pondělí 19. července 2010

Buket

V pondělí došla výplata. Takže sme všichni mohli vesele vyrazit na firemní pařbu. Všichni končili o půl patý, já trapácky ve dvě, takže sem jela hodinu dom, pak hodinu zpátky do práce, a dorazila sem zrovna když se konečně všichni domluvili (po celým dni), kam se jako pude. Vybrala se Alterna. Nemám to tam moc ráda, je to divný místo. Už jenom ten název. Alternativní alterna. Jakože intoši všech zemí, zamiřte do Alterny, protože je alternativní. Taky ji nemám ráda, protože když mi bylo šestnáct, přišla sem tam o svýho borca, a to jenom proto, že sem přišla pozdě, a už mi ho tam ojížděla jiná. Z toho plyne ponaučení, za prvý, že to byl idiot, což stejně ale nebyl důvod k tomu, aby to bolelo míň, a zadruhý že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Od té doby chodím všude včas. Moje dochvilnost vlastně plyne z traumatu.
Seděli sme se školitelem, Kifem, Járou a jeho holkou, co nevím jak se menuje, a pak ještě s Čárou, to je borec od techniků. Byli sme venku na zahrádce, kam nechodila obsluha, takže sme museli chodit dovnitř, což bylo do schodů, a navíc jim moc pěnilo pivo, a došla jim jedenáctka. Kif to omlouval furt tím, že je to studentská hospoda, a že je to ó ká, což byl ale argument jak noha, protože nechápu proč bych ve studentské hospodě nemohla dostat nepěnící pivo, a co když bych třeba chtěla jedenáctku, že jo. Enigma šla s Puštíkem kupovat boty, a ještě se k nim přidala Vzteklina, jakože dojdou potom. Motali se na těch nákupech nejmíň dvě hodiny, a Puštík si nakonec ukořistil Pumy za dva litry, a ještě z toho byl spokojenej. Děkovala sem bohu, že sem neměla nápad jít s nima, protože z dvouhodinovýho nakupování bot by mi odlítl dekl. Enigma si chudáček chtěla koupit barvu na vlasy, ale beze mě byla bezradná a nekoupila si nic. Dorazili s Puštíkem kolem osmé, pak přišla taky Vzteklina se psem, a zbytek holek. Mezitím už sme byli přesunutí dole v klubu. Přišel taky Adam, kterej si vedle mě nechtěl sednout, protože "budeš zase dělat ostudu", a tak sem se přesunula za Enigmou a začla sem se spokojeně hádat s Kifem, protože mi tak připadá, že sou věci tak jak mají být. Pak si teda sebral pivo a šel se bavit za někým jiným, ven.
Enigma mi zopakovala, že su na něho příliš zlá. A že chce jít taky ven. Všichni se začli přesouvat ven. Řekla sem, že mi je dobře kde su, nikam se přesouvat nebudu, a že nebudu za nikým dolízat, protože se furt všichni přesouvají tam a zpátky, a tak teda protestně zůstanu sedět dole, v katakombách, a Enigmě sem řekla, že tam protestně zůstane se mnou. Což se teda stalo, zůstaly sme sedět na trestné lavici, Enigma lapala po dechu, a občas se ozvala, že by rači možná šla na vzduch, že protestně bokem můžem sedět přece venku. Jenomže to už zase tak trochu ztrácelo smysl, protestovat proti přesunu tím, že se přesunu taky, a sednu si o kousek dál. Ale Enigma je kámoš, vydržela se mnou trucovat asi hodinu. Pak přišel Kif, jakože ať dem nahoru, ať přestanu blbnout, že ničemu nepomůže, když se protestně zadusím horkem, a že přece i protestní situace se dají zvládnout daleko elegantněji. Enigma v něm viděla záchranu, a když sem viděla, jak na něho prosebně upírá pohled, jakože "dostaň mě z toho", tak sem vyměkla, a šla sem teda nahoru. Kecali sme tam bůhví o čem, až se setmělo. Přišel taky Martin, kterej nám momentálně dělá poradce na lince, a posral ho pták. Byl to sranec, jakej sem v životě neviděla. Nejenom, že byl posranej Martin, ale taky dva krýgly, kus stolu a popelník.
