úterý 29. prosince 2009

Zase za rok....

Když sme sehnali všechny dárky, myslela sem si že mám jako vyhraný. No tak to omyl. Měli sme pro Aničku vláček, Lego, Bárbínu, puzzle, poníka s česacíma vlasama, a ještě jednu panenku s šálou a čepicí. Taky sem jí udělala krabičku sladkostí. No a co, proč by nedostala něco dobrýho, ne? Takže na štědrý den nastalo balení dárků. Zašila sem se do pokoje ke komplu a balila, a poslouchala sem u toho Jamese Morrisona, vůbec nevím proč. No každopádně jako hudba na balení dárků to vůbec není špatný.

Když sem měla hotovo, hodila sem je do pokoje na gauč, přikryla je dekou a Aničce sem řekla, ať tam vůbec nechodí. Ještě sme před dveře dali židli a říkali sme si že ji budem hlídat.

Pak sem musela na nákup, protože sem zjistila, že nemám olej na smažení řízků, ani hořtici do salátu, což byl skandál, ale pravda je, že mě tam vyhnalo hlavně to, že sem neměla cíga. Albert už týden před vánocema jaksi nevede majonézu. U prázdných majonézích regálů se na mě smála cedule jako prase „supermarket roku". Hm. Když už sem u těch cedulí, nejvíc se směju náboru nových zaměstnanců. Cedule v Albertovi hlásá: „Kde jinde máte možnost být v práci se svými kamarády?" No ty jo. Když se podívám na ty zdrchaný prodavačky, z nichž jedna je matka Yvet, tak je mi jasný, že to už bych rači kamarádila s vykuchanou králičí hlavou. Yvet je odpadní materiál a vedlejší účinek kamarádění s Edou. Chjo. Furt ji tady potkávám. Ať je léto nebo zima, furt má žabky, hnusný nohy a ztvrdlý paty a kdyby se její tuk přesunul na hrocha, tak i ten hroch ho bude mít nadbytek, a kdyby se její blbost přenesla na blbouna, tak ten blboun bude nejblbší ze všech blbounů široko daleko, v celým blbouním království. Naposledy sem ji potkala u pokladny, stála u svojí matky, která markovala, a ohledně tuku a blbounství platí to stejný.

„Zdárrrrrek." Zachrčela na mě Yvet, protože ráčkuje jako prase.

„Zdar." Řekla sem.

„Dobrrrrý den." Řekla matka Yvet, protože taky ráčkuje jako prase.

„Už si byla za Edou? Podívat se na malýho?" Vyjela na mě Yvet, protože se mnou celou dobu soutěží, kdo je větší Edův kámoš. I když nevím proč jí to baví.

„To je tvarrrrrohový koláček?" Zeptala se mě matka Yvet nad evidentně tvarohovým koláčem.

„Byla sem se podívat na malýho, ale to bylo naposledy co sem tam byla." Oznámila sem.

„Prrrrroč?" Řekla Yvet potěšeně, páč vyhrála bitvu o nejlepšího kámoše.

„Protože když sme tam byli naposledy, ožral se jak prase, vysklil okno fošnou, propadl skleněnýma dveřma, Hugo to tam ve finále spravoval a já sem chovala uřvaný malý mimino."

„A malej je hezkej?" Nedala se Yvet.

„Nevím, nevšimla sem si." Řekla sem nasraně. A taky to byla pravda.

„Ty krrrrrosány sou plněný nebo prrrrrázdný?" Montovala se do toho Yvetí matka. Asi na sebe chtěla upoutat pozornost.

„A Jája je v pořádku?" Nadhodila Yvet další trapnou otázku.

„Kromě toho že žije s Edou? Nevím. Jaksi sme se nedostaly ke slovu."

Když sem odcházela, věděla sem že Yvet jim okamžitě bude volat. A že jim všecko poví. A řekne pochopitelně i to co sem neříkala. Seru na to.

