středa 30. září 2009

Veselí emaři, den Debil a dobrá nemoc

Narozeniny sem oslavila se všema z práce. Pozvala sem dokonce i šéfa, a jediná polehčující okolnost pro mě byla, že už nám došéfoval. A došéfoval proto, že nám jaksi nedokázal zatnout tipec. Byl fajn. Takže sem ho teda pozvala. A bylo to nakonec dobře, protože byla sranda. Sešlo se celý naše oddělení plus kluci z technické podpory. Nejdřív sme byli v hospodě, kde sem měla objednaný obložený mísy a tak dál.. ale od tama nás v jedenáct vyhodili, parchanti. Pokračovali sme teda do ... já už si nevzpomenu, kde sme byli :) Každopádně, tam nastala ta pravá prdel. Někdo mi nechal pustit Nirvanu - celý album Nevermind. Vyskočila sem na stůl, za účelem aby mě Fika vyfotila. Všichni se zhulili, včetně šéfa. Debatovala sem s ním pak o přínosu punku a vážné hudby. Taky o prokletých básníkách a o filmu z Bosny. Na závěr debaty o prokletých básníkách sem přednesla Havrana od Poea, načež mě Patrik upozornil že Poe nebyl prokletý básník. Tím zhaslo mých pět minut slávy. Jahůdka mezitím volal že nepřijde. Vymlouval se na to, že z přehlídky jel tak rychle na oslavu mých narozenin, až se rozpadlo auto, respektive na dálnici mu došel benzín. Ale kdo tomu věří, ať tam běží. Eště tři dny sem se s ním nebavila. Ode všech sem dostala cédo Skyline, což bylo bezva. Fika byla na mraky, brutálně se smála, Dýdžej mi přišel říct, že od Patrika slyšel, jak brutálně hraju na flétnu a nahrajem spolu teda nějaký songy, se Vzteklinou sme se normálně bavily, ani sme po sobě neštěkaly a Očko mi dal čokoládu s mašličkou a všem odvyprávěl historku jak neumím strany, jakože když mě veze domů tak mu ukazuju jeď "tááám" a teď "táám". Holkám sem se ve slabé chvilce svěřila, kterej borec se mi z celýho call centra nejvíc líbí (upozorňuju, že je nás tam dvě sta), a oni mi řekly, že to je ale teplouš. Depresi mám eště doteď. Patrik zase všem povykládal jaký sem psycho. Šli sme totiž spolu do hospody z večerní směny. Tma, jo, debatujem o tom, jak budem chodit na vysokoškolský přednášky. Pohoda. Najednou za nama tři emaři. Něčemu sme se s Patrikem zasmáli. Emaři udělali trapný skřeky. Jakože to bylo na nás. A měli kecy. Patrik to neslyšel ale já jo. Zastavili sme na přechodu. Emaři taky. Začli se chichotat. Neboli smáli se nám. Přešli sme přechod. Něco sem řekla. Jeden emař to po mně zopakoval. Druhej řekl že sme trapní. Otočila sem se na ně a zeptala sem se jich, jestli mají ňákej problém. Srabsky řekli, že ne. Co se dá od emáků taky čekat, že jo. Hodili si patky do očí a dělali že nejsou. Trapný. Patrik řekl, že su hrotič, že proti nám nic neměli. Že se o nás vůbec nebavili. A že se jenom smáli protože sou veselí. Veselí emaři, to nevím kam na to Patriček chodí :) Takže na oslavě to všem povykládal, aby bylo vidět, jak su paranoidní.

Laura už bydlí u Toma. Po měsíční známosti. Úžasný. Má to tak být. Protože kartářka řekla. A osud je osud, vo tom žádná.
Edovi a Jáje se narodil prcek. Nějak výrazně to můj život nemění, protože se stejně nějak nevídáme. A nevídáme se proto, protože Jája byla těhotná a já nemám ráda pohled na těhotný břicha, a nemám ráda povídání o miminech. Můj mozek je prostě vyšinutý, ale tohle už není žádný překvápko.

V práci máme novýho šéfa. Hned první týden si vzal do kanclíku na kobereček mě, Patrika a Očka. Seděli sme tam jak retardi se zápisníčkama. Nejdřív vykládal, jak musíme být úspěšní. Draví, zlí, a překecávat, ukecávat, tlačit na ty lidi, zkrátka abysme byli dobří. Vůbec nevím o co tam šlo. Nenápadně sem sledovala Očka a Patrika, jestli si náhodou nedělají poznámky. Nedělali. Byli z toho stejně vedle jako já. Dál mi řekl, ať se nesměju. Že je mě všude slyšet. Stežují si lidi z vedlejšího oddělení, ruším jim telefony. Taky nám řekl, abysme po ostatních operátorech neházeli papírový koule. A abysme na tabuli, kam si máme zapisovat úspěchy, nekreslili kundy.

Nedávno sem měla velice pěkný den D. Neboli den Debil. Nemohla sem si vzpomenout na slova, ani sem nemohla dat dohromady větu. Byli sme třeba kouřit s Fikou a Jahůdkou, a já sem jim chtěla něco povědět.
"Víte jak je to.... no to... ten... jak se to... jak je to kino. Nó...." Poulila sem na Jahůdku bezmocně oči. "No ty velký kina, je tam taky popkorn, hodně kin.... ty vole, ježiši...."
"Špalíček." Řekla Fika.
"Jo, Špalíček." Přikývla sem. "Tak tam když deš, dopoledne, tak je tam taková prodejna...no né prodejna...takový to..jak se to.... počítače tam mají...."
"Internetová kavárna." Řekla Fika.
"Ne." Zakroutila sem hlavou.
"Prodejna komplů." Zkusil to Jahůdka.
"Ale né. Herna. Myslela sem hernu. No a tam když deš dopoledne, tak je to plný děcek a hrajou to...toho...."
"Traviana." Řekla Fika.
"Ale né, myslela sem něco jinýho, ale to je jedno." Utnula sem to.
Pak sme se chvilku bavili o něčem jiným, a potom sem si vzpomněla na nějakou úžasnou historku, co sem chtěla říct. "Já když sem dělala v tom... no tam...vole, já si nevzpomenu. No telefonistku sem dělala... kde to bylo..."
Teď ti dva začli jmenovat všechny firmy, co dělají telemarketing. Fika to nakonec vzdala: "No a není to jedno která to byla firma? Třeba to vůbec není podstatný."
"No podstatný to není." Přiznala sem. "Ale když já už vůbec nevím, co sem chtěla říct."

Brutálně sem onemocněla. Ale jakože kašel mega brutál. S tímhle sem do práce fakt nemohla. A tak sem zavolala, že nikam nejdu, a zašla sem si pro neschopenku. Nejdřív sem na neschopenku vůbec nechtěla, protože mi to nabourá výplatu za dva měsíce. Ale pak sem si řekla, sere pes. Pořádně se vyležím, ať se mám. A tak su na neschopence na dva týdny. Zašla sem do knihovny napučovat knížky. Vypla sem SecondLife. Nastává odvykání od komplu. Zahrabu se v knížkách a bude. Takže sem si pučila:

- Stopařův průvodce po galaxii (konečně)
- Paulo Coelho - Brida
- Paulo Coelho - Čarodějka z Portobella
- Iva Pekárková - Láska v Londýně

Ještě sem chtěla Katedrálu moře a od Coelha Veroniku, ale neměli. Prej příště. Jenomže příště už nebudu mít čas. Chjo. Eště sem taky chtěla Kerouaca, ale nenašla sem. Mám mezery jako prase. No hlavně že sem musela číst Bobše a Babičku. Kurva. Do háje, taková ztráta času. Absolutně nechápu, proč by v téhle době měl někdo číst Bobše. To je jako nějak přínosný? Není, odpovím si sám. Kdyby děcka aspoň nutili ve škole číst Dantovo peklo, nebo něco, co by mělo výchovný efekt...

No nic. Utábořila sem se v pokojíku, na gauč, mám tady peřinu, polštář, čaj a knížky a tak se mně líbí život. Dva týdny teď nevylezu z domu. Ráj na zemi.

