pátek 28. prosince 2012

Idiot


Zase se mi všechno bořilo pod rukama, sakra, čím to je, že prosinec je dycky úplně na hovno? Jakoby nestačilo, že sám prosinec se svým posraným sněhem, ledem a vánocema je dost strašnej, navíc je dycky úplně blbej, a vsadím se, že na žádným prosinci v mým životě, a že jich teda bylo, nebylo nikdy nic dobrýho.
Sralo se mi to na všech rovinách osobních a ještě hůř na těch pracovních.
A právě abych si odpočala od vší práce, rozhodla sem se s hasičem vyjet do Prahy.
Jaký paradox to byl, mi došlo docela brzo, nejvíc ve chvíli kdy sem běhala několik hodin po večerních nákupech s dvouma šanonama směrnic. Tak hlavně, že su dobrák.
Odjezd ráno před šestou, stojím v zimě a ve tmě se svýma šanonama u silnice, na smluveným místě.
Který až tak zase smluvený nebylo, protože telefon: „Jani kde prosimtě zase seš, proč nečekáš kde máš, stojím u tebe před barákem.“
„Jak jako před barákem? … Já su úplně jinde, sakra, řeklo se u silnice.“
Druhý pokus, sraz na benzínce. Stojím u silnice u benzínky, telefon „Jani můžeš mi říct, proč proboha stojíš u silnice, když se řeklo na benzínce? Přestaň tam vlát, a pocem, tady, hele, mávám, vidíš mě?“
Sakra! Došla sem teda na benzínku. „Zdary.“
„Můžeš mně prosímtě říct, proč si čekala kdesi… u odbočky sem řekl, u tvýho baráku!“
„Řekls kdesi u jakési odbočky, víš kolik je tady odboček? Dívala sem se na mapu a Kapitán říkal, že mám stát támhle na zastávce, tak sem tam stála, no.“
„Ajo. Tak hlavně že ti řekl Kapitán, sakra, kde máš stát! Ty mě vůbec neposloucháš. Nikdy, vůbec neposloucháš. Říkal sem odbočka, u tvýho baráku, a ty si stojíš někde na druhé straně sídliště, ženská logika. Blondýnovská logika, opravdu.“
„Takže já sem blbá blondýna, protože ty řekneš odbočka, a neřekneš kurva jaká odbočka, a já su blbá.“
„Já sem neřekl, že seš blbá, ty zase vůbec neposloucháš!“
„Hm. Du si pro kafe. Až se vrátím, tak se uklidníš, a pojedem.“
Neuklidnil se, a uklidněnej nebyl celej den. Jak ten den blbě začal, tak pokračoval.
Na snídani sme se stavili na benzínce. Byla celá dřevěná, a uvnitř bylo spoustu světel, bylo to ohromný, jako…
„My sme tady jako na plese, podívej, ty světla!“ Točila sem se uprostřed dřevěných stolků.
„Vůbec se neraduj!“ Sejmul mě hned zkraje.
„Teda ty seš ale protivnej…“ Kroutila sem hlavou. Já sem na plese, ty si zůstaň ve své temnotě, kde je všechno blbý. To teda bude den!
Koupil mně kafe, zalil mi to mlíkem, bylo to dobrý kafe, a venku jezdily auta a kamióny, na to všechno svítil měsíc, a my sme uprostřed toho všeho na plese pili kafe a kouřili, a den se teprve probíral.
„Viděls projev Landy?“ Smála sem se. „To je ale kokot, bože!“
„Tak to sem přesně čekal, že vytáhneš. Víš, že mám Landu rád, a tak mi musíš hned po ránu říct, že je kokot. Za každou cenu furt do mě musíš rýpat, furt se musíš hádat.“
„Ale to není pravda, to mělo být konverzační téma. No ták…“
Něco bylo špatně. Špatně byl už celej začátek, protože já sem měla velkou misi, protože Sima mně řekla, že su takovej retard, že ani nedokážu říct nikomu, že ho mám ráda, že to prostě neumím a nikdy umět nebudu, a proto mě lidi opouští. To si myslela ona.
Já sem si myslela, že je to prokletí, že se motám pořád v kruhu, pořád někoho ztrácím, a řekla sem si, že to zlomím, pokud dokážu říct jednomu člověku, že mi na něm záleží.
A rozhodla sem se to říct hasičovi, protože si fakt myslím, že je to ten nejlepší borec, kterýho sem kdy potkala, a protože se bojím, že ho úplně ztratím, když už u nás asi nebude mít od ledna práci, su celá zelená z toho, že už se neuvidíme, a že mi zmizí ze života, a tak sem si řekla, že mu to všechno řeknu, přestanu na chvílu dělat ramena, a řeknu to.
Celej den sem to chtěla říct, ale dycky ze mě vylezla úplná blbost, případně něco vtipně útočnýho, následkem čehož sme se hádali celej den, několik hodin zavření v autě, což byl psycho sekec.
Roztrhla sem si punčocháče, dost drahý punčocháče, který sem si koupila speciálně na akci Praha, takže sem nakonec vypadala jako coura, ještě ke všemu. Sakra já to dycky myslím dobře, chci vypadat jako normální člověk, jenomže stejně z toho prostě vyleze wopa punk style, nenadělám nic.
Poslední šanci sem měla, když sme večer v mlze stáli na benzínce za Prahou, pohádali sme se, zase, ale to neva, já sem přesto byla odhodlaná říct takový ty velkomožný věci, a zatímco rozhazoval rukama a plival síru „Tak proč se mnou teda jezdíš, když su takovej hajzl!“ , sem si připravovala ty velký věty, jenomže to bylo hrozně velký vypětí, až sem se z toho rozbrečela, jak mi mě bylo líto,  a pak sem se nadechla….
…. a vypadlo ze mě: „Do hajzlu, ty všecko musíš zkazit!“
A bylo. Game over.
Hrůza. Nikdo na světě není větší trapák jak já. Sima měla pravdu, tohle nikdy nedokážu.

Vysadil mě večer na firmě, byla sem celá ubrečená z toho, jak sem byla ze sebe zoufalá, dali sme si ještě cígo a pak zdarec, a já sem zavolala Radimovi, šli sme na pivo k Námořníkovi, a tam sem brečela vztekem, jakej su idiot. Radim na to řekl „to seš, no…“
Brečela sem eště víc.

Několik dní sem se plácala v sebelítosti, že su srab. Byla sem zklamaná sama ze sebe, což je pocit, kterej sem nikdy neměla, a je to hrozně hnusný.
Anička byla nemocná a byla u mamky, abych já mohla vydělávat ty velký peníze, abysme vůbec přežily, protože brácha se ode mě odstěhoval, a já sem se rozhodla nedávat si na byt už žádnou spolubydlu, protože už mě lidi serou, a konečně mám možnost splnit si svůj velký sen, abysme s Aničkou měly byt samy pro sebe, a tak jdu do toho i když to znamená, že budu otáčet každou korunu, no nedá se svítit.
„Budu žít už normální život, jako normální lidi.“ Řekla sem Radimovi večer u piva.
„Ty?“ Zvedl obočí. „Normální život? Nemáš šanci.“
A pak volala Sima, že mám dojít do města, a já sem jí slíbila, že jo, a až pak začlo vylízat na povrch, že tam má sraz se svýma kolegama z práce, ale to že na plánu nic nemění, protože jestli nepřídu, tak su kokot, a to sem teda nechtěla, to nechce nikdo, a tak sem Radimovi oznámila, že se přesouváme do města, a Radim řekl „Jo, mně je to jedno“ , protože mu je jedno úplně všechno, a já si kolikrát přeju být na chvilku Radim, aby mi taky všechno bylo jedno. Momentálně mu bylo jedno, jestli v práci zůstane nebo ne, a já sem se ho snažila přemluvit, aby tam zůstal, jenomže sem ani nedokázala říct, že by mi chyběl, a tak sem neřekla nic. Srovnala sem to na „když budeš mít práci, budeš mít peníze, když tam nebudeš, nebudeš mít nic.“
Zasloužím metál za to, jak říct hovno ve dvou větách. Skvělý.
Přesunuli sme se do města, čekat na Simu. Došla s kolegou, pinklem, kterej vůbec nebyl vtipnej, i když si to myslel, a tím teda začal večer plný neštěstí, protože za chvilku sme seděli se Simíma dalšíma kolegama a kolegyněma, a všichni se na nás v plné síle povyšovali, protože byli pinkli, což já sem vůbec nepochopila, co je na tom povyšujícího,  a Radimovi to bylo jedno, nicméně sme furt dokola poslouchali, jak je pinglování práce boží, zatímco sedět v kanclu je pičusský, tak to řekli.
Sima se chovala jako blbka už v úvodu, když sem ji seznámila s Radimem „A vy spolu jako děláte, jó? A to vy tam máte v práci takové děcka?“
Tak Radimovi je dvacettři, nepřipadá mi jako děcko, ale kdo chce být křupan, ten si dycky najde příležitost, že. Šili do nás celej večer, ale mně to bylo jedno, všecko mi bylo tak jako jedno. V jednu přišla Sima, že dem do toho klubu, jako my dvě, slíbilas to, ale já sem řekla nasrat, sbalila sem Radima  a šli sme na rozjezd, a Sima šla za mnou, všude bylo náledí, nemohla sem si zapálit, protože sem někde ztratila zapík, a do toho Sima furt mlela to svoje „a proč nikam nejdeš, próóč? Je teprve jedna, to máme do rána eště spoustu času, tak ale slíbilas to! Říkalas, slíbilas…“
V rozjezdu sem se se Simou pohádala, protože sem byla fakt nasraná, jaký mně furt musí určovat bojový úkoly, měla sem toho dost, a hádku sem chtěla zakončit tím, že si uraženě sednu na jediný volný sedadlo, a málem sem si sedla do blitků. Fakt skvělý, vopravdu.
Posádce rozjezdovýho autobusu sem  aspoň oznámila, že „já tady v těch poblitých autobusech žádný příplatky za rozjezdy platit nebudu, vám říkám, NE-BU-DU!!“

Druhej den sem si přísahala, že se hodím do klidu, těšila sem se na to, že budu doma, dám si nervy do pořádku. Možná si vezmu dovolenou.  A hlavně nebudu podnikat žádný mise, který nemůžu splnit. Prostě klídek.
No a v noci volala Saša, že jí umřel pes, Megí, a že neví, co má dělat, a já sem jí teda řekla, at´ přijede, aby nebyla doma s mrtvým psem, a ona si teda vzala taxík a přijela, do tří do rána sme seděly v kuchyni, a já sem vůbec nevěděla, co mám říkat, Saša brečela, a tak sem jenom nalívala slivku a solidárně sem se zbořila.
Zůstala u mě přes víkend, a v pondělí vzal Radim lopatu, a šli Megí zakopat, do lesa, do úplně zmrzlé země.

