Hrachovka - den druhý

Vzbudily mě teda písničky z pohádek. Nějaká šíleně smutná princezna kvílela " Kdo ten můj žal vyléčí, kdo má na bolest fáč? Nikdo jiný nepředčí ten můj zoufalý pláč...." Bylo to jako probudit se na emařským fesťáku. Podívala sem se nad sebe na plachtu stanu. Byla plná slimáčích siluet. Vzpomněla sem si na horor Slimáci. Slimáci útočí! Řítí se na nás! Vypadalo to, že se cíleně sunuli nahoru k síťce, aby ji prokousali, napadali nám do stanu a tam nás mohli sežrat zaživa. "Ach bože, můj bože, můj bože na nebesích, nás už ten smutek děsí..." Snails attack. Vykopala sem se ze spacáku a šla na hajzl. Zima jak v prdeli. A všude slimáci. Absolutně všude. Nalezlí na trávě, na autech, na stanech, křupali pod nohama. Dycky to udělalo jenom "puf" a bylo. Když sem se vrátila zpátky, ostatní už byli vzhůru.

Začla mohutná hygiena, teda v rámci možností, aspoň ty zuby... a Ondřej se opět nebezpečně probral a začal meldovat. Jediný co sem chtěla, bylo kafe. Kousek od nás si pustili blbísci v autě techno, takže to bylo všechno dohromady skvělý. Z vedlejšího kempu, kterej byl oddělenej od nás jenom říčkou, už zase valil Landa "Semtam se holt někdo tak trochu ztratí, ve tmavejch koutech se schovávaj hadi!" Jo. A slimáci. Ondřej do toho začal zpívat: " Bílá bílá bílá bíláááá, komu by se nelíbííílááá, bílá vrána, bílá noc, bílé není nikdy dost...." Následně popěvek včelích medvídků označil za rasistický a nahodil písničku Hajný je lesa pán. Zbývalo mi jenom stoupnout si doprostřed toho všeho s flétnou a nahodit něco od Anti-Flag. Blbinec na entou. Všichni se do mě začli navážet, což nebyl dobrý nápad. Chtěla sem si jít pro kafe, ale řekli, že na ně mám počkat, tak sem čekala. Deset minut, půl hodiny.... nervy v hajzlu, potřebovala sem svoje kofíííí. Laura už si půl hodiny oblíkala kalhoty, a Ondřej ke mně přišel a hlásí: "Ty jo co je s tebou kdybysem tady měl zrcadlo ukázal bych ti jak vypadáš lekla by ses sama sebe to sem eště neviděl, tobě je blbě? proč seš tak bílá? ty jo to sem neviděl eště, tolik hrůzy takle po ránu. Nechceš něco říct?"

Laura: "Ona je důvod, proč sem nikdy nezačala pít kafe. Protože je bez kafe nemožná. Já sem nikdy takle nechtěla být nemožná bez kafe."

Ondřej: "Ty jo ale aspoň se usměj dyť ten svět není přece tak škaredej a ošklivej a zachmuřenej, co...dyť se podívej kolem sebe, támhle máš pěknýho kořínka..." Ukázal na týpka, kterej u stanu klátivě chcal. Měla sem jich plný zuby.

"Víš co, Ondřeji, polib mi prdel. Všichni mně polibte prdel. Čekám tady až se vypravíte na posraný zasraný zkurvený kafe, je to za rohem a vy se vypravujete jak kdybysme šli kiláky, zamykáte auto a schováváte věci do stanu, do prdele kurva, dyť nejdem pro kávu do Brazílie. Seru na to, du sama. Zdarec." Vstala sem a odkráčela. U kafe obsluhoval krásnej, kráááásnej kořínek, tak sem přestala plivat kolem sebe jedový sliny a dokonce sem se usmála. A usmála sem se tak hezky, až mně dal do kafe smetanu, heč. Peťa ji tam nedostala. Sedla sem si před stan, pila kafe a nic už nebylo tak hrozný. Až na to teda, že sem měla mokrej zadek a slimáka na podrážce.

Někde v půlce kafího kelímku se zlomil můj odpor k Ondřejovi. Uvědomila sem si, že asi není normální, a tak bych k němu taky měla přistupovat, a koneckonců, občas byl i vtipnej. Představila sem si, že by sebou Laura vzala Božskýho. Takže ve finále sem za cáknutýho Ondřeje byla vděčná.

Rozhodli sme se, že přechodíme kocovinu a vydáme se na výlet do Valmezu. Ještě mírně poprchávalo, tak sem se navlíkla do svých zablácených riflí, trochu sem teda ohrnula nohavice, abych nevypadala jak úplný prase, vzala sem si dvě mikiny, samozřejmě sem si zase nevzala peníze, a mohli sme jít. Minuli sme stanový městečko číslo dvě, neplacený, kde měli narozdíl od nás, platičů, sprchy, daleko víc hajzlů, paintballovou stanici a určitě jim tam ráno nehrály písničky z pohádek. Když sme šli kolem pivního stánku, sklátil se přede mnou nějaký nalitý týpek staršího ražení, a to tak brutálně, že se třískl do hlavy, až se země zachvěla. Plynule sem přešla na protější stranu, ale posádka chtěla nastalou situaci řešit a pozorovali ho, jestli žije. Když vypozorovali, že netečou potoky krve, šli sme dál, podle kolejí, a došli sme k nějaké hospodě, kde venku stál dýdžej, taky staršího ražení, něco mohutně vyřvával do mikrofonu, a pouštěl zajímavý hity, jakože.. išel Macek do Malacek. Zajímavý bylo, že tam nebyli žádní lidi. Chvilku sme tam očumovali, pak sme se s Ondřejem usnesli, že pudem na hajzl. Onrášovi bylo trapný jít využít hajzlí zařízení jenom tak, a tak si šel aspoň koupit pivo. Jak nás dýdžej senior spatřil, byl nadšený, a začal do mikráku vyřvávat: "Vítáme nově příchozí na našem cyklistickém závodě... přidejte se k nám, dejte si limonádu, vyzvedněte si startovní číslo..." Ježiši. A my sme přitom jenom chtěli v klidu umřít, případně si předtím odskočit na ten hajzl. Ondřej si koupil pivo, po delším hledání a obejití celýho areálu industriální zóny sme i ty hajzly našli, a mohli sme se vrátit k holkám. Ty seděly na schodech, prohlížely fotky ... a země duní pod smíchem koní. Jako nejbrutálnější foto sme vyhlásily fotku mě s ananasovým mužem, a když sme smíchem vychrchlali plíce, odchytili sme místního rošťáka uličníka, kterýmu bylo tak sto let (nikdo mladší se snad v té vesnici nevyskytoval) a zeptali sme se, kudy tudy do Valmezu. Dostali sme radu, nechali tam pár jakože vtipných hlášek a odebrali sme se do lesa, kde nebudem páchat ostudu. Všude byli slimáci. Hrůza a děs. V lese byli ale delší. Větší. Kdoví, čím se tam živili. Zbloudilýma návštěvníkama festivalu. "ářčáářSemtam se holt někdo tak trochu ztratí...."

Ondřej byl stále v ráži: "Ty jo, vyfoť mě tady u těch sloupů s vysokým napětím, vyfoť mě u té cedule s těma bleskama, ty jo, to bude bomba, Květinko, jejda, já sem do něčeho šlápnul, jé, podívej, podívejte, všichni sem, tady leze hovínko, hovínko s očičkama, poďte se podívat, jejda, já sem na toho slimáka šlápnul, tady je tolik flóry, teda fauny sem chtěl asi říct, ale flóry teda taky, fuj já mám boty jako prase, jenom aby mě s nima pustili do hospody až pudem na oběd, no kdyžtak zůstanu venku, proč se tady nevaří nikde polívka z vlaštovčích hnízd? Vyfoť mi prosímtě ty sloupy proti mrakům, kdo dneska vůbec hraje?" Ondřej byl jako kulometná palba. Když se šel vychcat do keříčku, mohly sme si užít minutu ticha. Celou tu dobu sme na sebe zíraly a posvátně mlčely. Když sme uslyšely dusání, jak nás Ondřej dobíhá, věděly sme, že ticho už dlouho, dlouho zase nebude. "Ahoj holky, tak sem tady, nechce někdo bombón? Mám dobrej, takovej z Kypru, oni sou ty bombóny takový zvláštní, ale já si myslím, že časem se tomu dá přijít na chuť, né? Tady ten motýl vypadá jak kdyby měl na křídlu nakreslený oko, škoda že to není funkční oko, mohl vidět křídlem, to já bych teda chtěl, mět křídla, a na těch křídlech vzadu eště oči, viděl bych i dozadu, a eště bych mohl lítat, já ani nevím, co bych si na ten oběd dal, myslím že asi hranolky se smažákem, dneska hraje Mládek, no to sem zvědavej, hlavně abysme to stihli, slyšíte toho ptáčka? to je harpyje..."

Došli sme až do Valmezu. Ondřejův monolog se nám změnil v šum, takže sme ani neregistrovaly když na nás něco mluvil, nebo když něco chtěl. Se mnou speciálně musel zatřást. "Hej hej..." Třásl mně s rukou.

"Hej, héééj, I wanna be a rock star..." Otočila sem se na něho.

"Hej, pudem zase na autogramiádu, dneska má autogramiádu Mládek, bude prdel."

"Já na Mládka nejdu." Řekla sem. "Sou eště jiný autogramiády?"

"Nevím." Trhla Laura ramenem.

"Sakra." Nadávala sem. "Proč ste nevytiskli program autogramiád?"

"Já du rozhodně na Mládka." Oznámil nám Ondřej. "Vezmu si fixu a až přídu na řadu, zeptám se, kam se mu můžu podepsat, to by bylo dobrý ne?"

"Tak to by zíral." Smála sem se. "Pak by ti nastavil ruku a ty bys tam napsal ONDRÁŠ."

"Lauro, proč ty vůbec nemáš fotku se Skyline?" Zeptala se Peťa.

"Dej pokoj." Mávla Laura rukou. "Já když sem viděla, co tam děláte, tak sem vůbec nechtěla vypadat, že k vám patřím, tak sem jenom nenápadně z dálky fotila. Obzvlášť jak ty sis sedla k nim na stůl, až se celej málem vyvrátil a Janina jak pak ukázala na borečka fakáča..."

"To nebyl fakáč." Bránila sem se. "To bylo přátelské... znamení."

"No tak to asi nepochopili." Smála se Laura.

"No, to ne. Neva. Naučej se. Ty jo, a proč si včera nezavolala tomu Alanovi abysme se dostali do bekstejdže?" Vzpomněla sem si.

"Dyť sem se tě na to v noci ptala, jestli chceš na backstage parkoviště."

"A co sem řekla?" Divila sem se.

"To přesně nevím, ale pochopila sem, že nechceš."

"Dneska hrajou UDG." Oznámila sem rozjásaně.

"To je jako kdo?" Zeptala se Peťa.

"Ti je mám jako popsat?" Smála sem se.

"Co jako hrajou?" Chtěla vědět Laura.

"Radši se jí neptej." Vložil se do toho Ondřej. "Včera nám taky tvrdila, že Post-It hrajou hardkór."

"A co bys řekl, že teda hrajou?" Kroutila sem očima.

"No tak asi rock, ne?" Chytračil Ondřej. Aha, ahááá, pan hudební kritik.

Jestli to chce někdo vědět, Valmez je pěkně hnusný město. Radnice je postavená ve stejným stylu jako tování hala Schott Solar. Ulice, na které je továrna, se jmenuje Solární. Zvláštní. Pojmenovat ulici podle továrny. Pak sme minuli pár baráků s romskou menšinou / většinou. Chánov hadra. Ondřej u popelnic našel křesla a rozhodl, že je dopravíme před naše stany: "To budou všichni čumět!" Mmm... to teda jo. Nakonec si je teda aspoň vyfotil. Konečně sme našli restauraci, no hurá sláva. Sedli sme si ven, a objednali jídlo. Já sem si dala zelňačku, která byla úplně boží. Ondřej si dal řízek "Ondráš" aby nám ukázal jak je vtipný, a pak se divil, cože mu to donesli, že bramborák on přece nejí. Snědla sem mu slaninu z kraje talíře a on mně málem propíchl vidličkou ruku. Laura s Peťou měly halušky. Objednávka zněla: "My si dáme tu bryndzu. Bryndzy. Heh, ty... halušky. S bryndzou. Halušky s bryndzama. Děkujem."

Kolem nás prošli dva borci v růžových košilích. Jakože... bylo to fakt strašný.

"Ty jo, to sou ale teplouši." Zahlásil Ondřej.

"Nerozebírej to už dál." Varovala sem ho. Né né né, já už todle téma nechci.

"Buď klidná, teplouši mě nechávají chladným.." Chvilku sme se po sobě dívali a pak sme nad tou hláškou prskali smíchem jak sojky.

"Víš kdo si ale myslím, že byl teplej? Rozhodně ti v těch červených košilích, co hráli včera." Pokračoval.

"Hm, tak ti každopádně." Přidala se Laura.

"Největší teplouš všech dob je Axl, definitivně." Mlela sem si svou.

"Axl?" Ožila Peťa. "To sem poslouchala. Ten rozhodně né. Né, ten není." Bránila ho. Všechno marný. Já vím svoje. Každej, kdo nosí elasťáky, je buď teplouš, nebo hroznej debil.

"Víš, kdo je rozhodně teplej?" Zeptal se mě dramaticky Ondřej. Zakroutila sem hlavou. "Elton John." Vybafl.

Měla sem dost. Zelí mně viselo z pusy, ani sem nemohla polknout, jak sem se třepala smíchem.

Donutila sem ostatní honem rychle spěchat zpátky, protože pomalu už se mělo začít, tak abysme stihli ty údégéčka. Že proserem Záviše, s tím sem mohla žít. Toho fakt nemusím. Šlapali sme teda zpátky přes Valmez. Laura řekla, že by chtěla žít na maloměstě. Skoro sem se pozvracela z takové představy. Žít ve městě, kde je všechno mrtvý, potkávat furt ty stejný lidi, kultura žádná, nikde... jeden kulturák, jedna hospoda, žádnej klub. Mně by normálně snad bylo smutno i po tom posraným Albertovi. No prostě děs a hnus. Mně je dobře tam, kde sem. A to je super, aspoň nemusím vynakládat energii na to, dostat se odněkud někam jinam, a můžu svoje síly napřít do něčeho děsně užitečnýho.

