Není malých rokenrolí

Včera sem byla domluvená, že zkouška bude kolem šesté. Odpoledne ale volala Jáňa, že je ňákej problém, a jestli neva, když to bude posunutý až na osmou. Řekla sem, že neva. Jáňa řekla, že je to super, že aspoň můžem eště předtím skočit do hospy. V hospodě sme teda pokecaly o blbinách, pak sme nasedly do auta a jely do zkušebny.

Bylo to v takovým kulturáku, což bylo bezva. V kulturáku byla hospoda, a hned vedle hospody takovej sál, a tam jako zkoušeli. Takže to mělo výhodu, že sme si tam mohli dat pití, a že byly blízko hajzly. Což například garážový zkušebny neobsahujou. Jáňa mě představila ostatním. Byli to chlápci kolem padesátky. Ale děsní pohodáři. Bubeník byl super, vysmátej týpek. A První kytarista se na mě furt zubil, ten byl fajn. Basák byl mlčoch, ale zase mně ukazoval, kdy mám hrát, a taky se usmíval. A druhej kytarista, to byl zaraženej bručoun, týpek s šátkem na hlavě. Ale byla sem upozorněná dopředu, že je trochu náladovej, tak sem si z toho nic nedělala. Ale snažil se. Aspoň trochu na mě mluvil.

Hned jak sem se objevila ve dveřích, kytarista První se zeširoka usmál a hlásí: „No ty seš ale krásně vyladěná!" Tím myslel mojí imidž. J

Pak sme teda chvilku seděli, chlastali, a čekali na bubeníka. Když přišel, začlo se hrát. Už sem docela zapomněla na atmosféru zkoušek, a jak je to dobrej pocit, u toho být. A ještě lepší je, když do toho člověk může něco přicmrndávat. Zezačátku byl samozřejmě problém s nazvučením flétny. To mně bylo jasný předem, protože s tím je problém dycky. Nejdřím mě postavili k Jáně, že pojedem na jeden mikrák. To pochopitelně nešlo. Pak mi dali vlastní mikrofon, ale ať dělali se zesákem cokoliv, nic moc výsledek. Pak se různě natáčel mikrofon, a zkoumalo se „odkud ten zvuk z flétny leze". Natočenej mikrák ale taky moc nepomohl. Převeleli mě teda k jinýmu, a s tím už to šlo. Ale zase jenom na něco. Pochopitelně. Protože flétna je tak blbá, že prostě není slyšet. I kdyby byl mikrofén a zesilovač bůhvíjakej, tak pořád proti bubnům nemá šanci. Zahrála sem teda něco od Guns´n´roses, pak Born To Be Wild a další vály podobnýho ražení, který si ale nepamatuju. Flétna byla nejvíc slyšet v Killing Me Softly a V Stínu Kapradiny. Z toho se rozhodlo, že Stín Kapradiny hrát budu, to se všem hrozně líbilo, zbytek ale hrát nemůžu, protože to stejně není moc slyšet. Navíc hvízdání flétny do Born To Be Wild zní fakt debilně. Ale s tím sem počítala. A sem vděčná aspoň za tu Kapradinu, zatím. Nazkoušelo se asi sedum válů. Jak sem se furt krčila k mikráku, aby to dobře snímal, tak mě bolí za krkem a záda. A dost mě teda bolela hlava. Ale bavilo mě to, užila sem si to, a doufám, že příště pudu zase.

Když sem přišla dom, zjistila sem, že Hugo přinesl konečně toho potkana. Protože mně furt tvrdil, že Anča dostane na narozky potkana, a já sem se na něho strašně těšila. Takže sem v noci ze zkoušky dolezla dom, vyflusnutá, utahaná, uši zalehlý, hlava bolavá - a ejhle, bydlí s náma ňákej myšák. Teda viděla sem to akvárko. Už všichni spali, tak sem akvárko dotáhla do obýváku, abych se na potkaního fráju podívala zblízka. Odklopím domek - a tam MYŠ. Celá rozčilená sem šla vzbudit Huga.

„Proč máme myš a né potkana?" Syčela sem na něho rozčíleně. O myši sme se nebavili. To bych zatrhla. Myš je zvíře nanic. Mezi potkanem a myší je asi takovej rozdíl, jak kdybych si chtěla pořídit psa a místo toho dostala švába.

„No myš máme, no..." Zíral na mě rozespale.

„Ale proč? Dyť to měl být potkan!" Nedala sem se. Fakt mě to vytočilo.

„Tak sem prostě řekl mamce, ať koupí potkana, a ona koupila myš. Snad to tak nevadí, ne?"

„No tak to teda sakra vadí! Tvoje mamka nepozná myš od potkana?"

„Já nevím."

„Myš vrátíš tchýni, ať si to pěstuje ona, a koupíme potkana! Žádnou blbou myš doma nechcu!" Práskla sem rukou do peřiny.

Jenomže celej dnešní den se Anja od myši nehnula. Atrakce číslo jedna. S Hugem sem se pohádala kvůli myšímu kolotoči. Chtěla sem ho vyhodit, s tím, že je to blbost, a myš si na tom akorát doláme nohu. Hugo ale myší atrakce nedal. To už vůbec nemluvím o tom, že myš tam má houpačku. Z toho je vidět, že nákup hlodavce, i zařízení myšího bydlíku přenechal tchýni. Protože jenom člověk takovýho ražení může koupit místo potkana myš a místo akvárka lunapark.

Dneska odpoledne sem se vydala do lékárny pro prášky. Babice lékárnice mi řekla, že mně to dát nemůže, protože mám prošlej recept (no jo...). S tím nadělá! Ale dost mě vytočila. Minule tam byla jiná, a nebyl problém s prošlým receptem A tady ta vobrejlená Kostlivá Noha na mě dycky zírá jak sova Jůla a furt dělá voprdy. Takže sem nepořídila.

Vydaly sme se teda s Anjou na poštu pro peníze, který poslala Ančovičce její prababička (a třikrát už mně volala, abych poděkovala). Pak nakoupit a dom. Hugo přišel domů se sklopenýma ušima. A donesl mně kytku. Typický ožralčí chování. A tak si ji zase usuším a zase pověsím. Sbírka zvadlejch růží. Už se to pěkně hromadí.

Od včerejška do dneška proběhla přestavba blogu. Ách bóže, co sem to na sebe zase ušila, to byl děs! Nemohla sem si furt vybrat šablonu. Pořád se mi zdály blbý a některý měly tak úzký a malý místo pro články, že je to úplně nevyhovující. Po dlouhým bádání a přemýšlení sem teda našla šablonu Isabelle, která je s automobilovým tématem. Byla dobrá. Ale celý to překopat... fuf! Přísahala sem si, že neudělám žádný přeplácaný kýč. Mám k tomu totiž velice sklony, a vím o tom, nicméně finální radost z takovýho díla je nesmírná. Takže sem si slíbila, že tentokrát se budu krotit. Střízlivost především. Měla sem představu o pastelových barvách. Ovšem to bych nebyla já, že... Když už se mi teda podařilo vecpat do šablony záhlaví, nešla mi změnit barva pozadí. Nad tímhle sem zůstala trčet hodně dlouho. Udělala sem teda ještě takovou fišperáckou věc, že sem si zařídila pokusný blog, kde tyhle laboratorní pokusy probíhaly. Nechtěla sem riskovat zhroucení Kowákovic stránek. A udělala sem dobře. Takže hrozně dlouho sem se mučila se změnou barvy pozadí, až sem přišla na to, že existuje něco jako CSS. To mi zabralo celý včerejší odpoledne.

No nic. Takže výsledek je jakej je. Asi je to líp stravitelný, než to předtím. Možná je to upravenější, a přehlednější.... Ale...kde je, sakra, Ben?

Sem na tom blogu zůstala sama jako kůl v plotě. Smazala sem si múzu. Byli sme spolu od začátku mojeho blogaření, ještě i na blog.cz. I´m crying. Protože kvůli ňákýmu dyzajnu...sem se zachovala jako Jidáš.

Objednala sem se ke kartářce. Na příští pondělí. To sem teda ale zvědavá.

Proč sem teplá a ostatní významný kecy

Včera sme byli na zahrádce oslavit Anjiny narozky. Bylo to fajn. Hodně jídla, pití, Anja celkem hodná...sluníčko svítí, berušky lítaj.

Dneska se chystám na zkoušku s flétnou, tak sem zvědavá, co jako bude. Protože je ale dvacátýho osmýho, a osmička v datumu katastrofu značí, nejsem v tomhle směru moc optimistická.

Zamyslela sem se nad poznámkou Tomiho, co se mýho neomylnýho poznávání homosexuálních spoluobčanů týče, jestli sem ženská nebo chlap... a dospěla sem k zajímavýmu závěru, že za všechno, co je v mým životě špatně, může nadměrný testosteron, který odhalila moje doktorka, prohlásila, že s tím se nedá nic dělat, a nechala mě v tom plácat. Což má za následek, že mám uvažování jako chlap. Proto se ve svých třiceti letech nezabývám blinkáním, kakáním a zdravou výživou dětí, ale stává se mojí největší starostí, jak zahrát The Beijing Cocktail, a kdo se mnou sakra pojede na ten fesťák. Proto mi připadne zábavný s klukama v hospodě rozebírat kdo se kde poblil, a kdo kde proletěl výlohou. Proto nerada nakupuju, nesnáším hysterický lidi, proto taky nerada vařím, nejsem žádnej pořádkumilec - kam věci hodím, tam taky zůstanou. Proto mluvím jak dlaždič.

Pokud ale teda mě ovládá testosteron, z vědeckýho hlediska mi vyplývá to, že by se mně měly líbit ženský. Což se neděje. Ze všech možných chlapů na světě se mně nejvíc líbí talentí Ben, kterej je teplej. Z toho mi plyne jediný možný závěr - sem zakuklenej teplouš. Je to jasný? Tak.

Hugo včera zase posral co mohl. Volalal sem mu ze zahrádky, hodinu před odjezdem, aby byl doma, protože mně bylo jasný že budu unavená jak medvěd na podzim, a že doma další dvě hodiny s aktivní Anjou nedám. Už do telefonu blbě meldoval, kraviny, ožralej jak nudla. Za hodinu sem teda přijela dom, Hugo nikde. Tak volám, jestli by jako mohl přijet, že su dost unavená, a chtěla bych si lehnout. Blekotal nesmysly, pak řekl něco jako že jo. Čekala sem hodinu, nepřišel. Tak sem přečetla Anji pohádku a šly sme si lehnout - naděje na uspání křečka nulová. Trochu sem usnula, zatímco Anja se vrtěla v posteli a né a né zabrat. Za ňákou dobu teda přišel Hugo, že de Anju uspat. Smrděl chlastem a mlel kraviny. Lanýž konečně po ňáké té hoďce usnul, a Hugo začal něco drmolit, nadávat na ňákýho kořeňa, pak mně oznámil, že ho musí jít zmlátit, nasedl na kolo a jel zase pryč. Ohledně jeho inteligence rovnající se výši pokojové teploty se tady nebudu rozepisovat, ovšem v kombinaci s ožralostí je to vážně prda. V noci Anža brečela, že ji bolí bříško. Odnesla sem ji teda k sobě do postele, a usnuly sme. Vzbudil mě telefon, někdy o půlnoci. Hugo mi zase omylem volal z hospody, někdě v kapse se mu zkrátka zapl mobil. Ten den už podruhý. To mě fakt nasralo. Vůbec ani nevím, kdy přišel dom, ale spal na gauči. Do ložnice bych ho stejně nepustila.

Ráno sem se opět tvářila jako blbka. Jakože nic. Hugo mě pochválil, že sem hodná žena, a že je dobře, že už nejsem stíhačka, a nevolám mu o půlnoci do hospody, aby přišel domů. Řekla sem mu, že „jasně, v pohodě." Ani si nedokáže spočítat, že to pro něho není dobře, ale totálně špatně. Že když sem mu ještě volala, měla sem o něho strach. Ale teď... mně je to upřímně velice jedno. Du spat. Kašlu na to, jestli nalámanej skončí na záchytce, v příkopě, jestli dostane v hospodě do držky, jestli spadne ze schodů...fuck off. Nevolám. Nebojím se. Je mně to totiž strašně jedno. A Hugo se raduje, jakej má klid. A jak sme oba šťastní. Protože když mně na tom ještě záleželo, aby byl takovej makovej, dělala sem scény, aby nechlastal. A doufala, že to bude všechno dobrý. Pak mě zase zklamal. Byla sem naštvaná a uražená. A nastala scéna. Teď mě už zklamat nemůže. Není co ztratit. A tak si libuje v tom svým klidu, kdy si příde ožralej a smradlavej o pěti ráno dom. A mně je úplně jedno, kde byl. Uvařím mu kafe a tvářím se šťastně. Protože mě to fakt netíží. A potichu vyčkávám.

Chtěla sem napsat ještě něco velice světobornýho, ale pracuju na změně šablony a vůbec... ježiš, to zas budou čachry! Doufám, že si nesmažu celej blog.

Páteční večer až by člověk brečel :)

Ani se mně vlastně nechce psat. Ale Hugo je pryč, Anička spí, a já se tak trochu nudím. A život je furt o tom samým.

Jak sem psala o tom, že vzadu na kapuci mám přilípnutý emí téma a všude se to se mnou táhne, tak to teda opravuju - emařský téma se uskromnilo a na kapucu se mi vedle toho zavěsilo téma teploušský.

Vezmu to popořádku. V pátek odpoledne sem byla s mamkou a Andulkou na dětské dyskošce. Odtama sem jela rovnou do města, kde sem měla sraz s Laurou. Laura dovalila s kyticí jakýchsi... gerber. Zašly sme do Áčka, tam bylo plno, tak sme šly do Dávných časů, tam nás vyhodili hned u dveří, a jak sme šly zpátky, na schodech sme potkaly jakýhosi bezdomovca, kterej tvrdil, že je chromej, a nemůže se dostat do schodů. Laura mu jak ten blbec pomáhala, a já sem stála dole a třásla sem se smíchem, protože bezdomovec byl evidentně chromej z chlastu tak leda. Když ho Laura vytáhla nahoru, měla pomačkaný kytky a načichla bezdomovčím odérem. Zašly sme teda do protější kavárny, když nás v normální hospodě nechtěli. A konečně sme si sedly. Dala sem si grog a kecaly sme o vaření. Laura je neskutečnej vařící lůzr.

