úterý 29. prosince 2009

Zase za rok....

Když sme sehnali všechny dárky, myslela sem si že mám jako vyhraný. No tak to omyl. Měli sme pro Aničku vláček, Lego, Bárbínu, puzzle, poníka s česacíma vlasama, a ještě jednu panenku s šálou a čepicí. Taky sem jí udělala krabičku sladkostí. No a co, proč by nedostala něco dobrýho, ne? Takže na štědrý den nastalo balení dárků. Zašila sem se do pokoje ke komplu a balila, a poslouchala sem u toho Jamese Morrisona, vůbec nevím proč. No každopádně jako hudba na balení dárků to vůbec není špatný.

Když sem měla hotovo, hodila sem je do pokoje na gauč, přikryla je dekou a Aničce sem řekla, ať tam vůbec nechodí. Ještě sme před dveře dali židli a říkali sme si že ji budem hlídat.

Pak sem musela na nákup, protože sem zjistila, že nemám olej na smažení řízků, ani hořtici do salátu, což byl skandál, ale pravda je, že mě tam vyhnalo hlavně to, že sem neměla cíga. Albert už týden před vánocema jaksi nevede majonézu. U prázdných majonézích regálů se na mě smála cedule jako prase „supermarket roku". Hm. Když už sem u těch cedulí, nejvíc se směju náboru nových zaměstnanců. Cedule v Albertovi hlásá: „Kde jinde máte možnost být v práci se svými kamarády?" No ty jo. Když se podívám na ty zdrchaný prodavačky, z nichž jedna je matka Yvet, tak je mi jasný, že to už bych rači kamarádila s vykuchanou králičí hlavou. Yvet je odpadní materiál a vedlejší účinek kamarádění s Edou. Chjo. Furt ji tady potkávám. Ať je léto nebo zima, furt má žabky, hnusný nohy a ztvrdlý paty a kdyby se její tuk přesunul na hrocha, tak i ten hroch ho bude mít nadbytek, a kdyby se její blbost přenesla na blbouna, tak ten blboun bude nejblbší ze všech blbounů široko daleko, v celým blbouním království. Naposledy sem ji potkala u pokladny, stála u svojí matky, která markovala, a ohledně tuku a blbounství platí to stejný.

„Zdárrrrrek." Zachrčela na mě Yvet, protože ráčkuje jako prase.

„Zdar." Řekla sem.

„Dobrrrrý den." Řekla matka Yvet, protože taky ráčkuje jako prase.

„Už si byla za Edou? Podívat se na malýho?" Vyjela na mě Yvet, protože se mnou celou dobu soutěží, kdo je větší Edův kámoš. I když nevím proč jí to baví.

„To je tvarrrrrohový koláček?" Zeptala se mě matka Yvet nad evidentně tvarohovým koláčem.

„Byla sem se podívat na malýho, ale to bylo naposledy co sem tam byla." Oznámila sem.

„Prrrrroč?" Řekla Yvet potěšeně, páč vyhrála bitvu o nejlepšího kámoše.

„Protože když sme tam byli naposledy, ožral se jak prase, vysklil okno fošnou, propadl skleněnýma dveřma, Hugo to tam ve finále spravoval a já sem chovala uřvaný malý mimino."

„A malej je hezkej?" Nedala se Yvet.

„Nevím, nevšimla sem si." Řekla sem nasraně. A taky to byla pravda.

„Ty krrrrrosány sou plněný nebo prrrrrázdný?" Montovala se do toho Yvetí matka. Asi na sebe chtěla upoutat pozornost.

„A Jája je v pořádku?" Nadhodila Yvet další trapnou otázku.

„Kromě toho že žije s Edou? Nevím. Jaksi sme se nedostaly ke slovu."

Když sem odcházela, věděla sem že Yvet jim okamžitě bude volat. A že jim všecko poví. A řekne pochopitelně i to co sem neříkala. Seru na to.

Úplně nerada potkávám v obchodě někoho známýho. Připadám si divně když se mám mezi regálama s někým bavit a snažím se co nejdřív utýct. Nesnáším stát ve frontě na uzeniny a radši kupuju předražený vakuovaný šunky. Úplně nejvíc mě dokáže nasrat když přehážou zboží a já pak lítám po celým obchodě, zmatená jak sova ve dne, a hledám sterilovanou kukuřici. A když už potřetí zaparkuju u kompotů a ta posraná kukuřice nikde, objeví se přede mnou mega nápis: Supermarket roku.

No nic. Takže nebyla majonéza, ani balící papír, kterýho sem ještě trochu potřebovala, zato sem potkala mladou od Káchy. Aby to nevypadalo, že utíkám moc rychle, zeptala sem se ze sportu, proč spolu Kácha a Hugo nemluví. Né že by mě to zajímalo, ale chtěla sem získat čas, abych pomalu ustoupila směrem k rohlíkům, odtama skočila k marmeládám a odtama zdrhla přímo k pokladně. Tou blbou otázkou sem si ale pěkně naběhla, a ona se do mě pustila, že Hugo o nich kdesi šíří pomluvy a kdesi cosi, oči jí lezly z důlků rozčilením a já sem ve finále řekla, že je mně to přece úplně jedno a že sem to vlastně vůbec vědět nechtěla, a šla sem si stoupnout do megafronty na cigára.

Doma sem musela udělat bramborovej salát a řízky, což byla katastrofa, zasraná celá kuchyň, do toho Anička na sebe strhla ubrus, čímž mi zničila všechny vánoční dekorace, co sem tam umístila, no prostě hotovo dvacet. Z rádia hrály připosraný koledy a taky tam říkali, že vánoce sou svátky klidu a pohody, z čehož mi vyplynulo, že sem si asi zapomněla vzít nějaký drogy, jako ostatní lidi.

Pak sme se šli podívat na pohádku. Anička někam odběhla a když přišla, hlásila, že v pokoji sou pod dekou dárky. Myslela sem že dostanu infarkt. Čekala co jí na to řeknu. Honem rychle sem ze sebe vydolovala, že si to do toho pokoje schoval Ježíšek, protože se s tím přece nemůže tahat. Že je to jako takový překladiště. A že teď se Ježíšek určitě zlobí, když Anča leze kam nemá. Nato spustila hroznej řev. Musela sem si vymyslet další story, že sem teď Ježíška potkala v předsíni a říkal, že se nezlobí, že jí večer ty dárky jakože přinese.

Zasedli sme teda k štědrovečerní večeři, jenom proto abysme zjistili že nikdo nemá hlad. Zazpívali sme koledy. Nemohla sem si vzpomnět, jak začíná Hajdum Pajdum Tydlidum, což Aničku zase rozbrečelo. Pak teda Hugo zazvonil v obýváku na zvoneček. Řekla sem Aničce, že to byl Ježíšek.

„Nééé, to byl taťka." Řekla bystře.

„Taťko zvonil si na zvoneček?" Snažila sem se dělat divadlo když přiběhl do kuchyně.

„Já? Ne." Řekl Hugo.

„Lžeš!" Řekla Anička. „To není pravda." Ale než stihla udělat scénu, odtáhli sme ji ke stromku. Radost veliká, rozbalování dárků mohutný, největší radost samozřejmě udělalo Lego.

Já sem nedostala nic. Udělalo se mně blbě ze salátu a šla sem spat.

Svátky sem si nijak neužila. Protože mě sraly. Co bych si koneckonců jako na tom měla užívat.

Návrat do práce byl ale brutální, po devíti dnech volna, musela sem si hned z rána vzít dva prášky na bolení hlavy. Všichni se asi rozhodli, že před koncem roku zruší telefony. Furt sem chodila akorát kouřit. Fika byla celá potlučená, protože spadla ze schodů a vypadala eště hůř než já, mrtvola. Očko se zhulil a asi hodinu se na mě tlemil jako Cartman. Tlučhuba nám celý den vykládal o Hells Angels. Šéf mi řekl, že su šikovná, ale moje hovory v podstatě stojí za hovno. Asi onemocním a nebudu.

čtvrtek 17. prosince 2009

Brejloun

Všechno se mi nedaří, což není nic neobvyklýho. A ty nervy! Tak mě vynervily vánoce, že sem myslela, že sebou prásknu o zem, omlátím si hlavu o dlažbu, a nechám stýct krev do kanálu. Vyrazili sme s Hugem do města, s velkým posláním sehnat Aničce vláček. Všude plno lidí, tahali krabice, kabele, vánoční papíry, stromky, a měli u toho ten nablblý vánoční výraz, jakože je to sice hrůza a děs, ale má to tak být, a doma máme vanilkový rohlíčky, a tak sme strašně happy. Pořád sem myslela na Sonju, že asi měla pravdu, že su škarohlíd a blbka, a že udělat si vánoce po svým může každej bez toho, že by se nasíral. Pak do mě někdo žduchnul krabicí. Pomalu ale jistě mě přecházela chuť dělat si vánoce hezký a nějak svou buranskou mysl znásilňovat. Když sme vešli do Teska, udělalo se mi špatně z lidí a z vánoční výzdoby, z vydýchanýho vzduchu a z tlustých ženských, který stály u vánočních dekorací a rozmýšlely jestli bude lepší koupit podšálky, který byly vyzdobený červenou roztřískanou baňkou, nebo bílou roztřískanou baňkou. Zavelela sem k ústupu "nebo se pobliju". Zašli sme do picérie. Zapomněla sem, že nejím pizzu. Dala sem si žampionovou. Dvakrát sem do toho kousla, a zaječela sem že to chutná jako posranej napařenej knedlík. Snědla sem jenom sýr a žapiony. Mařka vedle mě pidlala pizzu umělohmotnou vidličkou, vůbec jí to nešlo, nemohla se najíst, no ale hlavně že dělala dojem na šamponovýho borca, kterej ju vzal asi do pizzerky na rande, či co. Fuj. Řekla sem, že tam nebudu, a táhla sem Huga zpátky do obchoďáku. Koukli sme na vláčky. Ze všech možných vláčků co mohli mít, měli jenom mašinku Tomáše, která ale stála litr. Tomáš bez kolejí osum stovek. Nechceme. Anička chtěla vlak s kolejema. Takže sme prošli celý oddělení hraček, jestli nemají jinej vlak. Neměli. Valili sme teda do Vaňkovky. První hračkářství, jenom mašinka Tomáš. Chtěla sem ještě koupit sadu Bratz Rock Angel, ale zjistila sem, že to je sada panenek, jaksi bez panenek. Tedy že tam panenka měla jenom kytaru, náramek, naušnice a koženou bundu. Což je nám bez panenky jaksi nanic. Mašinka Tomáš za osum stovek, sada kolejí k mašince za litr. Fuj hnus. Skoro sem odplivla blinkánek. Vlezli sme do dalších hraček. Situace stejná. Ze všech možných mašinek jenom Tomáš. Posranej Tomáš. Mega sady Tomáš, batohy Tomáš, trička Tomáš, ručníky Tomáš, plakáty, propisky, puzzle. Tomáš má větší sortiment merchandise než Guns n Roses. No nic. Byla sem vytočená že to svět neviděl. Šla sem teda do Nordsee že se jako konečně najím. Dala sem si smažený kalamáry a hranolky. Obrejlenej boreček mi řekl že na hranolky budu čekat tři minuty. Oznámila sem mu že tři minuty na nic čekat nebudu. Protože čekat neumím. Sere mě čekání. Šla sem teda do mekáča. Tam měli tak hnusný věci, že sem rači zůstala bez jídla. Big sračka menu. Big rozmačkaná kráva menu. Se sýrem. Zašli sme teda ještě do jedněch hraček. Konečně sme ukořistili vláček s kolejnicema za pětikilo. A nebyl to Tomáš! Zašli sme pak teda na jídlo k ťamanům. Dala sem si smažený hermelín a Hugo nudle s gyrosem. Nemohla sem se dopočítat kolik jim mám dat stravenek, ťaman na mě něco drmolil, Hugo zíral a já sem nakonec řekla: Kurvapiča. Dala sem do placu dvě stravenky a dvoukilo ať mi vrátí kolik umí a bylo mně to všecko jedno. Místo hermelínu sem dostala krokety z jakési brokolice. Zašla sem za ťamanem, odprsknout mu, že brokolice není hermelín, pro příště. Snědla sem hranolky a když byl Hugo asi tak v půlce jídla, vstala sem vztekle od stolu, že tady jako nebudu a du pryč, že už se nemůžu na ty lidi dívat. Vystartovala sem od stolu a šla si stoupnout do zimy ven, k bezďákům, a Hugo, protože mě měl plný zuby, a ani se mu nedivím, mě venku nechal vydusit a zmrznout, dojedl si svoje nudle a svůj psí gyros, a pak se veleslavně vyvalil z jídelny a šli sme na šalinu. Jenomže mě nechal tahat krabicu s vlakem, a to sem byla fakt na infarkt a začla sem na něho křičet, že je mi úplně nanic, že sem ho sebou vůbec nemusela brat, mohla sem mít klid a eště bych ušetřila za jídlo. Že sem nedostala facáka, bylo způsobeno asi tím, že mě Hugo prostě neposlouchá, nebo nevím. Sakra, a já sem ho tak chtěla vytočit. Takže mašinka vyřízená.