Údégéčka mě teda hnali dopředu kosmickou rychlostí. A já sem hnala ostatní. A možná bysme je i stihli kdyby si Ondřej nemusel fotit každej barák, každý tovární okýnko a každou popelnici, a kdyby si nemusel kupovat zmrzlinu na benzínce a tak dál... takže nic. Pak hráli Kanon a All X, tak sem si řekla, že to zase nemusím hrotit, a klidně se můžu u stanu vyvalit a odpočívat. Začlo celkem svítit slunko, tak sem si před stan vytáhla deku a četla sem si ňákej časák o psychologii, zatímco odvedle krákal opět Nedvěd. Fakt s tím byli nesmrtelní. Strašný. To už byl teda Landa lepší. V psychologickým časopise sem se dozvěděla, jak je rozchod s partnerem vždy složitá a těžká záležitost a že všechno chce čas. To sou moudra teda. Rači sem se měla jít podívat na ty All X. Musela sem jít ale na Jolly Joker. Snažila sem se z auta vytáhnout sluneční brýle, a při té příležitosti sem málem zabila Ondřeje, kterej spal pod autem, a vzbudil se akorát když sem třískla dveřma. O chvilku dřív a byl bez hlavy.

Podívala sem se teda na Pop-porn, to jako bylo dobrý, a pak sem se přesunula na Jolly Joker, na který sem se těšila, ale byli naprosto příšerní a hrozní, a já sem fakt nepochopila, jak sem todle kdy mohla poslouchat. Celkem nasraná a rozhozená sem se vrátila ke stanu, a oznámila, že favoriti mého mládí mě těžce nasrali, a natruc teď nejmíň dvě hodiny nechcu nic vidět. Jelikož sem předtím vypila dvě piva, nebylo to tak nesplnitelný. Padla sem do stanu a usnula jak křeček. Vzbudil mě budík, na Sto Zvířat. Stihla sem eště konec Blue Effect. A pak konečně Zvířata. Byli naprosto úžasní a skvělí. Šlapalo jim to jako dycky, možná eště líp než dycky, co já vím... prostě bomba. Pro mě nejzábavnější kapela fesťáku. Momentálně nejsem zorientovaná, jak se menuje jejich zpěvačka, ale byla fakt roztomilá. "Nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama...", to byla všechno sranda, dobře se na to tancuje a tak... Ale pak hráli Dámu s čápem a já sem se normálně rozbrečela. Jenom tak trochu. Mně ukápla slza, jak to bylo smutný. Pak sem to zapila pivem, a už to bylo dobrý.

Potom sme se přesunuli na Mládka. Pro mě osobně to teda zase taková prda není, ale vypadalo to, že ostatní se bavili maximálně. V půlce sme s Peťou odešly, abysme sbalily stan, protože sme se rozhodli, že je zbytečný trávit tam další noc, když program končí někdy v jedenáct, a to bysme tam stejně čekali akorát na Napalm Dead. Chtěla sem sice vidět eště Visáče, který sem už neviděla, protože sme museli jet, ale neva, tak příště...

Hrachovka - den první

Naložili mě u baráku. S batohem, taškou s jídlem a spacákem. "Máš nejmíň věcí." Oznámila mně Laura.

"A co bych sebou jako na tři dny měla tahat?" Nechápala sem. Teď už to vím. Minimálně náhradní rifle. Představila mi Ondřeja. A Peťu. Peťa se mně jevila neutrálně, takže sem si řekla, že když mě nechá žít, nechám ji taky. Ondřej už byl horší kalibr. Myslela sem, že s ním nevydržím ani pár hodin v autě, natož tři dny na festu. Nevěděla sem, jestli se chová tak úchylně, nebo infantilně. "Květinko, nechceš svačinku?" Zeptal se Laury jenom co sme minuli Spalovnu. Květinka odvětila, že snad až za chvilku, před chvílí že jedli brambůrky přece, ale že je Ondrášek šikovný, že připravil pomazánku, Peťa se mohutně zasmála a já sem nechtěla žít při představě, že todle bude další tři dny. Cesta ubíhala pomalu, stavovali sme se na benzínce a v Novým Jičíně v supermarketu, kde na mě všichni čučeli jak kdybych spadla z jedle, fakt nevím proč. Koupila sem si uzený šproty a slíbila si, že je večer sním, což se nestalo a ryby si mohutně smrděly, i přes vakuování, v mojí jídelní tašce. Jinak sem měla na jídlo sebou sušenky, chleba a Májku. Nic z toho sem nesnědla. Cestou šíleně pršelo. Laura nás ujišťovala, že předpověď na víkend sou tropický horka. Když nám proudy vody stýkaly po sklech, nikdo jí to nevěřil. Uvízli sme v koloně, musela sem poslouchat Ondřeje, kterej nezavřel pusu za celou dobu, on vlastně nikdy v životě asi neměl zavřenou pusu. Ten kořeň neskutečně strašně, a pořád kecá kecá kecá. Eda je proti němu úplnej sráč a břídil. "Hele vytiskl sem program, ale mám ho jenom dvakrát, tak kdo ho chce...ty vole to je slejvák, hele nedrob tady s tou marokánkou, ty jo, zas tě předjel, proč se nepřeřadíš do jinýho pruhu, hele co to má na té korbě, tam bude blato jako kráva, cože? jakej woodstock? co to meleš? fuj, ta mattonka je děsně hnusná, to není vůbec žádný mojito, tý krááávo, ten nás nahodil, Květinko, nechceš brambůrek? to nevypadá že by jako byly ty tropy, můžem strávit tři dny v autě, můžem dojet autem až k pódiu? první sou čankišou, no tak to už nestihnem, stihnem? tak jo ale nejdřív postavíme stany to je jasný."

Nakonec se situace se stanama vyřešila, na poslední chvíli koupil Ondra stan, takže sme spali po dvou. Bohudíky. Když sme dorazili na místo, na chvilku přestalo pršet. Posádka vozidla se rozhodla nestanovat na normálním place, ale na placeným tábořišti. Chtěli po nás dvě stovky za auto a stan na tři dny. Ondřej řekl, že ale přece máme dva stany! "Tak tři stovky." Trhnul boreček ramenem. Plácla sem se přes čelo. "Ondřeji, ty seš ale kretén!"

Zaparkovali sme teda auto, postavili stany a začlo hrozně lít. Zrovna začli hrát Čankišou. Seděli sme v autě, s petkou, ve které byl mix energy drinků a vodky. Pustili sme rádio, mohutně sme popíjeli, a já sem plácala zase kraviny jako dělo, všichni sme se smáli, pak sem vytáhla flétnu, to už byla úplná katastrofa, ale zvládla sem zahrát z rádia kdeco, pak sem učila hrát Lauru, stylem že ona do toho foukala a já sem mačkala, ve finále sme se jenom chichotaly a ležely na sobě, zaskládaný spacákama a batohama, ožralý jak nudle. Když sme lahev dopili, Ondřej udělal další pití stejnýho ražení, jenom tam vycébral víc vodky, takže to už nás úplně dorazilo, hlavně mě... pamatuju si, že ke konci už Peťa křičela na Ondru: "Né, jí už to nedávej, to už stačí..." Když sem všem sdělila plány, jak se dostanem do backstage, a vymyslela, co a jak, a prodiskutovala s Ondřejem jeho neopatrný výrok "nechápu co na těch muzikantech vidíš, sou to přece taky jenom lidi", rozhodla sem se udeřit, a vřítit se do festivalovýho areálu. Od Peti sem si pučila pláštěnku a vylezla sem z auta, jakože "zavřete oči, já se odplazím...", a najednou přestalo pršet jak když utne. Takže ostatní taky vylezli a šli sme se podívat jak to vypadá na místě činu. U vchodu sme vyměnili vstupenky za náramky, Ondřejovi se rozepnul a ztratil ho hned za vchodem, ale naštěstí ho pak našel. Snažil se mi vyjednat backstage pass ale jaksi to bylo marný. Žena na něho bezmocně koukala, jako o čem to tam melduje.

Počítali sme s blatem, ale co to tam doopravdy bylo... to byl prostě mazec. Močál, brčál, bažina. S každým krokem sem myslela, že sebou fláknu. Skvělý. Navíc sem po té vodce byla značně nestabilní. Kupodivu sem sebou ani jednou nešvihla. Došoupala sem ke stánku s merchandise a objevila tričko Billy Talent. Radost obrovská a ohromná. Jenomže ho měli jenom v pánským provedení a já nenosím takový trička, chjo. Zakuhrala sem nad tím, hromádka neštěstí.

"Ale dámské tričko s tím stejným logem máme na našich internetových stránkách." Vrazila mi žena vizitku do ruky. No jo, jenomže to už nebudu tak ožralá, abych si to kupovala. "Je to licenční merchandising kapely." Ujišťovala mě. "A nebo z dámských triček tady mám tohle, s logem Green Day." Hm, a nebo peněženku Fall Out Boy. Chjo. Svěsila sem uši a odplazila se bahnem zpátky k Lauře postěžovat si. Zapálila sem si cígo a ožila sem když začli hrát Post-It. Přesunula sem se teda k pódiu, zapadlá do bahna sem se snažila skákat a odstrkovat ožralýho týpka, kterej křepčil za mnou a občas mi skočil na záda. Ondřej mi přinesl škopek, za chvilku sem to měla vypitý a šla sem pro další. Laura se vypařila na drum´n´bass párty, která probíhala ve stanu. Pořadatelé tomu velkoryse říkali drum´n´bass stejdž, ale byla to plachta na třech tyčkách o rozloze deseti čtverečních metrů.

Vrátila sem se teda s druhým pivem na Post-It. Našlápnutí byli dobře. Celou dobu sem zírala na bubeníka. Docela se snažili, v pohodě to bylo. Ožralá sem byla jak nudla, ale hrozně mě to bavilo. Když skončili, přesunuli sme se na první stejdž, kde se chystala hrát Attica. Čučela sem na bedňáky, jak to tam připravujou, zavěšená za zábranu, a když sem se ohlídla dozadu, zjistila sem, že se mi všichni ňák ztratili. Rozhodla sem se podniknout výlet za zvukařem a podívat se na to zblízka. U stánku s jídlem sem potkala Peťu. Peťa je takový hudební fanoušek, že z programu fesťáku znala jenom Ivana Mládka. Takže mě nepřekvapilo, že sem ji našla u stánku s jídlem. Na pódium zrovna vylezla nějaká žena a oznámila, že bude autogramiáda Skyline. Radostně sme se na sebe s Peťou podívaly.

Jásala sem: "Týýýý vole, autogramiáda Skyline!"

Peťa: "Autogramiáda? Bude prdel! Dem, dem, déééém!"

Zrovna se k nám přiřítila Laura s Ondrášem. "Bude autogramiáda Skyline, deméééé!"

"Jejda, tady je bahna to je ale strašný byli sme se podívat na zoo stejdži a byli tam plyšáci měl bych asi koupit další piva že jo, vy chcete jít na ty skajlajny, voni jako budou teď, dyť nemáte ani fixy fuj ty bramboráky smrdí doufám že neuklouznu a nespadnu do toho oleje měl bych si koupit asi něco drsnýho na ruku něco jako ty ostny nebo tak něco..."

"Ondřeji.." Přerušila sem ho. "Mohl bys mně třeba...namalovat bahnem?"

Laura se zasmála, nabrala bláto a mázla mně ho pod oči.

"Vypadám teď jako správný divočák?" Smála sem se. "Dem na ty Skajlajny."

"Néééé, nééé, tagle tam nemůžeš, nééé, počkej." Vrhla se na mě Laura, společně s Peťou a očistily mi xicht.

Zašli sme teda mezi stejdže kde se konala Skajlajní autogramiáda. Chtěli sme tam naběhnout zvesela hned, ale zarazil nás bodygárd (chjo, sou tak trapní...) a seřadil nás do fronty (eště horší). Přišel tam za nama jakýsi borec s ananasem, který nás furt nutil ať si kousnem, a od pusy mu lítaly ananasový částečky, a Laura ho nutila, aby se se mnou vyfotil, a on nechtěl, a já sem taky nechtěla, protože byl tlustej a smrděl, a taky sem nechtěla být poplivaná, takže sme se tam žduchali a handrkovali, nakonec sme se teda vyfotili ( fuj ), a kořeň mně pak zase nutil ať si kousnu do ananasu, a pak taky navrhoval, že mi pude koupit mandarinky, ale mě najednou mohutná vyhazovačova ruka vrhla před stůl kde seděli Skajlajni, fakt nekecám, normálně mě tam vhodil, ale já sem se rychle a bystře zorientovala. Seděl tam MC.Nu.C a MC Jacob a ještě tam byl někdo, kdo nevím kdo byl, ale patrně taky někdo z kapely. Přede mě se najednou nahrnula Peťa, která nevím odkud tam přilítla, ale asi taky ňákou setrvačností po bodygárdím rozmachu. Slyšela sem jenom něco když se jí podepisovali na ruku: "Počkej...cos to sem napsal?" Koukala na svou ruku. "A kdo ste? Skyline? Jo, tak... aha, už sem o vás něco slyšela. Jo a tak... a todle je co za podpis?" Hahááá. Strašný. Chtěla sem fotku, tak sem se dívala po Lauře, kde sakra je s tím foťákem, ale stála za zábranou, bodygárd měl před ní ruku a nevypadal, že by ji v nejbližší době chtěl pustit. Fuck. Zasmála sem se trapnosti situace, ale to už Peťa měla všechno vyřízený a já sem tam měla volný pole působnosti. Skončila sranda nastala legrace. Celá rozesmátá a rozevlátá sem vychrlila na Jacoba, že jestli mně nakreslí na čelo kytičku. Díval se na mě vyděšeně, i s NuCem, oba tak nějak vyvedení z míry, což mě ale neodradilo.

"Prosím..." Odhrnula sem si vlasy z čela. "Normálně mi tam nakresli kytičku!"

"Nééé, né, to ti nemůžu udělat, vážně, dyť by to vypadalo hrozně, nemůžu, promiň, fakt nemůžu..." Smál se.

Svěsila sem ramena. "Ách jó..." Zkusila sem udělat pohled "cute and sweet" kterej eště nemám ale dostatečně natrénovanej a spíš mě z toho vyleze výraz "dramatic chipmunk". Podívala sem se na toho druhýho. "Prosím, normálně, vůbec se s tím nemaž."

"Né, promiň, todle nejde, dyť to bych tě úplně ... né né..."