„Chtěla sem si udělat na večer popkorn." Hryzla se do smějícího se rtu. „Hodila sem teda sáček do mikrovlnky, a podle návodu, podle návodu (!), sem to tam nechala. Najednou smrad, ze sáčku plameny...vypnu mikrovlnku, sáček zhořelej, popkorn na uhel. A mikrovlnka... doteď sou na ní stopy plamenů." Krčila ramenama. „Ale neodradilo mě to. Za pár dní sem se vrhla na smažený vajíčka. Rozklepnu ty vajíčka do misky, jo, přidám sůl, pepř...míchám...a najednou tam vidím něco jako kuřecí křídlo. Tak sem to zkoumala, a dostala sem strach, že sem tam vyklepla kuře, a teď ho rozkvedlávám. Tak sem zavolala Peťu, která se koupala. Vylezla z vany a zkoumala se mnou „kuře". Měla sem dojem, že se to trochu pohnulo, tak sem odskočila od linky. Peťa vzala lžičku, hodila ten útvar na prkýnko, a zjistila, že to je nerozkvedlaný pepř, kterej tam udělal takovou hužvu. Styděla sem se. Opravdu, opravdu jo."

Napila se vína. „A tak sem se tě chtěla zeptat, jak děláš ten hlívovej guláš."

A já: „To je lehký. Uděláš si jíšku..."

Laura vystrčila bradu ke stropu a ukázala mi krk. „Vidíš tu jizvu tady někde? To sem naposledy dělala jíšku."

Zakroutila sem hlavou. „Myslím, že bude bezpečnější když si budeš nadále obědnávat pizzy."

„Ale Starej po mně chce, abych mu vařila. On si normálně myslí, že mu budu vařit jak jeho matka!" Řekla pohoršeně.

Starej není starej. Je to akorát označení pro mě, abych se v tom neztrácela, protože Laura už má zase dva týpky, mladýho a mladšího. A tak sme je rozdělili na Starýho a Mladýho.

„A ještě mně řekl, že vaření je prý ženská práce! Sám si neumí udělat ani čaj!"

„No to ty pomalu taky ne." Smála sem se.

„No dobrý, ale já taky po nikom nechcu aby mně sloužil." Řekla pohoršeně. „Chápeš to?"

Přikývla sem. Jo, chápu to. Sou to hajzli.

Dala sem si druhej grog, třetí grog. Debatovaly sme o tom, jak sou všichni nemožní, jenom my sme možný, samozřejmě. Potom sem rozhodla, jemně navátá, že pudem do klubu. A to nejlíp do Melodky, protože tam valí rockotéka. Ale Laura se začla kroutit, že Melodka je daleko, že chce někam do města, a pak z ní vypadlo, že Starej je někde poblíž, konkrétně v Charlie´s a že bysme teda měly jít tam. Řekla sem teda že jo, i když mě trochu nasralo, že se zase kvůli Lauře potáhnem za ňákýma nablblýma kořínkama. Úplně sem viděla, jak vlezem do klubu a u stolu budou sedět právníci a kravaťáci a budou důležití jak prkýnko vod hajzlu. Ale bylo mně to tak ňák jedno, hlavně že bude hudba, že jo... Vlezly sme teda do Charlie´s, zrovna hráli Amy, tak sem si říkala fajn, dneska tady hraje ňákej dobrej týpek, trochu mně to zvedlo náladu. Laura konečně našla toho svýho křupana. Seděl u stolu ještě se dvouma borečkama. Laura nás představila. Všichni začli povykovat: „Ale my si Janinu pamatujeme." Zírala sem jako sůva z nudlí, já si totiž nepamatuju nikoho. Nikoho nikdy. „No jo, to seš ty, co sme tě naháněli po městě."

Já: „Co?"

Boreček: „No jednou sme se tě s Laurou snažili dohonit. Říkali sme tomu ´Hon na lišku´".

Já sem sice zvyklá, že pár lidí kolem mě je šáhlých, ale na tohle sem fakt zírala.

„Jako ta liška sem měla být já..." Řekla sem dost nejistě.

A boreček: „No jasně. Dyť se na sebe podívej. Vypadáš jako liška!"

Jako liška? Podívala sem se na kořínka, jestli nemá oči jako talíře, jako jestli něco nepožil. Byl sice takovej okatej, ale jinak sem mu do očí neviděla, za což mohla klubová tma. Druhej kořínek byl nabušenej, takovej svalovec s trochu přitroublým úsměvem. No a třetí byl Lauřin týpek. Dala sem si pivo. Bavili sme se o kérkách, a tak, vytáhli sme všichni svou galerii tetování, rozebrali sme kde si to kdo nechal dělat, jak dlouho to trvalo, a jak to bolelo a nebolelo. Pak sem šla na hajzl, a Laura že pude teda taky. Klub narvanej až praskal ve švech, měly sme co dělat, abysme se vůbec prodraly, ale člověk holt musí mět ostrý lokty. Když sme šly zpátky, míjely sme partu kořeňů, takových starších. Všichni černý trička. Na schodech nás automaticky pustili, a když sme se potom potkali u baru, zase nám velice ochotně dělali místo, a usmívali se. „To byli určitě teplouši." Řekla sem. Laura: „Ale to né. Každej kdo je džentlmen nemusí být teplej." A já: „Ale jo, věř mně, todle já poznám."

Sedly sme si zase ke stolu, o něčem sme kecaly, a přišli tam tady ti týpci v černých tričkách, a když se k nám otočili, všimla sem si, že mají vepředu na tričkách nápis gay-icon. Laura si toho všimla taky a začla se smát jako jaryn. Jeden z teplých hochů si to vyložil jako flirtující smích, asi, a už byl u našeho stolu. Mluvil na nás anglicky, ale to nebyl žádnej problém. Docela dobře sme se bavili, a z celé té konverzace vyšlo najevo, že kamarád Lauřinýho kořínka, ten svalnatej, je teplej. Vážně. Takže Svalovec a gay-icon probírali strasti svýho přihřátýho života a my sme z toho měli lochec jak sviňa. Protože tohle se prostě ustát nedalo. Pak přišel další gay-icon, kterej měl o toho prvního asi strach, tak byl občíhnout, kde „kámoš" vězí. No a zůstal u našeho stolu taky. Takže tři teplouši si u stolu anglicky notovali, no a my abysme nevypadali jako čeští křupani, sme se přešaltovali, a mluvili sme všichni anglicky. Takže sme se dozvěděli, že ... ano, nejhorší je to přiznat, přiznat si to sám sobě. Pak už to není tak hrozný. Potom už se sám se sebou smíříš... nó...

A já do toho: „A proč mají gayové teda ženský?" (no nezeptejte se, když to můžete mít z první ruky). Dali se do vysvětlování, no a v podstatě z toho vyplynulo to stejný, co mně řekl Eda.

Pak odešli. Dala sem si další pivo. O něčem sme se pak bavili, docela to všechno ubíhalo a bylo to fajn. Pak sem zavlekla Lauru na bar, že si dáme bechery. Kopla sem do sebe svýho panáka, a k Lauře zatím přišel ten její boy a začal se na ni lísat a sápat... byl prostě slizskej. Šla sem teda tančit, ale když začli hrát Redhoty, rozhodla sem se, že se vrátím pro Lauru na bar. Ta tam stála, o něčem velice intošsky mluvila s kořínkem, tak sem na ni zaječela: „Dem tančit, póóď." Dívala se na svýho panáka. „Když já to asi nevypiju." Vytrhla sem jí to z ruky, kopla to do sebe a bylo po problému. Pak sme šly konečně tančit. S Laurou se tančí skvěle. Horší už bylo, že se tam přicmrndnul ten její týpek. Neuměl tančit. Né, vůbec. Radši sem si šla sednout. Debatila sem o něčem s Okatcem. Byl docela fajn. Takovej pohodovej týpek. Teploušek byl někde pryč. Když přišla Laura s týpkem, o něčem se hádali. Nevím vůbec o co šlo, asi už sem na to byla dost ožralá. Ten borec jako sám o sobě nebyl tak hroznej. Ale hrozný bylo, jak se na Lauru furt lepil. Když chtěla tančit, nalípl se na ni a zezadu ji držel. A jakože tanec. Pak šla na bar, zas se na ni přilepil. Když si šli sednout, seděl vedle ní, zbožně na ni koukal, a hltal každý její slovo. Mohutně přikyvoval. Tohle všechno mně osobně je jedno. Plynulo z toho ale jedno. Byla sem ráda, že mám svobodu pohybu, že si můžu skákat kde chcu, jak chcu a nikdo mně nevisí na zádech. Nesnesla bych to. Todle né. Já kdybych měla borca, ňákýho toho hvězdnýho, tak bysme se v klubu bavili. Nikdo by se nelepil na nikoho. Nebo možná jo, ale vocaď pocaď. Je něco jinýho, když si s někým dám sem tam pusu, a nebo když na mně někdo visí celej večer jako klíště. Doslova. Takže s hvězdným bysme se bavili. Tančili bysme. Tančil by dobře a zábavně. A byla by to všechno sranda. A nehádali bysme se o blbostech, protože bysme se chtěli jenom bavit. Tak. A pak by mě odvezl taxíkem domů.

No dobře, tak zatímco sem na tohle všechno myslela, udělalo se mně blbě. Hvězdnej nikde, nikdo mě nechtěl odvážet taxíkem dom, a tak sem si musela počkat na rozjezd. Mezitím mně někdo nosil matonky, ale už si moc nepamatuju kdo to byl. Pak sem se zvedla, že teda du. Vyšla sem na ulici (hurá, vzduch!) a najednou za mnou vyběhla Laura, v ruce ty kvítka... „Něco sis tady zapomněla, sou tvoje."

A já: „Dík..."

Laura: „Vážně dojedeš dom?"

Já: „Dom?"

Laura: „Chceš aspoň pepřák?"

Já: „Mmmm...."

Vrátila se teda dovnitř, zatímco já sem se snažila stát u výlohy. Za chvíli byla zpátky, dala mi pepřák do kapsy... „nezapomeň, květinko, pepřák máš v levé kapse!"

Todle si pamatuju, protože sem se tomu smála ještě po cestě na nádr. Asi to zas tak směšný nebylo, ale při slově „pepřák" sem si vzpomněla na ty její míchaný vajíčka a „kuře". V autobuse už sem na ňákej pepřák zapomněla, protože sem měla starosti, jestli se nepoblinkám. Hlídala sem zatáčky a na každou sem byla předem připravená. Naštěstí se žádný blinkézní šou nekonalo a já sem dorazila dom.

Ráno sem kupodivu vstala docela svěží už o šesti. Čekala sem, kdy na mě skočí kocovina, ale ani tentokrát se nic takovýho nekonalo. Čučela sem. Třeba mě Pepa zbavil kocovin nadosmrti. Ty jo, no nebyla by to bomba?

Protože v neděli se má konat oslava Andulkyných narozek, rozhodla sem se, že udělám bramborovej salát a řízky. Ale šlo mně to ňák pomalu, asi taky proto, že sem toho dělala horu. Na řízky ani vůbec nedošlo, protože mezitím sem se domluvila s Pájkou, že mě vezmou někam na jídlo. Šli sme teda do restauračky, dala sem si smažák (jak originální!), a když sem přijela dom, chtěla sem pokračovat v salátování, ale už na to nedošlo. Protože sem se zase zasekla tady, u psaní, a ingredijénce na salát se smutně válej v kuchyni. Nikdo s nima nechce nic dělat.

A mně už monitor moc svítí do mých stupidních oček. Takže možná pudu oloupat ty brambory.

Drsňák nejhrubšího zrna

Mám nabarvenou hlavu, opět červeno-růžovou, takže větší experimenty se nekonaly. I když původně sem chtěla plácnout na boční prameny trochu fialové, ale tak snad jindy. Popíjím třetinku Červenýho Draka a připadám si velice americky. Nevím proč. Možná proto, že tam mají třetinkový piva. Amíci sou sráči. Mimochodem - při debatě s bráchou sem přišla na to, že sráč se anglicky rozhodně neřekne „fucker", jak tvrdil Pájka, ale musí to být „shit maker".

Během noci mi hlava zpracovala některý informace, a to hlavně ty, jak sem večer debatila s Cominickem. Poslala mi Rasmusy, z čehož mám radost nesmírnou, a zapředly sme debatu o Vlasopérákovi, a díky tomu sem se teda ráno vzbudila, a zahlásila sem na Huga:

„Potřebuju do hlavy taky peří."

Absolutně ho to nevyvedlo z míry, a řekl: „Někde máme ten lapač snů, tam máš růžovýho peří spoustu."

A já: „Ale né. Nemůžu vypadat s těma pírkama jak ňákej blbej hipík. Potřebuju havraní péra. Růžový."

Hugo: „Tak to si budeš muset počkat do zimy. A zardousit ňákou vránu."

Dobrá. A ukořistěný peří obarvit v Duze.

Pak teda přišla mamka, pomoct mi s úklidem, což je na jednu stranu super, na druhou ale mě to nutí uklízet, a to nejsu moc ráda. Hlavně dneska sem nebyla ráda, protože mamka je nepřítel hudby číslo jedna, což se vyznačuje tím, že mi neustále vypíná rádio. A já sem zrovna momentálně závislá na válu od Anti-Flag „Wake Up The Town", což je bomba, jak je to melodicky chytlavý, a taky proto, že je to o čtyřprocentní menšině. Docela mě teda překvapili. Říkala sem si: Anti-Flag už taky? No jo, taky. Takže na Pražským koncertě budu mít všechny tři kapely ...teplý. Páni, tam bude ale dusno! V souvislosti s tím sem si uvědomila, jak se zateplila punková scéna. No ale tak... proč né.