čtvrtek 17. září 2009

Oslava stáří na oldies

Od té doby, co o Patrikovi vím, že je jackass, ho nutím sníst lžičku instantního kafe. Řekl, že to je hovno model, se pro nic za nic poblít, a že až budu mít foťák s kamerou, poblije se teda na kameru.

Patrik je moje úpa spřízněná duše. Hodně mluvíme a diskutujem. Meleme o prokletých básníkách, o hudbě, o textech, o knížkách, o filmech. Prostě furt meldujem. Někoho takovýho sem potřebovala. Jahůdka sice je ochotnej mě poslouchat, ale moc to nechápe. Dycky jenom řekne: "Já tě v tom podporuju, ale vůbec tomu nerozumím."
Jednou sem do práce došla celá nešťastná, rozhozená, a oznámila sem Patrikovi: "Všecko na hovno."
Patrik koukal, co se jako stalo. Možná už sem to někde psala, Patrik je hudební všeznalec, má kompl tak nabušenej hudbou, že sem to eště neviděla. Zkrátka ví.
Třepala sem ve vzduchu časákem, a skoro sem plakala. "Ben tvrdí, že Devil není o tom, o čem je. To přece nemůže!"
"Já sem se zase dozvěděl že Radiohead nevymysleli Creep." Řekl Patrik.
"Nebudem ty časáky číst, že ne?" Zeptala sem se.
"Jestli tam není křížovka, tak to vyhoď." Poradil mi.
Pak sme měli sáhodlouhou debatu o tom, proč by se neměly objasňovat texty. Proč by to hlavně autoři neměli říkat. To se prostě nesmí. Pak se ta songa úplně ztratí. Protože každej si tu svou písničku přivlastní, vztáhne na sebe. Udělá z ní něco jinýho, závisle na tom, co z ní chce udělat, co z ní chce cítit. A protože je to subjektivní záležitost, žije si pak takový text svým vlastním životem. A autorovi už nepatří. Kdepak. Je to jako s parfémem, ten taky na každým voní jinak.
Patrik teda věděl o čem je Creep a vůbec nechtěl slyšet, že to vzniklo tak nějak "náhodou". Vztekali sme se oba.
Mimochodem, když už su u Creepu, je to jedna ze skladeb, u které nepochopím, že to někdo ještě nenahrál s houslema, flétnou a cellem. Protože je to krásná písnička a jako kytarovka to má úplně nevyužitý potenciál. To chce orchestr.
Patrik se mnou většinou debatuje rád. Ale končí to u toho, že se nepochopíme, protože podle něho su moc škarohlíd. Například sme se bavili o tom, jak kdysi Beastie Boys dali na koncertě mezi svoje fanoušky 50 kamer. Fanoušci točili, vznikl film. Bezva. Řekla sem, že kdyby to bylo u nás, nevrátila by se jim kamera žádná.
"Já myslím že by se jim vrátily všechny." Řekl Patrik.
"Tady by to všechno ukradli. Víš kolika rukama prošly ty kamery?" Kroutila sem hlavou.
"Tak to vůbec není. Když seš fanoušek, nemůžeš ukradnout kameru svojí kapele."
"No já ne." Bránila sem se. "Ale všichni nejsou tak boží, jako já."
"Jenomže když deš na koncert fandit a ještě se můžeš zůčastnit natáčení dokumentu..."
"Jenže Patriku, to chápeme my dva." Ujistila sem ho. "Mně kdyby se dostala na koncíku Beasties kamera do ruky, dál ji vůbec nepošlu, celý to natočím a pak na dývku budu hledat svoje veleslavný roztřepaný záběry."
"No tak vidíš." Rozsvítil se Patrik.
"Ale všichni takoví nejsou. A že je někdo fanoušek neznamená že není zloděj. Může to být zlý fanoušek." Řekla sem.
"Jenomže když tam ty kamery dali, tak těm lidem asi věřili, ne? Kdyby to bylo jak ty říkáš, tak žádnej dokument nikdy nevznikne."
"No jo, taky se divím že vznikl. Vzhledem k tomu že to nebyl koncík salesiánské mládeže. Když si vezmeš co můžou mít Beasties za fanoušky, když sami sou takoví charakteři..."
"Ale když ty všechno vidíš moc černě. Seš hrozně kritická na lidi." Řekl Patrik nakonec.
To se mě dotklo, protože já sem měla pravdu, on ji neměl, a nakonec sem u toho ještě špatná.

V sobotu sem vzala Aničku do cirkusu. Protože byl zaparkovanej před naším barákem, nešlo to jinak. Všechno šlo dobře, než nastala přestávka. Pochopitelně sme se musely přesunout do zvěřince, což je nejmíň oblíbená část celé cirkusové hrůzy. Teda pro mě. Já se většiny zvířat totiž bojím. Nejvíc koní. Vešly sme do stanu, kde bylo tak málo místa, že to pro mě byla hrůza největšího kalibru. Stály sme v metrové uličce mezi boxama, z každé stany jeden kůň, před nama byl dokonce kůň, kterej tam byl volně. Tolik hrůzy najednou. Když sem se podívala na bok, vyjekla sem hrůzou. Vedle mě měl hlavu černej kůň, ale tak velkej, že sem to ještě v životě neviděla. Celej byl černo černej. Byl tak černej, že i tma proti němu svítila. Měl velký černý oči a obrovskou hlavu. Byl jak vyvrženej z pekla. Čirá hrůza. Ale byl tak krásnej. Dojímání nad krásou koně mě ale rychle přešlo. Někdo vytáhl foťák s bleskem, blýskl koňovi do očí, kůň se splašil, skočil na kovovou zábranu a celou ohradu tak posunul o půl metru. O půl metru ke mně. Myslela sem, že sem umřela. Anička ani nedutala. Lidi panikařili, protože nemohli ani tam, ani ven a do toho tam skákal splašenej pekelnej kůň. Velbloudi syčeli. Do stanu vlítli cirkusáci a snažili se koně zpacifikovat. Nastal ještě větší mumraj. Vážení přátelé, nedělala sem nic. Stála sem naproti koňovi kterej měl pěnu u pusy, výhružně na mě poulil oko, a nedělala sem vůbec nic. Že sem se z druhé strany dotýkala koně, kterej stál navolno vedle mě, to už sem nevnímala. Hrůza nemohla být větší.

Do práce za nama přišel manažer, velký kápo z Prahy, aby si na nás jako došlápl. Zakázal nám internety, z toho sem umřela hrůzou podruhé. Pak nám dával ňákou přednášku, už nevím o čem a pak na něho Tlučhuba vypálil, jestli dostaneme kompenzace za to, že nám nechodí hovory a nemůžem si tak naddělat bonusy. Jelikož hovory nechodí, každej z nás zvedne tak deset telefonátů za den, jinak si luštíme křížovky, děláme kraviny, dokonce sme museli začít hrát volejbal (to fakt Tlučhuba řekl), a musíme číst časáky, což taky není levná záležitost, a když nemáme ten internet, je to všechno pěkně nanic. Tlučhuba nemá zkrátka svou přezdívku nadarmo. Pak se přidal ještě Očko, že když máme zakázanej ten volejbal a hakysak tak to fakt nejde. Ježiši. Manažer nám řekl, že když nemáme co dělat, tak nás přeřadí na mobily. No nazdar teda.

Svoje narozeniny sem oslavila stylově - na oldies party. Původně sme s Laurou teda chtěly jít do Bastily, ale když sme tam dorazily, hráli něco co mohlo být Enter Shikari a nebo taky DJ Tiesto. Moc sem si nebyla jistá. Tak sem se šla zeptat vyhazovačů, co se dneska hraje. "Tady to co slyšíte." Řekl vazbič. Tomu říkám informace jako prase. Šly sme teda do města, dat si u ťamanů něco na jídlo. Vytočili mě dva kořeni, kteří stáli za nama a chovali se tak debilně, že mě to úplně vytočilo. Když sme dostaly svoje sýry v housce, říkala sem Lauře, jaký to sou piče, a že musíme rychle pryč. Míjely sme dvě kurvy, jakože šlapky, a jedna z nich si tu piču nějak vztáhla na sebe, a vystartovala po mně. "Kdo je u tebe piča pičo?"
"To bylo na mě?" Vyštěkla sem.
"Já su piča?" Zeptala se.
"Mluvila sem na tebe?" Zeptala sem se já. Nic. "No vidíš. Eště ňákej problém?"