Úplně nerada potkávám v obchodě někoho známýho. Připadám si divně když se mám mezi regálama s někým bavit a snažím se co nejdřív utýct. Nesnáším stát ve frontě na uzeniny a radši kupuju předražený vakuovaný šunky. Úplně nejvíc mě dokáže nasrat když přehážou zboží a já pak lítám po celým obchodě, zmatená jak sova ve dne, a hledám sterilovanou kukuřici. A když už potřetí zaparkuju u kompotů a ta posraná kukuřice nikde, objeví se přede mnou mega nápis: Supermarket roku.

No nic. Takže nebyla majonéza, ani balící papír, kterýho sem ještě trochu potřebovala, zato sem potkala mladou od Káchy. Aby to nevypadalo, že utíkám moc rychle, zeptala sem se ze sportu, proč spolu Kácha a Hugo nemluví. Né že by mě to zajímalo, ale chtěla sem získat čas, abych pomalu ustoupila směrem k rohlíkům, odtama skočila k marmeládám a odtama zdrhla přímo k pokladně. Tou blbou otázkou sem si ale pěkně naběhla, a ona se do mě pustila, že Hugo o nich kdesi šíří pomluvy a kdesi cosi, oči jí lezly z důlků rozčilením a já sem ve finále řekla, že je mně to přece úplně jedno a že sem to vlastně vůbec vědět nechtěla, a šla sem si stoupnout do megafronty na cigára.

Doma sem musela udělat bramborovej salát a řízky, což byla katastrofa, zasraná celá kuchyň, do toho Anička na sebe strhla ubrus, čímž mi zničila všechny vánoční dekorace, co sem tam umístila, no prostě hotovo dvacet. Z rádia hrály připosraný koledy a taky tam říkali, že vánoce sou svátky klidu a pohody, z čehož mi vyplynulo, že sem si asi zapomněla vzít nějaký drogy, jako ostatní lidi.

Pak sme se šli podívat na pohádku. Anička někam odběhla a když přišla, hlásila, že v pokoji sou pod dekou dárky. Myslela sem že dostanu infarkt. Čekala co jí na to řeknu. Honem rychle sem ze sebe vydolovala, že si to do toho pokoje schoval Ježíšek, protože se s tím přece nemůže tahat. Že je to jako takový překladiště. A že teď se Ježíšek určitě zlobí, když Anča leze kam nemá. Nato spustila hroznej řev. Musela sem si vymyslet další story, že sem teď Ježíška potkala v předsíni a říkal, že se nezlobí, že jí večer ty dárky jakože přinese.

Zasedli sme teda k štědrovečerní večeři, jenom proto abysme zjistili že nikdo nemá hlad. Zazpívali sme koledy. Nemohla sem si vzpomnět, jak začíná Hajdum Pajdum Tydlidum, což Aničku zase rozbrečelo. Pak teda Hugo zazvonil v obýváku na zvoneček. Řekla sem Aničce, že to byl Ježíšek.

„Nééé, to byl taťka." Řekla bystře.

„Taťko zvonil si na zvoneček?" Snažila sem se dělat divadlo když přiběhl do kuchyně.

„Já? Ne." Řekl Hugo.

„Lžeš!" Řekla Anička. „To není pravda." Ale než stihla udělat scénu, odtáhli sme ji ke stromku. Radost veliká, rozbalování dárků mohutný, největší radost samozřejmě udělalo Lego.

Já sem nedostala nic. Udělalo se mně blbě ze salátu a šla sem spat.

Svátky sem si nijak neužila. Protože mě sraly. Co bych si koneckonců jako na tom měla užívat.