Co sem ale chtěla říct, že sem teda chtěla poslouchat Anti-Flag a nemohla sem, protože tady byla mamka. Mučení. Nemůžu fungovat bez hudby.

Hugo odešel do práce, něco sme tady s mamkou eště šolichaly, pak odešla taky a já sem šla s Andulou spat. Což byla chyba, protože pak sem se zase nemohla probrat, Andula protivná, ječící...nic moc situace. Musela sem jít nakoupit, tak sem si říkala, že skočíme do obchodu jenom pro to nejnutnější a zaplujem zase dom, ale protože bylo hezky, vzala sem to s ní ještě na pískoviště. Tam sme ztvrdly poměrně dlouho.

Bylo tam tak šest děcek, a nejstarší z nich, Jiřík, to tam měl všechno na povel. Vypadal jak zmenšenej Billy Corgan (jo, ten ze Smashing Pumpkins). Velká škaredá melounovitá hlava. Hrozně se předváděl, a za mnou dycky došel s nějakou pikantérií.

„Ahoj. Mám babičku Jolanku a ta má Ronečka a on je nemocnej, nemá nohu." A odešel rozdávat ostatním povely. Chápu, že pro malýho Corgana byla situace s Ronečkem traumatická, ale já sem dusila smích v rukávu svojí krásné nové růžové mikiny. Se smutnou emařskou kočičkou, když to chcete vědět.

Potom zase přišel, v ruce kopeček písku a hlásí: „Todle je jahodová zmrzlina. Chceš, abych ju snědl?"

Já: „Jo." Přikývla sem. Směle do toho!

Jediným pěstním pohybem kopeček rozprášil. „Roztekla se." Oznámil a už byl zase pryč.

Nicméně se po ňáké době vrátil. „Letěl sem raketou." Oznámil. „Fakt. Nelžu." A na důkaz toho si naslinil dva prsty od písku a vztyčil je jako pionýr.

Malej Corgan Melounová Hlava mě mučil šíleným způsobem. Mezitím se Anja projevila jako typ pro přežití. Nachomýtla se všude kde se objevilo ňáký jídlo, takže vysomrovala japko, půlku chleba (!), a tři Pims Choco Magic. Od různých osob, pochopitelně. Hamba mě fackovala, a snažila sem se omlouvat, hlavně za ten chleba, kterej ukořistila od nějaké soucitné matky. Ale zas tak strašný to nebylo, říkala sem si, aspoň nemusím dělat svačinu.

Horší situace nastala, když sme šly do obchodu, nakoupit něco na večeři. Slíbila sem jí, že koupíme kokyno. Tím sem teda myslela Brumíka. Zase sem podcenila situaci, vzala sem si malej ruční košík, a za chvíli sem se modlila, ať se mi neurve držátko, protože byl mega plnej a těžkej. Anča mi casnovala s rukou, že chce koblihy, což sem zatrhla. Přišly sme k pokladně, kde vepředu stál jakýsi chlapík, co vykládal nákup, pak prázdnej pás, dlouho dlouho nic a na konci pásu si jakási ženská prohlížela časopisy.

„Jako - stojíte ve frontě?" Nadhodila sem. Už sem byla dost otrávená, hlavně z Anýže lanýže, která byla fakt protivná.

„Moment, já si prohlížím časopisy." Uzemnila mě ta kráva.

Chtěla sem ji teda předběhnout a vyskládat to všechno na pás, ale to najednou začala prskat, nacpala se tam se svým zasraným časákem a ještě měla hemzy.

Anža začla řvat, že chce tiktaky. Ječela. Tekly jí slzy jako hrachy a sopel jako omáčka v čínským bistru. Klekla si na zem a ječela: „Kokynka! Mamko! Mamko!"

Nastala ostuda na celej obchod. Lidi z vedlejší fronty se otáčeli. Usmívala sem se jako debílek, jakože fakt to dítě nemučím. Že chce jenom tiktaky. Který jí nekoupím.

„Ne! Žádný kokyna! Máš Brumíky, to stačí!" Byla sem nekompromisní. Člověk musí být tvrdej jako diamant, aby nepodlehl slzám vlastního dítěte. Je to něco příšernýho. Nesnáším výchovu.

„Mamko! Mamko! Mamko, zlobíš!" Vztekala se.

A do toho prodavačka: „Ale no tak, musíš být hodná holčička, utři si slzičky..."

Trapas. Do toho se samozřejmě něco stalo s vedlejší pokladnou a naše pokladní musela skočit na pomoc. Což prodloužilo moje utrpení s kvílícím lanýžem o stovky světelných let. Pořád na mě ječela, že chce ty tiktaky. Neustopila sem. Nedostala nic. Stupeň drsňáctví: deset.

Když sme vypadly, snažila sem se ještě mít nadhled. Vtipkovala sem: „Téda, taková škaredá holka, kde je moje krásná hodná Anička?"

Hodná Anička byla nenávratně v prdeli. Ječela celou cestu domů, ječela cestou do schodů, a když sme přišly dom, ječela pořád. Řekla sem jí, ať si sundá boty, ale dělala, že to vůbec neumí. Taky si neuměla sundat bundu. A navrch na mě zaječela, že su zlá a blbá. Tak sem jí flákla. Pohlavek jak vyšitej. Ujely mně nervy. Ale totálně.

Prostě zase hrůza a děs. Dycky když jí dám pohlavek, nejradši bych se zmlátila sama. Nestává se to často, ale stane se.

Daleko horší věc se ale stala hned po ránu, kdy mi Hugo oznámil, že na nedělní oslavu Lanýžových narozenin pozval svou rodinu. To znamená tchýni, starší ségru a jejího týpka, mladší ségru... a vsadila bych se, že následně tchýně zavolá, ať pozve ještě svýho taťku, aby mu to nebylo líto (a aby se měla před kým natřásat). Protože jeho rodiče sou rozvedení, a tchýně si svýho bejvalýho manžela domů pozvat nemůže, že...

Pěkně mně to hnulo žlučí, protože je nesnáším. Sou děsně blbí, sebestřední, nejeví o nás absolutně zájem, a tak nevím, proč bych měla dělat ňáký divadlo na oslavě narozenin, jako jak sem děsně happy, že je zase vidím. Pindali by o dietách, o tom, kde má kdo jakej špek, kde má kdo celulitidu, jaký přípravky proti tomu používají, jaký si koupily nový boty a kde, a vrchol všeho by byl, že by si sebou vzali ty zkurvený jokšíry, a kafraly by o tom, jaký čokliska žerou granule a proč nechtějí spat v pelíšku. Andulky by si pochopitelně nikdo ani nevšiml. Na to já zkrátka nemám nervy, ani kdybych to chtěla udělat kvůli Hugovi. Snažila sem se. Ale došla sem k závěru, že su v takovým stádiu nasranosti, že bych jim to vmetla do xichtů a bylo by po oslavě.

Nasírala sem se kvůli tomu celej den. Odpoledne sem si řekla, že todle teda né, zavolala sem Hugovi, ať si to vyřeší jinak, ať třeba s lanýžem zajdou k nim, ale já je tady prostě nechcu. Řekl „tak teda jo" a bylo po problému. Stupeň drsnosti od jedné do deseti: dvacet.

Takže momentálně sem na sebe pyšná.

Ledviny v hajzlu a tak...

Včerejšek byl plný bezdůvodné radosti a veselosti. Mamka si ráno vzala Aničku, a já sem měla zase spoustu aktivit. Jenom úklid ne, sakra... no neva.

Nesere mě už jenom Jared. V noci se mi zdál příšerný sen, rovnající se hororu, že sem chodila s ... uf, utíkám se vyzvracet...s... Richardem Krajčem. Nemám slov. Opravdu luxusní zážitek, takovej sen. To už nikdy nechcu zažít. Never more.

Když si teda mamka odnesla Anču, velice sem měla předsevzetí, jak jako uklidím. Eště sem se k tomu nedostala. Sedla sem si k počítači a už to bylo. Nechala sem si slavnostně poslat svoje zapomenutý heslo na Myspace, a pak sem se divila, jak si můžu vymyslet táááák blbý heslo. Nicméně se mi podařilo se na můj vesmír zase připojit, a zase už sem v obraze, co se jako děje.

Pak sem si chtěla stáhnout album od Rasmus, který se menuje Playboys. Asi nemusím vůbec vysvětlovat, na kolik pornostránek sem se díky tomu nechtěně proklikala. To mně zabralo tak hodinu. Úplně a naprosto znechucená (né ani tím pornem, ale svou neschopností stáhnout album) sem se vydala do obchodu, který byl vyhlášen obchodním řetězcem roku, a nevím proč, abych si koupila zákusky. Protože uklidnit nervy.

Včera sem měla zase ňák moc energie, jakože sem nemohla vydržet na jednom místě. Nemohla sem si ani přečíst časáky. Protože nevydržím u toho sedět. Furt sem odbíhala od komplu, se protahovat. Ty moje nálady, proboha. Připadám si jako na drogách, bez drog. Jeden den energie milijón, a absolutně úžasnej pocit, že mě nic nemůže ohrozit, druhej den bum prásk - zlikvidovaný jedinec plazící se s vypětím všech sil pro energy drinky. Zdeprimovaný, vycuclý.

Koupila sem si dobrý sluneční brýle. Je super, že už je jaro, a můžu je nosit. Nosila bych je i v zimě, nesnáším denní světlo. Jenomže v zimě člověk se slunečníma brýlama vypadá jako ňákej trapnej pozér. Chtěla bych být upír. Celej den bych prospala a žila bych v noci. Ale nejedla bych krev, krev je hnusná. Byla bych vegetariánský upír. Pila bych ovocný džusy.

A teď pár výživných hlášek, který mě v poslední době potkaly.

Například mamka, když sledovala mou depresi: „Teda, kolikrát když plácáš ty blbosti a ještě se tomu debilně směješ, tak si říkám, jestli seš normální. Ale furt je to lepší než tohle."

Nebo: „Já ten tvůj blog vůbec nečtu, to se neboj. Protože já chcu mět klidnej život."

Nebo třeba Hugo: „Dneska ráno sem se na tebe díval, jak spíš, a přemýšlel sem."

- „jo, a cos vymyslel?"

„Že seš nejhodnější když spíš. Jak ale vstaneš, stojí to za hovno."

Snědla sem Snickers s lískovýma ořechama. Sem zklamaná. Mohlo to být teda lepší. Né že by ti rošťáci uličníci vyrobili jeden normální lískáčovej Snickers. Narvou do toho balení dvě malý tyčinky, a z toho jedna je s burákama. Cítím se podvedená, a zneužitá.

Ale vrátím se k včerejšku. Šli sme si s Hugem k našim pro Anýže. Šli sme pěšky, a kecali sme a Hugo mně říkal, jak byl v sobotu na koncertě, že tam hráli ňáký jeho známí, a bylo to strašně super, fakt rachot. „Hráli Párply a Zeppeliny a takový klasiky, ale taky nový věci, fakt to bylo hrozně dobrý. Dost sem se bavil."

A já: „Párply a Zeppelini, nó, to teda musel být odvaz...." Rýpala sem. Né, já proti tomu nic nemám, ale todle mi dost znechutil tchán, kterej nám to pouštěl při každé návštěvě. A pravda je, že úplně můj šálek kafe to taky není.

Hugo: „No furt lepší než to tvoje...ti tvoji..."

Já: „Ale jo, dyť seš s tím už trapnej."

Hugo: „Dyť ani neumí zpívat, je to hrůza."

Já: „No tak ty bys todle nezazpíval ani náhodou. Ani náhodou!!!"

Hugo: „Já taky ale nejsem zpěvák."

Já: „No tak to teda fakt nejseš."

Takle sme do sebe zase šili, až sme teda dorazili k našim.

Chvilku sme se tam zdrželi, a taťka mně udělal boží topinky s vajíčkama. Po dlouhé době vidět chlapa v kuchyni, vařit, a vařit pro mě, to bylo teda něco! No jo, tatík... takže sem snědla ty topinky a šly sme do hospody, na zahrádku, protože Hugovi volal kamoš, že tam jako máme dojít. Když sme přišli, nebylo nic moc počasí, ale řekli sme si, že tu chvilku, na jedno pivo to tam vydržíme. Aničce sem koupila brambůrky a džus, měla tak jakýsi děcka, tak si hrála. My sme seděli s klukama u stolu a kecali. O něčem sem velice debatovala s Káchou, takže když sme dopili piva a měli sme odcházet, vůbec, ale vůbec se mně nechtělo. A tak vzal Hugo Anýžka dom a já sem tam ještě zůstala, jakože „na jedno". No jistě. Přišly ňáký holky, který sem vůbec neznala, a taky slepej Pepa. Jedna mařka patřila ke kámošovi, a sotva si vedle sebe sedli, začli se hádat. Ta druhá si sedla vedle mě, přísahala bych, že sem ji nikdy neviděla, ale hned se se mnou začla bavit o Aničce, a tak. Za chvilku už sme kecaly o všem možným. Mimochodem, menuje se Jáňa. Taky. Aspoň se to dobře pamatuje. Po hodině mně bylo jasný, že bysme se měly eště někdy vidět, a že bysme spolu mohly chodit na pivo. Asi ji napadlo to stejný, tak mně řekla, jestli bych jí nedala na sebe číslo, a že bysme kdyžtak někam zašly. Po třetím pivu sem zase byla jako nudla, a postěžovala sem si, že mě kurevsky bolí hrudník a záda. Slepej Pepa je léčitel, a tak se hned nabídl, že mně pomůže. Říkala sem si, ó ká, aspoň bude ňáká atrakce. Stoupla sem si teda, Pepa mě prohmatal za krkem, na zádech, a úplně sem cítila, jak z jeho ruk de teplo, bylo to zvláštní. Řekl, že mám určitě ňáký problémy doma. Přikývla sem. „Epilepsii máš, že?" Pokračoval. Přikývla sem. „A v noci furt lítáš na hajzl, že jo?" Udělala sem xicht na tlemícího se Káchu. „No jo" řekla sem Pepovi.