Laura se se mnou pak docela nebavila, protože nemá ráda když to dělám. Sedly sme si teda ke kašně, dojedly sme sýry a vydaly sme se na Šelepku. Za barem dělal kořeň, kterej je takovej známej boxer. Ale nemohla sem si vzpomenout jak se menuje. Stouply sme si do fronty na pivo. "Ti říkám, to je boxer." Opakovala sem furt Lauře.
"Co kecáš?" Smála se. "Odkud ty bys znala boxera?"
"Se na něho podívej. Je to takovej ten známej českej boxer."
"Si ze mě děláš prdel." Kroutila hlavou.
"Divej, jak má křivej nos. Je to boxer, ti říkám." Nasadila sem si na hlavu kapucu a dala sem před sebe pěsti. Začla sem poskakovat. "Zeptej se ho na to."
"No to se teda ptat nebudu." Bránila se.
"Když se ho na to zeptáš, vysomruju od někoho pak panáky zadara." Slibovala sem.
"Tak jo." Řekla Laura.
Když sme přišly na řadu, byla to katastrofa. "Chtěla bych pivo, matonku, a dva panáky citrusa." Řekla sem.
Dal mi matonku. Pak začal nalívat fernety. Mezitím se zeptal někoho dalšího co si dá. Začal nalívat Jelcina. Zkasíroval dalšího. Pak se mě zeptal, co sem chtěla. Řekla sem, že eště pivo. Natočil pivo. Všimly sme si, že nám ty fernety jaksi nalil tři. Řekla sem, že sme chtěly dva. Když sme dostaly dva, Laura jeden vylila. Pak mi dal pivo. Řekl že chce třicet korun. Za dva panáky, pivo a matonku třicet korun. Byl to týpek jako prase, fakt že jo. Až když sem se na něho nechápavě dívala, řekl že 130 ká čé. Dala sem mu 150. Nevrátil mi. Upozornila sem ho, že se asi někde stala chyba, že mi visí dvacku. Uf. Když sme si konečně šly sednout, napily sme se společně toho mýho ferneta a zjistily sme, že to nebyl citrus, ale normální hořčák. No prostě boxer rulezz.
Potkala sem tam spolužačku z učňáku, která vypadala jak kdyby jí bylo sto let. Přiřítila se ke mně na tanečním place, zrovna když sem byla ve víru největších skákacích vášní, a křičela na mě: "Ty seš Jana?"
A já: "Jana?"
"Jo, Jana." Kývala na mě hlavou.
Já: "Co?"
"Jestli seš Jana."
"Jo, to sem." Vzpomněla sem si nakonec. Laura z toho chytla výtlem jako prase. Bývalá spolužačka mi hned vyklopila že má tři děcka, jedno devítiletý, a dvojčata, a že dělá prodavačku. Ani jedno mě nezajímalo, protože zrovna hráli Nirvanu. Jako pozor - Nirvana na oldies party. Cítím se dotčená. No jo no, spolužačka se musela pochlubit, to je jasný. Úspěšnost jedince měří se manželstvím a počtem dětí. Takticky sem řekla, že sem ji vůbec nepoznala. V překladu to znamenalo, že je stará. Ona mi řekla, že sem furt stejná, akorát o hodně šílenější. No nevím z čeho to poznala.

Jahůdka už doma řekl, že má přítele. Nic moc situace. Došli sme v pondělí ráno do práce a brečeli sme oba. On proto, že to řekl, já proto, že ...protoč. Páč mě furt někdo opouští, a to nemám ráda. Nakonec sme šli truchlit do hospody a bylo to o dost lepší.

Laura odjela s novým týpkem na dovolenou. Po dovolené se k němu nastěhuje. Po třítýdenní známosti. Ale musím uznat, že před ním mám respekt. Je to chlap s velkým Chí. Zaslouží si ho. Konečně někdo pořádnej.

Patrik se nastěhoval do novýho bytu. Furt sme rozebírali, co se mu tak asi může zdát v novým bytě. Tajemství bylo odhaleno. Celou noc v novým bytě se mu zdálo o tom, že sedí ve školní jídelně a zkoumá nutriční hodnotu jídel. Ale to ve snáři není, s tím sme vůbec nepočítali.

pondělí 14. září 2009

Malá mořská víla

Stela byla prostitutka. Nevadilo jí to. Stála v potemnělé zakouřené místnosti a dívala se na Marka. Měl nakrčený čelo, vlasy mu padaly do očí a soustředil se na svoje karty. Občas mrkl na Stelu a naklopil do sebe ferneta. Ostatní hráči u stolu občas pronesli ňákou pokrovou hlášku, jinak neříkali nic. Kouřili a pili kafe, někteří se na Stelu semtam podívali, ale nikdo se neusmál. Stála tam jako nějaká věc, jako něco, co zavazí, a občas někdo zkontroluje, jestli to tam zavazí ještě pořád, nebo už se to ztratilo. Přála si aby už byl konec, zároveň ale věděla co přijde.
Všichni složili karty na stůl. Konec hry.
"Kotě, je mi líto, prohrál jsem tě." Houkl Marek směrem ke Stele, a nejistě se usmál. "Budeš muset jít tady s Kačerem."
Kačer se zazubil. Byl to tlustej týpek, věčně spocenej. Živil se tím, že kradl dráty. Prodával je do sběrných surovin, a co vydělal, to prochlastal. Chodil kolíbavým krokem, protože měl jednu nohu kratší, a proto se mu říkalo Kačer.
Stela dokouřila cigaretu, hodila ji na zem a zašlápla ji. Trochu víc přitlačila, rozdrtila ji špičkou boty. Měla vztek.
Kačer vstal ze židle. "Do piče, to sem měl dneska ale kliku, se z toho asi poseru." Podíval se na Marka. "Kurva mladej, škoda žes nevsadil ňáký chechtáky. I když todle taky není špatný." Sjel Stelu chlípným pohledem.
Jasně, že Stela mohla udělat něco rozumnýho. Mohla se například sebrat a odejít. Ale byla vytočená. Marek se k ní nechoval hezky, vlastně v poslední době to byla dost bída. Měla ho ráda, chtěla aby si jí vážil. Jenomže on se k ní pořád choval jako ke kurvě. Strašně ji to sralo.
Kačer se dokolíbal ke Stele. "Tak dem, prcino, ne?" Teatrálně jí nabídl rámě. Stela se podívala na Marka. Seděl, díval se na ni, ale neřekl nic. Rozhodla se, že mu ublíží. Pak si budou kvit. Zavěsila se do Kačera a odešla s ním.

Když ráno otevřela oči, chtěla je zase rychle zavřít a nebýt. Ležela v tmavým pokoji, vedle ožralýho prasete. Kačer chrápal a smrděl chlastem. Jeho hnusný zpuchlý tělo nebylo ničím zakrytý. Stela si vybavila útržky včerejšího sexu. Moc si z toho nepamatovala. Časem se zdokonalila v mazání paměti. Vždycky když to s někým dělala, poslala svoje vědomí někam daleko. Aby nevědělo. Odcvakla ho jako patentku. Její tělo pak všechno dělalo automaticky. Jenom s Markem to bylo jiný. Kdoví proč. Nikdy se nechtěla zamilovat. Říkala si, že láska je na hovno. Že de stejně všem jenom o sex. Láska je hloupá, a milovat můžou jedině slaboši, co se potřebujou na někoho pověsit. Myslela si to tak donedávna. A bylo jí tak dobře. A pak musel přijít Marek a rozházet jí celej život. Kurva sakra. Kdyby nikdy nikdo žádnou lásku nevymyslel, necítila by se teď tak mizerně. Posadila se na posteli. Nohou přitom skopla flašku, která stála na zemi. Oblíkla se, zapálila si cigaretu, vlasy stáhla do culíku a vytáhla z kabelky mobil. Byla na něm zpráva od Marka: "Nedelej to." Stela si povzdychla. Trochu pozdě.

