čtvrtek 31. ledna 2008

Kachní krky a nefunkční ovladač

Včera sem se rozhodla být jaksi nechutná a v nějakým záchvatu obměny našeho trapnýho jídelníčku sem koupila kachní krky a kuřecí srdce. Né jedno, teda. Víc kuřecích srdcí. (hééé, maminka ti posílá vejce :o)))
A eště navíc se mi zachtělo ochutnat rukolu a kumquat. Nevím, proč dělám takový kraviny. Kumquat je taková ta zaprdlá mandarinka, jak se jí i ze šlupkou. A chutná to... jako kyselá mandarinka se šlupkou. Hnus. Ještě že sem koupila jenom pět kusů těch malých hnusů. :o)
Dneska na oběd sem teda udělala polívku s kačeníma krkama. Nó, to sem si dala. Obírat maso z kachních obratlů. Navíc jeden krk měl takovou nechutnou žílu ! Ale Aničce to chutnalo, takže kachní krky... dejme tomu.
Já sem si udělala na oběd rajčatový salát, a hodila sem do toho rukolu. Byl to strašnej hnus. Rukola chutná úplně přesně jako tráva. Nevím, proč s tím všichni dělají takový voprdy. Chtěla sem si jenom udělat dobrý salát, z návodu v časopise z Alberta. Ještě jednou se do toho časáku podívám... ! Chraň Bůh !
Návod na rukolový salát: nakrájíme cherry rajčata na menší kousky, přidáme rukolu, zalijeme olejem, přidáme sůl, pepř, sýr feta, a za stálého míchání vylejeme do hajzlu.

Hugo mi dneska oznámil, že v létě pojede na tři dny na fesťák protože tam budou Six Feet Under. Ten se má. Né teda, že by mě SFU nějak zajímali, sou to kreténi, ale celkem mu závidím ten fesťák. A já nemůžu do toho Německa, ach jo!

Jája mně napsala mejl, že jestli s nima pudu příští týden na Sweeneyho Toda, protože sem říkala, že na to chcu jít. Ale já nevím. Asi pudu sama. Su nasraná, eště furt, a eště dlouho budu. Taky mně příde jako strašnej nesmysl chodit do kina ve dvou , nebo ve skupinách, když si tam stejně sednu, je tma, na nikoho nevidím, s nikým ani pořádně nemůžu kecat, a když sleduju film, je mně fakt jedno, kdo vedle mě sedí. No, jak kdy. Když sme šli na Piráty z Karibiku, Eda využil tmy a ukradl mně pivo. Když sem se snažila svou plechovku dostat zpátky, utekla mi zápletka, která byla pro zbytek filmu dost podstatná, takže sem do konce jenom tápala, co se děje, a zkroušeně sem žrala popkorn. Pak mě vytáhli na Obsluhoval jsem anglického krále, a to už sem jim teprv nadala, protože to byla nuda od začátku do konce a když sem měla frfly, ještě mně spucovali, že nerozumím umění.
No jo, chodit do kina ve třech je taková zbytečnost, jako když ženský chodí na hajzl ve dvou. Takže na Sweeneyho Toda pudu nejspíš sama.

Lauře sem napsala mejl, že se mnou pude v sobotu do klubu. A jestli né, je u mě mrtvej Homolka. Napsala, že jo, a domluvily sme se, že pudem do Faces. No, domluvily... oznámila sem jí to. Takže v sobotu. Divočina čeká.

Volala sem Simě, jestli dneska pudem s děckama do bejby kavárny. Řekla, že onemocněla z toho chlastání, že má chřipku a horečku, a ať se opovážím vymejšlet ještě někdy ňáký takový akce. Zopakovala mi, že už se v životě žádnýho chlastu nedotkne. Poradila sem jí, aby si z toho udělala životní moto. Protože když to někdo opakuje furt tagle dokola, musí to mít hlubší význam.

Scandalous Travelers eště nepřišlo. Nepřišli.

Máme totálně zničený ovladač na televizi, takže telka nejde přepínat a jede jenom jeden program. Což je armagedon. Nevím, co budu dělat, nejsem schopná objednat nový ovládač, protože nevím jaký, a než bych objednala něco, co nebude ovládat telku, tak rači budu čučet na novu, nebo radši na nic. Je to dobrý řešení pro mě, ovšem horší je, že nemůžu přepnout na dývko, a nemůžu aničce pustit pohádky, a co je eště horší, nemůžu si pustit 666, což dělám každou sobotu ráno, snídám u toho, a sem velice šťastná. No, tak tentokrát šťastná nebudu. Bude to blbá sobota.

Petřík

Byla noc. Malá Ema nespala. Ani Petřík nespal. Leželi vedle sebe v trávě a dívali se na hvězdy. Petřík řekl, že by chtěl, aby to tak bylo pořád. Malá Ema byla ráda, že nespí. Neviděla by hvězdy. Nebyla by tady s Petříkem. Každý by spal ve své postýlce, a i když domy jejich rodičů byly blízko sebe, přece jenom by byli od sebe daleko. Bylo teplo, země byla ještě vyhřátá od horkého letního dne a hřála je do zad. Malá Ema řekla, že by si měli najít svoje hvězdy. Petřík objevil dvě jasné hvězdy vedle sebe a řekl svojí kamarádce, která byla jeho jedinou kamarádkou na celém světě, že ty hvězdy budou jenom jejich, a napořád, a zeptal se Emy, jestli se jí ty hvězdy líbí. Emě se hvězdy líbily moc. Představovala si, jak tam visí, někde nad zemí, přichycené za neviditelné nitě a jenom tak se tam pohupují a čekají, až je objeví někdo jako ona a Petřík. Přemýšlela nad tím, že ty dvě jejich hvězdy ještě třeba nikdo neobjevil, protože je jich přece tolik, že by bylo divné, kdyby si někdo všiml zrovna jejich dvou hvězd. A tak řekla Petříkovi, že si ty hvězdy nechají a že jim už napořád budou patřit. Petřík řekl, že by ty hvězdy měli pojmenovat. Ale Ema nevěděla proč. Proč se nepojmenují lidé podle hvězd? A tak zůstaly hvězdy jenom dvě hvězdy, které nemají jméno, ale jsou důležité. Petřík a Ema o nich věděli.

 

Petřík s Emou neměli rádi zimu, protože si tak často nemohli hrát venku. Navíc na Vánoce Ema s rodičema odjížděla pryč a Petříkovi se stýskalo. Moc se mu stýskalo, vysedával u okna a vyhlížel kdy už se Ema vrátí. Potom si vzali svoje hračky, co dostali pod stromeček a hráli si s nimi. Dlouho. Protože byli rádi, že jsou spolu. Jednou chtěla Ema k Vánocům štěně. Petřík si moc přál auto, co má odklápěcí korbu. Aby mohl vozit písek. Jako vždy, i letos Petřík Emu netrpělivě vyhlížel. Sotva přijela, hned k ní běžel, aby jí ukázal svoje auto, které dostal od Ježíška. Ema byla moc zklamaná, protože nedostala štěně. Petřík to nechápal. Myslel si, že je Ježíšek hodný. Ale jak mohl být hodný, když zapomněl na Emu a nedal jí štěně? Petřík pohladil svoje nové auto po odklápěcí korbě a potom ho Emě dal. Než stačila poděkovat, utekl.

 

Sedávali spolu u rybníka v rákosí a pozorovali racky. Ema říkala, že by chtěla být racek, protože by chtěla lítat, ale Petřík se bál výšek a rackem být nechtěl. Řekl Emě, že by byl radši tím rákosím okolo, které jenom tak šveholí a Ema jako racek by v něm měla svůj úkryt a on by nikomu nedovolil, aby se k ní dostal, bylo by jenom rákosí a racek. Ema se zeptala, jak dlouho žije rákosí. Bála se, že by Petřík uschnul a ona by pak neměla kde se skrýt, ale Petřík řekl, že rákosí žije dlouho, protože je tady přece pořád. Ema řekla, že racek jednou umře. A Petřík zase cítil tu nespravedlnost a tak řekl Emě, že kdyby jako racek umřela, tak se stane taky rákosím a budou spolu jenom tak šveholit už napořád. Emě se to líbilo, a tak vzala Petříka za ruku a slíbili si, že se jednou stanou rákosím, ale Petřík na ní viděl, jak ji mrzí, že nemůže být rackem, který žije věčně. Potom vzali kamínky a házeli žabky.

 

Poprvé spolu stanovali na zahradě za domem. Zavrtali se do spacáků a povídali si. Na plátně stanu se míhaly stíny. Ema se bála. Chtěla se vrátit domů, ale nechtěla odejít od Petříka. A tak zůstala a řekla Petříkovi, že má strach. Petřík řekl, že se nemusí ničeho bát, protože je s ním a on přece všechny příšery zažene. Venku něco zakřupalo. Ema se prudce pohnula. Nevěděla, co se toulá po venku v noci. Petřík byl klidný. Věděl, že je to jejich velká zkouška. Až vydrží celou noc venku sami, bez rodičů, pak teprve budou dospělí. Řekl Emě, že když překoná strach, už si na ni žádný strach nikdy netroufne a ona už se nebude nikdy bát. Ema řekla, že je ráda, že je s ní, jinak by ten strach nikdy nepřekonala a určitě by se pak bála celý život. Bála by se stínů a každého křupnutí. Petřík vyndal čokoládovou tyčinku, kterou vzal pro případ nouze a rozdělil se s Emou. Dal jí tu větší půlku, i když měl tu oříškovou čokoládu tak rád. S nikým jiným by se nerozdělil. Ema řekla, že jí ta čokoláda nechutná, protože se lepí na zuby. Petřík si řekl, že příště vezme jinou.

 

Ema už nebyla malá holka. Bylo jí dvacet. Seděla u rybníka, ale už jí nebavilo házet žabky. Petřík tu nebyl. Petřík už nikdy k rybníku nepřijde. Nepřijde ani nikam jinam. Ema plakala. Do rybníka místo žabek padaly slzy. Chtěla to tak strašně vrátit, chtěla slzy proměnit v žabky a prázdné místo, co zbylo po Petříkovi, chtěla taky proměnit, ale nevěděla jak, nevěděla jak vrátit Petříka, a tak chodila v rákosí a volala ho, ale nebyla racek, aby jí Petřík mohl ukrýt, nemohl ji ani ochránit před prázdnotou, která byla horší než stovky příšer. Chtělo se jí křičet, a tak křičela tak moc, až vyplašila všechny racky, a ti se vznesli k nebi a zamávali Petříkovi na rozloučenou.