"Musel to být pterodaktyl, jinak si to nedokážu vysvětlit." Rozumovala Enigma a schovávala se pod slunečník, kam ptačí hovno nedolítne. Martin si vyčistil kalhoty, zaplatil posraný pivo a šel na hotel. Ještě dlouho sme zkoumali na stole ptačí megasranec a kroutili sme hlavou. Z katakomb se vynořil Jára s holkou, a spadli na lavičky mezi stoly. Na moment utichla hospoda, všichni sledovali, jestli sou mrtví. Adam je posbíral a zavelel "Dem chlastat dáááál !" A odvrávorali s mohutným smíchem někam do tmy.
Zůstali sme s Kifem a Enigmou u stolu sami. S Kifem sme se tradičně pohádali. Ohledně manažerů. Enigma se do toho nenechala zatáhnout, a dělala klasicky Švýcarsko. Kolem jedenácté sme se rozhodli přesunout se k Námořníkovi. Enigma to zabalila a šla domů. Nevím, jak to dělá, ale dycky se chová zodpovědně.
U Námořníka sem se dobře bavila. Dycky tam sou skvělí lidi. Hráli sme kostky o panáky. Dost sem jich do sebe obrátila a ani jednoho sem neplatila. Kif přišel o pět stovek. Dali sme si závazek, že v jednu budem doma. Tentokrát sem to chtěla neposrat, takže sem se vydala na rozjezd. Čekali sme na autobus asi čtvrt hodiny. Když přijel, Kif si vzpomněl, že potřebuje cígo, a jak sem ho lovila, smála sem se u toho jak blbá, spadl mi batoh, no a autobus mi odjel. Zavřel mi před nosem a zdarec. To sem se taky ještě smála. Už sem se ale nesmála, když sem nemohla chytit žádnýho taxíka, protože v pondělí v noci po Brně asi žádný nejezdí, nebo co. Prošli sme půlku Žabin, abysme našli hlavní taxíkovou tepnu. Nic. Mrtvo. Kif teda řekl, že pudem k němu dom, kouknem na net a zavolá mně tágo.
Když sme došli k němu dom, půl hodiny hledal na netu nejlevnějšího taxíka, zatímco sem hučela z křesla, že je to kurva jedno. Pak ho zavolal, a šli sme čekat ven.
Taxík přijel za deset minut.
"Mám mu jít domluvit, aby nedělal žádný vylomeniny?" Zeptal se.
"Ne." Kroutila sem hlavou. "Nepotřebuju tě. Zvládnu to sama." Jako dycky, pomyslela sem si.
Cesta domů trvala neskutečně dlouho. Možná taky proto, že taxikář objížděl celý Brno. Platila sem tři kila, pěkně mě natáhl. Bylo mně to jedno.
Osprchovat, spat.
V práci mě mučil Puštík. Od té doby, co sem na sebe práskla, že sem nikdy neměla rande, se mi kluci nevybíravě a trapně smějou. Puštík se teda rozhodl mi popsat, jak to chodí na rande.
"Tak divej. Zajdete na večeři. Někam do drahé restauračky, pochopitelně. Příde hezky oblečenej, donese ti buket-"
"Cože co?" Zarazila sem se. "Cože donese?"
"Buket." Zíral na mě, jakože to je přece jasný.
"Buket?" Opakovala sem. "Buket nic není, to sis vymyslel."
"To nemůžeš vědět, protože si nikdy nebyla na rande." Setřel mě. Do toho přišel Kif, další pan Rada.
"Na rande se dostává buket?" Ptala sem se jak blbka. Co to asi tak, ta záhadná věc může být. A o co sem přišla?
"No, buket, jasně." Puštík se obrátil na Kifa. "Že jo? Mám pravdu, ne? To se musí donýst, buket."
"Ty myslíš puket." Řekl Kif.
"Cože?" Nechápala sem eště víc. "Puket? Ty seš vypukanej puket. Puket nic není."
