Bezklíčová bezvýchodnost

Ve čtvrtek sme jeli do dinoparku. Chtěla sem vidět dinosaury pod záminkou že sem našla atrakci pro Aničku. Mamka s taťkou nás naložili a jeli sme do Vyškova. Hledání dinoparku. Když sme objevili vjezd do dinoparku, zjistili sme, že autem se tam nedostaneme, ale dostaneme se tam jenom vláčkem, který jede ze zooparku, který je někde uprostřed Vyškova. Takže sme otočili auto, abysme jeli zpátky do Vyškova, do zooparku, a odtama se dostali vláčkem do dinoparku. Zoopark docela de, sou tam křálíčci, morčata, krávy, koníci, kozy, velbloudi, kohout... asi je to pro děcka super. Mě nejvíc zaujal hvězdný plastový kelímek. Který sem ale opět nevlastnila. Nemohla sem sehnat ani kafe, a pomalu sem z toho byla nervózní. Jinak to celkem šlo. Sem hlavně chtěla vidět gigantosaura. Takže sem vystála frontu na vláček do dinoparku, mamka s taťkou zůstali v hospodě, akorát předali anču a my sme se vydali do druhohor. Cesta vláčkem byla bomba. Anča celá zářila, já taky. Všichni kolem nás skoro spali, z repráků byl puštěnej ňákej příběh o tyranosaurech. Byl tam popsaný nelítostný boj dvou tyranosauřích samců o samici. Drama. Příběh skončil dobře, jeden umřel, a vítěz bere vše. Se s tím nepárali. Se porvali, samice na sebe nechala skočit toho kdo přežil, a bylo. To nebylo žádný jakýsi rozumování, jestli má bílý zuby, jiskru v oku a jestli je vtipný. Ovšem do lidské reality je tohle nepřenesitelný. Pak by to muselo vypadat tak, že bych přišla do hospody, ták, hoši, porvěte se, kdo přežije, vyhraje. Vůbec nechci domyslet, koho bych tam vyfásla. Ještě že nejsu tyranosaurus.
Dojely sme teda do dinoparku. Nejdřív sem se hnala pro kafe, ale měli jenom normální horký, a to nebyl nejlepší nápad, protože bylo dost vedro. Takže sem počkala až potkám ledový kafe. Zašly sme s lanýžkem do kina. 3D kino. Děcka ječely. Anča ječela. Sundala sem jí brýle. Já sem se držela statečně. Anči.
Pak sme vylezly, šly sme se podívat na dinosaury, jakože ale fakt nic moc... prostě sochy dinosaurů, vůbec nebyly monstrózní, dvě z nich se hýbaly, ale takovým stylem, že to už moje mikrovlnka je pohyblivější. Vyfotila sem teda Aničku v dinosauřím vejci, koupila sem si konečně to ledový kafe, vypila sem ho, udělalo se mně blbě, a jely sme autobusem zpátky do Vyškova. Tím výlet skončil.
Hugo si přehodil směny v práci, abych mohla ve čtvrtek vypadnout večer ven, doslova mě vyhodil na pivo s tím, že už se na mě nemůže dívat. Sima se vrátila z dovolené, tak sem myslela, že někam pudem, ale napsala mně, že to nevyšlo, protože je nemocná. Hm. Tak sem volala Lauře, jestli de, a ona že jo, že je mám vyzvednout s Ondřejem na domečku. Když sem k nim přišla, zežrala sem všechny rajčata, povykládala příběhy ze života hmyzu, zatímco oni jedli, a když konečně do sebe narvali chleby, vydali sme se do Prdule. Smrtelný večer. S Jawunou sem se domluvila, že mi přinese druhej den věci pro Aničku, a že tam mám být kolem čtvrté. Zaradovala sem se, jak je mi hospoda užitečná.
U prvního piva sem nadávala nad pokaženým scénářem. Celej sem ho totiž posrala. Pozdě sem zjistila, že to má být napsaný dvanáctkou a né desítkou, a když sem to přehodila na dvanáctku, pochopitelně mi to rozjebalo celou úpravu, což by nebylo samo o sobě tak strašný, kdyby se mi dialogy způlky nenacpaly do prvního sloupce. Teď jako co s tím... Odšoupat to zpátky taky nejde, protože se mi tam vytrvale objevují zarážky a nastavení stránky, který sem ale nenastavila, a nevím kde to odnastavit a už mi dochází trpělivost.
Ondřej řekl, že se na to podívá, jestli s tím něco nejde udělat, ale že jako pochybuje, a Laura řekla, jestli by mně nemohla pomoct s přepisem, ale já nevím, jak by mně pomohla, když se v tom skoro sama nevyznám. Nabídla se ale že si jeden den vezme z práce volno a pohlídá mi anju abych s tím mohla pohnout. Hodná holka.
Probrali sme, proč nejedem na Praděda fest, když tam hrajou ti UK Subs. My už sme s Ondrášem chtěli, ale Laura řekla, že je prostě shnilá, a tím to padá.
"Počkej, jak ty budeš plakat, až zestárneš, a příští rok, až se budeš plazit o berlích, kosti rozdrcený osteoporózou, budeš vzpomínat, jak sis to za mlada mohla užít!" Varovně sem zvedala prst.
"Já eště neumírám." Oznámila mi Laura. "Ale tobě, tobě bude za chvilku třicet!"
"Och bože, sem já to ale chudák."
"Bude ti tady hrát kapela." Ukazovala Laura na ceduli za nama. "Divej, přesně na tvoje narozky."
"No jo." Trhla sem ramenama. "Ty už sem slyšela milijonkrát. Chtělo by to ňákej vodvaz. Proto bysme měli jet na fesťák, a né sedět doma. Protože jinak...nebudeš mít žádný zážitky a před smrtí budeš brečet, jak si promrhala život."
"Já nebudu brečet. Před smrtí budu spokojená, jak sem celej život proválela, v klidu a pokoji."
"Jakože tímto teda nejedem nikam." Udělal si jasno Ondřej.
"Pojedu až... s Jáňou příští rok na ty koncerty, dřív mě nikdo nikam nedostane."
"Je, tak aspoň něco." Oddychla sem si.
"Ale jenom v případě, že zajistíš hotely. Na nádraží nikde v noci já spat nebudu." Upozornila mě.
"Pojedeš jenom na Talenty?" Zeptal se Ondřej.
"Jasněže ne. Ale na ně hlavně." Pokývala sem hlavou.
Laura máchla rukou. "Mně je úplně jedno, na co kam pudem. To je prašť jak uhoď. Přece ji ale nenechám vláčet se po světě samotnou, eště by tam vyvedla ňákou ostudu."
"Né že bys ty to ale ňák spravila." Smála sem se.
"Já tě úplně chápu, že chceš na ty koncerty." Pravil Ondřej. "Já sem tak měl životní zážitek když sem byl před pěti rokama na koncíku Underworld. Víš co se stalo?" Zakníkl nadšeně. Zakroutila sem hlavou. "Dostal sem podpis od jejich vídžeje."
Podívaly sme se s Laurou na sebe. "Od koho?" Zeptala se Laura.
"Od vídžeje. To je ten, co dělá takový ty jako světelný šou na koncertech a takový a třeba ti Underworldi si strašně zakládají na tom, že mají perfektní světelný šou, a voni mají, já sem byl na tom koncertě, a tam byly vytvořený takový úplně takový sloupce-"
"Takže vídžej dělá vizuální efekty." Utnula sem Ondřeje dřív, než se jeho monolog dostal do obrátek.
"Jo. A normálně od toho týpka mám podpis."
"A seš z toho celej odvařenej." Udělala sem chápavý obličej. "Chápu."
Laura do mě žbrdla. "Až napíšeš scénář, a budeš slavná, můžeš jet třeba do Kanady."
"Tos asi upadla. Znáš slavnýho scénáristu? Já teda ne. Za druhý do Kanady se mi fakt nechce, proč bych tam jako jezdila? Dyť je tam zima. Já bych jela do Vegas. Učím se hrát pokra."
"Jakýho pokra?" Zajímalo Ondřeje.
"Úplně obyčejnej. Five Card Draw."
"S tím ve Vegas nezbohatneš." Poučil mě Ondráš.
"No, to mě netrápí, protože já se tam nikdy nedostanu. Ze scénáře nezbohatnu. A scénárista nikdy v životě nebudu, protože počítač a WordPad mi ničí život."
"Aspoň zase když nebudeš slavná, nebudou tě otravovat lidi." Řekla Laura.
"Eště že tak." Oddychla sem si.
Povykládala sem story s cigánkama u doktorky. Laura řekla, že tam nikdy problém neměla. No jasně. Ona né, ale mně už tam rozřezali bundu. Nevím, proč já musím být furt takový terč všeho. "A eště navíc mi doktorka řekla, že mi nemůže napsat Dianu, protože by to už v mým věku nebylo vhodný. Zkornatěly by mně tepny."
"Jak zkornatěly tepny?" Nechápal Ondřej.
"Normálně. Přestanou ti pružit tepny." Vysvětlila sem. "Pak jednou pohneš hlavou, z krku ti vyskočí otevřená tepna ze které cáká krev."
"Budeš muset mít další dítě asi." Řekla Laura.
"To mi taky doporučila. Prý by to mělo větší efekt než všechny prášky s antiandrogenním účinkem."
Lauru popadl brutální smích. "Cože? Ty dostáváš prášky s antiandrogenním účinkem? Ježiši!"
"Jo." Trhla sem ramenem. "Od té doby, co zjistila, že mám moc testosteronu."
Ondřej na mě vypoulil oči. "Proboha, jak to zjistila?"
"Když sem si před rokem přišla stěžovat, že sem moc pubertální."
Oba dva smíchem lehli na stůl.
Laura: "Od té doby se z tebe hormonálníma přípravkama snaží udělat ženu, a ono to nejde..." Smála se jak potrhlá. To od ní nebylo hezký.
"Asi to nejde. Žena ženských mravů by tady neseděla v hospodě u štamgastího stolu." Podívala sem se na Lauru. "Spíš bych se zamyslela nad tím, co z toho plyne pro tebe, protože ty seš stejná."
Laura mávla rukou. "Já sem teda taky chlap." Vzala mě za ramena a zahlásila: "Dneska se vožerem jak prasata, kámo. Ondřeju, ukaž kozy!"
Domů sem dojela posledním tralalákem o půl jedenácté. Druhej den kocovina jako dělo. Zase sem ale měla co zapracovat do scénáře.
Musela sem jít do Prdule, protože sem si tam měla vyzvednout ty věci pro Anju, dobře mi vůbec nebylo, ale teda šla sem. Pochopitelně Jawuna nedorazila. Tak já nevím, co já dělám za domluvy. Šli sme teda s Anjou zpátky domů, už sem byla ráda, že po mně nikdo nic nechce. Večer Hugo vyfičel do hospody, a já sem seděla u komplu a spravovala ten scénář, makačka jak kráva, po hodině se mi zase něco zesralo a místo aby se to tabulátorem přesunulo, začlo se to mazat, nevěděla sem, co sem s tím provedla, tak sem se musela vrátit, a udělat všechno znovu. Prostě už mi z toho hrabalo.
Takže sem se koukla na Myspace a zjistila, že Ben je online. Visela sem s mým drahým na síti ve stejný čas v různou dobu. U mě jedenáct hodin, u něho pět odpoledne. Byla sem nadšená. Hodil na stránky nějaký povídání a konečně nahrávku Turn Your Back, kterou sem si ale nemohla poslechnout, protože mi nejede zvuk, a tak sem se připojila k Markie a loudila, aby mi popsala, jak to zní. Nový album vyjde na jaře, a já se těším jako malej Jarek.
Když se křečík za hodinu odpojil, a šel se zřejmě věnovat užitečnějším věcem, rozhodla sem se, že to balím, a du spat. Zrovna někdo zazvonil. Chjo. Byl to Hugo. Chtěl abych mu přišla otevřít. V pyžamu sem teda šla dolů ke vchodu, chtěla sem odemčít, ale zjistila sem, že od dveří je vyměněná fabka, a nikdo nám jaksi nedal náhradní klíč. Na dveřích visela cedule, že nový klíče má každý ve schránce. Každý možná jo, v naší ale nebylo nic. Krčila sem na Huga ramenama, co jako mám dělat. O půlnoci už se mi nechtělo obíhat sousedy a dělat v domě paniku, tak sem mu řekla, ať si to vyřeší, a de někam spat. Tak šel.
Dneska nemůžu sehnat domovnici, protože má vypnutý telefon, sousedi nejsou doma. Barák je záhadným způsobem vylidněný. Samozřejmě, když něco potřebujeme. Nemůžeme ven, což by mi tak nějak nevadilo, kdyby tady bylo něco na jídlo. Posraná situace. Blbej barák. Ani nemá zadní vchod. Chtěla bych, aby nezačlo hořet.