 

Z Emy už byla dospělá žena. Vdala se. Vzala si muže, který byl velmi bohatý. Sedávala ve velikém domě před krbem a popíjela víno. Cítila se osaměle. Nebyl nikdo, kdo by vyplnil prázdnotu. Měla spoustu známých. Znala spoustu lidí, ale všechno to byly jenom nicneříkající tváře, které ji nezbavily strachu z velkého prázdného domu. Nejvíc ze všeho chtěla být pod stanem. Jednou večer vyšla před velký dům a lehla si do trávy. Hledala na obloze dvě hvězdy beze jména, dívala se tak dlouho až je našla. Potom vztáhla ruce k nebi. Na zápěstí se jí třpytily náramky z briliantů. Po tváři jí stekla slza. Potom druhá. Jedna za Petříka, druhá pro ni samotnou. Sundala z rukou náramky, z prstů drahé prsteny a odhodila je o kus dál do zahrady. Žádné bohatství světa jí nemohlo nahradit autíčko s korbou.

úterý 29. ledna 2008

Velký kulturní zážitek se nekonal

Na včerejšek sem měla velice veliký plán, jak nikam nepudu, večer budu sedět u komplu a pustím si óčko, jelikož v devět měl začít pořad "speciál s Billy Talent". Naladila sem teda na netu óčko, šťastná jak to mám vychytaný, no a - spadl nám net. Celá vyřízená sem teda volala do Netboxu, co jé? a pan operátor mi řekl, že je výluka, dva dny. Ou, to bolí ! V šest se stavila Sima, že de na kafe. Seděly sme na balkóně, smutně sem si bublala do kafe a přemýšlela sem, co to je zase za blbý dny. Sima vykládala, že do nás napálí meteor. Řekla sem, že mě potkala daleko větší katastrofa, pže neuvidím ty Talenty. Sima řekla, že můžu jít k nim na net, ovšem pak sme zjistili, že jim nejede taky. Snažila sem se tvářit statečně, a řekla sem, že to neva, ale Sima pak vymyslela, že pudeme do baru, dyk tam Óčko furt jede, takže to tam určitě uvidím. Ještě si teda skočila na érobik a o půl deváté mě vyzvedla, že deme.
Co mě muselo potkat, to taky přišlo - v baru obsluhovala Frfňa. Jak sem měla minule velice radost, že sem ji furt honila a buzerovala, tak se mi to teďka mělo vrátit. A vrátilo. Daly sme si piva, sklopila sem uši a poprosila ji, aby pustila óčko. Protože jel Eurosport. Nikdo se na to samozřejmě nedíval. Řekla, že to teda určitě nepustí, protože se lidi dívají na fotbal. Zeptala sem se, kdo konkrétně se na ten fotbal dívá. Ukázala na tři týpky, kteří se vesele bavili u piva. "Nevypadá to, že by se dívali." Zaútočila sem.
"No, teď se třeba nedívají, ale sledují to!" Zafrflala. A odešla.
"To je piča." Řekla Sima. "Vypadá to, že kluky neuvidíš..."
"No, tak to si piš, že to uvidím, aji kdybych jí měla ten ovladač vyrvat." Ujistila sem ji. Počkala sem pět minut. Pak sem šla k baru. Seděla a luštila křížovky.
"Můžete mi to už přepnout? Na fotbal se nikdo nedívá. Nikdo! Sledovala sem ty borce, za celou dobu se ani jednou nepodívali. Nesledují to!"
Ani se na mě nepodívala a zamrmlila: "Když sou tady lidi, musí jet sport. Musí to být prostě puštěný."
Já: "Jo? Odkdy?" Už sem byla fakt vytočená.
A ona: "Je to nařízení pana vedoucího!"
Otočila sem se na Simu: "Ty vole, to snad není pravda!" Zaječela sem. Už sem té krávy měla fakt plný zuby. Šla sem si sednout. Zapálila sem si cigáro. Vytočený cholerik. Borečci, kteří údajně měli sledovat fotbal, zaplatili a odešli. Zůstaly sme tam s ňákýma dvouma ožralcama, kterým bylo absolutně šumák, co jede v televizi. Dopily sme piva. Frfňa přišla, že jestli chcem eště jedno. A já: "Teď už to tam ale můžete pustit, není tady NIKDO, kdo by sledoval fotbal." Nedala sem se. Never give up! Zhluboka se nadechla, zakroutila očima a odešla. Natočila piva, což jí trvalo čtvrt hodiny a konečně to přepla! No sláva. Byli tam, byli tam. Vítězně sem se podívala na Frfňu. Tlemila na telku, jako co to má být, pak zakroutila očima, cosi zamrmlila a sedla si zpátky ke křížovkám. Podívaly sme se na poslední dva klipy a pořad skončil. No počkej, říkala sem si, tohle ti nedaruju, ty hnusnej frfle !
Do baru dorazila banda lezbických monster. Nic proti lesbám, chraň bůh, ale tohle je fakt silný kafe. To se musí vidět a zažít. S Frflou sou jedna ruka a nemají nás rádi. A my nemáme rádi je. Vypadají naprosto otřesně, furt po sobě lozí, hladí se po prdelích a cicmají se. Když si chceme něco objednat, Frfňa se na ně dycky útrpně podívá, a lezby utrousí něco jako: "Co zase chcou?" nebo "Jéžiš, co je zas..." a podobně. Jenom dycky čekám, kdy si rozbijeme popelníkama hlavy. Chtěla sem odejít, ale Sima furt že né, že tam musíme zůstat, pokud možno až do rána, a že jim to tam pěkně vosolíme. Tak sem souhlasila. Lezbí společnost se shlukla kolem džuboxu, to už sem věděla že je zle. Pustily tam strašný sračky, nedalo se to poslouchat, fakt děs. Daly sme teda dohromady všechny drobný a vyslala sem Simu ať si tam něco pustí. Samozřejmě pustila Edgáje, načež banda monster s Frflím vůdcem začla mět kecy, že tohle teda né, kdo to má poslouchat a tak dál... nasypaly do džuboxu love a obsadily to na další půlhodinu. Totálně nás otrávily ploužákama. Sesypaly sme teda další drobáky a šla sem k jukeboxu. Následovali Rammsteini, Rasmus, Beastie Boys, Foo Fighters.
Lezbí odveta: Janek Ledecký, Holki, Eva a Vašek (fakt, nekecám, až tagle krutý byly), Pavel Vítek, Michal David
Došly nám drobáky, a tak sme si musely u Frfly rozměnit. Skoro to po nás hodila.
Naše pomsta: Billy Talent, Billy Talent, Billy Talent
Lezby: Pavol Habera, Elán, Ewa Farna, Tereza Kerndlová, a znovu Holki, a ještě jednou Holki
Byly sme na tahu: Aerosmith, Guns ´n´ roses, U2, Edgáji, Eminem, Support Lesbiens (checht), TataBojs, Limp Bizkit.
Lezbám se to nelíbilo ani trochu. Křičely na Frflu: "Aspoň jim to ztlum, ne?" Načež Sima vystartovala: "No to si můžete zkusit !"
O půl druhé nám došly prachy. Já sem ukázněně už od druhýho piva pila matonky. Sima se vysrala na moje pádný argumenty, že ráno brzo vstáváme. Chtěla sem se vyhnout tomu,že mně bude zase obviňovat ze svojí kocoviny. Chlastala si svoje škopky a nedbala mých drahocenných rad. Nicméně mi můj poměrně střízlivý stav nezabránil ukázat Simě, jak vysoko vykopnu nohu. Sima totiž tvrdila, jak starej Aerosmith vykopne nohu až k hlavě. "To dokážu taky." Řekla sem, názorně sem ukázala, v noze mi křuplo, což sem eště včera ustála, ovšem dneska tady pobíhám jak raněný kolouch.
Sima vymyslela, že musíme Frfňu vypudit. Řekla, že zavoláme vedoucímu a budem si stěžovat.
"Ale Simo.." Namítala sem. "...tohle nejde, přece nejsu žádnej bonzák."
Sima bouchla do stolu: "Ale tohle je válka!"
A já: "No tak jo."
Měly sme veliký plán, jak dneska pudem s děckama do bejby kafárny. Dneska ráno mi přišla mesa, zahrnující sprostýma nadávkama mou osobu, popis šílené kocoviny, nočního zvracení a ..."přísahám, že už nikdy, NIKDY nebudu chlastat." Tohle by si Sima měla dát do přednastavených zpráv, aby to nemusela každý týden vyťukávat.
Poradila sem jí, ať si udělá polívku.

Já su redy. Až na tu nohu. Udělala sem dneska na oběd smaženou brokolici a brambory, no a hurá, Anička to snědla.
Předevčírem volala Laura, že si zapomněla klíče v zámku u domku, a někdo jí je ukradl, tak jako jestli by jí Hugo nemohl okamžitě přijít vyměnit fabku. Tak sem ho vyslala, a šel. Druhý den mi Laura psala mejl, ať jí stáhnu jakýsi otázky ke zkouškám, že se na net nemůže dostat a kdesi cosi, tak sem to udělala, ale napsala sem jí, ať mě nesere, že se ozve jenom když něco potřebuje, ale aby se mnou šla na pivo, to jako né. Napsala, že ve středu má zkoušky a pak už bude moje. Já jí to ale taky pěkně vosolím, za tohle pudem do klubu. Nejmíň do rána. Sme se naposledy viděly když sme šly před čtrnácti dnama na oběd, no a to se nepočítá.

Dývko Scandalous Travelers mi ještě nepřišlo. Meteorit to do nás zatím nenapral.

Konec hlášení v ruském jazyce.

neděle 27. ledna 2008

Eště furt su nasraná

Pořád sem z těch dvou jelen. Sice sem pošuk, to je pravda, ale nechápu, co jim na tom najednou tak strašně vadí. Myslím, že jim hráblo, a tak tentokrát sem v tom nevinně. Prostě se zbláznili. Ještě nedávno byl jejich životní cíl dělat bordel po klubech a hospodách a hlavně nic nebrat vážně, a teďka todlenc. Potřebujou se uvrtat doma, mít klid, a hlavně ty jistoty, a vydělávat na domek, případně koupit si auto, a co já vím, co ještě. Za deset let se proberou, zjistí, že čtyřicet let byli mrtví, a co teď s tím? Ách jo, pořád mně to leží v hlavě. V prioritách mýho života je zábava na jednom z předních míst, protože se nejvíc bojím toho, že promarním čas. Nechcu v důchoďáku vzpomínat na to, jak sem celej život byla vzorná manželka a matka, jak sem všem vyvařovala božský omáčky, že se všichni olizovali až za ušima, a to byl veškerý smysl mýho bytí na planetě Zemi. Tfuj.
Vmetli mně do xichtu, že se chovám jako děcko, ale sami mluvili jak kdyby jim bylo padesát. Tak co se kurva stalo?