Chjo. Hoši hoši. Nastavila sem jim teda ruce, každej se mi podepsal na jednu, a viditelně se jim ulevilo, že je kytičková debata smetená ze stolu. Už sem chtěla odejít, když sem viděla, že Lauru konečně pustil ten sráč, stála tam s foťákem a hihňala se jako strupík. Poprosila sem teda eště Jacoba, že jestli můžem udělat fotku. Řekl, že jasně, tak sem se k němu přifařila, ukázala sem paroháče (jakože punk, ne?), Laura nás vyfotila a ve Skajlajní posádce nastal strašnej smích, cože sem to ukazovala, a to teda bylo hrubý, hahááá... smáli se všichni tři, hlavně nejvíc ten chlapík vzadu, co nevím kdo to byl, ale tak to je jedno. Bylo načase opustit místo činu, tak sem se slušně rozloučila "ahój klucíííííí ", poděkovala, a vypadla. Když sem se ohlídla, eště sem viděla Peťu, jak sedí u nich na stole. Přesunula sem se ke stejdži, kde už hrála Attica. Měla sem ze všeho takovou radost, hlavně z toho, že fičel šílenej vítr a mohutně chcalo. Byla to taková ... dramatická atmosféra. Jako a bylo to fakt dobrý. Tak sem skákala a mávala na zpěváka, a on byl rád, smál se na mě, pak mně zamával a ukazoval jakože díky, že dobrý, protože nikdo jinej takový nadšení neprojevoval. Potom mě ale přestal bavit, tak sem se šla podívat kde sou ostatní, a potkala sem je nedaleko autogramiádního místa. Peťa na mě radostně mávala a ukazovala mi, jaký si koupila náramek. Měla takovej ten koženej s ostnama. Vysmátá sem byla jak vorvaň, protože Peťa je obyčejný kancelářský člověk, který vůbec nežije žádnýma divočinama, o nějaké zhýralosti se jí může akorát tak zdát, zkrátka šedá myška, která vylezla z kanclíku a absolutně zvlčila. Získala takovej divej výraz a do žil se jí vlila divoká rtuťovitá krev, úplně to na ní bylo vidět. "Dycky sem si chtěla koupit kožený náramek a nikdy sem na to neměla odvahu! A teď mám TAKOVEJ!" Vztyčila ruku se zatnutou pěstí a hroty se zlověstně zablýskly.

Laura se rozmáchla a bouchla do plakátu, kterej byl nalepenej na vlnitým plechu. Rána to byla pěkná. "Hele, tady budou hrát UK Subs."

"UK Subs?" Zírala sem nevěřícně. "Sem myslela, že už sou mrtví."

"Tak kolik jim může být...?" Zamyslela se Laura.

"Stopadesát?" Trhla sem ramenama. "To bych teda vidět nechtěla, to už bych možná šla rači na Sex Pistols, no i když.... to taky musí být katastrofa. Takle by to dopadat nemělo."

"Ses Pistols eště hrajou?" Vložil se do toho Ondřej.

"No jasně." Řekla sem. "Teď tady byli na ňákým fesťáku."

"Nebyli v té Břeclavi?" Řekla Laura.

"Pistols v Břeclavi." Smála sem se.

"Ale já myslím že tam byli." Ujišťovala mě.

"No tak jo, někde byli, to je jedno." Mávla sem rukou.

"Já sem myslel, že Sid je mrtvej." Řekl Ondřej.

Smála sem se. "No tak ten každopádně."

"Teda myslel sem... toho, ty jo, to je jedno, stejně už by neměli hrát když sou tak staří kde je program? co je teď? vytáhněte někdo program to co teď hraje je strašně nudný nepudeme do čajovny na čajík? strašně tady smrdí hajzly kvítečku ty ses nevyfotila se skajlajnama?"

"Deme někam!" Zahulákala zvlčilá a ožralá Peťa, rozpřáhla se a hrotama na náramku rozbodala plakát. Šli sme se teda podívat znovu na Atticu. Ondřej mi nabídl jakýsi bombón, tak sem si ho vzala, ale byl strašně hnusnej, a to tak, že se mně mohutně udělalo špatně. Šla sem teda bombón vyprsknout k plotu. Přišel za mnou Ondřej a hlásil: "Co je, co děláš, to sou bombónky z Kypru ty mi dovezla Květinka ale nikdo je nechce nevím proč ale je tam nějaká zvláštní přísada taková divná chuť zvláští, každýmu je po tom špatně a já je nikde nemůžu udat tak to sem zvědavej komu jednou budou chutnat co je, budeš blít?"

Odkráčela sem na hajzly se vyblít. Z toho smrtícího bombónu. Protože nic horšího sem posledních sto let nejedla. Blinkat se mi ale nepodařilo, protože to zkrátka neumím. Vrátila sem se k pódiu, ale už sem neměla na nic náladu. Byla sem celkem unavená z toho všeho, z hudby, z chlastu, z Ondřeje, a zhnusená z kokyna, a zmožená z brouzdání bahnem. Potkala sem Lauru a řekla sem, že du na chvilku do stanu, a pak přídu na ty Skajlajny. Když sem odcházela, ňákej borec řval na stejdž: "Ty buzno. Buzeranti! Sou to teplouši!"

Stoupla sem si před něho a vypustila páru: "Co tady ječíš, ty jeden nalitej zmrde?"

"Ten kořeň je tepléééééj!" Křičel na mě.

"A tvoje matka vomrdala půlku Detroitu!" Vpálila sem mu. Tady musím říct, že sem se před odjezdem dívala na 8 Mil.

Na to kořeň udělal pobaveně "Heh..." a napil se piva.

Šourala sem se zničeně do stanu, když mě doběhla Laura. "Nesu klíčky od auta, kdybys něco potřebovala. Pudu s tebou."

"Tak jo." Souhlasila sem. "Můžeš."

Laura mně celá nadšená vykládala, jak teď potkala našeho známýho, a dělá ňákýho koordinátora technikům a bedňákům a organizuje věci v backstagi a že nás tam dostane, když mu zavolá, a ona mu zavolá, protože jí dal telefon. Celá se z toho třepala štěstím. Protože to byl její bývalej. A dělala že má radost z toho, že se dostanu do bekstejdže. Mně ale bylo všechno jedno. Tak mně teda odemčela auto, ujistila se, že su v pohodě a odešla. Zůstala sem ve stanu, chvilku sem si lehla a bylo to lepší. Sice sem neusnula, ale aspoň sem měla chvilku klid v tom smyslu, že sem nemusela poslouchat Ondřeja. Klid tam ale rozhodně nebyl. Attica skončila a začli hrát Docuku, takže sem je poslouchala ze stanu, kromě toho vedle v neplaceným kempu hrál z repráků Landa ... sídla v zemi mají, křídla pelichají, sou to padlí andělé a někdy dost pijou.... a za mnou stálo auto, z kterýho byly puštěný ňáký technařský záležitosti. Už sem usnula skoro skoro, když mně za hlavou projela motorka. No tak to teda nepude tady s tím spaním. Ale už mně rozhodně bylo líp. Zavolala sem Hugovi, abych mu řekla že žiju, a mluvila sem taky s Aničkou, mým křečíkem. Byli u tchýně na chalupě, což sem se dost divila teda.

Pak sem volala mamce, protože sem tam měla od ní zmeškaný hovor. Taky sem teda řekla, že žiju. Že je všude blato, a prší, ale že mám pláštěnku, tak to neva, a že už sem viděla ňáký kapely, a na autogramiádě sem byla... Uprostřed hovoru se u vedlejšího stanu ozvalo: "Co nám bliješ na stan, ty prase. Běž poblít tady ten stan vedle." No tak to teda né! Vylezla sem a ukázala kořínkovi, ať padá od našich stanů dál, tady se milej zlatej žádný blití konat nebude!

Pak sem si spokojeně zase sedla do stanu. Zasrala sem podlahu od bahna. Utřela sem to polštářem. Mamka mi do telefonu dramaticky řekla: "Jo a víš co se stalo? Představ si umřel bubeník z toho...no z toho...no z té kapely... jak oni se..." Normálně sem skoro umřela. Radši vůbec nebudu psat, jaký hrůzy mě napadly.

"Jo, bubeník z Chinaski!"

"Ach, z Chinaski." Řekla sem. Maminko, todlenc už mně nikdy nedělej!

Vyhrabala sem se ze stanu a šla sem zpátky, protože měli hrát Skyline. Posádku sem nemohla najít, tak sem se zařadila do davu a užila sem si to po svým. Rozcabrání blata dosáhlo neskutečných rozměrů. Chtěla sem skákat, ale zůstala mně bota v blatě. Takže sem se zase obula a zůstala vrostlá do bahna, jenom sem mávala rukama. Byli fakt dobří, skvěle se to rozjelo. Když skončili, šla sem hledat Lauru. Chtěla sem telefonovat, ale telefén mi dycky na koncertních akcích kixne, nevím proč, jestli to neunese ten zvuk nebo co... Nakonec sme se teda našli. Teda jenom já a Ondřej s Laurou. Peťa někam zmizela s nějakým kořínkem. Na druhé stejdži zatím hráli Wotienke, ale ty sem vidět nechtěla, tak sme se rozhodli, že skočíme na čaj do čajovníkovýho stanu. Spustil se zase pořádnej slejvák. Na čaji sme seděli asi tak hodinu. Čaj byl hnusnej, ale aspoň něco teplýho. Snažili sme se dovolat Petě, protože už sme začínali mít strach, kde vězí, ale nemohli sme ji nikde sehnat. Potom sme vylezli, protože začínala hrát Vypsaná Fixa. To už byla tma, takže jely obrazovky. Dobrouzdali sme k pódiu. Ondřej byl nesmrtelnej. Pořád kolem nás běhal, lítal, brouzdal a míhal se a zpíval: "1982....jsem malý ímo a ty jsi princezna...". Docela už sem ho měla plný zuby. Chtěla sem se soustředit na kapelu, ale s Ondřejem kroužícím kolem to jaksi nešlo. Jenom mě napadlo, že Márdi u toho zpívání sám vypadá jako emo. Špatný to není, to jako né, ale veselý to taky není. Šla sem si pro jídlo. Koupila sem si u stánku fazole, jedla sem a dívala se na obrazovku a poslouchala, když v tom se u mě objevil Ondřej, začal přede mnou skákat a zpíval: "Pustíme si starý gramofón, budeme mít světy, který nás zajímají, vinylový bůh je šampijóon..." Ježiši.

"Ondřeji, nech mě aspoň nažrat." Zaprosila sem. Za chvilku vedle mě stála Laura s bramborákem. A Ondřej kolem nás zase obíhal jak Europa kolem Jupitera, máchal rukama a zpíval. Strašný. Lauře se konečně podařilo dovolat se Peti. Všichni sme si šli sednout do stánku na pivo. Fixa končila. Na druhé stejdži hráli Elektric Mann. Zvažovala sem, jestli zvednu prdel a pudu se na ně aspoň podívat, ale nakonec sem nešla, protože sou na mě moc... vážní. Zbytečně vyhrocený texty mě moc... nebaví. Kromě toho sem taky byla unavená, nechtělo se mně přebíhat ke stejdži, protože by to znamenalo brodit se zase bahnem, a to je dost vysilující. Peťa si přinesla kuře, já sem z toho oždibávala kůžu a od Elektriců valilo: "Kokain, my nebereme kokain...." No to určitě. Zdálo se mně, že ten vál trvá nekonečně dlouho. Ondřej na nás zase něco blekotal, a protože sem seděla naproti němu, ani sem se nemohla bránit. "Kokain, my nebereme kokain...."

"Ty seš hovno kuřák, sem myslel jak moc kouříš ale ty vůbec nekouříš ty si ani nezapálíš celou dobu se těším že mi dáš aspoň potáhnout z cigára a ty nic dyť ses před chvílí najedla tak by sis teď měla zapálit ne, po jídle je to nejlepší, jak dlouho vůbec kouříš?"

"Dlouho." Odsekla sem. Kokain, my nebereme kokain....

"Mohla by sis teda zapálit a dat mi potáhnout protože já si nechcu, né fakt nechcu si zapalovat celou cigaretu já totiž normálně nekouřím ale tak kdyby sis zapálila tak já bych si potáhnul od tebe, sem teda myslel že seš větší kuřák..."

"Ondřeji..." Olízla sem si prsty od kuřete. "Nechceš se jít podívat na Elektric Mann?"

"Ty vogo, voni teď hrajou Elektrici? Tak to já du!" Zvednul se a zmizel. Uf. Podívala sem se na Lauru, jakože jestli k tomu strašnýmu stvoření nemá alespoň nějaký komentář, nebo návod, ale tvářila se jakože je to normální. Dopila sem pivo a šla se zavřít do auta. Protože měli hrát Mig 21 a ty teda nějak výrazně nemusím. Ovšem pozor, po Migách měli jet Prague Ska Conspiracy, a potom Wohnouti! Zalezla sem si do auta, zamkla se, kdyby někoho napadlo opruzovat, a těšila sem se jak si užiju ticha...hahááá, vůbec nevím jak mě to napadlo. Mohutný duněný třáslo s celým autem, takže klid se žádnej nekonal. Kromě toho sem omylem zapla zadní světla a nevěděla co s tím. Pak sem to vyřešila, nastavila sem si budík na ty Wohnouty, lehla sem si na volant a snažila se zapomenout na Ondřeje. Vůbec sem taky nepochopila, v čem měl náš placený plácek výhodu, protože tam nebyly ani sprchy, ani pitná voda, ani to tam nikdo nehlídal. Větráčkem ke mně dolíhalo " jen kola zdolaj výmoly, pálím to lesem po poli, lán pole mizí pod koly, z kopce to ale vosolím..." Stáhla sem okýnko, abych měla aspoň trochu vzduch, a opřel se do mě zvuk asi takovej, jak kdybych stála pod pódiem. No tak todle né. Zase sem se teda zabarikádovala a užívala si trochu-ticha. A užívala sem si taky Ondřejí nepřítomnost. A nepršení. Tlemila sem tam asi tak třičtvrtě hodiny, a když sem slyšela " Bulharku Jarku, tatarku z párku, motorku z korku, Maďarku, Norku, Japonku, Polku, Mongolku z vdolku, uzenou rolku, zelenou jolku ... " věděla sem že to je poslední Migí vál. Vyvalila sem se teda z auta a šla do víru dění. Lauru sem našla u stejdže Prague Ska Conspiracy. Peťa mi koupila vodku. Ondřej byl na sračky a ještě horší než za střízliva. Laura nás poprosila, že by si chtěla jít zatančit a ať Ondřeja pohlídáme, a hlavně ať za ní jako nechodí. Trsla sem na Madness, kopla do sebe vodku a snažila Ondřeje ingnorovat.

"Kde je Laura? Musím jít za ní cože? kde se tady bereš kde si byla? proč v autě? kde je moje květinka? nechcete někdo meloun? koupím vám meloun doufám že v něm nebudou ty pecičky ty nemám rád u mandarinek mně to taky vadí i u banánu mně to vadí."

Sugar lollipop, sugar lollipop...