„Tak to sou ledviny. Máš je úplně vyřízený. Má to někdo v rodině u vás? Špatný ledviny?"

Já: „Jo, taťka."

Pepa: „No jo, měla bys s tím něco dělat, holka, měla bys. Dokud je čas."

Pak se mnou udělal spoustu cviků, nechápala sem, kde takovej malej křeček bere tolik síly, aby mě nadzvihoval a prolamoval. Všichni u stolu z toho měli šou, to je jasný, ale pravda je, že když skončil, a já sem si sedla ke stolu, cítila sem se, jak kdyby mně někdo z těla vyndal kosti, který mě celej život tlačily. Zvláštní. Fakt zvláštní pocit. Taky mně Pepa řekl, že kdybych se vyrovnala s tím zážitkem, kterej mně tak strašně ublížil, měla bych celkově k lidem jinej přístup.

„S jakým zážitkem?" Dělala sem, že mně to ještě nedošlo.

„No, řekl bych, že za to může ňákej boreček." Objasnil Pepa.

No jistě. Svojka. Ta kurva. Pak sem seděla zaraženě u stolu, a přemýšlela sem, jestli mě fakt ten hajzl tak poznamenal na celej život. A víc než si myslím. A došla sem k tomu, že je to tak, a bylo mně z toho blbě.Trochu mě to sejmulo. Kácha mně chtěl koupit vodku. Ale řekla sem, že seru na chlast, protože bych druhej den nevstala. A Pepa mně zalomil krk, lusknul u mě prstama a řekl, že žádné kocoviny se bát nemusím.

Jenomže zatímco na nemocný ledviny můžu pít čaje, tak co se týče Svojky, to je ve mně jedna velká zasklená bolest. S tím nejde udělat nic.

Zeptala sem se aspoň, jestli se mnou někdo pojede na fesťák. Nikdo nic pochopitelně. Ale Jáňa se mě zeptala, jestli nechcu v létě na fesťákách točit pivo, že pracuje u Starobahna a zrovna teď někoho takovýho na fesťáky hledají. Potřebujou tam prej holky, a ona to dělat bude, tak kdybych chtěla, že mě to dohodí. Tak sem hned souhlasila. Sice to bude dřina, to jo, ale zase budu na fesťáku. A za to to stojí. Byla sem zase šťastná. Ale situace se vyvinula eště líp, než sem myslela.

Jáňa se mě zeptala: „Co říkal Hugo na ten sobotní koncert?"

Já: „Jo, byl nadšenej. Tys tam byla taky?"

Jáňa: „Jo. Já tam zpívám."

Já: „Zpíváš? Fakt? V té kapele? Nekecej. Fakt?" Byla sem z toho nadšená, protože lidi dělající hudbu sou pro mě polobozi. „Jo, Hugovi se to líbilo, byl z toho fakt nadšenej."

Jáňa: „To sem ráda. Příště musíš přijít taky. Chcu, abys tam byla."

Já: „A nepotřebujete flétnu?"

Kácha: „Jo, vona je fakt dobrá."

Jáňa: „Vážně? Ty hraješ na flétnu? My tě potřebujem! Myslíš to vážně? Fakt bys s náma hrála?"

Já: „Vy byste chtěli?"

Jáňa: „Teď sháníme flétnu. Flétnu a housle."

Já: „A to...vy byste mě vzali?"

Jáňa: „Hned, zfleku. Borci budou čučet, až tě přivedu. Ti se poserou štěstím. Furt chtějí, ať přivedu do kapely ňákou mladou holku, i kdyby měla hrát jenom na tamburínu. A teď, když tě dotáhnu, a ještě budeš umět na flétnu, to si sednou na prdel. Ti budou čučet!"

Ještě chvílu sme na sebe nadšeně pištěly, jak sme to vymyslely. Pak mně teda řekla, že zkoušky sou každý pondělí, odvoz do zkušebny autama. Takže v pondělí nástup. Flétnu sebou. Taky sem se pak dozvěděla, že hrajou po různých hospodách, no večírky, oslavy, svatby a tak... hrajou takovej ten rockovější styl, ale taky mně Jáňa říkala, že zrovna chtějí nazkoušet Proměny od Čechomoru, a že s tou flétnou to bude prostě bomba. Tak se těším. Su zvědavá na pondělí, a doufám, že to ňák významně neposeru.

Dala sem si teda eště ňáký piva a vydala se domů. V dešti. Musela sem projít tmavým hnusným dlouhým parkem, abych se dostala na zastávku šaliny. Stála sem tam, pršelo jak sviňa, byla mně zima. Napadl mě ten vál „Standing in the rain" a říkala sem si, jaký má někdo štěstí, že stojí na ulici, a de kolem někdo, kdo o té kurvě složí takovou hezkou písničku. Kolem mě žádnej Ben nikdy neprojde, ani nikdo takovej, kdo by o tom něco složil, já si zkrátka můžu na zastávce v dešti stát zmrzlá jako rampouch, a nikomu to nepříde dostatečně inspirativní. Pche! Jelikož prostě asi nejsem prostitutka. V tom to bude.

Po takové čtvrthodině rozjímání nad tím, proč nejsem ničí můza, sem se podívala na jízdní řád a zjistila, že šaliny už nejezdí. Dobré to bylo, děkuju pěkně. A tak sem si vyšlápla ten kopec k domovu.

Přesto, že sem vypila čtyři škopky, sem nebyla v noci ani jednou na hajzlu. A ještě něco - dneska nemám kocovinu. Je mně úplně dobře. Běžně sem vyřízená ze dvou piv. Bylo mně jasný, že s těma čtyřma sem včera fakt přestřelila. Ale dneska mně nic není. Jak kdybych strávila včerejší večer u televize. A to sem včera byla pěkně naplech.

Kocovina jako sviňa

Slavíme! 10 000 návštěv na blogu. Teď každej povinně bouchne šáňo, případně otevře víno (pivo, slivku, rum...). Nemám ráda dlouhý proslovy, takže ... blogu přeju všechno nejlepší. Chtěla sem udělat nový dyzajn, ale vím, jak by to dopadlo...sice bych měla novou šablonu ale celý ten nevkus kolem...bylo by to stejný.

Včera sem to tak ňák zvládla, domluvila sem se se Simou, vzaly sme křečky a šly sme do bejby kavárny. Simu s kočárem nechtěl vzít autobus, tak sem s Anjou dorazila do herny dřív. Nebyly tam žádný děcka, tak byla bobča zklamaná, natahovala, že si chce hrát, tak sem jí koupila aspoň chlebíček a sodovku, na chvilku sem ji tím zabavila, a pak se přiřítily matky s pakátlíkama, a důchodci, kteří obsadili solnou jeskyni. Už to vymákli, senyjóři. Nakonec dorazila i Sima, Anja byla šťastná a mohla si hrát.

Zato já sem trpěla. Stolek za nama obsadily tři matky. Přišla za nima pinklí žena dělat objednávku.

Matka: „Já bych si dala džus, ale nechlazený, teda, a prosímvás, jsou v tom džusu konzervanty?"

„Ne, to je Jupí, to je přírodní šťáva." (Ha háááá! Tak to bych chtěla vidět!)

„Dobře, tak pomerančový. Nechlazený prosímvás. A ty chlebíčky jsou čerstvé?"

„Samozřejmě."

„Ale kdy vám je přivezli? Dneska?"

„Dneska. Vždycky vozí čerstvý chlebíčky, každý den."

„A ta pomazánka na těch chlebíčkách, obsahuje majonézu?"

„Trocha majonézy tam je."

„Jak moc?"

„Trošku."

„Takže jsou ty chlebíčky čerstvé..."

„Ano."

„Máte marlenku?"

„Ne, jenom medovník."

„Aha, ale marlenka je bez konzervantů. Medovník je taky bez konzervantů?"

„Je, to je to stejný."

„Tak mi doneste jeden kousek toho medovníku."

Ó bože! Vysedávat v bejby kavárně, s doznívající depresí, a tohle poslouchat, to je neskutečný děs.

Šla sem radši Aničce koupit do vedlejšího obchodu oblečení, nechala sem tam litr a bylo mně to jedno. A to sem koupila jenom tepláky, dvě trička, svetr, mikinu, čepicu a sluneční brýle. Vrátila sem se zpátky na svoje místo u dětskýho koutku a za sebou sem slyšela:

„Ale oni psali, že děcka by se měly naučit na polívky, že je to tak lepší."

Druhá matka: „Ale Ondrášek vůbec polívky nejí, ani když je rozmixuju."

Blé, zvracet. Hrůza. Sima se na mě podívala: „Co je s tebou? Je ti blbě?"

„Depka."

„No vypadáš." Kousala si červeně nalakovaný nehty.

Dívala sem se na tlupu chytrých matek, který se přesunuly od stolku na herní plochu, aby děcka zasypávaly kuličkama a vesele u toho hýkaly.

„Myslím, že některý děcka musej být ze zkumavky." Zahlásila sem.

„Napadlo mě to stejný." Přikývla Sima. „Některý ženský sou tak děsný, že nechápu, jak na ně může někdo vlízt."

Současně sme pokývaly hlavou a sledovaly jednoho obzvlášť vyvedeného matčího jedince s myším profilem. Myslím, že to musela být paní důležitá Konzervantka.

„A jsou ty chlebíčky čerstvéééééé?" Zakvičela sem na Simu. Tázavě hodila hlavou směrem k Myšici. Souhlasně sem přikývla.

Vrátila sem se dom, udělala sem polívku a takový obvyklý věci, a depka byla naštěstí pryč. Odpoledne mě napadlo, že se mně chce večer někam jít, a to za každou cenu, i kdybych měla někde sedět sama na baru. Volala sem Edovi, jestli pude na pivo, ale vzal mě vítr z plachet, když hned zezačátku zařval: „Zdar sebevražedný emo."

Domluvili sme se teda, že o půl sedmý sraz u Prdule. Když sem přišla, tak tam pochopitelně nebyl, což mě nepřekvapilo. Sedla sem si teda za štamgastama, a kecali sme o jakýchsi kalkulačkách. Těm chlapům je tak ... něco po padesátce, a já před nima dělám blbou, strašně mě to baví, a voni mně to žerou. Sedla sem si k nim teda s pivem.

„...a každá domácnost dostane kalkulačku."

„Jakou kalkulačku?" Chtěla sem vědět.

„Ale ty nedostaneš nic." Uklidnili mě.

„Jakto? Jara říkal, že každá domácnost.."

„Ale na Slovensku."

„Aha. A proč né u nás?"

„To je kalkulačka na přepočítávání kurzu měny, chápeš."

„Jaké měny?"

„Aspoň ale vidíte, jak se na Slovensku mají dobře, že si můžou dovolit vyhazovat peníze za takový pičoviny." Utrousil kořínek a napil se piva.

„Ale kalkulačka není pičovina." Mlela sem dál svou. „Já bych takovou chtěla, zadarmo. Od státu."

„A ty nemáš kalkulačku v mobilu?" Zeptal se Jara.

„Mám. Ale já nevím, jak se s tím zachází."

„Ukaž. Kde máš mobil?" Chtěl dělat týpek chytrýho.

„Já u sebe nemám mobil."

„Jaktože ne?"

„Mám ho doma na nabíječce, nenosím ho sebou."

Typani se po sobě zmateně podívali.

„A od čeho je to mobil?" Zeptal se nejodvážnější z nich.

„Já se bojím ho nosit. Třeba by mně ho někdo ukradl."

Začli se smát. Koukala sem, jakože nechápu. Uvnitř sem se třepala smíchem, až mně skákaly ledviny.

 

Eda se přiřítil asi za půl hodiny. Odsedli sme si od kořeňů.

„Sorry sorry, ale já to s tím autobusem ňák nedávám. Dycky to poseru. Zase sem nasedl na blbej autobus. Odvezl mě do Chrlic. Musel sem se vracet."

„Seš zkrátka poser."

„Příde Mlíko. Říkal sem, že tady máme sraz, tak slíbil, že příde."

„Super."

„Vypadáš dobře."

„Dík. Hele." Vyšvihla sem nohu na stůl. „Konversky!!!"

„No, no jo. Sou skvělý, sou. Ale proč nemají na boku ty nafouklý bubliny?"

„Na co bubliny?"

„Aby ti kotníky nedřely o sebe."

„Jak jako... ty když chodíš, tak o sebe šoupeš kotníkama?"

„No né, ale u normálních tenisek ty bubliny bývaly."

„Jo, to jo. No ale tak asi tam byly zbytečný."

Pinkl nám donesl piva.

„Víš, co sem zjistil?" Zeptal se Eda.

Zakroutila sem hlavou.

„Že su alkoholik."

„Vážně?" Zvedla sem obočí.

„Jo. Fakt." Pak se na chvíli odmlčel. „Myslíš, že su?"

Pokývala sem hlavou. „Jo, já sem ti to dycky říkala."

„Myslel sem, že si děláš srandu. Myslíš to vážně?"

„Jo, Edo, ty seš alkoholik."

„Já vím..." Kousl se do rtu.

„A co s tím budeš dělat?" Zapálila sem si cigáro.

„Nevím. Nic s tím nebudu dělat. Mně to vlastně tak vyhovuje, já to vůbec nechcu měnit. Akorát mně vadí, že to odnáší Jája. A matka."

„A já občas, když musím poslouchat ty ožralecký kecy."

Vrhl po mně nešťastný pohled. „Teď jako to ber ale vážně."

„Já to beru vážně. Tak co s tím budeš dělat?"

„No nevím."

„Jestli se rozhodneš jít do léčebny, tak tam za tebou budu chodit a budu ti nosit mandarinky. Budu s tebou chodit na skupinový terapie, ty jo, léčebna musí být inspirativní, dycky sem se tam chtěla dostat."

„Mohla bys to brat vážně? Opravdu, opravdu vážně."

„No jo. Tak co mám jako dělat? Mám ti zařídit léčebnu, nebo co?"

„Né, já do žádné nepudu."

„No dobře." Tlemila sem na bar. „Ahá, když si dáme dva panáky Bechera, dostanem klíčenku."

„Já chcu klíčenku." Ožil.

