O cibetkové kávě a tak

Moje dny v poslední době provází jeden tématický okruh. Né, není to ani emo, ani teplouši. To už se mě snad pustilo. Tentokrát je to cibetková káva.

Hledala sem dárek pro Bena. Problém nejhrubšího zrna. Původně sem myslela tričko. Jenomže pak mě napadlo, že bych určitě netrefila velikost, tak sem to zamítla, i když sem měla najitý fakt dobý. S nápisem HARDCORE na zádech. No nic. Zavrhla sem taky serepetky, co dostává všude od všech, jako náramky na ruce a podobně. Zavrhla sem flašku s chlastem, protože jestli se potkáme v baru, bylo by to nošení dříví do lesa. Zavrhla sem trávu, to mi přišlo, že nevím, jak to zabalit. A byla sem v koncích. V pondělí sem se vydala za našima na zahrádku, ale eště předtím sem si musela koupit kafe, v Delvitě. Tak sem si koupila ledovou kávu. Ale neměli tam takovou tu normální, ale v ňákým blbým kelímku. A jak sem si spokojeně šla na zastávku, vobrátila sem do sebe kafe... no a na sebe taky. Polila sem si tričko, bylo to výborný. Vzpomněla sem si, že todle se Benovi taky děje furt, a rozhodla sem se, že mu teda koupím hrnek na kafe, nerezový termo hrnek, co má navrchu to víčko. Na hrnek napíšu barvama na sklo NEVER GIVE UP! A mám vyřešeno. Zbývá sehnat hrnek, a barvu. A Bena.

Poslední položka snad nebude problém, protože vím, že po každým koncertě dou do nejbližšího baru. Sehnat hrnek je už problém větší. V obchodech, co sem prolítla, mají jenom stříbrný nerezový hnusy, buď bez víčka, nebo s víčkem, ale s objemem 0,4 l. Což je na kafe trochu moc. Ledaže by to měli všichni talenti dohromady. Mohla bych tam udělat rysky. No nic. Takže s hrnkem problém horší, než sme doufali. Já si trvám na červené barvě a víčku, a nevzdávám se.

Ale, sakra, zase sem se dostala někam...co sem psat vůbec nechtěla. Takže sem původně hledala ten dárek. Na jedněch stránkách sem našla turbo mravence v rosolu. To sou mravenci, kteří sou v takové skleněné dóze. Uvnitř té nadobky je rosol, který ti mravenci žerou. A dělají chodbičky. Můžete je pozorovat. Pokud chcete rychlejší chodbičky, koupíte si turbo mravence. Blbost, co? Nestačila sem zírat, co lidi vymýšlej. Pak sem teda narazila na cibetkovou kávu. Nehrozilo absolutně, že bych to někomu kupovala, protože cena. Ale protože o tom kdysi psal Enimen, a já sem mu nevěřila, podívala sem se na to zblízka. Pro ty, kdo neví....cibetková káva je káva, která se vyrábí z hoven cibetek. Cibetka je hlodavec. Dají se jí zežrat kávový zrnka. Cibetka je pochopitelně nestráví. Ty nestrávený zrnka se vyberou z cibetčích hoven, upraží...a cibetková káva je na světě. Za nehoráznou cenu.

Celá radostná z existence cibetkové kávy sem to rozebrala s přítelkyní na ajsíkju. Strávily sme nad tím v noci tři hodiny. Pak sem se o tom bavila s taťkou na zahrádce. Řekla sem mu o cibetkové kávě. Řekl, že o tom určitě vím z filmu....ha, a teď název nevím....kde hrál Morgan Freeman (?), a šlo tam o to, že dva lidi, kteří byli nemocní, si udělali seznam věcí, který by chtěli stihnout než umřou. A mě napadlo, že bych měla najít svůj seznam, a podívat se, co se mi povedlo. A pak mě napadlo, že napíšu další seznam. Protože když člověk umírá, je pozdě sepisovat seznamy. No, a tak v tom filmu se taky pila cibetková káva.

Cibetkovou kávu sem taky rozebírala s Hugem. Řekla sem, že bohatí lidi to mají sakra těžký, když musí pít křeččí hovna. Hugo řekl, že jim to patří.

O cibetkové kávě sem napsala Lauře. Napsala, že pokud chcu dat Benovi kafe z hoven, tak u toho teda nemusí být. Uklidnila sem ji, že na takový luxus nemám.

Večer sme šly se Simou do baru. Protože se tam nevyskytovaly lesby, byl klid. Mohly sme si pustit jukebox, a měly sme ho i nahlas. Sima měla zase svou nechutnou chvilku, kde mi popisovala, jak se dívala na nějaký televizní pořad..."Byl tam Křížek...ty jo, von byl dycky takovej hezkej chlap."

„Kdo?" Nevěřila sem tomu, že Sima myslí toho stejnýho mudlu jako já.

„Křížek. Jak zpíval s Kreysonem."

„Hezkej chlap?" Dala sem si dramaticky ruku před pusu. „Bože, Simo, ty seš normální prase!"

Vůbec si mě nevšímala. „Takovej hezkej byl...a teď je takovej starej, normálně mu vypadaly vlasy, a má jenom po stranách ty vlasy...dlouhý."

„Ježiši, já se pozvracím. Asi něco jako Hejma, ne?" Rýpala sem.

„No, něco takovýho." Dloubala nehtem do stolu. „Tak rychle zestárnul. A tak hezkej byl!"

„Rychle zestárnul? Mně připadá, že je tady věčně. Vedle Gotta, Vondráčkové a Saskie Burešové se dobře vyjímá. Krásná ukázka oživlé mrtvoly. Vypadal stejně, když mně bylo deset, a vypadá stejně teď. Člověk by řekl, že už by měl být mrtvej. A vono nic."

Mávla nade mnou rukou a dál si prožívala svou smutnou chvilku.

Později přišel Simin brácha. Je to sympaťák, a dobře se s ním paří. Nosí kšiltovku kšiltem dozadu a vypadá jako kluk od benzínky. Ukazoval nám na komplu fotky z dovolené. Záviděly sme. Pak sme už byli naplech jak ostříži, tak sem nadhodila téma cibetkové kávy. Smáli sme se jak potrhlí, Ben dostal přezdívku Billy Hamster Shit, a od teorií o cibetčí kávě sme se dostali až k pravěkým lidem a nesmyslům takovýho ražení, jakože místo toaleťáku používali šavlozubý lopuch.

Sima projevila obavy o můj život, co se koncertu týče, protože Laura tam se mnou nemíní jít. Domluvila si totiž rande. Pche! Sima řekla, že kdybych nakonec na koncíku měla být sama, tak to už by rači se mnou jela. Pokud by teda naše výprava získala 3D rozměr, bylo by to fajn. Ale to se všechno uvidí. Pak mně vykládala, jak potkala svýho idola, zpěváka z Kernů.

„Vogo, vůbec nikdy bych neměla odvahu s takovým člověkem mluvit. Jenomže sem tam byla s Efou, to byla pohroma světového formátu. Došla si pro něho do zákulisí, a dotáhla ho ke mně za límec." Kroutila hlavou. Je potřeba dodat, že Efa je šílená, s ničím se nesere, a jelikož váží přes metrák, Kern neměl absolutní šanci se bránit.

„Když ho ke mně dotáhla, nemohla sem mluvit. Byl to strašnej trapas. A to byl jenom blbej Kern! Na mě tady můžeš dělat s Benem frajery jaký chceš, já si ale myslím, že sebou normálně škrábneš. Ty by ses tam totiž neměla vůbec vyskytovat. Neměla bys jít na koncert. A vlastně bys vůbec do té Prahy neměla jet, pro tebe je to životu nebezpečný." Smála se.

Chlastali sme do půlnoci, dělali sme si srandu z chlapů u vedlejšího stolu, mně smíchem tryskaly slzy z očí, a Simin brácha si smíchem namohl břicho. Hádali sme se, jestli víc zatepleně vypadá Axl Rose, nebo George Michael. Podle mě Axl. Pak se ale vytasil brácha s Boy Georgem a bylo vymalováno. A já sem si vzpomněla, jak mýmu bráchovi Laura napsala na pouzdro I LOVE BOY GEORGE a brácha mě pak za to zmlátil. Pak sme se se Simou pohádaly, jestli vál „The Saints Are Coming" zpívají Green Day nebo U2. Já sem tvrdila, že bezpečně poznám vály od Green Day, a že todle je jejich. Sima mně tvrdila, že todle prostě musí být U2...."Protože si to do prdele poslechni, todle je Bono!"

„Ale Simo, vogo, to mně nenakecáš, todle je vál od gríndejů."

„Dyť to slyšíš, todle rozhodně nezpívá ten...jak se menuje..."

„Bono."

„Né. Ten druhej. Gríndeják."

„Billy...pche...teď vogo nevím jak se menuje dál." Snažila sem se vylovit něco z vypité hlavy.

„Hamster Shit." Smál se Simin brácha.

„Todle sou jů tů, ti říkám." Nedala se Sima.

„Ty vole, se s tebou vsadím klidně o...cibetkový kafe, že todle sou Green Day." Nasrala sem se a šla sem se teda podívat na džubox, co to vlastně hraje. Z displeje na mě blikalo: U2 and Green Day.

Vrátila sem se ke stolu, zkroucená smíchem. Probrali sme, jakou písničku bysme si nechali zahrát na pohřbu. Každej si vybral teda svou pohřební píseň a pustili sme je do jukeboxu. Smáli sme se u představy, jak se u uječené skladby Mystery spouští Simina rakev.

Dneska mám zase kocovinu jako dělo. Sima mě poslala obvyklou mesu, že v životě nebude pít. Anička mi pořád krade sluchátka, a chce poslouchat hudbu, tak sem jí pustila Guns´n´roses. Momentálně se kroutí na Welcome To The Jungle.

Venku je děsný horko, a já se děsím toho, že odpoledne budu muset s Aničkou někam jít.

Zítra máme rodinnou zahradní sejšn, kde bude i babička. Na tuto prdu se psychicky připravuju už celý týden.

Sima se stěhuje, doma provádí balení, má nervy nadranc, a nemá prachy. Pučila sem jí litr a taky sem jí slíbila, že až se vrátím z Prahy, pojedu s ní na deset dní k nim na chatu, aby se tam sama nebála.

Nejede nám telka, a já sem zjistila, že mi to absolutně, a vůbec nechybí. Akorát to člověkovi nasadí zbytečný brouky do hlavy, jako když sme se dívali s taťkou na Supermana, a nevěděli sme, jak je to s tím kryptonitem. Pak taťka přišel na to, že kryptonit Klárka přece oslabuje. Sem ráda, že sem si to nemusela objasňovat hledáním na netu.

Momentálně hledám pro Simu nový album Edguy, protože sem jí slíbila, že to stáhnu, ale mám v tom zmatek, protože podle mě žádný nový album nemají, jenom starej nechutnej Edgáj vydal sólovku. Až si to teda Sima s nima vyřeší, a udělá si v tom pořádek, budu moct pokračovat.

Velké plány malých larev

Těším se jako sviňa. Chvilku sme se s Laurou dohadovaly, jestli v Praze přespíme v ňákým klubu, ale po rozebrání zkušeností z minulosti sme usoudily, že hotel bude lepší. Na to Laura začla kničet, že to značí, že už sme dospělý sračky, a že dřív by nás ani nenapadlo zařizovat hotel na jednu noc. Jenomže dřív sme neměly prachy, a proto nás to napadnout vůbec nemohlo. Taky sem připomněla, že hotel sháníme, protože deme na koncert Billy Talent, což bysme jako vyvinutí dospělí jedinci zřejmě taky nedělaly. Po tomhle uklidňujícím faktu se naše larvální stádia mohly pídit na netu po vhodných hotelech, penzionech a ubytovnách.

Můžu říct, že nejsem žádný organizační talent, a v takových věcech sem dost břídil. Naplánovat si něco dopředu, a eště se vyznat v mapě...a eště v mapě Prahy, no to potěš koště. Je ale fakt, že mapy.cz mi dost usnadnily práci. Nebýt toho, vůbec nevím co a kde bych hledala.