Návrat do práce byl ale brutální, po devíti dnech volna, musela sem si hned z rána vzít dva prášky na bolení hlavy. Všichni se asi rozhodli, že před koncem roku zruší telefony. Furt sem chodila akorát kouřit. Fika byla celá potlučená, protože spadla ze schodů a vypadala eště hůř než já, mrtvola. Očko se zhulil a asi hodinu se na mě tlemil jako Cartman. Tlučhuba nám celý den vykládal o Hells Angels. Šéf mi řekl, že su šikovná, ale moje hovory v podstatě stojí za hovno. Asi onemocním a nebudu.

čtvrtek 17. prosince 2009

Brejloun

Všechno se mi nedaří, což není nic neobvyklýho. A ty nervy! Tak mě vynervily vánoce, že sem myslela, že sebou prásknu o zem, omlátím si hlavu o dlažbu, a nechám stýct krev do kanálu. Vyrazili sme s Hugem do města, s velkým posláním sehnat Aničce vláček. Všude plno lidí, tahali krabice, kabele, vánoční papíry, stromky, a měli u toho ten nablblý vánoční výraz, jakože je to sice hrůza a děs, ale má to tak být, a doma máme vanilkový rohlíčky, a tak sme strašně happy. Pořád sem myslela na Sonju, že asi měla pravdu, že su škarohlíd a blbka, a že udělat si vánoce po svým může každej bez toho, že by se nasíral. Pak do mě někdo žduchnul krabicí. Pomalu ale jistě mě přecházela chuť dělat si vánoce hezký a nějak svou buranskou mysl znásilňovat. Když sme vešli do Teska, udělalo se mi špatně z lidí a z vánoční výzdoby, z vydýchanýho vzduchu a z tlustých ženských, který stály u vánočních dekorací a rozmýšlely jestli bude lepší koupit podšálky, který byly vyzdobený červenou roztřískanou baňkou, nebo bílou roztřískanou baňkou. Zavelela sem k ústupu "nebo se pobliju". Zašli sme do picérie. Zapomněla sem, že nejím pizzu. Dala sem si žampionovou. Dvakrát sem do toho kousla, a zaječela sem že to chutná jako posranej napařenej knedlík. Snědla sem jenom sýr a žapiony. Mařka vedle mě pidlala pizzu umělohmotnou vidličkou, vůbec jí to nešlo, nemohla se najíst, no ale hlavně že dělala dojem na šamponovýho borca, kterej ju vzal asi do pizzerky na rande, či co. Fuj. Řekla sem, že tam nebudu, a táhla sem Huga zpátky do obchoďáku. Koukli sme na vláčky. Ze všech možných vláčků co mohli mít, měli jenom mašinku Tomáše, která ale stála litr. Tomáš bez kolejí osum stovek. Nechceme. Anička chtěla vlak s kolejema. Takže sme prošli celý oddělení hraček, jestli nemají jinej vlak. Neměli. Valili sme teda do Vaňkovky. První