Přetancovala sem ke druhé stejdži, kde se chystali Wohnouti. Hurá, sem se dočkala, a dožila. Teda myslela sem si to. U prvního válu mě samozřejmě chytla křeč do nohy. Brutalita brutál. Proč se mně to nestane u kapel, který nemám ráda, sakra? Na Skylinech sem nemohla skákat protože bahno, na Wohnouty sem si našla neblatný plácek (horkotěžko, ale nakonec jo) a chytla mě křeč. No tak super. Druhej vál dali Gangu, tak sem si eště skočila, ovšem to taky bylo naposled, protože pak mě to sejmulo, jak se dalo čekat. Odplížila sem se teda dozadu, a jak sem stála, a skákat sem nemohla, tak mě to ani tak nebavilo. Byla sem mrtvá a už sem ani nemohla absorbovat hudbu. Myslela sem si taky, že třeba když budou hrát Gramofón naživo, musí to být prda, což ale nebyla. Celý to bylo takový unavený, až teda na Banány se to zase trochu rozjelo, to už byl ale téměř konec. Je to škoda, protože nadupaní sou, chlapci, tak nevím, proč z toho nemohli vymáčknout naživo víc. Možná sou studiová kapela, možná neměli den, možná já sem neměla den. Možná sem měla křeč. Co já vím...

Sunshinů už sem se nedožila. Sejmula mě únava. Odešla sem do stanu "se vyspat". Cháá! No aspoň sem si lehla. Od země mi byla zima, protože sem si ani nevzala karimatku. Za hlavou mi pořád jezdily motorky. A to tak, že sem si každou chvilku myslela, že bude po mně. Z vedlejšího kempího placu hrála mohutně hudba z repráků, šílený Jan Nedvěd " Né, nebude už nikdy svítat nikdy už znít naše Rikatádo ve stínu skal..." a u našeho stanu někdo mohutně řval: "Cože? Kdo ju šuká? Kdo? Tak ať šuká..."

Pak začli hrát Sunshine, lidi hrozně ječeli, a Sunshini byli děsně zesílení, muselo to být slyšet až do Polska. Lozili po mně mravenci.

Podařilo se mi usnout až k ránu. Vzbudila mně ňáká kapela, protože hráli dobře a kořeň dost dobře zpíval, fakt sem zůstala čučet, a to sem byla rozespalá, takže mně většinou bývá všechno jedno, ale na todle sem čuměla. Škoda že nevím co to bylo. Ani to nezjistím, protože program fesťáku měl končit ve dvě v noci, což nekončil, protože kapely jely přes celou noc. Takže fakt nevím, kdo tam byl. Asi někdo, kdo tam být neměl. Pak sem zase usla a vzbudila sem se brzo ráno, protože z repráků odvedle valily písničky z pohádek.

pokračování příště....

Strašný

To sou zase dny jak vyšitý. Jehlou z pekla. Začlo to počítačem. Chtěla sem si stáhnout Sims. Natáhla sem si ale ňákýho nekamarádskýho vira, kterej mně zničil kompl. Takže sem se zhroutila, rozloučila se s počítačkem, a putoval do opravy. Teda k Hugovýmu kolegovi do práce. Ten řekl, že je tam vir, kterej je teďka novýho ražení, a že druhej kolega to do komplu natáhl taky, a tak čekejte, děti, ste v pořadí.

Napsat článek je problém nejhrubšího zrna, neboli sem v koncích. Prej tři. To bych teda chtěla vidět. Neukázněnost mě zase doběhla. Psala sem stylem, že ... sednu k počítači, naťukám první odstavec, běžím na balkón kouřit. Vrátím se, naťukám další větu, odběhnu do obýváku číst. Pro inspiraci. Vracím se, doťukávám další dvě věty, běžím Anči namazat rohlík. Napíšu další větu, otevírám PhotoFiltre a něco "důležitýho" samozřejmě musím dodělat. Mažu první odstavec, je celej blbej. Celej článek je blbej. Celý téma je blbý. Serepes. Konečný výsledek obsahoval odstaveček o deseti větách. Konečný výsledek je zřejmě v nenávratnu v zavirovaným komplu. Že by mi to vadilo, to teda nevadí. Bylo to stejně trapný.

Když mi teda nejel kompl, rozhodla sem se velice skvěle strávit den. Čekala sem, co skvělýho se v tom bezpočítačovým světě bude dít. Třeba přídu na to, že bez počítače je to daleko lepší, nebo že bych měla trávit víc času na pískovišti, protože je to bomba, nebo třeba porozumím ostatním pískujícím matkám. Nebo mě začne bavit nakupování. Nebo třeba domácnost. Mamka říká, že počítač je zlo. Takže bez zla se musí existovat přece líp. Člověk by měl asi prozřít a měly by se dít velký věci. Což se děly.

Andulka už od rána kvičela, brečela, a doplňovala to provokacema typu: "Ajsíkjů dělá o-ou", "zmáčkni play again" a "okej, zmáčkni okej". Rozhodla sem se, že vypadnem ven, pokud možno okamžitě. Aspoň uvidím, co se venku dopoledne děje. Můžu říct, že se tam děje to, co odpoledne. Naprosto nic. Vlezly sme na pískoviště, kde nikdo nebyl (ani Melouní hlava), navíc byl mokrej písek a docela chladno. Vysypala sem teda bábovky čistě cvičně, nechala Bobču párkrát sklouznout, pak sem ji jakože hledala, sranda mocnýho kalibru. Potom sme bábovky zase naskládaly do kabelky (anička nosí kabélečku) a vyrazily směr nákup. Jelikož sme teda nepotkaly žádnou matku, nemohla sem v tento kouzelný den porozumět záhadám matčích duší. A to sem se tak těšila, že mě začne bavit mluvit o přípravě medovníku a vést sáhodlouhý diskuze o tom, jestli se může zamražovat banán. Ach.

V obchodě sem koupila takový to stříkátko vůně. Co stříká úžasnou vůni každých 36 minut. Protože aby byl náš domov útulný, krásný a voňavý. Když sem si nesla vůni v košíku, pochopila sem, že mi bez počítače hráblo. Koupila sem taky tyčinky z listovýho těsta, kokosový kmeny, brambůrky a škvarky. Potom sme se stavily u ťamanů, kde sem Anči koupila teplákovou soupravu, pyžamo a kraťásky. Když sme šly domů, volala sem Hugovi, abysem si postěžovala, jak mě Anča točí. Protože furt jenom řvala. A prokládala to mohutně větou: "Anička pláááááče!"

Hugo mi sdělil, že příští den příde pozdějc z práce, protože jeho ségra potřebuje doma vykachličkovat. Nadala sem mu, že chodí pomáhat ségře a kamarádům a domácnost se nám hroutí, padají na mě nesmontovaný skříně a vůbec je to u nás v hrozným stavu, a mohl by tady taky něco udělat. Kdybych byla chytřejší, v období, kdy mě zlý síly chytají za slovo, bych rači držela hubu.

Doma sem vybalila nákup. Zjistila sem, že vonítko s levandulovou vůní děsně smrdí, tyčinky se nedají jest, kokosový kmeny sou přeslazená hnusná hmota, která kokos neviděla ani z rychlíku a škvarky sou přesolený, že se to žrat nedá. Rozhodla sem se udělat teda něco užitečnýho pro domácnost. Nacpala sem věci do pračky, že vyperu, a byla sem odhodlaná i vyžehlit. Zlikvidovala sem yutu, šla sem se smetím, utřela prach, a chystala se dělat oběd. Vyndala sem z mražáku filé se sýrem a brokolicí.Polotovar se pyšnil nápisem "Výrobek roku 2004". Když sem to usmažila, vevnitři to bylo pořád syrový. Šupla sem to teda do mikrovlnky, tam se spálil sýr. Odstranila sem teda sýr, udělala k tomu bramborovou kaši - a Anička to odmítla jíst. Dala sem ji teda spat.

Chtěla sem uklidit kopelnu a když sem tam vkročila, zjistila sem, že stojím v brouzdališti. Vytekla pračka. Skvělý. Buben zaseklej, pračka zřejmě v prdeli. Vytírala sem tu kalamitu hodinu. A byla sem fakt nasraná. Anča se vzbudila s teplotou. Nemohla sem jí ani změřit, protože sem rozbila teploměr. Takže sem aspoň uvařila čaj, pustila jí pohádky, a čekala, co se z toho vyvine. Netrvalo dlouho a zvonila u nás sousedka zezdola. Statečně sem otevřela. Ovšem, teče jim to všude. No jistě, pokud budou nějaký škody, všechno uhradíme. Ano, ano... Omluvila sem se a zabouchla dveře.

Tak, a tímto na celou domácnost seru. Zavolala sem do Netboxu, aby mi přepojili net na druhej kompl. Zlo bylo zpátky, sláva!

Když přišel Hugo z práce, rozmontoval celou pračku a zjistil, že sem nedovřela víko od bubnu, a to rozmlátilo topný těleso, kterým pak ta voda vytekla ven. Ani mně neřekl, že su blbá, jenom se smál.

V noci mě budilo vonítko vystřikující levandulový smrad. A pak taky Anča, která moc nespala, jenom skuhrala. Chudinka.

Dneska ráno měla děsný průjem, a nestíhala na záchod, takže sem hned po probuzení měla co uklízet. Skvělý.

Laura mi napsala, že doufá, že nakonec na Hrachovku jedu. Napsala sem, ať už nedoufá. Tímto sme spolu asi na delší čas domluvily.

Teď musím jít koupit Anči rohlíky a sousedce flašku vína. Chjo. Strašný dny.

Akta X

Přemýšlím, co podniknout, než mi léto uteče mezi prstama. Za chvíli je pryč. Někam bych jela, nevím ale kam. Nevím za kým. Ani nemám s kým. Což by nevadilo, kdyby bylo za kým. Kurva.

Úplně normálně mám chuť jet někam do hotelu, s někým velice nenormálním a nebýt.

Mám zase divný sny. Předevčírem se mně zdálo, že sem byla bezdomovec. Měli sme takovou bezdomovčí partu a všichni sme byli hnusní. Jednou sme si tak jako seděli v parku a přistál tam lítající talíř. Ufoni byli průsvitný divný bytosti. Řekli nám, že vyrobili kopie lidí, ale jejich bezchybnost můžou otestovat zase jenom lidi, protože oni neznají jako úplně naše chování. Tak sme řekli, že teda ty jejich klony vyzkoušíme. Dostala sem klona, co vypadal jako Ben. Co sem s ním dělala, to jako nevím, to si nepamatuju. Každopádně pak nastal jakýsi zmatek, stála sem před lítajícím talířem s dvouma Benama, jeden byl jako originál. Ufoni si chtěli vzít zpátky svůj klon, ale nevěděli, kterej z nich to je, a já sem to taky nevěděla. A pak přišel vrchní ufon, velitel projektu, a řekl, že přece ten jejich klon má za krkem čárovej kód. Podívali se jim teda za krky a měli ho tam oba, a jeden z Benů se smál, že se mu to na tom druhým líbilo, a tak si to nechal vytetovat taky. Zazvonil zvonec, trapnostem je konec.

Hugo je pryč, na celý tři dny, a je to vážně skvělý. V pátek sem šla s Hugem do města na jídlo. Chtěla sem žebra, ale už sme teda nešli do Borsalina, protože tam byly naposled hnusný, a zašli sme do jiné hospody, kde mají žebra taky, ale jako si teď nepamatuju název, no to nevadí. Nejsu turistický průvodce. Žebra byly taky hnusný, protože byly jakýsi vysušený. Spíš to vypadalo, že už se tam suší delší dobu. Takže zase nic. Najedla sem se aspoň křenu, a pinklici sem nenechala žádný spropitný. Protože sem měla blbej den. A vysušený maso mi náladu nevylepšilo. A ona měla moc křiklavou rtěnku. A mně to vadilo. Huga sem poslala pro cigára a on mi donesl Camelky, který ale vůbec nekouřím.

Potom sem se s ním rozloučila, jako to hodný manželky dělávají, a jela sem k našim pro Aničku. Mamka mně přemluvila, ať u nich spím, tak sem řekla, že jako jo. Protože se mi nechtělo jít nakupovat. Pak sme vzaly Aničku a vydaly se do Prdule. Na baru stál Kácha s Doktorem. Kácha je poněkud psychiatricky labilní sociopat. Už sem to psala? Možná že jo. Objednala sem pivo, a mamce víno, a Anči kofolu za mohutnýho frflání všech kolem, že kofolu by dítě pít nemělo. Dokonce mi do toho kecal i starý štamgast Radek. I ty, Brute? Pak sem si koupila cíga a poslechla sem si, že dáma by kouřit neměla. Otáčela sem se na všechny strany, abych zjistila, o jaké dámě je řeč. Mamka šla s Andulkou ven a já sem čekala, až se natočí pivo.

Od Káchy sem se dozvěděla, že viděl u mě v komplu moje fotky z Prahy. Kácha je zvláštní bytost, objevující se u nás doma v době, kdy tam nejsem, a odcházející když se většinou v noci vracím. Zajímavý je, že v momentě, kdy se v noci vracím z tahu, otevřu dveře od bytu, Kácha stojí v chodbě a informuje mě, že už odchází. Jestli tam stojí celou dobu, nebo dycky vytuší můj návrat, to fakt nevím. Ani tak nějak nevím, proč se u nás vlastně většinou nepotkáváme.

Na baru mi teda řekl, že viděl fotky, a že sem pěkně střelená. „To je úplně úžasný, jak ty dokážeš každou kravinu, kterou vymyslíš, dotáhnout do úplnýho konce." Smál se. A to eště netuší, jakej je plán na příští rok. Řekla sem, že by si k nám mohl přisednout ven na zahrádku. Zakroutil hlavou s tím, že „Ještě by se mě tvoje mamka zeptala jak se mám..."

„Aha, tak to radši zůstaň tady, to je pravda." Trhla sem ramenem. Nechápu, nevadí. Každej máme svoje psychiatrický stavy a interpunkce na slunci.

Pobyly sme na zahrádce, pak mamka vzala Anču domů a já sem se přemístila navrch za klukama. Hospodu sme obývali v počtu čtyř kusů - Ála, Dýler a Pěkný Úsměv. Plus pinklí osoba Míša. Plácali sme o tom, jak se nezabít při pádu z dvanáctýho patra, rozebrali sme Shreka (a nikdo neví, z jaké pohádky sou ty tři slepý myši), postěžovali sme si na revizory, exekutory, a hloubali sme nad tím, kdy asi tak Kácha začne pracovat. Vykládala sem o tom, jak nemůžu sehnat kabel do telefonu. Nechápu proč kluci musí všechno začít tak pitvat. Jakej kábl? Do jakýho telefonu? Jakej to má výstup? Kdybych to tušila, mlčím. Pak sme vymysleli, že by si Ála mohl odbarvit vlasy. Má takový kudrlinkovatý černý vlasy. Tak sme mu navrhli, že když je bude mít světlý, bude vypadat jako anděl. „Jak...anděl?" Mohl by tak získat ke svýmu novýmu looku i nějaký ty nadpřirozený schopnosti, jakože třeba by nám mohl měnit vodu ve víno. Vymýšlela sem, jak by Álu - anděla nejspíš ale z hospody brzo vyhodili, páč by přišli o kšefty. Míša řekla, že kdyby si ale chtěl tu hlavu přebarvit, spálil by si vlasy, než by toho dosáhl. Přemýšleli sme teda, jestli nám ta proměna vody ve víno stojí za to, že budem koukat na Álovu blonďatou chemlónovou ... kokon. Vymýšlela sem blbiny a byla z toho debata na dlouho, Pěkný Úsměv se na mě pěkně usmíval a bylo mi fajn, což ale mělo být varovný znamení.