Na Vánoční večírek sme jeli do Mad´arských lázní. Bylo by to celý fajn, jenomže za á nemám ráda hromadný koupání a bazény, takže do takových atrakcí vůbec nelezu, z čehož vyplývá problém za bé, totiž že sem zjistila, že mám zpuchřelý plavky. Musela sem si koupit nový, a při zkoušení sem se musela podívat taky na svůj zadek v zrcadle, což běžně nedělám, a objevně sem zjistila, že sem o nic nepřišla. Zadek jak Beyoncé nemám, to je pravda, říkala sem si, zato mám…. zato mám…. a snažila sem se najít na sobě něco fakt dobrýho, jenomže už i namyšlenost mě opustila. Sakra.
Utěšovala sem se aspoň tím, že bude konec světa. Vycházelo to zrovna na náš Mad´arský výlet. Přátelům sem poslala esemesky, že se s nima loučím, Pepovi sem řekla, at´vezme bejsbolku, kdyby něco, vzala sem si do tašky dýchací roušku, kdyby nás zavalil sopečný prach, Saši sem dala pokyn at´vezme zbraně.
Když sem stála ráno v sedum před firmou, v pustopusté tmě, a viděla Radima, jak se tváří, tak sem myslela, že konec světa už nastal.
Saša přišla s vařečkou „žádnou lepší zbraň sem nenašla, tak mám tohle, kdyby něco.“
Pepa nás naložil do auta, a taky Kapitána, to byla naše cestovní posádka, Radim usnul hned za Brnem, a já sem taky chtěla spat, už sem si natřepala Pepův polštářek ve tvaru oslíčka, jenomže Saša se furt mlela, furt poskakovala jako želé, a když se snažila být nejvíc vklidu, tak pobořila půlku auta. Doteď sem neměla tušení, kolik věcí se dá na zadním sedadle rozbít, ulomit, upustit na zem, votřískat o okna, kde všude můžou být boty, a nohy, kolik se toho dá vytáhnout z kapes, a kolik se toho dá namluvit.
Lázně byly fajn.  Oproti očekávání sem ve vodě ožila, byla tam fakt teplá voda, a byl tam takovej temnej bazének, a tam se nám se Sašou líbilo, a řekly sme si, že tam strávíme celej den, protože je to nejvíc super, a dělaly sme lachtany, a vodní sirény, a já sem předváděla jak su siréna kapustňák, a „divej, teď su keporkak, takle dělají takový zvuky úúúááá, ale kapustňáci né, ti dělají takový íííí, šéfe divej, jak se kapustňák změní v mroža, a jak skočí tady z té zídky, Radime taky divej, kluci, kluci, potesem!“ Netrvalo dlouho a přišel mě vyhodit plavčík.
Sašu taky, protože zrovna dělala malou hysterickou vílu, plácala se na betonovým sloupku a dělala, že umírá, protože se jí dostal vzduch do žaber. Takže týpek nás vytáhl před bazén, a rozčileně ukazoval na ňákou maďarskou ceduli, kde bylo napsaný něco jako „langoškargoš“, tam do té cedule významně bouchal, já sem se smála, a Saša z toho bystře vytušila „aha, máme být ticho. Ticho, jo? Oukej.“ Vzala mě za ruku a uraženě sme se odešly skrýt do vodní jeskyně venku, kde sme si hulákaly, jak sme chtěly, a já sem si samozřejmě z té radosti, a aby viděli, vykřičela hlasivky.
Zrezivěly mně stříbrný naušnice, ale jinak to bylo fajn.
Doma sem sebou praskla do postele a spala sem jak zabitá, a po půlnoci mi volal Pepa, vzbudil mě, aby mi sdělil skvělou zprávu „Teď můžu s určitostí říct, že sme přežili konec světa, gratuluju!“
Aha.
Takže si můžem v klidu počkat na další.

Všem tímto přeju spoustu zábavy a nových dobrých zážitků v roce 2013 :)




pátek 30. listopadu 2012

Alkohol ne, radši knihu


Radim je teď můj velkej kámoš. Já se s ním dělím o snídaně, on mi nosí obědy, a celkově se o sebe staráme, hlavně v dobách zlých, týden před výplatou.
Sedíme v kanclu většinou sami, Saša bývá často pryč, a tak si tam mlčíme, a když nemlčíme, tak se nahlas smějeme, což vytáčí ostatní, ale co je nám do nich. Naše kancelář, náš prostor woe.
Teda, tak to bývalo. Pak k nám do kanclu přibyl Kapitán, prej aby na nás dohlídl. Šéf nám ho představil, jakože je to bývalej voják, a bude na nás teď dávat pozor. Fakt, voják, kterej velel na střelnici. Měl za úkol nás postavit do latě.
Šli sme s Radimem kouřit na zahradu, která je v zimě fakt na hovno a smutná, abysme zhodnotili situaci. Radim se opřel o zeď, přetáhl si kapucu přes kšiltovku, zapálil si cígo a řekl: „Hustoles, ty vole, nenaděláš nic.“
Když se v kanclu točili technici, a nastaly zmatky a chaos, jako vždycky, zeptala sem se Kapitána: „Myslíš, že na tohle budeš mít nervy?“
„Já bych měl mít nervy na všechno.“ Oznámil mi věcně a hodil přede mě na stůl průkazku pyrotechnika.
Tak to bysme měli.

Večer sme si šli s Radimem sednout k Námořníkovi na pivo. Táhne se se mnou dlouhodobě problém jako dělo, totiž že absolutně nesnesu alkohol. Nacamrám se normálně ze dvou piv, o tvrdým si můžu nechat akorát tak zdát, mám podezření, že mám játra pěkně v hajzlu, čímž zřejmě skončila éra prochlastaných nocí, večírků, diskoték, pryč sou party hard, protože jak je mně blbě druhej den, když si dám jednoho panáka, to bych nepřála nikomu, dokonce ani Vieweghovi ne.
Takže sem si ten večer dala dvě piva, byla sem opilá jako Rimbaudův koráb, Radim mě tahal někam na jídlo, ale já sem řekla, že jíst vůbec nechci, zato se mi chce jít pěšky na hlavňák. Radim mi ještě předvedl, jak dělá blijící pes, což mě rozesmálo tak, až sem smíchem brečela, takže sem si rozmazala totálně oči, ale koho to sakra zajímá, a pak sem pokračovala ve svým výletu na hlavňák, v noci, v zimě, a navíc se mi chtělo hrozně čůrat, protože sem přece jenom ženská, a dvě piva udělaj svoje. Takže sem zoufale doklopýtala do mekáče, po cestě která trvala třičtvrtě hodiny a byla jako věčnost, hurá konečně záchody, no a tam na mě čekal… turniket.
Za á sem nemohla najít drobáky. Hajzl v mekáčovi stojí deset korun, to sme to dopracovali. Za bé když sem konečně našla desetikorunu, turniket mi to nechtěl vzít. Našla sem teda dvě pětikoruny, ale to už sem se slušně kroutila, čas na paniku právě teď, a ty dvě pětikoruny mi to taky vzít nechtělo. Škrabala sem na škrabátku jak zběsilá kočka, a nakonec mě to pustilo ve chvíli, kdy už sem vymýšlela, že na srandičky tady sakra není čas, a já ten blbej turniket přeskočím.
U zrcadla sem zjistila, že mám úplně černý rozmazaný oči, vypadala sem jak Courtney Love, snažila sem se to spravit, ale nakonec mi to přišlo tak vtipný, že sem se tomu zasmála, a nechala sem to tak, však co, panda ve městě.
Připadala sem si, jak kdybych utekla z divočiny, a měla sem taky divočáckej hlad. Chtěla sem si koupit hranolky, ale za ty hajzly, vy hajzli, si nekoupím vůbec nic, a tak sem šla na náměstí, kde byly stánky s jídlem, jo, stánky s jídlem, to je moje, hodně voňavý, mastný a nezdravě hnusný věci. Celá sem se třásla na langoša, a tak sem si vystála frontu jako ďas, ve které sem se osamoceně smála při vzpomínce na blijícího psa. Když sem konečně přišla na řadu, naporoučela sem si langoša s česnekem, sýrem a kečupem, a když to mařka celý připravila, chystala sem se zaplatit.
„Čtyry tolary.“ Natáhla ke mně langošová žena ruku.
Vidíš to, nemáš tak pít, ty mindo, říkala sem si, teď vůbec nevíš, co se děje. „Prosím…?“
„Tolary! Čtyry tolary!“
----- ???
„Čtyři!“
„Jak jako tolary?“
„Vy nemáte tolary? Ježiši!“ Hodila mýho langoša kamsi za sebe. „To si musíte dojít támhle do směnárny a rozměnit si ty peníze, boha. Další!“
Odešla sem poraženě od stánku. Vůbec sem nevěděla, co dál, připadala sem si ztracená, zoufalá a langošově zmlácená. Hlad byl hrozný. Přešla sem ke stánku s bramborákama, hrozně moc to vonělo, a já sem si říkala, třeba je bramborákový stánek lepší svět, a tak sem se zeptala prodavače, kolik stojí bramborák, a on řekl: „Čtyry tolary.“
Chtělo se mi brečet.