Benne Fatale Zkornatělá Tepna

Včera sem si musela jít k doktorce pro prášky. Velice poučný a dobrodružný výlet to byl. Ordinace paní doktorky mudry se nachází v nejhorší cigánské čtvrti v celým Brně, takže od zastávky přes ghetto volím styl úprk, protože fakt nikdy nevím, co na mě může přistát. To už se párkrát stalo, že přede mnou / za mnou skončil svou letovou dráhu zajímavý předmět, případně tekutina. Po tomhle bojovým cvičení si dycky oddychnu, když se dostanu do doktorčího domečku, což ale taky není žádná sranda, protože jim kolikrát nefunguje bzučák. Dokodrcala sem se vítězně do čekárny po překonání tří pater, oči navrch hlavy. V čekárně seděly tři cigánky a tři normální ženy. Svalila sem se na pohovku mezi cigošku a ženu bílé pleti v zelených šatech, i když zelená barva jí hodila pleť spíš dozelena, takže čekárna byla plná barevných lidí. Spočítala sem si, že dřív jak za dvě hodiny na mě řada stejně nepříde, a tak sem tlemila na plazmu na zdi, kde běžely reklamy. Partyšová vykládala, jak jí pomohly tobolky z česneku, aby byla skvělá máma. Za mnou přišel jakýsi manželský pár s malým piskořem v sedačce. Ženská hned šla na řadu, což nás normální lidi nevytočí, nebude tam přece s mrňavým miminem čekat dvě hoďky. Ale cigánská žena začla ječet, běhala zběsile po čekárně a pištěla: "No nééé, to snad né, dyť tééď přišla, ne? Jaktože de před nama? To tady budem čekat další dvě hodiny? Já su tady od dvanácti, od dvanácti! Je půl druhý, no tak co já tady doprdele budu čekat jak ta kunda? No néé, su já ňáká piča? Co si ta doktorka o sobě vůbec myslí? No já du jinam, já se přehlásím, já du jinam, seru na to, kunda...To jak že ju vzala předem? To je protekce? Jo tááák, vona je paní asi bílá, že...to já kdybych si sem dotáhla děcko, tak si toho nikdo ani nevšimne, všem to bude jedno, ale tady paní je bílá, no jó..."
Meldovala tak asi deset minut, furt dokola, ty stejný pičoviny. Jenom sem se uchichtávala a tlemila na telku. Podnikatelům pomáhají tobolky z česneku podnikat. Zelená žena vedle mě to už nevydržela a vyprskla: "Jako myslíte si, že tady tím něco zmůžete? My tady musíme čekat stejně jak vy! A ječíme tady jak šílený? Ne. Tak si sedněte a zklidněte se!"
Cigoška se široce rozkročila uprostřed čekárny. "Co ty na mě mluvíš? To mluvíš ty na mě?" Ukázala na Zelenou.
"Jo, to mluvím já na Vás." Ujistila ji nebojácně Zelená.
"Ptal se tě někdo na něco? Někdo se tě na něco ptal?"
"Mě nebaví Vás poslouchat."
"Tak si zacpi uši, ty krávo. Zacpi si uši když tě to nebaví."
Už sem se fakt vytočila, poslouchat zasraný cigoše mi tak ještě chybělo. "My sme nepřišly do čekárny abysme si zacpávaly uši!" Vybafla sem na cigošku. "Jestli chcete mít mrmly, tak s tím běžte ven, tady to nikoho nezajímá."
Cigoška si stoupla přede mě. "Co ty mně tady budeš rozkazovat kam já mám jít? Ptal se tě někdo na něco?"
"Já nepotřebuju mluvit až se mě někdo na něco ptá."
"A já sem upřímná, ti říkám, já sem upřímná, a ty di do prdele. Hned jak sem tě viděla, sem věděla, že seš hnusná. Čemu se jako směješ? Já tady čekám tři hodiny! Tři hodiny ti říkám!"
"Od dvanácti to nejsou tři hodiny." Zasmála se Zelenkavá.
Cigoška na ni namířila prst. "Baví se někdo s tebou? Já mám hlídání děcka na hodinu domluvený, chápeš to, a teď to budu přesouvat, kvůli vám, protože vy ste bílí, vy pudete všichni před nama. Já mám čas tady čekat tři hodiny, no jasně. Já toho času mám! Doktorka mě už sere, to je tady dycky, dycky."
Já: "Tak proč to doprdele nejdete říct doktorce? Co tady my s tím jako máme dělat? Tady budeme sedět stejně dlouho a ještě k tomu poslouchat to Vaše pištění, no to je fakt skvělý, to potřebuju, proto sem sem přišla, užít si takovýho rozptýlení v čekárně, fakt že jo.."
"Ale ta kunda mě nevezme, a víš proč, ty krávo? Protože já sem cigánka, no jó, vám se to kecá, vám se to kecá..." Dvě ciganě naproti mohutně přikyvovaly a semtam taky něco hodily do placu.
Už sem byla vytočená mega. "Neříkej mně krávo. Na to nejsu zvědavá, se neposeru jenom proto, že tady někdo v čekárně nejde na řadu."
"Nééé, ty seš kráva, ty jo. Ti budu říkat jak chcu."
"Tak to ti taky můžu říkat jak chcu."
"No klidně. To mně říkej. Třeba mně říkej cigoško, ty jo, to nám stejně tak říkáte, že jo..."
"No, tak třeba." Zakroutila sem očima.
Žena v zeleným už taky pištěla: "Protože vy si nic jinýho nezasloužíte, ste banda zlodějů, hnusných cigošů, ostuda této země, ostuda!"
Jáááj, říkala sem si, tak todle byl masakr. Ale cigaňa na to nereagovala a rozhodla se, že se vopře do mě.
"Co ty se do mě navážíš? Navážím se já do tebe? More? Ptal se tě někdo na něco?"
"Se s tebou vůbec nebudu už bavit." Rozhodla sem se rezignovat, fakt mě to nebavilo. Chtěla sem se dozvědět, co tobolky česneku způsobí degustátorovi vína.
"Tak to uděláš dobře, protože bych ti jinak rozbila rypák. Normálně ti rozbiju držku, jestli eště cekneš, ti říkám."
Dramaticky sem se nadechla. "háááá, už se bojím."
"No to se boj, ti dám přes čuňu, že uvidíš, ty vole, ti rozbiju hubu."
"No to určitě." Hryzla sem se do rtu.
Zelená se nedala: "To by vám šlo, vyhrožovat. To jo. Proč si nejdete stěžovat za doktorkou? Tím toho vyřešíte, že nás tady zmlátíte v čekárně."
"Ty drž hubu ty pičo." Oháněla se cigoška kabelkou.
A takle to šlo beze změny eště asi celou hodinu. Prostě šílený. Jednu chvíli se do toho vložila sestra, na nic to bylo. Už sem myslela, že pudu zaklepat na doktorku, ať tu ludru cigánskou vezme přednostně, a je klid, ale to by zase dosáhla svýho, pizda, a to sem jí dopřát nechtěla.
Změna nastala až když do čekárny vtrhla Pizdí matka (mimochodem, viděli ste někdy dospělou hubenou cigošku? Já nikdy). Takže cigánský tank se vecpal do čekárny s jakýmasi velice jadrnýma a velice stupidníma kecama. Zasmála sem se, a už se to se mnou vezlo. Cigoška se ke mě hrnula s ladností pohybů rypouše sloního a stejnou razancí. Zastavila přede mnou, ale fakt těsně. Eště kousek a nebyla bych. Zalehl by mě vorvaň. "Néé, ty pičo, ty se směješ čemu?" zachrochtalo to.
"Ona se může smát čemu chce!" Řekla Zelenkavá.
"Ty drž piču, pičo, s tebou se nikdo nebaví, pičo." Uzemnila ji vorvaňka.
Vzpomněla sem si na songu s velice filozofickým textem:

Koupím ti papuče, pičo,
Za čtyry padesát, pičo,
Aby si nebyla bosa, pičo,
Až bude v zimě kosa, pičo.