V sobotu sem vymyslela, že si obarvím konečně tu afinu, a stáhnu tu blbou růžovou barvu, protože už si s růžovou afinou připadám fakt jako debílek. Ještě sem si vzpomněla na Álu, že bych mu mohla zavolat, třeba by na něho taky barva zbyla. Hehehe. Trochu sem to asi přehnala s poměrem peroxidu, či co... nebudu to natahovat, spálila sem si vlasy, až to bylo děsný a hrozný k tomu. Afinu sem do půlky musela ostříhat. Nosím ji teď sepnutou sponečkou na bok, a opět vypadám jako eman. Nemusím ani dodávat, že růžová barva je tam furt. Jediný, co mě utěšuje je fakt, že nejmíň rok se v mojí blízkosti neobjeví nikdo, u koho by mi záleželo na tom, co si myslí o mojí afině.

Odpoledne sem šla s Ančou nakoupit. Albert je koncentrovaný nefalšovaný zlo. Neměli tlustý hranolky, a ty tyčkovitý hnusný nemám ráda. To je jako chroustat čipsy. Musela sem teda koupit brambory, a vůbec sem z toho nebyla ráda, protože mně bylo jasný, že je budu muset loupat. Na rozdíl od hranolek. Jela sem teda pro brambory, a u regálu stál mladej borec, co měl zezadu na krku vytetovanej čárovej kód. Lekla sem se, až sem vykníkla jako morče. Takle: „uíííííí!" Akta X.

Kalamáry ( kterým furt nějakým omylem říkám tasemnice, nevím proč...) měli za přemrštěnou cenu, takže sem je nekoupila, a to mě taky sralo, protože sem na ně měla fakt chuť. A to je u člověka trpícího nechutenstvím kurevsky zajímavá situace. Vymyslela sem teda aspoň že si koupím na večer Frisca, protože jako budu sama doma, tak ať mi není smutno, a ať se mi dobře spí. Nechápu, proč chlast a bomboniéry nemají normálně v regále, ale prodává se to u pultu, u pokladny. To je pěkně na hovno. Když sme teda došly na řadu, řekla sem děvečce, stojící za pultem, že chci tři Frisca. Řekla, že má jenom dvě. S dvouma lahvinkama sem se ale spokojit nechtěla, a tak sem se zeptala, co je to vedle, Desperados, a ona řekla, že neví, že to nikdy nepila. Na to sem se ale neptala. Řekla sem jí teda, že na to sem se neptala, že ale mě zajímá, co to je. Řekla, že neví. Řekla sem si, že to zkusím kdyžtak, a zeptala se na cenu. Řekla, že neví. Už sem jí měla dost. Zeptala sem se, jestli mi to může zjistit. Řekla, že jako jó, ale bude to dlouho trvat. Neboli mrdat. S celým Albertem fuck. Byla sem vytočená, protože dvě Frisca mně nestačí. Chtěla sem tři, a když už udělám ústupek jakože si vezmu jiný pití, tak voni tagle. Zkuste se mě eště jednou zeptat, jaký mám v sáčku jabka, vy sráči. Zkuste se mě zeptat, co mám za chleba. Šumava nebo Bílovice? Chleba z Vegas, ty ... prde. Ještě jednou uslyším otázku, jaký mám koblihy. Vidím, ne? S cukrem sou marmeládový, s hnědou sračkou nahoře čokoládový, s žlutou sračkou pudinkový. Problém? Rohlíky si odteď taky počítáte sami.

Furt mě sere, že nám plac u tourbusu zabraly Němky. Škaredý, tlustý, chytračící. Rádoby vtipný, rozdávající gumový medvídky! V čele s někým, kdo se menuje Líza. Pche! Včera sem si přiznala tvrdou porážku. Důvod, proč mě vyšachovaly od Aarona a Bena, byl jednoduchý a trapně prostý - perfektní angličtina. Takže todle teda né. Todle jako už nebude.

Jako správný stratég sem odhalila slabinu svojí grůpí mise, a odteď sjednávám nápravu. Našla sem si kurzy angličtiny a mohutně se du učit. Už sem se přihlásila. Za měsíc začínám.

Otázka je, kdo to bude platit. Spočítala sem si, že když vydělám dva tisíce, výuka se může uskutečnit. Ale kde brát, a nekrást... a pokud možno nepracovat?

No dobře, rozhodla sem se teda napsat článek do časopisu o dětech, jelikož i panu šéfredaktorovi bych udělala radost, a hlavně taky bych dostala ty peníze, že... Oki, tak ale kde začít...o čem psat. Témata, o kterých šlo psát, sem už vypotřebovala, a to je důvod, proč sem přestala posílat články. Takže co teď?

Projela sem servry o rodině, o dětech, o miminech, diskuzní fóra... a hrůzou se mi ježí chlupy na chodidlech, když si představím, že bych měla psat o kojení nebo o hrozbě zvané LEPEK ! Už sem si skoro myslela že to nedokážu, ale žene mě moje velká motivace, nezírat příště na Aarona jako osel, když mi bude vysvětlovat, co mi vlastně chtěl říct. A taky - budu anglicky komunikativní, bystrá, vtipná a pohotová. A Němky zůstanou daleko vzadu, protože ztratí svou jedinou výhodu. Zdarec! Kiss your ass, goodbye, mate!

Dala sem si teda na ledničku zápisník a píšu si tam, co Anička vyvedla, řekla, a taky co mě napadne během dne. Pak z toho udělám něco jakože vtipnýho. Pokud dokážu napsat tři články, su za vodou. Zatím to tak ale nevypadá.

Vegas, žabí mozky a pirátění

Přednáška o cestování v čase se bude konat včera.

Už vím, že Hvězdný existuje, a je to Aaron. Nevím sice, co s tím budu dělat, ale vědomí, že někdo takový obývá planetu Zemi, je to nejlepší co mě v poslední době mohlo potkat. Setkání s Aaronem mě připláclo k zemi mohutnou silou. Možná mě tam připlácla ruka osudu, nebo jenom prostá chemie, kdoví...ale ještě sem se nezvedla. A asi eště dlouho to možný nebude. Kartářka lhala. Ale jenom trochu.

Otázka zní...co se stalo s Benem?

Právěže nestalo se nic.

Zařadím si to mezi záhady svýho malýho křeččího vesmíru.

O to nejhorší, co mě mohlo potkat, se postarala Laura. Na fesťák nepojedu. Už se mi nechce.

Hlavně že si Hugo vzal dovolenou teda. Kurva. Takže mám volno tři dny a nevím, co s tím udělám. Asi odjedu někam, kde mě nikdo nebude srat, ale to jako nevím, kde to bude. Asi nějaká liduprázdná oblast. Asi nevadská poušť. Možná né tak úplně liduprázdná. Spíš blíž k Vegas. Zřejmě bych se nasáčkovala do hotelu. A večer bych šla hledat opilýho smyslů zbavenýho milijonáře, který by si mě chtěl okamžitě vzít. Hlavně ale aby nás neoddával Elvis, Elvise nechceme. Pak bych zavolala Aaronovi. Že sem bohatá nevěsta. Pak bysme se zbavili milijonáře. Protože milijonáři sou nudní. A všechny peníze bysme prohráli v ruletě. No dobře, všechny ne. Ňákej ten milijon bysme si nechali.

Včera přijela Markie s Terez. Bohudíky. Zašly sme na žebra, ale vůbec, ale vůbec nebyly dobrý. Nešly odříznout od kostí. Nestálo to za nic. Anička se polila džusem. Ale já sem byla fakt ráda, že se s někým konečně můžu normálně bavit. Hodinu sme se bavily o tom, jestli si Ben trhá obočí. Pak sme se přesunuly k nám, upekla sem kuře, a večer sme vyrazily na pivo. Jo, byl to dobrej den. Večer se u nás zabydlel taky Karel. Zapnuly sme si s holkama dývko a Markie vykládala jak byla na koncíku Elánů, a my sme se divily, že žádná z přítomných fans neměla přes prsa napsaný Jožo fuck me. Pak sme se rozčílily nad tím, proč nám Němky, blbý, hnusný a němčinu chrchlající, zabíraly v Praze místo u tourbusu. A proč je mám, kurva, na každým videu. Zdrbaly sme Linkiní koncert, a nemožný lidi co si klidně v kotli na Entrech žrali klobásy. Některý věci mě prostě budou rozčilovat eště za deset let.

Druhej den nám Hugo skočil koupit koblížky na snídani a pak odcestoval do práce. Holky odjely odpoledne domů.

K večeru se stavila Sima, aby si postěžovala na zkurvený život. Upozornila sem jí, že mám taky zkurvený život, protože mně visí eště litr. Řekla, že o tom ví. No ale za to nákup neudělám.

Udělala sem teda kafe a dala sem do toho sušený mlíko, co mi Hugo donesl z práce. Nešlo to v tom kafi rozpustit a udělalo to tam takový hnusný hužvy. Sima to vyndávala lžičkou na talíř a zhnuseně krčila ret. „Fuuuj, žabí mozek...."

Anička do toho: „Kvak, kvaky kvak...."

Vyndávala sem lžičkou hužvy ze svýho kafe. „Ble, kůže mrtvýho muže..."

Sima: „Vytečená oční bulva...."
Já: „Rozmočená nastrouhaná důchodcovská pata..."

Sima: „Zmokvaný strupy..."

„Teda ale ty seš prase." Odfrkla sem a šla hledat cedník. Ten sem nenašla, tak sem se rozhodla kafe přelít přes napařovač na knedlíky. Dopadlo to tak, že kafe bylo všude možně, jenom v hrnku ne. „Seru na to." Oznámila sem a bylo po kafi.

Simu sem nechala stěžovat si na život, po dvou hodinách odešla, a mně zůstali doma démoni a jakási zatažená nálada.

Chtěla sem si udělat něčím radost, tak sem si stáhla:

Good Charlotte - Good Morning Revival

Janes Addiction - Up From The Catacombs

Plain White T´s - Hey There Delilah

Death From Above 1979 - Heads Up

Gogol Bordello - Super Taranta!

Rise Against - Revolting Breed

Flogging Molly - Float

Gwen Stefani - The Sweet Escape

Těšila sem se, jak budu mít v kuchyni co poslouchat. Když sem teda postahovala, a vypálila, zjistila sem, že mi to přehrávač nebere. A to už je na mě, ubohýho emaře, až příliš.

Uložila sem teda Aničku (pro dnešní den žábu) do postele, řekla sem jí „kvak" a du si asi pustit Transformers.

Todle sem si nezasloužila

V sobotu sem byla odpoledne s Aničkou u Prdule na oslavě dětských narozenin. Akce byla vyvedená, hlavně že děcka měly radost.

Večer sem měla sraz s Laurou ve městě, že jako někam zajdem. Dorazila sem nalitá dvouma pivama a třema vodkama (zdraví dětí se musí zapít!), a Laura si mě vyzvedla na hlavňáku u stánku s cigárama, kde sem sbírala ze země popadaný kapesníky, mikinu a peněženku. Když mi oznámila, že pudeme do Áčka, bylo mně jasný, že téma čtyřprocentní menšiny se mě nepustilo tak, jak sem si myslela. Áčko je vážně skvělý podnik, teda pokud si člověk zvykne na fotky polonahých lísajících se mužů. Sedly sme si ven na pavlač, objednaly si piva a topinku, protože tam skvěle vaří. No bodejť by ne, hoši ušatí. Voni mají i ty topinky tak promakaný, že to je prostě něco. Seděly sme teda na pavlači, čučely dolů, co to pod nama chodí za dvojice, a měly sme velice zajímavý komentáře. Někteří lidi sou snad eště hnusnější zvrchu než zepředu. Probraly sme božský a hvězdný muže. Ten večer sem ale ňák společensky nebyla v kondici, a cokoliv sem řekla, sem ňák zesrala. Říkala sem, že bych si nikdy nemyslela, že s Hugem vydržím žít pět let, když pro mě je utrpení už jenom s někým přežít čtrnáct dní dovolené.

Laura řekla: „No snad kromě mě, ne? My se snášíme dobře."

Já: „Né, to se teda nesnášíme dobře, já už bych s tebou na dovolenou nejela. Promiň, ale nesnesu to, fakt né, a neber si to osobně, to není tvoje vina."

„Jak si to jako nemám brat osobně? Jakože bys se mnou nevydržela čtrnáct dní?"

„No to bych nevydržela." Přikývla sem. „Dyť si vzpomeň jak to dycky dopadlo."

„No tak... dobře. Já sem myslela, že se dobře snášíme."

„Ale tak jako jo. Já sice svádím vnitřní boje, když s tebou musím být někde delší dobu sama, pro mě to zas tak úžasný není, ale když sme samy, de to."

„Já tomu nerozumím." Zírala na mě zaraženě. „Dyť ty naše dovolený byly v pohodě."

„Né, to teda nebyly. Vzpomeň si jak sme byly s těma třema mařkama z tvojí práce. To byl děs."

„Jo, no... jaks utekla za tím Ostravákem potom."

„No, a proč asi. Ste byly úplně...nemožný."

„Oni byly. Já ne." Bránila se.

„Ty už potom taky, jaks mně před nima nadala, že sem nechala na talíři zaschnout bramborovou kašu."

„To bych ti nadala i teď."

„Ty jo teda, takovej bordelář." Smála sem se. „Nechala bys ju tam taky, kdybys ju nesnědla."

„To není pravda." Krčila nos.

„To je jedno, já prostě nevydržím s nikým, to sem chtěla akorát říct."

„Takže na dovolenou už spolu nepojedem."

„Asi ne. Ale na fesťák můžem."

„Jo, na fesťák každopádně." Souhlasila.