Další den sem musela na poštu. Bohudíky mě tam Tlučhuba po práci hodil autem, jinak bych zemřela hrůzou a vysílením, kdybych musela jet hodinu emhádé, pak spěchat na poštu a pak se plazit dom. Cesta autem byla pekelná, páč s nama jel eště Očko, a ňákej kluk co bydlí ulicu pode mnou, jak sem zjistila. A dělá na technické podpoře. Na technické sou vůbec samí pěkní borci. Jízda autem byla zajímavá. Mám ráda auta kde se může kouřit. Zjistila sem, že Kluk taky hraje na bubny. A taky na kytaru. A že taky nemá rád Iné Kafe, který nám Tlučhuba pustil.
Na poště to bylo o nervy. Půlhodinová fronta na proplacení složenek, nervy mi vytekly ušima. Přemýšlela sem, proč na poště pracují furt ty stejný matróny, ženský abstolutně stejnýho zjevu jako před padesáti rokama. Tam se to prostě neobnovuje, za přepážkama seděj lachtani. Jakoby předpoklad pro pošťačku za přepážkou byl vypadat jako lachtan, mít brýle a velkou prdel. A ztvrdlý paty, na který nepomůže ani svěcená voda, natož pemza. Čekání ve frontě na balík byla další půlhodina. Fronta až ven. Lidi ve frontě byli taky nářezoví. Říkala sem si, že hnusný lidi si za to můžou sami, že sou hnusný. Například mařka, která vyzvedávala balík s vlasovou kosmetikou. Úplně sem na ní viděla, jak tou kosmetikou žije. Jak je přesvědčená o tom, že kondicionér na vlasy je nejlepší věc na světě, a to jenom proto, že jí to někdo řekl, a rozhodla se toto poselství dávat dál světu, a proto vyzvedává každý měsíc krabici vlasové kosmetiky. Vypadala vyloženě jako kosmetická dýlerka. Hlupaňa Důležitá. Su přesvědčená o tom, že hloupost se lidem vráží do xichtu, proto blbci prostě vypadají blbě a hotovo. Vyzvedla sem si balík s hračkama a druhej s dývkama na učení bubnování a odtáhla sem si balíky v té kose domů. Nechápu proč máme poštu na konci světa.
V práci sem si vzala volno na půl dne abych stihla vyřídit všechny věci, totiž zajít do knihovny a skočit si konečně pro brýle. V knihovně sem musela vrátit knížky, který nemám dočtený a neopovážila sem si je znovu pučit, protože je mi jasný, že se v nejbližší době do knihovny nedostanu. Zaplatila sem pokutu a odkráčela sem pro brýle. Nadšená paní optička už na mě čekala, vytasila brýle a vrazila mi je na xicht. Strnula sem hrůzou, vypadala sem totiž jak péro. Obrýlený péro. Matykářka. Zběsilá knihovnice. Sova Jůla. Myslela sem, že to se mnou praskne o zem, cestou to vemu o roh pultíku s vystavenýma šprťáckýma obroučkama. Krev se mi srazila do malých hrudek a vecpala se do očí, který hleděly přes dioptrie, vyvalený na nejvyšší míru. Optička jásala, jak z dalšího člověka udělala obrejlenýho idiota. Řekla že v těch brýlích vypadám důstojně. Což byla nejhorší hláška které sem se mohla dočkat. Spustil se mi sopel. Zaplatila sem dva litry a vypadla sem ven. Doufala sem, že uklouznu na sněhu, brýle se mi rozbijou, budu dělat, že su nešťastná a pudu si koupit nový, který nebudou vypadat tak strašně. Tak strašně důstojně. Večer sem se musela vydat na besídku ve školce. Anička už na mě čekala. Hlídkovala u šaten. Zjistila jsem, že je tam chudáček samotná, že všichni rodiče už tam hodinu sou a patlají s dětma perníčky a vystřihujou a malujou, jenom já sem se prostě nemohla vyhrabat z postele. Myslela sem že tam bude dřív Hugo, ale ten uvízl v zácpě, a výsledek byl, že chudáček Anýsek celý dílničky hlídkovala u šaten. Chjo. Takže sem honem vlítla do třídy, napatlaly sme perníček, ukázala sem jí na mapě kde je Brno, podívaly sme se na kostru dinosaura a pak sme šli do třídy, kde měla probíhat besídka. Zazpívali sme koledy, Anušku sem vyfotila u stromečku, děti dostaly dárečky, dokonce sem se zapojila s hudebním nástrojem, teda s paličkama, do koledy Hajdum hajdum tydlidum. Nakonec to bylo fajn. Anuška je moc šikovná, mám z ní radost. Radost ale trochu vyprchala, když sme stály na zastávce, čekaly sme na tralalák, děti se koulovaly, Anča chtěla taky, tak říkám ó ká, teda. Tak Anička přišla k dětem "ahoj kamarádi, můžu si s váma hrát?" na to sestrojila sněhovou kouli velikosti pomela a hodila to borečkovi do xichtu. Řekla sem, že todle jako né. Smetla teda sníh z auta, splácala další pomelo a hodila to tomu stejnýmu aktérovi... zase do xichtu. Řekla sem jí, že todle né, že když si neumí hrát, koulovat se nebude. Při větě "každá hra má svoje pravidla" mi zatrnulo hrůzou až se mi zablokovaly krční obratle a říkala sem si, že už mi fakt chybí jenom ty brejle, svetřík, halenečka a zítra jít koupit suroviny na nedělní bábovku. Anča samozřejmě spustila jekot, sopel jí zamrzl pod nosem, v trolejáku se válela po sedačce, pištěla a dupala. Dala sem jí svoje rukavice, který jí byly velký, a jak máchala rukama, vypadala jako bláznivý Střihoruký Edvard.

Druhej den sem v práci vytáhla svoje nový brýle. Upozornila sem ostatní že vypadám hrozně. Nasadila sem si brejle, ostatní na mě chvilku statečně čuměli, pak se začla Enigma strašně smát a ve finále Očko řekl: "no jo, fakt vypadáš jako péro."

sobota 12. prosince 2009

Vánoce a bubny

Posraná zima, posraný vánoce. Nikdo ani pořádně neví, proč se vánoce slaví. A nebo když už to ty lidi ví, stejně je jim to jedno, protože věřící nejsou a ve skutečnosti de teda o to, otrávit vánoční atmosférou spoustu lidí okolo. A to je zase důvod k radosti a k oslavě. Protože kdo by se neradoval při pohledu na uhoněný lidi s krabicema, kabelama, na ženský předhánějící se v tom, která měla dřív umytý okna a kolik kdo má druhů cukroví, protože podle druhů cukroví měří se kvalita člověka a života vůbec, to je jasný.

Protože kdyby nešlo o život, nemohly by kolem toho být takový cavyky. A tak se zpracovávají mega elaboráty, traktáty a ftaláty o tom, jaká je nejlepší náplň do košíčků, jestli mandle drtit, hranolkovat, strouhat, a jestli lískáče loupat, jak moc mají být kokosky máčený v čokoládě, a jestli polomáčenost musí být přesná.

Mezi vánoční smetánku pak zpravidla patří taky lidi, kteří kapra nekupují už naporcovanýho, ale sami si ho několik dní chovají ve vaně, pak ho zabijou, zpracujou, a o vánočním večeru se statečně zajíkají kostma. To je hodný obdivu, vo tom žádná. Někdo kdo si udělá řízek vůbec nemá právo na život a vánoce si nezaslouží.

Dalším ukazatelem vánočního úpadku a životního upadnutí vůbec, je umělý stromek. Vyndat stromek z krabice umí každej, víme? To je znak břídilství. Ale kokupit živej, ty jo, nainstalovat ho do pokoje, ověsit, a nechat opadat, to už chce trochu odvahy. A ve finále vyhodit pochopitelně. Díky tomu se zase musejí totiž navážet spešl kontejnery, a kdo není u spešl kontejneru, jakoby nebyl. A spešl kontejnerů pak sousedi měří svoje stromky. Délku hlavně. Ty co sou až po strop mají co dělat s malým sebevědomím, pitbulem a ferrari. No nic, to už je trochu odbočka. Kontejnerové zastavení.

Ovšem správný občan završí vánoční šílenství šílenou částkou na půjčce od Providentu. Duši ďáblovi upíše, aby pak mohl vypadat celej rok jako dobrák. „Su já to ale chudák, duši sem musel upsat, abysme babičce koupili plazmu, dceři noťas, synovi snovbórd, dědovi auto, manželce zlatý řetězy, echt gold, rozumíš...."

K dokonalé vánoční atmosféře a vysrání návštěv patří sledování vánočních trendů. Jestliže je teď zrovna v módě lila v kombinaci s bílou, je trestuhodný a trestný vyzdobit stromek červeně. Chraň bůh, špatná hospodyňko!

Ráda bych napsala, že sem se na vánoce vysrala. Ale není to tak. Musela sem totiž koupit Ančovičce dárky. Objednala sem teda na netu vláček, bárbínu, dvoje puzzle a krabicu lega. Byla sem spokojená jak nikam nemusím, jak su chytrá horákyně a nebudu se prodírat vaňkovkou. Z obchodu volali za pět dní. Že nemají puzzle s obrázkem pejska. Řekla sem ať tam teda dají puclíky s mikymausem. Pak volali za další dva dny. Že nemají vláček. Jestli můžou poslat krabici bez vláčku. Sakra. Vláček byl hlavní tahoun. Headliner celýho dárkovýho systému. No dobře, ať to teda pošlou. Pak další telefon. Že už zásilku odesílají. Pak mejl. Že zásilka je odeslaná. Ach.

Na cukroví sem se ale vysrala dočista do čista. V práci z toho byli moc zklamaní a smutní. Sázeli na to, že já píct budu. Nevím proč. Místo toho se museli spokojit s kupovanýma vanilkovýma rohlíčkama od recepční. Chudáčci moji operatérští.

Ale rozhodně sem se o vánocích nevysrala na sebe. Jeden den ráno sem se vzbudila s divným pocitem, že mi v životě něco uteklo, že sem měla být přece bubeník, všechno špatně. A pak sem si řekla, ale kurva, proč bych být nemohla, že jo. A rozhodla sem se, že si koupím bubny. Ještě ten den sem si je objednala, protože dělám sice rozhodnutí zbrklý, ale dycky správný. Jenom sem dumala jak moc můžou být elektronický bubny hlasitý, obzvlášť jistá sem si nebyla kopákem. Neboli sem si skoro byla jistá, že dělá vyrvál. A skoro jistá sem si byla dobře. Takže bubny mi poslali za týden, což sem ani nečekala, protože vím, že někteří na ně čekali i půl roku. Zavolala sem Jahůdkovi ať mi je odveze ze skladu PPL. Tam to byla taky dobrá prdel, motali sme se tam jak kačeny v pytlu, pak ten můj balík nemohli najít, pak mi ho nakonec dali, pak sme ho nemohli naložit do auta, protože to bylo moc velký, smáli sme se u toho jako játra, nakonec Jahůdka vytáhl nůžky s tím že každý správný muž má u sebe nůž, ale páč on je teplej, upravil si toto a vozí sebou nůžky. Rozstříhali sme krabici, naložili bubny a odvezli je dom. Doma sem krasavce vybalila a byla sem nadšená, absolutně. Sou to Millenia 100, nebo taky Medeli 502 - myslím že je to to stejný. Bubny sou v podstatě takový pogumovaný plošky, takže není slyšet když se do toho mlátí, teda pokud to hodím do sluchátek. Ale ten kopák, ten je drsnej. Konečně su slyšet! Takže se pilně učím, mlátím, kopu. Baví mě to jako sviň. Až mi přídou výukový dývka, možná se naučím správně držet paličky. Zatím s nima umím ale dobře točit.

V práci mi prodloužili smlouvu na další rok. Jahůdka se rozhodl odejít. A protože se nemohl dohodnout na výpovědi, poslal jim tam pracák, cha. Já sem dostala pokutu za internet. Co se muselo stát, se stalo. Pak vybrali eště pár pokut. Pak nám zablokovali net dočista. I když né tak dočista, jak si myslej. Protože sme našli způsob, jak to jede. Patrik má novou práci, zase u telefonů. Prej je spokojenej. Sima má novou práci v baru. Laura má pořád starou práci, a napsala mi mejl, že i když s ní nekamarádím, protože se mnou nejela na Talenty, tak ona se mnou kamarádí pořád.

Jelikož je zima, a to znamená bojkot všeho, nikam nechodím. Do hospody du jenom když mě Sima dotáhne za uši, nebo v krajních případech, který ale nastávají velmi krajně. Na vánoční trhy sem se dostala jenom díky tomu že sem si šla koupit škvarky. Který nebyly. Koupila sem jitrnice, který byly přesolený a obsahovaly rozdrcený kosti. A oční bulvy. Na podiu stály tři alternativní ženy a dělaly hudbu. Nebo si to aspoň myslely. Měly oblečený sárí, nebo sarin nebo jak se to... jedna měla zavřený oči, kroutila se v tranzu, mlátila do bubínku, druhá drnkala na kytaru a šly z ní zvuky jakou áó, eáááá.... a třetí hrála na housle, což bylo završení všeho zla. Utekla sem. Vánoce už nechcu ani vidět.

úterý 24. listopadu 2009

Koncert Billy Talent Praha 2009

O tom, jak mám hrozně moc štěstí a o tom, jak punk není mrtvej.

Takže. V sobotu sme si nabalili s Hugem věci, odevzdali Aničku babičce a vydali se navštívit tu děvku Prahu. Naskočili sme do žlutýho autobusu Student Agency, kterýmu jela jenom jedna rádiová stanice a na mp3 kanálech valili furt dokola Chinaski, takže zapůjčená sluchátka mi byla tak nějak k hovnu. Film běžel blbej a spat se mi nechtělo. Chtělo se mi pištět, že uvidím Bena. A Aarona, pochopitelně. Cesta nuda, furt sem viděla kolem dálnice jenom břízy, žádná atrakce. Když sme dojeli a uviděla sem Florenc, málem sem umřela hrůzou při představě co nás v té Praze zase čeká. Hned jak sem vylezla, bylo mně jasný, že mě holka Stověžatá chce přinejmenším sežrat. Ze sezení mě bolela prdel. Horkotěžko sme se dostali na Výstaviště, protože v metru aby se prase vyznalo. Nakonec nás teda šalina, ehe - teda tramvaj, vyklopila na Výstecu. Zavolala sem majitelovi ubytovny kde sme jako měli bydlet, že sme skoro na místě činu a že za půl hoďky dorazíme. Řekl že tam někoho pošle ať nám otevře. Nevěděla sem kde přesně ubytovna je, vlastně sem měla sebou hrozně mizerně obkreslenou mapu, která obsahovala asi tři čáry a domeček.

Bloudili sme. Chodili sme jak tydýti. Byla zima. Bolely mě nohy. Nadávala sem. Nechtěla se mi vůbec hledat ubytovna, protože přece musím jít čekat k tourbusům. Chjo, chytla sem strašnýho nerva. Hugo našel hotel Expo a naivně si myslel že tam budem bydlet. Vrátili sme se zpátky k Tesla aréně. Šla sem obhlídnout tourbusy. Byly za těma vysokýma mřížema a chodili tam sekuriťáci. Stalo se mi to stejný co minulej rok, propadla sem absolutní beznaději. Že Bena určitě nepotkám, že se nevyfotíme a že se k němu nedostanu přes mříže, prostě psycho, a rozbrečela sem se jak Jardík. Ano, přesně jako minule. Když sem se sebrala, zavolala sem na ubytovnu, kam jako že vůbec máme dojít. Po navigaci sem to nějak zvládla a zjistila sem že se svou mapkou sem jako byla hodně mimo.