hračkářství, jenom mašinka Tomáš. Chtěla sem ještě koupit sadu Bratz Rock Angel, ale zjistila sem, že to je sada panenek, jaksi bez panenek. Tedy že tam panenka měla jenom kytaru, náramek, naušnice a koženou bundu. Což je nám bez panenky jaksi nanic. Mašinka Tomáš za osum stovek, sada kolejí k mašince za litr. Fuj hnus. Skoro sem odplivla blinkánek. Vlezli sme do dalších hraček. Situace stejná. Ze všech možných mašinek jenom Tomáš. Posranej Tomáš. Mega sady Tomáš, batohy Tomáš, trička Tomáš, ručníky Tomáš, plakáty, propisky, puzzle. Tomáš má větší sortiment merchandise než Guns n Roses. No nic. Byla sem vytočená že to svět neviděl. Šla sem teda do Nordsee že se jako konečně najím. Dala sem si smažený kalamáry a hranolky. Obrejlenej boreček mi řekl že na hranolky budu čekat tři minuty. Oznámila sem mu že tři minuty na nic čekat nebudu. Protože čekat neumím. Sere mě čekání. Šla sem teda do mekáča. Tam měli tak hnusný věci, že sem rači zůstala bez jídla. Big sračka menu. Big rozmačkaná kráva menu. Se sýrem. Zašli sme teda ještě do jedněch hraček. Konečně sme ukořistili vláček s kolejnicema za pětikilo. A nebyl to Tomáš! Zašli sme pak teda na jídlo k ťamanům. Dala sem si smažený hermelín a Hugo nudle s gyrosem. Nemohla sem se dopočítat kolik jim mám dat stravenek, ťaman na mě něco drmolil, Hugo zíral a já sem nakonec řekla: Kurvapiča. Dala sem do placu dvě stravenky a dvoukilo ať mi vrátí kolik umí a bylo mně to všecko jedno. Místo hermelínu sem dostala krokety z jakési brokolice. Zašla sem za ťamanem, odprsknout mu, že brokolice není hermelín, pro příště. Snědla sem hranolky a když byl Hugo asi tak v půlce jídla, vstala sem vztekle od stolu, že tady jako nebudu a du pryč, že už se nemůžu na ty lidi dívat. Vystartovala sem od stolu a šla si stoupnout do zimy ven, k bezďákům, a Hugo, protože mě měl plný zuby, a ani se mu nedivím, mě venku nechal vydusit a zmrznout, dojedl si svoje nudle a svůj psí gyros, a pak se veleslavně vyvalil z jídelny a šli sme na šalinu. Jenomže mě nechal tahat krabicu s vlakem, a to sem byla fakt na infarkt a začla sem na něho křičet, že je mi úplně nanic, že sem ho sebou vůbec nemusela brat, mohla sem mít klid a eště bych ušetřila za jídlo. Že sem nedostala facáka, bylo způsobeno asi tím, že mě Hugo prostě neposlouchá, nebo nevím. Sakra, a já sem ho tak chtěla vytočit. Takže mašinka vyřízená.