Hned od Kačera zamířila do hospody. Potřebovala kafe, nutně. Objednala si preso a zapálila si cigaretu. Měla čím dál horší pocit. Nevěděla, jestli je naštvaná na sebe nebo na Marka, nebo na koho vlastně. Proč s ním sakra včera vůbec někam chodila. Měla být v práci. Všechno by pak bylo v pořádku. Posranej den. Přemýšlela, jestli ten blbej pocit zaplaší, když si koupí nový boty. Mohla by to zkusit. Zapípal jí mobil. Zpráva od Marka: "Sukala si s ním?"
Bez přemýšlení odpověděla: "Ne." Možná tím ještě něco zachrání. Kdo nelže, je blbec.
Sotva to odeslala, telefon zvonil. Vzala to.
"Proč mi do prdele lžeš?" Ozvalo se místo pozdravu.
"Já nelžu." Řekla Stela suše, ale už jí bylo jasný, že to nezachrání, že je to zkrátka v prdeli.
"Teď sem mluvil s Kačerem." Vypálil Marek vztekle.
"No a co, do prdele? Poslals mě tam."
"Ježiši, Stelo. To by mě fakt nenapadlo, že to uděláš."
"Chtěls to." Obhajovala se.
"Seš snad na klíček? Máš vlastní rozum, ne? Nebo ne?"
"Ne." Odsekla.
"Jaks to mohla udělat? Su z toho úplně v hajzlu. Celou noc sem nespal." Ozvalo se vyčítavě.
"Tys nespal?" Vztekem se napnula jak struna. "A co sem dělala já?"
"Ty vole, tak to nechcu vědět." Chvilku bylo ticho. "Kurvíš se a ještě mi lžeš."
"Že se kurvím víš od začátku."
"Ale tohle je přece něco jinýho. To je.... to je prostě podraz."
Pinkl donesl kafe. Stela típla telefon. Tohle nikam nevedlo. Chtěla si zachovat chladnou hlavu a vyřešit to pak. Někdy. Až to vyšumí.

Týden přespávala u Lindy. Znaly se z práce. Linda byla trhlá, o něco starší než Stela. Bylo jí 34 a na svůj věk vypadala strašně vyžile. Bydlela se svou prašivou kočkou a všude v bytě měla hedvábný šátky. Byly na zemi, byly hozený přes křesla, byly rozprostřený na stole, visely na zdech.
Jednou odpoledne Stelu probudila kočka prašivka. Skočila jí do obličeje. Stela se lekla, kočku odhodila a uvědomila si, že takhle to dál nejde. Že se svým životem musí něco udělat, dát všechny věci do pořádku, a pokud možno zbavit se Lindy, šátkovýho bytu a té hrozné kočky. Nejdřív si musí vyzvednout svoje věci. Pak může přemýšlet, co dál. Bylo to už týden co s Markem mluvila naposled. Strašně jí chyběl. Připadala si, že je sama na celým světě, že i kdyby byla v sebevětším davu, pořád bude osamělá. Vůbec se jí nelíbil pocit, že má někoho ráda. Bylo to tak svazující. Oblíkla se a vydala se do Markovýho bytu.
Byl doma. "Ahoj." Řekl rozpačitě když Stela vešla do obyváku. Opřel se o futra a pozoroval ji.
"Ahoj." Pípla. "Přišla jsem si pro věci."
"Chceš jít pryč?" Zeptal se.
Trhla ramenama. Doufala, že se něco stane, že ji zastaví. Omluví se, prostě něco.
"Bydlím teď u Lindy." Řekla nakonec.
"Zlato..." Řekl potichu. "...nevím co na to říct. Možná to tak bude lepší. Nedokážu ti to teď ňák odpustit. Chtěl bych, ale nejde to."
"Jo, v pohodě." Pokývala hlavou a vytáhla ze skříně sportovní tašku. Hodila tam trička. Pak se v ní něco zlomilo. Podívala se na něho. "Víš co? Není to v pohodě. Ty mi nemáš co odpouštět. Neudělala sem nic strašnýho."
"Lhala jsi mi!" Zvýšil hlas.
"Ježiš, lhala.... seš jak malý děcko. Blá blá blá, lhát se nemá." Rozhodila rukama. "Každej lže."
"Já ne. Já sem ti nikdy nelhal."
"Jo. Nelhal, nikdy si mě nepodváděl, nikdy si mě neprohrál v kartách a nad hlavou máš svatozář. Ach, ať z toho neoslepnu!" Dala si dramaticky ruce před oči.
"Né, nikdy sem tě nepodvedl. A nelhal sem ti. Víš proč? Protože tě miluju. Proto, do prdele, nedělám takový věci."
"Do té situace si mě dostal ty. Bylo by dobrý se omluvit." Trvala si na svým.
"Cože?" Udělal pár kroků k oknu, pak se vrátil zpátky a opřel se o dveře. "Ty seš neuvěřitelná."
"Chováš se ke mně hnusně, prohráls mě v kartách. Co chceš abych jako dělala? Mám se ti omlouvat?"
"Mě ale fakt nenapadlo, že s ním pudeš." Podíval se do země. "Měl sem tě fakt rád. I přes to všechno, že seš.... že... nebylo to lehký. Ale měl sem tě rád, do hajzlu."
Stela dobalila tašku. "Je mi jedno co tady meleš, já na tebe kašlu. Najdu si někoho jinýho, kdo nebude takovej sráč." Práskla za sebou dveřma a až pak ji ty slova zabolely.

Seděla v práci, na baru. Na baru v bordelu. Popíjela long drink, kterej vůbec ale nebyl dlouhej. Vysrkla ho za pár minut a objednala si další. Bylo jí do breku. Samota se v ní rozprostírala a žrala ji zevnitř, jako rez. Možná že rezivěla z long drinků. Kdoví. Dívala se na inzeráty bytů k pronájmu. Ale nechtělo se jí nic řešit. Chtěla zpátky za Markem. Celých deset dní se jí neozval. Copak mu vůbec nechyběla? Byli spolu přes rok, každej den. Bydleli spolu. Měl ji přece rád. Tak do prdele... to mu vážně nechybí? Chtěla s ním mluvit, hrozně mu chtěla říct, jak ho má ráda, a že jí schází. Ale byla na to moc hrdá. A tak se nechala užírat tou rzí. Říkala si, že až zreziví celá, nikdo to ani nepozná. Pak zase bude ten stejnej robot, co dřív. A nikdy už nikoho nebude mít ráda, protože to je pěkně na hovno. Chtěla mít ráda akorát sebe, což ale teď nešlo, když měla za hrudníkem ten temnej hnus, nicotu. Vyhodila ze sklinky brčko a exnula drink.
Na vedlejší barovou stoličku si přisedl zákazník. "Co vy tady, slečno, tak sama?"
Ach bože, pomyslela si Stela. Kdyby aspoň ti chlapi vymysleli ňákou originální větu.