Na ubytovně nás čekal hrbatej kulhající správce. Zavedl nás přes halu a jakousi podzemní garáž do pokoje. Ale teda to byl úlet. Všude smrad, bordel a špína. Pyšně nám ukázal „náš" záchod na chodbě, kterej byl poblitej, a zavedl nás taky do sprchy, pochlubil se, že ji pro nás umyl, ale nebylo to vidět. Rozhodla sem se sprchu nepoužít, aby mě eště nesežral ňákej šváb. Sedli sme si s Hugem zničeně na postele, zjistili sme že jako přikrývky sou jenom tenký deky, a že se netopí. Hugo zničeně pronesl: „Myslel sem že budem bydlet v hotelu kde bude minibar." Rozhodli sme se nebrečet, zapomenout na to, kde budem spat, a přesunout se k hale. Nažhavila sem foťák, a už sem upalovala, vstříc mřížové fotce. Před halou už ve čtyři čekal hlouček lidí. Stáli tam a zírali do šaten. Vedle byly dveře, kde nikdo nestál, a tak sem se tam přifařila a zkoukla sem Talenty zkoušející Devila. Bomba. Byla sem přilepená na skle, ani sem nedýchala, jenom sem potichu zbožňovala. Když dohráli, a vypadalo to, že odchází z placu, zavelela sem na Huga, že dem k tourbusům. Po cestě sem si koupila grog, abych vůbec přežila, zima mě kousala ze všech stran. Fakt blbý počasí na koncík. Zaujala sem strategický místo u zadního vchodu, položila sem si na zem batoh a grog a upozornila sem Huga, že tady strávíme příštích pár hodin. Zkontrolovala sem foťák a dumala, jestli už teď zapnout blesk nebo ne, když v tom na mě houkl někdo z vedlejšího hloučku lidí. Byla to Markie a další tři holky, vytrvalý jádro fanynek Talentů. Smála sem se, že sme zaujali stejný pozice a jak sme se tam takle sešly. Ještě tam byl jeden borec, kterej byl samostatná jednotka, holky říkaly, že je škaredej a že to můžem klidně říkat nahlas, protože nám prd rozumí, jelikož je to Polák, jak už vyzvěděly.

Klepaly sme kosu. Hrůza a děs, v takovým počasí něco podnikat. Kolem autobusů chodili dva sekuriťáci, důležití jak hovna. Jeden z nich furt dělal machry, chodil jak gorila a choval se jak prase. Všude kolem sebe házel kelímky a lahve. Markie se ho zeptala jestli ven příde někdo z kapely. Odfrkl, že určitě né a že máme táhnout. Idiot. Lozil na mříže a zase seskakoval zpátky a my sme se mu smály jak je blbej. Ovšem to sme eště netušily jakou pomstu má v záloze. Furt tam taky chodili bedňáci a ňáký týpci, byla sem nervní že nikoho z kapely nepoznám, protože blbě vidím a taky sem věděla že s množstvím vypitýho rumu se můj zrak nijak nezlepší. Kouřila sem jako o život, nervy napnutý. Vykládaly sme blbosti, pindaly o předešlých koncíkách a krátily sme si tak čas. Najednou se od dveří něco malýho mihlo směrem k tourbusu. „To je Ben?" řekla sem potichu.

Holky kroutily hlavou. Né né, to určitě není on. Kdepak.

„To je Ben!" Zakřičela sem. Poznala bych ho mezi milionem.

„Dyť má fousy, to není on, leda hovno." Řekl někdo.

„Je to on, zamávejte, zakřičte." Snažila sem se je přesvědčit. A nakonec sem zařvala: „Je to Ben!"

Na to se na nás otočil, zamával a chystal se odejít. Zahulákaly sme na něho, ať de k nám. Něco na nás ukázal, jakože za chvilku se vrátí a šel kouřit k autobusu. Stál tak blbě, že sme k němu nemohli ani z jedné, ani z druhé strany. Říkala sem si, že až dokouří, tak příde, přece nás tam nenechá stát jak vázy. Najednou Polák odběhl za roh. Holky dál stály a vyčkávaly. Běžela sem za Polákem. Měl tam Bena, u mříží. Zařvala sem na Huga ať lapne batoh a valí za mnou. Celý stádo se přesunulo na druhou stranu, kde stál Ben, něco Polákovi podepisoval. Když nás uviděl, pozdravil a zeptal se jak se máme. Všechny sme sborově zamečely „hi!" jak ovce. Pak nastalo podepisování a focení. Položila sem si grog na zem a někdo mi ho skopl. Bylo po rumu. Hugo točil a já sem se snažila ukořistit si Bena pro sebe, což nebyl až takovej problém vzhledem k tomu že nás tam bylo sedum. Nechala sem ho aby se mi podepsal a pak sem chtěla vychrmlat větu „Please can I take a photo with you?" Jenomže místo toho ze mě vypadlo něco co začlo „kejt áj..." a končilo to „eh heh". Trapas. Červená sem byla až na prdeli, vůbec nevím co mi na to řekl, a neznělo to jako „bude mi potěšením krásko". Řekl něco jako „germany", a rači nepřemýšlím nad smyslem. Naštelovala sem se teda, roztřesená jak aspik, a Hugo nemohl přepnout video na foťák. Kníkala sem „Hugi, no taaak...." Držela sem Bena pevně, aby se mi nevykroutil. Ben držel. Smál se. Nakonec Hugo udělal fotku. Ben mi poděkoval. Taky sem poděkovala. Pak sem se odklidila a sledovala zbytek posádky jak si nechává desetkrát podepisovat blok. Když bylo hotovo, Ben odběhl a my sme tam zase zůstali stát jak vázičky, já šťastná jako prase, hopsala sem štěstím, hurá, hurá, viděla sem Benečka. Moje duševní dvojče.

Ještě sem chtěla Aarona. Bez Aarona neodjedu. Zrovna měl totiž ten den narozeniny. Musela sem mu popřát, i kdybych měla sekuriťákovi vymlátit zuby a proběhnout do backstage. Byla to moje mise dne. A mise se plní. Stála sem tam ještě půl hodiny. Zima už se nedala snášet. Měla sem hlad a vylitej grog. A co bylo nejhorší, začla se mi křečí kroutit noha. Zase. Zavelela sem k ústupu s tím že Aarona odchytím po koncíku.

Vrátili sme se zpátky na ubytovnu. Zima jak prase. Schovali sme se pod deky, ale vůbec to nepomohlo, navíc po chodbě lítali ukrajinci, křičeli, a do toho všeho si cigáni pustili svoje songy na plný prdy. Po hodině sem toho měla dost. Byl čas přemístit se do hospody. Zvedli sme se teda, přemluvila sem Huga aby si proboha nebral pistoli, zamčeli sme pokoj a zjistili sme že na chodbě je tak veselo, protože cigáni si vaří psa se zelím. Měli u toho na plný prdy ty svoje hárdkóry „šukáre šukáre, džambóre džambóre...."

„Brou chuť." Popřála sem slušně. Ať si dají chlapíci. Punk forever.

V hospodě sem si dala grog. A Brufen, jelikož mě chytla opět křeč. Bála sem se, že zase kvůli křeči bude celej koncík v hajzlu. Taky sme si dali smažák. Čekali sme na to jídlo snad hodinu. Koukla sem na hodiny. Právě začla hrát první předkapela. Měla sem jakousi divnou představu, že předkapely pojedou do desíti, pak nastoupí Talenti. Řekli sme si, že tak o půl desátý se zvednem z té hospody a pomalu se přemístíme na koncík. Protože předkapely byly Silverstein a Cancer Bats, a ani jednu ňák moc nemusím. Silverstein navíc nesnáším. Takže plán byl předkapely ignorovat a na koncík se vydat v deset. Jenomže o půl devátý sem do sebe rychle hodila zbytek druhýho grogu, začla sem se vrtět a těkat a vůbec sem nemohla prostě vydržet na místě a měla sem hrozně neodbytnej pocit, že musíme jít. Tak sme se teda zvedli a šli. Nevěděla sem furt proč se tak hrnu na Cancer Bats, no ale člověk nikdy neví. Lepší poslouchat instrinkty.

Když sme dorazili do haly, zrovna byla přestávka. Koupili sme si pití a vešli do poloprázdné haly. Stoupla sem si k boku a říkala sem si, že až začnou hrát, tak si asi sednu, ať šetřím nohy. Potkala sem Markie.

„Kdo bude teďka hrát?" Zeptala sem se protože sem nevěděla která předkapela šla jako první.

„Talenti." Řekla.

„Cože? Už? Je půl devátý!" Vykulila sem oči.

„Jo, obě předkapely už byly. A stály za hovno." Trhla ramenama.

Hrůza mě obklíčila ze všech stran. Mohlo se mi klidně stát že bych seděla v hospodě zatímco by Talenti hráli. Umřela bych na místě. Ta představa mě úplně přibila k zemi. Šílený. No ty vole.

Za chvilku to všechno vypuklo. Z koncíků si pamatuju tak první dva vály, než se dostanu do svýho trsacího šílenství, pak už vidím jenom svoje vlasy. Bylo to všecko bezvadný. Užila sem si maximálně. V půlce už sem byla tak vyřízená, že sem si říkala, hlavně ať už nehrajou nic božího, na co budu muset skákat, což se teda nestalo. Natáhla sem si sval na boku při nějakým výskoku a opět mě chytly křeče do noh. Nebyl ale vůbec čas přemýšlet nad bolestí. Adrenalin od začátku do konce. Ben skákal, ječel, ztělesněná energie, úplně to rozjel. Proložil to řečma o tom, jaký je u nás boží pivo, jak umíme dobře zpívat, jak je Praha krásná a tak dál... a pak přišlo klasický: „V Praze je hodně krásných holek, ale tahle písnička není o vás, né né né, tahle je o ďábelské ženské... jak se u vás řekne „slut?" Kurva? This song is about the biggest kurva you ever seen." A dali The Ex. Klasika. Nicméně se tomu furt směju.

Hráli vály z třetího alba, podle mě nejlíp vyzněla Dead Can´t Testify, a jak sem čekala, nadchla mě Devil On My Shoulder, do které nás v půlce zapojil. Taky bych jim neodpustila kdyby nehráli Tears Into Wine. Tam sice uprostřed vynechal nějaký slova, ale to sem odzpívala za něho. Úplně sem byla napnutá jestli vyzpívá Saint Veroniku, ale dal to sebejistěa a bezchybně. Přestala sem skákat a jenom sem čučela na obrazovku na to vypětí. Úžasný zážitek. Z dvojky hráli River Below, což mi udělalo radost. Vůbec sem nečekala že dají Turn Your Back, to bylo překvápko. Z jedničky pak zahráli How It Goes.

Jako slabší se mi jevilo Diamant Into Landmine, ale to je asi tím, že ten vál ňák moc nemusím, a asi to bylo hozený do prostředka aby si trochu odpočinuli. Ben popřál Aaronovi k narozeninám, zazpívali sme Happy Birthday a jelo se dál. Znervóznil mě přídavek Red Flag, protože podle mě je to už moc obehraný, ale musím uznat, že naživo to má prdy, a vyvedený to mají dobře. Oproti tomu Fallen Leaves se mi neoposlouchá nikdy, ta je věčná.

Koncík skončil akorát když sem byla na pokraji svých sil a daleko za pokrajem, řekla bych. O celým koncíku musím říct, že byl perfektní. Jsem absolutně nadšená. Čekala sem hodně, hodně sem dostala. Co se týče těch dalších věcí... lidí o něco míň než loni, což sem vzhledem k vydání třetího alba nějak nečekala. Vzduch na jedničku. V hale bylo sice chladněji, což okomentoval i Ben a doporučil nám ať se k sobě přitisknem, no ale bylo dýchatelno, což oproti minulýmu koncíku byl luxus. Pití nám prodali i s víčkama, což bylo další plus v případě že bych někde stála sama v kotli, mohla bych si tak hodit lahvu do batohu, né jak minule. Vadilo mi že nebyl až tak nahlas zvuk aby mě to rozdrtilo. Bylo to nějak tichý. No, tichý... teda, relativně. Ale přesto, chtělo to větší prdy. Taky mi vadilo světlo, místama byla hala dost osvětlená, a to působilo rušivě. Taky bylo trapný že byly zavřený šatny, ale měla sem hozenou bundu na zemi, takže mi to až tak nevadilo.

Po koncertě sem byla zničená jak ostříž. Jenomže mise je mise. Obešli sme teda plot a dostali se zpátky dozadu k tourbusům. Tam stála ještě jedna holka. Taky čekala. Vyčkávali sme asi půl hodiny. Najížděly kamiony a bedňáci skládali aparaturu. Někteří hodní nás pozdravili. Sledovala sem to celý a tetelila sem se blahem. „Divej, bedňáci, teď naloží všechny ty repráky, boží." Hugo zakroutil očima. „Simtě, co je na tom božího...tahaj bedny."

Pak přišel sekuriťák, ten co sme se mu smály. Nečekala sem nic dobrýho. „Jesli čekáte na podpisy, musíte k třicetdvojce." Zasyčel.

„Kam k třicet dvojce?" Zeptala sem se.

„Na druhou stranu, sem nikdo nepříde."

„Aha." Trhla sem ramenama. Měla sem pocit že se nás chce jenom zbavit. No ale nakonec sem se rozhodla že se teda přemístíme. U vchodu 32 stál nějaký hlouček fanoušků, to mi dalo trochu naději, že někdo dostal echo. Rozhlídla sem se kolem. „No ale proč by šli právě tudma? Nemají tady ani auto." Uvažovala sem nahlas. Tahle hláška způsobila v hloučku zmatek.