Tomu sem se musela zase zasmát. Bohužel.
"Co se furt tlemíš? Chceš po čuni, pičo?"
"Ne." Řekla sem popravdě. Lehce sem si spočítala, že kdyby mě zasáhla vorvaní ploutev, pošle mě mohutným máchnutím zpět do místa bydliště, a cestou eště vysklím okno.
"No jo, vy máte čas tady čekat, všechny. Vy máte času milijón, ale my, my spěcháme, víte?" Ozvala se Pizda. "My nejsme jako vy, že tady můžem vysedávat, vy si klidně můžete celej den móre háčkovat a číst časáky, ale my né."
To vyvolalo smích u všech bílých a zelených účastnic. Do čekárny vlítla sestra, co se to tam zase děje, a nastalo opět tóčo, cigošky se na ni vrhly jako hejno piraní. Ňaf ňaf ňaf ňaf blá blá blá móre pičo.
Svý dvě hoďky sem si tam odseděla, a konečně na mě teda přišla řada.
Vysvětlila sem doktorce, ať mi napíše jiný prášky, protože tady po těch mám deprese.
"Ale ty deprese, to by nemělo dělat, máte docela drahý přípravek, ten by to měl potlačovat." Tvrdila mi, asi jako že lžu nebo co. "No ale tak můžeme zkusit Loette..." Pak se podívala do karty. "Jo aha, to jste měla. Belara Vám taky nedělá dobře, Mercilon jste taky měla...proč jsme ho vysadily, jo aha....bolesti hlavy. Můžu Vám napsat Yadine. Ale ta je drahá."
"Já nechci nic drahýho. To je samý nízko-hormonový moderní super, ale ničemu to nepomáhá. Chci normální prášky. Diane byla dobrá."
"Ale Dianu já Vám napsat nemůžu, na to už jste... je Vám hodně let. Vám je třicet, to už by Vám způsobilo kornatění tepen."
"Cože?"
"Co kdybyste byla bez antikoncepce?"
"Cože?"
Pak mluvila o nějakých experimentálních přípravcích a nakonec mi napsala Pramino. No tak sem zvědavá.

S Hugem sme si dali sraz ve městě, šli sme na oběd, kde já sem dostala studený žebra, a Hugo místo boloňských špaget jakýsi vrtulky s instantní omáčkou, pak sme zajeli pro Anču a usadili se u Prdule, kde sem velice zapřemýšlela, jestli má cenu slavit třicítku, když mě antikoncepce v tomhle věku už může zabít, a došlo mi, že jsem vlastně v polovině života. Sem velice hodně zvědavá, jaká bude ta druhá půlka. Ale těším se.

Hvězdná pěchota

Napsala sem dva články do časáku, a oba mi vzali, hurá sláva. Kdybych to udělala dřív, mohla sem si vydělat na koncík Plain White T´s.
Chyba životní byla, že sem tam chyběla, protože Markie odchytla všechny z kapely, a kluci byli milí, skvělí, vtipní a úžasní, ukořistila podpisy, fotky a po koncíku jí dali trsátka. Není to fér. Kdybych tam byla, ukořistila bych si bubeníkovy
paličky a už sem si tady vesele mohla třískat. Chjo.
Došla mi pozvánka na sraz třídy ze střední po deseti letech. To bude masakr motorovou pilou. Slíbila sem si, že na
srazu nebudu požívat alkohol, protože na většinu lidí sem silný kafe i za střízliva. Co teprve moje kecy po třech pivech...
Nic se neděje, a tak nemám o čem psat. Ale dneska sem v rádiu slyšela Vrchlabí od činasek, a i když si o Chinaski nemyslím nic moc, tak tohle je skvělá skladba z toho důvodu, že dokáže přesně vcucnout do nálady nočního cestování autem, kdy člověk plácá jednu kravinu za druhou a průběžně se zeptá řidiče: "Nespíš?". Takže když sem to dneska slyšela, vzpomněla sem si, jak sme jeli z fesťáku, kolem půlnoci, všichni ospalí jak ježci, a aby se rozproudila zábava, zeptala sem se, kdo z fesťáku byl největší šukna. Smutně sem musela konstatovat, že kromě borečka s beníma vláskama, kterej spal u čajovny a eště mu nebylo vidět do obličeje, se nic úžasnýho na fesťáku nevyskytlo, a to dokonce ani na stejdžích, což je naprostá katastrofa, protože kam ten hudební svět spěje... Laura řekla, že jinde ve světě to není o nic lepší, ale to si myslí jenom proto, že jí připadají šukézní chlapi, pracující v bankovnictví a v právních poradnách, takže bavit se s ní o charismu v hudebních sférách prostě neexistuje. Tomu vona rozumí jak koza petrželi. Eště teď su vzteklá, když si vzpomenu, jak sem se potkala s Benem, Laura za mnou natáčela, já smrtelně nervózní, protože... respekt sahající až ke hvězdám, a Laura začla za mnou pištět: "Ježiši, Jani, dyť on je malej. A divnej. A škaredej. Jééé, hehéé, ty nemáš ráda malý chlapy, já se z tebe poseru." Ječela tam na celý kolo. Ale todle jí eště vrátím. Vyčkávám na ten pravý moment.
A tak sem teda v autě rozvířila debatu, kdo z celebrit se komu líbí. Z nikoho nic nemohlo dlouho vypadnout, Laura se akorát
smála jak potrhlá, a potom z Ondřeje vylezlo, že teda by bral Renée Zellweger, z toho zase dostala výtlem Peťa. Laura po dlouhým mučení přiznala, že by teda brala Deppa, a kdyby nebyl mrtvej River Phoenix, brala by ho taky. Z toho dostala zase Peťa výtlem, a tak sem se jí pokusila vydusit, koho teda si bere ona, dlouho se styděla, nemohlo z ní nic vypadnout, a když už to po půlhodině přemlouvání bylo trapný, vypadlo z ní, že se jí hrozně líbí Sean Connery. Smála sem se tak, až sem nohou málem prokopla okýnko, což se Peti dotklo, řekla že sem blbá, a že sem se teda neměla ptat, a Laura, aby ji uklidnila, řekla: "Nenech se vytočit někým, kdo si myslí, že doktor House je sexy."
Tím mě uzemnila a já sem se sklidnila alespoň do té doby, než sme přešli k debatě o svobodě projevu. Tak todle byla naše cesta z Vrchlabí.
V poslední době nejsem schopná nic zařídit. Začlo to práškama na hlavu, na který sem si vzpomněla pozdě, že už je nemám a potřebuju nový. A od té doby se mi jaksi všechno kupí. Zapomněla sem zaplatit složenku za telefon (posraný složenky, to je tak něco na mě), zapomněla sem potvrdit objednávky na články, a když už sem si vzpomněla, tak sem nevěděla, jak na to, zapomněla sem že musím jít pro antikonti prášky, a v neposlední řadě sem taky zapomněla na to, že budu mít narozeniny, a budu muset zařídit oslavu. Ve finále sem tuto myšlenku zavrhla, to je moc organizování na takovou lemru, jako sem já. Při nejbližším opíjecím večírku to vyhlásím za oslavu svých narozenin a bude.

Tak a teď pozor... Našla sem Hvězdnýho. Definitivně ten třetí hemžiš zleva.

Hvězdná pěchota USA.

 