Ceny hotelů kolem Výstaviště mě vyděsily víc než Záhada Blair Witch. Pohybovalo se to tam kolem tří litrů za noc. Průběžně sem psala Lauře, jestli snad nebyla lepší hledač, ale ta teprv zjišťovala, v které části Prahy se Výstaviště nachází.

Nakonec sem byla úspěšná, našla sem penzion, docela blízko, a napsala rezervující mejl, že pokoj berem. Napjatá jak kšanda sem se pak třásla, aby to vyšlo, protože Laura začla mít poplašně blbý nápady, jakože v noci z Prahy pojedeme domů.

Pak sem si ale všimla, že druhý hotel od stejné společnosti, kam sem psala mejl, se menuje Aaron, stejně jako bubeník BT. Aaronek, křečík. To bylo znamení. A vyšlo to. Obratem mi napsali, že teda rezervačka potvrzená, a dvacátého třetího můžeme přihrnout. Jup. Celá sranda nás vyšla na litr a půl, ale litr hradí Pajoch (děkuji velice, že nejedeš...), pětikilo teda já, Laura lepí cestu a chlast. Takže nevím, kdo na tom prodělá nejvíc. Asi Pájka.

Úplně nejbožejší je to v tom, že hotelovou noc plánuju tak strašně dlouho, je to můj sen veliký, a konečně se mi to splní. Hurá sláva nazdar výletu. Výtlemu. Máme to i se snídaní, snídá se ve společenské místnosti, kde je i televize a rádio. Na pokojích je nový nábytek, hlavně ale budem mít s Laurou manželskou postel, a vona mě určitě zase ráno bude fotit, jak slintám. Ta fotka pak bude kolovat po spořitelně interním netem. Laura je dobrák. Na druhé straně vím přesně, co od ní můžu čekat.

Hotelová příručka vyhrožuje informací, že mají k dispozici internet.

Hm...takže v případě, že 24. 6. se objeví na blogu bláboly a výkřiky, je potřeba to ignorovat. Příručka už se nezmiňuje o tom, jestli je v hotelu bar. Já si ale myslím, že by tam měl být.

V životě sem spala v hotelu třikrát. Dvakrát na firemní akci, a v obou případech sem byla na pokoji s děsnou krávou, takže tam se nic vymejšlet nedalo. A jednou s mamkou. To se taky nepočítá. Protože to taky bylo firemní.

Ale teď...svoboda volá, a bez hlídacích psů v patách si užijeme Big Night. Těšíme se jako jaryni, já ale nejvíc.

Do Prahy bysme měly dorazit tak kolem třetí. Ve čtyři se ubytujem na hotelu. Dáme se trochen dohromady, Laura podstoupí školení jak zacházet s foťákem, a o pěti dem zevlit před halu. Možná předtím zapadnem do baru, uvidíme. V osum bude Benííííí ! Následuje čekání, a čekání, a čekání u tourbusů. Pak přesun do blízkýho baru. Přesun do dalšího baru. Přesun do hotelu. Spát. Ráno nástup na snídani. Vyžrat hodně jídla, vypít hodně kafe, zakoupit minerálku a přežít kocovinu.

Laura má naivní plán, že druhej den v Praze pudem na nákupy. Abych jí nezkazila radost, tak sem jí to nevyvracela, ale uvidí sama, že lozit po výprodejích a ublinkávat po propařené noci nebude zase až tak nejlepší varianta jak strávit úterní odpoledne.

V pondělí sem přestoupila k tý mobajlu a vyzvedla sem si nový telefon. Má foťák, video, empétrojku a rádio. Mimochodem taky telefonuje. Všechno, co si k životu můžu přát.

Dneska sme byli s Ančou u rodičů na zahrádce. S babčou sme zašly ještě předtím do Antroposu. Mamka kupovala pití, a my sme se šly s Anjou podívat na kostry pravěkých medvědů. Moc ji to nezajímalo, koukala na mouchu, a já ve snaze zaujmout, sem se mohutně nadechla a dramaticky hlásím: „Tý jo, Ani, co to tady je?" A ukazovala sem na dvojici medvědích koster. Anička ukázala nejdřív na jednoho, pak na druhýho a říká: „Babička a děda."

Víkend

V pátek sme se Simou a s děckama absolvovaly návštěvu baby kavárny. Dala sem si medovník, a řekla sem si, že todle už nikdy neudělám. Vůbec mně to nechutná. Nevím, co na tom všichni mají...

V kavárně nikdo kromě nás nebyl, jenom pinklica, která si odbíhala furt ven zapálit, a tak sme se Simou chodily taky, a vedle cedulí „zákaz kouření" který visely všude kolem, sme si připadaly jak nezvedený školačky. Protože to bylo v areálu polikliniky, čekaly sme kdy na nás vyletí ňáká vzteklá zubařka, a Sima z toho dostala takovej lochec, že sem si chvílema nebyla jistá, co to vůbec kouříme.

Pak se do kavárny navalilo stádo matek a začly velice významně řešit, kde sehnat mikinku z loňské kolekce Nextu. Děcka onextovaný od hlavy k patě. Nechápu to.

Ještěže já mám jiný starosti. A ty teda mám, protože koncík přesunuli z Folimanky do Malé sportovní haly. Což mě sere, protože sem četla dost nasraných reakcí na koncert Simple Plan, který se konal tamtéž, a všichni se tam úspěšně dusili a omdlívali. Na druhou stranu je tam z loňskýho roku obhlídnutý vlez k tourbusům, takže aspoň ňáký plus. Velký mínus ovšem pro mě je cena okolních hotelů. Pájka to vzdal, což nechápu, že chce přijít o tak velkolepý zážitek, jako je omdlení v Malé sportovní hale, a nakonec se mnou pojede Laura. Diskutujeme, jestli bude zapotřebí hotel, a nebo se budem přes noc potloukat po barech a pak... padni kam padni. Nejlíp před tourbus.

Odpoledne sem šla k Simě, s tím že večer pak rovnou někam vyrazíme. Měly sme času milijón, tak sme seděly na balkóně, pily kafe, kouřily a pomlouvaly všechno co prošlo pod nama. Pak sem si pustila na dývku dokument o dinosaurech, ale nebylo mi moc přáno na to tlemit, protože sem se stala zajatcem dětí. Kerol mi musela ukázat, jak rostou dinosauři, když se dají do vody. Šly sme teda najít do kuchyně ňákou misku, čímž sme převrátily kuchyň vzhůru nohama, a Sima mi za to velice poděkovala. No ale úspěšně sme do misky naskládaly dinosaury (tyranosaura, diplodoka a triceratopse) a Kerol jim šla napustit vodu, u čehož sem jí musela asistovat.

Sotva dopustila do misky vodu, křičela sem: „Ježiš, ti sou velcí, divej jak vyrostli, bacha, ať ti něco neudělají. Kerol, utééééč!"

Podívala se na mě velice soucitně: „Ale teto, dyť oni přece vůbec nevyrostli. Musíš počkat tak týden."

Po tomdle fiasku sem se rozhodla, že si budu hrát s malým Burdou. Házeli sme si balónem, kopali sme, shodili sme mísu s brambůrkama, a já sem do toho furt hulákala: „Góóól!" Burda byl spokojenej, smál se, a já sem měla pocit, že aspoň jednomu prckovi sem se zavděčila. Ovšem nezavděčila sem se sousedce. Za chvilku někdo zvonil.

Sima došla do obýváku, ať sme zticha, a vytřeštěně řekla: „To je ta pizda. Co teď?"

Trhla sem ramenem. Sima šla statečně otevřít. Kerol donesla diář, abych jí napsala, jak se píše slovo „triceratops". Burda běhal po pokoji, dupal a pištěl.

Od dveří sem slyšela rozčílený hlasy, tak sem šla Simě na pomoc.

„Ty jo, poď si to poslechnout." Tlemila se a hodila hlavou směrem k sousedce, která vedla jakýsi rozčílený monolog. Vedle ní stála dcera, které mohlo být tak třicet, a vypadala, že neumí do pěti napočítat, a že ani neví, jak vypadá pterodaktyl.

„Nemůže si tady přece házet s tím balónem o zem, dyť to bylo včera, předevčírem, pořád..." Mlela vysírací sousedka. „Tady dcera si to zapisuje. Jestli to bude pokračovat, pošlem na vás policajty."

„No, to můžete, ale nevím k čemu by vám byli. Noční klid je od desíti do šesti. Teď je sedum. Tohle policajti řešit nebudou." Řekla Sima.

„Ale tak ať s tím balónem nehází. To ani není normální balón, to musí být kopačák, nebo co."

„Bowlingová koule." Řekla sem.

„Ty, prosimtě dones tady paní náš gumovej balón, ať vidí, s čím si tady malej hraje." Ušklíbla se Sima.

Donesla sem teda míček, sousedka si ho ošahala a pak zakroutila hlavou: „No moc gumovej není." Zkoumala předmět doličný. „Ale stejně nechápu, proč s tím dítětem nejdete třeba ven? Proč s ním nechodíte ven? Když tady dcerka byla malá, tak jsem chodila ven dopoledne, pak jsem udělala oběd, a odpoledne jsme šly zase ven...."

„No jo, když Vy jste byla mladá..." Začla Sima.

...to ještě žili dinosauři. Napadlo mě.

„Podivejte se" Skočila jí Vysírka do řeči. „Já chci mluvit s Vaším manželem, né s váma dvouma. Vy si ze mě děláte srandu. Kdy se vrátí?"

„To já nevím." Kroutila Sima hlavou. „Musíte mluvit s náma." Tlemila se.

Nechápala sem, proč už dávno nezabouchla dveře.

„Není přece normální, aby Vaše děcka dělaly takovej binec. Jenom jestli Vy to na ně nesvádíte."

„Jo, Simo, jestli náhodou ten bordel neděláš ty." Chechtala sem se zavěšená za dveře.

„No jasně. Já tady běhám, pištím, a mlátím s balónem." Řekla Sima.

„No to se nesmějte. Někteří lidi chodí po patách, a to je dost slyšet." Nedala se Vysírka.

„Já třeba." Přiznala sem se. „Ale my nemáme nervózní sousedy, oni si to nezapisujou."

Vysírka si mě změřila přísným pohledem a pak se podívala na Simu. „Domluvte tomu malýmu, ať to prostě nedělá. Ať se zklidní."

„A jak to mám asi udělat? Dyť je malej, to nepochopí."

„Ale pochopí." Ujistila nás vzteklá žena.

„Tak to můžete zkusit. Třeba když nepochopil mě, tak od Vás to vezme líp." Lámala se Sima smíchem. Malej Burda stál kousek za náma, držel balón a slintal.

Mladá „výpomoc", co přišla se Vzteklinou stála a čučela jak sůva z nudlí. Pak přišel Simin chlap. Hned mu bylo jasný, o co de, a houkl na ně: „No jo, no. Za měsíc se stěhujeme. Do té doby to snad ještě vydržíte."

Zabouchl dveře a bylo po srandě. Se Simou sme si pak sedly na balkón, vymejšlely sme nadávky, který do té doby nebyly na světě a chlámaly sme se, jak to bylo průhledný, že sousedka vlastně vůbec nepřišla někoho zjebat, ale zřejmě chtěla sbalit Simina chlapa pro mladou Frigidu, která chudák sedí doma, a po večerech nemá nic jinýho na práci, než zapisovat údery balónu. Jinak sme si totiž přítomnost Frigidy nedokázaly vysvětlit.

Když sme kecání na balkóně měly dost, a sdělily sme všecko co sme chtěly pro případ, že ty dvě sedí na balkóně pod nama a poslouchají, sme se sebraly a vyfičely na pivo. Bylo už devět. Původně sem myslela, že spácháme jeden z našich nudně trapných večerů a skončíme v lezbím baru, nebo na ňákým podobným místě, ale Sima vymyslela, že pudem do Charlie´s. Říkala sem, že to není dobrej nápad, protože tam hrajou samý sračky, a že tam se rozhodně bavit nebudem. Mělo to asi takovej účinek jako přesvědčovat krokodýla aby byl vegan, a tak sme se vydaly směr město.

Město bylo plný lidí, což sme si nedovedly vysvětlit, protože sme nevěděly, že se konají ohňostroje a sou otevřený muzea.