Druhej den mně bylo blbě, jak jinak, ze dvou piv… Radim nade mnou kroutil hlavou, a myslel si, že si to celý vymýšlím, jenomže pochopil že si nedělám prdel, když sem celej den nešla kouřit, a to už je co říct, to už mně jako musí být hodně blbě. Stála sem uprostřed kanclu a přísahala sem nasliněnýma dvouma prstama, jako hošík od bobří řeky, že už nikdy v životě se chlastu nedotknu, a strašně sem tomu věřila, a ještě ten večer sem se sešla u Námořníka s Kačkou a Lůcou, později za mnou dorazil ještě Radim, kterej se mě snažil zničit řečma, že vodrovnaný játra se musí přepít. Dala sem si jednoho škopka, stejně sem byla nacamraná jak zedník. Radim dal šest kousků, a s ožralostí sme na tom byli tak stejně. Já už dál u mattonek, a všichni mě obdivovali, že se dokážu střískat z jednoho piva, jakože ta ekonomická úspora, chápeš. Snažila sem se jim to vymluvit, že to není boží, protože sice se nacamrám z jednoho piva, wow, ale druhej den je mně taky z jednoho piva blbě. Za druhý „Jak chceš vydržet chlastat celou noc, když tě sejme první pivo?“ Třeštila sem oči na Kačku. „Ha? Nevíte.“
Byla sem fakt nešťastná, tohle je prostě trapas. Punk is dead.
Přisedli si k nám jakýsi borci z callcentráku, byli nudní až do prdele. Nudnost jim úplně stříkala ušima. Jeden třeba řekl: „Kačko, měla bys chodit do práce dřív, ranní ptáče dál doskáče!“ A šibalsky se zasmál.
Úplně sem se bála pokračování, který přišlo vzápětí s vtipálkovskou glosou pana Vtipálka Druhýho:
„Ale Kačka dobře ví, že ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče.“
Načež se začli hurónsky smát, nastavili ruce, zařvali Hajfájf! a plácli si.
Ještě, že je za měsíc konec světa.
Lůca se mi v zoufalství sápala po ruce „proboha Jani, říkej něco!“, Kačka se snažila udržovat konverzaci, ale nestálo to za nic. Dopila sem svou mattonku, a chystala sem se dom, když se na mě přilepil jeden z ligy třeskutě vtipných, že máme společnou cestu, a jede jako se mnou.
No tak to teda nejedeš, ještě to tak. „Se mnou nejedeš, já du pěšky.“
„Já du pěšky s tebou.“
„Já du pěšky až… na Hlavňák.“
„Du s tebou.“
„Tak ne, tak já du na Konečňák.“
„Jak chceš, já du s tebou.“
Bože vole! A tak sem šla, kam mě nohy nesly, a on furt se mnou, otrava a opruz. „Tys prý taky dělala operátorku, říkaly holky, tři roky, že… hele, poraď mně, jak správně komunikovat. A co prodeje, mělas?“
„Dej mně pokoj, né neměla. Já nevím, jak komunikovat, já sem to všechno rači zapomněla, nech mě být.“
„Mně prodeje jdou, dobře se to prodává, hele, koukni…“ Začal něco lovit z batohu. „… tady je takový výhodný balíček volání i s internetem…“ Podával mi jakejsi papír. „No tak, podívej se na to, je to supr akce.“
„Mě to nezajímá.“
„Ale divej, tady je výhodný volání, schválně, za kolik voláš do ostatních sítí.“
„Já mám firemní mobil, volám zadara, zkus to trumfnout.“
„Aha, hihihi, tak tos mě trochu dostala.“ Hrozil na mě žertovně prstem. „Ale podívej se na to, nejdřív říkali, že nejsem dobrej operátor, ale teď mi dal audit hodnocení, divej na to, přečti si to.“ A cpal mi další papír.
Tak tomuhle říkám masakr. Rozhodla sem se zkrátit utrpení a naskočit na troleják. Naskočil se mnou. A vykládal o tom, jak má nezávazný vztah, a o tom, jak chová pavouky a hady, o tom jak chodí běhat, a spoustu dalších kokotin, který sem vůbec nechtěla poslouchat. Šel se mnou až před barák, tam sem mu řekla Čau, zdrhla sem, a když sem za sebou zabouchla dveře od bytu, oddychla sem si. Tak tohle už fakt nikdy víc, the raven say Nevermore.

Lidi z callcentráku potkávám běžně, flákáme se s Radimem po Bažinách v obědové pauze, a vymejšlíme, kam jako vlezem na oběd, a skupinky operátorů, jak vedoucí „vtipně“ říkali, opíků, potkávám pořád. Ať vlezu kam vlezu, všude sou. Né že bych ty lidi chtěla vidět, tohle je prostě nekonečný prokletí.
Daleko horší prokletí ale bylo, když sem potkala svýho bývalýho, svýho úplně prvního kluka, žišmarjá, z té doby sou ještě na Stránské skále trilobiti, tak moc dávno to je. Sakra, musí se celá moje minulost koncentrovat v Bažinách?
Vypadal fakt staře, strhaně a hnusně, úplně sem se krčila za cedulí s meníčkama, celá zelená z toho, s čím sem se to kdysi tahala, omg, zatímco Radim rozumoval u tabule „…sem asi nejdem, samý omáčky, ne, počkej, hele tady máš smažák…“
Bývalka se blížil, vyskočila sem ze svýho úkrytu, drapla sem Radima za ruku… „Dělej, zdrháme!“ , načež Radim samozřejmě zůstal stát, vůbec si mě nevšímal, protože je na podobný výstřelky zvyklej, a tak sem sama zdrhla do spořky, a tam sem se ukryla za bankomat. Radim doběhl chvílu za mnou „Co tady prosimtě děláš!“
„Pst, ticho, nic neříkej!“ Přikázala sem. „Ticho, trapas, de sem, dělej něco!“
A tak Radim dělal, že vybírá peníze, já sem se pořád snažila vyhnout nevyhnutelnýmu trapasu, ale jednou sem se otočit musela, a pak sem mu řekla ahoj, a on mě vůbec nepoznal, teda až po pěkně dlouhé chvíli mu zřejmě svitlo, takže moje schovávací akce stejně byla k ničemu.
Celej den mně pak bylo blbě z toho, že se dějou věci, který se nemají dít, a že na mě vyskakují z pandořiny skříňky minulosti obludy a bestie, který v mým dnešku nemají co dělat.
Stačí, že na každým rohu potkávám Kifa. Na hovno.

Situace na firmě naprd, opět se vyhazovali lidi. Já sem se zachránila tím, že sem se v podstatě stala šéfovou asistentkou. Jak řekl „Mám novýho oblíbenýho otroka.“ Co na to říct…
Navalilo se na mě akorát ještě víc práce, už docela drhnu držkou o zem, pracuju v práci, pracuju doma, hlavně že mám ten zkrácenej úvazek.

Aničce sem koupila na vánoce robota Robomana, je úplně boží, a protože mi ho dovezli do práce, mám ho tam vystavenýho, a občas ho vytáhnu, zaběduju nad tím, že do něho nemůžu sehnat buřtový baterky, a dám ho zase zpátky. Doufám, že ho do vánoc zvládnu zprovoznit, protože k tomu ještě potřebuju šroubováky. Zástupy chlapů na firmě a nikdo nemá šroubovák, i když teda pravda, hasič ho chtěl otevřít nožem… sakra práce. Že já sem radši nekoupila Lego!
 