Nic, popojedem. Hugo šel včera do hospody, tak sem měla večer / noc sama pro sebe a do dvou v noci sem seděla u komplu, což bylo boží. Šla sem se navečeřet k telce, a zrovna tam dávali Eurosong. Takovou trapárnu sem fakt dlouho neviděla, bylo to snad stejně trapný jako dokument o Lucii Bílé. Sem byla naprosto v šoku, když sem viděla zpívat Ráže. Myslím, že u toho zpívání spal. Vypadal, jako by měl každou chvíli dostat infarkt, fakt sem o něho měla strach. Bylo to naprosto strašný. Ukázka umírání v přímým přenosu. Myslím, že to hoši měli zabalit když se Ráž vysekal na motorce. Od té doby to opravdu stojí hodně za hovno. Názorná ukázka toho, jak to dopadne když někdo nedokáže zavčasu odejít.
To stejný se stalo Kabátům. Bože, chlapci, už radši nic neskládejte, nikam se necpěte, nevydávejte desky. Pokud rock přejde z výbušné energie a rozervanosti do stařeckýho popíkaření, tak ste zůstali viset ve vzduchoprázdnu.
Tolik k televizním hrůzám. Naštěstí sem se pak vrátila ke komplu.

Prošla sem inzeráty, jestli někdo nehledá flétnistu do kapely (mě!), ale nenašla sem zase nic, protože flétnistu nikdo nehledá, a nikdy zřejmě hledat nebude. Aspoň né žádná skupina, kde bych chtěla hrát. Mohla bych hrát v country kapelách, ale to fakt není můj šálek kafe. Jednou už sem hrála. V hardcorové kapele, ale byla sem odejita, když sem rozbila flétní zesák, kerej nebyl pochopitelně můj. Pche, kvůli takové blbosti. Stejně nikdo z nich neuměl pořádně hrát. Tak. Viděla sem taky inzerát, že hledají flétnistku která by hrála jakože k břišním tancům pro těhotný. Už se tam vidím. Prskala bych smíchem do flétny, až by spodem tekly žgryndy. Jednou sem to viděla na videu. Ty těhotný ženský s megabřichama se nacpou do těch šátkovitých ohozů, břicha si přepásají zvonivýma lovama, natřásají se a máchají u toho rukama s blaženým úsměvem na tváři. Připomíná to tanec ztripovaných hrochů. Narazila sem taky na inzerát, kde pozounista hledá punkovou kapelu, kerá by ho chtěla, a píše: "Sice hraju celkem hovno, ale bordel dělat umim." S pozounem? Jakože skáče s trubkou po reprákách, nebo jak jako? Nebo ve finále skočí s pozounem do bubnů?
Takže tolik k mé flétnařské kariéře. Flétna je blbej nástroj. Fakt blbej. Každej si myslí, že se s tím můžou hrát jenom menuety. Což taky většina lidí dělá. Navíc má blbej zvuk, vůbec se mně nelíbí. Nejlepší nástroj je klavír. Ten má hezkej zvuk. A bubny.

Rozhodla sem se přepsat to svoje psaní, protože už toho mám půlku sešitu, tak než to anža roztrhá, abych to někde měla. Jenomže se mně do toho tak nechce! Se v tom svým psaní nevyznám. Plno škrtanců, debilních obrázků a texty písniček mezi řádkama (podle toho, co sem u toho zrovna poslouchala). No zkrátka - prase aby se v tom vyznalo, nejrači bych to přenechala ňáké písařce.No, ta by na to asi tlemila jak kanibal na pomeranč. Chjo. Nemám já to vůbec lehký.

Včera mi Anja zničila knížku z knihovny. Když si představím, jak na to bude reagovat ta velice milá paní knihovnice, mám průjem už teď. Asi zvolím metodu eminemovskýho útoku. "Podívejte se, v jakým stavu půjčujete knížky, jsem si doma všimla, že to má natržený obal, a teď to ještě budete chtít hodit na mě, ale to vás teda upozorňuju, že já nic platit nebudu, to jako v žádným případě !" Tak, a teď jim řekni něco, co sem o sobě neřekl.

Asi uvařím polívku. Mám tady hlívu, mňamíííí ! Hlívu bych cpala do všeho, je strašně boží. Nejlepší je osmažená, ale dávám ji do polívek, pod maso, do rizot... je lepší než žampjóny. Udělám teda cuckovou polívku s brokolicó a s hlívó. Bohudíky za recept na cuckovou polívku, přežívám na ní posledního čtvrt roku. To je z mojeho kuchařskýho okýnka vše.

Pustila sem si rádio Edge, že jako budu poslouchat hudbu, ale už půl hodiny tam volá ňákej kořeň, dělá, že je blbá blondýna a spíkři se jenom smějou, až nemůžou mluvit, a je slyšet dycky jenom "fuck, fuck..." nebo "fuck go to hell" nebo "stoooop, stop it!". Zajímavá kratochvíle. Hudba se nekoná, mluvení vlastně taky ne.
No, konečně hrajou. White Stripes, to je taky dost dobrý.

Chtěla sem jít dneska do kina, ale nedávají nic pořádnýho. Snad jenom Pokoj 1408, ale z toho bych se možná taky posrala, jestli to bude horor. Navíc to dávají o půl desátý večer, a to už se mi nikam chtít nebude.

sobota 26. ledna 2008

Ale no tak děcka!

No, to zase byl včera "večírek" ! *

Těšíla sem se. Fakt sem se těšila, že si s Jájou a Edou zase po dlouhé době vyrazíme. Nejdřív sem se potkala s Jájou. Eda klasicky zaspal a ujel mu autobus. Šly sme na něho počkat do klubu. Dala sem si Frisco. Donesli mi ale děravý brčko, a tak sem to musela pít z flašky. Rozmazala sem si rtěnku. Vypadala sem zase jak coura. Jája mluvila o práci. Pak přišel Eda. Měl stejný tričko jako já. Kupovala sem si kdysi na internetu triko, a on mně ho furt záviděl, tak sem mu přeposlala adresu, ale to sem fakt nečekala, že si ze všech možných triček vybere to stejný a budem vedle sebe jak dva kreténi. Oba dva sme teda měli na tričku nápis COMA. Řekl, že si mám zapnout mikinu, abysme v těch stejných tričkách nevypadali jak kokoti. Řekla sem mu, že má debilní vlasy, a že by se měl nechat ostříhat. Urazil se. Řekl, že de dom. Pak na to ale nějak zapomněl. Mluvil o práci. Objednala sem si další Frisco. Donesli mi zase děravý brčko, musela sem pít z flašky. Eda mi kradl cigára. Pak převrátil sklinku. Lekla sem se a hodila sem po něm citrón. Jája se urazila. Nevím proč. Pak sme se přesunuli dolů, do dolního klubu, tam jela ňáká hudba. Tak sme si sedli na bar. Byli sme poměrně daleko od placu, takže tam byl relativní klid a dobře sme se slyšeli. A mohli sme mluvit. Což ale ničemu neprospělo. Nejdřív sem si musela poslechnout rady, proč bych neměla pít kafe. Prý budu mít škaredý zuby. Byla to přednáška jako u stomatologa, bylo to úplně šílený. Chtěla sem se vyhnout dalším radám, tak sem pronesla neškodnou větu o počasí a vtípek, že v létě by bylo asi nejlepší zajet do Vegas, abysme z toho života taky něco měli. Nato se ale Eda úplně naježil a úplně na mě vyjel. "Proč seš furt sakra tak nespokojená? Já to nechápu! Místo, abys byla ráda za to, co máš, tak pořád vymýšlíš takový kraviny. Furt se tváříš, jako by tě tady pro ten život byla škoda."

A já: "Ale mě je škoda."

Jája: "Jak to myslíš, jako? Vždyť to není vůči Aničce a Hugovi fér."

Dost zmateně sem se na ně dívala. Pak sem vykoktala: "Ale...ale no tak, děcka!"

Eda: "No jasně, vona je hvězda!"

Jája: "Ale vždyť přece nemůžeš věřit tomu, že když někam pojedeš, tak se něco změní, že to bude lepší. Nebude to lepší, protože nikde na tebe nikdo čekat nebude, takle to nefunguje."

Já: "Ale no tak, to byl vtip. Já přece do Vegas nepojedu, ani jinam... asi."

Eda: "Ale proč o takových věcech kurva furt mluvíš? Dyť je to divný."

Já: "Ale tak tys nikdy nepřemýšlel o tom, jaký by to bylo vyhrát milijón?"

Eda: "Ne, protože já ho nikdy nevyhraju. Protože já si musím na všechno vydělat, protože můj největší sen je moje realita. Mám domeček, práci a Jáju a psa. Takle to má být. Musíš mít jistoty. Životní jistoty a né se furt plácat v těch strašných nesmyslech, co by bylo kdyby... takový sny sou na hovno, to ti nic nedá. Měla bys pracovat na tom, abys měla dobrý manželství-"

Já: "Cože?" vykulenec

Jája: "No jasně, v tom musím s Edou souhlasit, to má pravdu. Já tě někdy fakt nechápu. Ses úplně změnila. Seš pořád taková nespokojená... "

Eda: "Radši bys to druhý děcko neměla mít, abys mohla jet do světa."

Já: "Co - cože?"

Eda: "No i vůči Hugovi je to pěkně nefér. Mu řekneš, že s ním chceš mít děcko a přitom si žiješ úplně jinde. Dyť ty chceš něco úplně jinýho. Nechápu, jak na to mohl přistoupit, jak si ho překecala."

Já: "Dala sem mu pistoli k hlavě-"

Eda: "No to je ale vopravdu strašně vtipný, měla by ses nad sebou zamyslet, seš strašnej sobec. Si myslíš, jaká seš hvězda, ale to teda nejseš, dyť se prober, dyť ta realita je sakra strašně důležitá, nechápu jak můžeš plýtvat energií nad ňákýma ...pche... snama, dyť si udělej pořádek v životě."

Jája: "No tak zase takovej na ni být nemusíš, my jí zkrátka asi nerozumíme. Důležitý je, jestli je ta realita pro ni důležitější než ty sny... já nevím... jak to s tebou je?"

Já: "No jasně. Jasněže." Za mnou seděli imagináři, všichni tři. A vesele chlastali. Bylo jim to jedno. "Já fakt nechápu, co vám je." Řekla sem Jáje a Edovi. Připadali mi, jak kdyby se dali k ňáké sektě, nebo jak kdyby se dali na dráhu psychologů. Bože, bylo to fakt hrozný. "Co sem jako řekla špatně? Já vůbec nechápu, o čem se bavíme." Přiznala sem. Čekala sem, kdy na mě zařvou něco jako "Skrytá kamera" nebo něco takovýho. Zírala sem na ně jak masaj na vánoční stromek a nechápala sem vůbec nic.