Zapadly sme teda do klubu, kde to byla katastrofa přesně jak sem předpovídala, protože posádka Charlie´s se skládala z cigošů našich romských spoluobčanů, kteří dělali na tanečním place jakousi šou, o které si zřejmě mysleli, že je to sexy, ale bylo to na zvracení, a to tak, že hodně, a další část tvořili zabrejlení studentíci, kteří čučeli jak vyoraní krtci, což jim ovšem nebránilo v tom, stát se svýma zvětralýma škopkama uprostřed parketu a mohutně zavazet. Pivo bylo hnusný, a to tak, že teplý chcánky byly proti tomu úplnej Dom Perignon. Jednoduše se nedalo pít. Já sem holka ostrá, a tak sem si dala dva škopky, ale Sima to vzdala a šla do vína s kolou. Největší hit páteční noci byl I Will Survive, takže nemusím ani dodávat že dýdžej byl břídil, vzhledem k tomu, že sme vlezly do rokáče, a né na trapnou párty osumdesátých let, ve kterou se to zvrhlo.

Zkrátka sme ztratily nervy a zapíchly sme to brzo. Jely sme dom dvanáctkou rozjezdem, Sima seděla na mně, protože nebylo místo, a já sem plácala strašný kraviny, a Sima se strašně nahlas smála.

V sobotu mi volala mamka, že pojedeme na zahrádku. Ráno sem z ajsíkjů zjistila že mám svátek a hned sem si to musela ověřit (no ano, v kalendáři bylo jméno Kowáková), jinak bych to vůbec nezaznamenala. Pro ten den to ale nebylo podstatný. Podstatný bylo, že se Anja dostala na vzduch.

Ještě podstatnější bylo, že když sme jeli zpátky, odchytila sem na riflích klíšťáky, kteří mi chtěli vycucat krev, a přenýst na mě všechny ty nemoci (borelkou počínaje a ajcem konče), a vyhodila sem je všechny z auta. A že jich bylo! Přes deset určitě. Ludry. A nezakousl se do mě ani jeden. Cha! Jedna nula pro mě, vy krvežízniví sráči!

Celou sobotu mě Sima bombardovala mesama, že přijela její matka, a že mám přijít, abych TO viděla. Ale já sem nemohla, protože Alcatraz neskončil, Alcatraz trvá... a já mám velice omezený vycházky.

Krátce ve zkratce

Všichni mně dělají starosti.

Včera se stavila Sima postěžovat si, že jí v pátek přijede matka, která žije v améru, a nemají spolu nejskvělejší vztahy. Hodlá u Simy bydlet tři dny až měsíc ještě se svou kámoškou z netu. Sima se na mým balkóně kroutila vztekem jak had v soli, protože jí matka řekla, aby jí na uvítanou koupila něco zlatýho. Sima měla pěnu u pusy. Prosila mě, naříkala.... Že v pátek večer bude sejšn v kavárně, s její matkou, kam příde taky Simin brácha, představit svojí kočce potenciální tchýni, a Sima naříkala že tam bude sama, a že to nezvládne, a že tam taky potřebuje partnera, a ať du taky. Pochybovačně sem pípla, jestli se to hodí.

„Jestli se to hodí? Na to se vyser. Já tě tam potřebuju!"

Co se na todle dá říct... Snad jenom... „Tak jo." Save me, Father!

Mamka mi po ajsíkjů píše zmatený vzkazy, který si myslí, že píše bráchovi, a vymlouvá se na to, že jí přeskakují okna. Když sem se zeptala, jak se má, napsala traktát o lidské genetice, a jak jsou věci nepředvídatelné. Hlavně kvůli té genetice. Ovšem. Napsala sem popravdě, že tomu moc nerozumím, a mamka napsala že to neva, ale že O2 nám dá volný minuty.

Hugo na mě pořád šahá a já už nevím, kam se mám v bytě vrtnout. Mám obrácený digitální období, což znamená, že nejenom, že já nemám ručičky, ale chtěla bych, aby je neměli ani ostatní.

Brácha je tak zoufalej z vidiny blížícího se koncertu, že mi taktně naznačil, že by byl strašně rád, kdyby jako nemusel jet. Na mou trapnou námitku, že už má koupenou vstupenku, nebyl brán zřetel. Jeho zoufalost musí být tak obrovská, že mi nabídl, že zaplatí vstupenku a hotel, kam se vrtnu v noci... jenom, ať se mnou nemusí jet. Je mi ho upřímně líto. A asi teda nakonec pojedu sama.

Chtěla sem na oběd dělat smaženou brokolici, ale Anja už dopředu říká, že to jíst nebude, a tak přemýšlím, že jí radši nedám najest, než bych se s tím tady piplala hodinu. Ráno mně řekla, že se nemenuje Anička, ale Fred.

Místo čokolády s lískovýma oříškama sem si koupila čokoládu s burákama.

Svět je vážně divný místo pro život.

Zbývá 32 dní do výbuchu.

Politika...blá blá blá

Dneska se mně zdál fakt nechutnej sen. Byla sem v ňákým hotelu, kde sem bydlela s Lennonem. Když byl ještě mladej. Pak se rozhodl, že odejde, a já sem ho strašně prosila, aby zůstal, a byla sem celá nešťastná, že v noci budu sama, a že se budu bát.

Ups. Tak teda s Lennonem bych do postele nevlezla ani omylem. Jedině, že bych v té posteli mohla dělat revoluci, ale to by mi zase vadily ty politický kecy kolem, a taky Yoko Koko, která podle mě byla dost otravná osoba. Takže během dělání „revoluce" já bych si v té posteli asi četla. Peace!

Já teda vůbec nejsem politický člověk. Mamka se kdysi vztekala nad mým výrokem, že mě politika vůbec nezajímá, a říkala, že mě přece musí zajímat, když to ovlivňuje můj život. Ale můj život třeba taky ovlivňují fáze Měsíce, a o Měsíci vím jenom to, že jeho obličej vypadá jak Jack z Nightmare Tima Burtona.

K volbám nechodím. A dycky se najde někdo, kdo mě za to dá pořádnej kartáč, a tvrdí, že díky tomu, že tam nejdu, se budeme mít špatně, protože nám budou vládnout zase „ti špatní". Po volbách se zase všichni diví, že politici lhali. A nesplnili to, co slíbili. Připadá mi to stejně divný, jakože se lidi každej rok zaleknou záplav, a chřipkových epidemií, a tvářej se, že to tady nikdy nebylo, a že nevědí, co s tím.

Jednou mi mamka vysvětlovala, proč potřebujeme Parlament a Senát. A já to vůbec nechápu. Nevím, co dělají, a nevím, co je napsaný v naší ústavě, a ani mě to vůbec nezajímá. Neznám programy politických stran, nevím, o co jim de, a ani nevím, co je to pravice a levice. Abych nebyla za blbce, pamatuju si, kdo je zrovna prezident, ale kdyby se mě někdo zeptal, kdo je ministr zemědělství, tak budu čučet jak péro z gauče.

Jenom je dobře, že už není ten zkurvenej komunismus, protože to by mě zabilo asi úplně. Třeba v Číně mají cenzurovaný internet. Ty vogo, v dvacátým prvním století. To je ale pěkně hustý. Nejvíc mě sere, co se díky těm debilním komoušům dělo s hudbou. Moje dětství mohla provázet normální hudba z rádia, třeba Sex Pistols, Damned, nebo Buzzcocks. Místo toho sem musela poslouchat Dalibora Jandu ve školní družině (tam nám to pouštěli furt, a myslím, že vím, z čeho mám doteď noční můry). Taky Vondráčkovou, která nebyla schopná naučit se pořádně ani blbej text, a cpala nám do hlavy, že se naučí „líbat" od motýlka. Taky ti dva teplouši, Hložek a Kotvald, to stálo za to. Největší terno pro nás bylo, když sme poslouchali „Jungle Life", to si pamatuju doteď, jak naši sebou vozili v autě mágo, a my s bráchou sme tohle furt chtěli poslouchat. Zahraniční hit. Taky ta móda osumdesátých let, to byla pěkná prda. Ještě že sem v té době nebyla dospělá. Musela bych asi nosit ty děsný saka s vycpávkama na ramenách a s ohrnutýma rukávama, a nemožně nafouknutý kalhoty. Elasťáky a přes to svetr. Na hlavě pudlí sestřih. A ti borci! Ach bože! Svetříky do véčka, ponožky v mokasínách.Chjo. Nevím, jestli za tohle konkrétně mohli komouši, ale muselo to být děsný. Bohudíky za rifle, a kapsáče. A růžový konversky.

Nevím, jak to tehdy bylo, ale myslím, že tady ani nebyly koncíky zahraničních kapel. Ježiši, my sme museli být strašně trapná země. A před filmem v kině sme se museli dívat na týdeníky, kde ňáký teplouši vykládali o letošní sklizni obilí, případně kolik litrů mlíka se nadojilo v kravíně v Šušnicích. Se divím, že do toho kina vůbec někdo chodil, stejně ty filmy stály za pendrek. No ale zase někde se ty lidi cucat museli, když už si v tom strašným oblečení vůbec někoho našli.

Úplně mě jímá hrůza, když si představím, že by nebyla žádná revoluce, a todle tady bylo doteď. Bych asi neměla co poslouchat. Nebo jako...co by se dělo? Všichni by se tvářili, že Pražský Výběr je děsný punk. Podle mě je to normální sračka, já bych to neposlouchala, ani kdyby byli zakázaní na celým světě. Třeba by se k nám nedostala vůbec hudba ze zahraničí. Tak možná nějak jo, ale člověk by musel vyvinout značný úsilí. Nehledě na to, že bysme stejně neuměli anglicky. A zatímco tady by chrčel Dališ nad hrobem, nebo někdo podobnýho ražení, pravděpodobně Eva s Kvaškem by byly největší hvězdy, tak Talentům by vycházelo čtvtý album, a já bych o tom vůbec nevěděla. Bože!

Některý věci mně sice vadí, ale jinak mě politika nezajímá ani trochu. Vadí mně punkový politický kapely. Takže je neposlouchám. Protože se nemůžu ztotožnit s něčím, čemu nerozumím. Sex Pistols třeba. Ti kolem sebe dělali bordel, ale já si nejsem jistá, o co šlo vlastně. Protože sice kvíleli něco o politice, ale myslím, že na tom vlastně nezáleželo. A mám z nich takovej divnej pocit, protože ... sice to průkopníci byli, ale zase té hudby tak moc neudělali, a protože měli zakázaný hraní, tak toho ani moc neodkoncertovali. Odkecali se, a to bylo tak celý. Kromě toho Rotten skopával lidi z pódia, a to se nedělá. Myslím, že to byl kretén. Pak je ale spousta dalších kapel, který sou doteď dost nedoceněný. To je jedno. Sem se zase dostala k takovým blbým úvahám díky ňákýmu snu...

Včera sem byla nakoupit v Albertovi, a čučela sem jak tele, protože přeladili nudný trapný nákupní rádio, a hrála tam Nirvana, a potom Lesbians And Gay Song. Připadalo mně to ňákým způsobem legrační.

Šla sem eště do lékárny, v němé hrůze, co se tam zase bude dít, protože lékárnice se na mě dycky tváří, že jí nějakým způsobem vadím. Asi protože se nechcu půl hodiny vybavovat o účincích čajovníkového oleje. Protože dycky se všema vykecává hroznou dobu o takových kravinách, že když přídu do lékárny, a přede mnou sou „jenom" dva lidi, tak se z toho vůbec neraduju, protože to znamená zdržení na půl hodiny. Nechápu, jak sou někteří lidi sebestřední, a hloupí. Třeba minule tam byla ženská, která furt zkoumala ústní vodu proti zubnímu kameni.

„Kdo to vyrábí, nevíte?" (ale sakra, na co tohle potřebuje vědět?)

Lékárnice koukla na lahvu, sdělila výrobce.

„Aha. Já mám totiž s tím zubním kamenem opravdu problém, a můj zubař mi řekl, že si na to mám koupit tuhle ústní vodu, že to pomáhá. Myslíte, že to pomáhá?"

