tak dlouho se mi do ničeho nechce, nebo mám dycky tolik tyvole času, až je z toho jakýsi zoufalý…cosi. To není dobře. To je to nejhorší, co můžeš udělat.“ Rýpala sem do kelímku se zmrzlinou McFlury. „Musíš prostě ve správný čas udeřit.“

„Ale jak se to udeření dělá?“ Krčila ramenama.

„To se právě ptáš úplně té nejblbší osoby.“ Řekla sem. „Musíme se poradit.“

Zavolaly sme Syslici. Neviděly sme ji půl roku. Vyzvedla nás u monumentu péra, našeho veleslavnýho orloje. Šly sme do Absolut baru. Protože Saša tvrdila, že tam mají happy hours, a že někdy sou tam koktejly za dobrý ceny. Zjistily sme, že žádná happy hour se nekoná, típly sme vajgly do popelníku, a odešly sme, protože platit za pití zlatýma zubama se nám fakt nechtělo. Zakotvily sme v Malibu.

„Tak hele vy kokotky…“ Začla Syslica. „… vy si musíte uvědomit, že kamarádství mezi mařkou a borcem neexistuje. Když s tebou někdo tráví hafo času, tak tě chce.“

„Tak třeba nemusí chtít každej hned vztah.“ Řekla sem na naši obranu. „Třeba někdo tráví s druhým čas, protože prostě… s ním chce trávit čas.“

„Jo, vole, a de mu o tvou duši.“ Kroutila Syslica hlavou. „Vy se proberte, dobrý ráno.“ Típla vajgla. „Dejte mně čas, vymyslím tu správnou údernou větu.“

V mezičase dorazila Verunka s Lůcou. Lůcu sem už dlouho neviděla. Odešla z callcentráku, chvíli dělala jinde, a pak se zase vrátila, protože zjistila, že nikde to lepší prostě není. Né s našima možnostma. Syslica uvažovala, že se tam vrátí taky. Dělala v bance a lezlo jí to na nervy.

„Nechápu.“ Přiznala sem. „Jak se můžete chtít vrátit do kriminálu? Dyť proboha, dyť… je to peklo na zemi!“

„Ale zase tak špatný to tam není…“ Řekla Kačka.

„Cože? Peklo na zemi, ti říkám.“ Oponovala sem. „Země nezemě, kde vládnou nuly. Něco vám řeknu, mám teď poloviční plat, než máte vy. Přesto se nechcu nikdy, nikdy se nechcu vracet někam, kde se musím ptat, jestli můžu na hajzl. Já sem nic neprovedla, mě nebude nikdo trestat. A tam někde, ve světě venku, je třeba-„

„Je třeba velký hovno.“ Řekla Lůca. „Je to tam ještě horší. Byly sme tam, zkusily sme to.“

Nastalo ticho. Do kterýho Syslica řekla:

„Už to mám!“ Se zájmem sme se na ni podívaly. „Ta správná úderná věta je: Tak co bude?“

„Co bude?“ Opakovala sem. „Tak co bude?“

Celá ta situace mi připadala jak ze Stopařova průvodce. Odpověď je 42.

„Jo, jo. Hele, normálně se zeptáš: Tak co bude dál?“

Zíraly sme jak péra. Syslica pokračovala: „Normálně, hele trávíme spolu spoustu času, tak co bude dál?“

„Ty vole, tak to je teda blbý.“ Smála se Verunka. „Sedíš s borcem někde na lavičce a řekneš mu: Co bude? Tak teda co bude?“

Smály sme se. „Tak co teda kurva bude, do hajzlu vole!“ Doladila Verča.

„Tak chtěla bych vidět tebe Veru, co bys vymyslela chytřejšího.“ Řekla Syslica uraženě.

„Já bych ho pozvala na večeři. Nebo na víno.“ Řekla Verča.

„To už chce moc velkej tah na branku.“ Řekla Lůca. „Na to nikdo nemá.“

A tak sme byly tam, kde na  začátku. Nevěděly sme nic, ale to neva, protože já sem byla nejšťastnější na světě, že holky vidím. A že sme takový retardky, což nás spojuje, a v tom je síla liščí pětky.