"Hele, není to puket." Opravil ho Puštík. "Je to buket."
"Počkat." Dala sem si ruce před hlavu. "Time out. Takže... borec příde na rande, jo. Příde hezky oblečenej, a donese.... buket. Myslíte jako ... víno?"
"Ale né ty knedlo." Smál se Kif. On totiž dycky všechno ví, všechno zná, a ohledně puketu toho jako věděl nejvíc. "To je takový to... no...."
"Vy máte dost." Mávla sem nad nima rukou. "Buket a Puket ste tak akorát vy dva. Nic takovýho neexistuje."
"A co třeba ti, co chodí a prodávají to po těch vinárnách? Aha?" Triumfoval Puštík. "Ti si asi vydělávají na vzduchu."
"Myslíš obchodníky s deštěm?" Snažila sem se vpravit do jejich divné hry.
Podívali se na sebe zmateně.
"Tys nikdy nedostala kytku?" Zeptal se statečně Puštík.
"Jo, dostala." Řekla sem.
"No vidíš. A kdyby jich bylo víc, tak je to buket." Dokončil svou veleslavnou myšlenku.
"Jo pugét. Vy myslíte pugét." Rozsvítilo se mi.
"Ne. My myslíme buket." Sejmul mě Puštík.
Jako bych se necítila už dost jako blbka, sejmula mě Enigma když sme v pondělí seděli u piva.
"Ještě týden školení a píšem závěrečnej test." Řekl Kif.
"Ale toho se vůbec neboj." Mávla Enigma rukou. "To udělá každej blbec." Pak se zarazila a podívala se na mě. "Teda promiň... takle sem to nemyslela."
"No tak sem to posrala, no a co, tak su blbec." Trhla sem uraženě ramenama.
"Ale nejseš blbec." Řekl Kif. "Sem se na to díval, nedalas to jenom o jeden bod. Jeden blbej bod a měla bys to v kapse."
"Jeden bod, taky bod." Řekla sem.
"Ale zhořelas úplně na blbých otázkách, to se přece všechno dalo najít v komplu." Rozumoval.
"No, jenomže to asi bude tím, že sem to nehledala. A nech toho, vy technici ste dycky hrozně chytří. Já nejsu technik, mně všechny ty internetový nesmysly zní jako blá blá blá..."
"To bych ještě pochopila." Řekla Enigma. "Ale že posereš otázku, jak probíhá rušení linky, když jsi to rok dělala, to už fakt nechápu."
"No a co. Nemohla sem se soustředit. Puštík si zpíval Seven Nation Army." Snažila sem se obhájit. Marně. Stejně na mě koukali jako na blbečka. A to už mi zůstane.
Když sme se vymotali z pivovaru, zjistili sme, že nám ujely všechny šaliny. Takle to končí dycky. Scandalous Travelers. Museli sme se přesunout k Námořníkovi pěšky, přes půl Brna. Ještě to bylo do kopce. Kráčela sem si spokojeně vepředu, jako vedoucí výpravy, když na mě ze křoví vyskočil ňákej týpek.
"Nemáš papírový kapesníky? Mně se chce strašně srat." Vychrlil na mě. Byla sem vyplašená jak zajíc, co běhal po polích a pak našel smrt v pažích tetovaných. Lekla sem se tak strašně, že sem mu dala všechny kapesníky, co sem měla.
U Námořníka sme se bavili o tom, že je léto velkých změn. Já sem plánovala, jak začnu psat, pořádně, vážně už dodělám tu knížku. Enigma plánovala, jak dá v práci výpověď a pude na lepší. A pravděpodobně se odstěhuje zpátky do Městečka. To je hroznej smutek, úplně je mně z toho špatně, ale nic s tím nenadělám, život je prostě kurva. Su zvyklá, že dobří lidi sou tady prostě jenom na chvilku. Kif neplánoval nic. Řekl, že u něho se žádný změny nedějou, a to je teda trapný. Jenomže takový věci se nesmí říkat u Námořníka. Všichni tři sme přesvědčení o tom, že je to magický místo. Je to vážně zvláštní bar. Je jako zakletej. Věci, který se tam řeknou, prostě obživnou.