„No jasně, lidi to kupují, a prý to skutečně omezuje tvorbu zubního kamene." Horlivě přikyvuje lékárnice. No jistě.

„No já pořád nevím, víte, mně se nechce pořád chodit na odstraňování zubního kamene, ona je to dost nepříjemná záležitost. Ale zase bych nerada kupovala něco, co nemám vyzkoušený."

„Ale lidi si to chválí, že to zabírá."

„A tam v tom druhým balení, to větší balení je zvýhodněné cenově?"

„Ano, v tom máte i kartáček."

„Aha. A ten kartáček má tu pružnou hlavu, jako aby se dostal všude, víte...protože přemýšlím, že si koupím i nějaký lepší kartáček na zuby."

„Ano, tady ten má i ty vlákna na boku speciálně upravený, vidíte?"

„Tak mi ukažte ještě tu menší lahvičku...obsahuje to fluor?"

„Ano, je to tady napsaný."

„Tak já teď nevím, jestli si mám koupit větší nebo menší balení. Že bych si koupila to menší a speciální kartáček zvlášť..."

„Ale to větší balení je za zvýhodněnou cenu."

„No a myslíte, že to opravdu pomáhá?"

A takle je to furt dokola. Nechápu to. Sou ty lidi vážně tak pitomí?

Se mnou se bavila jenom jednou. Když sem si kupovala náplasti na opar. A ona se zeptala: „Funguje to?"

A já: „Jo."

Od té doby sme nezapředly žádný zbytečný dialog a když tam pro něco přídu, zírá na mě jak slepice do kornoutu, jakoby mně to měla za zlý. Ale teď tam byl lékárník. Zavalitý hoch v bílým. Který taky nemluví. Situace se obrací k lepšímu.

Jo, a eště abych nezapomněla, tak pro Katt: Cucková polívka

Takže, paní Koksová... v kotlíku uděláš jíšku, prdneš do toho dvě rozkvedlaný vajíčka, zaliješ vodou, do vody hodíš masox, a podle libosti zeleninu nebo maso. Máš hotovo.

Jak se mi vede a nevede

No, musím říct, že spíš se nevede. Je mně pořád blbě, takže když mi to Anča dovolí, polehávám, piju čaje a skučím. Na bolavý žaludek do sebe rvu Brufeny, ale už to moc nezabírá.
Ráno sme si s Aničkou hrály s vaječnýma lidma. To sou takový ty figurky z bílků, který se udělají když vařím vajíčko a ono praskne. Pak se vyvalí bílek, a z toho vznikne vaječný človíček. Když se vytvoří v kastrůlku dva vaječní lidi, jednoho obarvím na růžovo. Leží hodinku v sirupu. A máme vaječnou holčičku.
Ptákům sem dala do krmítka chlebový panáčky a ty ludry to nechtějí. Nemám je ráda. A mají utrum. Myš žere musli, a dál si vesele smrdí. Přemýšlím, jestli je takovej zločin pustit Freda do volné přírody.

Do výbuchu zbývá 34 dní. A pořád nevím, jestli si mám vzít foťák. Conspiracy to zatím taky neví, ale psali, že snad nebude problém, tak já taky doufám, že nebude problém. Né, že bych chtěla něco fotit na koncertě, to vůbec ne, tak naivní nejsem. Asi by mi dost ten foťák tam zavazel. Musela bych ho asi šoupnout bráchovi. Ten asi skákat nebude. A kdybych sebou někde řízla, tak by to pro foťák taky nebylo nejlepší. Ale až se potkám s Benem (a my se potkáme) tak bez foťáku bych neměla záminku se přilísnout. By asi brácha musel dělat, že mě fotí svým mobilem bez foťáku. No, taky by se dalo. Ale radši bych tu fotku měla teda.
No, zpátky na zem. Furt přehodnocuju tu věc s Hugem, a ať to beru z jakýhokoliv konca, pořád mně vychází, že to jaksi momentálně nemá řešení. Zkrátka nemá.
Chtěla sem zavolat do té evropské školky, ale když sem se podívala na podmínky přijetí, radši sem ani zbytečně nechtěla utrácet za telefon. Berou děti těsně před školní docházkou, pokud možno anglicky mluvící. Hahaha. Ať de do prdele celej zkurvenej státní systém rušící mateřský školky. Je vidět, že to celý vymýšlejí kokyni chlapi. Kdyby udělali mateřskou na dva roky s tím že by zabezpečili aby se každý dítě dostalo do školky a ženská mohla jít potom dělat, tak bysme tady na tom byli daleko líp.
Nedovedu si představit, co budu dělat příští rok, jestli mně Andulku zase nevezmou. Což mi jaksi ředitelka školky naznačila, že je to možný.

Hugo se mě včera zeptal, jestli ho miluju. Zjistila sem, že netuším, co znamená pojem „někoho milovat". Jistě. Bezmezně miluju Aničku. Ale to je něco jinýho. Někoho milovat... ani nevím, jak si to vyložit. Každej s těma slovama hází tam a sem... možná se kolem toho jenom nadělá moc povyku. Možná „někoho milovat" znamená jenom vymezit si toho, s kým chce člověk spát. Možná to znamená někoho si vážit tak moc, že bych chtěla, aby se měl tak dobře, minimálně jako já, aby byl šťastnej...a podřizovat tomu všechno ostatní. Když sem nad tím tak přemýšlela, zjistila sem, že je to blbost, že někoho milovat je hloupý slovíčkaření. Pak ale sem si řekla, že je přece spousta ženských, který nadřazují jaksi... blaho svýho muže nad svoje vlastní. Třeba to je to „milovat někoho". Třeba sou ty ženský jenom hloupý. Nebo třeba je to něco, k čemu já sem nikdy nedospěla. A možná ani nikdy nedospěju. Protože zřejmě...aby se mi něco takovýho stalo, musel by se u mě objevit týpek větší vnitřní síly, než mám já, to znamená, že by z něho sálala jakási přirozená autorita, možná bych chtěla aby mě někdo trochu postavil do latě, ale jenom tak trochu, jenom když budu chtít. Myslím, že je to moc rozumů na jednu malou tupou hlavu. A zbytečný bušení do klávesnice pro dvě hloupý slova.

Musím napsat, jak trpí digitální člověk, když nikdo jinej digitální není, a nemůžou to pochopit. Dneska se to projevilo na plné čáře, když si mamka vzala Andulku, hurá sláva... na tom mě dycky nejvíc těší za á, že mám čas pro sebe, za bé - že se po mně nikdo neplazí. Protože je fajn oňufávat svoje dítě, líbat ho do vlásků, dávat pusinky na krček, hladit na nožičkách malý prstíčky... jenomže pak to má druhou stranu mince, totiž že se po mně Anja furt plazí, furt se chce nosit, furt mě drží za tepláky, když chodím po bytě. Když sedím, tak po mě lozí, a padá přeze mě, když ležím, skáče po mně. Tahá mě za vlasy, píchá mě do očí, kouše mě do krku, štípe mě do ruk. A tak dál, a dááál... Proto sem šťastná, když mám chvíli pro sebe a pokud možno na mě nikdo nešahá, nikdo se mě nedotýká, nikdo po mně nic nechce. Jenomže Hugo je zase pravej opak, a když se kolem mě mihne, tak ... mě vezme za ruku, plácne přes zadek, chytne mě za ramena, pohladí po vlasech... pověsí se na mě zezadu jako klíště, nebo si mi stoupne do cesty a chce abych ho objala. Pokud možno zrovna když pro něco důležitýho běžím z obýváku do kuchyně. Vůbec to nemám ráda. Né že bych neměla ráda ňáký takový věci, ale nesnesu aby mě někdo ochmatával stokrát za den. Aspoň mně to tak příde.
No, tak dneska si mi zrovna stoupl do cesty když sem šla něco vyhodit do koša, zeptal se mě, jestli ho mám ráda, a chtěl se zase velice objímat. Digitální dygoš vybuchl jak Vesuv. Vysvětlila sem, proč na mě nemá šahat. A snad je na chvíli klid. Myslím, že sem asi divná.

Udělala sem si cuckovou polívku, aby byla ňáká změna, snad se mně z toho zase neudělá špatně.

Sobotní kecy

Tak předem mého dopisu... všem moc díky za komentáře, a povzbuzení, a účast... neumím ty proslovy, tak ... to stačí. Ale pomohlo to.

Momentálně je situace taková, že pořád nevím, a přemýšlím, protože takový rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den, to prostě nejde. Příští týden zajdu ještě do vzdálenější evropské školky, kde mají jiný formy zápisů a tak, no a uvidím, jestli tam tu Andulku vezmou. Spíš si to nemyslím, no ale aspoň to zkusím. S Hugem se teď normálně bavíme aspoň...no, normálně... on se snaží žehlit, a já se snažím nebýt nasraná. Takže trochu přešlo dusno, to ale neznamená, že by se tím něco vyřešilo. To vůbec ne. Spíš sem dál promyslela varianty útěku a musím říct, že moc dobře to nevypadá. Moje snaha osamostatnit se získá značný trhliny v momentě, kdy si najdu práci (to je plán číslo jedna) a Andulku bude muset hlídat mamka. A taťka. A kdoví, kdo ještě, když oni nebudou moct. Zaměstnám tak okolí široko daleko, já si budu vydělávat svých ušušněných sedum litrů (kdoví jestli), abych pak žila z ruky do huby. A to vůbec radši nevymejšlím, kde bych musela pracovat. Nejspíš v Albertovi. Ochraňuj nás bože náš... Taky si myslím, že mamka by Andulu hlídat nezvládla. Né dlouho. Viděla sem, jak byla vyřízená, když sem byla v nemocnici, a měla Anju na starosti. Todle bych jí nemohla udělat. No takže... takle to prostě nepude. Ale jak to pude...? Nevím. Snažím se myslet, a vymyslet, ale ta situace je tak blbá, že mi vůbec nenahrává. Kdybych aspoň měla zaměstnání, do kterýho bych se mohla vrátit. Mělo by všechno trochu konkrétnější obrysy. Ale při představě, že budu dělat telefonní operátorku, se mi chce brečet. Protože to je pro mě ta stejná hrůza jako dělat prostitutku. S tím rozdílem, že v druhým případě bych měla daleko víc peněz. No nic. Nevím, jak z toho ven, nevím, co mám dělat, a ani pořádně nevím co chci, a co sem schopná obětovat. Ještě to možná chce trochu času, než to srovnám v hlavě. Ale pracuju na tom.

Včera sem přišla s Aničkou na oběd k našim, a snažila sem se být v pohodě, ale moc sem nebyla, vlastně teda vůbec, tak sem snědla rajčatovej salát, a odešla sem. Mamka si chtěla nechat Anju, tak sem odešla sama, a docela sem byla ráda, že se v ten moment nemusím starat Andulce o zábavu, protože sama sem byla zábavná jak hrob. A depka docela slušná. Dolezla sem domů tak akorát na to, abych se skácela do postele. Skoro sem si ani nesundala boty. A chtěla sem spát a spát, nejmíň sto let. Což se mi bohužel nepovedlo, protože přišel Hugo, prstem mně dloubal do ruky, a chtěl něco řešit. Protože nám kixla telka, rozhodli sme se, že pudem do ňáké zastavárny koupit „novou". Jenomže sme ještě museli do elektra, koupit céda a dývka, protože já sem si potřebovala vypálit Scandalous Travelers (a hádejte co...zase to nejde), a cédo Pezz do kuchyně, abych mohla aspoň trochu radostně vařit. Abych mohla vůbec vařit. Abych do té kuchyně mohla vejít. Kuchyně je nejvíc nenáviděný a nejmíň oblíbený kout bytu. Aspoň pro mě teda.