Eda: "Dyť se už fakt prober. Mě nebaví poslouchat, jaký by to bylo cestovat po světě a vyhrát milijony v kasínu a jaký by bylo bydlet v luxusním hotelu. Chápeš to? To se nikdy nestane, tak proč o tom furt melduješ?"

Jája: "Ale v tom má Eda pravdu. Zkus se nad sebou zamyslet."

Eda: "Důležitý je pro mě to, abych měl peníze, dobrou práci-"

Já: "Jo, já vím, to užs říkal. To je ale strašně nudný."

Eda: "No, a to je právě ono. Ty si myslíš, jaká seš hvězda, jako bys ostatníma úplně opovrhovala. Co je špatnýho na tom, když je člověk zajištěnej? Dyť to je normální, dělají to všichni. Pracujou, aby něčeho dosáhli. Kecy "co by kdyby" tady prostě neplatí."

Nebavili mě. Šla sem tančit. Byla sem nasraná, protože mi zkazili večer. Co se to s nima sakra stalo? Nehráli nic pořádnýho, tak sem se vrátila. U stolu s náma seděli ňácí tři další kořeni. Eda mně řekl: "Doufám, že nejseš uražená, ale já sem ti to musel říct."

Byla sem uražená. Hlavně sem byla vytočená. Vstala sem a zařvala sem na něho: "Polib mně prdel, ty kreténe blbej!" Kořeňům u stolu sklaplo. Čekali co bude dál. Nebylo nic. Oblíkla sem se a odešla sem na rozjezd. Těšila sem se, že si v autobuse pustím empétrojku, ale došla mně baterka. Samozřejmě.

Dnešní den nebyl nic moc. Chtěla se stavit Sima. Ale napsala sem, že dneska ne. Jediný pozitivum dneška je, že došel dopis od našeho adoptivního afričančete. Chce, abysme mu poslali fotky. Chudák, musí v tom mít guláš, mít třicet adoptivních mamin. Vybrala sem teda fotku, kde sme s Aničkou. Snad se mu budeme líbit.

čtvrtek 24. ledna 2008

Hnus, velebnosti

Dneska mě napadla hned po ránu velice světoborná myšlenka - proč se sýry nevyrábí v tubě...? Proč se člověk musí srát s těma malýma upiplanýma trojúhelníčkama? A kdo vůbec odměřoval množství sýru v trojúhelníčku? Je toho tak málo, že to nestačí na celej chleba. Aspoň teda mně ně. Naopak třeba Apetito, jak má ty obdélníky, to je eště horší katastrofa. Na jeden chleba je toho až moc, takže použiju tříčtvrtinu, zbytek musím zabalit a skovat do ledničky. Při příštím použití zase vytáhnu zbylou třetinu sýru (pokud neokorá) a přidám čerstvou polovinu obdélníku. Zbytečný, ne? Při příštím mazání chleba zase ta zbylá půlka nestačí a musí se uzmout třetina z dalšího. Ovšem pozor - pozitivum... zbytek třetího obdélníku se dá namazat jednorázově. Tuba by to vyřešila. Hrc prc, dám na chleba kolik chcu, zašroubuju, hotovo.

Taky nemůžu pořád pochopit, k čemu je parfémovaný toaletní papír.

Na oběd sem dneska udělala tunu smažených žampionů a taky sem obalila sýry, když už sem byla v obalovačské ráži. A protože sem to dělala mrtě dlouho, měla sem dost času na přemýšlení, jak strávím důchod. Budu muset mít kompl s internetem, to je jasný. Roztřesenou rukou si budu dopisovat s dědkem z protějšího důchoďáku a budu mít pocit, že mi svět leží u nohou. Hugo podle statistik umře dřív než já, a tak budu moct flirtovat na chatu v místnosti "oldies". Nebudu mít asi už žádný chuťový buňky, a tak si nakoupím mega balení psích granulí a pokud mě protéza nezklame, budu je křoupat u telenovel. Na vánoce se staví sousedka, abysme spolu povečeřely, a s velkou pompou donese v ešusu bramborový salát z místní hospody, kde ale bude tolik cibule, že budem smrdět eště týden. Nad postelí budu mít plakát mladýho Benjamina, protože umře ve čtyřiceti. Oblečení si budu pořizovat zásadně v popelnicích. Možná, že konečně potkám toho pravýho. Za cinkotu berlí a vrzání kloubů se potkáme na chodbě a přeskočí jiskra. Třeba bude solidně zajištěný. Bude mít pokoj s dvouma balkónama a funkční ledničku. A bude to štramák, protože bude mít ještě svoje zuby. A hlavně... ať je jak vítr.
Budu mít auto a budu jezdit na výlety. Naberu sebou partu zlotřilých scvrklých sklerotických dědků, nakoupíme si lahváče a pěkně to rozjedem. Rozvalím to po dálnici dvoustovkou a bude nám úplně jedno, jestli se vysekáme. A asi se někde vysekáme, protože v té době už budu mít brýle s nejmíň dvoucentimetrovýma sklama. No jo, důchod bude fajn.

Anička momentálně spí, což je zajímavá událost. Ovšem včera večer šla spat až o jedenácti. Už mně pěkně lezla na nervy. Ale pěkně se rozmluvila. Z ničeho nic chrlí tolik slov, že ani nevím, kde to všechno pobrala. Dneska řekla: "Mamko, nech mě být!" Á jé, už je to tady...

Zapomněla sem se zmínit, že před dvouma dnama mně Hugo donesl růži. Což značí, že mě podvádí.

Když tak přemýšlím nad svým budoucím dítětem, přála bych si pro něho lepší genetický materiál. Protože potřebuju jenom to nejlepší. Zvlášť pokud de o něco takovýho, jako sou geny, no ne? Když už napřu sílu a energii do takovýho celoživotního projektu, měla bych dostat to nejlepší. Jenomže kde brát a nekrást... no, i kdybych slevila ze zásady "nekrást" tak sem furt tam, kde sem byla. Není. Nejsou. Úplně nejlepší to mají asi ty ženský, co si zajdou do spermobanky, checht - to sem se zase dostala k tématu, a tak nevinně to začlo - a tam si podle katalogu vyberou, zaškrtnou v dotazníku co potřebujou a tádydá... vyhnou se tak ňákýmu trapnýmu hledání, randění, nemusí poslouchat ty hloupý neoriginální řeči "nepotkali jsme se už někde?" nebo "Připadá mi, že se známe už roky". Bože, chlapi !
Nemusí se o nikoho starat, nikomu vyvařovat, žehlit, prát, poslouchat, jak šéf v práci je strašnej, s nikým se nervou o ovladač na televizi. Jenom přídou, projdou katalog... a vyberou si to nejlepší. Není to fér. Proč nejsem bohatá ženská? Zapíchla bych prst do katalogu a s mýma dětma bysme si pak žili spokojený život a nepotřebovali bysme žádnýho živitele. Žádnýho přepínače televize. Z mých katalogových dětí by pak vyrostli malíři, sochaři nebo písači divadelních her.

Je to rouhání, jak by řekla mamka. Hnus, velebnosti. Ovšem stačil by mi aspoň někdo zdravý. Hugo tak se svým skučením, hekáním a chrchláním vůbec nepůsobí. Asi si najdu někoho jinýho, zdravýho, mladýho... nebo nakonec pudu zapíchnout prst do katalogu.

středa 23. ledna 2008

Asi sem divná

Dneska nuda k ukousání. Ráno sem musela vstávat brzo, protože Anička se rozhodla, že se s ní musím podívat na Boba a Bobka. Zmíněnou pohádku nazývá zkráceně "Bobek" a když chce dývko pustit, hlásí: "Pustíme Bobek!" Což mi přijde legrační až teď, ráno rozhodně ne. Po ránu se mega soustředím abych udržela otevřený oči a abych se udržela na třepotajících nožkách, takže nějaký chichotání nad bobkama nehrozí.

Včera sem udělala velice chytráckou věc - obarvila sem svou růžovou afinku na fialovo. Vůbec mi to nesluší, vypadám jako kretén. Takže sem se to dneska snažila obarvit zpátky na blonďato, abych na to mohla dat pak růžovou, ale žádný odbarvení se nekonalo, takže zůstává jedovatá fialová. Už mě napadlo, že si tu afinu ostříhám, jenomže mám menší problém, že se mi udělá taková ta vzduchová koule na jedné straně, jak se tomu říká...? Vlk. (proč zrovna vlk?) Takže mi to hodí patku na jednu stranu, a mohla bych vypadat potom jako emo. Čemuž bych se ve svých skorotřiceti chtěla vyhnout, přece jenom co je moc, je příliš. Takže to zatím nechám tak, jak to je.

Na oběd měla Anička zase čočku. Nikdo to nechce jíst, a já se to vytrvale snažím všem účastníkům domácnosti nutit. Škoda, že tady nemáme prase, docela by se popáslo na těch zbytkách. A to mě fakt sere. Že jak navařený jídlo šoupnu do lednice, už si ho Hugo nemíní ohřát, tím pádem to tam zhnije, a já abych vařila něco novýho. Na hovno, todle.

Seděla sem teda na kuchyňské lince, zatímco Anička spásala čočku, užívala sem si výhled na větráky na střeše Alberta... pohodová chvilka. Kdyby mě ovšem nepadl pohled na kachlíky za sporákem. Docela mě sere, že je na nich takovej zbytečnej nános omítky. Nahoře, jak končí obklad. A já nesnáším zbytečný věci. Tak sem vzala šroubovák a odhodlaně sem odsekala omítku z vrchu kachliček. Vzalo to i trochu stěny po bokách, no... výsledek byl... blbej. I Benjamin se na mě kriticky díval z ledničkových dveří. "No a co, toho si nikdo ani nevšimne." Oznámila sem mu. Neměla sem ale vůbec náladu hádat se s virtuálama, tak sem ani nečekala na ňákou odpověď, vzala sem smetáček, zametla sem po sobě spoušť a akce dne byla u konce.

Napsala sem Jáji mejl, ať si mě nepřeje, jesli se mnou v sobotu nikam nepudou. Krutovláda je jediná možnost, jak si udržet kamarády. Lauře sem napsala, aby šla se mnou na pivo. Napsala, že se musí učit. Napsala sem jí dlouhý mejl popisující, jak je hnusný šprt, a jak takoví šprti končí. Byl to hrozný traktát. Odepsala mi, že je trapná. Napsala sem "ano". Sima pořád vyhrožuje, že se staví, a houby. Ještě že tady mám na večer pivo.