Takže, od tý doby, co zahlásil, že se u něho nic neděje, to bylo všechno špatně. Druhej den přišel a vítězoslavně hlásil: "Ti idioti zase nechali v koupelně smradlavý ručníky, chápeš to? Normálně to nechají v pračce tak dlouho, až to smrdí. Tak sem to vzal, hodil sem jim to před dveře, a napsal sem jim tam k tomu dopis. Dost hnusnej dopis."
"Dobrý, Mindo, za tohle tě už ale vyhoděj." Pokývala sem vševědoucně hlavou.
A taky že se to stalo, ještě ten den.
"Teď su bezďák." Stěžoval si. Bylo mně ho fakt líto. Ztratit bydlení je na hovno.
"No, ale vidíš, chtěl si změnu, máš změnu." Řekla sem nakonec. Protože i změna může být k lepšímu, no né?
V práci sem začla dělat víkendy. Je to neskutečnej opruz, hlavně večerní směny, kdy končím v deset. V neděli sem se odpoledne stavila za Simou do baru. Povídala o tom, jak ji Petinova bývalka pozvala na svatbu. "Její rodiče tam nechtějí přijít, protože jim zakázala, aby si tam vzali psa. Ten čokl měl ušitý obleček, chápeš? Normálně mu nechali ušít svatební šatičky. No a když to Lucka viděla, tak řekla, že todle na svatbě nechce. Rodiče se smrtelně urazili a nepřídou jí na svatbu. Chápeš to? Kvůli čoklovi." Ťukala si na čelo.
"Víš jak muselo být drahý nechat čoklovi ušít svatební šatičky?" Smála sem se. "To by se nasral každej."
"Ty vole, ten pes chodil na zkoušky šatů." Kroutila Sima hlavou.
Dala sem si tři kafe a odkráčela sem do práce. Večerní směnu sem naštěstí měla s Enigmou. Odpoledne přišel Kif, aby nám pověděl, jakej měl skvělej víkend a že de na pivo.
"Chtěl sem vás vzít sebou, ale když končíte až v deset...." Vysíral. "... netvařte se tak hrozně, je přece neděle. To chce úsměv, holky, no tak..."
Ty vole, vem to kolem šneků a vypadni.
O víkendu volají samí děsní lidi. Hlavně ožralci. Udělají si párty a nenapadne je nic lepšího, než volat na zákaznickou linku a mučit chudáky operátory. Enigmě volala ňáká ožralá holka, a chtěla vědět, jaký má rodný číslo. Enigma jí řekla, že to jí říct nemůže.
"Tak já chci aspoň vědět, kdy jsem se narodila, hihi." Chichotala se blbka a vzadu byl slyšet bujarý smích ostatních ožralců.
"Tak se na to zeptejte svojí maminky." Poradila jí Enigma.
"Ale já nevím, kdo je moje maminka. Můžete mi to říct?"
"No já nevím, kdo je Vaše matka, ale já to určitě nejsem." Prskala Enigma. "Můžu Vám ještě s něčím pomoci?"
Nebo nejlepší sou telefonáty jako:
"Já volám za svého přítele, potřebuje aktivovat SIM kartu, ale odjel pryč, tak to musím vyřídit za něho." Vykládá ženský hlásek.
A vzadu je slyšet: "Řekni jim kurva že su nemocnej."
"Hihi." Směje se žena, potěšená tím, jakýho má doma vtipálka. "Můžete mi s tím prosím pomoci?"
"Samozřejmě." Snažím se. "Poprosím Vás tedy o rodné číslo pana XY."
"Moment, zavolám mu na mobil a zjistím to." Šepty šepty..."No, jaký máš to rodný číslo?"
"Na co do prdele potřebuje moje rodný číslo. Řekni že su nemocnej. Za co kurva platím takový prachy? Řekni jí, že žádný rodný číslo nemám, a ať mi to zaktivuje, do prdele. A řekni, že su nemocnej."
Strašný. Tohle prostě nepochopím. Úplně vidím toho chlapa, co leží u telky vyvalenej na gauči, na sobě vasilo a červený trenky, na pupku postavenýho lahváče, zpocený čelo, a je se sebou spokojenej, jak je drsnej. Ach můj bože.