„Já ale taky."

„Tak to si musíme dat čtyři panáky."

„Není problém." Trhla sem ramenem.

 

Něco sme plácali, a pak Eda řekl: „Nevíš náhodou, co je emo?"

Mám takovej pocit, že téma „emo" sebou nosím přišpendlený někde vzadu na kapuci. Nebo je to kletba, nebo co. Emí prokletí.

„Náhodou víš, co je emo, ale náhodou se mně to nechce vysvětlovat."

„Proč? To je jako jenom ňáká móda, ne?"

„No, taky...ach jo, no tak jo." Vzdala sem se a vysvětlila sem teda Edovi, co je emo.

„Aha." Poškrabal se na hlavě po mojí přednášce. „Takže ty seš emo?"

„Né, tak to teda nejsu."

„Hm, ty né. Ty seš dego."

„Cože?"

„Prostě dego."

Přisedl si k nám Mlíko a Luďa. Luďa je padesátiletej inventář Prdule. Mleli s Edou něco o tom, jak Eda namaluje obraz, abstraktní obraz, a že namaluje chlapa, protože je teplej, teplej zhýralej umělec, to von dycky chtěl být.

 

Luďa se se mnou bavil o tom, jak byl na koncertu Katapultu a jak pude na Queeny.

„Znáš Queen?" Zeptal se mě.

Zatvářila sem se uraženě. „Ty seš debil."

„Tak teď pudu na koncert. Se těším. Dobrý ne?"

„Jo, dobrý. A kdo jim jako teď zpívá?"

„Jé, tak to sem zapomněl, to méno."

Eda: „No Mercury to nebude."

Já: „No tak to každopádně ne."

Eda: „Ten je málo emo."

Mlíko: „Ten je právě emo až dost, když skončil jak skončil."

Muďa: „Co je emo?"

Já: „Ale nic."

Luďa: „Byl sem na koncertě Nickelback."

Já: „Nickelback? Ty? To si děláš prdel."

Luďa: „Ty je znáš? Vážně? Znáš Nickelback?"

Já: „No jasně. Kanaďani. Ale nedovedu si tě představit na takovým koncertě."

Luďa: „A proč jako?"

Já: „No já nevím, tak eště na těch Katapultech, ale na Nickelback?"

Luďa: „To jako že sem starej?"

Já: „Je to divný, ty jo. To je jako bys šel na koncert Nirvany."

Eda: „Kurt byl taky teda emo."

Já: „No tak ten každopádně."

Luďa: „Na Nirvanu bych taky šel."

Mlíko: „No to už se ti nepodaří."

Já: „Já pudu na Offspring. Chce se mnou jet někdo na Rock for People?"

U stolu zavládlo ticho.

„Myslela sem si to. Sráči."

Mlíko: „Možná tak kdyby tam hráli Redhoti."

Já: „No tak ti tam nehrajou, teda. Ale budou tam Offspring, Kaiser Chiefs, Enter Shikari, ééčka, a taky Wohnouti, Sestry, Tata Bojs... a já nevím, spousta kapel. Tak co? Nikdo nic?"

Tvářili se blbě a uchechtávali se.

„Já nevím, ty jo, kdybys chtěla třeba někam vyrazit na kole, tak bysme spolu mohli jet, ale na fesťák..." Kroutil Eda hlavou.

„Ach jo, asi to tady vylepím k baru na nástěnku, že hledám někoho, kdo se mnou pojede." Kroutila sem očima.

 

Mlíko tlemil do blba, podepřenou bradu a na tváři nablblý úsměv.

„Na co myslíš?" Zeptala sem se.

„Já bych chtěl dvě lesby."

Dostali sme záchavat smíchu.

„A bydlely by s tebou u rodičů, ne?" Bouchala sem rukou do stolu, jak sem byla vysmátá.

„Náhodou, to by vůbec nebylo špatný. Mět dvě ženský, co by se o mě staraly." Přidal se Eda.

„Tys ale před chvilkou říkal, že seš teplej umělec. Tak nemůžeš chtít najednou dvě ženský." Upozornila sem ho.

„Ještě sem ty tempery nevytáhl!" Smál se. „Ale tak teda dobře, bral bych chlapa a ženskou. Pěknýho chlapa ale. A pěknou ženskou, to je jasný."

„No tak škaredý nikdo nechce, to je jasný." Kroutil hlavou Mlíko.

„Hm, tak jo, kluci. Teď já." Vložila sem se do toho. „Brala bych dva teplouše."

„No, to sem si myslel." Řekl Eda.

„To by bylo úplně nejvíc super. Jeden by doma vařil, uklízel, žehlil, a s druhým bych chodila na kulturní akce, jako na koncerty, na fesťáky...protože by mě měl rád a nenechal by mě na Offspringy jet samotnou!" Zvýšila sem hlas.

„No jo, ale s kým bys šukala?" Ozval se Mlíko. „Bys měla doma dva teplouše, a co jako..."

„Aha, aha..." Zapřemýšlela sem. „Tak ten jeden by nebyl jako úplně teplej."

„Ale ty moje lesby by byly obě teplý." Řekl Mlíko.

„Já su taky úplně teplej." Řekl Eda.

„Však my víme." Ujistila sem ho a napila se svýho čtvrtýho piva.

Všimla sem si, že ať sedím v hospodě s kýmkoliv, tak se bavíme pořád o tom stejným. A není to moje vina, protože já s tím nezačínám.

O lesbách a teplouších sme se bavili do té doby, než sem se rozhodla odejít, a když sem chtěla platit, tak následkem homosexuálního tématu sem při mávání na pinkla, kterej se menuje Dan, zahlásila: „Benéééé, platím."

Takže čtyři piva a dva Bechery. Klíčenku nemám. A nevím, kde je. Eda se nabídl, že mě taxíkem hodí dom, ale já sem nechtěla, protože sem chtěla stát na zastávce a poslouchat Amy Winehouse. A dobře mně tak, protože sem krutě vymrzla.

Dneska je mně blbě. Kocovina jako dělo. Puke agony.

Bláznivka poblázněná

Vědci mi v poslední době dělají radost. Za prvé přišli na to, že pití vody, jak všichni propagujou, není zas až tak prospěšný, že to vlastně vůbec není dobrý, a že když někdo vypije ty tři litry denně, může si docela slušně oddělat ledviny. Že pít se má podle toho, jak si tělo řekne, to znamená, kdy má člověk žízeň. Z toho mi vyplývá, že sem jednoznačně vědec, protože na tohle sem přišla už dávno. Tělo přece není blbý, a tak, jako ví, kdy potřebuje potravu, tak musí vědět, kdy potřebuje vodu, a těžko bude čekat na to, až nám to objasní ňácí vědci. Takže můžu být vklidu, že vypiju svoje čtyři deci vody šťávy denně.

Dál sem se smála, a to teda jako vopravdu, když dávali pořad o Alzheimerovi, a nakonec tam bylo nějaký shrnutí, že sice nikdo neví, z čeho to přesně je, ale postihuje to lidi, kteří žili zdravě, sportovali, nekouřili, dodržovali zdravou životosprávu. Tak, a máte to!

Mám teda podezření už dýl, že čím víc na životosprávu člověk sere, tím líp pro něho. A ještě si užije.

Zasednout čas od času k telce je potom na delší úvahy. Například reportáž o tom, jak se bude v Americe popravovat. Prý smrtící injekce selhávají a odsouzený trpí dokonce půl hodiny!! No tak to je strašný, teda, vopravdu. Proč se někdo stará o to, jak dlouho ňákej kurevskej hajzl trpí. Ještě bych jim to vosolila. A taky nechápu, proč mají amíci zase problém s tím, jak někoho normálně zabít. Jako ... to je tak málo způsobů, nebo co? Gilotina je sice středověký nástroj, ale pokud někomu de o humánní způsob popravy, tak proč ne. Fik a hotovo. Nebo proč je nestřílej. Nebo nenechají vykrvácet třeba. Neotráví ňákým rychlojedem. Nezpůsobí injekcí infarkt. Fakt sou amíci tak blbí, že jim musím radit?

Řeší se takový blbosti, jako jak na chudáky vězně, ale aby se normální člověk domohl v nemocnici injekce proti bolesti, to je nad lidský síly.

No nic, popojedem. Včera mně bylo tak děsně zle. Zase přišla depka. Nalepila se na mě, a nechtěla jít pryč. Ráno to ještě bylo dobrý. Ale kolem desátý, když přišla mamka za Aničkou, na mě padla taková únava, tak šílená, že ...se mně fakt nechce žít. Su tak unavená, že nechcu nic. Nezajímá mě nic, všechno je jedno, všechno je tak hnusný, nanic, a pod žebrama to děsně bolí. Špatně se mně dýchá, a možná ani nechcu dýchat. Jenom mluvit je hrozná dřina. Je to takovej hnusnej, a těžko snesitelnej pocit, jakoby všichni na světě umřeli, a já tady byla sama. Nikdo ke mně nemůže, já nemůžu k nikomu, a ta bolest nemůže ven. Sedí za žebrama, černá a hutná jak asfalt a dusí. Kňučela bych jako pes, kdybych byla pes. Nemůžu nic. Sedím v kuchyni a čučím z okna. Čučela bych hodiny. Nebo celý dny. Bolí mě hlava, a celej den se tak strašně vleče, že se mně zdá, že nikdy neskončí. Chudák mamka, asi měla fakt starost. Pak přišel Hugo, ten měl taky starost. Seděla sem u komplu, zkroucená jak paragraf, a tlemila na plochu počítače. Pak sem dokonce kompl vypla. To už bylo fakt zle. Čučela sem na vypnutej počítač, několik hodin a pak sem se přemístila do kuchyně, že udělám večeři, ale vůbec sem na to neměla sílu, sedla sem si na stůl, a zase sem zírala z okna. Nejhorší je, že nejde ani spát.

Většinou to trvá jeden den, někdy dva. Je to tak hrozný, že bych radši měla zlomenou ruku, než zažít jeden takovej den. A pozoruju, že to přichází čím dál častějš. Je to blbý. Možná to asi fakt budou deprese. Nevím.

K tomu všemu sem si do ruky zadřela třísku.

Dneska je to o něco lepší, možná...nebudu čekat, až to zase příde, už nechci další takový den. Takže du s Anžou ven, někam pryč, a snad tomu uteču.

Do školky se nepude

Včera sme se odpoledne vydaly s Aničkou do školky. Abysme se tam aspoň ukázaly, když už ji nevemou. Nejdřív sem působila zmatky, zvonila sem všude možně, protože sem nevěděla, jestli vyzvánět na Sluníčka nebo Motýlky. Pak mně Motýlci řekli, že mám zvonit na ředitelku. Zazvonila sem teda na paní ředitelovou, a vykoktla, že si du pro rozhodnutí, jestli mi vzali dceru do školky. Paní ředitelka si pro nás velice ochotně přišla, zavedla nás do kanceláře, hodila před sebe složku PŘIJATÉ a pátrala. Pak řekla: „No, vy budete asi v té druhé. Princezna je ještě malá." Takže nás vylovila ve složce NEPŘIJATÉ. Docela se omlouvala, že prostě nemají kapacitu školky, že toho víc udělat nemůžou, a že museli odmítnout i některý čtyřletý děti. Řekla sem, že to nevadí, že sem s tím tak jako počítala, že ji nevezmou, a ať si z toho nic nedělá. Ale řekla, že když přídeme příští rok, máme velkou naději, že Aničku vezmou. Pak se s Anjou poňuchňala, řekla, že s tak šikovnou holčičkou se ráda příští rok uvidí, a odešly sme. No, teda tak jednoduchý to nebylo, to odcházení, protože sem se tou chodbou motala jak hovno pod splavem, než sem našla východ.

Pak sme šly na pískoviště, kde řádily děcka. Lítaly, řvaly, ječely sprosťárny (ty blbej kurve, nakopu tě do prdele), ale mně to až tak jako nevadí, ještě se člověk něco naučí, a dítě se tomu stejně nevyhne, tak proč dělat hysterie. Spíš mně vadí, že se Anju děcka někdy snaží odhánět, odstrkovat, a někdy do ní dokonce žduchnou. Je mně jí tak strašně líto, jak se musí naučit rvát s tím světem, kterej je hnusnej. Jak k někomu příde s takovou tou důvěrou, že si spolu budou hrát, a ňákej smrad a hajzl ju prostě žduchne. S tím mám docela problém, teda sama se sebou. Na jednu stranu bych vystartovala, a hajzlíkovi jednu utřela. Na druhou stranu to Anji nemůžu udělat. Když mě bude mít pořád za zadkem, a budu mlátit hajzlíky, nenaučí se je mlátit sama.

Ještě horší sou případy, kdy si to člověk musí vyřídit s ostatníma matkama. Který na svoje rozjívený fracíky vůbec nedávají pozor. Sedí například v kavárně, a velice důležitě pindají o tom, jestli je nutné očkovat dítě proti chřipce, ale už si nevšimnou, že jejich sígr tahá Anču za tričko, když leze na žebřík. Anja ječí, sígr se ji snaží shodit. Tak tam už samozřejmě naběhnu, jinak by si namlela kokos. Seřvu grázla. Matce se to pochopitelně nelíbí a má frfly. Ale to je furt, tady to.

Dneska sem na ni koukala na tom pískovišti a byla sem strašně pyšná. Jak tam běhala a smála se... Na takový to mateřství a tak moc nejsu, ty věci kolem moc nežeru, ale být Ančina mamka je nejlepší věc na světě. Jediná, která má smysl, a kterou bych nevyměnila za nic.

Pak sme šly na kolotoče. Zatáhlo se a bylo strašně hnusně. Foukalo, pršelo, ale Anži to vůbec nevadilo, a za každou cenu se chtěla točit. Tak sem jí posadila na ten malý kolotoček, jela jako na motorce, zběsile řídila, pištěla a měla radost. Protože se mezitím rozpršelo hodně, šly sme se skovat do obchodu, já teda jakože koupím cukr, jenomže zase sem nakoupila brambůrky, křupky, kefíry, jogurty, škvarky, a Anča chtěla kofolu, tak sem jí výjimečně koupila kofolu. Na cukr sem pochopitelně zapomněla. Přišly sme k pokladně, skládala sem věci do batohu, a Anči sem dala tu kofolu. A říkám: „No jak řekneš?" A Anička: „Děkuju." Prodavačka se na ni podívala a hlásí: „Nevím, jestli máš za co děkovat. Měla bys říct mamce, že malý děti kofolu nesmějí, protože je v tom kofein."