Další den sem musela na poštu. Bohudíky mě tam Tlučhuba po práci hodil autem, jinak bych zemřela hrůzou a vysílením, kdybych musela jet hodinu emhádé, pak spěchat na poštu a pak se plazit dom. Cesta autem byla pekelná, páč s nama jel eště Očko, a ňákej kluk co bydlí ulicu pode mnou, jak sem zjistila. A dělá na technické podpoře. Na technické sou vůbec samí pěkní borci. Jízda autem byla zajímavá. Mám ráda auta kde se může kouřit. Zjistila sem, že Kluk taky hraje na bubny. A taky na kytaru. A že taky nemá rád Iné Kafe, který nám Tlučhuba pustil.
Na poště to bylo o nervy. Půlhodinová fronta na proplacení složenek, nervy mi vytekly ušima. Přemýšlela sem, proč na poště pracují furt ty stejný matróny, ženský abstolutně stejnýho zjevu jako před padesáti rokama. Tam se to prostě neobnovuje, za přepážkama seděj lachtani. Jakoby předpoklad pro pošťačku za přepážkou byl vypadat jako lachtan, mít brýle a velkou prdel. A ztvrdlý paty, na který nepomůže ani svěcená voda, natož pemza. Čekání ve frontě na balík byla další půlhodina. Fronta až ven. Lidi ve frontě byli taky nářezoví. Říkala sem si, že hnusný lidi si za to můžou sami, že sou hnusný. Například mařka, která vyzvedávala balík s vlasovou kosmetikou. Úplně sem na ní viděla, jak tou kosmetikou žije. Jak je přesvědčená o tom, že kondicionér na vlasy je nejlepší věc na světě, a to jenom proto, že jí to někdo řekl, a rozhodla se toto poselství dávat dál světu, a proto vyzvedává každý měsíc krabici vlasové kosmetiky. Vypadala vyloženě jako kosmetická dýlerka. Hlupaňa Důležitá. Su přesvědčená o tom, že hloupost se lidem vráží do xichtu, proto blbci prostě vypadají blbě a hotovo. Vyzvedla sem si balík s hračkama a druhej s dývkama na učení bubnování a odtáhla sem si balíky v té kose domů. Nechápu proč máme poštu na konci světa.
V práci sem si vzala volno na půl dne abych stihla vyřídit všechny věci, totiž zajít do knihovny a skočit si konečně pro brýle. V knihovně sem musela vrátit knížky, který nemám dočtený a neopovážila sem si je znovu pučit, protože je mi jasný, že se v nejbližší době do knihovny nedostanu. Zaplatila sem pokutu a odkráčela sem pro brýle. Nadšená paní optička už na mě čekala, vytasila brýle a vrazila mi je na xicht. Strnula sem hrůzou, vypadala sem totiž jak péro. Obrýlený péro. Matykářka. Zběsilá knihovnice. Sova Jůla. Myslela sem, že to se mnou praskne o zem, cestou to vemu o roh pultíku s vystavenýma šprťáckýma obroučkama. Krev se mi srazila do malých hrudek a vecpala se do očí, který hleděly přes dioptrie, vyvalený na nejvyšší míru. Optička jásala, jak z dalšího člověka udělala obrejlenýho idiota. Řekla že v těch brýlích vypadám důstojně. Což byla nejhorší hláška které sem se mohla dočkat. Spustil se mi sopel. Zaplatila sem dva litry a vypadla sem ven. Doufala sem, že uklouznu na sněhu, brýle se mi rozbijou, budu dělat, že su nešťastná a pudu si koupit nový, který nebudou vypadat tak strašně. Tak strašně důstojně. Večer sem se musela vydat na besídku ve školce. Anička už na mě čekala. Hlídkovala u šaten. Zjistila jsem, že je tam chudáček samotná, že všichni rodiče už tam hodinu sou a patlají s dětma perníčky a vystřihujou a malujou, jenom já sem se prostě nemohla vyhrabat z postele. Myslela sem že tam bude dřív Hugo, ale ten uvízl v zácpě, a výsledek byl, že chudáček Anýsek celý dílničky hlídkovala u šaten. Chjo. Takže sem honem vlítla do třídy, napatlaly sme perníček, ukázala sem jí na mapě kde je Brno, podívaly sme se na kostru dinosaura a pak sme šli do třídy, kde měla probíhat besídka. Zazpívali sme koledy, Anušku sem vyfotila u stromečku, děti dostaly dárečky, dokonce sem se zapojila s hudebním nástrojem, teda s paličkama, do koledy Hajdum hajdum tydlidum. Nakonec to bylo fajn. Anuška je moc šikovná, mám z ní radost. Radost ale trochu vyprchala, když sme stály na zastávce, čekaly sme na tralalák, děti se koulovaly, Anča chtěla taky, tak říkám ó ká, teda. Tak Anička přišla k dětem "ahoj kamarádi, můžu si s váma hrát?" na to sestrojila sněhovou kouli velikosti pomela a hodila to borečkovi do xichtu. Řekla sem, že todle jako né. Smetla teda sníh z auta, splácala další pomelo a hodila to tomu stejnýmu aktérovi... zase do xichtu. Řekla sem jí, že todle né, že když si neumí hrát, koulovat se nebude. Při větě "každá hra má svoje pravidla" mi zatrnulo hrůzou až se mi zablokovaly krční obratle a říkala sem si, že už mi fakt chybí jenom ty brejle, svetřík, halenečka a zítra jít koupit suroviny na nedělní bábovku. Anča samozřejmě spustila jekot, sopel jí zamrzl pod nosem, v trolejáku se válela po sedačce, pištěla a dupala. Dala sem jí svoje rukavice, který jí byly velký, a jak máchala rukama, vypadala jako bláznivý Střihoruký Edvard.