úterý 6. července 2010

Seber si svou krev a vypadni

V úterý sem vysmahla z práce ve dvě, naskočila sem k Pájovi do auta a vydali sme se na Talentí koncík, směr Praha. Cesta byla v pohodě. Dlouhá, ale neva, mně je v autě dobře. Měla sem tam hranolky, salát, Bounty, brambůrky, pivo, cíga a bylo mně fajn. A udělala sem tam pěknej svinčík. Pája je naštěstí kliďas a nevysypal mě za toto někde u benzínky, což by ale určitě udělal můj bývalej, protože tomu stačilo nadrobit do auta, a za to byl trest smrti. Lidi to s těma autama fakt přehánějí. Někteří vykřiknou "au" když moc třísknu s dveřma, někteří sebou vozí v autě vysavačík, no a někteří zakusují lidi za to, že jim okopou potahy. Nechápu. Ježišmarija, je to jenom auto. Haló, kus posranýho plechu.

Když sme dojeli k Výstecu, motali sme se skoro hodinu při hledání parkovacího místa. Už sem začla být nervní. Protože Praha se nás zase snažila zabít. Mě teda určitě, protože mně z toho nasrání málem praskla hlava. O třičtvrtě na sedum začínali Talenti, bylo před šestou a furt sme se motali. Když sme konečně zaparkovali, vydali sme se na Výstec. Tam na nás čekala Katt s Kačičkou, protože sme měli domluvenej sraz. Sedli sme si na patník, chlastali sme Lemonda a chlámali sme se lidem, kteří šli na koncík. Páč někteří měli fakt prdu. Protože už sme moc nestíhali, tak sme se za chvilku s Pájou odveleli, a vydali sme se na místo činu. Bylo děsný vedro. Pájka mně koupil Talentí tričko. Protože je co? Nejlepší brácha na světě. Nejvíc potěšující bylo, že u stánků s pivem nebyly fronty. Už sem se ale vůbec neradovala, když sem zjistila, že škopek stojí půl sta. Což možná vysvětlovalo to, proč nejsou ty fronty. Takže sem koupila škopek, zařadili sme se s Pájou na konec stáda, protože mi bylo dopředu jasný, že Pájku nemůžu táhnout do kotle, a zírali sme před sebe.

"Ty vole, to je největší stejdž jakou sem kdy viděl." Řekl Pájka. "Divej na ty repráky."