sobota 17. listopadu 2012

Pán šibenic


Myslela sem, že nudou umřu v šedých podzimních dnech. Plácala sem se od ničeho k ničemu, na stole v práci se mi hromadily věci z benzínek, co vozili kluci, pozdravy z dálek – pohledy, plyšáci, a hřbitovní svíčka na baterky.
Dostala sem zákaz pálit v práci svíčky. Šéfovi se to nelíbilo ani trochu. „To si děláš srandu, že dáš svíčku mezi tu tvou hromadu papírů…“
Nezmohla sem se ani na protest, protože mi nedávno lapla směrnice o požární ochraně, což je zvláštní paradox.
A tak sem dostala hřbitovní svíčku na baterky, která na mě smutně bliká, blik blik, musíme tam všichni…
A mezi tím vším smutkem a marností na mě jeden den vyblikla z plánovače Ostrava.
„Ostravu má hasič?“ Vypískla sem nadšeně na Radima. „Konečně. Konečně to přišlo. Díky Ráďo.“
„Užij si to.“ Smál se.
Takže, když přijel hasič, udělala sem kafe, byla sem děsně sweet and cute „Honzíku ještě pořád platí zákaz s tebou vyjet?“
„Jo. A víš proč to je? Protože seš na mě zlá.“
„Tak já sem s tebou chtěla jet do Ostravy, ale když to nejde, tak to nejde.“ Založila sem uraženě ruce. „Od té doby, co se zlobíš, sem to stokrát, stokrát zkoušela spravit, nemůžu za to, že to nevidíš.“
„No tak teda jo, tak já teda budu rád když se mnou pojedeš.“ Usmál se.
„Že jo?“ Zazářila sem. „Už ti bylo smutno, že jo, že jo, řekni že jo,  já vím že jo.“
„Tak teda… jo.“
Radim to celý pozoroval „Ježiši, vy ste psychouši.“
„Nás to tak baví, že jo, že jo? Honzíku řekni že jo.“
Radim kroutil hlavou „Jestli s ní vydržíš celej den v autě, tak získáš titul… certifikát superhrdiny, nebo tak něco…“

Za tohle sem Radima mučila celej týden módním peklem. Protože Radim se mnou zůstal sám v kanclu, neměl kam utýct, a pro Ostravu je potřeba se pěkně oblíct, to je jasný.
„Mám si vzít růžový punčocháče a černou sukni, nebo černý punčocháče a růžovou sukni? … nevím není žádná odpověď… Radime!  Mám si vzít růžový šátek? Mám z něho ostříhat střapce, nebo je to lepší s nima? Hele Ráďo divej, je to lepší tak? Sou lepší vysoký boty, nebo nízký s návlekama? Radime dáváš pozor? To je totiž důležitý!“
Radim je úžasnej, protože je flegmoš. Moc nemluví.  Nemluví s lidma, ale se mnou jo, což považuju za privilegium. Závidím mu jeho flegmošský klid. Dycky obrátí kšiltovku kšiltem dozadu, usměje se tak jakože zvedne koutek, ale jenom trochu, aby to zase nebyla moc námaha, a tím je řečený všechno.

Hasič pro mě přijel ve středu ráno, přijel pozdě, ale řekl že to nevadí, a že si dáme kafe a cígo, nebudem se přece honit, a tak sme si udělali pěkný ráno s kafem na zahradě, a pak sme vyjeli do Olomouce.
Přijeli sme pozdě, nikdo už na nás neměl čas, a vedoucí se na nás díval pobaveně, že můžeme jako začít, pokud to stihneme za deset minut.
„To není možný provést.“ Šeptala sem nenápadně v místnosti, kde čekali čtyři zedníci.
„Není možný… ?“ Díval se na mě pobaveně. „Tak sleduj.“
Podíval se po místnosti „Ták, chlapi…“ A věci se začly dít v jakýmsi divno rychlým sledu, ani sem nestihla mrknout. Pak se podíval na hodinky. „Čas nám vypršel… spěchejte do práce, my to tady zatím orazíme, všechny papíry sem, razítka sem, já se tady rozhlídnu, zprávu napíšu později, a máme hotovo. Je to tak v pořádku?“
„Uf.“ Zhodnotila sem situaci když sme byli venku. Kouřili sme, já sem stála v kaluži, a furt sem nevěřila. „Nestihla sem si ani všimnout, že sme tam byli.“ Rozhlídla sem se kolem „To je ale divný město.“
„Tak. Teď máme čtyři hodiny do dalšího školení v Ostravě. Ňáký návrhy, co budeme dělat?“
„Žádný. Ty to rozhodni, ty seš tady šéf.“
„Bylas někdy ve Frýdku?“
„Ne.“
„Tak jedem do Frýdku, já tam mám kamaráda, a ten je hrozně bezva, toho musíš vidět, jo a vaří dobrý kafe.“
Cesta byla fajn, pořád sme mluvili a mluvili, o životě a o velkých plánech, a ještě lepší bylo, že sem seděla na vyhřívaným sedadle, což dělalo z auta, stříbrnýho bleska, nejlepší místo na celým světě.
Před Frýdkem sme zůstali trčet v šílené koloně na mostě, dlouho sme se vůbec nemohli pohnout z místa.
„Já se na to fakt vyseru…“ Nadával. „Divej, jaký sou ty lidi zmrdi, divej, co to tam kurva dělá, je to vůbec možný? Nechci tě strašit, Janičko, ale my odtud asi vůbec nikdy nevyjedeme.“
„Všichni tady chcípneme!“ Smála sem se. Upřímně mně bylo jedno, jestli tam zůstanem zaseknutí do Vánoc.
„Ty si děláš srandu, ale divej na to… divej kurva, je to … co to sakra je, co tam dělá?!!“
„Vypadá to jako konec světa, nebo tak něco. Viděls Volný Pád?“
„Smích? Však počkej, ještě chvilku, a situace přestane být vtipná.“
„Kdyby byl konec světa, kdyby byla apokalypsa, tak budu s tebou.“ Oznámila sem. Jako dalo mi to práci, ale vybrala sem si. 
„Jo? To by byl problém. Protože jak sem řekl, budu mít dva zabijácký psy, ke mně se nikdo nedostane, vůbec nikdo.“
„Zabiju psy, půjdu na ně zezadu-„
„K mým psům se beruško nepřiblížíš zezadu.“ Smál se.
„Mcha! Až budeš spát, ukradnu ti pistoli – „
„Já nikdy nespím.“
„…zabiju psy, a budu s tebou, a tak přežiju. Rozhodla sem se tak, a tak to bude.“
„Fajn, tak schválně, jak to máš vymyšlený dál.“
„Utýct do lesa.“
„Tak to je právě ta zásadní chyba. Já se opevním ve městě, zůstanu u zdrojů. Ty budeš co dělat v lese?“
„Lovit. Počkej jaktože sme se rozdělili? To je špatně.“
„Zabilas mi psy.“
„Aha. Kvůli blbým psům mě necháš umřít v lese?“
„To nebyli blbí psi, byli to moji miláčci… Divej, co se tam děje, divej kurva, nikdo neumí zipovat, sakra a mám toho dost. Teď sleduj.“
Prudkým manévrem otočil auto, bůhvíjak, a bůhví kam, a najednou sme stáli před obchoďákem…
„Vidíš? A ty bys nás nechala v koloně, kdyby to bylo na tobě, budeme tam eště teď, a eště celý odpoledne, řekni že už nikdy nemusím poslouchat tvoje rady, prosím… hele, a tady sem bydlel, tam se eště zastavíme, a teď dem na návštěvu, vem si bundu, to slunko tak teple jenom vypadá...“
Ve Frýdku sme strávili tři hodiny.  Skvělý tři hodiny.
Mysleli sme, jak stíháme, tak sme šli na oběd, přišli sme do restauračky, kde vůbec nikdo nebyl, bylo tam šero, a divno, a bylo to celý zvláštní, tak sem blikala lampičkou, blik blik blik… „my-chceme-jíst“.  Po dlouho dlouhé době došla servírka.  Vůbec bych se nedivila, kdyby měla sekeru v hlavě, nebo tak něco, skvělá hororová atmosféra. Hodinu sme čekali na oběd. Neuvěřitelný. „Asi dělají vývar z mločích očí, nebo tak něco…“ Ležela sem na stole. „Áaáách jo! Třeba je to ňáká past. Třeba tady čekáme na smrt. Máš pistoli?“
„Jo, nemusíš se bát.“
„Áchjo…“ Blik, blik, blik…

Myslela sem si, jak se projdu po Ostravě, těšila sem se do dolů, na Stodolní, a na celou Ostravu sem se moc těšila. Jenomže sem se nikam nedostala, protože po školení sem hned musela naskočit do auta, protože „spěcháme, do šesti musíme být zpátky, musím přezout auto.“
Byla sem z toho tak moc zklamaná a nešťastná, že sem se pohádala, pak sem se rozbrečela, a pak sem z toho vysílení usnula. Na vyhřívaným sedadle. Auto, stříbrnej blesk, bylo totiž jediný místo na světě, kde se dalo vklidu spát.
Když sem se probudila, zajeli sme na benzínku na kafe a na jídlo. Byli sme kdovíkde, a bylo to jedno, protože zapadalo slunko, a my sme tam seděli s kafem, bagetama, koláčema a párkama, a celý to místo bylo naprosto úchvatný… „Divej, tady je to úplně boží, divej ven, vidíš to? Vžžžuum…. Úžasný. My tady sedíme, s kafem, někde uprostřed cest, uprostřed všech cest jakoby, a kolem ten šrumec, divej, vidíš ten fofr venku? A tady nic. Tady se sedí, mluví, čas plyne tak moc pomalu, míchá se kafe, a zapadá slunko, pomalu, a venku je to jenom chaos, a tady se zastavil čas. Úplně sme zastavení v čase.“
„Tos říkala i minule.“ Smál se.
„Fakt? … Tyjo, fakt že jo. Něco na tom bude. Benzínky sou úplně úžasný místa. Stojí tady čas. Je to zvláštní místo v časoprostoru.“ Podepřela sem si hlavu a zírala sem ven, na oranžový slunko. „Tohle je určitě nejlepší okamžik z celýho dne.“
Ale nebyla to pravda. Celej den byl nejlepší okamžik celýho dne. Celýho podzimu.