Další večer už to bylo neúnosný. Mučily ji myšlenky na Marka. Přece mu musí chybět. Musí. Tak co se sakra stalo? Rozhodla se, že ňákou hrdost hodí za hlavu. Vykašle se na to. Protože jak se zdá, už nemá co ztratit. Rozhodla se jednat. Koupila víno a vydala se za Markem, vyzbrojená tím nejlepším spodním prádlem. Jestli tohle nezabere, je všechno v prdeli. Jak se blížila k jeho domu, byla si jistá že to klapne. Pak všechno bude jako dřív. Zase budou spolu. Přestěhuje se zpátky. Nerada si to připouštěla, ale potřebovala ho.
I když měla klíče od bytu, zazvonila. Přišel otevřít. Byl překvapenej, že ji vidí, ale zároveň byl rád. Stelu to povzbudilo. Spadla z ní tréma.
Sedli si v obýváku na sedačku, každej na jednu stranu. Stela zaběhla pro otvírák a dvě skleničky. Pak se vrátila a nalila víno. Znovu si sedla na svou stranu sedačky. Nechtěla nic uspěchat.
"Nečekal sem, že tě ještě někdy uvidím." Řekl s úsměvem.
"Vlastně...sem šla tak náhodou kolem." Zasmála se.
"To je dobře, že ses stavila." Podíval se na ni. "Žes donesla to víno, nemám tady už žádnej chlast."
Zasmála se. "Jak se máš?"
"Jo, de to. Koupil sem si teď novej stůl do kuchyně, příští týden ho přivezou."
"To je dobře." Řekla. Přistěhuje se zpátky a u novýho stolu budou spolu večeřet.
"Jak to de v práci?" Zeptal se.
"Jo, normálka. Chlapi otravní jako dycky, znáš to." Ušklíbla se.
"Nemáš to lehký." Přikývl a napil se vína.
"Zlobíš se na mě ještě?" Šla přímo na věc.
"Ne." Podíval se do země. "Proč bych se měl zlobit?"
"Protožes byl nasranej."
"Jo, ale... netrap se tím. Prostě se stalo." Znovu se nejistě usmál.
"Pořád na tebe myslím." Řekla. Byla ráda, jak se celá situace vyvíjí, bude to v pohodě. "Chybíš mi. Chtěla bych, aby to bylo jako dřív."
Zhluboka se nadechl. "Já bych taky chtěl, aby to bylo jako dřív, ale nejde to."
Stelu to vyvedlo z rovnováhy. Napila se vína a znovu si dolila. "Cože? Jak to myslíš?" Řekla nervózně.
Zapálil si cigaretu. Podíval se jí do očí. "Někoho sem potkal. Sem teď šťastnej. Vytáhla mě z nejhoršího. Zamiloval sem se."
Stela cítila, jak se jí luxusní prádýlko rozpadlo na prach. Celá ztěžkla. Nicota najednou vážila tunu. "Co-cože? Děláš si prdel?"
Díval se na ni a neříkal nic. Šrotovalo jí to v hlavě. Určitě si dělá srandu, tohle není možný, je to ňákej jeho blbej vtip. Vždyť ji přece miluje, potřebuje ji. Nebo ne?
"Promiň. Stalo se to tak nějak rychle... ale vím, že takle budu šťastnej." Řekl potichu.
"Cože?" Opakovala Stela.
"Má mě ráda." Znovu se hluboce nadechl.
"Cože?" Zopakovala Stela. Pak se trochu vzpamatovala. "Já tě mám ráda, já sem se přišla za tebou vrátit. Mě potřebuješ. Já sem pro tebe to nejlepší." Narůstala v ní panika. Bála se, že bude hysterická.
"Stelo, proboha, já nechci žádný scény."
"Co..cože?" Neměla slov. Celý svět se jí smrskl na co-cože. Nechápala to. To přece nejde.
"Za dva dny se ke mně nastěhuje. Proto sem koupil nový stůl. Vybírali sme ho spolu."
"Ale... ale já tě miluju." Vysoukala ze sebe.
"Já tě mám rád, pořád, ale nedokážu tě už milovat, za to cos mi udělala."
"Proboha, jak udělala? Co sem udělala?" Zapálila si cigaretu. Klepala se jí ruka.
"Lhala jsi mi. Já to prostě nesnesu."
"Co...? Našel sis někoho jinýho protože sem ti lhala? Děláš si prdel? Děláš si prdel, že jo. Nikoho nemáš, jenom mě zkoušíš."
"Myslím to vážně. Už to nejde vrátit, nezlob se."
"Cože? To jako že je mezi náma konec?" Nečekala na odpověď. "Kdo to je?"
"Neznáš ji. Potkali sme se v baru."
"Potkali ste se v baru a hned se k tobě stěhuje? Seš blbej?"
"Tomu ty nerozumíš. Je mi fakt mizerně, ale nemůžu s tím nic dělat, chci být s ní." Dolil si víno a napil se. "Mrzí mě to. Můžeme být kamarádi. Kdybys cokoliv potřebovala-"
"Ježiši, nic horšího už jsi říct nemohl. Na ňáký kamarádství ti seru." Cítila jak se jí derou slzy do očí. Vstala a rychle vyběhla ze dveří. Pak ven, na ulici. Přála si nechat všechnu bolest za dveřma toho bytu. Jenomže to nešlo. Nikdy jí na nikom tak moc nezáleželo. Nikdy nikoho nemilovala. A když už nakonec jo, dopadlo to takhle. Už nikdy víc. Zůstane zrezivělá a nebude už nikdy cítit žádnej smutek. Nikdy. Chtěla odepnout vědomí, jako patentku, chtěla nebýt, odpoutat se od toho všeho. Ale tentokrát to prostě nešlo. Bolest byla moc velká.

Ta příšerná bolest nepřestala ani za dva dny, ani za týden. Bylo to čím dál horší. Samota, bolest a rezavý srdce. Nic víc neměla. V noci nemohla spat. Převracela tu situaci ze všech stran. Myslela na něho. A na ni. Chtěla mu volat. Pak radši rozbila telefon.

Jednou v noci se ta nicota za žebrama rozrostla natolik, že to Stelu zvedlo z postele. Oblíkla se a vydala se k jeho bytu. Pořád ještě měla klíč. Potichu odemčela. V bytě bylo dost světla z ulice. Pohybovala se jistě. Došla až do ložnice. Leželi tam v objetí. Byl to pro ni hroznej pohled. Takhle tam měla být ona. Vytáhla z kabelky nůž. Stála nad nima jak malá mořská víla. Bála se, že se někdo z nich probudí. Přemýšlela, koho bodne dřív. Dívala se dlouze na ni. Byla tak mladá. Potkali se v baru. Kdoví co měla všechno za sebou. Kdoví proč s ním je. Třeba se prostě chytla prvního chlapa kterej ji chtěl. Třeba... třeba ho vůbec ani nechce. Asi by nebylo fér ji zabít. Možná že za to všechno vůbec nemůže. Marek lehce oddychoval, tvář měl zabořenou do jejích vlasů. Dívala se na jeho krásný tělo. A nemohla. Nemohla něco tak hezkýho zničit. Nemohla do něho bodnout. To přece nejde. Měla si vzít pistoli. Jo, to měla. Bylo by to lehčí. Nedokáže to. Po tváři jí stekly dvě slzy. Jedna proto, že ho chtěla zabít, druhá proto, že to nedokáže. Spali vedle sebe a vůbec netušili, že nad nima někdo stojí. A až odejde, vůbec nebudou vědět, že tam byla. Vstanou a nasnídají se u novýho stolu.
Stela tam ještě ňákou dobu zůstala. Schovala nůž do kabelky. Dívala se na ně a říkala si, jak málo stačilo, aby nebyli. Kdoví kdo by je tady našel. Přijeli by policajti. Všude plno krve. Focení, sbírání důkazů, sepisování protokolů. Byl by tady šrumec, zaměstnalo by to spoustu lidí. Stela by si prostě jenom řekla "teď" a zbavila by dva lidi života. Smutný rodiny, pohřby. Jenomže ti dva by umřeli spolu. Patřili by navždycky k sobě. To nejde. Bylo by to moc dobrý.

Vyšla z bytu. Potichu za sebou zavřela dveře. Když vyšla na ulici, zapálila si cigaretu. Chtěla ňák pohnout s tím zkurveným světem. A někdo by měl zaplatit za to, co se jí stalo. Protože zítřejší ráno nemůže být stejný jako ty předtím. Musí se něco stát. Ani neměla nikoho, komu by se mohla svěřit, za kým by mohla jít.
A pak se vydala pomalou chůzí na druhý konec města. Myslela si, že se jde projít. Město bylo temný, hnusný, tichý a nepřátelský. A ráno bude ještě hnusnější. Proto dělala kurvu. Nesnášela světlo.
Cítila jak kdyby byla celá z kamene. Jak kdyby v tom kameni byl dynamit, kterej bouchne, když něco neudělá. A zničí jí to. Nechtěla se zničit. Teď zrovna se nějak extra ráda neměla, ale stejně. Byla by jí škoda. Tak dlouho se sebou žila. Nemůže se takhle podrazit.
Najednou stála před domem Kačera. Zabouchala. "Kačere kurva vylez, to sem já." Zakřičela potom. Dlouho se nedělo nic. Pak se pohnula klika. Dveře se otevřely. V nich stál Kačer ve slipech a v nátělníku. Promnul si oči. "Co tady doprdele děláš? Kolik je?" Byl příliš ospalý a taky ožralý. Nevšiml si, co Stela drží v ruce.
Bodla ho do břicha. Nůž v něm zůstal. Stela odstoupila o dva kroky. Kačer hodnou chvíli vůbec nevypadal, že se něco děje. Pak se podíval na nůž co měl v břiše. Pak na Stelu. Pak už to šlo rychle. Klekl na kolena, pak padl na zem.
Stela ho jemně kopla do ramena. "Ty za to můžeš." Řekla.