Repráky sice byly famózní, ale koncíku vůbec nepomohlo, že jaksi byly vyplý. Benovi vypínal mikrák, případně když už jel, přeřvala ho kytara. Zepředu na něho křičeli: "Není tě slyšet!" což asi věděl, nicméně s tím nemohli nic dělat. Po prvních třech válech vyladili jakštakš zvuk, a před koncem konečně zapli všechny repráky, co měly jet. Potom byl ten zvuk mega. Nemůžu se zbavit dojmu, že to bylo klasický vykurvení předkapely, protože není možný, aby to zvukař takle zesral. Jinak ale Talenti byli stoprocentní jako dycky. Ben výbornej, toho asi nikdy nepochopím. Skočila sem na dva vály a myslela sem, že to se mnou škrábne. Nevím, jak to může dat a ani se nezadýchat. Buď je nařachnutej nebo šílenej. Nebo oboje. Ian byl perfektní. Kytarový sóla neměly chybu, prostě hukot. Ben opět vtipnej, některý hlášky mě rozsekávaly. Na Aarona sem moc neviděla. Po stranách pódia byly obrazovky jako prase, z čehož sem na začátku měla radost. Je to pro mě na koncíku stěžejní bod, protože na pódium většinou nevidím. Takže sem se radovala. Předčasně. Z obrazovek celou dobu svítil nápis Billy Talent, a to bylo tak celý, co obrazovky přenesly. Na ty vykurvený Gríndeje se pochopitelně zaply. Ty jo, aby ty organizátory pes do nohy šukal. Takže, když skončili Talenti, vydýchala sem se, počkala sem, jestli neumřu, a když sem zjistila, že ne, zavelela sem k přesunu k autobusům. Pájka chtěl zdržovat kupováním jídla, ale to sem zatrhla. Dostali sme se nejdřív k bedňáckým autobusům. To bylo teda špatně. Takže sem se otočila a vydala se na parkoviště za stejdž. Tam sem zjistila, že patrně nemám šanci. Nejenom, že všude byly ploty, který se nedaly přelízt, ale taky byli všude nalezlí sekuriťáci, a ploty byly překrytý černým igelitem. Což teda bylo boží, to tam rovnou mohli postavit cihlovou zeď. Pájka potkal ňáký známý, takže s nima vesele rozebíral život, což mě nebavilo, protože mně život skončil těma posranýma černýma plotama. Sedla sem si teda ke vchodu k tourbusům, což mi bylo platný jak hadovi noha, vzhledem k tomu, že tam stáli sekuriťáci. Byl tam se mnou ještě ňákej kluk, kterej taky čekal, a sdělil mi, že "před chvilkou tady byl Aaron". No ty vole, kurva. Tak tohle teda sakra nevyšlo. Byla sem rozhodnutá tam sedět, dokud neuvidím Bena, aji kdybych měla počkat až ochranka usne, a přelízt plot. Začli hrát Gríndeji. Bylo to děsný. Jak vesnická tancovačka. Brácha přišel s miskou halušek a na adresu Grínů poznamenal: "Sem nevěděl, že dem na koncert MC Hammera." Smíchem sem se zlomila. Pak začly bouchat ohňostroje. To mě teda úplně dostalo. Za prvý sem se dycky brutálně lekla. Za druhý, pokud doteď Gríni dělali, že sou panková kapela, tak ohňostrojem teda dodělali. Chtěla sem se na ně jít aspoň podívat, abych mohla říct, že sem je viděla, ale vážení přátelé, nasrat. Rozhodla sem se dotáhnout svůj protest v rámci třídních bojů do konce, a tak sem teda protestně seděla na patníku, vedle smradlavýho kanálu, a Gríndejáci si mohli být jistí, že mě na svým koncertě neuviděj. To měli za to. Za ty ohňostroje, megastejdž, osum kamionů, taky za to, že sebou vozí posilovnu a maskérnu, za to že Talenti byli zkurveně nazvučení, a naschvál, a za to, že se prodávaly lístky pro chudý a bohatý. A taky za to, že jim jely obrazovky. Kanál na mě mohutně smrděl.

Vydrželi sme tam tak dvě hoďky. Pak mně bylo Pájky líto, a tak sem to vzdala. Bylo mně do breku. Naděje umírá poslední, ale stejně nakonec umřela. Nechápala sem. Jakto, co to? Dyť sme se ale s Benem měli vidět. Je to přece takový kouzlo. Tak co se sakra stalo? Brek, fňuk, cililink.

Cesta zpátky byla ospalá. Koupila sem si na benzínce kafe. Nedali mi tam cukr, a nedali mi na kelímek ani víčko, což mi příde u "coffee to go" docela podstatný. Domů sme přijeli v noci. Abych zhodnotila celou akci, musím říct: Koncík boží ! Užila sem si to, a nezabránil tomu ani posranej zvuk. A su šťastná, že sem tam jela. A su šťastná, že tam se mnou jel Pájka, kterej byl fakt ten den třeskutě vtipnej. Jakože dobře sem se bavila.

Když sem přijela dom, přečetla sem si mesu od Katt, že Talenti budou na RfP. Vážení Rokfóři, polibte si prdel. Zveřejnit kompletní lineup týden před vystoupením je fakt brutus. Bojkot. Brečím vztekem, ale nedá se svítit, mám svoje zásady. A nemám prachy.