Rozjezdy pro hvězdy

Protože sem celej den přepisovala scénář, napadlo mě, kam ho dám, když u ČT nevyhraje. Projela sem teda stránky a našla jakýsi další dvě soutěže. Jedna z nich je vyhlášená Sazkou, jako vrchol slávy scénárista pak přebere sošku Českýho lva (áááách, to je terno...), ale abych tomu nekřivdila, prachy, který Sazka nabízí při výhře, sou bomba. Čtyřista táců. Ale ty pravidla .... smála sem se až sem plakala. Přihlašovací poplatek za zaslaný scénář je tři tisíce a scénář musí být odevzdaný v deseti kopiích. V deseti. Mně stojí chlupy na zádech z představy, že budu muset tisknout ten svůj jednou. Protože vím, že mě to vyjde minimálně na pět stovek, a to sem na sebe eště hodně moc hodná. Takže... deset kopií, to je pět litrů, plus tři tisícovky. Pěkné. A pak se člověk diví, proč je filmová kultůra těžce v prdeli.
Na špajzu sem objevila cukroví od vánoc, co sem pekla, a schovala sem ho tam, aby nebylo hned snězený. Musím říct, že je to trvanlivý pečivo. Ani plesnivý není.
Stahla sem si film Almost Famous a marně se pokoušela do toho nahodit titulky, až sem nakonec zjistila, že to prostě nejde, a tak sem se na to podívala v angličtině, a stejně sem zjistila, že už sem to viděla. Ale jako šlo to. Stáhla sem si taky Vratný Lahve, to taky šlo, ale nadšení se nekonalo žádný. Ňákej rozsoplenej konec to mělo. Pak sem se taky podívala na Štěstí a to sem vypla hned na začátku. Tak sem se podívala na film Václav, což taky stálo za hovno. Teď si stahuju Občana Havla, a na to sem teda taky zvědavá. Poslední dobrej natočenej film sou u mě Knoflíkáři, a myslím, že to tak dlouhou dobu zůstane. A eště vlastně Pelíšky. To mě jakože tématicky nezasáhlo, ale musím uznat, že to bylo dobrý. Pak eště stahuju 10000 před naším letopočtem, Simpsonovi ve filmu a Sleepy Hollow - z toho se musím zákonitě strachy posrat, ale zase je to Burton, a já ho miluju. Eště mi teda zbývá vidět Big Fish a viděla sem od něho už šecko.
Anička má zajímavý období. Všecko je mrtvý. Vidíme venku kočku. "Hele, Aničko, kočka."
A Anička na to: "Kočka je mrtvá."
Já: "Ne, kočka není mrtvá, jenom odpočívá."
Anička: "Ti říkám, že je mrtvá."
Nebo dostala slíbený od babičky, že pudou do cirkusu. Tak sem se jí zeptala: "Víš, co tam bude za zvířátka?"
Anča: "Budou tam děti a brouci."
Já: "Děti a brouci? Snad slon, opička, koníci..."
Anča: "Mrtvý děti a brouci."
Dneska se mi zase zdál děsnej sen, že sem musela řídit auto, plně naložený dětma, a nemohla sem nohama dosáhnout na pedály, nemohla sem zabrzdit a tak sme zůstali viset v džípu u ňáké propasti. Drsný.
Opět sem potkala bláznivýho blázna Davídka.
"Jak to de?" Vyzvídala sem.
"Dneska máme skupinku." Chlubil se. "Ale mně se tam moc nechce chodit, je tam jeden zlej člověk, vypadá jako pavián, akorát nemá špičáky. On je vůbec nemá, víš..."
"Pavián bez špičáků? Divný..."
"Taky sem si říkal. A tak sem mu rači řekl, že vypadá jako skín, a dal mně do nosu. Praha ho nemá ráda, tam ho odtama vyhodili ze skupinky, tak on přišel být zlej na nás."
"Aha, blbý..."
"Myslíš, že po smrti je ticho?"
"Ticho?"
"Jako jestli sou ňáký zvuky potom."
Zdlouhavě sem se zamyslela. Bláznivý víl na mě napjatě hleděl. "No, pokud budem po smrti někde ve vzduchoprázdnu, tak tam určitě bude ticho, protože ve vzduchoprázdnu
se nešíří zvuk. Mohli bysme ale mít vysílačky. Rádiový spojení, chápeš... to by pak šlo."
"A já už sem se lekl, že tam bude úplně ticho, to by se mně moc nelíbilo. Nikdo by tam se mnou nemluvil."
"Ty máš ale starosti..."
Rozloučili sme se u přechodu. Z chodníku na mě volal: "Dej na sebe bacha, ať tě nic nepřejede. Nemáš u sebe to rádio!"
Jakože bych po smrti nemohla tím pádem s nikým mluvit. Vílovi to opravdu zapaluje.
Odpoledne sem se rozhodla jet do Vaňkovky pro gandžový krém CutisHelp. V šalině sem napsala Edovi, jestli už se vrátili z dovolené. Napsal, že jo, a že mám přijet. Eště dneska. Hnedka. Zavolala sem teda Hugovi, jestli pohlídá Aničku. Řekl, že jo. Volala sem Edovi, že přijedu. Do toho mi psala Markie, že má pro mě podpis Toma Higgensona, který ukořistila zrovna teď, ty vole, představ si to, ty vole, a zeptala se mě, jestli si teda může nechat udělat tu Bení kérku. Velkoryse sem řekla, že teda jo. Pak zase volal Eda, že mám koupit víno. Řekla sem, že jo. A pak volal Hugo, že mu mám dobít kredit.
Ve Vaňkovce sem teda šla do lékárny, poptat se na krém. "Potřebuju krém CutisHelp." Řekla sem ženě za pultíkem.
"CutisHelp? Podívám se do počítače. Aha. Ha. To je kosmetika z konopí." Zvedla ke mně oči. Možná se ujišťovala, že je to to, co myslím, ale znělo to jako nějaký upozornění.
Musím přiznat, že mě dostala. "Já vím."
A ona: "To je to, co máte na mysli?"
Já: "Jo."
Pak už se jakože zorientovala, a prodala mi to. No hurá sláva. Doufám, že to pomůže a konečně budu mít mastný obličej a přestanu se loupat jak ještěrka.
Potom sem si musela koupit novou podprdu, protože byla zářivá a stříbrná, a pak taky tričko bez ramínek. Drží jenom na takové gumě pod rukama.
Mám úchylku. Když si koupím nový věci, tak je hned musím mít na sobě. Né že budu čekat do druhýho dne nebo tak. Chraň bůh to napřed prát, nebo něco takovýho. Takže sem zaplula na hajzly a oblíkla novou podprdu a tričko. Jak se ukázalo, tričko spíš nedrží než drží. Sklouzává. Eště že mám takový reprezentativní stříbrný prádlo pod tím.
Zašla sem eště do parfumerie se navonět, a objevila sem skvělý parfém. Škoda, že nejsu bohatá a nemůžu luxusně vonět. Vynahradila sem si to ale tím, že sem na sebe nastříkala pět parfémů. Ještě že mám pro všechno řešení. Potom sem zašla do Interspáru koupit víno, a fronta mě málem zabila. Trapas byl, že sem musela platit kartou, protože mi došly peníze. Určitě stál ve frontě někdo, kdo si říkal: Platit flašku vína kartou? To je ale koza!
Konečně sem se odtama dostala. Šla sem čekat na zastávku autobusu, kde sem potkala Jáju. Radostně sme se objaly a Jája řekla: "Ježiši, ty voníš. Nepřehnalas to dneska trochu?"
A já: "Byla sem v parfumerii."
Jája: "Ajo, tak to jo. Už sem se lekla, že nemáš čichový buňky."
Když sme dorazily na domeček, přivítala sem se s Edou.
Eda: "Týýý jo, nádherně voníš. A strašně ti to sluší. Máš dobrý vlasy, ty seš čím dál krásnější. Budu tě muset za něco zkritizovat, aby sis o sobě tak moc nemyslela. Ježiši, Jáňo, cos to koupila za víno? Ty neumíš koupit kvalitní víno? Proboha, to je hnus."
Smála sem se. "Takovou kritiku eště unesu. A není to hnus, to je Sauvignon. To nemůže být hnusný."
Pak sme zapluli pod hroznový keře, otevřeli sme vína, popíjeli, a vedli sme vědecký debaty o iluzionismu, o mimozemšťanech, o kérkách a o Serji Tankianovi. Taky sme vymýšleli, jak mít peníze a nemuset pracovat. Eda se na mě vyplašeně podíval a řekl: "Jednu chvíli sem normálně zblbnul, došlo to tak daleko, že sem ve svým volným čase mluvil o práci!"
A já: "Edo, bylo to fakt děsný..."
Eda: "Ale vymyslel sem, jak z toho ven. Pracuju na srdečních infarktech, a pak dostanu invalidní důchod. Dobrý ne? Víš kolik věcí mi uteče kvůli posrané práci? Mohl bych tady sedět celý den, pod hroznama a přemýšlet. Nebo jenom tak... koukat. A místo toho dělám ňáký okna? Co je mně do ňákých oken, sakra? Nemůže to udělat někdo jinej?"
Já: "No tak sláva, že ses probral."
Furt mně mohutně sjíždělo tričko. Ještě že byla tma. I když teda... z vedlejší tovární haly svítily reflektory. Hvězda v záři reflektorů. Vyměnila sem s Edou mikinu za pyramidový náramek, a byl to dobrý kšeft, protože náramek mi stejně byl velký a mikinu sem potřebovala, abych po cestě dom nezmrzla.
O jedenácti sem musela jet domů. Nasedla sem na autobus, kterej zase jel jinam než měl, takže mě to vyplivlo na nádru. V podchodě se na mě přifařili ňáký dva typani, slečnó, můžeme jít s váma?
Zakroutila sem očima. "Ne!"
Smáli se na celý podchod jak kdyby byli bůhvíjak vtipní. U ťamanů sem si koupila večeři a čekala na rozjezd. Komíhalo se tam plno ožralců, Slováků, parta ímo mařek a pár borců bez trička, pořvávali na sebe taxikáři, hádali se cigáni. Miluju svoje město.