Nedala sem se vytočit a řekla sem prodavačce: „Když po mně každý ráno dopíjí kafe, tak nějaká kofola už tady nehraje roli."

Prodavačka sklapla, vrátila mně prachy a my sme vypadly. Nechápu, že sou někteří lidi tak voprsklí, a serou se do věcí, po kterých jim nic není. Mohla sem taky velevážené paní poradit, ať si přebarví hlavu, protože jí odrůstají kořínky, a nevypadá to nic moc.

Taky se do nikoho neseru. A některý věci mně dělají zle. Například když mařky u Prdule dávají svým děckám napít piva a připadají si u toho strašně vitpně. Neříkám nic. Sou to jejich děcka. A jejich piva.

Pak sme šly s Ančou ještě na řetízkáč, a potom domů. Furt pršelo.

Zjistila sem, že na Rock for People budou hrát Offspring. Otázka je, co s tím jako budu dělat, protože předpokládám, že nikdo se mnou nebude chtít jet, a jet sama na fesťák je blbost. Vpadla sem na fórum Offspring, a zjistila sem zajímavou věc, že na Offím fóru se nevyskytuje ani jedna ženská duše. No, neva. A taky sem zjistila, že fanoušci Offspring mají sakra těžký život, protože museli čekat sedum let než sem Offsprinzi přijedou, a taky dlouho, předlouho čekat na novou desku. To teda mají sakra blbý. Zoufalejší už sou snad jenom fans Tokio Hotel. Jelikož Billísek slíbil, že v létě přijedou, a oni nikde! A když to slíbil, tak jak to mohl nedodržet? Jako...náhodou sem viděla video ze srazu fans TH. Dlouho, dlouho sem se tak nenasmála. God, save me! Save me, God!!!

No nic, tím sem chtěla říct, že návštěva RfP je ve hvězdách, rači bysem tam ale byla.

Lauře sem poslala mejlem antikoncepční rady, jak sme to tady vymysleli. Ale sem jí samozřejmě nenapsala, že je to z mýho blogu. Ale já sem jim to říkala. Když mně bylo jasný, jako když sem s blogem začínala, že se tam ty lidi chudáci budou vyskytovat, tak sem každýmu řekla, že budu psat blog, a že tam určitě taky budou a ať si vymyslej jména. Nikomu to nevadilo, dokonce měli radost. Pak už sme to nerozebírali. Občas někdo jenom prskne něco jako: „Todle napiš." A tím to končí. Naštěstí je to všem jedno, a nikdo z nich to nečte. Protože sem jim ani nedala link.

Dneska je fakt den nanic. Chtěla sem jít s Anjou do bejby kavárny, ale je tam tak hnusně, že by mi stejně venku pištěla, že je jí zima, a tím by náš výlet skončil. Takže pravděpodobně dnešek věnuju úklidu. Fuj, zvracet. Uvařím oběd a zašiju Anži kalhoty. No to je teda ale program! Život je někdy krutej.

Furt mi padá net, a to mám za trest, že neposílám dál dopisy přátelství, a podobný pičoviny, který mně zahlcujou mejl.

Bizizub a Štyftík

Nejdřív sem myslela, že udělám blogařský husarský kousek, a napíšu článek o přátelství mezi mužem a ženou. Ovšem to by mě Dewberry asi ukousla hlavu. To by až tak nevadilo, ale su líná to napsat.

Takže...jinak.

Včera se ozvala mamka, a nabídla mi, že můžu vzít Anju a jet s ní za babičkou. Nedávno sem sice říkala, že babičku nemusím zase už dlouho vidět, no ale protože sme s Aňou neměly nic na programu, tak sme nakonec jely.

U babičky v garyzonce (jak říká svýmu pokoji v domově seniorů) se mamka pokoušela všechny zúčastněné opít šampáněm. K této příležitosti pozvala i babiččinu kámošku. Ta mě v návalu ženské solidarity začla litovat, že sem hrozně trpěla, když sem přišla o „to dítě". Nemám ráda, když někdo říká „to dítě". A nemám ráda, když mě někdo lituje. Je pravda, že každej občas potřebuje nějakej soucit, ale nepotřebuju aby mě někdo sypal sůl do rány, ještě v okamžiku kdy to nejmíň čekám. To ale eště všem pohromám nebyl konec, jako Brut se projevila Anča (krev mé krve!) a žadonila, aby babička pustila rádyjko. Což dechovky značí.

Babičce zasvitla jiskra v oku, zašveholila něco jako: „Radio hören, ja?" Mušen šprušen zónenšajn - a pustila dechovky. Osazenstvo garyzonky se dalo do tance. Nechtěla sem kazit náladu a vypadat jako škareďák, tak sem jim do toho aspoň tleskala. I když zpívající babička byla už nad moje síly. Když viděla, že se nudím, ukázala mi zuby. Že prej už nemá další stoličku. Detailně sem se musela podívat na dáseň, jak tam tu stoličku nemá. Snažila sem se být milá a hodná, ale asi mi to moc nešlo, neumím se tak nějak vnučkovsky tvářit. Dělat, že sem skvělá, a tak... Potom sme šly s Aničkou na hřiště u domova důchodců. Babička vykládala, jak chodí do hospody na obědy, a jak ji tam balí jeden chlápek, kterýmu je padesát pět (!) let, a že je to mlaďoch, šikovnej, kuchař, a prej lanaří babču, aby k němu zadarmo chodila na obědy. Zajímavý ale je, že babču balí chlapi celej život. Vyloženě po ní dou jak slepice po flusu. A to ani není chytrá, ani hvězdná. Nevím, čím to je, ale tuhle vlastnost sem jaksi nezdědila. Mě se chlapi bojí.

Pokud si z tohodle mám vzít příklad a životní ponaučení, tak bych měla být pokud možno hloupá, starat se o chapa jako o boha, pořád o něm jenom mluvit, chválit, jeho vlastnosti vyzdvihovat do nebe, chodit každej týden ke kadeřníkovi, poinformovat o tom široký okolí, a na chlapíky číhat pod podmínkou že du vynýst odpadkový koš (a vynášet ho desetkrát denně, a ještě v županu).

Nejlepší bylo, když se mě zeptala: „Pamatuješ si, jaks chovala ty bizizuby?" Bizizub je spešl označení pro morče. Křečka. Veverku. Z bizizuba sem dostala slušnej lochec, protože sem to jaksi dlouho neslyšela.

Rozloučily sme se s babičkou, a zamířily do nákupního centra. Mamka řekla, že chce koupit „štyftíky". Slovo štyftík je to stejný co bizizub.

Šly sme teda do domácích potřeb, kde sem koupila cedník, a mamka teda ty štyftíky (jak sem se dozvěděla, sou to takový ty přilepovací háčky, ale myslím, že štyftík může být cokoliv jinýho, protože záběr toho slova bude zřejmě tak širokej, jako slovo „bazmek").

Koupila sem Anji ledňáčka, a jak sme seděli na lavce a čekaly, až to sní, tak mi mamka vykládala, jak potkala mýho bývalýho (zase). Protože se s ním velice kamarádí, tak mi začla říkat, jak on se má, co jeho dítě, co jeho rodiče, co jeho pes... co dítě jeho sestry, a navrch řekla: „Už se znám i s tou jeho holkou, ona už mě pozná, a vždycky se dáme do řeči. A představ si, co říkala..." Zarazila sem ji zavčasu. Řekla sem, že si dycky jako kamarády na vykládání najde moje nepřítele číslo jedna a já se pak musím dovídat, jak se mají, i když mě to vůbec nezajímá. Navíc je jako super, že se ňáká mařka od mýho bývalýho, kterou ani neznám, o mě dozví taky všechno. No nic. Mamka mě teda ještě upozornila, že to, že ON je můj bývalej, neznamená, že je to nepřítel.

„No, přítel to není, takže je to nepřítel." Kroutila sem hlavou. „Navíc je to bývalej."

Mamka na mě vykulila oči: „Představ si, v novinách psali, že ňáká holka vyskočila z okna. Ze sedmýho patra. A tak sem si vzpomněla na toho tvýho kamaráda. A psali tam, že ona byla vyznavačka ňákýho toho stylu..."

„Emo."

„Jo, jo. Jak to víš? Co to je?"

Áááách, otázka pro mě. Vysvětlila sem teda mamce, co je emo. Byla už asi desátej člověk, co se mě na to ptal. A to za to vůbec nemůžu. Asi ze mě vyzařuje ňáký fluidum „vím-co-je-emo".

No nic. Šly sme potom s Anjou na kolotoče, ale kolotočáři už jaksi měli sbaleno, tak chudák byla zklamaná.

Večer sem uvařila ledvinky s rýžou, a dokonce sem byla milá na Huga. Protože proč? Sme dostali vyúčtování, a nejenom, že nebudem nic platit, ale ještě dostanem přeplatek. Když mě domovnice předala ten papír, tak sem zakřičela: „Bombááááá!" A chlápek kterej stál za ní, říkal: „To je hezký, vidět takovou radost..."

No jo, kdo by neměl radost, když dostane prachy, se kterýma vůbec nepočítal.

Flétní neděle a tak

Neděli sem po vzoru Katt K.o.k.s.ové strávila s hudbou. Mamka si vzala Ančičku, Hugo vyjel ven na kole, a tak sem si tady mohla rachotit z repráků a nikdo mi do toho nekecal.

Ráno sem slavnostně vstala v devět, uvařila kafe (takový to, co v reklamě „voní hezky" ale doma už né), podívala sem se na Scandalous Travelers, a pak sem šla umýt nádobí. U toho sem se uklidnila a přešel mě smích z dývka, jelikož při umývání nádobí mě smích přejde dycky.

Pak sem pískala na flétnu, ňáký vály od Amy Winehouse, a byla sem z toho nadšená, jak skvěle tam ta flétna sedí. Konečně ňáká hudba kam se se svým pištěním můžu vecpat, a moc to tam ničemu neubližuje. Zahrála sem teda ještě Blackout a Pezz - no tam už to jako ubližuje, ale mě to baví. Když sem si vydýchala plíce, a flétna byla zaflusaná jak kdyby v ní bydlelo stádo šneků, šla sem si přečíst časák. Dozvěděla sem se něco o Britney Spears, ale moc mě to nezajímalo. A moc teda nevím, proč je taková senzace, že Britney je odkecaná. Odkecanej je kdekdo. Ještě horší je, když si člověk najde na Youtubu klipy od Amy a pod tím sou výkřiky: „Zachraňte Amy!" „Ať už nebere drogy, dělejte s tím někdo něco!" „Ať nekouří, zničí si hlas!" Ach jo, Američani sou tak blbí, že když se tam nedějou žádný katastrofy, tak zachraňujou Amy. Britney. Paris.

Odešla sem zpátky ke komplu, a stáhla sem starý Offspring, No Doubt, Soundgarden, ňáký vály od Cancer Bats a Pennywise.

Na flétnu sem potom hrála akustický Talenty (a dobře nám to šlo), The Flatliners, Buzzcocks a něco od Kornů.

Poslechla sem Anti-Flag a u té příležitosti poobědvala špenátový salát.

Pak sem šla přepisovat Blbý rána do komplu (kóónečně sem se k té velké dřině dokopala), ale nevím teda, jestli to bude k něčemu dobrý. No, minimálně zabiju čas.

Večer sem se dívala na X Factor, a říkala si, jak je todle možný.

 

Vypadá to, že mám Huga na svědomí. Zešílel. Přijel včera z hospody, a hlásí:

„Zase tam byl."

„Kdo?"

„Ben."

„Ben?"

„Jo. Byl tam."

„Ben? Myslíš „mýho" Bena?"

„Jo, toho ... uječenýho debila."

„Aha. Odskočil si k Prduli na pivo."

„Fakt se posereš, ten borec je úplně stejnej."

„Není nikdo takovej."

„Ti říkám, úplně, ale do mrtě stejnej."

Takže máme v hospodě Talentí klon, teda podle Huga. Asi mu z toho hráblo, no nedá se svítit. Měl by přestat hulit.

Budu se muset vydat ke kartářce. Dlouho sem takle nikde nebyla, takže mám esoterický absťák. Napíšu Lauře, aby mi dala kontakt na tu svojí. Sima říkala, že by nikdy k nikomu takovýmu nešla, protože se bojí zjišťovat, jak umře. Uklidnila sem ji, že žádnej kartář, nebo dobrej kartář neříká lidem, jak umřou. Ovšem teda kromě mě. Sice sem se to dozvěděla tak jakože oklikou, ale kartář mě varoval před třema věcma.

a) nikdy nechoď v noci sama do lesa

b) nikdy nechoď v noci sama k vodě, zvlášť k rybníkům

c) pozor na střelný prach a výbušniny

Z toho mi vyplývá, že asi někde přídu k úrazu, v noci, v lese u rybníka, kde mě odkrouhne ruská mafie. Ale - osud je osud, s tím už člověk asi nemůže nic dělat. Daleko horší by bylo, kdybych umírala pomalou smrtí někde v ústavu. Radši beru to zastřelení. Je to romanticky tragický.

Proč ale píšu o těch kartářích... vytáhla sem starý kartářský kouzlo. Né, že bych na to byla ňák dobrá, ale jedno mi funguje úplně dobře. Je to stará mantra, dal mi ji právě kartář, a slouží k přivolání toho správnýho chlapa. Funguje to tak, že se to potichu odříkává, jako když si člověk vzpomene, že by pro sebe mohl něco udělat. Je to zkrátka kouzlo, který přivolá toho pravýho. Už se mi to párkrát povedlo, naposledy u Huga, když sem ho chtěla moc a moc, a on mě nechtěl ani trochu, a jak sem se pustila do mantry, tak se to zlomilo. Problém je, že to funguje, ale vesmírný síly už se nezajímají o následky. A jak se správně říká, když chce Bůh někoho potrestat, splní mu přání.