Druhej den sem měla kocovinu jako dělo. I got a hangover, woohooo… Den předtím sem naslibovala Mirce, jak přestěhujeme kancelář, jenomže jak mě ráno viděla, přesunula akci kulový blesk na jindy. Trpěla sem jako pes.

Když přijel hasič, šla sem s ním kouřit, a udělalo se mně ještě blbějc.

„Sem včera byla pít.“ Přiznala sem. „Je mně hrozně. Nevypila sem toho ani tak moc, ale sakra, je mně blbě jako prase.“

„No…“ Ušklíbl se. „…řekl sem, že na tebe budu hodnej, takže poznámku o tom, že seš stará a máš starý játra, si nechám pro sebe.“

„Dík, seš fakt hodnej. Je vidět, žes šel do sebe, to se cení…“ Skoro mi z toho dojetí ukápla slza.

V jedenáct sme se všichni nedočkavě vydali na oběd. Protože měl být hermelín s brusinkovou omáčkou. Zatímco skupinka už byla na rohu ulice, já sem pořád stála u Pepovýho auta. Saša se pro mě vrátila „Hej, co tady stojíš jak zombík? Autem nejedem. Už sme dávno pryč, támhle, hele.“

„Ajo.“ Kocovina je strašná věc. „Chci být zombí. Sašo deš do toho se mnou?“

A tak sme belhaly po ulici, já sem za sebou táhla nohu, Saša sípala, změnily sme se v zombíky, a byla to strašná úleva, no vážně, je strašně bezva, nemít mozek.

A to je věc, kterou jim závidím. A taky to, že se nemusí s nikým družit.

V sobotu sem se vydala s Aničkou na svatbu. Laury. Známe se od devíti. Od devíti let sme spolu. Nikdo se mnou tak dlouho nevydržel. Není nikdo takovej, kdo by mi ty leta stokrát a milionkrát a pořád dokola toleroval nálady, úlety, blbosti a kokotiny. S lehkým mávnutím ruky, vyšuměním. A já sem na svatbě ani nedokázala být správnej svědek. Jenom sem tam stála, pak sem to podepsala, pak sme si venku s Aničkou házely kamínkama, kreslily sme do písku, zatímco se fotilo, v autě sem se s holkama, co nás vezly, nedokázala ani bavit o bazénech, na hostině sem se vlastně nedokázala bavit vůbec s nikým, jenom sem se bála, abych se proboha nemusela s nikým seznámit, seděly sme s Aničkou samy u stolu, no prostě tragédka. Tragédka ty vole, měla sem na sebe vztek. Proč proboha nedovedu ani předstírat, že mě to mezi lidma baví. Už je to hodně špatný.

Neměla sem ani proslov, ani vůbec nic, a v duchu sem se omlouvala Lauře, že má za svědka toho nejhoršího svědka na světě. Chtěla sem být lepší člověk, ale nešlo to.

Jediná světlá chvilka byla na obřadu, kdy situace byla vážná, stála sem za nevěstou s ženichem, mačkala sem Aničce ruku, starostka měla proslov, a povídala o tom, že „možná vás svedla dohromady náhoda, možná jste tomu trochu pomohli…“ Vítek se na mě podíval, Laura sebou cukla a všichni sme se rozesmáli jako blázni, protože sme si vzpomněli, jak nás dal dohromady osud, když sme se s Laurou vracely z Karibiku nachcaný jako námořníci, a potkaly sme Vítka, kterej se nás snažil opít zelenou v petce. True story, bro.

Týden předtím, než se na nočním tahu seznámila Laura s Vítkem, se na jiným mým nočním tahu seznámila Sima s Motorkářem.

A ten samej večer, kdy sem se vrátila ze svatby, se Sima stavila, aby vyřešila věci ohledně rozchodu s Motorkářem. Nemohla spat. Daly sme si rum s kolou, teda né že by to něčemu pomohlo, ale když se napijem, tak sme hlučnější, a když sme nahlas, tak všechny problémy světa překřičíme.