V parku si sedla na lavičku a zapálila si cigáro. Měla dobrý pocit. Udělala to správně. Pro Kačera už další ráno taky nebude stejný jako ty ostatní. Pro Kačera už totiž další ráno nebude.

neděle 13. září 2009

Drink Drunk Punk

Seděly sme se Simou na pivu a debatily nad světem. Nad tím světem v cizině. Protože se právě vrátila z Řecka.
"Je to tam všechno na hovno, furt jenom moře, v noci tam jezdí motorky, nevyspíš se, a když něco chceš a neumíš anglicky, vypadáš jako debil."
"No, právě proto se musím přihlásit do ňákýho kurzu." Řekla sem. "Protože potřebuju anglicky mluvit. Cítit se jako debil není nic moc."
Sima: "Je to děsný, že?"
Já: "Jo. Vypadáš jak blbá magikostka, sedíš v restauraci a neumíš si ani objednat makrelu z grilu."
Sima: "Ale zas tak strašný to nebude, ňáký základy mám, jako já se docela domluvím, nejsu úplně blbá. Umím říct třeba o minerálku."
Já: "Jako jak?"
Sima: "Water."
Já: "Water co?"
Sima: "No Water prostě, to stačí."
Já: "No tak rozumět ti budou, to jo." Smála sem se. "Ale furt budeš vypadat jak ten blbec."
Sima: "Jo. Přihlásíme se do ňákýho kurzu."
Já: "Tak fajn."
Další den sem jela z města a v šalině sem viděla leták na začínající kurzy na jazykovce. Doma sem koukla na jejich stránky a zjistila, že mají dobrý ceny. Hned sem se teda přihlásila, a zavolala Simě, jestli nechce chodit taky. Řekla, že si to rozmyslí.
Další den se stavila na kafe. Seděly sme na balkóně, kouřily a Sima začla opatrně: "To je daleko, ten kurz, že?"
Já: "No, ve městě. Není to daleko, sedneš na šalinu, za dvacet minut seš tam."
Sima: "To je moc, dvacet minut. Byla sem se podívat tady dole, ve školce. Učí tam angličtinu, a je to ještě s hlídáním dětí."
Já: "No jo, ale představ si úroveň takové výuky. Bude tam sedět deset matek, co si právě odskočily od plotny, a na otázku "Where are you from?" vesele vykviknou "I´m Jiřinka". Todle fakt nechci absolvovat."
Sima: "Co znamená "where are you from?"
Já: "Aha."
Sima: "Co aha?"
Já: "Já sem myslela, žes říkala, že se domluvíš."
Sima: "No tak znám pár slovíček ale né věty jako."
Já: "Heh, Simo... "
Sima: "No tak vidíš, stejně bysme nemohly chodit do stejné úrovně kurzu."
Já: "No, asi ne. Já sem se přihlásila do pokročilých začátečníků."
Sima: "A já sem asi úplně začátečník, že?"
Já: "To by sis musela udělat zařazovací test, ale pokud nejseš naučená fráze, větnou skladbu, minulý a budoucí časy, a ze slovíček zvládneš "Water", tak asi bude lepší ta školka."
Sima: "Ty se mně směješ."
Já: "Né, nesměju. Jenom žes tvrdila, že se domluvíš."
Tvářila se na mě dost uraženě.
"Simo, ale dyť já anglicky taky neumím. Proto se du učit, ne?" Snažila sem se to urovnat.
"A naučí tě něco takovej kurz?"
Trhla sem ramenama. "To záleží na tom, co od toho čekáš. Já teda aspoň to, že budu v těch hodinách mluvit anglicky. A taky se chci na milijon věcí zeptat, a od toho tam bude ten učitel."
Sima: "Já nevím, jestli to není zbytečný."
Já: "No tak pokud si chceš objednávat v řecké restauračce pití výštěkem "Water", tak to asi zbytečný pro tebe bude."
Nasraně típla cigáro. "Neměla sem ti to říkat! Furt si ze mě děláš prdel."
Já: "Ale hovno. Nedělám si prdel. Ale divej, na jazykovce budeš mít víc chlapů. Ve školce každopádně ani jednoho."
Sima: "Ty to máš teda vymyšlený."
Já: "Já ne, hele. To, že v kurzu budou nacpaní kravaťáci nebo studentíci, to pro mě fakt není terno."
Sima: "Třeba by tam byl ňákej pěknej fotbalista."
Já: "Blbneš? Fotbalisti sou všichni blbí, ti se určitě nepohrnou do kurzů."
Sima: "Tak to by ses divila, oni se musí v cizině domluvit."
Já: "No tak asi ti, co hrajou v zahraničí, né ale tadi ti škvároví ... hadi."
Sima: "Děláš ze sportovců blbce, ale oni nejsou všichni blbí."
Já: "Žádnýho chytrýho sem eště nepotkala."
Sima: "A znáš aspoň ňákýho?"
Já: "Ne. Ale kdyby byli chytří, nedělali by sport. Takovou zbytečnou námahu. Příde ti nějak chytrý nebo vtipný běhat na hřišti za balónem? A to dělají dospělí chlapi!"
Sima: "Jak se řekne anglicky fotbal?"
Já: "Stupid game."
Sima se zašklebila. "Há há, todle sem náhodou pochopila."
Už si hledám brigádu. Na jaře nám začínají hlavní koncíky a není času nazbyt. Zatím váhám mezi KFC a prací na pokladně v hypermarketu. Nemůžu se rozhodnout, co je strašnější.
Navečer sem si vysloužila (a vysouložila) volno. Sima se mnou nechtěla nikam jít, zato ale volala Jája s Edou, a tak sme si dali sraz na hlavňáku. Z jedinýho stánku v celým Brně, kde mají Report se mi podařilo ho vysomrovat z výlohy, a ve 20.00 sem stála pod hodinama, četla sem si, šťastná jak blecha. Jsem zvyklá čekat, protože ze všech lidí na celým světě chodím přesně jenom já. Asi za čtvrt hodiny mi Jája zavolala a zjistili sme, že tam celou dobu stojíme dva metry od sebe, otočení k sobě zádama. Takže sme se vůbec neviděli. Neva. Nabrali sme teda směr hospoda.
Večer to byl veselý. Probrali sme story z mládí, sestavili žebříček nejhorších řidičů, co sme s nima vůbec kdy jeli (a vyhráli to ti, co už si cenu nevyzvednou pochopitelně). Jája nadávala na Kese s Yvet, a todlencto už nikdy jako, to co bylo na té zábavě, a špekulovali sme nad tím, jestli sou tak blbí, nebo to jenom hrajou. Vytasili sme historky, jak sme tahali ožralý kamarády domů. Nenápadně samozřejmě. Vzpomněla sem si, jak sem takle táhla Buginu, ani chodit chudák nemohla, já taky moc ne, ale byla sem na tom o trochu líp. Statečně sem ji opřela o dveře, zazvonila a utekla na schody. Když její otec otevřel a Bugina se vhroutila do bytu, dostala takovou facku, že sem to do té doby eště neviděla. Což se dalo trochu pochopit vzhledem k tomu, že jí bylo čtrnáct. Eda vytáhl historku, jak Níťákovi zacpal pusu rukou, když blil, "protože kdyby poblil šalinu, byl by to strašnej trapas, musel sem ho ucpat."
Jája si dramaticky dala ruku před pusu. "Mohl se udusit blitkama."
Eda: "Stejně nakonec umřel, takle by to bylo akorát o rok dřív."
Probrali sme taky jackass a nejděsnější klip, co sme viděli na YouTubu. Když pominu ty nejděsnější videa, kterým říkáme "zpívající hlavy"... Vyhrály to džekesí hrátky v domově důchodců.
Eda s Jájou vykládali, jak si musí vzít další půjčku, aby koupili na barák kotel. Protože vyloženě makají jenom na to, aby zalepili účty za plyn. Platěj tolik, že já bych se zhroutila. Takže vymysleli kotel. A aby toho nebylo málo, Eda vymyslel, že nechá na zahradě vykopat studnu. Bylo mně jich líto. Už jim musí být delší dobu jasný, že ohledně domečku přecenili svoje finanční schopnosti. Ale nevzdávají se. A to je hlavní. Ale úplně nejvíc se o ně bojím, že to spolu nedotáhnou do konce, rozejdou se, a oboum zbydou akorát tak děsný dluhy, z kterých by normální člověk skončil na psychině. Já teda určitě. Ach jo, sou to dva třeskoprsci.