Odpoledne sem spala, a teď se mně vůbec nechce, tak nevím, co tady zase budu v noci dělat. Imagináři na ňákou dobu zmizeli, a tak nemůžu psat. Číst mě taky nebaví, Bukowský mě tak nějak nudí. Jiný knížky už tady nemám. Měla bych se asi vypravit do knihovny, a možná to zítra udělám, ale vlastně se mi nechce. Asi počkám až mě tam Sima hodí autem.

Objednala sem si konečně Scandalous Travelers, po hodinovým hledání na netu sem objevila firmu, která to u nás distribuuje, sláva. Dodací lhůta 5 týdnů mě ale asi zabije, kdo má sakra tak dlouho čekat?! Stejně to nakonec pude z Kanady. No, hlavně sem zvědavá, jestli se dočkám.

Dneska sem si koupila zmrzku, Manhattan Mojito, ta mně dycky strašně chutnala, tak sem se na ni těšila, a zjistila sem, že už mně nechutná. Koupila sem si taky nakládaný houby, který mně dycky strašně chutnaly, ale teď už mně nechutnají. Taky sem si koupila slaný arašídy, a taky mně nechutnají. Do toho mě nebaví Bukowský, tak co se to kurva děje? Se mi asi mění krev, nebo co. Sem to četla. Že po sedmi letech se člověkovi mění krev, a je pak divnej. Těhotná nejsu, znamená to teda, že su divná.

V noci se mi zdálo, že se mi zlomila ruka, a strašně to bolelo, úplně přesně si pamatuju tu bolest, byla taková píchavá a pálivá. Nic moc. Zajímalo by mě, jestli někoho taky bolí sny. Asi nee. Asi sem debil.

A Máňa říkala, že to není směroplatný

 

 

úterý 22. ledna 2008

Není malých rokenrolí

Před chvílí sem poslala mejl Jáje a Edovi, abych je upozornila na to, že na mě serou, a nehodlám to snášet. Takže v pátek / sobotu někam musíme jít. Nejlíp do města. Welcome to the jungle.
Protože si musím ještě něco užít, pokud možno hodně užít, než budu těhotná. Psychicky se na to připravuju jak se dá, protože sem si řekla, že už nikdy nikdy nikdy tohle neabsolvuju, ale budu muset, a mám s tím dost podstatný problém. Protože musím přestat dělat všechno co mě baví. Budu trčet jenom doma, jako v Alcatrazu, a protože mi na obličeji vyraší opět vředy, tak ani radši nepudu nakoupit, aby lidi v hrůze neskákali do regálů ve snaze schovat se před utečencem z výzkumné laboratoře. Že bych šla někam s kámošema si vesele sednout, to ani náhodou. Protože když se ocitnu v kavárně, kde budu usrkávat trapnou horkou čokoládu, tak budu kvičet, že nemůžu pít víno - a kouřit pochopitelně. A to zdaleka, zdaleka není to nejhorší. Bolesti, nespavost, otoky celýho těla, chutě na toaleťák, hlínu a leštěnku... jestli si někdo připadá v těhotenství jako královna, tak já si připadám jako totální debil. Monstrum. Ano. To je to správný slovo.
Takže zase když se nezadaří a těhotná nebudu, moje city to nijak neraní. Pro případ, že se to ale stane, musím mít připravený nějaký pozitiva. Vymyslela sem, že si tentokrát koupím pěkný těhotenský věci. Né že budu nosit celou dobu lacláče (bože, jak sem v tom mohla chodit? Děs!) Taky si nakoupím dobrý kafe. Konečně si za celej život koupím dobrou kávu. Zajdu si do kafárny a nakoupím si několik druhů té nejlepší. Kafe bude jediná závislost, která mi v těhu zůstane, a musím si ji hýčkat. V této souvislosti mě napadlo, proč tady nejsou koblihárny, jako v Americe. Proč tady máme jenom ty marmeládový a pudinkový ulepence, válící se na pultíku v Albertovi. Chybí tady třeba Dunkin Donuts. Pokrokově se do Prahy přesunula Starbucks, koblihy by teda mohly následovat. Né že bych je nějak chtěl jíst, ale bylo by fajn, kdyby tady byly. Třeba bych jeden den dostala chuť, tak bych byla ráda, kdybych mohla někam zajít a koupit si krabici koblih ke své nejlepší brazilské kávě. Stejně tak by se na stánkách mohlo prodávat tacos nebo burritos. Asi by mně to nechutnalo, asi určitě, ale člověk se cítí hned líp, když má na výběr. Mohlo by tady být víc sushi barů, sushi by mě zase určitě moc chutnalo - vím že kdybych si dala tak šest kousků, byl by to pro mě ideální oběd. V praze prý mají sushi bistro, kde mají 8 kousků za stovku. To de, ne? Mohlo by se tadyk taky prodávat fish and chips, no proč ne..? Ach jo, sme tak zaostalí... Ale nejvíc mě mrzí, že tady nejsou snídaňárny. Jako v Americe, aspoň si myslím, že tam sou, asi si to myslím z Tarantinových filmů. Takový ty bary, kde člověk sedí v takovým tom boxu, na červené sedačce a stará servírka mu nalije kafe z konvičky. Objednala bych si tam na snídani vajíčka, toust a džus. Ale mohla bych tam taky dostat lívance, párky, palačinky, polívku, jablečný koláč a taky jahodový koktejl. To by bylo strašně fajn. Tady když se člověk ocitne hladový dopoledne ve městě, nemá moc možností.
Dočetla sem Perníkovou panenku. Skvělá knížka. Vůbec na to nevypadala, ani sem ji nechtěla číst, ale úplně mě dostala, tak sem ji včera přelouskala celou. Je to o holce, které bylo šestnáct. Tak nějak strašně mi to připomínalo mě. Věk sladký a trpký. Až budu v důchodě, proberu se všema svýma deníkama a zápiskama a třeba z toho napíšu knížku. Matroše mám na to dost a dost. Až budu v důchodě, a dostanu se do domova důchodců, budu buzerovat dobrovolníky, co nám tam budou chodit číst, a povídat si. Budu mět blbý a sprostý kecy. A budu furt ožralá. A bude mi jedno, že sem scvrklá. Moje rodina mě nebude chodit navštěvovat, protože se mě vnuci budou bát, a mně to bude jedno.
Jestli budu mít kluka, bude se menovat Benjamín. Za to jméno sem bojovala od samýho začátku, až sem vybojovala, takže jméno je jasný. Nic jinýho to být nemohlo. Oznámila sem Hugovi, že jestli si myslí, že budu rodit Filípky, nebo Zdeněčky, tak je sakra na omylu, takže buď to bude Benjamín, nebo nic. Souhlasil. Český kalendář se jménama je obzvlášť katastrofický, to je ale fakt horor. V jiných zemích mají spoustu takových krásných jmen. Nikomu není divný, když tam někdo dítěti dá jméno Blue, Apple, Willow, Rainbow... zkuste si ale tady dítěti dát jméno Kytka. Nic, zpátky k Benjamínovi. Benjamín je nejkrásnější jméno. Je to dobře zkracovatelný, skloňovatelný, zdomácňovatelný a dobře se zdrobňuje. Má hodně variant. Je zkrátka skvělý. Nepopírám vliv Benjamina K., není malých rokenrolí, ovšem kdyby se menoval Cecil, tak moje dítě by se teda rozhodně tak nemenovalo. Navíc je úplně jedno, podle koho sem to vymyslela, to jméno ke mně prostě přišlo, a hotovo. A jestli to někomu připadá praštěný, tak mně zase nepřipadá roztomilý, když dá někdo dítěti jméno Jára Cimrman a myslí si, jaká je to sranda.
Doufám, že holku mít nebudu, protože nemůžu najít žádný pěkný jméno, což mě znervózňuje. Takže to holka být nemůže.
No. Du si udělat večeři. Dneska sem pekla bábovku, kterou sem pochopitelně spálila. Trouba neumí píct. A tou troubou nemyslím sebe, ale náš sporák. Ale kdyby se ta bábovka nespálila, byla by dobrá, protože byla banánová.

pondělí 21. ledna 2008

Co jako s tou anglinou...?

Dneska si mamka vzala Aničku, tak mám klid, a můžu se vrhnout do svých aktivit. Ještě ale nevím, který to dneska budou. Vymyslela sem si, že bych měla chodit do kurzů angličtiny, abych se sebou zase něco udělala. Takže sem si našla ňáký ty kurzy, a na jedněch stránkách sem si udělala test, abych věděla, do jaké kategorie se mám zařadit. S velikým sebevědomím sem si vybrala test pro mírně pokročilé. Test mi trval půl hodiny, dokončila sem ho neúspěšně, a doporučilo mi to test pro věčné začátečníky. Udělala sem teda ten potupný test - a neúspěšně. To mi teda spadl hřebínek. Poradilo mi to, ať se přihlásím do kurzu pro úplný začátečníky. Což mě vůbec nenadchlo, protože představa, že budu v učebně s lidma, co vytřeštěně koktají odpověď na otázku "What´s your name", mě teda dost vyděsila. Nevzdala sem se a zkusila sem test na jiných stránkách, který mě tentokrát zařadil do středně pokročilých. To je předstupeň úplně pokročilých. Zase se mi zvedlo sebevědomí. Ale s tím kurzem teda ještě počkám. Musím si rozmyslet, jestli je pro mě fakt přínosný to absolvovat, protože pravda je taková, že zíráním na Youtube sem se naučila anglicky víc, než za osum let učení. Jenomže jedna věc je překládat z angličtiny, to je poměrně snadný, a druhá věc je vytvořit souvislou anglickou větu, aby člověk nemluvil jako Masa Bob. S gramatikou sem teda trochu na štíru, to jo, potřebovala bych objasnit časování, ty předpřítomný průběhový časy a takový srandy. No, promyslím to ještě.