Z firmy odešli další lidi. Nálada na domečku byla naprd. Ale to mě nezajímalo tak moc jako to, že bylo vypnutý topení, sakra.
Ráno po personálním převratu sem si dělala kafe. Přišla za mnou do kuchyňky Peťa, celá ubrekaná.
„Odešla mi Vladěnka.“ Sdělila mi. „Byla to moje nejlepší kamarádka. Ta kancelář je bez ní taková smutná.“
„No však  co, tak se můžete vidět mimo práci, ne?“ Řekla sem žoviálně, jakože povzbudivě, a sypala sem si do hrnku kafe, který sem někomu ukradla. Si musím koupit, už si to slibuju týden.
„Jenomže dobrý lidi ochází…“ Stěžovala si dál.
„To je život.“ Řekla sem na to. „Takovej koloběh.“
„Tobě to není ani trochu líto? Ty nemáš žádný city?“ Kroutila nevěřícně hlavou.
„Ehehéé….“ Smích. „Hasič si myslí, že mám zkornatělý srdce, má na to takovou teorii o usazování vápníku…“ Podívala sem se na tu hromádku neštěstí. „Nebreč, to měl být vtip, já se tomu teda aspoň směju.“
„Když ty se směješ všemu!“

Radim mě vzal na oběd, do rockovýho klubu, a já sem si vzpomněla, že sem tam kdysi už byla, s Laurou, to nám muselo být tak sedumnáct, a něco významnýho se tam stalo, něco, čemu sme se dlouho smály, ale já už vůbec nevím, co. A tady je potřeba přiznat si, že su stará, zapomínám, chodím na místa, kde sem byla a připadám si, jako bych tam nikdy nebyla, senilita mi začíná požírat mozek, a tak sem nahlas přemýšlela, jestli to lobotomie spraví, a pak sme si dali brokolicovou polívku, a pak Radim řekl počkej, ti něco ukážu, something special, a protože sme se nacházeli v zámku, kde jako byl ten klub, tak mě zavedl na nádvoří … „Tadááá… překvapení!“
A najednou sem stála před třema velkýma kamenýma sloupama, byly něčím úplně úchvatný, takový-
„To je popraviště.“ Řekl, a natáhl si kapucu přes kšiltovku. „Tady se věšelo, to sou jako tři šibenice.“
„Fíííí….“ Údivem sem pískla. Hladila sem kameny. Mocný místo, to se pozná. „Tyjo, to sem nečekala. Kde se tady vzal zámek? A celý to nádvoří, a šibenice, ty jo, kde se to tady vzalo? Odkud? … Dyť sme kousek za domečkem. Včera to tady určitě nebylo. Já vím, já už vííím, tohle je Země-Nezemě! Já sem tak…. Tak….“
Uchvácená, uchvácená je to správný slovo.
Myslím, že takový je štěstí. Když člověk nečeká nic, nečeká nic jinýho než polívku na oběd, kde snad bude hodně hmoty – brambor a tak, aby to aspoň stálo za těch posledních pár drobáků, a pak najednou stojí na  nádvoří, a je pán… šibenic.
Famózní.

pátek 19. října 2012

Kašel a kyberláska


Onemocněla sem hrozným kašlem. Onemocnění kašlem je u mě velice mocná nemoc.
Minulý rok sem neslavně skončila na pohotovosti vojenské nemocnice, když se mi skříply od kašle všechny nervy v žebrech, dostala sem morfin, následkem čehož sem se poblila přímo vedle umírající bezdomovkyně na JIPce, přesto sem si tentokrát myslela, že to rozchodím, a tak sem dva dny chodila do práce s dusivým kašlem obracejícím mi plíce naruby, než sem si přiznala, že třetí den nemůžu vstát z postele.
Umírala sem na kašlání a nikdo mě nepřesvědčí, že mě nenapadl zmutovaný virus eboly, moru a černýho kašle v jednom. Myslela sem, že budu doma týden nejmíň. Už druhej den mi ale volali, ať se do práce vrátím.
Požadavek odmítnut. Ležela sem úplně nemohoucí, se zdrojem od noťasu šátkem přivázaným ke krku, aby to hřálo.
Další den mi to ještě prošlo, třetí den sem se vymlouvala, že nechci nikoho nakazit. Všichni si mysleli, že sou imunní, protože mi rozkradli šumivý vitamín Cé.
Čtvrtý den sem ale dostala jasný rozkaz, ať nevysírám, a přídu. Hned.
Nasypala sem do sebe všechny možný prášky a sirupy, opustila sem teplou postel a seriál Doctor Who, a nastoupila sem v plné polní šířit nemoc a zkázu.
První to ode mě chytla Radka, pak ke vší smůle Jára, hasič už přišel nemocnej, bohudíky. Šéf se necítil taky dvakrát nejlíp, a tak sem vařila zdravotní čaje, a při té příležitosti mě Jára chytil, že sem vyhodila sklinku od cukru do odpadkovýho koše, což ho ekologicky rozčílilo, a tak sem ještě ke všemu dostala za úkol udělat koše na tříděný odpad, abych zachránila vymírající plejtváky, pandy, běhulíky, kolibříky a kaloně.
Tak toto byl super truper návrat.
Práce sem měla, že sem nevěděla, kde mi hlava stojí. Ten dojem sem ale měla zřejmě jenom já, ostatní vymýšleli, jak mě nejvíc zaměstnat.
Jára zapíchl prst do hromady nezatříděných papírů. „To je jako co?“
„To je taková… Věc.“
„Věc? Ta Věc?“
„Věc. The Thing. Myslím, že tak se menuje ňákej horor, nebo sci-fi, nebo tak.“
„To je ten klaun.“ Řekla Saša.
„Ale né Sašo, To je King. Já myslím Věc, to je horor, nebo tak něco.“ Řekla sem.
„Jani, a proč Ta Věc není zařazená ve složkách? My to nutně potřebujeme, já sem jinak zmatenej.“ Řekl Jára.
„Jasně. A může za to Ta Věc.“ Zasmála sem se jako umírající mrož. „Dobře, fajn. Zůstanu tady do večera, a udělám to, protože chápu, že je to potřeba, a je moje vina, že to tady leží tak dlouho, ale polepším se, slibuju.“
Zkoumavě se na mě díval. „Nevím, jestli si děláš srandu, nebo to myslíš vážně, teď nevím…“
A to je ten hlavní problém, který mám s lidma. Všichni sou zamračení mračáci, a psychologové radí, usmívejte se, zlepší vám to den, a tak já se usmívám, usmívám se pořád, až se směju, a lidi to fakt nesnáší, vytáčí je to doběla, protože si myslí, že se jim vysmívám, a já vlastně nevím, proč se furt směju, prostě proto.

Se Sašou sem se bavila o tom, že bezmezně miluju svůj noťas, a proto ho tahám každej den do práce a z práce, cestuju tak s ním celkem dvě hodiny denně až z toho mám zbořený záda, ale nemůžu jinak, su na něm úplně závislá.
„Někdy si přeju, třeba jeden den, nevláčet ho v batohu na zádech, fakt, říkám si, jaký by to bylo vzít si jenom kabelku, a jít. Tak lehká, tak volná.“
„A proč to neuděláš? Dneska třeba.“ Zeptala se.
„Protože já bez něho nemůžu žít prostě. A víš co?“ Udělala sem dramatickou pauzu. „To je nový druh vztahu. Kyberláska. Reálně nemám nikoho, ale tady, v noťasu, mám spojení s dvouma miliardama lidí. O lidi vlastně ani tak nejde, ale ty možnosti. Ty informace. Každej den se můžeš dozvědět tolik věcí, a internet je živej, on dýchá, rozvíjí se, zvětšuje se… je dobrej a zlej… Uchvátilo tě poslední dobou něco tak moc? Za posledních deset let?“
Kroutila hlavou.
„Třeba je internet úplně normálně živý organismus, nebo taková forma života, která zotročuje lidi, aby ho tvořili a zdokonalovali. Třeba je to náš smysl na Zemi, tvořit internet.“ Nechala sem se unýst.
„Ale tak Jani!“ Smála se Saša. „To snad né!“
„Ale námět na sci-fi je to dobrej, ne?“

Šťastný bylo pondělní ráno, kdy přišel hasič.  Udělali sme si velký hrnky kafe, a proplížili sme se na zahradu. Donekonečna sem mohla vyprávět o paralelních světech, filmech, o živým internetu, o časových abnormalitách „myslíš, že na světě někdy existovala minuta, kdy neumřel ani jeden člověk?“, o strategii přežití prasat, o tom, že všechno, všechno už tady bylo a já mám strach, že se nic novýho už nevymyslí, a o tom, že když adrenalin umí zrychlit vnímání času, tak je čas hrozně relativní, a nic není doopravdy, když hormony mění lidi, a mění i čas.
„Achjo, je to hrozný, furt přemýšlet.“ Řekla sem nakonec. „Chtěla bych na chvíli odložit hlavu, nebo tak něco. Abych si odpočala.“
„Já umím takovej speciální hmat.“ Řekl na to. „Trochu ti lupnu za krk, na půl hodiny pudeš do bezvědomí, pak se probereš. Odpočineš si. Nebude to bolet.“
„Ehehééé. Až budu mít příště problém, tak za tebou přídu. Ty máš dycky řešení.“ Řekla sem dojatě.
Sedla sem si do studenýho venkovního křesla, ledová královna, držela sem svůj hrnek teplýho kafe, a poslouchala sem vyprávění o psech, co vypadají jako medvědi, dokážou vycítit slabý místo člověka, a tam zaútočí, ale né zubama, použijou tlakový body, puf puf, čumákem do srdce, a nejseš.
Dlouho už sem měla slíbený, že mi ukáže pistoli, co nosí u sebe, byla sem zvědavá až do nevidím, a ten den právě nastal, vyndal zásobník a podal mi to.
„Glock?“ Byla sem u vytržení. „Tyjo, to…to… můžu? Není tam náboj? Kde to má pojistku? Když bys střelil do zdi, tak se to odrazí? Puf puf… boží.“ Natáhla sem zásobník. „Dneska je ten nejlepší den!“ Oháněla sem se pistolí, šťastná, moc šťastná „Konečně držím Glock, to sem nikdy, nikdy…“ Ruka se mně třásla tím velkým štěstím. „Chodíš s tím na střelnici? Puuuf, mrtvej…“
Uprostřed tančení s pistolí, beng beng,  když sem byla tak moc šťastná, sem si uvědomila, že hasič je nejdrsnější a nejlepší borec, kterýho sem kdy potkala.
…my mother always told me be careful of who you love…