V neděli sme vyrazily s Peťou a s Aničkou na výlet za Brno. Protože já sem chtěla za každou cenu někam vypadnout, a pořád sem v práci na něco čekala, na někoho, kdo mě odveze pryč, jenomže všichni měli dovolený, a léto skoro pryč, a tak Peťa řekla, na kluky nečekej, sere na ně bílej tesák, jedem na Šiklák, protože tam mám vstupenku zadara, jako dárce krve.

A tak sme vzaly firemní auto a hurá pryč z města. Ve westernovým městečku měli tak dobrý kafe, že sem si přísahala, že se tam někdy vrátím. Anička krmila koně a lamy, spokojenost veliká, a my sme se s Peťou těšily na offroady, který nejezdily, ale aspoň sme vylezly na rozhlednu, kde sem pištěla, že se bojím výšek.

Aničce sem koupila velký kovbojský klobouk. Pak sme šly na koupák. Lidí bylo málo, situace naprosto vyhovující. Ležela sem na překlápěcím lehátku, furt sem se houpala, Anička blbla ve vodě a Peťa něco luštila v mapě.

„Ty, Peťo…“ Řekla sem a překlopila sem se na lehátku dozadu, abych viděla hejno vlaštovek „…ty střílíš z luku? Střílíš jenom z luku nebo máš jiný zbraně?“

„Střílím z luku. Jenom.“

„Mohla bys  mně sehnat samostříl?“

„Samostříl, počkej… já nevím, jestli znám někoho se samostřílem. Poptám se. Chceš někoho zabít nebo chceš střílet?“

„Střílet. Vezmeš mě na střelnici? Budu mít sílu, abych to napnula?“ Po zkušenosti s lukem, kdy sem samým úsilím napnout ten bazmek málem zbourala kancelář, se rači zeptám, žejo.

Podala mně petku s vodou. „Jestli to udržíš pět minut, máš šanci. Ruku před sebe a jedem!“

Držela sem před sebou petku jako ňákej Karate Kid, až se mně začly třepat všechny svaly. „Tyjo, asi to nedám.“ Řekla sem zkroušeně.

„Sem si dělala prdel.“ Smála se. „Ale dobrej pokus. Seženu ňákou lehkou kuš, a dem na střelnici.“

„Bezva.“

Cestou zpátky sem si nakradla kukuřici, a taky sem viděla tornádo na poli. Rozházelo slámu.

Léto skoro u konce. Uběhlo to příliš rychle.

Coffee story

Brácha mi každý ráno vaří kafe. Sakra dobrý kafe. V takové té plechové konvičce, co se postaví rovnou na sporák a kterou sem já nikdy nepochopila, ale prostě je z toho to nejlepší kafe jaký sem kdy pila. A taková blbost, jako konečně-dobrý-kafe odstartovala spoustu dalších věcí, který spustily zase další věci.

Následkem toho sem se totiž rozhodla si  do práce koupit fakt dobrý kafe, což se sice zatím nestalo, ale odstavila sem tak svoje instatní, gold best of výběr instant sranec, jakože to vypijou technici, protože oni vypijou všecko, že jo.

Z omylu mě jako první vyvedl hasič. Instantní gold snesl tak dvakrát. Pak už to neprošlo.

„Jani prosimtě, mohla bys mi udělat takový né ten odvar z hadrů, jak děláš, ale takový ňáký normální zrnkový kafe?“

No dobře. Víte, já sem holka hodná. Šéf řekl, že pro techniky mám udělat první poslední, a tak sem zatnula zuby, jak to hodný holky dělaj, a šla sem někomu ukrást mletý kafe, a když sem ho donesla…

„Teda… né že bych tě chtěl kritizovat, ale… to musíš pořádně zalít, divej, jak to plave nahoře…“

„To si děláš prdel!“

„Byl bych moc hajzl, kdybych to šel vylít, a udělal bych si nový?“

Saša se zvedla. „Já mu udělám nový, jo? Já si taky dělám mletý, tak vím jak se to má zalít.“

„Ne, nic. Sašo sedni si.“ Poručila sem uraženě.