„Možná odjedou minibusem, ten stojí támhle." Ukázal někdo na stříbrný auto. No dobře. Rozhodla sem se teda že budem čekat tady. Někoho pak napadlo jít dovnitř. Jenomže jako překážka se nám jevila recepce, kde hlídal vrátnej. Zima byla strašlivá, pořádně přituhlo. Klepala sem se jak ratlík bez oblečku, jektala sem zubama a říkala sem si že takhle tam dlouho nevydržím a je potřeba to nějak vyřešit. Pak už ale nad nějakým zdlouhavým řešením nebyl čas přemýšlet. Chytla mě křeč do nohy. Kroutilo se mi chodidlo, lýtkový sval mi drtil kost na čtverečky, bolest jako kráva, strašná a šílená, nemohla sem ani chodit, ani stát. Naběhla sem dovnitř, k recepci, jakýpak copak, a jestli by mě chtěl někdo vyhodit, měl by smůlu. Svalila sem se tam na sedadlo, vyzula si botu, masírovala sem nohu a kvičela sem jak prase u porážky. Za mnou hned vběhl Hugo, chytl mi nohu a snažil se s ní něco dělat. Noha se dál kroutila. Adrenalin opadl. Brufeny sem neměla. Ani rum. Bylo to čirý zoufalství. Co dělat? Přece teď neopustím stanoviště. Musím vidět Aarona, nezdar vyloučen. Konečně sem pro nohu našla ucházející polohu. Hodila sem si ji na šprušli mezi sedačky. Pomalu odeznívaly křeče.

Když viděli ostatní, že sedím vevnitř a nikdo mě nevyhodil, neohroženě se přidali. Seděli sme tam teda já, Hugo, holka co s náma stála vzadu, pak vedle mě ňákej kluk v černým oblečení, holka s mamkou a dva emaři, kluk s holkou. Kolem furt chodili ňáký lidi. Občas kolem projel někdo s vozíkem a provezl jakýsi hrnce a tácy, pak tam jezdil někdo s přepravkama, pak tam byl asi čtyřikrát řidič, jestli má přeparkovat auto nebo ne. Pak tam přišel jakýsi týpek za vrátným a říká: „Je tady zítra ňáká akce?"

Vrátnej: „Jo, zítra je Bořek Stavitel."

„Bořek co? Co to má jako být?"

Vrátnej: „Nevím, ale divej, tady to máš napsaný. Dneska byl Billy Talent, zítra je Bořek a potom Prodigy, to je ňáký disko."

Všichni jak sme tam seděli sme se začli trapácky smát. Jenomže to bylo tak jediný co nás na chvilku drželo při životě. Pak se dlouho nedělo nic. Hodinu se nic nedělo. Emařský kluk usnul. Choulili sme se tam do bund jak kuřata. Už sem taky pomalu usínala. Ztěžkly mi víčka, měla sem toho za ten den dost. Říkala sem si že když usnu, neva, někdo mě vzbudí až tady budou. Až tady bude Aaron. Má přece ty narozeniny...musím ho vidět. A chtěla sem se ještě přefotit s Benem, bez mříží. Celá hala byla tichá. Od vrátnýho šel jenom zvuk z televize. Kluk v černým pořád držel svinutý plakát. Už s ním nebubnoval.

Najednou mě probral ňákej křičící hlas.

„Co vy tady děláte? Na co tady čekáte?" Stál u nás nějakej chlap. Vrátnej vylezl z kukaně. „Právě sem se jich chtěl zeptat." Přidal se.

Trochu sme se probrali a zírali sme na ty figury. „No na co tady čekáte?" Nedal se ten uječenej.

První se zvetil kluk v černým: „Čekáme na kapelu."

„Jo vy myslíte tamty." Zasmál se vrátnej.

„Tady ale není žádná autogramiáda, seberte se a běžte." Řekl ten uřvanej.

„To nám jako chcete říct, že sem nepřijdou?" Zeptala se mamka od holky.

„Ne. Ti už sou dávno pryč. Šli tamhle k zadnímu vchodu na autobusy a odjeli." Odfrkl idiot.

Zvedla sem se a šla ven. Říkala sem si, že to takle přece nemůže skončit. To teda kurva ne!

Venku byla strašná zima. Chtělo se mně spat a brečet a všechno dohromady. Řekla sem že aspoň pudeme najít ňákou hospodu kde se ohřejem, protože jít zpátky na ubytovnu a mrznout tam do rána, to se mi fakt nechtělo. Byli sme skoro u křižovatky, když sem uviděla že na druhý straně haly stojí ňáký lidi.

„Blázni. Oni tam na ně ještě čekají." Řekla sem. „Dávno přece odjeli."

Pak sem viděla jak blýsknul ňákej foťák. „Hele foťák, oni fotí. Oni fotí!!!"

Únava neúnava, šmahem sem přeběhla přes celou halu k chumlu lidí. První co bylo, tak sem viděla že tourbusy tam ještě stojí. Druhá věc byla že sem si všimla že se tam ty lidi fotí s někým v kapuci. Když sem se prodrala blíž, viděla sem že je to Jon. Hurááá sláva, neodjeli. Na Jona byla pěkná fronta. S ničím sem se nesrala, předběhla sem a vyfotila se s ním. Byl hodnej a zlatíčko. Na ňáký vybavování ale nebyl čas, lidí tam bylo fakt hodně. Říkala sem si, že jestli tady celou tu dobu čekali, v té zimě, tak to teda klobouk dolů. Když Jon všechny odbavil, všechno podepsal a vyfotil se, tak se rozloučil a odešel.

A přišel...Aaron! Nadšením sem byla bez sebe. Sborově sme zazpívali Happy Birthday. Začal se fotit s holkama. Opět se mi nechtěla stát fronta, protože co kdyby mezitím utekl, a tak sem se vtěrkla dopředu a zeptala se ho, jestli se s ním můžu vyfotit. Yes, sure. Přimáčkla sem se k němu jak nejvíc to šlo. Aaron je úžasnej. Vysokej a takovej... těžko to popsat. Zvláštní. Dycky mě napadne akorát takový to... nepusť mě a chraň mě. Aaron je fakt zvláštní. Těžko se mi od něho odtrhávalo. Pak sem se na něho podívala, poděkovala sem, on taky poděkoval a pak sem rozpřáhla ruce, přitiskla sem ho k sobě a řekla sem Happy Birthday. Dobrá záminka, to chcu častějc. Jakýpak copak.

Na ubytovně sme pak přežili noc pod třema dekama, stejně sme ale chytli rýmu. Další následky koncíku sou občasný křeče v nohách a natažený břišní sval, dál namožený svaly za krkem a naražená ruka. Ale štěstí...štěstí milijon. Co bych pro ty kluky s talentem neudělala.

Takže, všechno se mi povedlo. Štěstí sem měla tolik, že sem si ho vyplýtvala na rok dopředu. Byla to akce, která mi vlila krev do žil, úplně mě to odbouralo a já se hrozně těším až tady budou příště, a slavnostně si slibuju, že tam budu taky.

 

 

pátek 20. listopadu 2009

Krevety

Jak sem si naivně myslela, že z Ladi vymámím whisky, cíga, co slíbím to nedodržím a pak už se do konce života neuvidíme... to by se možná stalo kdybych mu kdysi v pivním rozmaru nedala telefon. Volá šestkrát denně. I kdyby totiž Laďa byl normální borec, jakože není, a nepříklad pěknej, jakože to už není vůbec, a zavolal mi šestkrát denně, tak může věřit tomu že už mě nikdy neuvidí. To stejný se stalo Simě. Potkala borca. Byl dobrej, všecko toto... v pohodě. A pak jí začal volat, esemeskovat, a dokonce jí psal něžný esemesky jak ji má rád. No kdo potřebuje takovej matroš? To je na poblití.

V sobotu v jednu v noci mi volal Patrik. Aby mi řekl, že je mu smutno a že právě jede kolem bilbordu, kde je Elmo. A že se příští týden sejdem na pivu.

Musela sem si v práci vybrat dovolenou, a tak se válím doma a je to pohoda. Už mi z té práce taky decentně hrabalo. Nejvíc mě ale pobavila Enigma. Sedíme takle jeden večer zprudění na lince, nikdo nevolal a tak sme si s Enigmou a se Vzteklinou vykládaly o jídle, a o tom, co bysme nikdy nesnědly. Řekla sem, že bych klidně snědla čokla, že ty psy stejně nesnáším a nevidím důvod proč bych měla odlišovat psa od prasete. Vzteklina řekla že su bezcharakterní hovado. Vzteklina řekla, že by nesnědla koňa. A vůbec, že asi přestane jíst maso. A Enigma řekla, že by nikdy nesnědla krevetu.

"Sem měla předevčírem krevety. Dobrý byly." Řekla sem.

"A já sem měla před týdnem langustu." Řekla Vzteklina. Protože nám dycky musí říct, jak je bohatá.

"Jo?" Smála sem se. "Kdes tady měla langustu? V Modré Ústřici, ne?"

"Náhodou, sou tady restaurace, kde mají langusty, jenomže ty o nich nevíš, protože chodíš jenom do hospod, kde jíš smažák." Vyplázla na mě jazyk.

"Splesniv, langusto. Stříkám se sprejem proti blbosti." Nastříkala sem se imaginárním antiblbím sprejem.

"Já bych nikdy nesnědla krevetu." Zopakovala Enigma. "Nedokázala bych vyloupat maso z brouka."

Začly sme se brutálně smát. "Z jakýho brouka?" Vypadlo ze Vztekliny.

"No z čeho je kreveta?" Znejistěla Enigma.

"Kreveta není z ničeho, to je živočich. Kterej žije v moři." Poučila sem ji.

"Já sem myslela že je to brouk." Řekla Enigma.

"A proto sou krevety zamíchaný v plodech moře." Lámala se Vzteklina smíchem.

Na koncík Talentů nakonec jedu s Hugem, protože Laura se na mě vykašlala. To se dalo čekat. Těším se pekelně. Foťák připravenej, ubytování zajištěný. Akorát se mi rozpadly boty. Doufala sem, že eště koncík přežijou, a vono né. Musím jít teda v něčem, co sou skoro sněhule. Zasoutěžila sem si s Bandzone o vstup do zákulisí a stání na boku pódia během koncíku, a překvapivě sem zase nevyhrála. Bude tam teda čučet ňákej sopel, kterej si to určitě neužije, případně soplica co bude z boku pódia házet plyšáky.

No nic se nedá dělat, třeba se vtěrknu i jinak. Hlavně doufám že najdu tourbusy, a že se potkám s Benem. Taky doufám že mi na koncíku nikdo nevyrazí oko, zuby nebo neurve uši. Dál taky doufám že přežiju obě předkapely a že sebou neškrábnu. V neposlední řadě doufám, že mě Praha nezabije. Minule se o to snažila dost urputně.

pondělí 2. listopadu 2009

Kapucíni, fošny a zase ty úřady

V práci změny. Na oddělení nám byli přidělení nováčci. Je to grupa jako prase. Sedí u nás a poslouchají hovory, což je strašný psycho. Furt do mě někdo jebe židlí, přejíždí mi nohy, motám se do drátů odposlechových telefonů a vysvětluju a vysvětluju... V nové skupině operátorských hvězd se vyskytuje fakt kvalitní matroš. Vede to Kleopatra, která má účes jak kdyby se vyloupla z Egypta a blbá je jak pondělní ráno. Všem už nám stačila říct, co děláme blbě, a šéfovi si stěžovala, že svou práci děláme "od á do zet, ale nic víc". Shodli sme se na tom, že to bude mít hodně těžký. Její největší kámoška je Ovca, která jí ve všem zdatně sekunduje, přikyvuje a já jenom čekám kdy Kleopatře začne říkat "má královno". Pak je tam Ovocná holka. Jí jenom ovoce a zeleninu. Tahá si do práce obrovský mísy zeleninových salátů, igelitky hroznů a furt žere jabka. Se divím že se z toho neposere. Další případ je Vlásečnice. Má uměle namotaný vlasy, přiheftnutý ke svým jakýmasi kroužkama, který sou ale dost vidět. Vypadá jako Hellraiser. Ptala sem se jí kde jako ty vlasy na namotání vzala. Vysvětlila mi, že sou od někoho cizího, že neví. Koupila si je v kadeřnictví. No fuj, to je hnus. Žít s cizíma vlasama na hlavě. Připadá mi to nějak morbidní. Nejhorší ze všeho je ale Exploder. To je mařka, která má strašně vyvalený oči. Ale tak hrozným způsobem, že se jí bojím. Když na mě mluví, musím se jí pořád dívat na ty oči, přitahujou mě, sou hypnotický jako oči skalního hada Kaa, sou děsivý, monstrózní a já furt přemýšlím, kdy bouchnou, explodujou, všechno kolem ohodí sklivcem a krví. Něco příšernýho. Pak je tam Ken, geroj nováčkovské skupiny. Na tabuli nakreslil srdíčka a jakýsi vzkazy..."miluju vás Peťulko a Haňulko" a eště něco jako S + L = VSL, což obkroužil srdíčkem a dokreslil holubičky. Verča když to ráno viděla, shrnula to jednou větou: "Co to je za piče zase." Ken se nesměje. Nikdy. Dělá moralistu. Značně odporně se tvářil, když Vzteklina vykládala příběh o jejím psovi, kterej na ulici vyšukal hnusou olysalou čubu, a když se od ní jaksi nemohl odtrhnout, a spadly mu růžový brýle, hrůzou se posral. Padala sem smíchem pod stůl mezi výukový materiály. Ken se zatvářil velmi znechuceně, vzal svou židli, přejel mi nohu a odsunul se na druhou stranu přepážky.

Skvělý kousek se podařil Jahůdkovi a Vzteklině. Koupila sem si mlíčka, malý kapucínky do kafe. Nechala sem je neprozřetelně ležet u komplu. Druhej den přídu do práce, uvařím kafe, otevřu kapucína - a nic. Mlíčko nikde. Začla sem frflat, že mě ojebali a napustili mi do kapucína vzduchovou bublinu. Otevřu druhýho, nic. Podívala sem se na Jahůdku, dělal že se tomu jako strašně diví a navrhl ať to du reklamovat. Otevřela sem třetího, nic, vzduch. Otevřu čtvrtýho, jakási kapka mlíka jak mravenčí ublinknutí. Ty paka totiž vzali injekční stříkačku, kapucíny nabodali a mlíko vysáli. Přísahala sem že se pomstím. Počkala sem si na vhodnou příležitost. Ta nastala když si Jahůdka vymlátil zub a musel k zubaři. Zpozorovala sem že má na stole musli Vitalis. Natrhala sem papírky, udělala z nich drobný kuličky a do toho sáčku mu to namíchala. A teď uvidíme. Včil sa ukáže!