Saša šla zasednout do volební komise, a když se dověděla, že nejdu volit sejmula mě morálníma argumentama horlivých voličů. Dycky to od někoho schytám.
„Ale Sašo…“ Krčila sem ramenama. „… to je vaše věc, váš výmysl, já su Jedi, a my džedájové rozhodně máme důležitější věci na práci než vaše volby, blíží se konec světa.“

Radka skončila v práci, a to bylo dobře, protože byla moc nahlas a mě z toho bolela hlava. Na její místo přišel Radim z obchodního, dvacetiletý kšiltovkář s tunelem v uchu, „mám-všechno-na-háku“ boy. Rychle sme se s ním se Sašou sžily, dokonale si sedíme a naše kancelář se stala útulkem tří pobouchanců.
Saša si vzala dovolenou, aby mohla lozit po komínech, jenomže při jednom výstupu do nebe ji chytli benga, zavolali zásahovou jednotku, aby chudáka Sašu sundali, obvinili ji z výtržnictví a dali jí pokutu. Musela utíkat před rotvajlerem, udělala si bouli na hlavě, a celkově byla zramovaná. Druhej den byla na komíně zas, a psala mi pozdrav z říše mraků.

S Radimem sme se celý týden těšili na zvěřinový hody, a dohodli sme se, že skočíme v pátek, slintali sme celý týden nad srnama a divočákama, a když nastal ten velký den, Radim zkroušeně přiznal, že nemá prachy, a já sem si vzpomněla na dobu, kdy mi bylo dvacet a neměla sem na obědy, a na úžasnou starší kolegyni Zdenu, která mi nosila jídlo, a igelitky s nákupem, abych přežila, a nikdy za to nic nechtěla, měla jenom jedinou podmínku: Jednou to někomu vrátíš.
A tak sme zašli na ty hody, dali sme si srnce a kance, polívku a pivo, a byl to krásnej den provoněnej šípkovou omáčkou a špekovým knedlíkem.

pátek 21. září 2012

Miláčci


Se Sašou sme se staly velký kámošky. Od dob, co sme spolu prolezly Zbrojovku, se počítá naše velký spojenectví.
Ovšem né každej z toho byl nadšenej. Mirka si vzala svý monitory, počítač a sliz na čištění klávesnice, a odstěhovala se do zadní kanceláře. Prej potřebuje klid. Na práci, a celkově.

Ráno po stěhovací akci sem ji potkala v kuchyňce. „Jako čekala bych od vás třeba, že se přijdete zeptat, jestli na vás nejsu nasraná, nebo něco…“ Sypala si cukr do čaje. Trhla sem ramenama. „Nebo né, možná sem to od vás nečekala, ale že hned za pět minut se přišla Saša zeptat, jestli si může vzít můj stůl, to už je moc, no vážně.“

Saša teda sedí vedle mě, což je absolutně boží.

Ve čtvrtek se za Brnem, jakože za městem, v divočině, kde zurčí řeky, lišky a sovy, konala výjezdní porada, kde sme měli být přes noc. V penzionu. 
Pepa mě na firmě vyzvedl ve čtyři. Oznámila sem mu, že musíme ještě hodit hasičovi složku na hasičárnu, protože si ji jaksi zapomněl vyzvednout, a ještě předtím se musíme stavit pro Sašu.
„Proč sakra musíme jet nejdřív pro Sašu a pak se vracet do města.“ Prskal Pepa když sme se zasekli v koloně. „To je sakra blbej plán.“
„Protože Saša chtěla vidět tyče, po kterých sjíždějí hasiči. Tvrdí, že to má tři metry, a že se z toho dá klidně seskočit, jenomže to teda nedá, je to daleko větší výška.“
„Ježiš, a proč vůbec musíme na hasičárnu. Proč si pro ty složky nepřijel? A co vůbec… ty mu sloužíš, nebo co?“
„Jo, je to moje práce. Starat se o vás. Aspoň vidíš, jaký to je, když neděláte co máte.“ Žduchla sem do něho. Nálada byla na hovno. „Ale no tak, aspoň uvidíš hasičský auta.“
Naložili sme teda Sašu, a zase sme se zasekli v koloně. Saša snědla Pepovi všechny piškoty, co měl v přihrádce. Zkritizovaly sme mu voňavku a natřely sme mu krk smrdutým fresh stromečkem.
U hasičárny sme nemohli zaparkovat. Pepa hudral čím dál víc. Chudák, už nás měl plný zuby. Nakonec to někam píchnul, celej spokojenej, že stojíme.
„Ty seš dobrej…“ Smála sem se. „… stojíš přesně před výjezdem.“
Vyhodil nás ven, že si jako zaparkuje sám. A bez keců.
„Nemá smysl pro humor.“ Řekla Saša, a od pusy jí lítaly drobky piškotů. Podívala se na červený vrata. „Mohl by být výjezd, že?“
Když nás služba pustila dovnitř, řekla sem že du za Honzou. Řekli jasně, my ho zavoláme, a tak sme čekali. Saša musela uznat, že tyče mají pět metrů nejmíň, a že z toho se fakt skočit nedá. Snažila sem se Pepovi vylepšit náladu, protože byl zpruzenej jak krocan „Pepi, a tady ty auta třeba, se ti nelíbí? Dívej, támhle je vyprošťovací auto, ono má takovej ten… zvedák. A támhle vzadu je mega dobrý auto, na ropný havárie, to je můj miláček, běž se podívat.“
Nadšení žádný. Čekali sme čtvrt hodiny nejmíň. Pak přišel druhej hasič ze strážné kukaně a řekl, že Honza tam vlastně vůbec není, protože vyjel s chemickou jednotkou.
Aha. Už sme se neviděli tři týdny. Sakra woe prázdniny. Nechala sem mu tam teda složku, papá červený autíčka, a vydali sme se na výjezdní zasedání, vstříc novým dobrodružstvím.
Saši se v autě udělalo špatně a vyhrožovala, že bude blít, protože si nevzala Kinedryl.

Přijeli sme jako poslední. Zbytek posádky, což dělalo deset lidí, se už nalíval pivem.
K večeři sme měli výborný grilovaný kuřata. Neprozřetelně sem se o maso podělila se šmejdící kočkou, a pak sem se jí nemohla zbavit. Večeři sem teda absolvovala s kočkou v talíři. Venkov je fakt drsnej.
Následovala porada, kde sme se měli odprezentovat. Řekla sem, že se starám o techniky, a že to dělám dobře. Protože su boží.
Klára moji hvězdnou chvíli fotila, ostatní tleskali a smáli se, technici křičeli „jó, seš dobrá“ a „jó, vaříš dobrý kafe!“, a to bylo mých pět minut slávy.
Pak se začli všichni ožírat. My sme to s Járou stihli ještě během porady, a stali se tak z nás kámoši, z čehož mám velkou radost, protože krušný byly začátky. Docela sme se nesnášeli, abych pravdu řekla. Ale já sem věděla, že si k sobě jednou najdem cestu. Takže teď miluju všechny svoje techniky.
Se Sašou sme přišly na to, že musíme ze zdi sundat hasičák, jenomže to nešlo, a malá hladina alkoholu v krvi nám nedovolila hasičák ukopnout, a tak sme si z auta donesly vlastní. Stouply sme si s ním ke krbu, a špekulovaly sme, co uděláme.
Šéf se nás zeptal,  proč taháme hasičák z auta, proč sme nesundaly ten v rohu. Přiznaly sme, že sme na to málo opilý, načež nám šéf vykládal historku o tom, jak kdysi někdy ve čtyry ráno hasičákem postříkal chráněnej stoletej strom.
„Aha. Připadám si teď oproti tobě dost sucharsky.“ Přiznala sem.
Pak už se zábava odvíjela podle zajetýho scénáře. Nejdřív se všichni bavili o práci, pak se plácali po ramenách, pak zpívali a tančili, a pak přišel zlom, někteří brečeli, někteří se chtěli mlátit, někteří balili místní tlustoprdý křupany na baru. Klasika jako prase.
Se Sašou sme šéfovi předváděly, jak se bijou pokémoni, jak morfujou strážci vesmíru, Jára dělal, že je Flash, a mě pak napadlo, že vyhlásíme soutěž o nejlepšího vodního pokémona a skočíme do řeky. Venkov skýtá různý skvělý možnosti. Protože ale mrzlo, nikdo nechtěl být vodní pokémon, takže snad příště.
Ve čtyři ráno, po mohutných tancích s Radimem, blbnutí s holkama, a rozmluvách s Járou, sem šla obejít chatu, jenom tak, abych si mohla nerušeně pískat, a našla sem brečící Pipi z obchodního „Víš, já nemůžu dovnitř, protože teď hrajou písničku, která mi připomíná mýho kámoše, kterej se zabil.“
Tak tohle je eště víc klasika. „Čemu se směješ…?“ Pokračovala dotčeně. „…nó, tak to sem fakt ráda, že se bavíš… protože on umřel! Umřel, chápeš to?“
O kus dál sem našla Sašu na lavičce. Polozmrzlou a totálně na sračky. Jelikož sem slíbila, že se o ni budu starat kdyby něco, cítila sem se trochu jako že jestli už zmrzla, tak můj slib nestál za nic.
„Hej“ Houkla sem na ni. Překvapivě rychle se vymrštila. „Jani! Já sem věděla, že mě tady ne-ééééé….“ Jak stoupla, tak udělala pět kroků dozadu, pět do boku, a pak si sedla zpátky na lavku. „No, deme.“ Hodila sem si ji na záda, a to jakože doslova, a dopravila sem ji ke krbu. Tam sem ji nechala s tím, že se brzo vrátím. Šla sem ještě oběhnout chatu a případně posbírat další miláčky. Našla sem Radku, která brečela, a vykládala někomu do telefonu, ať si pro ni přijede, že sme všichni svině, vůbec na mě nereagovala, a tak sem ji tam nechala.
Když sem se vrátila ke krbu, Saša nikde, tak sem šla na dvorek, a tam sem ji objevila, jak blije, a Vlaďka jí drží vlasy, a s takovým tím vyplašeným výrazem se ptá „Seš v pořádku?“
Smála sem se hodně moc. Pak sem si Sašu zase hodila na záda a vynesla sem ji do schodů. Páni, úplnej záchranář.