„Já, já, já umím udělat ale fakt dobrý kafe!“ Nedala se Saša.

„Mně je to úplně jedno, uvař mu třeba kopi luwak. Hlavně, že budete šťastní.“

Saša odtančila do kuchyně.

Sklonila sem se nad papírama, a dělala sem, jakože tam nejsu. Já že neumím dělat kafe?!

„No, tak to má být.“ Řekl spokojeně, když donesla svůj kávový velkoprojekt. „Ono to i tak pěkně voní, Jani…? Jani můžeš se prosímtě podívat, jak má vypadat správný kafe? …. Jani….? Ty seš nasraná? Tak dobře, tak se to nauč od Saši, a příště mně ho můžeš udělat.“

„Oh, I´m happy now!“ Spráskla sem ruce.

Tajně sem si jedno ráno zkusila udělat instant gold. Dyť to přece nemůže být táák hrozný.

Bylo.

Rozhodnutí bylo jasný. Co nejdřív se toho zbavit.

Vyhodit to nešlo. Dala sem za to skoro stovku, škudlílek ve mně řval „nééé, to nevyhazuj, co by za to děti v Africe daly!“

Jenomže pravda je, že děti v Africe, a kdekoliv jinde na světě by si radši uvařily odvar z hlíny, než pít toto.

Rozhodla sem se udeřit na Pepu. Což bylo špatně.

„Kotě, proč se mě ptáš, jestli chcu kafe, když je venku štyrycet ve stínu. Si se zbláznila?“

„Ledový kafe?“ Né, to se nesmí vzdát. „Dobrý, instant gold extra výběr.“

„To si dovedu představit, tvoje DOBRÝ KAFE. Proboha! Nechtěj mě zničit.“

V úterý sem měla všeho plný kecky. Celej den sem řešila, kdo kam blbě zajel, komu nefunguje navigace, kdo má blbej hotel, a kdo má ten lepší, přesouvala sem a rušila školení, domlouvala srazy na možných a nemožných místech, aby to nakonec nevyšlo, protože na dálnici se vytvořila kolona. Na konci dne, kdy sem sebou konečně škrábla do postele a pomalu sem vítězoslavně usínala, mi volal Pepa, že „dík za to všechno dneska, byl to mazec, že… uvidíme se zítra… né zítra né, zítra budu daleko… ale ve čtvrtek, ve čtvrtek ti donesu snídani…? … já už něco dobrýho vymyslím… a prosimtě, nedělej už mi to kafe, odteď piju čaj… né ten pytlíkovej prosímtě… černej, sypanej… né, to není vtip… s kouskama ovoce nejlíp… do půlky hrníčku to zaliješ horkou vodou, a pak studenou… né nedělám si prdel.“

Další den sem šla ráno do práce, s kafem se skořicí, který si kupuju dycky na hlavňáku, a díky kterýmu pak fičím svěže do Bažin jak namydlenej blesk, a v tu ránu mi to došlo.  Voni si myslej, že sem ňákej blbej kávovar, nebo co. Blbá blbka, co neumí ani kafe uvařit. Nezáleží na tom, jestli sem udělala ňákou směrnici o výbuchu, nezáleží na tom, že mají dycky v pořádku všechny věci, se kterýma jedou. Nezáleží na tom, že mě zavalí prací, a „vono se to ňák samo napíše, vytiskne a pošle“. Su blbej vařič kafe.

Vzedmula se ve mně vlna ukřivděnosti. A z toho plynou ty největší rozhodnutí.

Tak to teda ne, dupla sem si o pár metrů dál, u mekáče, kde si kafe nikdy nekupuju, protože si tam musím sama sypat cukr. Já vám dám, že su blbej kávovar. Já vám dám, já vám ještě ukážu! A rozhodla sem se, být technik. Naučit se všechno, co uměj oni.

Na tom nemůže přece být nic tak hrozně těžkýho.