Takže do zastavárny sme se už pak nedostali. Stavili sme se pro Andulku, a pak sme šli do Prdule. Jak jinak, že... sedli sme si teda na zahrádku, ke stolu, Anja šla jezdit s tatrovkou. U vedlejšího stolu seděli ňácí známí, ale tam sme si přisednout nemohli, protože zrovna u toho stolu je blbej terén, vymlácená podlaha, a tam by to pro Anju teda nebylo. Anča hned vypila džus, nasedla na tatrovku, a mohutně sjížděla kopeček od schodů ke garážím. Celá hospodská zahrádka je oplocená, a vlastně v zahrádkách, takže pro Anžu a pro děcka vůbec je to ideální. Navíc tam je pískoviště a hračky. Přisedl si k nám Kácha a bavili sme se o Andulce, což je u něho ... no, zvláštní jev. Úplně sem šla do kolen, když vykládal, jak to s dětma umí, protože v zimě dělá snowboardovýho instruktora, a trénuje čtyřletý prcky. Myslím, že kdyby ti rodiče tušili, komu svoje děti svěřují, hrůzou by se jim naježily chlupy na prdeli. Pila sem si svoje pivo, Hugo srkal kofolu (hm, hm...), Anja se pasovala s tatrovkou pod lavici, a Kácha se mě ptal, jaký Haribo má Anji koupit. Když vtom... něco prošlo kolem stolu, Hugo do mě kopl... „To je on!" Zasyčel nenápadně.

Hm, byl to on. Profičel kolem našeho stolu, pozdravil se s Hugem, a sedl si vedle, ke známým.

Hugo se na mě vítězoslavně podíval. „Vidíš, nekecal sem. Vypadá jako Ben!"

Červená sem byla až na prdeli. „Né, to teda nevypadá. Ani trochu." Snažila sem se. Pravda je, že nevypadal. Měl akorát Bení vlasy a stejnej vytlemenej úsměv. To je tak celý. A úplně jinou postavu. Skoro se to bojím napsat, ale lepší. Protože vyšší.

Zkrátím to. Kdybych neseděla, z toho kořeňa bych si sedla na prdel. A jestli je Hugo v něčem dobrej, tak v odhadu mýho vkusu. Udělala sem z toho jednoznačný závěr, že jestli existuje Hugův přízrak, musí existovat i automat na žetony.

Bení kluk, co vlastně nebyl Bení, ale to vůbec nevadilo, si teda sedl k vedlejšímu stolu, tak blbě, že sem na něho přes strom neviděla. Ale i kdybych viděla, neměla bych odvahu tam čumět, protože by mně mohly vypadnout oči z důlků, a vypadala bych jako zajíček z Happy Tree Friends.

Kácha koupil Anji Haribo a džusík, což mělo za následek, že se přepila, a počurala si tepláky. Normálně si venku dycky řekne, když chce čurat, a deme na záchod, nebo jí někde asistuju, aby nepočůrala gatě. Jenomže u Prdule ji dycky chytne nějaký záchvat samostatnosti, získá divoký vlčí pohled ( born to be wild) sundá tepláky, přidřepne do trávy, a než k ní stihnu přiletět... tepláky počuraný. Měla sem vztek, že už to zase udělala. Že si neumí říct na záchod. Takový základní věci ignoruje. Navíc sme museli dom, protože měla celý tepláky mokrý a v tom tam prostě být nemohla, i když Hugo mně tvrdil, že jo. Kácha taky nechápal, proč by nemohla být třeba jenom v kalhotkách a tričku, když přece bylo horko... Bylo mně jasný, že kdyby to bylo na nich, nechali by tam počůranou Andulku lítat do večera. Navíc byl nejvyšší čas vypadnout, protože si přisedl Karel, s krvavým okem, a začal vysvětlovat, jak k tomu přišel..."Seděl sem v hospodě, vůbec sem nebyl ožralej. Teda...trochu. Jenom trochu. Měl sem kapku vína. No...kapku víc. Už druhou flašku. Ale byl sem v pohodě, vůbec sem po tom borcovi nevyjel. Vlastně potom jo..." Historka Krvavýho oka se nemohla dobrat konce...

Bohudíky sme teda šli dom, a páteční večer sem zábavně strávila čtením. Chjo!

Teď vařím zase polívku z kačeních krků, a odpoledne mám v plánu vzít Anju a jít s Laurou ven.

A co když už to lepší nebude?

Rozvod na spadnutí a do hrobu daleko, abych si od toho všeho už odpočala. Všechno je tak strašný, že si to ani nedovedu srovnat v hlavě. Ani se nevztekám, jenom cítím lítost, a vinu, a to hlavně ve vztahu k Andulce, protože ta si tohle všechno zaslouží ze všeho nejmíň. Není to prostě dobrý. Začlo to asi před týdnem, nevím už ani kvůli čemu, kdy sme se pohádali, Hugo vzal všechny peníze a kartu, a neukázal se doma tři dny. Tuhla mně jenom krev v žilách, aby nevybral celej účet. Pak se teda vrátil domů, ale navečer odjížděl pryč, no ani přes den moc nepobyl...z toho pramenil Alcatraz. Potom se jakože vrátil domů, vrátil kartu (prachy né, ale čert to vem), a oznámil mně, že si založil svůj vlastní účet. Což bylo zrovna ten stejnej den, co mi došlo z pracáku, že budu dostávat mateřskou už jenom tři litry. Řekl mi, že mi bude dávat půlku nájmu a ňáký peníze na Andulku, a to všechno se děje jenom proto, že se jaksi nepřístojně chovám. Údajně se courám po nocích abych mohla šukat chlapy, nebo co. Rozhádali sme se úplně strašně, a hodili sme na sebe všechno od A po Z (od Andulky po Žížalu). Nastala ňáká snaha o řešení, ale pravda je, že já už sem se sílama dost v koncích, a už se mně nechce, vážně se mně nechce doufat, a věřit tomu, že jednou provždy, tentokrát, přestane pít, protože uvěřit tomu je strašně vyčerpávající, ale eště horší je, když to zase dopadne špatně. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu dělat, ale asi je to ňákej syndrom manželek alkoholiků, či co... Zdravej člověk by těm slibům nevěřil ani náhodou, ani kdyby dlátkem do něho tesali, protože je zjevný, že když někdo chlastá leta, tak nepřestane ze dne na den. Problém syndromu ale je, že ... nevím proč, možná v nějaké nablblé víře v to, že to může být lepší, že se ta rodina dá zachránit, mu dám ještě šanci. Která mě ale stojí tolik sil, že kdo to nezažil, to asi ani nepochopí. Takže uvěřím tomu, že vážně pít přestane, že to bude dobrý, všechno, že budeme dobrá, spokojená rodina, a už už si to maluju, jak všechno bude v pohodě, a najednou.... No, jasně. Nedovedu si tady to svoje chování vysvětlit, kdybych to o někom četla, tak bych si řekla, že todle patrně tak mají hloupý, naivní a slabý ženský. No ale asi ne. Dlouho sem se v tom plácala, než mně to došlo. Předevčírem sme měli rozhovor, kdy sem mu tohle všechno řekla, a následný odpovědi mě utvrdily v tom, že už to prostě lepší nebude. Blbý na tom je, že problém s jeho alkoholismem mám jenom já, ne on, podle něho sem si to celý vymyslela, nic takovýho neexistuje, on nikdy nepil, a dyť už přestal, před třema dnama, ale pak musel zase začít, protože se k němu chovám hnusně, ve skutečnosti ale nepije. Nehledě na to, že si nemůžu vážit člověka, kterej se nametenej chová tak, jak se chová. Bohužel. Vymýšlí si nesmysly, že se furt někde s někým tahám, že někoho mám, a hledá důkazy, který samozřejmě dycky najde. Protože když se chce, všechno de. Čte mi mejly, esemesky... slídí na icq. Mám nervy nadranc z toho, jak čekám, co odkud zase přiletí, co vymyslí. A když dá v hospodě s kámošema hlavy dohromady, dozví se samozřejmě spoustu pikantních věcí, protože hoši od piva mají fantazii bujnější než Tolkien. Posílá mi esemesky, kde mně vyčítá jak se chovám, co dělám a tak dál, a když se přestanu omlouvat a přejdu do útoku, hodí zpátečku, a vypisuje, jak to dělá proto, že mě tak strašně miluje. Ách, už mám dost. Nevím, co mám dělat, a dost se v tom plácám, hodně, hodně moc. Takový rozhodnutí, leží to na mně jak kvádr žuly, a nejde s tím pohnout, a není nikdo, kdo by ho odvalil. Díky tomu je mně od včerejška taky pěkně blbě, hrozně mě bolí žaludek... no, snad to přežiju. Piju čajíky, ale ty nepomáhají. Protože čajíky mně nic nevyřeší. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli tohle sou ty správný důvody k rozvodu, jestli není lepší to překonat, nějak, už kvůli Aničce...nevím. Furt nevím, jestli mám právo nadřadit vlastní štěstí nad štěstí její. Vzít jí tátu taky není žádnej dobrej vklad do života. Je to sakra blbost. Je to ale strašně dvojsečný, protože jak bude vypadat manželství, udržovaný za každou cenu...dá jí to víc? Nevím. Neumím to rozseknout, neumím se rozhodnout. Vím, co bych chtěla já. Nevím ale co je lepší pro ni. A připadám si jako zločinec. Pravda je, že sem Huga vyhodila z bytu, takže trošku jasno v tom vlastně mám. No ale nechce odejít. A tak je vlastně bezpředmětný nad něčím přemýšlet, když to nemá řešení. Hugo neodejde z bytu, a dál mě bude komandovat, ať chci nebo ne, bude chodit ožralej tak jako tak... peněz mně může dat, kolik uzná za vhodný, protože já s tím nemůžu nic dělat. A kdyby už se stalo to, že bych si to všechno vybojovala, a zůstala s Andulkou sama, musela bych do práce a vydělávat, abych nás uživila, což je taky příšerná blbost, protože Anžu ani nemám kam dat, když ju nevzali do školky. Neříkám, že všechno, co se stalo, je jenom jeho vina, protože já su taky kvítko z čertovy zahrádky a není lehký se mnou vyjít, to teda ne, ale ohledně našeho vztahu bych byla schopná překousnout hodně. Né ale ten chlast. Ten to zničil. Takže - plácám se. Ještě pořád vlastně v tom, jestli má cenu ten vztah zachraňovat. Protože vím, že nechcu být rozvedená, nechci aby Anička byla z rozvedené rodiny, nechci dělit majetek a dřít celej život bídu s nouzí, protože tak by to stejně skončilo. Na druhý straně tuším, že je to všechno stejně jenom otázka času. A hlavně pořád obviňuju sebe, přemýšlím, co šlo udělat jinak, co by šlo jinak, jak by se dalo tohle a tamto, a kdybych ubrala tady... Nevím, jak to všechno bude. Bojím se toho. Sima říká, že bude líp, já si ale myslím, že líp už bylo.

K tomu všemu do Prahy nepřijedou The Blackout... ale bůhví, jestli se vůbec do ňáké Prahy dostanu, protože ... jestli vůbec někdo bude hlídat Aničku. Hugo říkal, že mně mý dítě hlídat rozhodně nebude, abych se mohla někde courat. Takže to nevypadá dobře... a Praha, to byl jediný světlý okamžik tohoto roku.

SportBar

Hurá sláva, včera sem se dostala konečně z Alcatrazu na čerstvý vzduch, přesněji řečeno do zakouřenýho baru. Vyšly sme si se Simou už kolem šesté, protože sem nedokázala čekat do naší obvyklé pařící dvacáté hodiny, protože sem měla pocit, že mi z přetlaku Alcatrazu odletí dekl. Problém ale byl, kam zase pudem, protože do lezbího baru se nám nechtělo ani trochu. Sima teda vymyslela SportBar. Dělala sem ciráty, že tam nejdu, protože mně rozhodně nemůže být dobře v baru, který má v názvu slovo „sport" a bowlingovou dráhu uvnitř. Moc to tam zavánělo pohybem. Ale Sima mě ukecala, že tam mají džubox, a nechodí tam moc lidí, a hlavně tam nebudou lezby. Jenom co sme tam vpadly, měla sem problém s automatem na cíga, třikrát sem prohodila padesátikorunu, kterou mně to nechtělo vzít, a ani když sem mohutně mincí oškrábala bok zařízení, vůbec to tomu nepomohlo. Po ňáké době přišla Sima, s otázkou: „Co tady zase oslíš? To je problém, koupit si cigára?"

A já: „Nejde to tam hodit."

Sima: „Sem ti říkala, že je to tady na žetony."

Já: „Ježiši, prosimtě...na žetony... žetony sou tvůj výmysl, nikde není automat na žetony, to je blbost."