Druhej den sem v práci vytáhla svoje nový brýle. Upozornila sem ostatní že vypadám hrozně. Nasadila sem si brejle, ostatní na mě chvilku statečně čuměli, pak se začla Enigma strašně smát a ve finále Očko řekl: "no jo, fakt vypadáš jako péro."

sobota 12. prosince 2009

Vánoce a bubny

Posraná zima, posraný vánoce. Nikdo ani pořádně neví, proč se vánoce slaví. A nebo když už to ty lidi ví, stejně je jim to jedno, protože věřící nejsou a ve skutečnosti de teda o to, otrávit vánoční atmosférou spoustu lidí okolo. A to je zase důvod k radosti a k oslavě. Protože kdo by se neradoval při pohledu na uhoněný lidi s krabicema, kabelama, na ženský předhánějící se v tom, která měla dřív umytý okna a kolik kdo má druhů cukroví, protože podle druhů cukroví měří se kvalita člověka a života vůbec, to je jasný.

Protože kdyby nešlo o život, nemohly by kolem toho být takový cavyky. A tak se zpracovávají mega elaboráty, traktáty a ftaláty o tom, jaká je nejlepší náplň do košíčků, jestli mandle drtit, hranolkovat, strouhat, a jestli lískáče loupat, jak moc mají být kokosky máčený v čokoládě, a jestli polomáčenost musí být přesná.

Mezi vánoční smetánku pak zpravidla patří taky lidi, kteří kapra nekupují už naporcovanýho, ale sami si ho několik dní chovají ve vaně, pak ho zabijou, zpracujou, a o vánočním večeru se statečně zajíkají kostma. To je hodný obdivu, vo tom žádná. Někdo kdo si udělá řízek vůbec nemá právo na život a vánoce si nezaslouží.

Dalším ukazatelem vánočního úpadku a životního upadnutí vůbec, je umělý stromek. Vyndat stromek z krabice umí každej, víme? To je znak břídilství. Ale kokupit živej, ty jo, nainstalovat ho do pokoje, ověsit, a nechat opadat, to už chce trochu odvahy. A ve finále vyhodit pochopitelně. Díky tomu se zase musejí totiž navážet spešl kontejnery, a kdo není u spešl kontejneru, jakoby nebyl. A spešl kontejnerů pak sousedi měří svoje stromky. Délku hlavně. Ty co sou až po strop mají co dělat s malým sebevědomím, pitbulem a ferrari. No nic, to už je trochu odbočka. Kontejnerové zastavení.

Ovšem správný občan završí vánoční šílenství šílenou částkou na půjčce od Providentu. Duši ďáblovi upíše, aby pak mohl vypadat celej rok jako dobrák. „Su já to ale chudák, duši sem musel upsat, abysme babičce koupili plazmu, dceři noťas, synovi snovbórd, dědovi auto, manželce zlatý řetězy, echt gold, rozumíš...."

K dokonalé vánoční atmosféře a vysrání návštěv patří sledování vánočních trendů. Jestliže je teď zrovna v módě lila v kombinaci s bílou, je trestuhodný a trestný vyzdobit stromek červeně. Chraň bůh, špatná hospodyňko!

Ráda bych napsala, že sem se na vánoce vysrala. Ale není to tak. Musela sem totiž koupit Ančovičce dárky. Objednala sem teda na netu vláček, bárbínu, dvoje puzzle a krabicu lega. Byla sem spokojená jak nikam nemusím, jak su chytrá horákyně a nebudu se prodírat vaňkovkou. Z obchodu volali za pět dní. Že nemají puzzle s obrázkem pejska. Řekla sem ať tam teda dají puclíky s mikymausem. Pak volali za další dva dny. Že nemají vláček. Jestli můžou poslat krabici bez vláčku. Sakra. Vláček byl hlavní tahoun. Headliner celýho dárkovýho systému. No dobře, ať to teda pošlou. Pak další telefon. Že už zásilku odesílají. Pak mejl. Že zásilka je odeslaná. Ach.