Když sme pily druhý pivo, začlo děsně pršet. Přesunuly sme se teda dovnitř. Bohužel. Laura tam potkala jakýhosi svýho známýho. Chjo, už zase. Nevím, jak to dělá, ale dycky, když sme někde ve měste, potká známý, nebo kolegy z práce. Už mě to fakt točí. Takže kořínek nám řekl, ať se přesuneme k jejich stolu. Šly sme teda na zahrádku, kde sme seděli pod slunečníkem a kolem nás mohutně lilo. Vedle mě seděl jakejsi borec, co měl zelený tričko a vypadal jako žabí muž. Oteklejší žabí muž. Vlastně taková nafouklá ropucha. Letmo sem zkontrolovala stůl a zjistila, že nikdo nemá cíga, a že kolem mýho kouření zase budou frfly. A vůbec sem se nespletla. Laura furt ťukala mesy do mobilu, a průběžně s někým volala, až mě s tím fakt točila. Kořínci byli dost hrozní. Teda ten Lauřin známej mě tak nesral, byl sice hrozně nezajímavej a nudnej, ale aspoň neprudil. S žabákem už to byl horší kalibr. Neměl mě rád od chvíle, co sem si tam sedla. Zeptala sem se, jestli si můžu zapálit. Žabí muž mi řekl, že tam nikdo nekouří, protože sou chytří lidi, kteří nechcou umřít. Za normálních okolností bych si šla svoje cigáro vykouřit někam jinam, ale nebylo kam, jedině kdybych chtěla strašně zmoknout, a to sem nechtěla, takže sem se rozhodla, že rači budu v nemilosti. Žabák vykládal, jak byl v Maďarsku, a svoje vyprávění proložil větou, že Maďaři „sice kouří jako prasata, ale né tak hrozně jako ona." Rozhodla sem se to eště vydržet, a nedělat ostudu. Dycky to takle musí dopadnout. S Lauřinýma kámošema se prostě nesnesu ani náhodou, protože většinou to sou vysokoškoláci, kteří sice mají naučený a přečtený... ale to u mě není žádná inteligence. A fakt si s těma lidma nerozumím, a ani oni se mnou, což by nebylo nic tak děsnýho, kdyby neměli potřebu se po mně furt vozit. Lauřin kámoš byl cestovatel, co jezdil do Ghany a takových míst, tak o tom chvilku něco povídal, ale nic zajímavýho. Pak se bavili o pojištění, a o práci, a pak se žabinec začal kasat, jak nikdy nepracoval, protože nemusel, protože je eště skoro ve třiceti student, a vysmíval se nám, jaký sme to tupci, že si to takle neumíme zařídit. Krev ve mně vařila.

„Já si jenom hraju tenis, chlastám, nic nemusím, ani se neučím, a prachy mám."

A kromě toho eště taky sebevědomí na nule, ani nechcu domýšlet z čeho, a chování řeznickýho psa, myslela sem si. Chudák.

Laura se s někým půl hodiny bavila po telefonu, a mě to tam krutě nebavilo. Prohlížela sem si kořínka, kterej seděl uvnitř, a dělilo nás akorát tak sklo, jinak bysme seděli vedle sebe. Byl takovej pěknej, a taky měl hezkej úsměv, a toho skla tam fakt byla škoda.

Laura vrkala do telefonu a mezitím se eště bavila s cestovatelem. Chtěla sem utýct, ale venku tak strašně chcalo...na nádr cesta dlouhá, byla bych během pár sekund promočená na kost, a pak bych klepala kosu, kdybych čekala na šalinu. Pěkně děkuju. Rozhodla sem se teda vyčkat a tiše trpět. A nenápadně pozorovat křečka s hezkým úsměvem. A on se pořád smál. A občas po mně koukl. Zato já sem se nesmála vůbec.

„Proč seš tak zamračená? Řekni něco, ne?" Rýpal do mě žabí trapák.

„Něco." Odfrkla sem.

„Ha ha ha..." Zašklebil se a zakroutil hlavou. Prosila sem všechny přírodní síly ať přestane pršet a můžu vypadnout.

Kořínci se bavili svým podivným humorem. Laura vykládala jak sme byly v Praze. Já sem se při nějaké příležitosti zmohla na historku o ponožkách.

„Můj manžel..."

„Cože? Ty máš manžela?" Zeptal se sarkasticky žabec. Jakože ´to bych teda chtěl vidět´, asi tak to vyznělo.

Sem se na něho vysrala a vzala sem to od začátku. „Můj manžel nemůže nosit ponožky jinýho odstínu. Například když je jedna ponožka zapranější, nepatrně, tak už to nemůže nosit. Sem furt pátrala, co mu je, a pak z něho vylezlo, že když byl malej, mamka do něho furt hustila, aby měl stejný ponožky, protože kdyby ho srazilo auto, aby v nemocnici nebyla ostuda."

Mělo to být jako vtipný. Ale nebylo.

Cestovatel se na mě zúčastněně podíval. „A má ještě další takový poruchy?" Zeptal se.

Zírala sem úplně vykolejeně. „Cože?"

Načež mi Laura objasnila, že Cestovatel studoval psychologii.

Panebože, kam sem se to dostala... Byla sem otrávená jak zrní pro potkany. Otočila sem se ke sklu, a zakroutila očima, abych to aspoň trochu nenápadně vyventilovala. Zrovna to viděl hezkej křeček, a zasmál se. Taky sem se usmála. Zapálila sem si cígo. Žabák začal mohutně kašlat. Dělal tyjátry, fakt byl trapnej až na půdu.

Laura nám objednala další piva. „Co je? Kam furt čumíš?" Zeptala se.

„Pěknej kořínek." Řekla sem. „Má hezkej úsměv."

„Kterej?" Začala se mohutně rozhlížet kolem.

„Ale žádnej." Snažila sem se z toho vybruslit.

„Tamten v tom bílým tričku?" Nedala se.

„Ne, ten vedle mě. S těma vláskama přes oči. Ale určitě bude teplej, chjo!"

„Jako tady ten?" Hodila hlavou ke křečkovi. Zrovna se na nás díval. Otočila sem se úplně jinam, musela sem být červená jak prdel paviána. „Nech toho, dívá se sem!" Syčela sem.

Styděla sem se, až mi z toho lupalo v kostech.

„Cože?" Zakvičel žabák. „Ten se ti líbí?" Skoro křečkovi zamával. Můj bože!

„Nech toho!" Řekla sem nasraně.

Ale ten sráč se rozhodl mně to vosolit. „Kterej? Ten? Tady ten?" Začal ukazovat prstem. Skoro ťukal na sklo, jak na želvu v terárku.

„Ty seš ale kretén, viď?" Zaprskala sem, totálně vzteklá. Bylo mně jasný, že na křečka se už ani nepodívám.

„Ale Janí, on je úplně jak Bééén." Pískala nadšeně Laura.

„No to je mně platný, když ste mně to taklenc posrali." Jednou za rok vidím někoho, kdo se mně líbí, a dopadne to takle. Zapálila sem si další cigáro. Žabí sráč začal mohutně kašlat.

„Měl by sis dat čaj s medem." Řekl Cestovatel.

„Já nejsu nachlazenej, to mám z toho, jak tady kouří!" Řekl ublíženě.

Už sem to prostě nevydržela. „Ale hovno! Aby ses neposral. Co tady furt žgryndáš, ty chytráku blbej?" To poslední slovní spojení se mně fakt povedlo.

Chytrák blbej zůstal poněkud uzemněný. Cestovatel prohodil: „Ou, ale to bylo vostrý..."

Nastalo trapně blbý ticho, úplně sem nesnášela všechny kolem, a to měli za to, co mně provedli.

Už sem se chystala dopít pivo a vypadnout, déšť nedéšť, všechno lepší než todle. Laura taky pomalu dopíjela, a domluvily sme se, že pudem na rozjezd o půl dvanáctý.

Jenomže se u našeho stolu objevilo cosi mokrýho, co přijelo na kole, bylo to mužského pohlaví a mělo to na sobě... cyklistický elastický dres. Když to vidím, mohutně zvracím. Zadržela sem deroucí se blinkánky, pro tentokrát, a Laura mi představila elastické individuum. Sedlo si to vedle ní a chvilku spolu mluvili. Nedělala sem žádný analýzy, protože mi to bylo dost jedno, hlavně sem chtěla vypadnout. Nehledě na to, že vedle křečka sem nemohla existovat už ani za sklem. Laura vůbec nevypadala, že by chtěla jít, tak sem oznámila, že padám, a jako ať tam zůstane, že pohoda, ale ona mě začla hrozně přemlouvat, abych tam zůstala, že vypijem panáka a pojedem za půl hodiny. Ňák jí na tom moc záleželo, tak sem řekla, že teda jo. Zeptala se, co chcu na pití a já sem řekla, že Danielse, protože sem se rozhodla, že tu půlhodinu nebude mít zadarmo.

Pinkl nám teda přinesl dva panáky, a chtěl to napsat borečkům na cech, ti ale začli hystericky ječet, a ukazovat, ať to napíše nám. Pinkl řekl, že žádnej cech nemáme, protože sme už platily, ale žabí hňup střelhbitě odpověděl, ať nám teda udělá cech novej.

Prostě... k tomu už nebylo co dodat.

Když sme konečně vypadly, byla sem nasraná jak ostříž. Na schodech sem vrazila Lauře do ruky leták nabízející diagnostiku ajcu ze slin. Super. Doba nám pokročila.

Venku skoro přestalo lít. To sakra nemohlo dřív?

„Co to proboha bylo za sráče?" Udeřila sem na Lauru.

Trhla ramenem. „Ale prosimtě, tebe dycky vytočí takový blbiny..."

„Blbiny? Cože? Dyť byli hrozní. Co to jako bylo? A hlavně - co to bylo v tom neoprénu?"

„Ten na tom kole?" Podívala se na mě Laura jaksi mimoňovsky a zrak se jí zakalil, asi přívalem hormónů. „To byl Božský..."

„Cože?" Zakvíkla sem. Nasadila sem si kapucu na hlavu a doufala, že se v ní ztratím, že zatáhnu tkaničky a odnese mě to do jiné galaxie.

Božskýho sem viděla zatím jenom na fotce.

„Já to nechápu." Vypadlo ze mě.

„To ty nemůžeš pochopit. Ale on je hodnej, a skvělej, a..."

„No jistě." Hryzla sem se do rtu. Už sem nechtěla poslouchat radši žádný detaily.

Neděle byla velký úklidový den. Mamka si vzala Aničku, Hugo vyrazil ven na kole, a já sem uklízela jak neřízená střela. Umyla sem ledničku, dokonce i zevnitř, vyklidila sem špajz a srovnala zásoby, umyla třikrát nádobí, pak koupelnu, vytřela sem podlahy, vysála, a kompletně uklidila celou počítačovnu. Dokonce sem i u komplů utřela prach a očistila monitory. Taky sem vyprala a pověsila prádlo a vydrhla sporák. Příval nenadálé energie byl způsobený tím, že sem si ráno zapomněla vzít epileptický prášky, což sem kolem oběda napravila a upadla do svýho klasickýho komatózního stavu, kdy se mi chce jenom spát a spát. Ale nakonec sem spat nešla, a místo toho sem skočila nakoupit, abych doplnila zásoby do uklizené ledničky, která po vyhození nepoživatelných věcí zela prázdnotou a tvářila se dost chladně. Sháněla sem pro Anču sojový jogurty, ale ani ťuk. Takže zkrátka bude bez jogurtů. Protože je alergická na mlíko. Je blbý, že v albertovi mají daňčí plátky, žraločí stejky a tři kroužky chobotničího chapadla za stovku, ale sojový jogurt nikde. Fakt mě serou.

Jak to my, alkoholici, máme těžký

Už vím, co je to štěstí. Nacpat si do pusy balík žvýkaček Hubba Bubba.

V pátek večer sme se vydaly se Simou na pivo. Daly sme si sraz ve Sport Baru, kde mělo být naše nový působiště. Aspoň to tak chtěla Sima, protože v jukeboxu byli Edguy. Smiřovala sem se s tím, že budem vysedávat u bowlingové dráhy a na obrazovce poběží imrvére fotbal. Nemluvím už vůbec o rvačkách, co tam vyvolávají ožralci. Ale bylo mně to tak jako jedno, protože jukebox nebyl zas tak špatnej, a taky tam bylo dobrý pivo. Když sem teda dorazila do baru, Sima trčela u automatu na cíga (a né, taky nebyl na žetony) a koulela na mě očima.

„Že nevíš, kdo tady dělá?" Vypálila na mě.

„Nevím." Přiznala sem.

„Stará lezba!" Pronesla dramaticky. „Přesunula se z lezbího baru sem."

„Kdo dělá v lezbím baru?" Snažila sem se zachovat paniku.

„Tlustá lezba."

„Ježiš!" Vyděsila sem se nad tou strašnou situací. Lezbí gang se rozprostřel po všech dvou nejbližších barech.

„Třeba si nás Stará Lezba nepamatuje. Můžem si tady dat pivo a uvidíme..."

„Tak to si piš, že si nás pamatuje. Teď jak sem přišla, tak se mě ptala, co tady chcu." Máchala Sima rukama.

„Cos řekla?"

„Ať mně zapne automat na cíga. Tím sme tady ale skončily."

„No, to ... co budem dělat?" Snažila sem se honem rychle něco vymyslet. Naproti je eště jedna hospoda, ale pátá světová skupina. Pivo ve špinavých umaštěných půllitrech, žlutý záclony, nahulený tak, že by se v té mlze ztratil rybník Brčálník. V neposlední řadě nefunkční automat na cíga. Co to je vůbec za výmysl, ty automaty? Na hovno to je. Osazenstvo hospody tvoří štamgasti s průměrným počtem zubů dva. Takže tento luxusní podnik sme zavrhly ještě než nás vůbec napadl. Pak Sima navrhla Cobru, to je dobrej podnik, ale je daleko, stejně jako ostatní schopný herny a bary. S povzdechem sem si vzpomněla, jak sme se Simou trávily zlatý časy v lezbím baru, eště než tam dělaly lezby. Kdyby můj brácha ten bar nepodpálil, mohl tam dělat doteď a zlatý časy by pokračovaly. Taky mi to připomnělo, jak mě jednou vzal jeden můj borec na večeři do lepčí restaurace. Zapálily sme si tam ganžu a přišla pinklica s upozorněním, že tady tohle jako né, že oni sou slušnej a luxusní podnik, a můj borec na to řekl: „Takových už vyhořelo..." A taky sme měli utrum.

Po těžkých a krutých analýzách zesrané situace (a byla sem tak velkorysá, že sem Simě ani nepřipomněla, že za to může ona) sme se nakonec rozhodly že pudem do Majáku. Naposledy sem tam byla před deseti letama kde sem sbalila svýho bývalýho. Fuj. Protože já za to pochopitelně nemůžu, může za to ten bar. Všichni moji bývalý byli jenom trapný omyl a kdyby nebyli, bylo by to fakt super. Kdybych se mohla teďka potkat se sebou, když mně bylo sedumnáct, tak bych řekla mladé Vokurce: „Hlavně s nikým nechoď, stejně sou to debili, a je to jenom ztráta času. Klidně si tahej borce do postele, hlavně ale...hlavně s nikým neztrácej zbytečně čas ňákýma velekecama o vztahu." To bych řekla. A mladá Vokurka, co by měla černě podmalovaný oči, by řekla: „Di do prdele ty intoško!"