Sima: „Ale je. A myslím, že to bylo zrovna tady."

„No vidíš, ani si nepamatuješ, kde to bylo, žádnej takovej automat není."

„Je. Vsaď se se mnou o co chceš."

„Simo. Já potřebuju cigára. Mně sou ňáký tvoje automaty úplně jedno."

„No, ale tady ten třeba zrovna je na žetony. Proto ti to nejde."

Přicupitala k nám pinklica. „Tu padesátikorunu Vám to nevezme, nebere to kovový padesátky."

Já: „Ale jakto?"

Pinklí žena: „Je to krám. Poďte, Vám rozměním."

Podívala sem se na Simu: „Tak vidíš, ty....žetone!"

Problém s cigárama vyřešen, ale zjistily sme, že pro změnu nemáme zapalovač. Život kuřáka je plný nástrah a nečekaných zvratů.Daly sme si teda piva. Sima mně vykládala, jak malýho Burdu poštípali komáři, a ona, protože to nevěděla, a uviděla na něm červený fleky, s ním valila na pohotovost, že její dítě má meningokoka. Sice sem se smála a dělala sem si z ní prdel, ale musím říct, že nejsem o nic lepší, protože posledně sem na pohotovost jela jenom proto, že měla Andula vysokou teplotu. Tak na pohotovosti jí teda doktorka řekla, že Burda meningokoka nemá, že je poštípanej od komárů, a že teď k ní chodí s „meningokokem" skoro každej, protože média nás tím pěkně masírujou.

„Chudáci doktoři." Řekla sem. „Úplně si to dovedu představit, jak tam teďkonc každej lítá s meningokokama."

Sima: „No ale dovedeš si představit, jak sem byla vyplašená?" Zírala na mě Sima.

Přikývla sem. „Dovedu. Pravda ale je, že todle všechno dělá ta zkurvená reklama a lobby firem, co vyráběj ty vakcíny."

Sima: „Jak jako..."

„No vystrašej tě, že na meningokoky se umírá, mohutně, strašlivě, a všude. Přitom to tak vůbec nemusí být. Stačí, aby udeřil ňákej zmutovanej virus, kterej napadne dejme tomu tři jedince, kteří mají porouchanou imunitu, těžce, jenomže bohužel se to stane všechno ve třech měsících... paniku máš na světě, médiama se šíří „meningokoková epidemie" a farmaceutický firmy si mnou ruce. Proč myslíš, že se tak málo mluví o borelióze, když ji má každej druhej? Protože na ni není očkování. Až bude, uvidíš, kolik smrtelných onemocnění na borelku najednou bude."

Sima na mě zírala. „To není možný, todle. Přece nemůžou vyvolávat takovou zbytečnou paniku."

Sima je někdy divně naivní. „To je byznys. Myslíš, že vážně potřebuješ vypíš čtyři litry vody denně? Myslíš, že by ti to někdo radil, kdyby se nepotřebovala prodat balená voda? Myslíš, že potřebuješ vitamíny, složení od A až po železo? Blbost. Nepotřebuješ nic z toho."

Sima: „No tak nepotřebuju. Ale jím ty vitamíny, protože aspoň tak dělám něco pro sebe."

Já: „Aha." Ohrnula sem ret. „Předpokládám, že taky piješ Actimel."

Sima vytřeštila oči. „Za tebou, ty jo, neotáčej se, za tebou sedí kořínek, co má Bení vlasy! Neotáčej se!"

Poslední věta naprosto zbytečná. Otočila sem se, abych lépe viděla, jenomže kořínek měl skloněnou hlavu a něco si četl, takže sem neviděla nic.

„Hm..." Zavrčela sem.

„Myslím, že Bení vlasy sou nejhezčí. Jako když má boreček takový vlasy, ten sestřih, víš... tak je to nejlepší." Rozumovala Sima. „A teda jako kurevsky, kurevsky sexy."

„Tak to teda né!" Řekla sem jí důrazně. „Ty si nechej svoje dlouhovlasý metloše, jo, a neloz mně do mýho Beního stylu. To bysme kamarádky nebyly!" Smála sem se. A smála sem se proto, že větu „to bysme kamarádky nebyly" mně říkala babička, což od ní vyznělo děsně komicky. Protože být s babičkou kámoš, to si neumím představit.

„Čtyřicet jedna, Simo. Už jenom čtyřicet jedna dníííí!"

„Seš cvok. Normální cvok." Kroutila hlavou.

Šly sme teda k džuboxu, naházely sme tam zase všecky drobný... jukebox docela slušně vybavenej. Byla sem spokojená.

Seděly sme, poslouchaly, rozumovaly o Gwen Stefani, a najednou mě Sima křečovitě drapla za ruku. „Neotáčej se, neotáčej se. Ale na baru je ... motorkář!" To poslední slovo úplně vykníkla, jak se tetelila blahem. Úplně mně připomněla Janžurku. Otočila sem se k baru. Nó, byl tam motorkář.

„Ten je, co... to je maso. Divej, divej, jakou má kérku. Ty vogo, určitě má čopra. Já bych se s ním tak svezla, úplně bych si za něho sedla, táááák bych ho objala..." Ano ano, Sima po třech pivech....

„Ten určitě čopra nemá." Kroutila sem hlavou.

„To se teda vsaď, kamarádko braško, že ten....toho čopra má."

„Má ňákýho trapnýho fechtla tak nejvýš."

„Ne ne, ten má vytuněnýho čopra." Nedala se.

Zvedla sem se teda, šla sem před bar. Když sem se vrátila, říkám: „No, tak sem to říkala...má trapnýho fechtla, stříbrnou Suzuku."

„Aha." Odfoukla zklamaně. „Du teda na hajzl."

Vrátila se z „hajzlu" a říká: „Ty jo, ale to je taky mašina jak sviňa. Že? Já bych se svezla aji na tom stříbrným bazmeku teda. Ale divej, divej na něho. Dobrej, co? Divej, hej, otoč se, divéééj, teď si rozpustil vlasy."

„To je porno, co?" Smála sem se, ani sem se nepodívala.

„Jé, hele, kdo přišel..." Snažila se mě Sima přimět, abych se otočila k baru.

„Simo, ty seš ožralá!" Řekla sem jí.

„Jo. Dneska každopádně na někoho skočím. Buď na toho svýho, nebo na tebe."

„No...ty SEŠ ožralá." Konstatovala sem.

Zavolala na pinklicu: „Tady, tady, dáme si eště piva!"

Pak se k nám dokymácel jakýsi týpek, věkové rozmezí padesát až dvěstě let, a zamrmlil: „Holky, dáte si panáka?"

Sima si hryzala nehet a mohutně nabídku zvažovala, ale já sem řekla: „Né, díky, nedáme."

Né, že bych byla sucharka, ale kořeni by potom byli vlezlí, známe to...

Takže takle sme přežily večer ve sportovním baru, našem novém působišti, jak sme uznaly.

Protože na lezbí bar my se můžem vykašlat.

Obvyklé žgryndy

 

U baráku je cirkus. Zase. Po loňských zkušenostech sem se zařekla, že do cirkusu nikdy. Nebudu podporovat zvířecí utrpení, že... A už je to tady zas. Chtěla sem celý cirkus ingnorovat a nějak to promlčet. Jenomže mamka už Aničce stihla prozradit, co se to před naším barákem chystá. Naslibovala Anči, že tam určitě pude, a uvidí šaška. Do toho taky na Anju spustil Hugo, že venku sou zvířata, a na ně se pudu s Aničkou určitě podívat, protože tam sou sloni, žirafy a tak dál. Anička už trojčí, že chce vidět slona. Ježiši! A co teď... nemusím moc rýpat do toho, že když Anja zapiští, že chce vidět slona, veškerý morální zásady dou do háje. Vysvětlit děckovi, proč je špatný navštěvovat cirkus, to je jako vysvětlit, proč nesmí jíst kokyna. Zkazí se zuby. Komu ve třech letech záleží na zubech... Moje pádný argumenty vezmou za svý. A ona má jedinej. Chce vidět slona. Je tohle fér? Myslím, že dospělost přichází s takovýma situacema. Kdy člověk už nechce házet dlažební kostku na mekdonalda, ale zajde tam s dítětem na happymeal, protože k tomu dostane figurku draka Leda.

Do cirkusu sme teda nakonec šly. Katastrofa nesmírná. Klaun zpíval písničky z vlastní textařské dílny (todle je bez komentáře), vystoupil jeden kůň, ňáký poníci, artista kymácející se na pyramidě z žídlí, mihla se tam jakási vytřeštěná opice, čtyři psi, a na závěr, když byli lvi, to už Anja nevydržela a začla pištět, že chce dom. Byla sem ráda, protože sem trpěla každou minutu představení. Když sme došli před barák, Anja zase pištěla, že domů nechce, že chce na kolotoč, ale to už jí nebylo nic platný. Splnila sem svou rodičovskou povinnost, dítě sem vzala do cirkusu, utrpěly moje morální zásady, a hlavně peněženka. Ale...nedá se svítit. A mám to za sebou.

Hugo si taky tímto splnil svou rodičovsko-rodinnou povinnost, pak se zase sbalil a odjel. Situace je taková, že se doma spíš nevyskytuje, takže nejenom že nemůžu večer nikam vyrazit, ale nemůžu nikam ani přes den, protože Anička chudinka má průjem, a tak s ní musím být zavřená doma. Momentální situace nazývá se Alcatraz.

Včera to bylo obzvlášť výživný. Odpoledne mně volal Eda, jestli přídu odpoledne k nim na grilování, že konečně dostavěl bazén, a je potřeba to oslavit, a tak bude spousta masa, spousta piva, a hafo známých. Hugo mi ale řekl, že večer de pryč (zase). Takže sem utřela nos, a Edovi sem řekla, že teda nepřídu. Sobotu sem teda strávila doma, ale Alcatraz zase nebyl tak marný, aspoň sem tady uklidila. No, dneska už to zase není tak vidět, takže se vlastně dá říct, že marný byl. Večer zase volal Eda, že je fakt škoda, že sem nepřišla, protože mají hafo masa, a hafo piva. Což je dobrý vědět, pokud člověk zmučeně sedí doma. Pak volala Laura, která zněla dost vyjableně.

„Já ti musím něco říct... víš, co se stalo?"

„Néééé!" Ječela sem se smíchem do telefonu při představě, že zase sedí na gynekologické pohotovosti.

„Ale né, to nemyslím." Smála sem. „Já potřebuju radu. Našla sem ptáčka, malinkýho, a opustila ho maminka, a já teď nevím, co s ním."

„Ona ho neopustila. Lauro, tys ho vzala do ruky, že...?"

„Jo, on je takovej malinkej, upípanej, kosíček..."

„No ty seš chytrák."

„To už ho teď maminka nebude chtít, že jo? Ach jo... co mám dělat?"

„Já nevím. Především si ho měla nechat tam, kde byl."

„Vezmu si ho domů a budu mu dávat žížaly."

„Vogo, já nevím..."

„Já ho doma ale asi mít nemůžu..." Zakníkla.

„No já nevím, jestli ho kosí mamka bude eště chcet, když ho tak něžně ohmatala..." Smála sem se.

„Tak mně najdi ňákou záchranou stanici pro kosíky, jo?"

„Jo."

Našla sem teda Zelený Telefon města Brna, a poslala to tomu zmatkařovi. Zvířatomil, co ničí zvířatům život.

Pak mně napsala Sima mejl, kde se rozčilovala, že na Kabáty nepude, protože tam dali jako předskokana Petra Muka, a todle vona přece nemůže skousnout. To teda nemůže, to chápu.

Na telce už nám jede jenom jeden program. Aničce navíc nemůžu pustit pohádky na dývku. Fakt děs. Nefunguje nám tady skoro nic, a tak si asi pozvu toho hodinovýho manžela, co během hodiny opraví doma absolutně všechno. Jenomže já bych si ho musela zaplatit tak na čtyři hodiny, aby to tady dal do kupy. A eště úplně nejlepší by bylo kdyby to byl eletrikář a zařídil by, aby mě přestaly kopat zásuvky. V noci nám v kuchyni problikává vypnutá zářivka. Občas je to jako z hororu. Ale nemůže za to žádnej duch, ale prostě blbá elektrika. Nebo si to aspoň snažím myslet.