Dívala sem se na dokument Sedm epoch rocku. Předminulej týden byl o metalu. Zajímavý. A teď bylo o grunge. Úplně sem byla natěšená jak sviň. Konečně sem zjistila, o čem je od Nirvany Serve The Servants. Byl to jeden z prvních textů který sem přeložila, ale furt sem dumala, o čem to asi tak je. Každopádně na ten text si často vzpomenu když se cítím staře. "Jak mi rostou kosti, hrozně to bolí, bolí strašně moc." A taky sem se dověděla, že Where Did You Sleep Last Night je cover. No ty vole. Jako ...cože? Čučím jako puk, normálně mi z toho začlo tikat oko. Ale eště že sem ji neměla tak ráda. Daleko horší by bylo, kdyby adoptovaná byla třeba Lithium. By se mi asi zbořil svět. Dívala sem se taky na překlady Nirvaních textů. Musím říct, že už před deseti rokama sem s kapesním slovníkem dělala daleko lepší verze překladů než je většina na netu. Jak někdo může texty tak zkurvit, nepochopím. Distill the life that's inside of me někdo klíďo píďo přeloží jako "zničím život který je ve mně". Tohle by mělo být trestný. Vypátrat autora a normálně ho hodit krokodýlům. Já když dělám překlad, tak mi to trvá dny, týdny. Nosím ten vál v empétrojce, přemýšlím, pak to přeložím, poskládám, několikrát přepíšu, vycucám slova který potřebuju, nahradím který nahradit jdou a pak přemýšlím jestli sem to udělala s citem. A někdo, tam klidně křápne takovej děs. To je jako chrstnout plechovku barvy na Monu Lisu. Sem se zase rozčílila.

Eště víc sem se ale rozčílila když mě doběhla byrokracie. Valila sem na radnici pro přeplatek nájmu, jakože sem byla po telefonu domluvená s jakousi ženou, že ty peníze budu mít na pokladně a "nebude problém", řekla. Tak já si naivně valím, najdu pokladnu, tam mi řekli, že tady na té pokladně mi to nevyplatí, že musí na jinou pokladnu, že to mám napsaný na ceduli, kde je "druhá" pokladna. Šla sem k ceduli, žádná druhá pokladna tam nebyla, vrátíla sem se a řekla sem, že hovno s octem, že tam žádná jiná pokladna není a žena mi řekla že musím jít na nějaký jiný odbor. Teď já zmatená jak mudla, lítala sem jak pako po celé budově. Nakonec sem vtrhla do dveří Sekretariát, informace. Zeptala sem se kam mám jít. Sekretářka mi řekla, že takový informace nepodává, že jako neví. Sem se zeptala, proč má na dveřích napsaný Informace. Na to mi řekla, že je sekretářka ředitele. No ty vole. Vtrhla sem teda do jiných dveří. Zeptala sem se chlapa, kam mám jít pro přeplatek. Mávl nade mnou rukou, což sem jako nepochopila. Bublala sem vztekem. Pak vstala ženská, co s ním seděla v kanclu, a odvedla mě na chodbu, kde mi ukázala kam mám jít. Zachránila mu život. Stejně spolu šukají. Mrknu a vidím. Šla sem teda na druhou pokladnu. V budově kam mě poslali sem pokladnu nenašla, tak sem se šla zeptat do kanclu kde byly otevřený dveře, kde je pokladna. To už sem ale vztekem měla pěnu u pusy. Takže v kanclu mi velice neochotně řekli, že musím do prvního patra. Dorazila sem teda na pokladnu v prvním patře. Řekla sem, že tam mám mít přeplatek. Žena se mě zeptala kde mám doklad. Řekla sem že nemám, ale že to tady mám mít nachystaný, páč to má v systému, že tam mám přeplatek. Ať se jako koukne do komplu. Řekla že musím jít dolů, za paní Králíkovou aby mi vystavila jakýsi doklad. Z rádia začla hrát Nirvána. Přemýšlela sem o tom jak je na hovno být standartní daňový poplatník. Řekla sem, že ani nápad, že už do žádnýho kanceláře nejdu, že jakej doklad zase potřebujou, že to nechápu, že po tom jejich úřadě lítám hodinu, je mi už do breku, spěchám do práce, a nic sem nevyvedla, jenom sem dvakrát zaplatila nájem, tak tady je občanka, a chci ty peníze zpátky. Po mým velice hysterickým výstupu se žena napila minerálky a řekla mi ať si skočím za paní Králíkovou. Vzdala sem to. Šla sem za paní Králíkovou. Králičí žena nebyla v kanclu, kancl zamčený. Byla sem tak nasraná, že se mi zapálily trysky u prdele a vyběhla sem schody rychlostí světla. Hodila sem batoh k přepážce na zem, složila sem se na přepážkový pultík a celý můj vpád vypadal jako přepadení. "Králíková u sebe není!!!!" Zahulákala sem na ženu. Ženská se konečně pohnula. Někam volala. Pak otevřela pokladnu, vypsala mi doklad, konečně mi dala peníze a já sem odešla s žaludečním vředem navíc.

V sobotu sme jeli na návštěvu za Jájou a za Edou. Protože se jim narodilo mimino a já už sem měsíc slibovala že se tam zajedem podívat. Trávit sobotní den na návštěvě s uřvaným miminem se mi nechtělo, tak sem se doteď statečně vymlouvala na nachlazení, ale dlouho se ta rýma protahovat nedala. A tak sem vzala dětskou židlu na krmení, Aničku a Huga a jeli sme na návštěvu do Vidlákova. Byl to zase nápad za všechny prachy. U baráku sme potkali Edovu matku, která prchala, a oznámila nám že "ti dva se už zase hádají, dělejte něco."
"No jo no...." Zahučela sem. Klasika. Když sme přišli, byl v baráku jenom Eda. Eště nebyl ani tak moc ožralej. Vytáhl mě na dvorek na cígo, zatímco Anička si vevnitř hrála s kočkou. Furt mi opakoval jak mi to moc sluší.
"Vypadáš jak tá...teď se určitě nasereš, jak Diana Kobzanová. Seš tak luxusní."
"Heh, Kobza vole."
"Seš furt drsná."
"Punk pičo!" Zapálila sem si cígo. "Jak se má malej? Jak se menuje?" Chtěla sem jako projevit zájem.
"Ani nevím, je mně to jedno. Seru na to." Smál se.
Zasmála sem se taky. Já sem to věděla. Nezmění se nikdy.
"Hele něco ti ukážu." Dovedl mě k oknu který vede z obýváku. Před oknem ležely fošny. Okno vymlácený.
"Ty vole, cha, to se ti povedlo jak." Řezala sem se.
"Normálka, ona po mně chtěla abych sem nanosil ty prkna. Tak sem je sem hodil. To je prostě punk. Vidíš? Takle na to musíš. Rozbij si doma okno taky." Smál se.
"Já mám plastový okna." Přiznala sem.
"Tak to je hovno model." Kroutil hlavou.
Asi za půl hodiny přišla Jája s miminem. Anička se podívala na malýho a byla upřímně vyděšená. Furt křičel. Sedli sme si na pohovku, v baráku zima jako prase a Jája řekla teda Edovi, jestli by nemohl aspoň posunout do háje tu fošnu, která zaklíňovala okno a nedalo se zavřít. Že se na něho potom jako dá deska a budem v teple. Eda vyskočil na okno, otevřel ho tak že málem spadla garnyž, zakopl o fošnu, zakymácel se, přepadl k protějším vchodovým dveřím a ty vysklil. Myslela sem že je mrtvej. Zbytek návštěvy sme teda uklízeli střepy, lepili dveře a zabedňovali okno. Skvěle strávená sobota.

V neděli sem šla odvízt Aničku k našim. V autobuse sem potkala Laďu. Ach bože. Furt po mně mámil telefonní číslo a stěžoval si jakej je Michal hajzl, jak si myslel že je kamarád, ale on není, je to kurva mizerná. Což je jasný. A chtěl si se mnou dat rande, tak sem se nechtěla hádat, řekla sem že za hodinu budu ve sportbaru, ale vůbec sem samozřejmě neměla v úmyslu tam jít. Předala sem teda Aničku, a rozhodla sem se domů dojít pěšky, protože furt zírám do komplu, a měla bych pochytat čerstvej vzduch a projít se listím. Za chvilku už sem všeho litovala, mrzly mi uši a ani kožich mě nezahřál. Což nebylo to nejhorší. Neprozřetelně sem to vzala kolem sportbaru. Venku už stepoval Laďa a nervózně mě vyhlížel. "Já nikam nemůžu." Řekla sem hned zkraje.
"Proč ne?"
"Protože...nemám peníze." Lhala sem.
"Já mám, všechno ti koupím." Prosil.
"Nemám cíga." Bránila sem se.
"Koupím ti cíga, piva a panáky." Vytáhl na mě Laďa těžkej kalibr.
"No tak jo." Souhlasila sem. Jelikož sem prospěchářka. Strávila sem s Ladinem ve sportbaru dvě hodiny. Na záchodě mi spadla šalinkarta do hajzlu. Ladin mi říkal jak su hezká a hodná. Asi měl zamlžený mozek. A ten Michal, to je kurv, no jo. A já sem myslel, že je kamarád a není kamarád, on to jenom tak dělal. No jo.
"A nechcu se tě dotknout, ale o tobě říkal, že vypadáš jak fetka." Sdělil mi.
"Muhéhéhé.... no ty vole." Smála sem se.
"Doufám že tě to neurazilo." Staral se Laďa.
"Já už sem toho na sebe slyšela tolik, že tohle je slabá hrušková voda." Pokývala sem hlavou. "Stejně mě nesnáší, idiot, protože sem s ním nechtěla jít k němu dom "na kafe". Chlámala sem se.
"Ty jo, tos mi měla říct, bych ho zmazal." Prsil se Ladin.
"Dala bych si whisku." řekla sem na to. Pumpla sem ho eště o dvoje Bora, dvě piva a pak sem řekla, že musím jít "dom žehlit". Cha! Šel mě doprovodit a celou dobu loudil sliby že mu zavolám, že spolu eště někam pudem a že to bude co nejdřív. Všechno sem odkývala. Slibem nezarmoutíš.

pátek 9. října 2009

Znamení

Zavřeli nám lesbí bar a dozněl zvuk kovadlin. Není jukebox, není karaoke, nejsou vožralci. Zmizí odtama hnusnej vyžilej chlap, kterej mě miluje od té doby, co sem mu poradila "jak se menujou ti malí psi vod toho velkýho psa, co lítá vole těma ušima". Nebude tam ani vysedávat jeho družka, co sme jí říkali Marie, a kdoví jak se menovala. Červený xicht, zpuchlina, samá modřina a dva culíky smotaný z řídkých vlasů. Marie to dycky rozvalila na karaoke. Smála se až se jí třepotal zbytek jejích šedých zubů. Zmizí taky Ukrajinec, velkej, zavalitej kápo co sebou tahal svou kurvu. Kurva nosila standartně minisukni a kožich. Ukrajince sme se báli, když sme byli střízliví. Kurva ne, ta ho furt mlátila. No a pak Laďa, kterej furt vytahoval péro na stůl. Neviděla sem ho ani jednou, protože to sem si rači nechala ujít, ale holky říkaly, že nic menšího neviděly. Nebude tam ani starej chlap, kterej dycky pustil Nightwish a rozjel to takovým způsobem, že twister byl proti němu slabý vánek. Nebude tam ani pinkl, kterej nám furt zvedal mikiny ze země, ani pinklice s labradorem. Chjo.
Hlavně že nám vedle postavili novou kubánskou restauraci. Jakoby nestačilo že tady máme Havanu. Já protestuju. Já chci normální zaplivaný podnik, s jukeboxem, levným pivem, a zaplivanýma lidma.
Brácha, sám Velký Pája, se mi vrátil ze Zélandu. Zašli sme do Havany. "Všichni na tebe čumí." Upozornil mě sotva sme vešli do dveří.
"Ty vole, a já sem myslela že sem paranoidní. Ale když to říkáš, je to tak." Smála sem se a přísným pohledem sem sjela chlapa, kterej fakt čuměl. Se všichni domluvili aby ze mě mohli dělat paranoida. Ale konec hry, vážení, odhalila sem to.
Pája mluvil o Zélandě, koupil mi kafe, který mě málem zabilo, a za následek to mělo to, že sem neusnula do půl čtvrtý. Kdoví co se dává do Havanskýho kafe. Pinkli divně čučeli. Pája vykládal jak je na Zélandě pěkně, a tady hnusně, a jak tam našel boha. Já sem říkala, že jasně, že já sem ho přece našla dávno, a brácha se ptal, jestli ke mně přichází znamení, a já sem řekla, že jo, v maličkostech. "Třeba když přemýšlím jak je to s evolucí a bohem, a to téma ke mně přichází samo. Jeden den o tom hrozně přemýšlím, další den potkám někoho kdo mluví o Darwinovi, další den je pořad v telce na to téma, za tři dny na večírku se mě zeptá šéf co si myslím o stvoření světa. A pak si třeba za dva dny přečtu někde náhodou o Darwinovi článek. Z toho usuzuju, že mi to do cesty nepřichází náhodou, a že mi ta síla nahoře, prostě, dává podnět k přemýšlení, a pěkně mi to poskládá za sebe. Takže když vidím takový znamení, vím že mě má rád." Vysvětlila sem. Objednala sem si škopka. Pinkl po mně čučel.
Pájka vyslovil velké přání, abych o jeho zélandských dobrodružstvích napsala knížku. A nechtěl si se mnou dat ruma.