Na druhé straně si zase nemyslím, že Hugo je celej špatně. Byl tady ve správnou dobu, měla sem ho ráda ve správnou dobu. Jinak bych neměla Aničku. Takže špatně to určitě nebylo.

No ale je čas přivolat si toho pravýho. Nekonkrétního. Zkrátka někoho. Úžasnýho. Furt mám ale pocit, že tady v okruhu sto kiláků nikdo takovej není, a tak nevím, kde ho chcou vesmírný síly vyštrachat.

Mantra je zaktivovaná už týden, a žádnej výsledek. Asi to chce trpělivost. Zasraná trpělivost, kdo je na ňáký čekání zvědavej?

Taťka například mně pořád říká, že i když si najdu ňákýho jinýho chlapa, tak si vůbec nepomůžu, protože si hledám furt ty stejný. Lůzry. Rtuťovitý pošahaný typy. Taky mi poradil, abych si zašla do univerzitní knihovny, že tam můžu balit intoše. Ale moje představa týpků v univerzitní knihovně je strašně zvracející. Obrejlení studentíci, louskající Kafku, kteří sou nudní, nudní, nudní, a nemají sexappealu ani za mák. Navíc bývají hnusní jak pracovní sobota, a kompenzujou si to tím, že dělají machry s ňákýma chytrostma.

To sou například ti Lauřini právníci. Dycky si někoho takovýho najde. Případně si najde celou partu takových lidí. Já tam pak mezi nima sedím, ve vinárně, poslouchám intošský debaty o tom, kolik je masa v párkách, a zoufale si přeju, aby někdo vyskočil na stůl a předvedl striptýz, ať se aspoň něco děje.

Tak tohle né, děkuju pěkně.

Sima mně našla chlapa. Svýho známýho. Protože o něm mluvila pořád v superlativech, muselo přijít ňáký "ale". "Ale je to fotbalista." Řekla nakonec. Doporučila sem jí, ať si ho nechá.

Taky se mě taťka zeptal, jak si představuju ideálního chlapa, a když sem začla:

„Tak zaprvé musí být hezkej, za druhé chytrej..." Tak mě taťka stopnul, že to už chcu nereálnou věc. A to sem měla v zásobě ještě celej seznam úžasných vlastností.

Do kapely mě s flétnou furt nikdo nechce, a já se teda ani nedivím. S flétnou. Áchich, to je tak blbej nástroj. Jenomže na to, abych se naučila na něco pořádnýho sem tak strašně líná... zpívat neumím...no na nic situace. Potřebovala bych si přivydělávat hraním po klubech a hospodách, to by bylo boží. I kdyby to mělo být s nějakou zábavovou skupinou, která bude hrát jako největší hit „Reklamu na ticho."

Když sme u těch reklam, za reklamu roku vyhlašuju Staropramen - oslav narozeniny svýho křečka.

Smích mě katapultoval z gauče.

Prekérní stahování Cestovatelů a hnusná sekaná

V pondělí sem se dívala na House. Vzpomněla sem si, jak sem byla v nemocnici, a byl tam takovej díl, už teda přesně nevím, jak to bylo, ale bylo to o ňákým klavíristovi, kterej měl něco s hlavou, byl tak trochu vadnej, ale byl nejlepší v klavíraření. V nemocnici ho chtěli vyléčit, ale on nevěděl, jestli to vlastně chce, protože by to znamenalo že příde o ten...nadání. Nó, Talent. Pak mně to vypnuli, tak sem vlastně nezjistila, jak dopadl. Ale to je jedno. Ráno u snídaně sem všechny otravovala svým vědeckým projektem, jestli náhodou nadání, nebo nějaká větší schopnost, nejsou vlastně vadou. Diagnózou. Nikdo mně nerozumněl, všichni měli na starosti akorát vědecký projekt jak oloupat vajíčko natvrdo.

Ale já sem přesvědčená o tom, že to tak je. Že za každým pořádným uměleckým dílem je potřeba hledat minimálně začínající šílenství.

Laura si konečně našla teplouše. A hned dva. No sláva.

Seru sama sebe, jak nejsu schopná nikde najít Scandalous Travelers. Na Vltava.cz sem to urgovala, bylo mně to platný jak hadovi noha. Tak sem se snažila gůglit, a našla sem třetí část, která je dost krátká, trvá to asi dvacet minut, z toho deset sou závěrečný titulky. Díl jedna a dva sem nenašla, a sem přesvědčená o tom, že ani nikde není.

Nicméně povzbuzená tímto mikroúspěchem sem se dala do dalšího boje. Rozpoutala sem hysterii na diskuzním fóru. Dali se do hledání. Výsledek nula. Večer se mi ale ozvala ňáká holka na mejl, že to má. Radost moje byla velká, nezměrná. Domluvili sme se na poslání, ale přes mejl to neprošlo, jelikož mega kapacita. Úschovny dat na to nestačily. Byla sem v koncích. Chodila sem tady jako lev v kleci, a vymejšlela, co teď. Travelers na dosah a shoří to na mojí technické ichtylnosti. Hodila sem teda dotaz na počítačový fórum, a poprosila chytrý hlavy o radu. Za pět minut už sem měla odkazy na úschovny většího kalibru. Napsala sem mařce. Zkusila to poslat, pak se jí to ale seklo. Bylo to už v noci, tak sme se domluvily, že další pokusy necháme na další den, protože ráno moudřejší večera, a že pak to zkusí asi poslat přes aj sí kjů.

Druhej den, to byl pátek, sme se teda odpolko napojily na ajsíkjů, a už sem si vesele stahovala. Pět hodin, a měla sem jenom třicet procent z první části. Holka řekla, že musí vypnout kompl, a že budem pokračovat druhej den. V sobotu ráno sme zaply komply už o sedmi ráno, aby se to stihlo dostahovat pokud možno do večera.

Ach jo, to sou útrapy! Být Talentí fan je strašná dřina.

Taky mi přes ícékvo někdo poslal první album Blackoutů, takže jestli budu mít nakonec eště všechny tři díly Scandalous Travelers k tomu, budu šťastná jak moučný červ v pekárně.

Včera sem dělala na oběd rýžovou kaši. Nechtělo se mně s tím párat, jako abych musela stát u hrnce a něco tam klohnit, tak sem chytrácky dala rýži s mlíkem do mísy a lup s tím do mikrovlnky! Výsledek byly vysušený rýžový hrudy.

Pak přišel brácha s Efkou a vzali nás s Aničkou ven. Šlapaly sme kopec až na Klajdovku. Proč sakra celej svět nemůže být jedna velká rovina? Zkrátka Zeměplocha. Kdyby svět zůstal deskou, plovoucí vesmírem, a lidi by nevymejšleli, že kulatá planeta, která má hory a kopce, je lepší, bylo by nám rozhodně líp. Mně teda jo. Protože než sem dolezla nahoru, byla sem vyflusnutá jak nudla, zatímco ostatní, včetně Aničky, si vesele šlapali vycházkovým tempem. Budu se muset nad sebou zamyslet. To je ale tak všechno, co s tím míním dělat.

V lepší formě sem ale seděla večer se Simou v hospodě. Sima tvrdila, že musíme zajít do hospody, která je kdesi v prdelákově (no, zase na kopci), prej obhlídnout chlapy, a rozšířit si obzory, abysme nelozily furt do těch stejných putyk. Dorazily sme teda do jakési zaflusané hospody, čtvrtá cenová, světová skupina. Kořeni, co tam seděli, byli smrdutí výpitci s průměrným počtem zubů čtyři. Významně sem se dívala na Simu, co jako hodlá dělat. Když nám pinklica konečně po půlhodině donesla piva, Sima se zeptala, kde je automat na cíga. Žena ji nasměrovala a Sima se zeptala: „A je to normálně na peníze?"

A já: „Né, na žetony." Kroutila sem hlavou, jak blbý může mět otázky.

„Náhodou, někde mají automaty na žetony." Bránila se.

„No jo, ale výherní. Na cigára nikde není automat na žetony." Smála sem se.

„Ale je."

„Jo? Kde třeba?"

„Třeba ve městě."

„Kde ve městě? Ty nechodíš do města. Bylas jednou v Bastile a jednou v Charlie´s."

„A byla sem eště jednou...no...tam...no a tam to měli na žetony."

„Simo, ty lžeš."

„A ty máš rozmazanou rtěnku."

Dál sme debatovaly nad tím, jaký budou nový trendy v pohřbívání. Protože nabídka některých pohřebních firem na balzamování těl je...no, divná. Moc nerozumím tomu, kdo toho využije. Co s tím tělem bude dál dělat...si ho vystaví doma do vitrínky, jak Lenina...nebo chtějí mít pozůstalí nějaký babiččino tělo hezký pro případ, že by se rozhodli po deseti letech otevřít rakev a mrknout se, jak babča vypadá? Nevím. Rozhodly sme se Simou, že další boom v dějinách pohřebnictví by mohl být vysušování a uzení lebek, jak to dělali divoši, a ještě by se mohly ty lebky zmenšovat. Pak bysme je mohli nosit na krku. Nebo jako klíčenky.

Pak sme se přesunuly do Kartága na další pivo. Bylo tam zdechlo, v džuboxu valily diskofilárny, a my sme se Simou kecaly o ňákých životních moudrech. Jak jinak. Dneska teda poslušně sedím doma, a hlídám stahování Travelers. Chvilku to de, chvilku ne, ale celkově sem nadšená.

Na oběd sem ohřála kupovanou sekanou. Smrdělo to nehorázně. Tuším, že autor románu Král Krysa se chodil inspirovat do Alberta.

Bez peněz a s nefunkční flétnou

Konečně někoho napadlo, aby do Snickers dali lískový oříšky. Snickers je dobrá, ale přece jenom...lískáče sou lepší než buráky. Takže todle je zpráva týdne.

Dneska se mně zdál zase sen, teda...odstěhovala sem se do ňákýho města, bylo to takový malý městečko, ani auta tam moc nejezdily, zato tam jezdily koně s těma...přívěsama...jak se to...drožky? A já sem se těch koňů zatracených bála aji ve snu. Šla sem do ňákýho obchodu a tam sem ukradla rohlík. Jenomže na to přišli, okamžitě se kolem mě strhl poprask, a všichni křičeli, že to tam ještě neviděli, že v jejich městě se nekrade! Dost sem se divila, kam sem se to dostala. Pak sem šla na procházku, a zastavila sem se před ňákým kostelem. Byl hrozně hezkej, tak sem šla dovnitř. Bylo tam plno lidí, asi začínala ňáká mše, nebo co. A najednou někdo začal hrát na varhany Pins And Needles a já sem měla strašnou radost, jak to skvěle znělo, byla to prostě nádhera. Otočila sem se na ňákýho chlápka a řekla sem: „To je Billy Talent."

A on mně říká: „Né, to je náš varhaník!"

S penězma sme totálně v prdeli. Protože mně eště nedošla mateřská. Nevím, jak je to možný. Na účtě máme čtyři litry. Nájem odchází dvanáctýho. Skvělý. Musela sem napsat Lauře, aby mi pučila prachy, nebo nebudeme bydlet. Poslala mi je obratem, tak su klidnější. Volala sem Edovi, abych se mu pochlubila, že už taky nemáme na zaplacení nájmu. Řekla sem: „Už sme taky socky."

A Eda: „Ne ne, to je známka punku!"

Ještě že sme tak pubertální, že můžeme lůzrovitost vydávat za životní styl.

V pondělí sem měla hrozný bolesti břicha, dopoledne sem do sebe cpala Brufeny, ale to už sem věděla, že to nepomůže, a taky nepomohlo. Byla sem přesvědčená, že mně zase praskl vaječník, nebo co to tam je, bolelo to jako kráva. Když už sem se kroutila jak had v soli, tak Hugo zavolal taťku, aby mě odvezl na Obilňák. První překvápko bylo, když mě taťka vyhodil u vchodu, abych se odplazila k recepci, a on mohl zatím zaparkovat. Jenomže tam stáli flojdi, protože se tam nesmí parkovat, a dělali pupínky. Naštěstí to taťka ňák ukecal, pokutu neplatil a někde opodál zaparkoval. Já sem nahlásila na recepci, co mně je. Sestra se na mě dívala hrozně soucitně, a byla na mě milá, což tam je velice nezvyklý úkaz. Řekla, že budu muset zaplatit devadesát korun, protože už je odpoledne, a počítá se to jako návštěva pohotovosti. Řekla sem, že devadesát korun nemám. Protože sem sebou měla jenom těch třicet. Řekla, že to nevadí, a že mi v ordinaci dají složenku, a uhradím to potom. Doktor se se mnou moc nepáral. Už od dveří mně řekl, že mi nic není. Přes bundu sem mu ukázala, kde mě bolí. Koukl do karty a řekl: „No jo, vy máte měsíc po operaci. To ještě trochu pobolívat může."

A já: „Ale to není žádný pobolívání. To sakra hodně bolí!" Vzali mně krev a poslali mě zase do čekárny, že si doktor musí odskočit na operaci, a pak se na mě příde podívat. Doktor teda odešel, a když vyšla sestra, řekla, že kdyby mně bylo hodně zle, tak si mám na ni zaklepat, že by mě třeba položili na lehátko „nebo něco". A odešla taky.

Pak teda doktor přišel, prohlídl mě, a řekl, že mně nic není. Poslal mě dom, ať se nacpu Brufenama, a kdyby něco, tak ať jedu na chirurgii. Ani žádnej morfin sem nedostala, jenom se na mě blbě díval, že sem nezaplatila těch devadesát korun a pátral po příčině. „Vy to nechcete platit?"

„Ale jo, já ale ty peníze nemám..." Jenomže mezitím mně taťka ty prachy dal, tak sem slíbila, že to zaplatím. Poslali mě, ať to zaplatím hned, a až se vrátím, tak pak mi prý dají zprávu. Skvělý. Takže krásná pondělní kratochvíle.