Včera odpoledne sem šla spat a těšila sem se, jak se po dlouhé době pořádně vyspím. Jenomže mně to jaksi nebylo přáno. Vzbudila mě Sima, stála u postele, celá ubrečená. Vůbec sem ji neslyšela zvonit, byla sem zabraná do svých nočních můr. Řekla, že musíme jít do baru. Neochotně sem teda vstala, oblíkla sem se, a vyrazily sme. Dala sem si víno, abych se trochu probrala, a Sima vykládala, v slzách, jak se zase pohádali. Tlemila sem před sebe, na tu kozu za barem (to je fakt strašná frfňa, věčně má problém nás obsloužit), ona tlemila na mě, tak sme se tam vraždily pohledama, Sima vedle mě brečela a za mnou se střídavě rvali a pak zase usmiřovali Ukrajinci. Rozhodla sem se, že vytočím Frfňu. Zavolala sem na ni, aby mi donesla minerálku. Za pět minut sem na ni volala zase, ať mi přinese brambůrky. Za dalších deset minut se k nám šourala s kolou pro Simu, pak sem jí šla říct, aby mi odblokovala automat na cíga - to už vypadala fakt hodně vytočeně. Rychle sem dopila matonku a objednala sem si eště jednu, za chvíli sem na ni mávala, aby mi přinesla ještě víno. Pak už sem toho nechala, protože vypadala, že mě zakousne. Sima tam má zase druhou pinklicu, ta je ještě jedlejší, protože když tam sme jenom my dvě se Simou, tak klidně zhasne, prý aby se šetřilo proudem. Jednou sme tam seděly po tmě jak kokoti. Simě zakázala aby si tam dotáhla psa, a ta má od té doby na ni spadeno. Ještě že je tam třetí kočena, taková mladá, ta je fajn - a bohudíky tam bývá nejčastějš.

Dočetla sem Stouní knížku, a sem ráda, že už to mám za sebou. Prokousala sem se manažerskýma smlouvama, stavem účtů jednotlivých členů, tahanicema s producentama a protokolama z policejních výslechů. Nuda na entou.

Začla sem číst Bukowskýho Škvár, ale vůbec mě to nebaví, což mě zarazilo. Je to vytištěný velkým písmem jak pro školáky, a navíc ten překlad je strašnej. Je to všechno v takové spisovné češtině, což nechápu, jak to někdo mohl dopustit, a takle to posrat.

V rámci procvičení angliny si občas čtu anglický články. Zrovna sem narazila na takovej zajímavej... no, smála sem se u toho jak jouda. Ovšem to evidentně nebyl záměr článku. Nějaký redaktor tam rozvíjel svoji teorii, že rockový koncert je v přeneseným slova smyslu porno, heh :o), podepřel to spoustou důkazů a filozofických myšlenek. Opravdu to stálo za to. Snad nejlepší byl výmysl, že si všichni užívají, jak sou na sebe namačkaní, protože to jako připomíná grupáč. Nevím, jestli pan redaktor na nějakým takovým koncertě byl. Ze svojí zkušenosti ale můžu říct, že když stojíte u zábran, soustředíte se na to, abyste měli ruce před žebrama, aby se neomlátily, pokud je člověk uprostřed, odráží nálety ostatních účastníků, případně chrání svoje pivo, a snaží se to ustát, a přežít. Že by si člověk užíval to, že se na něho mačkají ostatní, to teda fakt nevím, na jaký koncíky pan redaktor chodí.

Což mi připomnělo, že Laura nedávno byla na Kryštofech. Bože, to je nechutný, takový orgie, zřejmě s ní přestanu kamarádit.

Taky sem četla kritiku na nějakou kapelu, už vůbec nevím, co to bylo, ale pan kritik psal, že "mají velice dobře vymyšlené texty, ale žádná hluboká filozofie se tam čekat nedá". U toho sem se musela zase smát, protože bych chtěla vidět rockovou kapelu s nějakou hlubokou životní filozofií zakotvenou v textech.

Smysl kritik jako takových mi uniká už úplně, protože to sou všechno jenom kecy. Je to strašně přeceňovaný, ňáký kritiky. Co řeknou? Kritik je většinou ten, kterej nikdy žádnou písničku nesložil, nezahrál, nezazpíval. Kritici obrazů sou ti, kteří nikdy nic nenamalovali a kritici filmů zase nikdy nic nenatočili. Jakou to potom má váhu? Ve finále - kritika je jenom subjektivní pocit jedince, vždycky jenom jeho pohled, protože umění se nedá posuzovat podle daných kritérií a parametrů. To prostě nejde. Takže kritik je prostě jenom člověk, kterej na něco řekne svůj názor. Většinou na něco, čemu nerozumí. Proč sou kritici tak přeceňovaní, nevím. A proč by kritici měli někoho zajímat, taky nevím.

Včera sem asi hodinu řešila na netu, jestli si na dovolené mám zaplatit polopenzi, nebou plnou penzi, a jestli si mám nechat povlíct postele, nebo si potáhnu povlečení vlastní. Ach jo, proč mě lidi otravujou takovýma nesmyslama. Chtěla sem napsat "prostě to ňák udělejte", ale pak sem si to rozmyslela, a objednala sem si plný servis. A je to.

Doufám, že v létě ještě těhotná nebudu, to bych si nic neužila. Musím jet na dovču, a taky někam pod stan. Zajela bych si taky na ňákej fesťák. Když už nemůžu na ty Talenty, ach jo, mě to tak strašně točí, tak bych jela aspoň někam sem. A taky mám spoustu dalších plánů, co bych ráda, ale člověk míní, život mění, a tak se snažím věci moc neplánovat. I když - na něco se člověk těšit musí. No já sem se těšila na ty Talenty. Fuck. To je život, ach jo!

pátek 18. ledna 2008

... a prdí taky hadi?

Dneska není dobrej den. Je unavenej. Anička opět nechce spat. Bolí mě hlava. Jakýsi střep se mi zaryl do dlaně a dost to bolí. Takovej malej, neviditelnej hajzl, vidět nejde, vyndat nejde.

Včera se konečně rozseklo, kam pojedeme na dovolenou. Musel se sice změnit termín, a místo pobytu, no ale nicméně sme se všichni shodli na tom, kam pojedem. Což sem nečekala.

Večer sem zjistila, že v době kdy budu na dovolené, budou Talenti na fesťáku v Německu, a to hned dva dny po sobě. Fakt skvělý, opravdu dobrý, to je potřeba vědět. No nic, okousala sem si nehty, zakničela sem si, a co s tím jako teď nadělám, že jo. Abych si to jako vynahradila, podívala sem se na jejich vystoupení na fesťáku v Kanadě. Vypadalo to jako třetí světová. Snaživě sem si namluvila, že nemusím být všude, a chvilku sem tomu i věřila.

Dneska sem si pustila ňáký klipy od Cancer Bats, ale není to můj šálek kafe. Včera sem celej večer četla Stouny. Je to teda síla. Ale není to moc dobře napsaný. Sou tam mezitím úryvky z jejich smluv s promotérama a manažerama, a to je fakt nuda. Nicméně to musí být šílenej záhul, takovej život. Nedovedu si to moc představit, jak takhle dokáže někdo fungovat, navíc několik let. Pobavily mě ale duchařský historky z hotelů, popis jak manažera pronásleduje duch Franka Sinatry a podobně. Je to asi nějaký syndrom. Vzpomněla sem si třeba na Rok ďábla, tam se to duchama taky jenom hemžilo, nebo na Morrisona, kterej věřil, že do něho v dětství vstoupil duch indiána. Benjamin nechtěl nahrávat ve studiu ve Vancouveru "protože tam straší". Rasmus sou tím postižení taky. Člověk by si myslel... dospělí chlapi... a oni takhle vyvádějí.

Dneska asi zase budu trčet doma. je sice pátek, ale nevypadá to, že by mě někdo někam chtěl vytáhnout, asi se nikomu nechce v té zimě někam lozit. Což je pochopitelný.

Laura chtěla sbalit ňákýho kořínka ze školy, brousila si na něho zuby pěkně dlouho, a když konečně měli rande, tak si postěžoval, že nemá kde bydlet, a Laura mu střelhbitě nabídla bydlení u její matky. Vylekal se jako zajíc a už se neozval. Laura nechápe, kde se stala chyba. Copak nikdo nemá smysl pro humor?

Nedávno sem se nad tím zamýšlela, když sem viděla ňákej dokument o masajích. Měli úplně stejný smysl pro humor, jako třeba my, a mně to přišlo strašně divný... jak může mít úplně jiná kultura stejný smysl pro humor? Je to divná věc. K čemu to vlastně je? Proč má člověk humor? Zvířata ho nemají. Není to nic, co by bylo nutný pro přežití. Tak na co je? Zvláštní věc...

Včera sem projížděla net, a nějakým nedopatřením sem najela na diskuzi o "imaginárních kamarádech". Netušila sem, že to tak taky někdo má. Netušila sem, kolik lidí to tak má... a už vůbec by mě nenapadlo, že se o tom někdo odváží diskutovat. Je to jako by diskutovali o svým mentálním postižení Udělalo mi radost, že v tom nejsem sama. V noci sem si snažila vzpomenout, jak dlouho se mnou "imagináři" vlastně sou, a došla sem se vzpomínkama asi do šesti let, ale určitě byli už dřív. Sou doteď. Akorát se mění, s tím jak se měním já. Nevím, jestli je to normální, ale kdo určí, co je normální... Je normální, že lidi chodí do práce od nevidím do nevidím, že děti narvou do školních uniforem, je normální, že lidi věří v boha, kterýho nikdo neviděl, a je normální, že si myslí, že je to normální? Je normální, že máme prozkoumanou sluneční soustavu, ale né lidský mozek? A jaktože lidský mozek nechápe funkci sebe sama? Jak je možný, že se tolika lidem dělá špatně z krve, kterou mají v sobě, a bez které by nežili, a jaktože je nám horko v třiceti šesti stupních, když je to teplota lidskýho těla?

Jéžiš, to sou strašný kecy... asi bych měla jít radši podlít kuře. A mají slepci barevný sny? A na co máme brzlík? Proč máme vlasy? A proč člověk žije v monogamním svazku, když to nefunguje? A hoří hovno?