Lavazza je hnusný kafe. Hezky voní, na rozdíl od těch ostatních shitů, ale jaksi se mi nedaří uzemnit na dně hrnku ty rozemletý zrnka. Furt plavou nahoře. A to podle mě není dobře. Myslím, že konečně udělám radikální tah, zajdu do spešl kofí shopu na masaryčce a nechám si do kabelky nasypat kilo normální pořádné kávy.

Další radovánky z Alcatrazu:

- klátí se tady přerostlá yuta a já nevím, co s tím. Polovina listů dorostla tak blbě, že sou přivřený v mažáku a já si furt říkám, že to stříhat nebudu, protože tu palmu rovnou vyhodím... ale to by zase chtělo, abych ju ňák vysypala z květináče, a rozřezala. Protože je velká. Má tlustej kmen. Pilkou se mi do toho jebat nechce a nůžkama to nepřefiknu. Velký pytel nevlastním, abych ji do něho mohla dat, takže tento případ zůstává nedořešený.

- Slibuju si už půl roku, že přesadím chudáky dvě kytky, který sem si vybrala, že by mou péči mohly přežít. Furt se tak ale neděje, protože květinářství s hlínou je daleko a mně se to fakt nechce tahat.

- Ztratil se mi drát k empétrojce, takže si nemůžu nahrát Pezz (sakra!). Kromě toho mi empétrojka spadla na zem, ztratila krytku a nabíjecí baterku. Jinak je ale díkybohu v pořádku.

- Anička mi zase roztrhala obal na knížce z knihovny. Tentokrát nejančím. Je mi to jedno.

- Taky mně ta holka ušatá rozrazila hlavou ret.

- Když vařím, chytá mě křeč do mýho blbýho, plochýho chodidla. Myslím, že vaření budu muset omezit. No, s těžkým srdcem. Nevím, jak to bez svýho největšího koníčku zvládnu...

- Znatelně nám prořídnul talířový servis. Asi ho někdo postupně porozbíjel.

- Haribo na balkóně visí stále. Přežilo zimu, jenom trochu vybledlo. A nevypadá, že by se v nejbližší době chtělo pustit. Kdo nevěří, ať sem běží...

- Myš smrdí příšerně. Dneska Anulka řekla, že dáme myšovi masíčko. Řekla sem jí na to, že myši přece maso nejedí. Pak mi došlo, že ale asi jo. Z vědeckýho hlediska teda Fredovi hodím párek, a uvidíme. Včera mu Anja hodila tabletu šumivýho celaskonu a ta blbá myš to ohryzala. Bubliny jí musely lízt aji ušima.

- S internetem stále nekamarádím. Na Myspace se mnou chtějí kamarádit samí černoši, což by mi nevadilo, ale je to trochu nuda. Nikdo nenatáčí koncerty Billy Talent, a tím pádem mě moc nebaví ani YouTube. A když už sme u toho, na pražskej koncík nikde nejsou ani plakáty. Conspiracy se moc nestará. Linkini sice plakáty mají, ale doteď se neví nic o předkapele, což mně příde dost uhozený. No, zpátky k internetu... furt mně blbne blog a já teda nevím, jestli to vzdat, a přehodit to na starou červenou hnusnou, ale funkční šablonu, nebo znásilnit Tomiho, aby opravil todle. Uvidíme.

- Na balkón se nám nasypal jakejsi hnusnej žlutej pyl, vypadá to jak nastrouhaná křída, a já sem se rozhodla, že to uklízet nebudu, protože to samo odfičí.

- Před Alcatrazem nám kvete šeřík, odrůda „Charles X" a díky tomu mě bolí hlava, protože mám na to alergii. Za Alcatrazem, kam mám okna, neroste nic hezkýho. Tady je sklad Alberta, a pokud už se něco hezkýho mihne, je to řidič United Bakeries.

Konec hlášení v ruském jazyce.

Co teď...

Říkala sem to. Že pokud si ze stránek odlifruju maskota, stane se něco blbýho. Což se stalo. Protože mi blog čtou lidi, kteří mi ho vůbec číst nemají. Neboli Hugo. Asi teda není jedinej, ještě k tomu, no ale to je teď jedno. Takže nastala druhá blogová krize. Co jako teď...Nejdřív sem chtěla blog zrušit absolutně úplně. Pak sem ho chtěla přestěhovat. Jenomže to je taky řešení dočasný. Protože to dycky někdo známej najde, dřív nebo později. A přesouváním blogu se nic nevyřeší. Takže mi z toho vyšlo zatřetí...nechat všechno tak jak to je, a pokud možno zdržet se komentářů o Hugovi. Tak.

Si furt člověk myslí, jak může svobodně psat, ale není to pravda ani náhodou. Vocaď pocaď. Například .... Třeba když se bavíme se Simou o tom, jaký mají borci péra, tak je to debata úžasná a vtipná, ale napsat to nemůžu, protože furt eště musím myslet na to, že to sou věci mezi náma dvouma, a za bé, že kdyby můj blog vyhmátl na netu třeba její přítel, tak by z toho teda nebyl nadšenej nikdo. Simě bych například todle nechtěla vysvětlovat, a ... už by asi ani nebylo co vysvětlovat. Takže ... psat jo, ale taky s ohledem na druhý. Vynechávat soukromý věci, a taky věci, který by mně někdo mohl nepříjemně omlátit o hlavu, a nemohla bych na to nic říct. Nemůžu psat taky všechno, musím brat ohledy na to kdo to čte, že... nemůžu například napsat, že je brácha debil.

Okruh témat se tímto ztenčuje, ale... eště je spousta věcí...o kterých se dá psat.

Napadlo mě, že přece jenom blog není jako můj deníček, kam bych si toho napsala víc. Ale napsala bych tam akorát víc nesmyslů, který bych nefiltrovala. A tajný věci sem stejně ani do deníčků nepsala. Dělala sem značky. Protože paranoidní sem byla dycky.

Blog se dá psat buď tak, že udělám krutou autocenzuru, tím se ale nějak stane to moje psaní nesrozumitelný ostatním. Trochu to tak ztrácí smysl, protože kdybych tohle udělala, už by mě to nemohlo bavit, z Kowákovic blogu stal by se receptář, nebo seznam tajných značek. A to už si rovnou todle můžu čmárat do sešitu.

Druhá možnost teda je dělat to tak jak doteď, balancovat na ostří nože a doufat, že se nepořežu.

No i když... už teď ze mě stříká krev, že vypadám jak Carrie.

Ale nic není jednoduchý.

Never give up!

Čekání na Hvězdnýho

Včera odpoledne sem se vydala ke kartářce. Měla sem dost obavy, jestli to najdu, protože se ztrácím všude, ale nakoncec sem vítězoslavně zvonila u dveří paní věštkyně. Byla to starší osoba, s prošedivělým obrovským drdolem na hlavě. Zavedla mě teda do obýváku, kde na stolečku hořela svíčka, jinak sem ale byla v normálním bytě. Žádný černý kočky, ani křišťálový koule. Sedly sme si k oknu k malýmu stolku a dala se do výkladu. Ukazovala na jednotlivý karty. „Tady máte nějakou radostnou událost, oslavu..."

Já: „Jo? Jakou?"

„To nevím přesně, ale bude to někdy teď. Pak tady máte cestu do ciziny."

„Tak to né, já nikam nejedu."

„Ani na dovolenou se nechystáte?"

„V žádným případě." Kroutila sem hlavou.

„Tak nakonec stejně pojedete." Ujistila mě. „A určitě to bude za hranice."

Pak do toho dlouho koukala..."Nějaký muž Vám dělá v životě hodně starostí."

Já: „No..."

„A potáhne se to dlouho, než to vyřešíte." Pak energicky píchla prstem do karty. „Ale tady, vidíte, tady je někdo další! Buď už teď někoho máte, nebo přijde. Brzo. Hodně brzo."

Já: „A kdo jako?"

Vyložila další karty. „Takže bude to muž, který bude mladší, nebo stejně starý jako Vy."

Já: „A jak ho poznám?"

Kartářka se zasmála. „Toho poznáte, nebojte." A pak pokračovala: „Nebude ženatý."

Uuuffff! „Ale poznáte se, když Vy budete vdaná. No, to je logický, když to bude teď. Jste vdaná, že? Ten muž, co Vám dělá problémy, to je Váš manžel, že.... No jo, teď to vidím. Jejda, ale ten je na Vás hodně závislý. A proč on je takový...mně tady vychází, že je furt takový nešťastný nějaký. Co to je? To nechápu."

Já: „No, von je přesně takovej. Furt nešťastnej, nenaladěnej a flegmoš."

„Nó, ano, tak to by tak vycházelo. Ještě přiložím karty na toho novýho. Už někde čeká... kde on se ale vyloupne? Tady to nevidím...tady! Aha! V místě bydliště."

No jistěéé, u Prdule někde. Kde jinde já bych taky někoho mohla najít, že...

„Napadá Vás někdo takový?" Zeptala se. Kroutila sem hlavou. Samozřejmě v místě bydliště mám spoustu blbečků mýho věku, a neženatých. Ale že by byli hvězdní...pcha! Kartářka zase píchla prstem do nějaké karty. „No jo, ani nepátrejte. Vy ho ještě neznáte. No jó, vy se vůbec ještě neznáte."

To se mně teda ulevilo.

Pak sem chtěla vyložit karty na svůj zdravotní stav. Hned první karta... „Já tady vidím strašnou únavu..."

(Ha háááá! Coma girl)

„Hrozná únava..." Pokračovala. „A občas strašný nenálady, že..."

Přikývla sem. Pak říkala něco o krevním tlaku, že budu mít problémy, ale to sou vesměs takový malichernosti. Ňáký přechozený chřipky... ale že jinak bych měla být zdravá jako ryba, a budu prý trpět dlouhověkostí. Ups! A pak mě až na stáří čeká nějaká rozsáhlejší operace, prý něco ohledně zubů. A prý po mamce nezdědím rakovinu. Že prej mně to nehrozí v nejmenším.

Tak to sem strašně ráda, protože si dál můžu bezstarostně zhýrale žít.

Pak sem se zeptala na průběh toho svýho manželství a vůbec...tak vyložila znovu karty. Zasmála se.

„Vidíte? Je tady zase ta karta! Všímáte si, že je všude? No tak to je ten, co na Vás čeká."

Hvězdnýýý!

„Tak s manželem to nebude jednoduchý, ale budete s ním ještě dlouho, několik let, řekla bych. Budete s oběma současně. Pak se ale nakonec rozvedete, je tady nějaký stěhování...ale polepšíte si tím, rozhodně. A vyřešíte tím nějaký problém. To asi bude znamenat konec toho manželství."

Pak sem si nechala vyložit ještě na Aničku. Tam vyšlo, že bude šikovná, chytrá, že se bude dobře učit, ale děsně bude lítat za klukama, a z toho prý budu mět nervy nadranc. Pak mně řekla: „Ale vidím tady ještě jedno dítě. Né hned, to bude za několik let, no ano, s tím novým mužem. A bude to...přiložte mi ještě dvě karty."

Hodila sem teda jednu kartu do placu. „No, druhou už nemusíte. Bude to holčička, to je úplně jasný. Ale říkám, nebude to hned."

A já: „Ale to né."

Překvapeně se na mě podívala: „Copak?"

„Já už žádný dítě nechcu. Já sem už nikdy s ničím takovým nepočítala."

„No, podívejte se. Ten osud... to máte ze dvou třetin nalajnovaný, s tím nic neuděláte. Pořád ještě zbývá ale nějaký prostor pro to, abyste s tím něco dělat mohla. Takže když se budete hodně mohutně bránit, a to dítě chtít nebudete, tak ho mít nebudete. Ale vychází to tak, že ten osud všechno přichystá pro to, aby to tak bylo, když se rozhodnete to dítě mít, tak Vám bude osud nakloněný. Když se rozhodnete do toho nejít, tak s tím můžete něco udělat, ale s největší pravděpodobností to dopadne tak, že to dítě mít nakonec budete."

„Aha."