Rozhodla sem se, že bych měla svůj veleslavný deník vydat. Ani né tak proto abych zbohatla ale cloumá se mnou nespravedlnost. Když sem byla nemocná, přečetla sem hodně knížek. A nechápu, proč třeba taková Pekárková by měla být vydaná a já ne. Proč je vydaná Monyová, Pawlowská a kdejakej kozomrd. A tak sem se dala do toho, sestrojila sem dopis pro vydavatelství, kde sem popravdě napsala, jak su originální, vtipná, čtivá a jak se jako autorka můžu doporučit, protože vůbec nejsu horší než autoři, kteří byli vydaní. Obratem mi přišla odpověď, ať si trhnu. No nic, de se dál. Brácha mě utěšoval, že Coelho taky napsal deset neúspěšných knížek. Jenomže tomu se vůbec nedivím, sem ho teď četla a to je fakt břídilství.

Su furt ještě nemocná. Kašlu jak prase. V úterý sem jela za doktorkou. Řekla že to je hnus a eště mě nechala doma. Chtěla mi napsat antibiotika, ale já na prášky seru. Ve městě sem si koupila mikinu, o které sem si myslela, že je oranžová, ale při bližším zkoumání na světle sem zjistila, že je růžová. Dál sem si koupila bezprstý rukavice, který sice nejsou moc praktický, zato sou frajerský. Nasedla sem do šaliny. Zasedla sem místo babě s kabelama, z čehož sem měla nesmírnou radost. Naproti mě seděla holka co měla krásný šedý oči. Ale takový nádherný, světlý, olemovaný tmavou konturou. Naprosto magický. Čučela sem, furt. Holce to asi nepřišlo divný, možná je zvyklá. Možná jí to lichotí, protože ví, že se na ní lidi dívají, protože má kouzelný oči. Jenomže když se lidi dívají na mě, připadám si jak kdybych měla na čele šušeň.
Koukla sem na plakáty a tam na mě velkýma písmenama křičelo: DARWIN. Zasmála sem se. Měla sem moc velkou radost. Má mě rád.

středa 30. září 2009

Veselí emaři, den Debil a dobrá nemoc

Narozeniny sem oslavila se všema z práce. Pozvala sem dokonce i šéfa, a jediná polehčující okolnost pro mě byla, že už nám došéfoval. A došéfoval proto, že nám jaksi nedokázal zatnout tipec. Byl fajn. Takže sem ho teda pozvala. A bylo to nakonec dobře, protože byla sranda. Sešlo se celý naše oddělení plus kluci z technické podpory. Nejdřív sme byli v hospodě, kde sem měla objednaný obložený mísy a tak dál.. ale od tama nás v jedenáct vyhodili, parchanti. Pokračovali sme teda do ... já už si nevzpomenu, kde sme byli :) Každopádně, tam nastala ta pravá prdel. Někdo mi nechal pustit Nirvanu - celý album Nevermind. Vyskočila sem na stůl, za účelem aby mě Fika vyfotila. Všichni se zhulili, včetně šéfa. Debatovala sem s ním pak o přínosu punku a vážné hudby. Taky o prokletých básníkách a o filmu z Bosny. Na závěr debaty o prokletých básníkách sem přednesla Havrana od Poea, načež mě Patrik upozornil že Poe nebyl prokletý básník. Tím zhaslo mých pět minut slávy. Jahůdka mezitím volal že nepřijde. Vymlouval se na to, že z přehlídky jel tak rychle na oslavu mých narozenin, až se rozpadlo auto, respektive na dálnici mu došel benzín. Ale kdo tomu věří, ať tam běží. Eště tři dny sem se s ním nebavila. Ode všech sem dostala cédo Skyline, což bylo bezva. Fika byla na mraky, brutálně se smála, Dýdžej mi přišel říct, že od Patrika slyšel, jak brutálně hraju na flétnu a nahrajem spolu teda nějaký songy, se Vzteklinou sme se normálně bavily, ani sme po sobě neštěkaly a Očko mi dal čokoládu s mašličkou a všem odvyprávěl historku jak neumím strany, jakože když mě veze domů tak mu ukazuju jeď "tááám" a teď "táám". Holkám sem se ve slabé chvilce svěřila, kterej borec se mi z celýho call centra nejvíc líbí (upozorňuju, že je nás tam dvě sta), a oni mi řekly, že to je ale teplouš. Depresi mám eště doteď. Patrik zase všem povykládal jaký sem psycho. Šli sme totiž spolu do hospody z večerní směny. Tma, jo, debatujem o tom, jak budem chodit na vysokoškolský přednášky. Pohoda. Najednou za nama tři emaři. Něčemu sme se s Patrikem zasmáli. Emaři udělali trapný skřeky. Jakože to bylo na nás. A měli kecy. Patrik to neslyšel ale já jo. Zastavili sme na přechodu. Emaři taky. Začli se chichotat. Neboli smáli se nám. Přešli sme přechod. Něco sem řekla. Jeden emař to po mně zopakoval. Druhej řekl že sme trapní. Otočila sem se na ně a zeptala sem se jich, jestli mají ňákej problém. Srabsky řekli, že ne. Co se dá od emáků taky čekat, že jo. Hodili si patky do očí a dělali že nejsou. Trapný. Patrik řekl, že su hrotič, že proti nám nic neměli. Že se o nás vůbec nebavili. A že se jenom smáli protože sou veselí. Veselí emaři, to nevím kam na to Patriček chodí :) Takže na oslavě to všem povykládal, aby bylo vidět, jak su paranoidní.

Laura už bydlí u Toma. Po měsíční známosti. Úžasný. Má to tak být. Protože kartářka řekla. A osud je osud, vo tom žádná.
Edovi a Jáje se narodil prcek. Nějak výrazně to můj život nemění, protože se stejně nějak nevídáme. A nevídáme se proto, protože Jája byla těhotná a já nemám ráda pohled na těhotný břicha, a nemám ráda povídání o miminech. Můj mozek je prostě vyšinutý, ale tohle už není žádný překvápko.

V práci máme novýho šéfa. Hned první týden si vzal do kanclíku na kobereček mě, Patrika a Očka. Seděli sme tam jak retardi se zápisníčkama. Nejdřív vykládal, jak musíme být úspěšní. Draví, zlí, a překecávat, ukecávat, tlačit na ty lidi, zkrátka abysme byli dobří. Vůbec nevím o co tam šlo. Nenápadně sem sledovala Očka a Patrika, jestli si náhodou nedělají poznámky. Nedělali. Byli z toho stejně vedle jako já. Dál mi řekl, ať se nesměju. Že je mě všude slyšet. Stežují si lidi z vedlejšího oddělení, ruším jim telefony. Taky nám řekl, abysme po ostatních operátorech neházeli papírový koule. A abysme na tabuli, kam si máme zapisovat úspěchy, nekreslili kundy.

Nedávno sem měla velice pěkný den D. Neboli den Debil. Nemohla sem si vzpomenout na slova, ani sem nemohla dat dohromady větu. Byli sme třeba kouřit s Fikou a Jahůdkou, a já sem jim chtěla něco povědět.
"Víte jak je to.... no to... ten... jak se to... jak je to kino. Nó...." Poulila sem na Jahůdku bezmocně oči. "No ty velký kina, je tam taky popkorn, hodně kin.... ty vole, ježiši...."
"Špalíček." Řekla Fika.
"Jo, Špalíček." Přikývla sem. "Tak tam když deš, dopoledne, tak je tam taková prodejna...no né prodejna...takový to..jak se to.... počítače tam mají...."
"Internetová kavárna." Řekla Fika.
"Ne." Zakroutila sem hlavou.
"Prodejna komplů." Zkusil to Jahůdka.
"Ale né. Herna. Myslela sem hernu. No a tam když deš dopoledne, tak je to plný děcek a hrajou to...toho...."
"Traviana." Řekla Fika.
"Ale né, myslela sem něco jinýho, ale to je jedno." Utnula sem to.
Pak sme se chvilku bavili o něčem jiným, a potom sem si vzpomněla na nějakou úžasnou historku, co sem chtěla říct. "Já když sem dělala v tom... no tam...vole, já si nevzpomenu. No telefonistku sem dělala... kde to bylo..."
Teď ti dva začli jmenovat všechny firmy, co dělají telemarketing. Fika to nakonec vzdala: "No a není to jedno která to byla firma? Třeba to vůbec není podstatný."
"No podstatný to není." Přiznala sem. "Ale když já už vůbec nevím, co sem chtěla říct."

Brutálně sem onemocněla. Ale jakože kašel mega brutál. S tímhle sem do práce fakt nemohla. A tak sem zavolala, že nikam nejdu, a zašla sem si pro neschopenku. Nejdřív sem na neschopenku vůbec nechtěla, protože mi to nabourá výplatu za dva měsíce. Ale pak sem si řekla, sere pes. Pořádně se vyležím, ať se mám. A tak su na neschopence na dva týdny. Zašla sem do knihovny napučovat knížky. Vypla sem SecondLife. Nastává odvykání od komplu. Zahrabu se v knížkách a bude. Takže sem si pučila:

- Stopařův průvodce po galaxii (konečně)
- Paulo Coelho - Brida
- Paulo Coelho - Čarodějka z Portobella
- Iva Pekárková - Láska v Londýně

Ještě sem chtěla Katedrálu moře a od Coelha Veroniku, ale neměli. Prej příště. Jenomže příště už nebudu mít čas. Chjo. Eště sem taky chtěla Kerouaca, ale nenašla sem. Mám mezery jako prase. No hlavně že sem musela číst Bobše a Babičku. Kurva. Do háje, taková ztráta času. Absolutně nechápu, proč by v téhle době měl někdo číst Bobše. To je jako nějak přínosný? Není, odpovím si sám. Kdyby děcka aspoň nutili ve škole číst Dantovo peklo, nebo něco, co by mělo výchovný efekt...

No nic. Utábořila sem se v pokojíku, na gauč, mám tady peřinu, polštář, čaj a knížky a tak se mně líbí život. Dva týdny teď nevylezu z domu. Ráj na zemi.

čtvrtek 17. září 2009

Oslava stáří na oldies

Od té doby, co o Patrikovi vím, že je jackass, ho nutím sníst lžičku instantního kafe. Řekl, že to je hovno model, se pro nic za nic poblít, a že až budu mít foťák s kamerou, poblije se teda na kameru.

Patrik je moje úpa spřízněná duše. Hodně mluvíme a diskutujem. Meleme o prokletých básníkách, o hudbě, o textech, o knížkách, o filmech. Prostě furt meldujem. Někoho takovýho sem potřebovala. Jahůdka sice je ochotnej mě poslouchat, ale moc to nechápe. Dycky jenom řekne: "Já tě v tom podporuju, ale vůbec tomu nerozumím."
Jednou sem do práce došla celá nešťastná, rozhozená, a oznámila sem Patrikovi: "Všecko na hovno."
Patrik koukal, co se jako stalo. Možná už sem to někde psala, Patrik je hudební všeznalec, má kompl tak nabušenej hudbou, že sem to eště neviděla. Zkrátka ví.
Třepala sem ve vzduchu časákem, a skoro sem plakala. "Ben tvrdí, že Devil není o tom, o čem je. To přece nemůže!"
"Já sem se zase dozvěděl že Radiohead nevymysleli Creep." Řekl Patrik.
"Nebudem ty časáky číst, že ne?" Zeptala sem se.
"Jestli tam není křížovka, tak to vyhoď." Poradil mi.
Pak sme měli sáhodlouhou debatu o tom, proč by se neměly objasňovat texty. Proč by to hlavně autoři neměli říkat. To se prostě nesmí. Pak se ta songa úplně ztratí. Protože každej si tu svou písničku přivlastní, vztáhne na sebe. Udělá z ní něco jinýho, závisle na tom, co z ní chce udělat, co z ní chce cítit. A protože je to subjektivní záležitost, žije si pak takový text svým vlastním životem. A autorovi už nepatří. Kdepak. Je to jako s parfémem, ten taky na každým voní jinak.
Patrik teda věděl o čem je Creep a vůbec nechtěl slyšet, že to vzniklo tak nějak "náhodou". Vztekali sme se oba.
Mimochodem, když už su u Creepu, je to jedna ze skladeb, u které nepochopím, že to někdo ještě nenahrál s houslema, flétnou a cellem. Protože je to krásná písnička a jako kytarovka to má úplně nevyužitý potenciál. To chce orchestr.
Patrik se mnou většinou debatuje rád. Ale končí to u toho, že se nepochopíme, protože podle něho su moc škarohlíd. Například sme se bavili o tom, jak kdysi Beastie Boys dali na koncertě mezi svoje fanoušky 50 kamer. Fanoušci točili, vznikl film. Bezva. Řekla sem, že kdyby to bylo u nás, nevrátila by se jim kamera žádná.
"Já myslím že by se jim vrátily všechny." Řekl Patrik.
"Tady by to všechno ukradli. Víš kolika rukama prošly ty kamery?" Kroutila sem hlavou.
"Tak to vůbec není. Když seš fanoušek, nemůžeš ukradnout kameru svojí kapele."
"No já ne." Bránila sem se. "Ale všichni nejsou tak boží, jako já."
"Jenomže když deš na koncert fandit a ještě se můžeš zůčastnit natáčení dokumentu..."
"Jenže Patriku, to chápeme my dva." Ujistila sem ho. "Mně kdyby se dostala na koncíku Beasties kamera do ruky, dál ji vůbec nepošlu, celý to natočím a pak na dývku budu hledat svoje veleslavný roztřepaný záběry."
"No tak vidíš." Rozsvítil se Patrik.
"Ale všichni takoví nejsou. A že je někdo fanoušek neznamená že není zloděj. Může to být zlý fanoušek." Řekla sem.
"Jenomže když tam ty kamery dali, tak těm lidem asi věřili, ne? Kdyby to bylo jak ty říkáš, tak žádnej dokument nikdy nevznikne."
"No jo, taky se divím že vznikl. Vzhledem k tomu že to nebyl koncík salesiánské mládeže. Když si vezmeš co můžou mít Beasties za fanoušky, když sami sou takoví charakteři..."
"Ale když ty všechno vidíš moc černě. Seš hrozně kritická na lidi." Řekl Patrik nakonec.
To se mě dotklo, protože já sem měla pravdu, on ji neměl, a nakonec sem u toho ještě špatná.