 

čtvrtek 17. ledna 2008

Šunkovleky

V úterý sem byla se Simou v knihovně. Odvezla nás tam tím svým "tourbusem" , megadodávkou, za ryku Aničky a mohutnýho klopení zatáček. Zaregistrovala sem se teda, u "velice příjemné paní", byla chytrá jako rádio, a důležitá, že to přesahovalo nekonečnost vesmíru. Vysvětlovala tam ňákýmu kořínkovi, že jednu dobu nemohli zapůjčovat cédéčka, který vycházely jako příloha k počítačovýmu časáku a celá se u toho zúčastněně klepala, jaká to byla hrůza. No, veleslavně sem vyplnila přihlášku a šla sem si pučit knížky. Docela mě překvapilo, že tam mají dost knížek o hudbě, a tak sem si pučila knížku o Stounech a o Hendrixovi, pak něco od Bukowskýho, dva kusy, a ňákej dívčí román. To poslední ale byl omyl, páč titul Perníková panenka byl poněkud zavádějící - myslela sem, že se dozvím něco ze života, a ono nic. Sima si furt jaksi nemohla vybrat, tak sem šla ohlídat její cérku do dětskýho oddělení, a tam na mě zaútočila palbou otázek, jak je velký vorvaň, který dinosaurus byl největší, jak se pozná savec a jestli byl Jack Sparrow hodný pirát, jestli umím kreslit barvama na sklo a jestli umím nakreslit psa, jak se dělá náramek z korálků a co žere varan. Když sme dojeli zpátky domů, byla sem poměrně vyřízená. Dala sem Anžu spat a vnořila sem se do Stouní knížky, abych se dozvěděla, jestli bedňáci a technici spí taky v hotelu. Protože od té doby, co sem se zhulila, a napadlo mě tady tohle, tak bych se to jako chtěla dozvědět. Protože my se organizujeme na dovolenou, je nás třicet, není možný se domluvit, každej má mrmly. Zajímalo by mě, jak to chodí s těma kapelama. Jako když se ubytuje ňáká kapela v hotelu a bedňáci a technici a manažeři, tak za á to musí být přece hrozná pálka, za bé strašnej šrumec. No, můžu zodpovědně říct, že ze Stouní knížky sem se to nedozvěděla.

Včera nic moc, trčela sem doma, protože mně fakt nebylo dobře. Naštěstí si mamka vzala Aničku, a měla sem klid.

Dneska sem šla na oběd s bráchou a Efkou. Dostala sem sluchátka na skajp. Takovýho mám bráchu! Ovšem dostala sem nadaný za to jméno, co chystám svýmu budoucímu dítěti. Jo, to sem nepsala, že sem se rozhodla že budu mít druhýho křečka, teda pokud se zadaří. Musím to přežít, prostě. To těhotenství, ó humus, hrůza, děs. Kdyby tak mohl být těhotný někdo jiný, áchich ouvej ! No nic, snad to překlepu.

Jo aktualita dne: Aaron má novou kérku.

No nic, to byla vsuvka, kde sem to skončila... jo, že sme byli na tom obědě. Měla sem šunkovleky, checht, dobrej překlep, a zákusek, a dobře sme se s Anjou najedly. Rozřešily sme s Efkou můj problém s bedňákama. Furt si ale nejsem jistá, kdo jim vaří? Brácha říkal, že až se dostanu na Talentí koncert, mám se zeptat Benjamína. Já ale nevím, jak se anglicky řekne "bedňák".

V noci se mně zdál zase blbej sen, že sem čekala v cele smrti, až mě popraví na elektrickým křesle. A když sem přišla na řadu, tak řekli, že už nepopravujou na křesle, ale že mně jako žiletkou proříznou tepny na krku a počkají až vykrvácím, prý je to humánější. Všude kolem bylo spoustu krve a zbytky očí, bylo to strašný.

Tak pro dnešek je to z deníku zmatené matky vše.

úterý 15. ledna 2008

zase v baru

Venku je hnusně, chce se mně spat, Anča naopak spat nechce, je mně blbě z kafe, roztřepily se mi vlasy, bolí mě hlava a ještě navíc musím nakoupit. Fucking day.

Doufám jenom, že odpoledne dokopu Simu k tomu, abysme šly do knihovny. Potřebuju už totiž nutně něco číst.

Neděle byla zajímavá. Ráno sme se s Hugem pohádali kvůli tomu, že sem mu kousla do JEHO pletýnky, kterou si koupil k párkům, tudíž byla asi posvátná a já sem ji svým kousnutím pokazila, nebo nakazila, nebo co... tak začal hystericky pištět, proč musím kousat zrovna do té jeho jediné pletýnky, kterou si koupil, proč si nekousnu do ňákýho z těch deseti rohlíků, proč nekousnu do chleba, proč to, kurva, musí být zrovna do jeho pletýnky? Tlemila sem na něho jak medvěd probuzený uprostřed zimy, pak sem po něm tu zasranou pletýnku hodila, s patřičným komentářem, kam si ji má narvat.

Je až neuvěřitelný, kvůli čemu se dokážem rafnout. Takže sem zůstala sedět v kuchyni, na stole, a asi hodinu sem tlemila ven, vytočená až hrůza, střídavě sem zapínala a vypínala rádio, protože sem nemohla přijít na to, jestli je horší to ticho, nebo ty kraviny, co tam hrajou, a taky sem přemýšlela nad tím, jestli v Albertovi mají už tu hlívu, protože sem měla chuť na hlívový guláš. Pak mi připadlo, že nasraná su už dost dlouho, tak sem si chtěla dat panáka, abych se zklidnila, ale zrovna volala Sima, že pudem do baru. Oblíkla sem se a šupky dupky, už sme seděly u piva. Bylo něco kolem oběda, já sem teda od rána ještě nic nejedla (kromě toho pletýnkovýho kousnutí), takže nic moc konstelace ke chlastání. V baru byl všehovšudy jeden kořeň, a ten nás začal systematicky mučit, protože pustil do jukeboxu ... no, nejdřív Abbu, to už sme tušily že je zle. Pak tam nasekal ňáký Teamy, jakýsi středověký ploužáky, něco od Helénky Vondráčkové a na závěr Holki. Snad celý album. Bože, ten mě nasral. Měla sem chuť vytáhnout to ze zásuvky. Ovšem Sima se nedala. "Sleduj, jak pude srat." Zahlásila a nakrmila jukebox snad dvěma stovkama, načež tam hodila ty svoje vály. Netrvalo dlouho, a kořínek vysmahl.

Vyhodila sem Simu od džuboxu, že si tam jako dám taky něco. Kníkala, že néééé, že tam má svoje peníze, a tak dneska budeme mít tématický okruh "Edgáje" ale to teda narazila. Neměla šanci. Aby udělala kompromis, řekla ať si tam teda hodím tři (slovy 3) vály. Zrovna sem řešila problém globálního významu, jestli pustím "This Suffering" nebo "The Ex", když se ke mně přitočila, celá se třepala štěstím a zahlásila: "My sme ale alkoholici, žé? Takhle chlastat už odpoledne, to je dobrý, že?"

Řekla sem: "Ale draku, ty seš kokot!" A Sima si vesele odhopsala zpátky ke svýmu škopku.

Po dvou pivech už sem měla poměrně dost, jako dycky, protože to je jako můj limit. No, Sima taky nebyla střízlivá, a zase to došlo tam, kam to dojít muselo, že sme začly zase pindat o chlapech. Co je sexy, a co je příšerný - takžesme začly vytahovat nechutnosti typu "chlupatý záda" a trumfovaly sme se, která viděla víc chlupatýho chlapa, a Sima to klasicky zase přestřelila, a podala hlášení, jak jednou v autobuse viděla tááák chlupatýho chlapa, že měl na zádech chlupy, který byly ale úplně kudrnatý, ale né takový ty kudrlinky, ale normálně dlouhý, víš... jak když si natočíš vlasy kulmou Dál sme rozebraly, kde všude by se chlapi měli holit, a jestli by si měli trhat obočí... a tak dál. No prostě - debaty na úrovni. Pak sme chtěly sestavit žebříček nejhezčejších deseti chlapů světa, jako to dělá People, ale už u prvního místa sme se porvaly, a málem sme si vypíchly propiskou oči, a já sem pak řekla, že tagle to nejde, a že musíme určit kritéria pro výběr, ale Sima řekla: "Na to ti fakt seru, protože tvoje kritéria povedou k tomu, že vyhraje ten tvůj!"

A já: "Né, né, to musí být tak jako... všeobecný. A spravedlivý."

A Sima, že teda jo. "Tak teda musí mít dlouhý vlasy."

A já: " To není žádný kritérium ničeho."

Sima: "Protože to vyřazuje všechny tvoje favority."

Já: "Podle takovýho blbýho kritéria to teda může vyhrát třeba Hapka."

Sima: "No tak to teda vyhrál Hapka, chytráku!"

Dorazila sem potom domů někdy odpoledne, docela nacamraná, a šla sem spat, což bylo boží. Pak sem se vzbudila a začla sem se tak jako starat o domácnost. To už tak boží nebylo, protože je to o ničem, v ponděli ráno už byl doma zase svinčík jako v chlívku.

sobota 12. ledna 2008

Práce šlechtí

Včera večer sem chtěla někam jít, ale všichni se na mě vykašlali, pochopitelně, a tak sem zůstala doma, jako ten debil. Pátek večer, a já sedím doma. No jako debil. Ale stejně nic nikde nebylo, kluby mají jakýs-takýs programy až v sobotu... tím sem se utěšovala teda, ale stejně to doma bylo na hovno. Předpokládám, že všichni velice budou chtít jít někam dneska, ale to už zase nemůžu já, protože sobotu si vyhradil Hugo. Zase příde ožralej, ach jo, celej svět ať mně políbí prdel. Dnešní nálada je opravdu hvězdná, jak se zdá.

Akorát jediná pozitivní věc se stala, a to, že mi včera volal šéfredaktor z časáku, pro který sem psala, kdysi, a ptal se jak se mám, a zatraceně jim chybí ty moje články... že si to tam s redaktorkou nostalgicky pročítají a jestli zase nechcu něco napsat, že celý únorový číslo by bylo moje Řekla sem, že bych ráda něco napsala, ale sem líná jako veš, a tak nevím nevím, jestli ze sebe něco vytřískám, nicméně sem slíbila, že se o to pokusím. Měla sem ale z toho radost, že mi zavolal, měla sem radost z toho, že mi něco šlo, když sem to dělala, a že to někdo ocení. A bylo fajn pro ten časák dělat, protože mě do ničeho nenutili, s ničím mě nehonili... super lidi.

Musí být skvělý dělat v životě práci, která člověka baví, když dělá něco, o čem ví, že je v tom dobrej, a ještě lepší je, když si toho nevšimne sám, ale ocení to taky někdo jinej. To musí být skvělý. Úžasný. Záviděla sem to tak třeba tomu kořínkovi, co mi dělal tu kérku. To musí být fakt skvělá práce, dělat něco, v čem je dobrej, na co má talent, co ho snad baví, a ještě to ty lidi budou nosit celej život. To je bomba.

Jenomže jako co bych měla dělat já...? Jediný, co snad trochu umím, je psaní... který mě zřejmě přestane bavit ve chvíli, kdy se tím začnu živit. To znamená i kdybych jakože nastoupila do nějaké redakce, tak napíšu čtyři články, který po mně někdo bude chtít a pak se mně to bude pěkně eklovat. Odevzdávat články do termínu, psat něco podle zadání... ou, fuck.

Ještě horší musí být stát se spisovatelem. Jakože se tím živit. Což se u nás asi nedá, ale co kdyby... to pak člověk totálně přijde asi o svobodu projevu, ne? Pak už nemůže do svojí knížky napsat ani slovo "prdel". Si teda myslím.