Dál sem se zeptala ještě na zdraví mamky, taťky, a Huga... všechno vyšlo dobře, tak sem byla spokojená jako želva.

Zeptala sem se ještě na zaměstnání, i když to mně bylo víceméně jasný. Taky že se žádný překvapení nekonalo. „Vidím tady práci v bankovnictví, něco s ekonomikou, nebo úřednictví. Ale to taky nebude hned, to vypadá, že to bude tak za rok. Ale tam se Vám bude dařit. Rozhodně si polepšíte oproti předešlé práci."

Hm... finančně možná. Ale kousat nudou se budu úplně stejně.

Takže to bylo tak všechno. Zaplatila sem dvě stovky a vypadla. U našich sem vyzvedla Aničku, a když sem byla na cestě domů, zrovna mi volala Sima, že nutně musíme jít do hospody. Jenom sem teda doma předala Anju Hugovi, který v tuhle chvíli už je skoro můj ex, a valila za Simou. Rozhodly sme se, že pudeme do kouzelnýho baru. Sima mě sice upozornila, že dneska dělá hlavní lezba, ale na to sem se mohla akorát tak vykašlat. Byla sem ale připravená, že nám bude bryndat piva na stůl a že budem poslouchat dementní poznámky. Zapomněla sem napsat ještě story, jak Sima měla na návštěvě svou kamarádku, zavalitou, sprostou, a s ničím se neseroucí Efu. Lezba z baru se rozhodla, že nebude lezba, a sbalila borečka, kterej je ženatej, má se svou ženou dítě, a bydlí u Simy ve vchodě. Jednou večer teda Sima s Efou seděly na balkóně, nacamraný jak čolci, a uviděly kořínka s lezbou, jak se cucají před vchodem. Efa využila příležitosti, že ji není v noci vidět, nebo si to se Simou aspoň myslely, a zahulákala na kořeňa: „Ty jeden zkurvenej sráči, okamžitě se přestaň tahat s tou tlustou lezbou, nebo to řeknu tvojí manželce, a ta ti nakope prdel!" Na chvilku se odmlčela, pozorovaly se Simou reakci vyděšené dvojice, a pak dodala: „A jestli nám ještě jednou, ty tlustá sketo, ztlumíš džubox, pudem napráskat té jeho manželce, koho tady mladej hajzlík píchá."

Efa si to mohla dovolit. Nikdy s náma v baru nebyla, o tlustých lezbách ví jenom z vyprávění, takže udělala melu, a odjela si zpátky na lont.

Todle mně Sima vykládala někdy před třema týdnama, vesele sme se tomu zasmály, a pak sme na to zapomněly. Takže večer sme bezstarostně vlezly do baru.

Lezba přicupitala se svěžím výrazem ve tváři a zašvitořila: „Tak co si dáte, holky?"

„Dvě piva." Řekla Sima nejistě. Já sem se nezmohla na nic.

Když odešla, vykulily sme na sebe oči.

„Co to jako mělo být?" Zeptala sem se. Sima trhla ramenem.

V němým úžasu sme pak pozorovaly, jak nám piva donesla, postavila je na tácky, naškrtala čárky, USMÁLA SE, a odešla.

„Teď nás doběhla, co?" Kroutila Sima vyplašeně hlavou.

Řekla sem Simě, co bylo u kartářky, a ta si ze mě pak celou dobu dělala prdel, že Hvězdnýho určitě potkám tady, v baru, a každýho nově příchozího komentovala: „Hele, už ti de." A „Hele, určitě je to tamten na baru."

Přišel k nám takovej nasolenej týpek v teplákách (fuj, to je móda - tepláky a sandály), opřel se o náš stůl a koketně zahlásil: „Zdááár hol-ky!"

Neřekly sme nic. „Ale tak děte do prdele." Mávl rukou a zmizel.

„To byl určitě on." Smála se Sima.

Po druhým pivu sme si daly Ferneta 8000, kterej Sima nevypila, tak sem to do sebe zase musela hodit já. Proč se mnou nikdo nechce pít panáky?

V džuboxu hrála Helenka Vondráčková a takový ty lezbí vály. Když hrál Pán Výtahů, dostaly sme z toho textu děsnej lochec. To snad ani není možný, napsat něco tak blbýho.

Nahodily sme tam teda to svoje. Sima chtěla, abych pustila „od Talentů tu písničku, jak najde růži mezi trním."

Smála sem se. „Takle to vůbec není, ježiš, to by byl strašnej text."

„Nemrmli a pusť to tam."

Pustila sem teda Surrender, a s vyděšeným xichtem sem řekla Simě: „Jede to rychleji. Takle to nemá být. Co s tím sakra udělali?"

„Nic s tím neudělali. Seš zpomalená pivem, tak se ti to zdá rychlý."

„Né, to se mně nezdá. To je strašně zrychlený."

Fakt to rychlý bylo. Ten vál udělal jenom vžžžž....a byl konec. A zrychlený to v tom džuboxu je, to mně nikdo nevymluví, že ne. Ale jak toho dosáhli, to teda nevím. Sima pak pustila Guano Apes a zpívala: „Open your eyes, open your MAJS."

Smíchem sem umřela. „Co je ´majs´?"

„Já nevím, ty umíš anglicky. Ty mně to přelož." Trhla světácky ramenem.

„Majs neznám. Tak leda Majspejs."

Dělala sem machry, ale moje angličtina taky stojí za to. Třeba:

Whisper, whisper, don´t make a sound

Moje varianta: Whisper, whisper, don´t make a SON

Což samozřejmě smysl nedává, ale člověk nad tím nepřemýšlí, a tak je to jedno.

Nemilosrdně sme teda obsadily džubox. Udělalo mně radost, že tam měli Airfare. Osazenstvo baru bylo značně otrávený. Kouleli očima, prskali, ale nechápu, proč si tam nehodili nic svýho. Pak jeden chlap řekl lezbě, aby ty naše vály laskavě ztlumila. Lezba ze zvyku vzala ovladač, pak se ale podívala na Simu, mrkla na ni, a džubox nám zesílila. To nás vyvedlo z rovnováhy už úplně. Finální prda byla, když sem si oblíkala bundu, protože mi táhlo na záda, a lezba šla, a zavřela dveře, prý aby mi nebyla zima. A pak nám to došlo. Že to všechno je následek Efy a jejích výhružek. Domů sem teda přišla někdy o půlnoci.

Ve středu sem chtěla jít s Laurou na Majáles. Řekla, že mě tam potřebuje protože si tam pozvala všechny svoje nabíječe, a „bude to hrůza, protože se nesmějí potkat."

„Aha. A proč si tam se všema teda dáváš sraz?" Nechápala sem.

„No aby byla sranda." Vysvětlila mně.

No nevím. Mám trochu jinou představu, jak si užít hudební šou, a do toho moc nepatří to, jak budem zdrhat a kličkovat před ňákýma kořeňama. Tak sem se zeptala Simy, jestli se mnou nechce jít. Laura ať si zdrhá sama. Sima řekla, že teda jo, tak sme se domluvily, že koupím v předprodeji lístky.

Ráno sem se ptala Huga, jestli si teda na tu středu můžu koupit lístky, jestli náhodou jako někam nejde. Protože mně tvrdil, že ne. Teď si ale najednou vzpomněl, že musí na oslavu narozenin kolegy, nebo co, zrovna ve středu, a protože je oslava od dvou odpoledne, tak se určitě do večera vrátit nestihne. Napsala sem Lauře, že na Majálesu se teda nevyskytnu. A na Huga neječím jenom proto, že už je to stejně všechno jedno.

Teď du teda osmažit brokolici, mňamííí!

 

Počítačový lůzr

Rozhodla sem se, že tento víkend strávím doma, a budu „v pohodě". To znamená, že nepolezu do žádné hospody. Takže čtvrteční večer sem strávila s Prckem v posteli (no jo, s tou knížkou). Do postele sem si taky natahala čokoládu, rajčatový salát a uzený mušle. Bylo mně dobře. Knížku sem dočetla. Nevzali se. Škoda.

Vyhlásila sem válku celýmu posranýmu internetu, jednak za tu ruku, a jednak za to, co mně dělá. Takže páteční večer sem se zakutala pod deku, se salátem z mungo klíčků a špenátu (no nejsu já nakonec prase?) a četla sem si Rock a Pop, kde zase nic pořádnýho nebylo. Navíc mně ten časák připadá čím dál víc intošskej a čím dál míň pro normální lidi. Redaktoři se chovají jako namyšlení sráči, a ve stejným duchu taky píšou. Místo aby hodili do textu odkaz na zmiňovaný vál, tak napíšou „kdo hledá, najde". Na to se jim ale každej může vysrat. Takže mě ten časák vytočil, a už si ho nekoupím.

Otevřela sem si teda pivo, a šla čučet na Scandalous Travelers. Když sem byla na konci druhýho dílu, vtrhl do pokoje Hugo. „Strašně to řve, vypni to. Už je jedenáct, takže řekni kamarádům ahoj, a končíme!"

Hugo má teď období, kdy se rozhodl nekouřit, nechlastat, a nehulit trávu. Vymínil si na mně, ať udělám salát z jablek a mrkve, a zkoumal, kolik obsahují mungo klíčky živin. Když se v rádiu doslechl o tom, že se někde dělá zdarma vyšetření melanomů, hned tam chtěl jít, ale přeslechl, kde se to koná. Takže teď má zase zdravotní období. Musím říct, že to je fakt šílený.

Internet mě neposlouchá. Válka světů. Zá á se tady furt peru s nefunkční šablonou (co já, ale chudák Tomi...). Snad už je to ale v kupě. A za bé... Myspace... Když sem zapomněla svoje heslo, možná že mělo zůstat radši zapomenutý. Bohužel sem ho teda získala zpět, a po dlouhodobé majspejsí absenci sem se rozhodla svoje stránky „vylepšit" a to tak, že sem promazala všechny zbytečný „friendy". Bohužel i ty nezbytečný. Co kolem toho budu dlouho chodit, smázla sem si Billy Talent. S třesoucí se bradou sem se to rychle snažila napravit, ale chtělo to tam po mně ňáký heslo, a prostě to nešlo. Když sem překonala „cry agony", smířila sem se s tím, že nebudu talentí virtuální kámoš. Život de přece dál.

Pak ňákej stejnej lůzr na oficiální stránky hodil svůj problém, že si smazal talenty omylem z majspejsích stránek, a teď se tam jako nemůže znovu dostat. No co, přidala sem se taky, aby v tom nebyl sám, rozebrali sme situaci horem spodem, a aspoň sme si poplakali, jaký sme sráči. Objevila se tam administrátorka fóra a řekla, že s tímhle bohužel nemůže nic udělat, protože Myspace de mimo její kompetence. Pak se stal zázrak a napsal nám Ian (kytarista BT), že děkuje za upozornění, a předá tohle Benovi (Benovi!) aby s tím něco udělal.

Jaká sem? Moje lůzrovitost zaměstnala polovinu BT.

Scandalous virtual.

Ale už to funguje. Takže sem Ianovi napsala, že děkuju.

Ale stejně sem se rozhodla s internetem nekamarádit, pokud možno nikam nic nepsat, nic nemazat, nic nepřidávat a omezit svoje aktivity vůbec.

Anička nechce spávat ve svým pokoji. Podle mě se bojí myši. Chodí za nama v noci do postele a nikdo se pořádně nevyspí. Takže se Hugo odstěhoval k Anči do pokoje, a spí tam. Pěkně ho vystrnadila. Vím, že z výchovnýho hlediska bysme takový ústupky dělat neměli, ale já sem taky klidnější když Anča spí vedle mě.

V Albertovi sem koupila dvě krabice musli Vitalis, ke kterým byl přibalený šátek. Říkala sem si, že šátek se hodí, a musli bude jídat Anja na snídani. Když sem to doma rozbalila, zjistila sem, že šátek je celý potištěný logem Vitalis, takže tohle si na hlavu určitě nedám, a nedám si to ani na ruku, ani nikam jinam. Musli se anička rozhodla nejíst, a rozházela to po celým obýváku, takže teď musím vysávat lupínky. Pokud to mám brat z té lepší stránky, myš získala žrádlo na půl roku dopředu.