Moje malá velká mise podlehla velkýmu utajení. Nikomu nic neřeknu, a hlavně nikomu neřeknu o pomoc, to by tak ještě scházelo. Odpoledne sem se v knihkupectví domáhala příslušných zákoníků. Nic moc výběr. Odnesla sem si zákoník o požární ochraně. Kterej se nacházel v přihrádce právnické literatury. Pchá, se nenechám zastrašit!

Koupila sem si na to velký učení propisku s hlavou hrocha, extra velkej zápisník, a náramek úspěchu.

Doma sem lehla s knížkou do postele. Po dvou kapitolách sem zjistila, že vůbec nevím, o čem sou.

No tak jistě, řekla sem hroší hlavě, každý začátek je těžký.

Stavila se za mnou Laura, donesla mi pozvánku na svatbu, a já sem slíbila, že přídu, když su ten svědek. Vypily sme na balkóně flašku lambrusca a snažily sme se dat dohromady plán, jak pojedem do Prahy na Foo Fighters. Když sme to všechno vyšpekulovaly, a já sem dokonce vymyslela, kde seženu dva litry, tak sme zjistily, že sme v prdeli jak kosatky na mělčině, protože nám poslední autobus z Prahy odjíždí kolem půlnoci.

Vzdaly sme to.

V neděli se stavil za bráchou hasič. Měla sem radost, protože já ho dycky ráda vidím. Šli sme za barák, na pivo. Dala sem si dva škopíky, který mě nějak moc sejmuly. Pak sme s bráchou čučeli na Walking Dead. Super odpoledne.

V pondělí mi volala Sima, že musím jít na pivo. Tak když musím, tak musím. Daly sme si sraz na pivní zahrádce. Byla zdrbnutá, mluvila o tom, že se s Motorkářem rozešla, zase. Protože jí nasliboval hory doly, jak ji vezme s děckama na dovolenou k moři, děcka se těšily moc. Následně místo toho odjel sám s kámošema do Chorvatska. Děcka brečely.

„Jano! Moje děcka nikdo rozbrečovat nebude, ti říkám! Vole, jedu do Prahy, co nejdál vocaď, protože tady nechcu být, až se vrátí. Opálenej. Dáš mu klíče od auta, já už ho nechcu vidět.“

„Tak jo.“ Řekla sem radostně. Eště víc sem se radostně rozmáchla „Je to kokot!“ Načež sem smetla ze stolu pivo, který Simu polilo durch.

Opět doufám, že sme se ho zbavily. Možná opět marně. Každopádně se těším, až po něm triumfálně hodím klíče, a zdary šary vary.

Požární zákoník sem nakonec přečetla a naučila sem se tomu rozumnět. Učila sem se venku v parku, ať z toho léta něco mám. By člověk nevěřil, co všechno se dá najít v parku za lidi. Tak třeba borec, kravaťák s kufříkem, přišel, vypnul mobil, lehl na lavičku, upravil si kravatu a usnul. Polední pauza. Pak klasicky nezajímavý matky s kočárkama, který nepřítomně hleděly do korun stromů a určitě si přály být ptáčkem a odletět někam hodně, hodně daleko. A pak bezďáci. Naučila sem se v parku nekouřit. Protože není možný vytáhnout cígo bez povšimnutí. Hned je tam spousta hyen. Takže nevytahovat cígo, jídlo, vůbec nic prostě.

Občas se tam zastavili čmoudi s vozíkem plným plechu. Jak sem pochopila, někde v blízkosti byla sběrna.

Někde tam houkala sova, nebo hejkal. Bohužel, park bude zřejmě nejlepší vzpomínka léto.

Sehnala sem po firmě všechny možný knížky a materiály, který ještě musím přečíst. Na tajnačku, jasně, protože zatím nikdo neví, jak moc chytrá já budu. A pak udeřím.

Napadlo mě pár zlepšováků, co udělat v dokumentacích, a tak sem se vydala na konzultaci za technikama, kteří seděli v zasedačce a vyprávěli si historky z cest.