Druhej den v práci se psal závěrečnej test. Všem sem se smála, že se šprtají. Pochopitelně. No a jak to asi tak mohlo dopadnout. Všichni test udělali, já ne. Protože zkuste si přijet rozbití z koncíku a psat test o fakturách. Byla sem na sebe nasraná a čekala sem, že mě vyrazí. Ale nestalo se to, protože školitel je fajn týpek, a tak mě pustil dál. Školitel byl tak fajn, že mi bude chybět. Když sme se loučili, skoro sem brečela.

Další den sme byli poprvý na lince, na novým projektu. Byl to hukot jako prase. Vůbec sem nevěděla, která bije. Druhej den sem se ale už zorientovala a dostala sem se do toho, protože su přirozeně inteligentní. Né. Já su nadpřirozeně inteligentní.

S Enigmou sem se bavila o filmech. Slíbila, že mi donese film, "kterej je fakt prda. Je to o tom, že nemáš v ničem svobodu, nemůžeš vlastně o ničem rozhodovat, protože tě ovládá systém. No ty jo, když si tu myšlenku připustíš, tak zešílíš."

Nechápala sem. "Ale... to není nic novýho. Každý je přece ovládaný systémem."

"To jako.... myslíš Matrix?" Nejistě se usmála.

"Cože?" Nevěděla sem teď, o čem se jako bavíme. "To jako myslím Systém."

"Jakej systém?"

"Systém, co tě ovládá přece." Nakrčila sem nos. Jakože to je přece jasný. "Systém, podle kterýho šlapeš. Každej šlape. Nemáš svobodnou vůli. Děláš jenom to, co oni chtějí."

"Kdo oni?" Dívala se na mě nevěřícně.

"No oni." Rozhodila sem rukama. "Ti Druzí. Stát."

"Tebe ovládá stát? Ty si myslíš, že o ničem nerozhoduješ a ovládá tě stát?" Kroutila hlavou.

"A ty jako chodíš do práce proč."

"Abych měla peníze."
"Protože ti vnutili, že to tak má být. Za á, že potřebuješ peníze. Za bé, že je to tak správně. Což je na tom to nejhorší. Lidi si myslí, že je to tak správně. Není. Není to dobře nastavený, není to dobrej systém, je to zkurvenej systém, kterej nám kurví životy. Proto je blbej, a nejblbší je, že si to nikdo ani neuvědomuje. Tak chytře to mají vymyšlený, že ty lidi sou za to dokonce rádi." Rozjela sem se. "Posranej státní systém. Eště navíc se musíme takle blbě menovat, Česká Republika. Proč ne třeba Česko? Republika zní jako z hvězdných válek, nebo ještě hůř, zní to jako společenství lidí z pravěku. Vypadá to, jakoby tady tím pádem žili samí republikáni, nebo co. Nechcu vypadat jako republikán, republikáni sou kreténi. Nechcu vypadat jako kretén. Chtěla bych žít v něčem, co se menuje třeba Kulihráškov nebo tak ňák, protože ano, cítím se jako Kulihrášek. Necítím se ale jako kretén." Ukončila sem to veleslavně.

"To je ale hrozně smutný, jestli si tohle myslíš." Řekla nakonec. "Já třeba nemám dojem, že mě něco ovládá. Já se ovládám sama."

Vůbec sem nechápala, že to Enigma nechápe. Taková umělecká duše.

V pátek po práci sem se stavila k Simě. Takže sem u ní byla něco před půlnocí. Protože dostat se v noci domů, to je prostě nářez. Seděly sme na balkoně, pily piva, a kecaly. Domů sem došla kolem třetí. Hugo vzal Aničku a odjeli na chatu. Předsevzala sem si, jak doma uklidím. Ale nestalo se to. Protože mě uklízení nudí. Začalo mě nudit i to, že je doma nezvyklej klid. Večer sem se znovu vydala za Simou, protože přijela Efa. Ano, žena z pekla vymrštěna. Koupila sem gin a cíga. Za cíga sem dostala nadaný, že sem koupila Petry, za gin sem dostala nadaný, že je to sračka, a za tonik že je teplej.

"A kde máš kurva citrón?" Chtěla vědět Efa.