Kozí roh chili peppers

Nejenom že sem zapomněla na taťkovy a mamčiny narozky. Zapomněla sem eště taky na mamčin svátek, na svůj svátek a na narozky bráchy. Taky bych se měla přiznat, že sem zapomněla na výročí svatby. Nezapomněla sem ale oslavit narozeniny Jona Gallanta. A to mě ctí.
Včera přijely holky. Grůpí grupa. Grůpí společenství má svoje krutý pravidla a zásady. Pravidlo číslo jedna: Nelezem si do zelí. Spojením s klanem německých účastnic došlo k přestřelkám o Aarona, až sem to vzdala, a protože Bena nikdo nechtěl, tak sem se ho ujmula. No tak co už...
Daly sme uzený žebra a rozumbradily nad plánama á až žet. Zkritizovaly sme talentí novou desku, která eště ani nevyšla, a eště půl roku nevyjde, a naplánovaly trasy. Tagže - příští rok: Polsko, Německo, Rakousko, Slovensko, Česko. Jedem. Do Berlína letíme. Ty vole, letadlem na koncert, to bude bomba. Všecko je naplánovaný, ceny zjištěný, odlety, odjezdy zgómnutý. Ochota spat na letišti a na nádražích - je. Ochota vydělat si na brigádě... malá, ale je to nutnost. Eště nám teda zbývá aby tam ti Talenti přijeli.
Dále sme čenžly Bení tetování který si chce nechat udělat Markie, a já sem jí to teda dovolila pod podmínkou že mi přiveze podpis Toma Higgensona z Plain White T´s, protože ona jede na koncík, a já ne.
Následoval přesun do Paterlordu, což je rockový a metalový klub, ale jak sem správně tušila, spíš metalový než rockový. Vlastně úplně metalový. Dala sem si škopek, ten byl dobrej a vysmahly sme odtama, protože poslouchat v jednom kuse chrlení krve, to je to stejný jako stát u cirkulárky. Když sme se vyplazily z hospy, Markie mi ukazovala jakýsi auto, který stejně ve tmě nebylo vidět, a já sem díky tomu mžourání na temný přízrak šlápla do hovna, ale takovýho, že ho vyhlašuju za největší hovno v celým Brně. A ten živočich, co ho udělal, určitě nebyl z tohoto světa. Něco tak obrovskýho, mazlavýho a smradlavýho nevyprodukuje žádný reálný savec. Né, ani plejtvák ne. Cesta trolejákem s botou obalenou mega hovnem byla boží.
Když sem druhej den osaměla, vydala sem se na průzkum do Vaňkovky. Nechtěla sem nic mohutnýho kupovat. Chtěla sem si jenom koupit to kafe v hvězdným kelímku, abych byla hvězda. Zdá se ale, že pro mě je hvězdný kelímek nedosažitelná meta. Vešla sem do Cafe Heaven, slintala sem z těch kafích vůní, až mi sliny umyly tu zasranou botu. V první fázi paniky sem zjistila, že došly hvězdný kelímky. Měli jenom ty papírový, hnusný, jak z nich pijou úplně obyčejní lidi. A já nutně potřebuju ten umělohmotný kelímek nahoře kulatý a s brčkem, a já ho vyžaduji a já ho chci, abych mohla chodit kolem výloh, cucat kafe jak vosička a dělat machry. U kelímku sem teda pohořela, ale říkala sem si, no to neva, pro jednou, ale jenom pro teď to přežiju, možná že si teda koupím to kafe v kelímku a pak poběžím do potravin pro cukrovou vatu v plastovým kelímku, protože je trochu podobnej, vatu vyhodím, naliju si tam to kafe a můžu u těch výloh machrovat. A když si do toho kelímku, do toho kafe, připustím vodu z hajzlu, můžu machrovat eště delší dobu. Plán to byl dobrej. Než přišla druhá vlna paniky, když sem zjistila, že to nebeský kofí stojí osumdesát korun. To už je moc i na machrující vosičku.
Zašla sem taky do parfumérie, abych se navoněla a namalovala. Pěkné to bylo. Akorát mě sere, že se na mě všichni dívají, jak kdybych kradla, a to není pravda, já nikdy nic nekradu, protože na mně by to každej poznal. Ale kradla bych. Ukradla bych si kabelku s růžovýma pyramidama, ta byla bomba, taky bych si ukradla sluneční mega brýle s bílýma brutálníma obroučkama, a černý boty na vysokým podpatku s řetízkama - ty byly fakt grůpí (na ty bych se mohla doma akorát tak dívat, ale neva - ukradla bych si je taky). Ukradla bych si taky hafo pěkných triček, drahou kosmetiku, protože pro mě jenom to nejlepší, že... a každej večer bych si patlala na obličej krém ze šnečího kaviáru nebo z broučích larev, nebo co to je za zázraky, a byla bych děsně krásná. Nakradla bych si kvalitní laky na nehty, abych si je nemusela odlakovávat a lakovat každý tři dny. A taky bych si koupila novou podprsenku, u které by mě neupadávalo ramínko. Ramínko se vyhákne, visí mně pak z rukávu od trička a vypadám jak prostitutka.
Nakradla bych si taky soukromý tryskáč abych se mohla dopravovat rychle na koncerty. Ono by ale někdy možná stačilo víc koukat a míň vymejšlet. Teď sem například zjistila, že na RfP byli Flogging Molly. A to mě neskutečně sere.
Odpoledne sem byla s mamkou a aničkou nakupovat. Aničku vozím v takovým tom vozíku, co je jako autíčko, anču to neskutečně baví, a mě neskutečně točí, protože to neumím řídit, a furt do něčeho narážím. Vzala sem si sáček kozích rohů. Mamka mě upozornila, že sou pálivý. Přesvědčovala sem ji, že kozí rohy určitě né, ty přece nepálí. Bylo tam napsaný, že sou v sladkokyselým nálevu. Né, kozí rohy nepálí. Doma sem to rozbalila a třásla sem se na to, nacpala sem si dva do pusy a... horoucí peklo na sebe nenechalo dlouho čekat. Luplo mně z toho za krkem, tekly mně slzy a sopel, chrchlala sem ten hnus do umyvadla, a snažila se dýchat. Což šlo těžko, protože sem šlehala plameny. Snažila sem se to zajíst koblihem s koňakovou náplní, ale byl to takovej hnus, že už bych si rači olízala vorvaní hovno z boty. Z toho plyne ponaučení, že maminky se mají poslouchat a že my, vědci, taky nevíme všechno.

Už je to tu zas...

Hnusnej blbej výlet. Už mě nikdo nikam nedostane, nikdo, nikdy.
V neděli Hugo strávil v hospodě na zahrádce skoro dvanáct hodin, zřídil se pěkně, takže v pondělí ráno sem absolutně ale vůbec neměla chuť nikam jet. (Jo, zase sem věřila že pít nebude a že to do smrti s ním už bude super....trapné, že....). Nakonec sem se ale překonala, říkala sem si, že kvůli anči, a taky že musím dopsat scénář. Takže sme se sbalili a odjeli. Na zastávce v Blansku mě Hugo obvinil, že tam chcu sbalit ňákýho borca, nebo co... no jasně. S dítětem visícím na noze a s Hugem vedle. Zjistili sme, po hodinovým čekání, že autobus nejede tam, kam potřebujem, tak sme zašli do picérky, kde sme pro anču objednali pohár, kterej sme nedostali. Jako náhradu sem si teda koupila točenou zmrzlinu, která byla tak vodová, že se hned roztekla a já sem byla jako prase. Blansko sem nenáviděla celý a nikdy už se tam nechci ocitnout.
Jakmile otevřeli místní obchůdek, Hugo pelášil koupit si škopky. To už sem ho měla plný zuby. Metal po mně hnusný pohledy, jakože já za to můžu, že chlastá (protože já za to můžu dycky), seděl ve sklepě a čučel do zdi. Většinu času. Skvělý. Výborný výlet, úplně super....v úterý v noci vylezl ze sklepa, šel k telce a začal vykládat svoje ožralecký moudra, až sem to psychicky neunesla a rači sem šla spat na půdu, kde se bojím. Je to ale furt menší zlo, než poslouchat todle.
Ve středu ráno sem už chtěla jet co nejdřív dom, protože sem všeho měla po krk. Hugovi se nechtělo, spokojeně se vyvaloval s lahváčem na lavce, takže kam on by spěchal... řekl, že autobus nám jede někdy kolem jedné. Nemyslitelný pro mě. Už sem ho s těma zasranýma lahváčema nechtěla pozorovat ani minutu. Řekla sem, že dem pěšky, a Hugo že teda jo, ale protože on má strhaný záda, tak ponesu tu těžkou kabelu celou cestu. Uklidili sme teda chatu, řekla sem tam tomu zdar, nikdy víc... a šli sme. Hugo s baťůžkem a s ančou a já s těžkou sportovní kabelou, kterou sem táhla na zádech a byla sem u toho vohnutá jak kdybych nesla nůši dřeva. Pravda teda je, že Hugo měl ty záda křuplý. Ale po tom, co sme došli na začátek lontu, já sem byla vyflusnutá jak chrchel, nasraná, že mně zkazil život, a jak já k tomu přídu, a co teď... zkrátka sem hodila tu kabelu před něho na cestu, ať si tam s tím dělá co chce, vzala sem svůj baťoh, a aničku pochopitelně a pelášily sme pryč, než se Hugo vzpamatuje a rozhodne se, že mně dá přes hubu. Protože my vysírky přesně víme, kdy si dat bacha. Stál tam překvapenej eště dlouho.
My s lanžou sme zatím dorazily na autobusovou zastávku. Zjistila sem, že autobus jede až za půl hodiny. Mezitím by nás Hugo dohnal. To sem nechtěla. Takže sem zvolila úprk přes les. Velká odvaha na to, že se v lese bojím, a že se tam skoro dycky ztratím. navíc tady v tom sem byla jednou. Pěkně hnusnej les. Takovej dramaticky tmavej, s úzkýma cestičkama. Všecko zarostlý. Vylovila sem z batohu kudlu a dala si ji do kapsy. Pro všechny případy. Kdyby nás chtěl sežrat jelen třeba. Na začátku lesa sem vyhlásila bojovku, řekla sem Anči, že teď sme kočičky, a kočičky běží přes les rychle. Z Aničky byla teda rychle běžící kočička a ze mě jaguár s ostřížíma smyslama. Změkly mi nohy a rozšířily se oči. Prodraly sme se houštím a stezkama a konečně sme byly venku z lesa. Pak eště jeden les, ten sme prošly stejným způsobem. Sice sme se trochu ztratily, ale nakonec sem našla dobrou cestu. Cesta na nádraží byla dlouhá, a tak sme s Ančou vymýšlely, jakou polívku si dáme na oběd. Přišly sme na tolik druhů, že sem ani netušila, že to existuje. Na cestě sme potkaly mrtvýho krtka, mrtvou myš, mrtvýho ptáka, a mrtvou housenku. Anička řekla, že nechce být kočička, že chce být králíček. "Králíček? A jak se budeš menovat, králíčku?" Vyzvídala sem. A Anička: "Králíček Bunny." Nevím kde to vzala. Takže prostě králíček Bunny. Prošly sme pod mostem, kde byl nádhernej grafit a vedle tega nápis: Nemám holku, nemám práci, nemám koníčky. Hm, říkala sem si, to já ... nemám manžela, nemám práci, koníčky stojí za hovno a nemám ani talent na to, vytvořit takový krásný graffit. Tak kdo je na tom hůř... Náš tým neohrožených žen pokračoval směr nádraží. Když sme dorazili, hlásili, že rychlík do Brna má zpoždění, což se nám hodilo. Rychle sem koupila lístek a šla na nástupiště označit lístek, což nešlo, nakonec mi tam s tím pomohl ňákej chlápek. Díkybohu, jinak bych to tam musela rozbít. Ve vlaku už to bylo celkem v pohodě. Byl tam kořínek, co vypadal jako boreček z Entrů a na ruce měl vytetovaný tři hvězdy. To bylo pěkný. No, tak dál. Když sme dojely do Brna, šly sme s Ančou na tu polívku. Od ťamanů. Byla hnusná a anča to vůbec nechtěla jíst, což sem se jí vůbec nedivila. Potom sme šly eště koupit lanýžovi boty, takový se svítícíma hvězdičkama. Pak sme slavnostně odjely dom.
Večer mi volala Sima, že odjíždí na dovolenou a ať se přídu rozloučit. Ale Hugo mi to zatrhl, a opět nastolil Alcatraz. K tomu všemu sme se pohádali a dozvěděla sem se, že mě nesnáší, protože mě musí na mateřské živit. Chjo, von je charakter, s tím se nedá nic dělat.
Dobrá zpráva je, že scénář mám už zpoloviny hotovej. Špatná je, že polovina zbývá.
Zapomněla sem na mamčiny narozeniny. Sem sráč.
Zato sem ale napsala povídku. Ale vůbec né žádnou z těch, který sem napsat chtěla.
Hugo odjel na fesťák, mám klid. Ať žijou fesťáky!
Dneska přijede Markie s Terkou. Snad se to tady trochu rozsvítí.