U snídaně všichni vypadali jak blumy. Seděla sem soudržně s technikama v rožku a potichu sme trpěli. Kluci si vzpomněli, že vůbec neví, kam jedou dneska na školení, i když sem jim to samozřejmě vychystala, ale to by si museli taky vzít, žejo, a tak sem tam šermovala s noťasem ve snaze zjistit kdo jede kam, jenomže furt padal internet a celý to bylo na hovno.
Saša řekla: „Já bych si dala colu. Je nám blbě, Jančo skoč nám pro colu.“
Než sem se stačila nadechnout, vyhrkl Pepa: „Nenech se buznit! Ale když už tam budeš, vem mi kafe.“
Praskla sem hlavou na stůl. Tady se musí něco stát.
„Miláčci, děte do hajzlu.“ Řekla sem láskyplně, tak jako to dělají učitelky v mateřské školce, nebo tak něco.
Po snídani odjezd, Jára mě odvezl zpátky na firmu, tam sem se ploužila jak lemra, stěhovala sem nábytek v kanclu, a promýšlela plán, co udělat s Miláčkama, abych je srovnala do latě.

A pak, veřer, volala Sima. Že zajdem na pivo. Věděla sem, co se dozvím. Že vzala Motorkářa zpátky. Věděla sem to, protože se měsíc neozvala, a neozvala se proto, že se bála.
Su taková unuděná, protože pokud dokážu u většiny lidí předpovědět přesně, co se stane, připadá mi jako bych vytvářela malý divadlo, jenomže se fakt nudím, protože moje soukromý divadlo hraje pořád to samý. Šou prostě nestojí za nic.
Čekala sem ve sportbaru, kterej nedávno slavnostně otevřeli, jakože ho zrenovovali, velká změna přišla.
Né, to teda nepřišla. Bar byl akorát modře osvícenej, jinak tam seděli furt ti stejní opruzáci, z jukeboxu hrály sračky a za barem sloužila stará lesba.
Sraz sme měly se Simou v 21:15.
V 21:38 přichází na scénu.
Objedná si pivo.
„Tak jak?“ Ptám se podle scénáře.
Chvilku mluví o práci. „Co je s Motorkářem?“ Upřesňuju po chvilce, ať to máme za sebou.
„Víš….“ Následuje dramatická pauza, přesně jak chce pan režisér „…ty mě asi zabiješ.“
„Ste spolu, zase, že.“
„Ale tak to není! Fakt to není jak si myslíš, on se změnil!“
„Tak hlavně…“ Zapaluju si cígo „… já nemyslím.“ Není potřeba. „Nic na to neřeknu, protože všechno už sem řekla.“
Mlácení prázdné slámy. Někde u předmluvy prvního  dějství sem zjistila, že lidem je dobře když můžou pořád nad něčím kňourat. Proto si vytváří problémy. Milujou je. Říkají, že chtějí věci změnit, a být šťastní, ale to je takový dramatický kvílení, takový jakože koření hry, aby se nepřišlo na to, že všechny scénáře sou vlastně úplně stejný.
„Seš srab.“ Řekla sem. „Být s někým jenom proto, že se bojíš být sama, to je děsně slabošský.“
„Ale já ho fakt miluju! Což ty nemůžeš pochopit, protože ty nevíš, co to je….“ Ratata.
Dopila sem pivo a šla sem dom.
Cítila sem se podvedená, zmlácená, ubodaná a kdovíco ještě, protože přesně takhle to vypadá, když si přestanu někoho vážit.

Hasič mně chyběl, celý tři týdny sem byla smutná. Hrklo ve mně pokaždý, když v rádiu hlásili požáry, a když sem věděla, že tam je, já su taková hysterka prostě. Chtěla sem, aby už bylo po prázdninách a abysme se zase viděli, a tak hned jak přišel, sem mu ze samé radosti řekla: „Jestli si myslíš, že budu lítat na hasičárnu se složkama pokaždý, když se na to vykašleš, tak to ani náhodou. Mimochodem prosím. Aspoň poděkovat bys mohl. Příště až si zapomeneš svou práci, tak budeš bez složek, protože já na to seru furt někomu žehlit průsery.“
Oh, to byly velký emoce. Vzal mě ven na zahradu a tam mně dal kapky, že sem se nestíhala divit. Podzimní umírající slunce vytvářelo dramatický stíny, když na mě padaly výčitky „Já pro tebe dělám tohle a tamto, a ještě to, a navíc ještě tohle… a ty seš na mě taková zlá když jednou něco…“
A já dělám pro tebe všechno, a ty to ani neoceníš. A proč seš tak zlá? Vzal to přes „kdybys nejela bůhvíkam chlastat a čekalas na mě tak jak to má být, vyzvedl bych si normálně složku v pátek, je to tvoje vina“, a po půl hodině to končilo „až přijedu příště, budeme na sebe hodní, ale teď fakt ne, teď se zlobím.“
Uf. Zakázal mi taky vyjet s ním na školení, zůstaň si tady, když seš taková.
Bylo to zlý. Ale tohle aspoň byl zábavný výstup, který nenudí.

A pak přišly narozeniny. Zase. Připadá mi, že sou čím dál častějc. Už je mi 34 a je to pěkně na hovno. Su stará jako Morlor. Od Pepy sem dostala plyšovýho slona a od holek z domečku fialovou květinu do vlasů, a taky naušnice z peří. Ale hlavně sem od mamky dostala pěnovej polštář, takovej ten co vyvinula NASA, a bohudíky za ty vesmírný výzkumy, protože konečně dobře spím. A to je věc, která se v tomhle věku už počítá, amen.

úterý 4. září 2012

Třikrát sláva


Byl nejteplejší den roku. Rádia od rána vysílaly zprávy, aby lidi nevycházeli z domů. Kdo nemusí, nevychází. Obklopte se zásobama vody a nevystavujte se slunečnímu svitu.
Hysterie vrcholí. Zatlučte okna, vemte si zbraně a čekejte na nejhorší.
Mohla sem se smát jak sem chtěla, ale bylo mi jasný, že hodinovou cestu domů, ještě s noťasem na zádech, nemůžu přežít. A tak sem řekla Pepovi, ať mě hodí dom nebo zdechnu.
V autě mi říkal, jak si sjednal rande, který má za měsíc. Celej šťastnej.
„A jaks to jako udělal? To sjednání rande.“
„Sem pozval slečnu na kafe. Já sem školil, ona pila vodu, pak se zakuckala, já sem řekl, že to je z té vody, a že by bylo třeba lepší kafe, a že můžem zajít, a ona řekla, že jo.“
„Takhle jednoduše?“ Třeštila sem oči. „To mě poser!“
„Ale věci sou jednoduchý, když si je jednoduchý uděláš.“
„Mě nikdy nikdo na rande nevzal.“
„Tak to teda kecáš.“
„Né, vážně. Nikdy v životě.“
„Ale jak je to možný?“
„Bojí se mě.“ Řekla sem. True story, bro.
„No…“ Zamyslel se. „To dělá ten tvůj humor, víš… jako je divnej. Teda já ho miluju, víš že jo, ale ostatní lidi… víš co myslím. Pozvat tě na rande je jako si přiložit pistoli k hlavě … víš co, chlapi sou takový v podstatě křehký bytosti-„
„Ale já su hodná holka přece. Já sem nikomu neřekla, že ho má malýho.“
Zasmál se. „Vidíš? To je přesně ta věc, o které mluvím.“
„Mluvíš o pérech?“ Chichi, chi.
„Mluvím o tom, že ty každýho sejmeš. Jako jo, je to vtipný, ale kdybych někoho pozval na rande, nechtěl bych být poslanej do hajzlu, ani ze srandy.“
„Tak to je?“
„Myslím, že jestli to někdy někdo dokáže, musí být drsnější než ty.“
„Nó, a na to já si počkám.“ Založila sem spokojeně ruce „Je to dobrej filtr.“

V úterý mě vzala Saša na školení do areálu Zbrojovky. Hurá. Celý dopoledne sme strávily procházením výroby. Když sem viděla lidi u lisů, u lepících a vykrajovacích strojů, děkovala sem Bohu, že dělám, co dělám. Hrůzostrašný pracovní úrazy, ještě hrůznější monotónní dřina.
Když sme to měly za sebou, vydaly sme se do rozbitých a opuštěných továrních hal.
„Takle vypadá apokalypsa“. Radovala sem se. Saša se věšela na plot a dělala zombí. Ztrouchnivělý schody, rozbitý okna, haldy kamení, vymlácený podlahy, padající trámy. Byly sme štěstím bez sebe. Nafotila sem pár pěkných fotek.
Pak sme se vydaly do města do hračkářství, protože sem si musela koupit propisku s růžovým peřím.