Dál. V Majáku seděli harlejáři a ňáký mladí borečci. Bylo to tam úplně předělaný a zmizel kulečník. Zato tam byl ale jukebox. A nebyl tam automat na cíga, ale normálně je prodávali na baru. A taky tam měli takový ty barový křupky. Ty co sou hodně obalený burákovou drťkou. A nemají je nikdy v supermarketech. Takže super. Působilo to tam úplně jako z jiné doby. V jukeboxu byl puštěnej Landa střídavě se Třema Sestrama. Sima mně řekla, že Kovárna je v Břeclavi. Trochu mě to vykolejilo.

„Myslíš tu Kovárnu?" Zeptala sem se.

„Jo jo, oni tam chodili."

„Kdo? Tři sestry?"

„Jo, bylo je pěkně slyšet..."

„Ále ále, holky jedny ušatý..." Smála sem se. „Ale je to divný, myslela sem, že Kovárna musí být... v Praze."

„Né. Je to v Břeclavi, věř mně."

„A už tam stojí novej hotel?"

„Jakej hotel?"

„Nevím, asi novej."

„Hotel?" Zvedla obočí.

„Né, Kovárna." Trhla sem ramenem.

„Cože?" Nechápala.

„Cožééé?"

„Divej na ty borce, vypadají tady všichni jak teplí." Ukázala Sima k protějšímu stolu.

„Ty jo, nezačínej zase. Já sem docela ráda, že sem se toho tématu zbavila. Kletba se někde zlomila. Teplý téma už se mě nedrží, tak mi to laskavě nekaž!" Upozornila sem ji.

„Jo? Tak tebe se to pustilo?" Zeptala se napruženě.

„Jo. Už se mnou nikdo o teplouších nemluví a sem ráda. Fakt. Ani sem žádný v poslední době neviděla."

„Ale já ti řeknu, na koho se tvoje kletba přesypala. Na mě! Vidím je úplně všude. Protože sou všude. Zapnu telku, pořad o teplouších. Podívám se do novin, sou tam taky. Podívám se kolem sebe, sou všude. Víš, kolik sem potkala poslední dobou borců v růžovým tričku? Hnus!"

„Růžový tričko ale neznamená že je někdo teplej." Namítla sem.

„Ale tihle byli, věř mi. To už vůbec nemluvím o tom, že sem byla přes víkend s bráchou a jeho přítelem a oslovovali se ´myško´. Já je mám ráda, vážně, ale co je moc, je příliš. Všechny kapely sou teplý. A Edgáj už taky vypadá jako teplouš. Můžeš mně už do prdele sehnat tu sólovku Edgája?"

„Jo, už se na tom pracuje."

„Už na tom pracuješ dva metry."

„Ty jo, nebuď na mě nasraná, já nemůžu za to, že sou kolem tebe samí homosexuální spoluobčané."

„Nemůžeš? A kdo s tím začal? Tys to přitáhla, s tím...Benem."

„Ben není."

„Jak není? Jak jako že není? Tím chceš říct, že ste to spolu začli, přivolali ste na mě teplouše, a on nakonec ani není teplej?" Byla úplně rozčilená.

„Né, já myslím, že.... Nevím. Né, asi není. Asi je jenom dost praštěnej na to, aby ocicmával Aarona, ale to bude jako tak všechno." Pokrčila sem ramenama.

„Všechno? Fajn. A co ten tvůj ... Mercury?"

„Můj?"

„To posloucháš, ne?"

„Né. Ale pokud vím, tak to poslouchá tvůj chlap."

Chvilku bylo ticho. Sima si zapálila cigáro a pak se nahnula přes stůl, aby mi řekla: „Já si myslím, že on je jako taky teplej."

„Cože?" Vypískla sem. „Simo, nehráblo ti trochu?"

„Našla sem dopis. Psal mu ňákej kluk."

„Kamarád asi ne?"

„No to nevypadalo. Proto si mě nechce vzít. Je teplej."

„Né, to se mně nezdá." Kroutila sem hlavou. „To je blbost."

„Tys říkala, že má ženský rysy."

„Obličej, no... ale to vůbec nic neznamená. Ty máš taky klučičí postavu a nejseš teplouš."

Sima se zarazila. „Jak jako teplouš? Kdybych byla ... to spíš lezba, ne?"

„Už se v tom ztrácím." Přiznala sem. „Eště že není třetí pohlaví, už takle je to dost děsný."

„Já teda jako nevím, co budu dělat." Povzdechla si.

„Nic. To je blbost, co říkáš."

„Není teplej, že ne?"

„Né, ty jo, není." Řekla sem tak samozřejmě jak to jenom šlo.

„Ale tamti u toho stolu sou." Ukázala Sima na borečky. Měli ty hnusný pěnový boty.

„Jo, tak ti sou." Přikývla sem.

Párkrát sme se Simou zabojovaly o jukebox. Ten je tam zajímavej. Nemají třeba vůbec Aerosmith, nebo U2, zato je tam ale Gaia Mesiah, Orlíci, úplně ti nejstarší Kabáti, od Rasmus Playboys (to sem čučela), písničky z Pulp Fiction a písničky z Večerníčků. Někdy prostě jukebox překvapí. Minimálně se člověk uchichtává. Pak sem teda pustila Gány a Nirvanu (no jo...), pak si tam něco pustila Sima. Dycky jenom čekám, komu se to nebude líbit a začne reagovat. A většinou to prostě někdo je. Tentokrát jakási holka s rybářským kloboukem na hlavě. Pustila sračky jako Nazareth a Bryana Adamse. A taky Vondráčkovou, ať je jak vítr. Takže pak zase vstala Sima, a pustila Foo Fighters, Supporty a Ozzyho (zvracející smajlík).

Pak zase holka. Nahodila ňáký sračky. Pak zas já. Takle se přichází o drobný. Ale zábava to je, to zase jo.

Šly sme klasicky „na jedno" a odcházely sme kolem půlnoci.

Nevím, jestli by nemělo být trestný vysílat některý pohádky. Například z pohledu logiky. Když si vemu třeba Dorotku a Papouška. Dorotka se rozhodne přetočit všechny hodiny ve městě, a posune tím dozadu čas. Takže všichni mládnou. No, dobře....dejme tomu. Dorotka je najednou mimino, a všichni kolem taky, jenom Papoušek zachraňuje situaci. Nejhorší na tom je, že Papoušek se nepromění ve vajíčko. Tak co to je jako?

Nebo Mach a Šebestová. Když mají sluchátko, netuším kde furt berou ty problémy. Se v tom moc piplají. Třeba ten díl s nemocným Horáčkem. Jak se rozhodnou zmenšit, vlízt mu do krku a bojovat s bacilama. Nestačilo říct do sluchátka přání, ať je Horáček zdravej?

Arabela némlich to stejný.

Vůbec by neměly patřit do ruk kouzelný věci takovým břídilům. Já bych na to šla jinak. Řekla bych třeba sluchátkovi, aby se děly takový věci, abych byla celej život šťastná. Ale vlastně - já sem. Takže sluchátko si můžou nechat ti dva, aby mohli Jonatánovi cpat do břicha želvy.

Normální blbosti

Dopadají na mě zase filozofický otázky celé planety. Proč člověk není postavený tak, aby byl celý život šťastný. Bylo by to daleko praktičtější. Takle se furt musí po něčem pídit a hnidopišit. Dále se důrazně ptám, proč mi musí život otravovat takový věci, jako je vaření, umývání nádobí, úklid a podobně. Kdy přestanou hrát v rádiu vychrchlaný Kabáty. Proč sem neukázněný břídil, který nic nedotáhne do konce. A když už konečně ten sráč nad nama přestane vrtat, bouchat, řezat, třískat... není slyšet Anti-Flag, ty ... debile tam!

Zkrátka nálada není hvězdná, jak by řekla mamka. Už ale vím, kdo je Hvězdný.

Vzala sem si příklad z Katt, a né teda že bych přestala kouřit, ale snížila sem to na pět denně. Udělala sem si příděl. Sem zvědavá, jak dlouho to vydržím, protože stačí, abysem šla do hospody a pravidlo pěti vezme za svý... po dvou pivech. Trapnej zlozvyk, to kouření. Na ňáký náplasti a podobný kraviny nevěřím, protože se znám, utratila bych milijón za náplasti a pak bych kouřila i s pěti čtverečkama za krkem.

Nadchází čas mých třicátých narozenin, je potřeba bilancovat a určit si cíle pro další třicetiletí. To teprv příde, sepíšu plán.

Chtěla bych už nezestárnout. Mně je v mých třiceti děsně dobře. Mám svobodu, můžu co chcu, nikdo po mně nedupe a nešlape, a když by se o to náhodou někdo snažil, můžu ho poslat do prdele, protože ve třiceti už na to mám plný právo. Nikdo mně neříká co a jak mám dělat a nikoho se nemusím prosit, když chcu něco podniknout. Nejsem vykořeněná a vykulená jako v šestnácti, všechno vím, všechno znám, překvapí mě máloco. Mám svoje sebevědomí, a za ty leta sem se naučila žít s tím, že sem hvězdná. Vím, že se mě ostatní proto bojí, a tak se ani nesnažím s nikým spřátelovat, stejně to moje kamarádství ve finále nikdo moc nepobere. Tímto mi ubyla zbytečná práce s mezilidskýma vztahama, zlo odlifruju hned na začátku a čím se nechci zabývat, se nezabývám. V šestnácti sem všechno strašně řešila, a ztrácela sem čas kamaráděním s někým, s kým to nemohlo vyjít, protože měl třeba křivej nos. Taky nic nevysvětluju lidem, o kterých předem vím, že mě nepochopí, vyhneme se tak trapáckým debatám o hovnu. Ve třiceti je to nejpěknější a nejlepší. Vím co chcu a prostě za tím pudu, až kolem budou třísky lítat. Ale je to fajn, v šestnácti bych nemohla.

Taky bych si přála, aby Aničce se vedlo dobře, to si přeju nejvíc na celým světě, ale nebudu to tady vypisovat, to je samozřejmý a jasný.

Vynechám přání jako zdraví, štěstí, spokojenost a tak dál, to je jasný též.

Dál taky vynechám plány na hledání hvězdnýho, protože...ale vo tom jindy.

Hlavně doufám, že se budu dobře bavit. Jako že budu mít furt někoho, kdo se mnou pude na pivo, a po barech, po klubech a hospodách. Protože jestli né, bude život sakra nuda. Chtěla bych mít svoje kamarády. Ty, co mám teď. Chtěla bych, aby zůstali. Nepotřebuju nový. Ti čtyři joudi mně stačí úplně a každej z nich má něco, co potřebuju. Pátýho už bych možná neustála, protože, co si budem povídat, ti čtyři sou vobčas taky nápor na nervy.

Chtěla bych, aby lidi kolem mě byli šťastní. A to je sobecký přání, protože když oni budou, já budu taky. Takže mi jde o sebe.

Chtěla bych letět balónem, letadlem, podívat se do Vegas, a taky bych chtěla, aby mě aspoň jednou v životě někdo pozval na luxusní večeři, kam bych si oblíkla třpytivý a blýskavý šaty a zežrala humra. Chtěla bych nepracovat, abych se mohla zabývat jenom tím, co mě baví, a abych nemusela poslouchat šéfy. Tímto bych si splnila i velký přání, aby mě už nikdy nikdo nezamknul v práci na hajzlu.

To je tak všechno, co ke svým životním plánům můžu říct.

A ještě taky bych chtěla, aby na mě Anča agresivně neječela, když po ní něco chcu. Protože když na mě někdo křičí, tak...já to prostě nesnáším.

- „ Ukliď si ten batůžek!"

- „Ne! Já tě nebudu poslouchat! Už tě mám plný zuby, dej mně žvýkačku!"

 

Ach jo, asi mě to zabije.

Víkendový povídání

V pátek sem měla jít s Laurou na pivo. Laura ale napsala, že nikam nejde. Protože má průjem. Napsala sem: „To je ale na hovno." Odepsala: „Já se z tebe poseru." Tím to skončilo, a já sem si kousala nehty při představě, že prosedím páteční večer doma. Hrůza a děs střídavě kroužily kolem mě. Zavolala sem teda Edovi, jestli někam nejdou. Řekl, že neví, prý mám zavolat Jáji. Zavolala sem teda Jáji, a řekla, že neví. Umřela sem pomalu ale jistě, z takových domluv. Pak mi teda Eda volal, že dou, ale nevědí kam by chtěli zajít, ať teda zavolám Jáji a domluvíme se, kam pudem. To je důvod, proč svoje kamarády nesnáším. Nedokážou plánovat. Nakonec sem se domluvila s Jájou, že dáme sraz na hlavňáku a pak se uvidí. Let´s get drunk!

Zašli sme do Borsalina, protože nás nic lepšího nenapadlo. Nejlepšejší podnik na uzený žebra široko daleko. Taky sem to nevydržela a ty žebra sem si dala. Snědla sem toho tak šíleně moc, že sem to sama nepochopila. Jenom kosti pro psa sem nechala. Jája ňákou dobu zaníceně mluvila o psovi, a když odešla na hajzl, Eda se ke mně naklonil a říká: „Ty vole, už mě ti flojdi našli. Víš, proč mě furt hledali? Visím deset litrů za záchytku. Ale já na to seru."

„No jo, to je jasný... to přece platit nebudeš."

„Né, to teda platit nebudu. Takový penále mně tam nasekali."

„A bude to horší." Upozornila sem ho. „Jája to ví?"

„Né, to teda neví." Tvářil se tajemně. „Ani jí to nebudu rači říkat."

Jája se vrátila z hajzlu. Oba sme ztichli.

„No co je, o čem se bavíte?" Vyzvídala.

„O nákupech." Usmála sem se a srkala svoje pivo.

„Zrovna sem říkal, že budu lepit deset litrů za záchytku." Trhl Eda ramenem.

„Za jakou záchytku? Za to před půl rokem?" Podívala se na něho zkroušeně. Pak se podívala na mě. „No co nadělám, že jo..."

„Víš, co se mně stalo?" Bouchl mě Eda do ramene. „Ztratil sem mobil! Takovej já su smolař!" Šíleně se u toho smál, jak kdyby to byla bůhvíjaká prdel. „Normálně sme šli s Jájinýma rodičema na houby, a voni sou blázni, ty jo, houbaři mega, když najdou hříbky, nejdřív si je vyfotí. A než je odříznou, musí toho hřiba v zemi vidět celá rodina. Tak si to představ. No a teď sem měl jít s nima já. Nic nevidím. Víš, jak sem si rozmlátil ty brýle... No tak to byl prostě trapas, byl sem totálně v prdeli..."

„Co kecáš..." Skočila mu do toho Jája. „Náhodou si našel prvního hříbka."

„No jo." Podíval se na ni kriticky. „Jenomže první vyhrání z kapsy vyhání, takže potom už sem našel velký hovno. A oni tam na sebe volali, to bylo furt ´mám, poďte všichni sem´ a všichni se sbíhali, fotili, plácali se po ramenách, a já nic. A pak sem si chtěl postěžovat, jakej su sráč, a chtěl sem volat Filipovi, jenomže sem zjistil, že nemám mobil. Tak sem místo hřibů hledal ten posranej telefon. Ten blbej mobil mně prostě jenom tak vypadl, zákeřně, když sem tlemil po houbách...myslím, že to už je umělá inteligence. Vyčíhl si správnou chvilku."