olympiáda - no a co jako....

Zase je tady olympiáda. Posraná olympiáda. Úplně to visí ve vzduchu, jak sou všichni nadržení sledovat v televizi sportovní výkony. A pak o tom dlouho debatovat. Fuj. Jak mě tohle strašně nebaví. Trpím jako pes, když je kolem mě sportovní ovzduší. Násnáším sport. Ble. Zvracet.
Na televizi se naštěstí nedívám, tam mě to asi mine. Už ale né v rádiu. Né v hospodě. A všude kolem. Už to má v logu i Google. Olympiáda se šíří jako mor. A všude v barech pojedou plazmy. Kde večer bude veslování, nebo box, nebo .... Šebrle, nebo co. Budem v háji aji s džuboxama. Lidi tím budou nakažení, prolezlí a zamoření.
Doufám, že u nás nic takovýho nikdy nebude, protože bych musela odjet do Nevadské pouště. A tam je v noci zima.
Sportovní přenosy diskryminují normálního kulturního občana (jako mě). Protože zatímco je v televizi kultury jako máku, tak sportovních přenosů je jak namrdaných.
Kdy například byl přímý přenos z letního fesťáku? Z koncertu... ( oki, pár výjimek, a většinou je to stejně jazz ). O knížkách se nemluví. Přenosů divadelních her je taky poskromnu. Zato ale toho sportu.... každou chvíli něco. A každej den po televizních novinách.. sport. Proč po televizních novinách není kulturní přehled? Na dvě minuty třeba. Ani hovno. Poblít celej sport, to je fakt hnus.
Šla sem nakoupit do Alberta, to zas byl zážitek. Nechápu tam tu organizaci. Věčně funguje jenom jedna pokladna. Až když se vytvoří mega fronta, volá zoufalá žena z pokladny druhou pokladní. Fakt děsný. Sou tam všichni pomalí, otrávení a věčně si stěžujou, že mají moc práce, a nutí lidi, aby je litovali. Děs. Když sem šla s Andulkou domů, říkala sem jí, že na oběd budou fazole.
"Nechci fazolky." Řekla Anča.
"Na večeři bude rizoto. Rýžička, jo?" Snažila sem se vnucovat.
"Nechci rýžičku." Vzdorovala Andula.
"Tak nebudeš jíst nic." Uzavřela sem to.
Vtom se vedle mě ozvalo: "Ona nechce nic jíst?" Byl to bláznivý Davídek. Davídek je opravdu blázen. Mluví takovým tím bláznivým zpomaleným hlasem a monitoruje okolí přes popelníkový brýle.
"Ne, nechce nic jíst." Řekla sem mu.
"Ani smažák nejí?" Zajímal se.
"Ne, ani smažák." Odsekla sem. "Jak se máš?" Zeptala sem se.
"Hmmm...." Zabručel. "Moc dobře né. Lidi se mě bojí." Stěžoval si.
"No...to...." Koktla sem. Co na to říct....
"Myslím, že se mě bojí, protože sem jinej." Řekl.
"No, lidi se bojí každýho, kdo je jinej." Řekla sem na to.
"Ale já sem tak přirozenej." Oznámil mi.
"Né, Davčo, ty seš nadpřirozenej." Smála sem se.
"Myslíš, že se mě bojí, protože sem nadpřirozenej?" Chytil se.
"No jasně." Přikývla sem.
"Oni mi závidí, že sem nadpřirozenej, a oni ne. Že jo?"
"Přesně tak." Souhlasila sem. "Oni sou jenom obyčejní, a ty seš něco víc, nadpřirozenej. Takže se tě musí bát."
"Já sem mystický stvoření." Řekl.
"Jo. Jo, tak to seš. Kašli na ně. Mystický stvoření se nemůže zabývat tím, co si myslí obyčejní lidi, ne?"
"Měla by ses taky věnovat magii. Pak by ti narostl velkej nos. Byla bys ohnivá čarodějnice s velkým nosem."
"To by mi tak eště chybělo. Nepotřebuju velkej nos. Potřebuju peníze." Vypadlo ze mě. Štvalo mě, že Davídek si žije ve svým bláznivým kosmíru a my, trapní smrtelníci, musíme řešit existenční problémy. Což jeho se nedotýká.
"Peníze sou pomíjivá věc. Být ale ohnivá čarodějnice, to je něco!" Sdělil mi.
No jasně. Asi teda budu ohnivá čarodějnice, protože to je něco.... opustil nás u vchodu a šel si ulovit další oběť pro svoje bláznivý filozofování.

Prdule už je zase otevřená. Díky bohu. Spíš díky brigádníkům. Seděli sme na zahrádce, s Hugem, Aničkou a ještě ňákýma lidma. Dělá tam nová pinklice, která je příjemným osvěžením po Douchové. Nenosí podprsenku. Protože nemusí. A má dobře padnoucí tričko.
"Má dobrý prsa, že?" Řekla sem Hugovi když nám vynesla popelník.
"Ani sem si nevšiml." Odpověděl. Podívala sem se na něho kriticky. "No dobře, dobře..." Dodal. "Tak má teda dobrý prsa."
"Chcu taky takový." Řekla sem.
Doktor se chytl za hlavu. "Bože. Todlenc mám doma taky. Nechápu to. Ste všechny ženský postižený, nebo co?"
"Ale prosimtě, ty tomu vůbec nerozumíš." Mávla sem nad ním rukou.
"Né, tomu fakt nerozumím. Nám se líbíte. Tak proč se chcete měnit... vylepšovat...dyť my sme spokojení s tím, co máme doma." Pokýval hlavou směrem k Hugovi.
"Já jí to říkám furt." Řekl Hugo.
"No, to vy nemůžete pochopit." Řekla sem jim.
"Tak... když se líbíš Hugovi, tak proč by ses nechávala ňákým způsobem... měnit? Pro koho se chceš vylepšovat? Dyť to nedává smysl." Útočil dál Doktor.
"Pro ostatní chlapy." Řekl Hugo.
"Né, tak to není." Bránila sem se. "To je jako.... jakože.... ženská musí bojovat ženskýma zbraněma. Pokud chceš bojovat, vezmeš si taky rači kulomet než vzduchovku."
"S kým ty, Jáňo, bojuješ?" Nechápal Doktor.
"Ale to je takový... podivej. Když někoho budou brat do práce, vybere si šéf jako asistentku škaredou nebo pěknou holku?" Snažila sem se to vysvětlit.
"Vezme si tu, která víc umí." Řekl Doktor. Doktor musí žít v krásným světě. Tam je zřejmě všechno spravedlivý, skvělý, roste tam hodně kytiček, a lidičky mají vřelá srdíčka.
"No... kdyby si tě ale šéf vybral jenom proto, že máš velký prsa, tak to by asi ta práce nestála za nic." Vložil se do toho další borec.
"To byl příklad." Řekla sem. "Bohužel takle ale funguje svět. Nejde s tím nic dělat, je to tak. Na vzhledu záleží, a kdo tvrdí opak, je škaredej, a doufá, že se někdo jinej dopídí k něčemu, jako je jeho duše. To je ale blbost."
"Já si nemyslím, že potřebuješ nový prsa." Řekl Doktor. "Na tom totiž vůbec nezáleží."
"Aha..." Odfrkla sem. "To je stejně jedno."
"Prsa nejsou důležitý." Pokračoval Doktor. "Tebe mám rád od té doby, cos tady celý večer vykládala o zvířatech. Kolik ty toho o nich víš, to je přece úžasný. Nepotřebuješ žádný silikony. Mě si dostala tady tím."
Che. Někteří lidi sou zvláštní. A vtipní k tomu.