Eda mi sdělil, že pro mě mají narozeninový překvapení, a je to kapela na vesnické zábavě.
Eda: "To je vesnický punk, to něco uvidíš."
Já: "Minule to byl punk až dost."
Eda: "Né né né, todlenc už bude dovopravdy. Budeš mít oslavu narozenin jako ďas."
Jája: "Škoda, že ti nemůžem zorganizovat něco lepšího. Já vím, že todle je..."
Eda: "Ty vole, Vokurko, já kdybych měl prachy, tak ti zaplatím koncert Billy Talent u Prdule."
Potom nám Eda vyzradil, jakou si nechá udělat novou kérku, i když naposledy měl na mě frfly, jakože "hlavně už se nekéruj, mně se to nelíbí, budeš vypadat jak člen motorkářskýho gangu...." Domluvili sme se, že pudu s ním. Jestli mi zasponzorne ňáký můj další kérkový projekt, to je eště v jednání. Rozhodně bych si dala něco dozadu na ruku.
Potom sme se přemístili do Charlie´s. Většinou tam hrajou sračky, nečekala sem nic moc. Zase bylo natřískaný. Zarazilo mě, že když sme přišli, hráli Eat The Rich, protože to teda běžně není v repertoáru. Mrkla sem teda vedle baru a byl tam úplně jinej dýdžej, tím se to vysvětlilo. Borci tam byli divní. Prostě jiní. Něco viselo ve vzduchu. Šla sem pro pití. Eda už byl slušně na sračky, a začal dole u stolů předvádět svůj taneční repertoár, tak sem si řekla, že lepší bude koupit mu nealko pivo, to ani nepozná. Šla sem teda na bar pro piva a jak sem procházela, tak mě ňákej borec plácl po zadku. Zastavila sem se, a zakřičela na něho:
"Co děláš, ty debile?"
A on: "I don´t understand."
Já: "You fucking chicken shit!"
Zíral. Vzala sem teda ty piva a vrátila se ke stolu, kde Eda předváděl svoje šou. Nedá se to popsat, to se musí vidět. A taky že všichni zírali. Jenom sme se Jájou smály, občas sem něco vyfotila, ale fotky vyšly rozmázlý. Ani ten foťák ho nepobral. Od protějšího stolu přišel jakýsi boreček, a nevěřícně se zeptal Jáji, jestli Eda je její přítel. Řekla, že jo. Potom, co odešla na hajzl, ten stejnej borec přišel za mnou a ptal se, jestli je to vážně náš kamarád. Řekla sem, že vážně jo. Jak se Jája vrátila, přišel další borec a na něco se Jáji ptal. Řekla, že mu nerozumí. Mluvil anglicky. Tak sem to musela překládat. Ptal se Jáji, jestli pude tančit, ta že teda jako ne, a on se ptal proč ne, tak mu řekla (já sem řekla), že tady má přítele. Zeptal se mě, jestli sme odtud, tak sem řekla, že jo a zeptala se ho, odkud je on. Pyšně se vyprsil a ukázal na odznak vlaječky, který měl na tričku. Tak nějak sem tu vlajku nepoznala, tak sem zkusila hádat.
"You are from Finland."
Zatvářil se dotčeně. "No, Sweden."
Po tomhle fiasku se jaksi urazil a odešel. Neva. Potom k nám přišel ňákej další borec, co mluvil anglicky. Ptal se, jestli umím anglicky, řekla sem "little bit" a už seděl u stolu a vesele konverzoval. Jája neumí anglicky ani žbleptnout, Eda taky ne, takže sem tam sloužila jako překladač, což se mi moc nelíbilo, protože sem musela přemýšlet. Ani sme se nenadáli, a už u nás seděli další tři anglicky švitořící borci. Byli z Belgie. Naštěstí mi nikdo neukazoval vlajku, protože belgickou vlajku bych nepoznala, ani kdyby vedle ní byl nápis Belgia. Vylezlo z nich, že sou tým kolem helikoptéry, protože tady byly ty letecký dny, jeden z nich byl pilot, a zbytek kolem něco jako - nevím jak to napsat. Technický tým prostě. Pak se tam chvilkama míhali ještě další dva, co k nim patřili. Eda se rozhodl, že ho to tam nebaví, a že vypadne. Potřeboval o tom asi informovat pilota.
"Vokurko, řekni mu, že du pryč, protože já poslouchám metal, a né takový sračky, s tím ať dou do prdele."
Já: "He don´t like this music, because he is fan of metal."
Eda: "Řekni mu, že je to tady pěkně trapný, a všichni co to tady poslouchají, sou pěkní sráči."
Já: "He is drunk."
Pilot se smál. Říkal něco jako, že Eda je zajímavý člověk.
Já: "Yes. He is amusing when he is sober, but when he is drunk, he is...insane."
Eda: "Cos mu řekla?"
Já: "Že seš borec."
Eda teda vysmahl, a my sme tam s Jájou zůstaly samy s letcama. Jája potřebovala s jedním z nich probrat teorie okolo všech alb Madonny, a já sem to celý musela překládat, ó můj bože, pak sem se s jedním z nich bavila o fesťákách, a o hudbě, říkal, že je velkej fanda RATM, z toho sem byla unešná, tak sme zase rozebrali Rejče, pak sme kecali o Belgii, ptal se mě, proč sme tady měli tu revoluci a tak, rozebrali sme, jak jejich systém podporuje rodiny s dětma, a jak náš systém nepodporuje nic, a najednou byly tři ráno. Mezitím sme si s Jájou párkrát zatančily, zaskákaly, ňáký borci se mě snažili vytáhnout na ploužáky, ale vzdali to když sem uprostřed válu začla skákat. Když sme se už s Jájou zvedaly, že vypadnem, hráli Helmuty, to sem teda vůůůbec nečekala, byla sem u vytržení a všem sem vykládala, že ten text složil můj kamarád v léčebně, a kupodivu z toho nikdo odvázanej nebyl, ale my s Jájou teda jo, protože to byla bomba. Potom si za mnou přisedl zase ňákej polák, co vypadal jako Serj Tankian, a možná to byl on, a furt se mohutně bavil o americké politice, což mě nebavilo ani trochu, tím míň, že sem v sobě měla už tři piva a čtyři tequily. Politickou shit debatu sem ukončila bouchnutím do stolu a výkřikem "Bush ííííz a fucking bitch."
Na cestu domů sme si vzaly taxíka. Teda Jája ho vzala a hodila mě dom. Samozřejmě, že sem se ho zeptala, jestli má zbraň. To je moje tradice when I´m drunk, a nemíním to porušovat. Řekl, že pistoli nevozí, protože to je blbost, a následoval výčet všech strašných věcí, který se staly jeho kolegům, protože tu pistoli měli. Jája byla jaksi mimo a uprostřed hrůzostrašné historky, kdy ňákej borec popravil taxikáře, se trochu zcestně zeptala, kolik stojí kůň. Domů sem dorazila o půl patý ráno.
Doteď se tady se mnou nebaví ani noha od stolu.
Anty Flágy si furt nemůžu smazat z empétrojky, furt sem na to měkká. Kluci jedni.... mají to v hlavkách trochu pomotaný, ale tak ta hudba mě baví, takže... se asi máme rádi.
Scénář pořád upravuju, dělám podtržítka, dopisuju popis postav (a do toho se mně teda chtělo ze všeho nejmíň) a co nejvíc oddaluju chvíli, kdy dopíšu konec. To bude smutek. Nedovedu si to zatím představit.
Ke konci září mám na Riviéře fesťák, Horkýže, Vypsanou Fixu, Semtex, Entry a takový záležitosti. Takže se pudu podívat. Doufám, že už nebude moc zima.