V sobotu sem vzala Aničku do cirkusu. Protože byl zaparkovanej před naším barákem, nešlo to jinak. Všechno šlo dobře, než nastala přestávka. Pochopitelně sme se musely přesunout do zvěřince, což je nejmíň oblíbená část celé cirkusové hrůzy. Teda pro mě. Já se většiny zvířat totiž bojím. Nejvíc koní. Vešly sme do stanu, kde bylo tak málo místa, že to pro mě byla hrůza největšího kalibru. Stály sme v metrové uličce mezi boxama, z každé stany jeden kůň, před nama byl dokonce kůň, kterej tam byl volně. Tolik hrůzy najednou. Když sem se podívala na bok, vyjekla sem hrůzou. Vedle mě měl hlavu černej kůň, ale tak velkej, že sem to ještě v životě neviděla. Celej byl černo černej. Byl tak černej, že i tma proti němu svítila. Měl velký černý oči a obrovskou hlavu. Byl jak vyvrženej z pekla. Čirá hrůza. Ale byl tak krásnej. Dojímání nad krásou koně mě ale rychle přešlo. Někdo vytáhl foťák s bleskem, blýskl koňovi do očí, kůň se splašil, skočil na kovovou zábranu a celou ohradu tak posunul o půl metru. O půl metru ke mně. Myslela sem, že sem umřela. Anička ani nedutala. Lidi panikařili, protože nemohli ani tam, ani ven a do toho tam skákal splašenej pekelnej kůň. Velbloudi syčeli. Do stanu vlítli cirkusáci a snažili se koně zpacifikovat. Nastal ještě větší mumraj. Vážení přátelé, nedělala sem nic. Stála sem naproti koňovi kterej měl pěnu u pusy, výhružně na mě poulil oko, a nedělala sem vůbec nic. Že sem se z druhé strany dotýkala koně, kterej stál navolno vedle mě, to už sem nevnímala. Hrůza nemohla být větší.

Do práce za nama přišel manažer, velký kápo z Prahy, aby si na nás jako došlápl. Zakázal nám internety, z toho sem umřela hrůzou podruhé. Pak nám dával ňákou přednášku, už nevím o čem a pak na něho Tlučhuba vypálil, jestli dostaneme kompenzace za to, že nám nechodí hovory a nemůžem si tak naddělat bonusy. Jelikož hovory nechodí, každej z nás zvedne tak deset telefonátů za den, jinak si luštíme křížovky, děláme kraviny, dokonce sme museli začít hrát volejbal (to fakt Tlučhuba řekl), a musíme číst časáky, což taky není levná záležitost, a když nemáme ten internet, je to všechno pěkně nanic. Tlučhuba nemá zkrátka svou přezdívku nadarmo. Pak se přidal ještě Očko, že když máme zakázanej ten volejbal a hakysak tak to fakt nejde. Ježiši. Manažer nám řekl, že když nemáme co dělat, tak nás přeřadí na mobily. No nazdar teda.

Svoje narozeniny sem oslavila stylově - na oldies party. Původně sme s Laurou teda chtěly jít do Bastily, ale když sme tam dorazily, hráli něco co mohlo být Enter Shikari a nebo taky DJ Tiesto. Moc sem si nebyla jistá. Tak sem se šla zeptat vyhazovačů, co se dneska hraje. "Tady to co slyšíte." Řekl vazbič. Tomu říkám informace jako prase. Šly sme teda do města, dat si u ťamanů něco na jídlo. Vytočili mě dva kořeni, kteří stáli za nama a chovali se tak debilně, že mě to úplně vytočilo. Když sme dostaly svoje sýry v housce, říkala sem Lauře, jaký to sou piče, a že musíme rychle pryč. Míjely sme dvě kurvy, jakože šlapky, a jedna z nich si tu piču nějak vztáhla na sebe, a vystartovala po mně. "Kdo je u tebe piča pičo?"
"To bylo na mě?" Vyštěkla sem.
"Já su piča?" Zeptala se.
"Mluvila sem na tebe?" Zeptala sem se já. Nic. "No vidíš. Eště ňákej problém?"

Laura se se mnou pak docela nebavila, protože nemá ráda když to dělám. Sedly sme si teda ke kašně, dojedly sme sýry a vydaly sme se na Šelepku. Za barem dělal kořeň, kterej je takovej známej boxer. Ale nemohla sem si vzpomenout jak se menuje. Stouply sme si do fronty na pivo. "Ti říkám, to je boxer." Opakovala sem furt Lauře.
"Co kecáš?" Smála se. "Odkud ty bys znala boxera?"
"Se na něho podívej. Je to takovej ten známej českej boxer."
"Si ze mě děláš prdel." Kroutila hlavou.
"Divej, jak má křivej nos. Je to boxer, ti říkám." Nasadila sem si na hlavu kapucu a dala sem před sebe pěsti. Začla sem poskakovat. "Zeptej se ho na to."
"No to se teda ptat nebudu." Bránila se.
"Když se ho na to zeptáš, vysomruju od někoho pak panáky zadara." Slibovala sem.
"Tak jo." Řekla Laura.
Když sme přišly na řadu, byla to katastrofa. "Chtěla bych pivo, matonku, a dva panáky citrusa." Řekla sem.
Dal mi matonku. Pak začal nalívat fernety. Mezitím se zeptal někoho dalšího co si dá. Začal nalívat Jelcina. Zkasíroval dalšího. Pak se mě zeptal, co sem chtěla. Řekla sem, že eště pivo. Natočil pivo. Všimly sme si, že nám ty fernety jaksi nalil tři. Řekla sem, že sme chtěly dva. Když sme dostaly dva, Laura jeden vylila. Pak mi dal pivo. Řekl že chce třicet korun. Za dva panáky, pivo a matonku třicet korun. Byl to týpek jako prase, fakt že jo. Až když sem se na něho nechápavě dívala, řekl že 130 ká čé. Dala sem mu 150. Nevrátil mi. Upozornila sem ho, že se asi někde stala chyba, že mi visí dvacku. Uf. Když sme si konečně šly sednout, napily sme se společně toho mýho ferneta a zjistily sme, že to nebyl citrus, ale normální hořčák. No prostě boxer rulezz.
Potkala sem tam spolužačku z učňáku, která vypadala jak kdyby jí bylo sto let. Přiřítila se ke mně na tanečním place, zrovna když sem byla ve víru největších skákacích vášní, a křičela na mě: "Ty seš Jana?"
A já: "Jana?"
"Jo, Jana." Kývala na mě hlavou.
Já: "Co?"
"Jestli seš Jana."
"Jo, to sem." Vzpomněla sem si nakonec. Laura z toho chytla výtlem jako prase. Bývalá spolužačka mi hned vyklopila že má tři děcka, jedno devítiletý, a dvojčata, a že dělá prodavačku. Ani jedno mě nezajímalo, protože zrovna hráli Nirvanu. Jako pozor - Nirvana na oldies party. Cítím se dotčená. No jo no, spolužačka se musela pochlubit, to je jasný. Úspěšnost jedince měří se manželstvím a počtem dětí. Takticky sem řekla, že sem ji vůbec nepoznala. V překladu to znamenalo, že je stará. Ona mi řekla, že sem furt stejná, akorát o hodně šílenější. No nevím z čeho to poznala.

Jahůdka už doma řekl, že má přítele. Nic moc situace. Došli sme v pondělí ráno do práce a brečeli sme oba. On proto, že to řekl, já proto, že ...protoč. Páč mě furt někdo opouští, a to nemám ráda. Nakonec sme šli truchlit do hospody a bylo to o dost lepší.

Laura odjela s novým týpkem na dovolenou. Po dovolené se k němu nastěhuje. Po třítýdenní známosti. Ale musím uznat, že před ním mám respekt. Je to chlap s velkým Chí. Zaslouží si ho. Konečně někdo pořádnej.

Patrik se nastěhoval do novýho bytu. Furt sme rozebírali, co se mu tak asi může zdát v novým bytě. Tajemství bylo odhaleno. Celou noc v novým bytě se mu zdálo o tom, že sedí ve školní jídelně a zkoumá nutriční hodnotu jídel. Ale to ve snáři není, s tím sme vůbec nepočítali.

pondělí 14. září 2009

Malá mořská víla

Stela byla prostitutka. Nevadilo jí to. Stála v potemnělé zakouřené místnosti a dívala se na Marka. Měl nakrčený čelo, vlasy mu padaly do očí a soustředil se na svoje karty. Občas mrkl na Stelu a naklopil do sebe ferneta. Ostatní hráči u stolu občas pronesli ňákou pokrovou hlášku, jinak neříkali nic. Kouřili a pili kafe, někteří se na Stelu semtam podívali, ale nikdo se neusmál. Stála tam jako nějaká věc, jako něco, co zavazí, a občas někdo zkontroluje, jestli to tam zavazí ještě pořád, nebo už se to ztratilo. Přála si aby už byl konec, zároveň ale věděla co přijde.
Všichni složili karty na stůl. Konec hry.
"Kotě, je mi líto, prohrál jsem tě." Houkl Marek směrem ke Stele, a nejistě se usmál. "Budeš muset jít tady s Kačerem."
Kačer se zazubil. Byl to tlustej týpek, věčně spocenej. Živil se tím, že kradl dráty. Prodával je do sběrných surovin, a co vydělal, to prochlastal. Chodil kolíbavým krokem, protože měl jednu nohu kratší, a proto se mu říkalo Kačer.
Stela dokouřila cigaretu, hodila ji na zem a zašlápla ji. Trochu víc přitlačila, rozdrtila ji špičkou boty. Měla vztek.
Kačer vstal ze židle. "Do piče, to sem měl dneska ale kliku, se z toho asi poseru." Podíval se na Marka. "Kurva mladej, škoda žes nevsadil ňáký chechtáky. I když todle taky není špatný." Sjel Stelu chlípným pohledem.
Jasně, že Stela mohla udělat něco rozumnýho. Mohla se například sebrat a odejít. Ale byla vytočená. Marek se k ní nechoval hezky, vlastně v poslední době to byla dost bída. Měla ho ráda, chtěla aby si jí vážil. Jenomže on se k ní pořád choval jako ke kurvě. Strašně ji to sralo.
Kačer se dokolíbal ke Stele. "Tak dem, prcino, ne?" Teatrálně jí nabídl rámě. Stela se podívala na Marka. Seděl, díval se na ni, ale neřekl nic. Rozhodla se, že mu ublíží. Pak si budou kvit. Zavěsila se do Kačera a odešla s ním.

Když ráno otevřela oči, chtěla je zase rychle zavřít a nebýt. Ležela v tmavým pokoji, vedle ožralýho prasete. Kačer chrápal a smrděl chlastem. Jeho hnusný zpuchlý tělo nebylo ničím zakrytý. Stela si vybavila útržky včerejšího sexu. Moc si z toho nepamatovala. Časem se zdokonalila v mazání paměti. Vždycky když to s někým dělala, poslala svoje vědomí někam daleko. Aby nevědělo. Odcvakla ho jako patentku. Její tělo pak všechno dělalo automaticky. Jenom s Markem to bylo jiný. Kdoví proč. Nikdy se nechtěla zamilovat. Říkala si, že láska je na hovno. Že de stejně všem jenom o sex. Láska je hloupá, a milovat můžou jedině slaboši, co se potřebujou na někoho pověsit. Myslela si to tak donedávna. A bylo jí tak dobře. A pak musel přijít Marek a rozházet jí celej život. Kurva sakra. Kdyby nikdy nikdo žádnou lásku nevymyslel, necítila by se teď tak mizerně. Posadila se na posteli. Nohou přitom skopla flašku, která stála na zemi. Oblíkla se, zapálila si cigaretu, vlasy stáhla do culíku a vytáhla z kabelky mobil. Byla na něm zpráva od Marka: "Nedelej to." Stela si povzdychla. Trochu pozdě.

Hned od Kačera zamířila do hospody. Potřebovala kafe, nutně. Objednala si preso a zapálila si cigaretu. Měla čím dál horší pocit. Nevěděla, jestli je naštvaná na sebe nebo na Marka, nebo na koho vlastně. Proč s ním sakra včera vůbec někam chodila. Měla být v práci. Všechno by pak bylo v pořádku. Posranej den. Přemýšlela, jestli ten blbej pocit zaplaší, když si koupí nový boty. Mohla by to zkusit. Zapípal jí mobil. Zpráva od Marka: "Sukala si s ním?"
Bez přemýšlení odpověděla: "Ne." Možná tím ještě něco zachrání. Kdo nelže, je blbec.
Sotva to odeslala, telefon zvonil. Vzala to.
"Proč mi do prdele lžeš?" Ozvalo se místo pozdravu.
"Já nelžu." Řekla Stela suše, ale už jí bylo jasný, že to nezachrání, že je to zkrátka v prdeli.
"Teď sem mluvil s Kačerem." Vypálil Marek vztekle.
"No a co, do prdele? Poslals mě tam."
"Ježiši, Stelo. To by mě fakt nenapadlo, že to uděláš."
"Chtěls to." Obhajovala se.
"Seš snad na klíček? Máš vlastní rozum, ne? Nebo ne?"
"Ne." Odsekla.
"Jaks to mohla udělat? Su z toho úplně v hajzlu. Celou noc sem nespal." Ozvalo se vyčítavě.
"Tys nespal?" Vztekem se napnula jak struna. "A co sem dělala já?"
"Ty vole, tak to nechcu vědět." Chvilku bylo ticho. "Kurvíš se a ještě mi lžeš."
"Že se kurvím víš od začátku."
"Ale tohle je přece něco jinýho. To je.... to je prostě podraz."
Pinkl donesl kafe. Stela típla telefon. Tohle nikam nevedlo. Chtěla si zachovat chladnou hlavu a vyřešit to pak. Někdy. Až to vyšumí.