Se Simou sme se vplížily do lezbího baru. Nedělá tam teď tlustá lezba, ale Fetka. Sousedka, co bydlí nepřímo pod nama. Smažka. Aspoň ale po nás nelije pivo. Sima mně oznámila, že se rozešla s tím svým borečkem, a že je jí úplně u prdele, jestli do baru příde tlustá lezba a zabije nás tam. Mně to zas tak jedno nebylo, ale Sima je kamarádka, takže co bych pro ni neudělala. Join me in dead. Daly sme si pivo. Sima byla na pokraji zhroucení, jakože co teď bude dělat, s dvouma děckama...
Vymýšlely sme plány alfa až omega. Nevymyslely sme nic a eště ke všemu sme začly zase plácat blbosti.
"Myslíš, že existuje dokonalej chlap?" Zeptala se Sima, podpírající si těžkou nešťastnou hlavu.
"Dokonalej chlap?" Opakovala sem. Trochu mě zaskočila. "Jak - dokonalej?"
"Normálně. Dokonalej. Myslíš si, že pro tebe existuje na světě dokonalej chlap?" Ukazovala na mě zapálenou cigaretou.
"No, jo. Takovej, s kterým nikdy nebudu žít." Řekla sem.
"No né, to neplatí. Musel by být tak dokonalej, abys s ním dokázala žít. Mít rodinu, normálně fungovat. Chápeš..."
Zakroutila sem hlavou. "Tak takovej není."
Sima si vjela rukou do vlasů. "Tak to je v prdeli. To je fakt úplně v prdeli. Fakt nikdo?"
"No...nikdo." Zavrtěla sem hlavou. "Ale možná by mohl být někdo, kdo by se tomu blížil... možná."
"Já už asi žádnýho chlapa nechcu nikdy vidět." Řekla Sima. No jasně. Bylo to jako s těma mesama, co mi pravidelně posílá ráno po náročným večeru ´já už nikdy nebudu pít´....
"Problém je, že sou dva druhy chlapů. Jedni, který obdivuješ, a miluješ, a druzí... s těma se žije."
"Janino... ty máš kurva dycky tak pravdu...to je jasný. Nemůžeš být zamilovaná do někoho, protože je praštěnej a všechno je mu jedno, a zároveň po něm chtít, aby platil složenky a kontroloval výpisy z účtů."
"To je právě ono." Souhlasila sem. "Nemůžeš to skloubit, proto dokonalej chlap neexistuje."
"Ale tak jakto, že ostatní ženský sou šťastný?"
"Protože uměj dělat ústupky. A spokojit se s kompromisama. A to my asi neumíme." Zachytračila sem.
"Můžu si do džuboxu pustit Ewu Fanou?" Zeptala se.
"Ne." Řekla sem zděšeně.
Vypudili nás odtama jakýsi kořínci, co pustili celou desku Nightwish, a to teda fakt nemusím. Tahá mně to uši. Pak sme eště zašly do SportBaru, kde ale v televizi jel fotbal, takže sme daly jenom jedno pivo a šly sme domů poslušně spinkat.

V pondělí se chystáme do středy na chatu. Kdyby to nebylo jediný místo na světě, kde můžu napsat scénář, tak bych tam nejela vůbec. Příroda mě moc nebaví. Sem totálně městský člověk, evolucí přizpůsobený na život na sídlišti. A když si představím to balení na chatu, a pak zase vybalování... a praní.... hmmm..

Život je takovej...

Rozhodla sem se poslat všemožným vydavatelstvím ty svoje povídky a vůbec se s tím nesrat. Protože není co ztratit. Stejně ty povídky nemám moc ráda. Měla sem někde disketu, kde sem je všechny měla opravený, zkorekturovaný, trapnosti byly smazaný a nahrazený... a bylo to připravený pro tisk. Takže sem si říkala... najdu disketu, něco doplním, a rozešlu. Pak budu jenom čekat na zamítavý odpovědi a těšit se z toho, že moje dílo je tak geniální, že ho současná společnost nemůže docenit. Jenomže to bych nesměla být bordelář, smolař a prase. Oki, to poslední s tím nijak nesouvisí. Ale řekla mně to předevčírem Sima, že su prase, a to jenom proto, že sem pila colu od bezdomovca na Linkinech. Taky proto, že jím bombóny ze země. A taky proto, že neoloupu žampijóny než je usmažím. To sem ale nechtěla napsat. Disketu sem samozřejmě nenašla. Takže budu muset ty povídky stáhnout z netu a znova je srovnat. Zato sem ale našla spoustu jiných disket, a vážně, vážně se nestačím divit, co mám všechno rozepsaný. Například povídka odehrávající se na ňákým hradě. Přijede ženská, oblečená do ňákýho středověkýho kostýmu, otevře jí sluha, zavede ji do pokoje, ona tam čeká, prohlíží si obrazy, filozofuje kdo byli lidi na obrazech (z toho sem poznala, že ta povídka je fakt moje), pak tam příde ňákej týpek, povečeří spolu stylově středověce, do toho tam běhá sluha, a najednou povídka končí. Protože je nedopsaná. No jasně. Čučela sem na to jak puk, a říkala sem si, ježiši, jak todle mělo skončit? Podle mě nakonec ona měla být prostitutka a on psychouš. Jinak si takovouhle povídku nedovedu vysvětlit. Dál sem našla povídku o jakési podivné cestě vlakem, která je taky nedokončená, takže taky nevím, co to mělo být, ale tuším. Další je o vrahovi, kterej je moc měkej na to, aby byl vrah. Klasika. To se mně ani nechce dopisovat, všechno je to trapný. Ale jednu dobrou sem vylovila. Chtěla sem ji dopsat, ale postavy se mi tam nechtějí rozmluvit. Tak je eště nechám.
Svou čtvrtinu scénáře mám přepsanou, což je dobrá zpráva. Sem tak trochu překvapila sama sebe. Pálí mě oči, protože mě chce zabít počítač. Nevím, co s tím mám dělat, ztlumit kontrast ani jas nepomáhá. Zato sem si ale stáhla PhotoFiltre Studio 9 a naštelovala sem si tam dokonce češtinu, takže se chválím. Oproti francouzské verzi je to daleko lepší.
Zavřeli nám Kovárnu a dozněl zvuk kovadlin... neboli Prdule je v prdeli. Machl. Kvůli hygieně. Čemuž se nikdo, ale nikdo vůbec nediví. I já sem tam jednou poslala hygienu. Vymlátili to ze mě. Hodná a zlá hygienička ve spolupráci s vrchní sestrou. Když sem ležela na infekčním kvůli smažáku z Prdule.
Zelňák taky říkal, že na Vinckách zavřeli Swoyu, tomu už sem se divila. Takový luxusnější podnik. Ale asi měli taky bordel v kuchyni. Podívali sme se u Zelňáka na záznam koncertu Soulfly. Chjo. Soufláji nemají ani trochu melodii. A nikdo mě nepřesvěčí o tom, že jo. Protože se nedají zahrát na flétnu. Ani Cancer Bats ne. To je taky chrlení krve. Hrála sem si tam teda s ňákou hrou, kde byly krásný kuličky vyrobený z kamínků. Pravidla sem ale nepochopila, a Zelňák nenašel návod.
Hugo mi řekl, že tento měsíc dostane zvláštní prémie, což činí celý litr, a že si za to můžu koupit něco pěknýho, například tanga, protože když sedím někde na zemi, z bokovek mi vzadu lezou kalhotky s kravičkama, a to prý není nic moc. Podle mě sou ale kraví kalhotky gut.
Ach jo, chtěla sem napsat něco vtipnýho, ale už teda moc vtipná nejsem. Hugovi se udělal brutální flek po klíšťákovi, má teplotu a je unavenej. Nevím, jestli má borelka tak rychlej nástup. No ale tak zítra de k doktorce. Snad to bude dobrý.
K tomu všemu mně před chvilkou volal Eda, jestli s nima nepojedu na čtyři dny do Chorvatska. Řekla sem, že né, že nemám kam dat Ančičku, a on pak řekl, že stejně asi nikam nepojedou, protože se složil, o víkendu byl v nemocnici, zjistili, že měl zástavu srdce, ale nezjistili proč, nikomu se to ani zjišťovat nechce, nedostal ani léky, ani nic, a čeká až na něho nalípnou ekg. A já sem měla svoje klasický blbý kecy, a řekla sem mu, že jestli bude dodržovat odteď zdravou životosprávu, umře dřív na následky pojídání zeleniny, než na srdeční zástavu. Vesele sem se zasmála, pak sem típla telefon a šla sem na balkon brečet, protože taková sem já.
Hugo už se na mě nemohl dívat, jak čučím do zdi a šel mně koupit víno. A cíga. Snad to potom bude lepší.