Na cukroví sem se ale vysrala dočista do čista. V práci z toho byli moc zklamaní a smutní. Sázeli na to, že já píct budu. Nevím proč. Místo toho se museli spokojit s kupovanýma vanilkovýma rohlíčkama od recepční. Chudáčci moji operatérští.

Ale rozhodně sem se o vánocích nevysrala na sebe. Jeden den ráno sem se vzbudila s divným pocitem, že mi v životě něco uteklo, že sem měla být přece bubeník, všechno špatně. A pak sem si řekla, ale kurva, proč bych být nemohla, že jo. A rozhodla sem se, že si koupím bubny. Ještě ten den sem si je objednala, protože dělám sice rozhodnutí zbrklý, ale dycky správný. Jenom sem dumala jak moc můžou být elektronický bubny hlasitý, obzvlášť jistá sem si nebyla kopákem. Neboli sem si skoro byla jistá, že dělá vyrvál. A skoro jistá sem si byla dobře. Takže bubny mi poslali za týden, což sem ani nečekala, protože vím, že někteří na ně čekali i půl roku. Zavolala sem Jahůdkovi ať mi je odveze ze skladu PPL. Tam to byla taky dobrá prdel, motali sme se tam jak kačeny v pytlu, pak ten můj balík nemohli najít, pak mi ho nakonec dali, pak sme ho nemohli naložit do auta, protože to bylo moc velký, smáli sme se u toho jako játra, nakonec Jahůdka vytáhl nůžky s tím že každý správný muž má u sebe nůž, ale páč on je teplej, upravil si toto a vozí sebou nůžky. Rozstříhali sme krabici, naložili bubny a odvezli je dom. Doma sem krasavce vybalila a byla sem nadšená, absolutně. Sou to Millenia 100, nebo taky Medeli 502 - myslím že je to to stejný. Bubny sou v podstatě takový pogumovaný plošky, takže není slyšet když se do toho mlátí, teda pokud to hodím do sluchátek. Ale ten kopák, ten je drsnej. Konečně su slyšet! Takže se pilně učím, mlátím, kopu. Baví mě to jako sviň. Až mi přídou výukový dývka, možná se naučím správně držet paličky. Zatím s nima umím ale dobře točit.

V práci mi prodloužili smlouvu na další rok. Jahůdka se rozhodl odejít. A protože se nemohl dohodnout na výpovědi, poslal jim tam pracák, cha. Já sem dostala pokutu za internet. Co se muselo stát, se stalo. Pak vybrali eště pár pokut. Pak nám zablokovali net dočista. I když né tak dočista, jak si myslej. Protože sme našli způsob, jak to jede. Patrik má novou práci, zase u telefonů. Prej je spokojenej. Sima má novou práci v baru. Laura má pořád starou práci, a napsala mi mejl, že i když s ní nekamarádím, protože se mnou nejela na Talenty, tak ona se mnou kamarádí pořád.

Jelikož je zima, a to znamená bojkot všeho, nikam nechodím. Do hospody du jenom když mě Sima dotáhne za uši, nebo v krajních případech, který ale nastávají velmi krajně. Na vánoční trhy sem se dostala jenom díky tomu že sem si šla koupit škvarky. Který nebyly. Koupila sem jitrnice, který byly přesolený a obsahovaly rozdrcený kosti. A oční bulvy. Na podiu stály tři alternativní ženy a dělaly hudbu. Nebo si to aspoň myslely. Měly oblečený sárí, nebo sarin nebo jak se to... jedna měla zavřený oči, kroutila se v tranzu, mlátila do bubínku, druhá drnkala na kytaru a šly z ní zvuky jakou áó, eáááá.... a třetí hrála na housle, což bylo završení všeho zla. Utekla sem. Vánoce už nechcu ani vidět.