"Nemám. Zapomněla sem ho zvážit, takže mi ho nechtěli dat. Ale stejně, kdybych ho přinesla, byl by určitě taky špatně." Sekla sem zubem.

"Gin je hnus, jednou sem se z toho poblila." Řekla Sima.

"No tak si řekla, ať koupím chlast. Těžko vogo potáhnu pro každou čtyři piva, ses posrala asi. Víš jakej je to sem kus?" Rozčilovala sem se.

"Neasi." Obrátila Sima oči. "Tebe tak něčím pověřit."

Sebrala sem jim cíga.

"Co je, co... co ... co..." Koktala Efa.

"Du je vyhodit z balkónu, mě fakt serete." Zamířila sem ven z kuchyně a flašku ginu sem vzala sebou. Dostihly mě v předsíni a skočily na mě jak ragbyový mužstvo. To vytáhlo děcka z pokoje. Byly čtyři. Útočí ve skupinách.

Utábořily sme se na balkoně. S ginem, vínem a cígama, a kecaly sme o chlapech.

"Ale jebat na ně." Měla Efa hlavní slovo. "Ty vole, kde máš problém. Mě když ten můj nasere, tak mu dám dělo a hotovo. Pak tam stojí a brečí, nos rozflákanej, všude krev, a ječí na mě, že pude na policii. No co, ty pytle hoven, si běž žalovat, běž jim to tam říct, ty pičo. Seber si svou krev a vypadni. Zabal si nos do tašky, vole, a běž jim to tam ukázat, vole pičo. Nebo třeba sedím doma, ne, piju kafe, ty vole, mě nesmí nikdo rušit když piju kafe, ti říkám, na mě nesmí nikdo mluvit. A von si stoupne ven za to okno, a mluví na mě přes mříže, ty vole, do koulí bych ho kopla, prej ´něco sme ve výchově udělali špatně´. Jak špatně, pičo. Já tady mám kafe, kurva nemluv na mě. Si vzpomeneš po čtyřech letech, že je něco špatně, sis vzpomněl po čtyřech letech že máš děcka, pičo? A deš mně to říct přes mříže, když piju kafe? Jakože dobrý den, já tady du za mříž říct, že je něco špatně.... ty vole, vem si svůj zkurvenej baťoh, svou tašku s nosem a vypadni, vole, koho to zajímá, tady mám kafe a nemluvím, kurva. Seber se, vem to tam kolem psa a šneků a vypadni vocaď, ale hlavně, ty jo, nech mě dopít kafe."

"Ty máš šneky?" Divila sem se.

"Jo. Koupila sem si dva africký šneky, takový ty velký kurvy. Héj, to je prdel, lepší jak telka. Von třeba leze, ty vole, to bys měla vidět. Leze půl dne nahoru, tam se bouchne vo to sklo, zarazí se, hodinu přemýšlí až mu z toho vlajó ty tykadla, a pak leze půl dne zpátky dolů. To je nejlepší zvíře na světě, ti říkám. Nechám si vytetovat šneky na kozy."

"No jo, Efo, ale když ty ho vyhodíš z baráku, tak kam jako von pude?" Zajímala se Sima.

"Ale von nikam nepude, ty vole. Naposledy sem mu hodila stan ven, pičo, ať se tam utáboří, ale von na mě začal mít frfly, že se blíží bouřka, a že co když mu ten stan odletí. Tak mu říkám, ty vole, tak asi v tom stanu budeš ležet, ne? Už si viděl, aby stan vodlítl aji s člověkem? No ty pičo."

Vykurvila se mi Mozilla a nejde spravit, a IE je fakt trest boží. Panebože, kdo todle vymyslel... nedávno se mi zesral monitor. Záhadně nešel zapnout. Tak sem vymyslela ajťácký řešení, vypojila sem ho ze zásuvky, a zase zapla, no a vida, teď snad chvilku pojede. Nicméně mi zase kompl dává najevo, že se za chvilku odkecá. Takže tentokrát su chytřejší, a zazálohovala sem si všechny dva důležitý soubory.