Pravda je blbost

Zpět. Víkend proběhl celkem v pohodě. Příroda mě sice chtěla zabít, jakože na mě posílala motýli, kudlanky, sršně, káně, v noci mě smrtelně vyděsila sova, na procházce v křoví jakýsi zajíc, zvrtla sem si nohu u liščí nory a pokusil se mě napadnout klíšťák. Les nám nechtěl vydat houby, tvářil se, že tam žádný nejsou, a když už byly, tak červivý, hnusný, plesnivý babky. Takže přírodních útoků a naschválů sem si prostě nevšímala, zakutala sem se na houpačku na verandě a psala a psala až se mi z hlavy kouřilo. Mám zpracovanou čtvrtinu scénáře. To je dobrý. Eště to teda přepsat.
Literární postavy trpí a já trpím s nima. Sem roztrhaná na kusy. Psaní je strašně osamělá práce. Člověk se ponoří do ňákýho světa, kde je absolutně sám, jenom se svýma démonama a stínama, a když to trvá několik dní, zblbne. Zkoušela sem si k tomu aspoň pouštět hudbu, ale to je eště horší. Když si pustím talenty, sem příliš ostrá, hrotím dialogy a postavy se mi tam zbytečně moc hádají. Když pustím něco jako Amy, zabředávám do ufňukanosti, semo tamo. To je pak emo. U Blackout se nemůžu soustředit a u DFA1979 dělám kraviny. Chvilku si myslím, že pracuju, pak zjistím, že třískám propiskou do stolu, čučím z okna a nedělám vůbec nic.
Jako nejlepší kompromis se mi osvědčilo pustit si Scandalous Travelers. Kluci mi tady mluví, nepřipadám si sama, a nerozptyluje mě žádná hudba. Skoro.
Už to chcu mít dopsaný, protože musím napsat svůj povídkový velkoprojekt. To budou příběhy osmi postav, který se v nepatrných detailech budou prolínat. Eště to musím vymyslet a dotáhnout. A chybí mi jedna postava. Todlenc mě napadlo když sme čekali na autobus do Olešné. Vyslechla sem si dialog dvou prodavaček z místních potravin, a bylo mně jasný, že jestli todle nezdokumentuju, nemůžu si sama sebe vážit. To byl výživný matroš. Eště kromě toho mám rozdělanou jednu povídku, ta je dost divoká, ale tak snad to někdy dopíšu. Se psaním sou jenom starosti. Podle mě je daleko lepší tvořit něco, u čeho se člověk netrápí. Například háčkovat. Mohla bych třeba háčkovat přehozy na televizi, užitečnost by byla tak stejná.
Pamela Des Barres je můj životní idol. Nejdřív byla groupie a doteď o tom píše knížky. Tomu říkám kvalitně strávený život. No jo, když má člověk inspiraci, to se to píše. Já bych mohla maximálně vychrchlat knížku o tom, jak se plácám v našem bytě z rohu do rohu. Což je fakt nic moc. Nad nekultůrou v Česku přestávám fňágat a příští rok jedu na koncerty do Německa, Rakouska, Polska, a na Slovensko. Už to mám naplánovaný, zbývá sehnat peníze. Jako práce na částečný úvazek se mi nabízí telefonistka, bankovní poradce a obchodník. Takže nic. Ondřej mi nabídl, že by mě zaměstnal v bankovním ústavu. U přepážky. Takže nic.
Záhada je, jak člověk časem zesráčovatí. Dřív sme jely s Laurou do Prahy jenom proto, abysme tam prostě jely, a vydaly sme se tam bez peněz. A teď na výlet do ňákýho Polska budu vydělávat. Strašná zhovadilost taky byla přespání v pražským penzionu. To bylo hodný důchodkyň. Nejlepší by bylo vydat se prostě na koncík do zahraničí jenom s koupenou vstupenkou a čekat, že to ňák dopadne, a ono to nakonec ňák dopadne. Protože tak to prostě je. Akorát ti Blackout mi nějak příští rok vypadli ze hry, protože nejbližší koncík mají v Tokyu. A to teda, to by nešlo.
Zajedu si taky někam pro Bení úsměv a proto, aby mě Aaron obejmul. Protože to je lepší než sto sexů dohromady.
Snažím se objednat k doktorce aby mně napsala jiný antikonti prášky, protože depresí z tady těch už mám plný zuby, ale doktorka tam není, a až tam bude, objedná mě až na další měsíc. To znám. Potřebuju jenom blbej recept... Čekací doba jak na operaci mozku. Mimoto si musím eště taky zavolat kvůli práškům na hlavu, na moje elektrický mozkový výboje. To je zas zařizování... a já tak nesnáším telefonování!
Včera si naši vzali andulku přes noc, tak sme se s Hugem vydali do Prdule, a vzali sme sebou taky Simu. Nápad nejlepší to nebyl, protože sme se se Simou zakecaly, a já sem tak ňák zapomněla na to, že tam Hugo je, a po dvou pivech sem rozvinula svou věděckou teorii o tom, proč člověkovi nemůže žádný dlouhodobější vztah vyjít, jak je to proti přírodě, a že takle to příroda určitě nechce, že přirozenost člověka je každý tři roky si najít někoho novýho. Z vědeckýho hlediska sem to měla správně, ale Hugo se na to ňák netvářil teda. Pak sme se rozhodli přesunout se na diskotéku, protože sme byli už dost kantáre. Teda já rozhodně. Neměli sme moc peněz, tak sem na základě jakýchsi keců (zasponzorujte naši liščí trojku, my se pobavíme za vás) od někoho obdržela půl sta. A fakt nevím, kdo to byl. Když sme ale dorazili k diskotéce, zjistili sme, že je zavřená, takže sme šli do spodní hospody. Tam sem potkala exa. Seděl u stolu s dvouma známýma, a jeden z nich, co byl dřív škaredej, a měl všude jizvy, si nechal udělat plastiku a je z něho úplně pěknej kluk. Vykládala sem tam ňáký blbosti, nic významnýho. Sima seděla na baru s Hugem a něco si tam špitali, a ex mě upozornil, že mi tam někdo na baru balí manžela. Ale já sem ho usadila, ať se nestará, že to je ó ká. Po dalším pivu už sem byla děsně unavená, tak sem rozhodla, že dem domů. Když sme se Simou čekaly před hospodou na Huga, tak mně Sima nadala, že Hugo je chudák, že mě děsně miluje, a já na něho takle...
"Jak takle?" Nechápala sem.
"Furt máš blbý kecy. Kdybych todle řekla já před tím mým, tak mně dá zleva zprava."
"Che! Tak bys mu to vrátila."
Když sme se dočkaly Huga, šli sme pěšky dom, přes luka. Když su ožralá, největší haló mám z hvězd, chytračím nad souhvězdíma. Na chatě mě ale přechytračila Anča když našla souhvězdí Krtka. Každej sme si mleli svoje.
"Támhle je Velký Vůz, za nama." Natočila sem Simu. "Vidíš tu malou hvězdičku u té druhé hvězdy? Na tom si indiáni zkoušeli zrak. Dobrý, ne?"
"Jaká malá hvězda? Já nic nevidím. Ty ju vidíš?" Ptala se Sima.
"Né. Ale vím o ní."
Hugo mluvil o jednom borcovi. Sima chtěla vědět, kdo to je, tak sem řekla, že taky můj bývalej. Pak sme se s Hugem bavili eště o někom, a Sima se zase zeptala, kdo to je, tak sem řekla: "S tím sem taky byla."
Sima: "Ty sis teda těch bývalých nasekala."
Já: "No, vojela sem kdeco." Smích. Pak sem si uvědomila, že je tam Hugo.... "No, ale to už je dávno. Sex, drogy, rokenrol, znáte to. Ale tak... teď sekám latinu, že jo.. taky už ani není koho...oki, mlčím."
Sima: "Teda Jano..."
Já: "No a tak co... sex je jenom sex, všichni s tím dělají ciráty jak kdyby vytvářeli energii, která hýbe vesmírem."
Hugo se se mnou přestal bavit. Protože věří na věrnost a poslušnost, a takový ty věci.
Sima se se mnou asi taky nebaví. Asi proto, že sem hrozná. Ti dva se proti mně spikli.
Laura na mě nemá čas, je furt s Ondřejem.
Eda mně volal v sobotu, byl ožralej jak nudla, představil se jako Rudy Kovanda a zazpíval mně džus blús.
Umírá nám myš.
Dneska mám kocovinu, a nepomohl proti tomu ani anti-ethanol, kterýho sem včera snědla hned čtyři tablety.
Takže rači du přepisovat ten scénář.

Moc práce na flinka

Dneska vyrážíme na chatu. Ke tchýni. Tchýně tam ale nebude. Ani nikdo takovej. Jinak bych totiž nejela. Abych ale nebyla překvapená až tam vtrhnou v sobotu ráno s dvouma jokšírama, že...
Řekla sem si, že bych měla víc psat. A múzy si řekly "no tak jo, když chceš", zašustily křídlama a v noci mi pod polštářem přistály dvě povídky. Eště je mám v hlavě. A možná tam eště dlouho budou. Nestíhám. Protože musím víc psat.
Česká televize vyhlásila soutěž o literární scénář, tak du do toho. Musí to být ale hotový do konce září. Ble. Nejdřív sem si říkala, že na to kašlu, protože to jako není možný stihnout. Pak mně to ale nedalo, protože sem to prosrala už minulej rok. Tak tenhle rok se aspoň pokusím. Ale představa, že to musím stihnout za necelý dva měsíce je prostě šílená. Já? Takovej lenoch. Lenoch, lajdák a flink pod tlakem termínu. To je fakt směšný. Eště navíc sem si musela vyříkat s mýma literárníma postavama, že je prodávám. Což je pro mě na tom celým to nejhorší.
Beru si teda sebou na chatu sešit a budu psat a psat až se hory budou zelenat. Protože vyhrát hlavní cenu by nebylo špatný. Prachy se hodí dycky. Pak bych nemusela celej další rok nic dělat. I když si nemyslím, že česká televize je připravená na moje harkóry. Ale zkusit to můžu. Never give up!
Radost mi udělali na Písmákovi, a zařadili do seznamu nezapomenutelných povídek jednu moji věc. Byla navržená hned dvouma kritikama, což mně udělalo fakt radost.
Včera sem šla do města nechat si spravit telefon, protože mi nefungovalo vyzvánění. Mučili sme se nad tím s Hugem snad dvě hodiny a furt to nejelo. Kořínek v prodejně tý mobajlu jenom zmáčkl křížek na telefonu a bylo vyřešeno. Cítila sem se jako blbec. Pak sem zašla s Laurou na oběd. Měly sme lazáně, fakt je to hnusný jídlo. Nechápu jak to Garfield může furt jíst. Na oběd přišel ještě Ondřej s jedním borečkem. Oznímili mi, že kořínek s náma jede na příští fesťák. Nic horšího sem dlouho neviděla. Klasický bankovní produkt. Celou dobu se bavili o svojí práci a kolik lidí z banky odchází. Chjo. Řekla sem Lauře, že píšu ten scénář. Ondřej řekl, že je dobrý vyhrát prachy za nic. Prej za nic. To si nikdo ani nedovede představit, tu práci, a ty tvůrčí muka. Obzvlášť když mi za zádama stojí imagináři a tváří se ukřivděně, že na jejich existenci chcu vytřískat prachy. Se pak nemůžu soustředit ani na mačkání entru. Word mi to taky neusnadňuje. Než se problikám tabulátorem na druhou stranu stránky, zapomenu co sem chtěla napsat. De to pomalu.
Dneska teda ještě musím sbalit věci na chatu. Moc si to neumím představit, co všechno potáhnem. A ta cesta! Pojedem vlakem, pak budem přestupovat na další vlak, a potom na autobus.
Ještě taky musím na poštu, protože dneska je poslední den, kdy si můžu vyzvednout prachy. Přeplatek. Celej měsíc sem na to neměla totiž čas.