V úterý ráno mně bylo o něco líp, nebo sem byla tak nadopovaná práškama, že sem si to myslela, tak sme vyrazili s Aničkou do bejby kavárny. Hugo mi opět naznačil, že se s ním nemám bavit, protože sme na veřejnosti. A to na něho prostě mluvit nesmím, protože „nás všichni poslouchají". Tak sme seděli, koukali na Aničku, jak si hraje, ale mně pak přestaly valit prášky, a udělalo se mně zase špatně, tak sem odešla dom a nechala sem je tam, ať si to Anička ještě užije. Doma sem do sebe nasypala další prášky a usnula sem. Vůbec sem nevěděla, že by někdo zvonil, ale vzbudil mě Hugo, že prý nám přišli měnit měřiče topení a mám vystřelit z postele, aby se k tomu mohli dostat. Nechápu, proč mě nenechali spat, klidně si na mě mohli sednout nebo lehnout a montovat měřáky, a já bych si vesele spala dál ve svým komatózním stavu.

Musím taky napsat, jak strašně mě sere když v obchodech lidi platí kartama. Nemůžu pochopit, proč to dělají. Dyť to jenom zdržuje. Člověk musí zadávat ňáký posraný čísla, podepisovat se podle podpisovýho vzoru ... jednou se mi povedlo to dvakrát posrat. Poprvé sem se podepsala špatným ménem, podruhý to nebylo podle podpisovýho vzoru ale potřetí už to bylo dobře. To sem ale odbočila. Já teda platím kartou jenom ve výjimečných případech, a to když třeba dělám větší útratu, dejme tomu když nakoupím oblečení a výsledná částka je přes litr. Což je hodně výjimečný případ. Takže kartu nepoužívám skoro vůbec. Jenom na výběr z bankomatu. Vyberu částku, kterou mám na celej měsíc, a je hotovo. Nikde nevopruzuju a neobtěžuju s blbou kartou. Stejně podezřívám lidi, že to dělají proto, aby vypadali důležitě. Jak si jinak vysvětlit, že v lékárně platí doplatek sto korun kartou? Nebo v drogerii blbinky za dvě kila a hned baba vytahovala kartu. Proč to píšu...sem to zažila dneska ve třech obchodech a už mě to sakra nebaví. Nevím, co je na tom tak úžasnýho, nevidím v tom žádnou výhodu. Jakože sebou nemusím nosit hotovost...no zase sebou ale musím nosit kartu. A nechce se mi věřit, že by lidi byli tak blbí a používali kartu jenom proto, aby si mohli vybrat výhody z Bonus Programu. Jako je například celoroční předplatné časopisu Chalupář. Ale já těm lidem asi dost nadržuju. Voni tak blbí budou.

Dneska sem se teda vydala za ženskou lékařkou, aby mi napsala antikonti prášky, hurá sláva, konečně! Už žádný strachy z ňákýho těhotenství. Konec jebákům. Smrt šprckám! Jedinou nevýhodu to má, že blinkání snížený účinek značí. Naposledy sem to ale posrala na Silvestra, ale to né že bych to znevýhodnila svým blijícím šou, ale to sem si ho pro jistotu úplně zapomněla vzít. No nic, to už sem zase ale úplně jinde. No, takže k doktorce sem opět musela jít přes čtvrť našich romských spoluobčanů. A to je fakt lahůdka. Ty baráky tam sou horor. Pořád tam něco lítá nebo padá z oken (bohužel to nejsou obyvatelé domu), a tak si člověk musí dávat pozor na hlavu, a taky do čeho šlape. A hlavně bez zastávek a co nejrychleji profičet.

Doktorka předělávala ordinaci, asi to tam zase vylepšovali, a tak byla přesunutá celá ordinace a čekárna, a bývalá čekárna byla přelepená žlutýma páskama, jako ať tam nikdo nechodí. Kriminálka Las Vegas. A doktorka tam taky nebyla, byla tam na záskok jiná. Ale taky dobrá. Ale nesmála se tak moc, jako ta moje. No ale svoje prášky sem dostala, bez kontroly sem se taky obešla, akorát mi změřili tlak, a tlak mám dobrej. Ovšem kdyby mi měřili tlak hned jak sem vylezla ty schody k ordinaci, tak by naměřili předsmrtný stav. A to si chcu odskákat Blackouty a eště vydržet na Talenty. Tak to chcu teda vidět. Myslím, že po Blackoutech už budu jenom bezmocně viset na ňákých zábranách, a konec.

Och, kam sem se to zase dostala....potom sem teda vyrazila do města. Pozdravit ulice a tak... protože prostě ráda chodím. A taky sem se stavila za Laurou, abysme se domluvily, kdy pudem pařit. Akce byla stanovena na úterý. Vyzvedla sem v lékárně prášky a jela sem domů.

Odpoledne už se žádný větší akce neděly. Chytla mě pištící nálada, a tak sem vzala flétnu, že budu hrát Blackout. Hrálo to sice trochu divně, ale nedala sem se, odehrála sem vál, až potom sem rozmontovala flétnu a zjistila, že mi tam Anja nacpala stvol z makovice. Tímto mě doběhla, ale já se nedám a něco na ni vymyslím. Vytáhnu jí tuhy z fixek.

Cirkulárka

Včera sem byla se Simou v baru. Cirkulárka se to tam menuje. A je tam fakt hukot. Mají tam dobrý kvasnicový pivo. Jede tam Óčko, a žádná lezba tam po nás neháže drobný a nevylívá na nás škopky. A je tam plno chlapů, kteří sou ochotní kupovat panáky. Což se nám hodilo, protože sme byly jaksi bez peněz.

Sima původně vůbec nechtěla jít, protože neměla prachy, já teda taky ne, ale řekla sem, že je ňák seženu. V sedum sem volala, že peníze mám, a dem.

„Jak si ty prachy sehnala?" Ptala se mě, když sme valily na zastávku.

„Vyšukala sem souseda." Zapálila sem si cigáro.

„Jo? A kterýho?"

„Toho houbaře, co bydlí naproti. Taky chalupaří a pěstuje muškáty. Terno chlapík." Smála sem se.

Pravda byla taková, že sem Hugovi probrala kapsy a ukradla všechny prachy, co sem našla.

V šalině sem Simě něco vykládala. Šalina stála na zastávce, zavírala dveře a chystala se odjet, když někdo začal hrozně křičet: „Pozor! Pozor! Dejte pozor!"

Klasická situace, ožralec přiskříplej do dveří. Když ho dveře pustily, spadl na chodník. Nakoupíno měl slušně teda. Sima celá zbledla, dala si ruku na srdce a zahlásila: „Já sem myslela, že je tady terorista."

Já: „Cože? Jakej terorista?"

Sima: „Já sem myslela, že má někdo bombu nebo pistoli."

Já: „To máš z toho, že vůbec nejezdíš sockou. Jinak bys věděla, že takový řev znamená buď skříplý kočárek ve dveřích, nebo skříplýho ožralca, nebo skříplýho psa."

Sotva sme dosedly ke stolu v baru, Sima už mrkala na ňákýho kořínka, kterýho sem měla za zádama. Vysvětlila to tím, že nám přece někdo musí koupit to pití, když nemáme prachy. Já sem měla v zorným úhlu akorát obrejlenýho týpka, kterej vypadal jak pan účetní, a u stolu asi seděl s kolegama z práce. Významně se na mě díval, ale žádnýho flirtu z mojí strany se nedočkal.

Když sme se Simou probíraly veledůležitý světový témata, jako například kam chodit čůrat na Velodromu, když sou tam jenom dva hajzly, přimotal se k nám ňákej kořínek, značně namletej, a prej jestli máme dvě cigára. Řekla sem, že jo, a podala sem mu krabku, ať si vezme.

Zaklátil se a řekl: „Tak dík."

A já: „Pět pade."

On: „Jo...jó...poč-kej."

Přiřítil se zpátky a donesl mi desetikorunu. Řekla sem mu, že to nechci, že to byl vtip, ale trval si na svým, a tak sem se nechtěla hádat.

„Leze mně do snu Jared Leto." Postěžovala sem si Simě.

„Jé, ty se máš, Jared je boží."

„Né, to teda není." Kroutila sem hlavou. „Vypadá hrozně."

„Máme úplně jinej vkus na chlapy." Pokrčila ramenama.

„No to bohudík. Kdybych měla stejnej vkus jako ty, líbili by se mně hrozně hnusní chlapi." Zachytračila sem.

„Ale Jared je boží. Počkej...kde von hrál?"

„Hraje. V 30 Second to Mars."

„Ale né, já sem myslela ten film. Jak tam hrál toho teplouše."

„Protože je teplouš."

„To teda není." Řekla dotčeně.

„Ježiš, dyť se na něho podívej, ty jo. Ten když ti lehne na hromadu prádla, tak máš vyžehleno."

„Není teplej, vogo, má babu."

„No, to je argument. Každej teplouš má ženskou!"

„To není pravda. Proč by to dělali?"

„To taky nevím. Ale až ňákýho potkám, tak se na to zeptám." Ujistila sem ji.

 

Znovu přišel ožralý kořínek, co mně dal tu desetikorunu. „My...můžeme si k vám s kam-kamarádem pr..žisednout?"

„Ne." Řekla sem. Zrovna na vás tady čekáme...

„Aha. Tak nic. Jen-jenom sem se zeptal. Om-louvám se." A byl pryč.

 

Řekla sem Simě, že s Talentama přijedou taky Blackout, a jak sou boží, a že su z nich úplně nadšená.

„Ale teda nevím, jestli todle Folimanka přežije." Kroutila sem hlavou. „Na to není ani konstruovaná."

„Mně se líbilo, jak přijela Rihanna, a celou zkurvenou Českou Republiku pěkně zkritizovala. Nejdřív zjebala organizátory celýho koncertu, pak řekla, že to místo, kde zpívala, bylo strašný, že ti lidi, kteří na ni přišli, byli strašní, a celá ČR že je strašná, že máme hroznou kulturu. A taky se smála Kabátům, cože to na tom EuroSongu předvedli, že je to děs.Ta byla dobrá, fakt dobrá. A měla pravdu."

Zaraženě sem na ni zírala. „To nemyslíš vážně!"

„Dyť měla pravdu, ty jo, tady je všechno na hovno."

„Jak jako?" Byla sem v šoku. „Jako...jako promiň, ale co o tom taková pipka může vědět? Byla tady jednou, z naší republiky viděla možná tak ňákej butik zevnitř, o naší kultuře ví úplnej prd, protože je tak blbá, že kdyby jí to manažer neřekl, tak ani neví, jaký máme hlavní město, a po Kabátech se nemůže vozit ani náhodou, protože to je normální kapela, normální borci, kteří makali na tom, celý leta, aby to někam dotáhli, a po tom ta čubka nemůže šlapat v nejmenším. A publikum má takový, jaký si zaslouží. Konec."

„No ale tak měla pravdu..."

„V čem jako?"

„No že se tady nic neudělá pořádně. Podívej se třeba na ty soutěže v televizi, nebo..."

„Ale to je pravda. Ale je něco jinýho, když to zkritizuješ ty, a nebo když přijede ňáká fuchtle na jehlových podpatkách, a jenom proto, že umí kroutit prdelí, si myslí, že nám může říkat, co je dobrý."

„Ale tady ta kultura fakt stojí za hovno, dyť se tady nic neděje."

„Jak neděje? Co neděje? Spoustu dobrých koncertů se tady letos děje."

„Třeba například?"

„Třeba tady byli Good Charlotte, Korn, přijedou Simple Plan, The Rasmus, Talenti, Linkini...taky máš spoustu kapel na fesťákách. Je tady spousta dobrých fesťáků. A hafo zahraničních kapel, který hrajou v malých klubech."

„Ale měla pravdu..."

„Je to kráva. Co si vůbec myslí? Že z ní všichni padnou na prdel? No to určitě! Teda, tos mě teď nasrala. Takový kecy kdyby měl někdo z Talentů, tak na žádnej jejich koncert nepudu v životě."

„No tak to zas..."

„No tak to je pravda. Přece nepudu na koncert někoho, kdo je kretén."

„Ale Rihanna není špatná..."

„Jo? Moc toho ale na tom koncíku nepředvedla, frajerka. A ty kecy! Mně to příde tak blbý, jak když zpěvák ňáké kapely chtěl být hrozně drsnej, když se ho ptali na jejich fanoušky, a on řekl, že jejich fanoušci sou pěkní debili, kteří nerozumí hudbě. Týpek byl zřejmě chytrák. Takle sám sobě podrazit nohy. No ale hlavně že byl drsnej. Du na hajzl."

Když sem se vracela ze záchodu, potkala sem bývalýho. Vypadal strašně překvapeně, že mě vidí. Taky sem čučela. Jelikož to je hodně hodně bývalej. Jakože sme se dlouho neviděli. Tak sme pokecali, pak sem si k němu na chvilku přisedla. Koupil nám panáky, takže se Sima dočkala. Dopili sme pivo a chtěly sme jít do lezbího baru. Jenomže po cestě Simě volal chlap, a spolehlivě jí zkazil náladu. Sima řekla, že nikam nejde, a tak sme zapadly dom.

U nás doma bylo rušno. U komplu byl Hugo, Kácha a Ála, pili pivo a rum. Přisedla sem si teda k nim, kecala sem s Káchou o ňákých blbinách, o koncíkách a tak, zatímco zhulenej Ála čučel na kompl, kde jel spořič obrazovky s akvárkem. Dala sem si s nima eště ňákýho panáka a Káchovi sem se pokusila ukrást jeho gangzta šátek, ale odhalil mě. Řekl, že mně ho dá, když s nima pudu eště na pivo, ale mně se nechtělo. Šla bych teda, ale já se z protějšího sídliště nemám v noci jak dostat dom. Ála byl celou dobu zticha, hypnotizoval monitor, přes kterej plavaly rybičky, a když odcházel, upřel na mě krvavý oči a řekl akorát: „Nebyla tam ta s bodlinama." A posmutněle se vyplížil ze dveří.