Týden přespávala u Lindy. Znaly se z práce. Linda byla trhlá, o něco starší než Stela. Bylo jí 34 a na svůj věk vypadala strašně vyžile. Bydlela se svou prašivou kočkou a všude v bytě měla hedvábný šátky. Byly na zemi, byly hozený přes křesla, byly rozprostřený na stole, visely na zdech.
Jednou odpoledne Stelu probudila kočka prašivka. Skočila jí do obličeje. Stela se lekla, kočku odhodila a uvědomila si, že takhle to dál nejde. Že se svým životem musí něco udělat, dát všechny věci do pořádku, a pokud možno zbavit se Lindy, šátkovýho bytu a té hrozné kočky. Nejdřív si musí vyzvednout svoje věci. Pak může přemýšlet, co dál. Bylo to už týden co s Markem mluvila naposled. Strašně jí chyběl. Připadala si, že je sama na celým světě, že i kdyby byla v sebevětším davu, pořád bude osamělá. Vůbec se jí nelíbil pocit, že má někoho ráda. Bylo to tak svazující. Oblíkla se a vydala se do Markovýho bytu.
Byl doma. "Ahoj." Řekl rozpačitě když Stela vešla do obyváku. Opřel se o futra a pozoroval ji.
"Ahoj." Pípla. "Přišla jsem si pro věci."
"Chceš jít pryč?" Zeptal se.
Trhla ramenama. Doufala, že se něco stane, že ji zastaví. Omluví se, prostě něco.
"Bydlím teď u Lindy." Řekla nakonec.
"Zlato..." Řekl potichu. "...nevím co na to říct. Možná to tak bude lepší. Nedokážu ti to teď ňák odpustit. Chtěl bych, ale nejde to."
"Jo, v pohodě." Pokývala hlavou a vytáhla ze skříně sportovní tašku. Hodila tam trička. Pak se v ní něco zlomilo. Podívala se na něho. "Víš co? Není to v pohodě. Ty mi nemáš co odpouštět. Neudělala sem nic strašnýho."
"Lhala jsi mi!" Zvýšil hlas.
"Ježiš, lhala.... seš jak malý děcko. Blá blá blá, lhát se nemá." Rozhodila rukama. "Každej lže."
"Já ne. Já sem ti nikdy nelhal."
"Jo. Nelhal, nikdy si mě nepodváděl, nikdy si mě neprohrál v kartách a nad hlavou máš svatozář. Ach, ať z toho neoslepnu!" Dala si dramaticky ruce před oči.
"Né, nikdy sem tě nepodvedl. A nelhal sem ti. Víš proč? Protože tě miluju. Proto, do prdele, nedělám takový věci."
"Do té situace si mě dostal ty. Bylo by dobrý se omluvit." Trvala si na svým.
"Cože?" Udělal pár kroků k oknu, pak se vrátil zpátky a opřel se o dveře. "Ty seš neuvěřitelná."
"Chováš se ke mně hnusně, prohráls mě v kartách. Co chceš abych jako dělala? Mám se ti omlouvat?"
"Mě ale fakt nenapadlo, že s ním pudeš." Podíval se do země. "Měl sem tě fakt rád. I přes to všechno, že seš.... že... nebylo to lehký. Ale měl sem tě rád, do hajzlu."
Stela dobalila tašku. "Je mi jedno co tady meleš, já na tebe kašlu. Najdu si někoho jinýho, kdo nebude takovej sráč." Práskla za sebou dveřma a až pak ji ty slova zabolely.

Seděla v práci, na baru. Na baru v bordelu. Popíjela long drink, kterej vůbec ale nebyl dlouhej. Vysrkla ho za pár minut a objednala si další. Bylo jí do breku. Samota se v ní rozprostírala a žrala ji zevnitř, jako rez. Možná že rezivěla z long drinků. Kdoví. Dívala se na inzeráty bytů k pronájmu. Ale nechtělo se jí nic řešit. Chtěla zpátky za Markem. Celých deset dní se jí neozval. Copak mu vůbec nechyběla? Byli spolu přes rok, každej den. Bydleli spolu. Měl ji přece rád. Tak do prdele... to mu vážně nechybí? Chtěla s ním mluvit, hrozně mu chtěla říct, jak ho má ráda, a že jí schází. Ale byla na to moc hrdá. A tak se nechala užírat tou rzí. Říkala si, že až zreziví celá, nikdo to ani nepozná. Pak zase bude ten stejnej robot, co dřív. A nikdy už nikoho nebude mít ráda, protože to je pěkně na hovno. Chtěla mít ráda akorát sebe, což ale teď nešlo, když měla za hrudníkem ten temnej hnus, nicotu. Vyhodila ze sklinky brčko a exnula drink.
Na vedlejší barovou stoličku si přisedl zákazník. "Co vy tady, slečno, tak sama?"
Ach bože, pomyslela si Stela. Kdyby aspoň ti chlapi vymysleli ňákou originální větu.

Další večer už to bylo neúnosný. Mučily ji myšlenky na Marka. Přece mu musí chybět. Musí. Tak co se sakra stalo? Rozhodla se, že ňákou hrdost hodí za hlavu. Vykašle se na to. Protože jak se zdá, už nemá co ztratit. Rozhodla se jednat. Koupila víno a vydala se za Markem, vyzbrojená tím nejlepším spodním prádlem. Jestli tohle nezabere, je všechno v prdeli. Jak se blížila k jeho domu, byla si jistá že to klapne. Pak všechno bude jako dřív. Zase budou spolu. Přestěhuje se zpátky. Nerada si to připouštěla, ale potřebovala ho.
I když měla klíče od bytu, zazvonila. Přišel otevřít. Byl překvapenej, že ji vidí, ale zároveň byl rád. Stelu to povzbudilo. Spadla z ní tréma.
Sedli si v obýváku na sedačku, každej na jednu stranu. Stela zaběhla pro otvírák a dvě skleničky. Pak se vrátila a nalila víno. Znovu si sedla na svou stranu sedačky. Nechtěla nic uspěchat.
"Nečekal sem, že tě ještě někdy uvidím." Řekl s úsměvem.
"Vlastně...sem šla tak náhodou kolem." Zasmála se.
"To je dobře, že ses stavila." Podíval se na ni. "Žes donesla to víno, nemám tady už žádnej chlast."
Zasmála se. "Jak se máš?"
"Jo, de to. Koupil sem si teď novej stůl do kuchyně, příští týden ho přivezou."
"To je dobře." Řekla. Přistěhuje se zpátky a u novýho stolu budou spolu večeřet.
"Jak to de v práci?" Zeptal se.
"Jo, normálka. Chlapi otravní jako dycky, znáš to." Ušklíbla se.
"Nemáš to lehký." Přikývl a napil se vína.
"Zlobíš se na mě ještě?" Šla přímo na věc.
"Ne." Podíval se do země. "Proč bych se měl zlobit?"
"Protožes byl nasranej."
"Jo, ale... netrap se tím. Prostě se stalo." Znovu se nejistě usmál.
"Pořád na tebe myslím." Řekla. Byla ráda, jak se celá situace vyvíjí, bude to v pohodě. "Chybíš mi. Chtěla bych, aby to bylo jako dřív."
Zhluboka se nadechl. "Já bych taky chtěl, aby to bylo jako dřív, ale nejde to."
Stelu to vyvedlo z rovnováhy. Napila se vína a znovu si dolila. "Cože? Jak to myslíš?" Řekla nervózně.
Zapálil si cigaretu. Podíval se jí do očí. "Někoho sem potkal. Sem teď šťastnej. Vytáhla mě z nejhoršího. Zamiloval sem se."
Stela cítila, jak se jí luxusní prádýlko rozpadlo na prach. Celá ztěžkla. Nicota najednou vážila tunu. "Co-cože? Děláš si prdel?"
Díval se na ni a neříkal nic. Šrotovalo jí to v hlavě. Určitě si dělá srandu, tohle není možný, je to ňákej jeho blbej vtip. Vždyť ji přece miluje, potřebuje ji. Nebo ne?
"Promiň. Stalo se to tak nějak rychle... ale vím, že takle budu šťastnej." Řekl potichu.
"Cože?" Opakovala Stela.
"Má mě ráda." Znovu se hluboce nadechl.
"Cože?" Zopakovala Stela. Pak se trochu vzpamatovala. "Já tě mám ráda, já sem se přišla za tebou vrátit. Mě potřebuješ. Já sem pro tebe to nejlepší." Narůstala v ní panika. Bála se, že bude hysterická.
"Stelo, proboha, já nechci žádný scény."
"Co..cože?" Neměla slov. Celý svět se jí smrskl na co-cože. Nechápala to. To přece nejde.
"Za dva dny se ke mně nastěhuje. Proto sem koupil nový stůl. Vybírali sme ho spolu."
"Ale... ale já tě miluju." Vysoukala ze sebe.
"Já tě mám rád, pořád, ale nedokážu tě už milovat, za to cos mi udělala."
"Proboha, jak udělala? Co sem udělala?" Zapálila si cigaretu. Klepala se jí ruka.
"Lhala jsi mi. Já to prostě nesnesu."
"Co...? Našel sis někoho jinýho protože sem ti lhala? Děláš si prdel? Děláš si prdel, že jo. Nikoho nemáš, jenom mě zkoušíš."
"Myslím to vážně. Už to nejde vrátit, nezlob se."
"Cože? To jako že je mezi náma konec?" Nečekala na odpověď. "Kdo to je?"
"Neznáš ji. Potkali sme se v baru."
"Potkali ste se v baru a hned se k tobě stěhuje? Seš blbej?"
"Tomu ty nerozumíš. Je mi fakt mizerně, ale nemůžu s tím nic dělat, chci být s ní." Dolil si víno a napil se. "Mrzí mě to. Můžeme být kamarádi. Kdybys cokoliv potřebovala-"
"Ježiši, nic horšího už jsi říct nemohl. Na ňáký kamarádství ti seru." Cítila jak se jí derou slzy do očí. Vstala a rychle vyběhla ze dveří. Pak ven, na ulici. Přála si nechat všechnu bolest za dveřma toho bytu. Jenomže to nešlo. Nikdy jí na nikom tak moc nezáleželo. Nikdy nikoho nemilovala. A když už nakonec jo, dopadlo to takhle. Už nikdy víc. Zůstane zrezivělá a nebude už nikdy cítit žádnej smutek. Nikdy. Chtěla odepnout vědomí, jako patentku, chtěla nebýt, odpoutat se od toho všeho. Ale tentokrát to prostě nešlo. Bolest byla moc velká.

Ta příšerná bolest nepřestala ani za dva dny, ani za týden. Bylo to čím dál horší. Samota, bolest a rezavý srdce. Nic víc neměla. V noci nemohla spat. Převracela tu situaci ze všech stran. Myslela na něho. A na ni. Chtěla mu volat. Pak radši rozbila telefon.

Jednou v noci se ta nicota za žebrama rozrostla natolik, že to Stelu zvedlo z postele. Oblíkla se a vydala se k jeho bytu. Pořád ještě měla klíč. Potichu odemčela. V bytě bylo dost světla z ulice. Pohybovala se jistě. Došla až do ložnice. Leželi tam v objetí. Byl to pro ni hroznej pohled. Takhle tam měla být ona. Vytáhla z kabelky nůž. Stála nad nima jak malá mořská víla. Bála se, že se někdo z nich probudí. Přemýšlela, koho bodne dřív. Dívala se dlouze na ni. Byla tak mladá. Potkali se v baru. Kdoví co měla všechno za sebou. Kdoví proč s ním je. Třeba se prostě chytla prvního chlapa kterej ji chtěl. Třeba... třeba ho vůbec ani nechce. Asi by nebylo fér ji zabít. Možná že za to všechno vůbec nemůže. Marek lehce oddychoval, tvář měl zabořenou do jejích vlasů. Dívala se na jeho krásný tělo. A nemohla. Nemohla něco tak hezkýho zničit. Nemohla do něho bodnout. To přece nejde. Měla si vzít pistoli. Jo, to měla. Bylo by to lehčí. Nedokáže to. Po tváři jí stekly dvě slzy. Jedna proto, že ho chtěla zabít, druhá proto, že to nedokáže. Spali vedle sebe a vůbec netušili, že nad nima někdo stojí. A až odejde, vůbec nebudou vědět, že tam byla. Vstanou a nasnídají se u novýho stolu.
Stela tam ještě ňákou dobu zůstala. Schovala nůž do kabelky. Dívala se na ně a říkala si, jak málo stačilo, aby nebyli. Kdoví kdo by je tady našel. Přijeli by policajti. Všude plno krve. Focení, sbírání důkazů, sepisování protokolů. Byl by tady šrumec, zaměstnalo by to spoustu lidí. Stela by si prostě jenom řekla "teď" a zbavila by dva lidi života. Smutný rodiny, pohřby. Jenomže ti dva by umřeli spolu. Patřili by navždycky k sobě. To nejde. Bylo by to moc dobrý.

Vyšla z bytu. Potichu za sebou zavřela dveře. Když vyšla na ulici, zapálila si cigaretu. Chtěla ňák pohnout s tím zkurveným světem. A někdo by měl zaplatit za to, co se jí stalo. Protože zítřejší ráno nemůže být stejný jako ty předtím. Musí se něco stát. Ani neměla nikoho, komu by se mohla svěřit, za kým by mohla jít.
A pak se vydala pomalou chůzí na druhý konec města. Myslela si, že se jde projít. Město bylo temný, hnusný, tichý a nepřátelský. A ráno bude ještě hnusnější. Proto dělala kurvu. Nesnášela světlo.
Cítila jak kdyby byla celá z kamene. Jak kdyby v tom kameni byl dynamit, kterej bouchne, když něco neudělá. A zničí jí to. Nechtěla se zničit. Teď zrovna se nějak extra ráda neměla, ale stejně. Byla by jí škoda. Tak dlouho se sebou žila. Nemůže se takhle podrazit.
Najednou stála před domem Kačera. Zabouchala. "Kačere kurva vylez, to sem já." Zakřičela potom. Dlouho se nedělo nic. Pak se pohnula klika. Dveře se otevřely. V nich stál Kačer ve slipech a v nátělníku. Promnul si oči. "Co tady doprdele děláš? Kolik je?" Byl příliš ospalý a taky ožralý. Nevšiml si, co Stela drží v ruce.
Bodla ho do břicha. Nůž v něm zůstal. Stela odstoupila o dva kroky. Kačer hodnou chvíli vůbec nevypadal, že se něco děje. Pak se podíval na nůž co měl v břiše. Pak na Stelu. Pak už to šlo rychle. Klekl na kolena, pak padl na zem.
Stela ho jemně kopla do ramena. "Ty za to můžeš." Řekla.

V parku si sedla na lavičku a zapálila si cigáro. Měla dobrý pocit. Udělala to správně. Pro Kačera už další ráno taky nebude stejný jako ty ostatní. Pro Kačera už totiž další ráno nebude.