Tak, a tohle sem dostala k narozkám od Katt. Ještě jednou díky!

středa 2. září 2009

Imagináři útočí

Byla sem sama doma. Teda až do chvíle, než sem se rozhodla sednout k počítači a něco přepsat. V tu chvíli se u mě objevil Tex.
"Todlenc teďka vynech, musíš dopsat ty příběhy." Řekl imaginárně, protože byl imaginární, a ve skutečnosti tady nebyl. Mávla sem nad ním rukou.
"Neotravuj. Teď na to nemám čas."
"Musíš si ho udělat. Divej, kolik nás tady zase je. Musíš s tím něco udělat !" Nedal se odbýt.
Podívala sem se kolem. No ovšem. Už tady byli zase. Všechny ty literární postavy strašící a vyhrožující, že neodejdou, dokud jejich příběh nezpracuju.
"Už vás mám plný zuby, ste občas fakt děsně otravní. Teď nemám čas. Potom." Slíbila sem.
"Potom u tebe znamená nikdy." Řekl otráveně.
"Mě už to tady nebaví." Řekla prodavačka potravin Marie.
"No, tak tvůj příběh de každopádně poslední, to je ten nejnudnější, co jsi sem mohla přinýst." Odsekla sem.
"A kdy teda přídeme na řadu my?" Zeptal se Felix, držící za ruku Annu.
Znechuceně sem obrátila oči. "Felixi, ty se ani neozývej, ty zrovna nejseš moc velkej charakter, a být tebou, na ten příběh nespěchám."
"Co s tím mám dělat?" Trhnul ramenem. "Čím dřív to dopíšeš, tím dřív budeme pryč. Já moc dobře vím, že mě nemáš ráda. Ale já tě taky dvakrát moc nemusím. Takže už to napiš, my zmizíme a všichni budeme mít klid."
"Jo, jo. No tak dobře. Dyť už mám půlku hotovou." Snažila sem se předejít dalším zbytečným výpadům. "A nebuď drzej. Nebo to na konci nehezky schytáš."
"Tak toho se fakt nebojím." Zašklebil se. "Hodilo by ti to ten příběh úplně někam jinam. A to nepotřebuješ. Mě nemůžeš zabít!"
"Tak to máš dobrý." Povzdychl si spisovatel, co neměl jméno. "Někteří z nás skončí daleko hůř."
"A někteří neskončí asi vůbec nikdy." Zaprskal Tex.
"Texi..." snažila sem se bránit. "Můžu já za to, že ste se mi roztáhli na sto stránek? Můžu za to? Přestaňte vymýšlet kraviny, a já to konečně dopíšu. Šlo by to?"
"A co bysme pak jako dělali?" Zíral na mě udiveně.
"Ach jo." Vzdychla sem. "Vy mně tady zůstanete do konce života. Ale vás teď neřeším, já se potřebuju zbavit tady těch." Hodila sem hlavou k ostatním.
"Mohla bys dopsat aspoň mě." Poradil mi Spisovatel. "Máš to našlápnutý, tak tomu jenom dopiš konec a hotovo."
"Dopiš konec a hotovo?" Vypískla sem. "Ty seš dobrej, to by mohl říct každej. Jak si myslíš, že to udělám? Že si jako řeknu: ´Dneska dopíšu konec tady tomu´? Takle to přece nefunguje."
Podívala sem se do předsíně. Démon tam zakašlal a vychrchlal oheň. Marie polekaně uskočila.
"Propána, tady já nebudu! Žádám tě, prosím tě, dopiš to moje. Jako první. Já tady mezi těma šílenýma postavama nemůžu být. To je na mě moc !" Třepala se jí brada.
"To je najednou fňágání, že...." Fakt mě vytočila. "Ale sakra, proč si sem lezla? Zrovna tvůj příběh se mi nehodí nikam. Klidně sis mohla najít někoho jinýho, kdo to zpracuje. Viewegha třeba."
Gas se zasmál. Podívala sem se na něho. "Ty seš tady taky? Ježiši. Už sem řekla Texovi, že vy máte čas. Takže ty, ani Tex, ani ti další... neotravujte mě. Zmiz!"
"Mně to právě teď tady příde zábavný." Smál se. Pak se opřel o futra a sledoval, co s tím vším udělám.
"Aspoň jeden den.... kdybyste zmizeli. Všichni..." Přála sem si nahlas. Podívala sem se na monitor, kde na mě blikala bílá obrazovka. Musím to přepsat. Dneska už jo. Zkusila sem je ignorovat. Vzala sem si teda sešit, kde sem měla rukou psaný text, a naťukala první dvě věty.
"To zase bude přepisování na celej týden." Poznamenal Tex.
"Neslyším tě." Oznámila sem mu.
"Né, to bude tak na měsíc." Rozhodila rukama Ema, moje alter-ego. "Než to napíše, stokrát se podívá na internet, upraví milijón fotek v PhotoFiltru, zahraje si několik her, třikrát přehodí tapetu na komplu, stáhne pět alb a tři filmy." Pobaveně vykládala Texovi.
"No, to sem se dočkala...." Zakroutila sem hlavou. "Aspoň ty bys mě mohla ňák pomoct."
"Nemohla. To musíš ty. A dobře to víš. Je zbytečný tady s náma debatovat, prostě piš." Poradila mi.
"Napíšu, jak ste otravní." Zařvala sem do předsíně, aby to slyšeli i ti vzadu. Prostitutka Stela přišla za démonem, aby si od něho zapálila cigáro.
Dívala sem se na ně, jak jí plivnul na cigaretu plamínek, a Stela párkrát potáhla z Marlborky. Pak na něho mrkla.
"Nechci ti radit, Stelo..." Houkla sem na ni. "Ale porozhlídni se po ňákým zapalovači. Démona ti možná brzo odpíšu a zmizí."
Zasmála se a opřela se o zeď.
Ema alter-ego pokračovala: "Dokud to nenapíšeš, nebudeš mít klid, dyť to víš."
"No jo, já vím. Ale nemůžu psat, když.... se mi nechce."
"Tobě se nikdy nechce." Řekl Tex. "Máš k nám zodpovědnost. Něco dělat musíš."
"Já žádnou zodpovědnost nemám, to sis vymyslel. Vy ste přišli, nikdo vás tady nechtěl, sakra !" Zvýšila sem hlas. "Napíšu o tom, jak ste otravní. A nejotravnější je Tex, ten bude mít zvláštní odstavec." Podívala sem se na něho s převahou.
"Tím se zase zbytečně zdržíš." Řekl Gas. "Napiš konečně tu blbost o Marii a zbav nás jí. Je strašně blbá, furt buzeruje. Já už chci mít od ní pokoj !"
"Marie by měla zmizet, to je pravda." Pokývala sem hlavou. "Ta je tady naprosto zbytečně."
"Jo, jenom tady zavazí." Přidal se Tex.
"No dobře, tak teda jo. Du na to." Řekla sem jim. Otevřela sem novej soubor a chystala sem se psat příběh jedné prodavačky potravin, která se menuje Marie....
"To stejně nedopíšeš." Řekla Ema.
"Neser mě. Vidíš, že píšu, ne?" Promnula sem si unaveně oči.
"Nemáš žádnou kázeň, žádnej postup, nic..." Pokračovala. "Nechápu, proč začínáš něco novýho. Proč nedopíšeš něco, co máš rozepsanýho. Zmizí ti některý zbytečný postavy."
"Chtěli ste se zbavit Marie, tak píšu...."
"Jo, nech ji psat, proboha, ať už se jí zbavíme. Furt melduje kraviny, kdo to tady s tou ženskou má vydržet." Vložil se do toho Gas.
Marie se na mě prosebně dívala. Měla zaťatý pěsti a možná si držela palce, aby už odtud mohla vypadnout.
"Ema má pravdu." Řekl Tex. "Měla bys pracovat systematicky."
Podívala sem se na všechny. "Fajn. Víte co? Už mě serete. Fakt mě nebavíte, a já o tom napíšu."
"Udělej tam Texovi ten zvláštní odstavec." Poradil mně Spisovatel.
"Né, to teda né. Nikdo z vás mně nebude radit, co a jak mám psat. Štvete mě. Strašně. Takže.... du na to."

Za mohutnýho přihlížení všech postav sem naťukala první dvě věty:

Byla sem sama doma. Teda až do chvíle, než sem se rozhodla sednout k počítači a něco přepsat...