Ve čtvrtek sem vyjela s Pepou na školení požárky. Rozjeli sme se do ranní mlhy za Brnem vstříc novým dobrodružstvím.
Zastavili sme na benzínce. Vylezl ven, natankoval, a zaklepal mně na okýnko.
„Chceš něco kotě? Snídani? Kafe?“
„Ne.“ Kafe už sem v sobě měla dvě, a to bylo teprve osum ráno.
Zírala sem na kluky, co stáli před regálem s olejama, ruky vbok, macho póza yeah gangzta nigga a popíjeli red bull.
„Héééj, partička drsňáků tady na tebe zírá….“ Řekl Pepa když přišel do auta. „Ty si tady sedíš v mým autě, blondýnečka v růžovým svetříku, sukně, punčocháče, wow, motáš si tady s brýlema…“
„No a?“
„Připadám si tak jako… tak jako … pasák.“
„Pasák?“ Zalapala sem po dechu a rozesmála sem se. „Chceš tím jako říct, že vypadám jako kurva.“
„Ale né, tak sem to vůbec nemyslel, to sem myslel jinak, jakože dobře…“
„Tyjo, kámo, takovej násol po ránu. Řekni, že mně to sluší, nebo vystupuju z auta.“
„Jo, sluší ti to.“
„Fajn. Padáme vocaď.“

Motali sme se kolem Olomouce.
První zastávka byla v kovářství. Pan kovář mi udělal instantní kafe, a pak se celou dobu omlouval, že mi nedal mlíko. Vážně milej chlapík. Vzadu v dílně měl džípa, kterýho si sám vyrobil. Pepa byl v sedmým nebi. Zkoumal to po milimetrech, tu práci. Byl úplně paf, protože sám restauruje veterány. Udělali sme, co bylo potřeba, a kolem oběda sme se rozloučili a hurá dál. Měla sem děsnej hlad, a tak sem se vrhla na buchty, co sme měli v přihrádce pro případ nouze.
„Foufám, fe mě nevyhodíf z auta.“ Huhlala sem s plnou pusou. „Ti tady totiž ueám pěkněj boudel.“
„Proč bych tě vyhazoval? Až dojedem, vezmeš si vysavač, a napravíš škody. A když s tím budeš hotová, můžeš mně rovnou umýt auto. V plavkách.“
Další zastávka byla v kovoobráběčské dílně. Obhlídli sme to tam, a protože tam toho bylo k řešení milijon, domluvili sme se, že pošlem celou naši rychlou rotu, páč to chtělo hodně času a hodně  lidí. Úkol splněn.
Pak sme zajeli na oběd. Já sem měla stejk a tvrdý hranolky a Pepa měl nedovařenou kuřecí rolku. Nedovařená kuřecí rolka nás proklela kuřecí smrští.
Protože po obědě sme dojeli do autodílny, vedle které byla drůbežárna. Troufám si říct, že horší smrad sem nezažila, a to sem zažila už docela hodně, protože su stará. Za chvíli budu mít narozeniny, zase.
Pepa mě varoval: „Vedle je drůbežárna, může to trochu smrdět.“
Prej trochu. Když sem vylezla z auta, prsty na nohách se mi hrůzou z toho smradu sevřely v pěst, slzely mi oči a chtělo se mi brečet, protože sem se bála, že až se pobliju, tak se ztrapním.
Šéfka dílny mávla rukou „To je nic, slečno, minulej týden jim ty kuřata všechny pochcípaly, v pátek, protože selhala ventilace, a než sem v pondělí přijeli, to bylo teda něco, to byste teprve něco zažila!“
Tak jestli tam v tom takhle ty lidi žijou, tak teda nazdar párek. Znovu sem si připomněla, jak dobrou práci mám. A koneckonců, i když je Brno špinavá díra, furt tam ještě nesmrdí kuřecí hovna. Takže nakonec su i ráda, že žiju, kde žiju, a tohle poselství budu šířit dál.
Školící výjezdy sou cesta k uvědomění. Možná, když budu víc cestovat, stane se ze mě lepší člověk.
Dostala sem tam tu nejlepší kávu, co sem kdy pila, a ani kuřecí pomsta mi to nemohla zničit.
Provedli sme školení, i když s obtížema, protože nikdo nechtěl být členem požární hlídky. Ti starší to házeli na mladší, a mladší si vzali auta, a prostě ujeli, aby s tím neměli nic společnýho. Nakonec se ale záměr zdařil, školení proběhlo, a my sme se vydali zase dál.
Většinu cesty sme prokecali. Narovinu a naférovku, před Pepou nemusím dělat žádný hérečky, protože on moc dobře ví, co su zač. „Ty seš úplně šílená!“ Říká dycky. „Ale já tě mám rád, protože prostě, má to něco do sebe.“
Stavili sme se za Pepovýma známýma, ohledně nějakých dílů na auta. Potřeboval něco na veterány. Ovládala to tam holka s borcem. Kmitali, házeli na stůl různý součástky, používali divný slova jako kulový čep, alternátor… holka vytahovala prapodivný věci, dycky s něčím přiskočila a vykřikla: hřídelová spojka! nebo tak něco, připadala sem si jak v Rychle a zběsile.
Sebral díly a mazali sme zase o kus dál, k další autodílně, kde zas potřeboval něco předat. Cestou sme se nemohli dohodnout na hudbě, což bylo pochopitelný vzhledem k tomu, že se mě snažil zabít německým hiphopem. Když se to snažil spravit, pustil další hrůzy, a po hrůzách ještě větší hrůzy.
„My se absolutně nemůžem shodnout.“ Zhodnotila sem tu tragédii. „To teda s hasičem takovej problém nebyl.“
„No jasně, to sem čekal… hele, mám to. Beatles!“
Donutil mě zpívat Oh Darling. Please belive me. Smála sem se, až se z toho zapadající slunko chvělo.

Ve čtvrtek sem měla sraz s Kačkou. Zašly sme k Námořníkovi. Dala sem si tatarák a pivo. Ať žije buranství, tohle je nejlepší věc na světě.
Kačka byla šťastná, konečně sbalila kamaráda, který neměl zůstat kamarád, mise se zdařila.
Poplácala sem ji po rameni „Mám z tebe radost, děvče.“
Daly sme si ještě víno, a pak sme zavolaly holkám, aby přišly. Verča nebyla v Brně, Eva byla nezvěstná a Lůca byla v práci.
„No tak dem za Lůcou do práce.“ Dostala Kačka skvělý nápad.
„No jistě!“ Zajásala sem. „Poďme navštívit kriminál!“ Hrkla sem do sebe zbytek vína, a tradáá!

„Hodně věcí se změnilo, hele….“ Ukazovala mi Kača záchody „… na hajzl se dostaneš už jenom přes otisk prstu.“ Přiložila palec na čidlo. „Vidíš?“
„Úplnej startrek. A když si zapomeneš palec, tak se posereš.“
„Když zapomeneš palec, tak každopádně.“
Callcentrák se zdál menší, než když sem tam byla. Procházela sem řadama, a čekala, kdy mě příde ňákej bachař vyhodit. Byla sem připravená se případně zase schovávat pod stolem.
Lidi furt seděli ve dvaceti řadách, jak banda trestanců, s výrazem naprosté rezignace. Pozdravila sem pár známých, kterých ale nebylo moc, pěkně se to tam protočilo. Nabraly sme Lůcu, a ještě jejich novou kámošku Petru, která sedí na mým místě, a opečovává samolepku lebky Skullcandy, jak řekla. Z úcty k padlým bojovníkům. Šly sme teda kouřit, a bavily sme se o koncertě Coldplay, a já sem ukradla firemní popelník, za trest, za to, co se mnou udělali.  V životě už nemůžu pracovat s lidma.

V práci, na domečku, sem si dala ukradený popelník na schody. Přemýšlela sem o callcentráku, o lidech, kteří tam zůstali, a o sobě, a do třetice sem si řekla, jak je skvělý, že dělám, co dělám, protože kdybych tam zůstala ještě chvíli, tak by mi totálně hráblo, a to už by nikdo nedal dohromady.
Uvařila sem si kafe, zapálila si cigáro, a dívala sem se na slunko, který sotva vyšlo, a smiřovala sem se s tím, že přišel podzim. Vítej, vládče hnijícího listí.