„Jo." Pokývala sem hlavou. „Mně se zasekl foťák, když sem se chtěla fotit s Aaronem."

„Fakt?" Povytáhl Eda obočí. „Tos neříkala. Cos jako dělala?"

„Málem sem se posrala."

„A naskočil?" Zapálil si cígo.

„Jo, nakonec jo, ale už skoro bylo pozdě."

„Ty seš taky emo, ty jo."

„Dostala sem z toho opar." Stěžovala sem si.

„A podřezala sis žíly, proto máš ty náramky." Ukazoval mi na ruku.

„Jo. Koukám, že už to neutajím...." Kousla sem se do rtu.

„Já to emo ale stejně nepochopím." Vložila se do toho Jája. „To je strašně přitroublý."

„Ale dyť to je všechno stupidní strašně, nechápu, že se tím vůbec někdo zabývá." Kroutila sem očima.

Načež se strhla hodinová emí debata. To bylo právě to, čemu sem se chtěla vyhnout. Jeden blbej vtípek, a takle to končí.

Jája byla po třech pivech dramatická: „Ale to není vůbec dobrý, dyť třeba se někdo může i zabít, jenom proto, že chce být...emo. Co to je vůbec za nápady? Dyť to je strašně debilní."

„Ale tak to si nemyslím, že se někdo až tak jako zabije." Krčil nos Eda.

„Tak to neznáš dvacet osum emích pravidel." Řekla sem. „Kdo se zabije, vyhraje."

„A je to o něco jiný, než když my sme byli mladí?" Chytal se toho Eda.

„Já su eště furt mladá." Řekla sem.

„No. Když my sme byli mladí, bylo to to stejný. Akorát tomu nikdo neříkal „emo"." Pokračoval Eda. „Myslíš, že bylo jiný, když umřel Cobain a ty sis vypižlala jehlou do ruky KURT FOREVER? A neříkej, že né, si to moc dobře pamatuju."

„To nebylo ´Kurt Forever´ to bylo daleko duchaplnější." Hájila sem se.

„A co to teda jako bylo?" Chtěla vědět Jája.

„Kurt. Prostě jenom.... Kurt. Takle, přes celou ruku." Ukazovala sem.

„Seš cvok." Mávla Jája rukou.

„A to zase jo." Přikývla sem. „Ale to nebylo tak hrozný."

„Jo, někteří lidi se zabili, kvůli tomu. Teda když se zastřelil, moc dobře si to pamatuju. Na Čáře nás dost ubylo." Řekl Eda.

Smála sem se. „No tak zas nekecej...."

„No tak ne, ale zabili se kvůli tomu lidi, to je fakt."

„Jo, to je fakt." Souhlasila sem. „Na Čáře všichni chodili v černým."

„Vidíš? Vidíš, jaký to bylo emo?" Vystrkoval Eda vítězoslavně bradu. „Akorát to nikdo neuměl pojmenovat. Ale vy všichni ste byli emo."

„Jenom ty ne." Kousala sem si nehet.

„Jo. Jenom já ne."

„Tys chodil navštěvovat svýho kamaráda do blázku." Smála sem se. „A dělals, že si tam kupuješ auta. Tys nebyl emo, ale cvok." Uzemnila sem ho.

„No a co sem měl dělat, když je tam tak snaživě prodávali..."

„Jaký auta?" Chtěla vědět Jája. „Od kohos je kupoval?"

„Od bláznů. Když chodil na návštěvy. Měli formuláře. Sepisoval s nima smlouvy o koupi aut." Smála sem se až sem nemohla.

Jája zase odešla na hajzl.

„Budu muset zaplatit další dluhy." Prozradil mně Eda. Vypálil na mě částku, kterou dluží na zdravotním. Musím říct, že to se mnou trochu zamávalo.

„Ježiši, tys neplatil zdravotní?"

„No to sem teda neplatil."

„Jak dlouho?" Valila sem oči.

„Dva roky. A pak sem to nechtěl zaplatit, takže naskákaly penále." Smál se.

„Aha, to je krutý." Pokývala sem hlavou. „Sem myslela, že jsi polepšený občan, v domečku žijící. Hornbachový muž. A tebe zatím honí policajti, máš dluhů až po strop, v noci chodíš dom rozsekanej z hospody..."

„Ale já sem se fakt snažil. Pracuju."

„No jo, Edo... nechcu rýpat, ale ono ti to ňák nevyšlo, s tím ukázněným životem."

„Já ale teď ty dluhy zaplatím. Až si teda koupím novej rám na kolo. Sem to ňák zramoval..."

Na zahrádce, kde sme seděli, nic nehrálo, a mě to strašně sralo, tak sem navrhla, že pudem do klubu. Nikomu se nechtělo. Přemýšlela sem, jestli pudu teda sama, ale pak na mě padla taková ňáká únava, že už se mně nikam nechtělo. Ve finále už sme byli kantáre všichni a Eda si vymyslel, že si rozbije hlavu o kovový schody, což se mu moc nepovedlo, protože ho odtáhla Jája. Druhej výmysl byl, že pudem na Tenisku.

„Né, tam já nejdu v žádným případě." Bránila sem se. Sice sem nametená byla, ale né až tak důrazně, abych měla náladu potkávat svoje bývalý. Moje bývalý špatný vkusy. Eda se nevzdával. Vypočítával kdo tam všechno bude, čímž docílil toho, že sem se tuplem rozhodla jet dom.

„Ale já tam du. Těším se na svoje kamarády." Oznámil nám Eda. „Bude tam Míra, Mojžíš, Jura Strnad...."
"Cože?" Podívala sem se na něho vyplašeně. „Jura Strnad je mrtvej, za kým chceš chodit prosimtě..."

Eda se zavrtal pohledem do stolu. „No jo, von je mrtvej. Co teď... ty jo, já sem mu ani nebyl na pohřbu. Sem já to ale vůl. Níťákovi sem taky nebyl na pohřbu. Tady Vokurce sem nebyl na svatbě..."

„No ale to je tvoje chyba." Řekla sem. „Ale tak... třeba příště."

„Ale budeš na jejích narozeninách." Řekla Jája. „Budem slavit třicátiny!"

„No tak tam určitě nebudu." Oznámil nám s převahou. „Tam bude plno trapáků a blbečků. Tam určitě jako nepřídu."

„No to nebudeš muset." Smála se Jája. „Bude to totiž u nás na zahradě."

Zhruba v jednu sme se rozešli. Eda šel za svýma mrtvýma kamarádama na Tenisku, a já s Jájou sme jely dom.

Sobota...kocovina, strávená na zahrádce.

Zato neděle byla zajímavá. Hugo už mně delší dobu sliboval, že vezme pryč Aničku na celej den, a v neděli sem mu teda řekla, že „dneska by to šlo". Odjeli spolu na výlet a já sem měla celej den pro sebe. Už sem se viděla, jak se budu válet vesele a spokojeně u komplu, nebo v posteli, když mně psala mamka, že jedou na výlet. Nalákala mě na krásnou krajinu, a na oběd, a tak jako mimochodem dodala, že se zastavíme na výstavu keramiky. Řekla sem si že teda oki, výlet s obědem super, keramiku přežiju, když to prolítnem za deset minut. Znám výstavy keramiky, většinou sou tam tři hrnky, a jedna hlinovatá hlava, tam člověk nemá na co zírat. Eště sem si říkala, že kdyžtak počkám v autě.

Ve dvanáct byl nástup na výlet. Zajeli sme teda za Brno, do Vysočinových pralesů, luhů, hájů a hospod. Hospody teda. Museli sme se stavit na oběd. U oběda sem rozvinula teorii, že bych se NIKDY už nevdala, ale když už, tak jedině ve Vegas. Vegas je moje téma číslo jedna, o tom bych se dokázala bavit furt. I když sem tam nikdy nebyla, a nikdy ani nebudu. Neva. Podle mě to musí být ráj na zemi. Zhýralost dovedená k absolutní dokonalosti. Mamka řekla, že kdybych se vdávala ve Vegas, asi by nás oddával Elvis. Elvise fakt nesnáším. Řekla sem, že ten jako nehrozí. Mamka řekla, že ve Vegas je všude Elvis. Že tam vlastně žijou samí Elvisi, a Vegas je město Elvisů. Mamka tam taky nikdy nebyla.

Po obědě sme se šli projít do lesa, ale asi tam nebyly hříbky. Nevím. Ani sem se po nich nedívala. Zato tam bylo spoustu motýlů, samej okáč. Já sem byla ostražitá, odkaď na nás vylítne kanec, ale nic takovýho se nestalo, zřejmě se divočáci zalekli mýho charyzma. Tentokrát sme smrti unikli o vlásek.

Byla sem spokojená s výletem jako vorvaň. Teď teda měla nastat etapa prohlídnutí hrnků. Nic takovýho se ale nekonalo. Realita byla úplně jinde než moje naivní hliněný představy. Nápadně nenápadně se ve slovníku rodičů začlo objevovat nebezpečný slovo „vernisáž". Jelikož na vernisáže a podobný akce nechodím, myslela sem si, že si jako poslechnem proslov o umění, jako správní snobi pokýváme hlavama na hrudkama hlíny a jedem dom. To byl velkej omyl malýho ostříže.

Vernisáž se konala na nějakým statku, a musím teda říct, že místo to bylo fakt krásný. Lidí tam přišlo tak...padesát? Asi tak ňák. Čekali sme půl hodiny sedící na kamenech, než nás pustili dovnitř, a dovnitř nás nechtěli pustit, protože zpěvačka, co měla vystupovat, ladila svůj chrchlák. Když sme vpadli za vrátka, mamka se hned chopila vína. Já nic, protože sem si říkala, že na tom slunku bych se i z decky ožrala, pak bych se eště motala, a mohla bych rozbít hlinohlavy. Poslechli sme si proslov, pak nastoupila „zpěvačka". Zážitek to byl skvělý. Chtěla sem napsat, že zpívala jak když kočku někdo tahá za ocas, ale oproti ní by mohla kočka s ocasem zpívat v Carneggie Hall. Mamka to nervově nevydržela a poslala mě pro další víno. Vzala sem si zároveň rovnou taky, protože co je moc, je příliš. Zážitek z vystoupení nulový až hrozný. Kolem chodil boreček, co roznášel vína. Vzaly sme si další. Mamka zašveholila, že je šikovnej. Hleděla sem na ni jak puk, protože sem jako špatně rozuměla.

„Cože?" Hleděla sem překvapeně, jak to mamka mluví. „Šukézní?" Tikalo mně z toho oko.

„Ale né." Mávla mamka rukou. „Šikovnej sem říkala. Že je šikovnej."

Po vystoupení hvězdy se rodiče vrhli na konverzaci se známýma a já sem byla jaksi... osamocená se svým vínem. Chvilku sem tam pendlovala, pak sem si sedla do stínu, a skoro sem plakala že tam nemám aspoň cíga. Nebo trávu nebo kokain. Vůbec to nevypadalo, že bysme od tama nějak brzo odešli. Nebyl tam ani nikdo mladej, zoufalost se drala na povrch.

Pila sem si víno, čučela na špičky bot, vymýšlela sem, jestli si z bot nevydělám tkaničky, když ke mně přišel ňákej rozjívenej týpek, tak čtyřicet let... a zavýskl: „Co Vy tady děláte, tak sama a smutná?"

Ou jé... ale néééé... sama a smutná - originální věta všech barových a hospodských gerojů. Ale né... vůbec sem neměla náladu na společenský konverzace snobího charakteru s cizím člověkem, který měl eště navíc boty do špičky. Ale nééé to snad néééé....chtělo se mi plakat. A chtělo se mi další víno. A zrovna došlo. Týpek se představil, řekl že je jakýsi sochař, a vytáhl mě ven, prý musím vypadnout z té nory na slunko. Náhodou mě v noře bylo dobře, já su totiž upíří noční tvor, a chraň bůh vytáhnout mě na světlo. Ale řekl, že mně sežene víno, a tak sem následovala Bláznivýho sochaře do zahrady, na slunko. Fůůj, slunko. K tomu hrál z repráků .... Elvis. Bláznivý sochař mi teda sehnal víno, posadil mě na nějako lavku a začal mi valit klíny do hlavy, což se mu nedařilo, protože já nejsu jenom tak nějakej blbeček a mě vážně, vážně nikdo neuhrane tím, že mi bude nalhávat, jak můžu být model pro sochu. Aspoň mě tím ale pobavil. A pobavil mě proto, že sem byla ožralá. Hrkla sem do sebe vinnou dvojku a vzala si další. Vypila sem tam za poměrně krátkou dobu skoro litr vína. Což mělo svoje následky, že... Smála sem se Bláznivýmu sochařovi, ani mně nevadilo, že mně polil nohy vínem, řekla sem mu, že je „prdlej", a pak mně ukradl dva skleněný motýly, který ani nevím kde mám. Následně mě odvedl za svýma kámošema kteří měli věkový průměr šedesát let. Jeden vypadal jako Andy Warhol a navrhl mi, že mi na záda vytetuje brněnskou ulici. Další mi na fleku složil básničku, kterou už si nepamatuju. Nejvíc mě zaujala mísa skleněných korálků na stole. Tolik korálků, páááni. Když sem byla malá, měla sem celej kufřík korálků. To byl můj největší poklad. Ale nebyly moc hezký. Ale tyhle skleněný, to bylo fakt něco. Úplnej poklad samotnýho Cortéze. Když sem se zrovna začínala bavit, přišel taťka, že už jako jedem. No co už. Přemístili sme se teda eště na zahrádku k ňákým známým / pro mě neznámým lidem, a tam se vedly umělecký debaty, a mě došly cigára a chtělo se mi spat. Domů sem došla večer, unavená, hlava mě bolela a měla sem hlad.

Vyřešila sem problém s talentíma fotkama. Nechala sem si udělat všechny fotky z Prahy, a fotku kde sem s Benem sem nechala udělat na á trojku, jakože si ju pověsím do obýváku. Aarona sem si dala na plochu počítače. Tak, je to vyřešený. Sem sama ráda. Teď je to spravedlivý.

Skvěle a sám se mi vyřešil taky problém s pomstou trafikantovi. Zjistila sem, že když nevím kudy kam, je nejlepší nechat věci vyhnít. Furt sem nevěděla, jestli bude lepší koupit si cíga za hromadu padesátníků nebo typanovi namazat kliku zubní pastou. Byla sem si teda koupit cíga a pro tentokrát svoje veliký dilema hodila za hlavu...a co se nestalo. Kořínek mi vrátil o kilo víc. Tágže... boží mlýny meló. Tímto sme si kvík.