„Mám pár zlepšováků, potřebuju to probrat.“ Řekla sem Pepovi a Járovi.

„Kočičko, já si musím vyřídit jeden telefon.“ Řekl Pepa. Jasně, najednou….

„Já jím.“ Řekl Jára.

„Já sem jenom chtěla… já sem se chtěla zeptat, jestli by nebylo dobrý udělat přehled-„

„Bacha má knížku!“ Vykřikl Pepa, kryl si obličej a zacouval se židlí až k oknu.

„Já sem ti říkal, ať jí nedáváš knížky!“ Řekl Jára, zatímco do sebe tlačil rizoto od větví. Tak říkáme Vietnamcům. Větváci.

„Já sem jí nic nedal, proboha, přísahám že ne, někde si to musela sehnat sama!“ Pištěl Pepa od okna.

„Pepo, to bys uf nebyl můj kámof.“ Řekl Jára s plnou pusou rizota.

Sem si mohla myslet. Achjo, marnost nad marnost. Chtěla bych být medvídkem a z výkladní skříně dívat se ven.

Odpoledne se mi povedl kaskadérský kousek, spadla sem ze židle. Natahovala sem se pro papír z tiskárny, poposedla sem na kraj židličky, ta podjela a nebyla, a já sem se zvláštní piruetou dostala do elegantního podřepu granplijé. Harapes by záviděl.

Mirka z toho měla takovej smích, že se skoro udusila melounem, a já sem spustila smějící záchvat prskání, soplení a slzení, čímž sem si rozmazala oční linky, ale stále sem držela svůj úchvatný podřep. Frkající panda dřepící pod stolem.

Ještě, že za náma na domeček nechodí normální lidi.

V pátek se stavila Sima. O půlnoci. Že nemůže spát. Já touhle dobou taky nespím, a tak sem uvařila kafe, seděly sme na balkoně a kouřily.

„Hele, kubánská restauračka má novej neon. Dřív býval zelenej Pilsner, teď je červenej Budvar. Víc se mi líbilo, když mi do pokoje svítil ten zelenej-„

„Jano, řekni mně jednu věc. Proč je všechno tak zkurveně na hovno?“

„Co je na hovno?“

„Všecko.“ Odpinkla vajgla. „Nemáš ňákej chlast?“

„Ne.“

„Ježiši, tohle je taky na hovno. Celý léto na hovno, borci na hovno, ani ožrat se nemůžem.“

„Zůstaly sme v tom úplně samy.“ Řekla sem dramaticky.

„Ani sem v létě nikde nebyla, furt musím vydělávat, aby měly děcka co jíst. Nemůžu si ani vzít blbou dovolenou, jako normální lidi, a teď, když su sama, se tuplem nikam nedostanu, připadám si unavená a na hovno.“

„A bude hůř.“ Řekla sem. Protože Sima není zvyklá být bez chlapa, není zvyklá být sama.

„Přece mi neříkej, že odteď bude můj život jenom chodit do práce, z práce dom, postarat se o děcka, a každej den mít nervy, že za měsíc už třeba nevyjdu s penězma.“

„Tak to bude celej život, a pak umřeš.“ Smála sem se.

„Příde ti to směšný? Celej život se honit, nic si neužiješ, protože furt jenom řešíš, a nikdo ti nepomůže, furt máš jenom strach jestli přežiješ. Nemůžu z toho spát, já to nechci takhle.“

„No, já tak žiju, a není to až tak hrozný.“

„Jako Jano sorry, ale ty ses rozhodla, že to tak chceš. Jenomže já sem se takhle nerozhodla. Proč sou všichni takoví zmrdi?“

„Koukej, spousta ženských žije se zmrdama. No a my máme to štěstí, že s nima nežijem.“ Napila sem se kafe. Takový nic moc instantní, ale gold hrůza to nebyla. „A já stejně furt věřím, že někteří sou fajn. Chce to jenom počkat.“

A tak sme seděly, a čekaly. Svítil na nás červenej neon Budvar. Ten zelenej byl ale mnohem lepší.