Tím se dostávám k zlomové životní situaci, jakože bych měla teďkonc nastoupit do práce. Sem chtěla. Původně. Ale nejdu. Nikam nejdu. Tím, že sem teďka doma, sem se stala sama sebou. Nikdo mi neříká, co a jak mám dělat, jak se mám oblíkat, jak mám vypadat, jak se mám chovat, jak s kým jednat, nemusím se přetvařovat, a když nechci, nemusím nic. Můžu si obarvit hlavu na modro, a propíchnout si sichrou obočí, a nikoho to netankuje.

Jenomže teďka budu muset nastoupit někam do práce, a když zrovna nebudu pracovat jako třídič na poště a chytnu lepší flek, to znamená něco v kanclu, tak šílená nevýhoda tady té práce, teda pro mě, sou ty lidi, co tam dělají, protože to je taková sorta s typickýma znakama, ty se nemění, prostě... a z toho fakt nemám radost. Nechcu si vykládat s ženskýma v kanclu o tom, co budu vařit na večeři, nechci poslouchat historky o jejich dětech, nechci nic vědět o tom, v čem se nejlíp perou záclony a nezajímají mě debaty o tom, jestli pro čokly sou lepší granule nebo vařený maso. Navíc se při téhle práci vyžaduje určitá reprezentativnost, což absolutně pohřbívá ňáký moje "já". Mám s tím problém. Né že by se mi nechtělo pracovat. Jenom kdybych se nemusela měnit jako chameleon pokaždý když přídu do kanceláře. To si pak člověk připadá ... zmatenej a na hovno.

A pak sem si uvědomila, že to budu dělat celej život. To je strašný. Hrozný. Už teď se kroutím jak had v soli. A tak sem vymyslela, že když můžu zůstat ještě rok na mateřské, tak zůstanu. Aničku se pokusím dat do školky na čtyři hodiny, abych nepřišla o rodičák. Když ji nevezmou, no tak to zkusím příští rok. Pro ni to snad taky bude lepší, když bude ve školce zatím na půl dne. Já si užiju poslední rok doma, a pak se teda zapojím do pracovního procesu.

Myšlenka to byla spásná, horší ale bylo, jak to navlíct na Huga. Hodně mu teď zvedli plat, takže utáhnout bysme to ještě ten rok měli, i když už budu brat jenom něco přes tři litry. Ale pohoda. Taky mně to určitým způsobem dluží, protože já sem na nás vydělávala, zatímco on ještě studoval, takže abysme spravedlnosti učinili zadost, udělám si rok prázdnin.

Jenomže Hugo se mnou vymetl jiným způsobem. Vymyslel, že můžu teda ještě rok zůstat doma, když se pokusíme o druhý dítě. Checht, checht ! To víš, že jo!

Řekla sem, že to nepřichází v úvahu. Tak mi řekl, že mám teda nastoupit do práce, že mě živit nebude. Hm... jenomže já se nedám. Přišla sem teda potom za ním, že jo, že to teda beru, že budu ještě rok doma teda, a budu těhotnět, když myslí... Byl spokojenej s vývojem situace, a už sme nad tím víc nedebatovali. Samozřejmě si příští týden valím pro antikonti prášky, nejsu padlá na hlavu. Ale o tom on se nedozví.

Sem kurva? Hm, jenom se snažím přežít. Přežít co nejlíp. Přežít a něco si užít.

Hugo se včera ožral, zase dělal, že umí hrát na kytaru, a když se objevil v obýváku, shodil kytku. Chudák kvítko, teď nemá v květináčku hlínu, a než si vzpomenu a hlínu seženu, tak mi určitě chcípne. Palmy už se taky netváří, že přežijou všechno. Ňák zesychají.

Včera večer sem zevlila u telky, musela sem vydržet na Black Books. Klasický páteční večery. Pokud teda nejsu někde venku, tak se snažím do půlnoci udržet při životě, abych viděla Black Books. Ale teda jinak ta telka stojí pěkně za hovno. Ještě že dávají Simpsonovi. Viděla sem ukázky, že zase budou dávat pořad o Lucii Bílé, na to už de říct jenom jedno: fakt už s tím děte do prdele. Kája Gott se ožení a sou tím vyplněný celý televizní noviny. Opravdu je to tak důležitá zpráva? Už vůbec nemluvím o tom, že tři dny zaplňuje televizní noviny ňáká poblbaná Škrlová, a musí kolem toho být v jedné čtvrthodině čtyři živý vstupy. To fakt nechápu. No, opravdu je lepší dívat se na ty Simpsonovi.

Pro dnešek všechno, howgh!

 

pátek 11. ledna 2008

Ať žijí duchové...

Zase mám jakýsi spirituální období, či co... nemám z toho radost ani za mák, protože se zuby nehty snažím být normální, a ono to ňák nejde.

Dneska v noci sem nemohla usnout, protože se mně furt zdálo, že někde teče voda. Úplně zřetelně sem to slyšela. Tak sem vylezla z postele, zkontrolovala sem všechny kohoutky, hajzl, trubky, topení... nic. Šla sem zase do postele. V noci mě to vzbudilo zas. Tak vstanu, oběhla sem si zase to stejný kolečko, nikde nic. Přestalo to. Ráno sem se vzbudila, ještě byla tma, a zase. Ale už to nebylo takový jakože kapání vody, ale jako když si někdo napouští vanu. Říkala sem si, že by Hugo se takhle po ránu koupal... to je divný. Šla sem teda do koupelny, nikdy nikdo, pochopitelně... Hugo byl v práci, Anička spala. Šla sem si teda lehnout, a na chvilku sem usnula. Vzbudilo mně cinkání klíčů. Jak když Anča tahá klíče, když si s nima hraje... tak sem si říkala, aha, raubířka se vzbudila, tak sem vstala, ale Anča nikde, šla sem se teda podívat k ní do postele, a ona si tam vesele spala. Tak nevím... buď mně hráblo a konečně se dočkám té psychiatrické léčebny, o které se mně furt zdá, nebo tady prostě straší.

A opět moje "myšlenkový období". To taky stojí za to. Předevčírem sem přemýšlela nad tím, že by se mi do kuchyně hodil ňákej pěknej plakát, nejlíp BT. Včera vyšel v časáku, takže už visí na špajzu. Hugo z toho měl obzvlášť radost. Uklízela sem v obýváku, a Huga sem poslala, ať si de zehřát guláš. A z kuchyně se ozvalo:

"Ježiši, co to je?!"

Přiklusala sem s plyšákama v ruce: "Myslíš Gagarinova bratra?"

No nic. Předevčírem sem taky viděla na ňáké holce takový šedý rifle, a říkala sem si, to je super, taková barva, taky bych si nejrači takový pořídila. Ale nejsou peníze a tak... pustila sem to z hlavy. A včera sem šla nakoupit a u ťamanů za barákem měli výprodej riflí, a zrovna tam měli takový božácký vymazlený šedý riflíky za stovku! Padly mně jak kdyby tam na mě čekaly, a z nákupu mi zbyla akorát stovka. Tak sem si je musela vzít.

V souvislosti s včerejším pověšením BT plakátu mě taky napadlo, že Benjamín má tak blbě udělaný ty kérky, že to je nesouměrný jako blázen, a mě fakt nesouměrnost děsně rozčiluje. Jako například takovej kůň, to je strašně nesouměrný zvíře. Hrozně hnusný. Co se týče tvarů, tak mě dokáže vytočit třeba taková polokoule. Co to je za tvar? Nebo... já nevím. Nebudu rozepisovat, co všechno mě rozčiluje... když má třeba někdo na jedné ruce tři prstýnky a na druhé žádnej. Uf, hrůza. Si někdy připadám jako Monk. Takže k těm kérkám. Měl teda na jedné ruce šest, na druhé dvě. Tak sem vymyslela, že by to spravil, kdyby si nechal na tu ruku udělat ňákou velkou, to jako by byl pak tak akorát "vybarvenej". Né teda že bych nad tím ňák velice polemizovala, chápu, že to není největší problém na planetě Zemi, ale prolítlo mně to hlavou mezi krájením brambor a obalováním brokolice. No a světe div se, dneska už tam tu kérku má. :o)

Dneska ráno sem se vzbudila a vzpomněla sem si, jak sem byla s holkama na dovolené, že to bylo super, a zasmála sem se tomu, jak mě těhotná kamarádka vláčela po kopcích, na šílený tůry, ona s tím megabřichem celá čilá, jako svižník, a já za ní v závěsu zdechlá, sprostě nadávající, prosící o milost, o pauzu a o vodu. Pokoušel se o mě infarkt.

No, a dopoledne mně došel mejl, že holky připravují dovču, na tom stejným místě, jestli s Anýžem pojedem. Tak sem napsala, že jo.

Jinak už mám vyřízený všechny doklady, a došlo k paranormálnímu jevu, že na mě byly všechny úřednice milý. Nikde sem nečekala, nikde nebyly fronty... každej se na mě usmíval a litoval mě, že mi ty doklady ukradli. Asi se mi změnila moje hnusácká aura, nebo co. Připadala sem si jako v Parfému, když na sebe kořínek ve finále nastříkal tu vůni a všichni ho milovali. Já sem se teda ráno našplíchala melounovým deodorantem, tak nevím, jestli to bylo tím. Ale spíš asi ne, protože ten ze mě vyprchal v momentě, kdy sem sebou málem škrábla na náledí (proč se to většinou stane před zastávkou plnou lidí?), podjely mně nohy, ale za mohutnýho máchání rukama sem to ustála. Zpocená sem byla až na prdeli, jak sem se lekla. Ale pak sem se začla smát, nahlas, sama sobě, a to člověk vypadá už úplně jako pošuk.

Potom sem šla na oběd s Laurou. Ta se mi zase smála kvůli Silvestru (ještě furt), až si vybryndala polívku. Pak mě zatáhla do prodejny s náušnicema, že prý si musí koupit ty, co vypadají jako "stroboskopy". Hleděla sem na ni, co tím jako myslí, ňák sem si to neuměla představit. V prodejně z ní vylezlo, že myslela ty zrcátkovitý koule, co visí na diskotékách. Mně tam vybrala náušnice s hvězdama, prý mně pudou ke konverskám, že prý si je musím koupit. Přemluvila mě. Sou sice boží, ale otekly mně z nich uši, takže než si na ně zvyknu, tak prostě chvilku hvězda nebudu.

Taky sem šla se Simou na pivo. Obvinila mě z toho, že její dcera, co chodí do druhé třídy, si našla ženicha. A prý za to můžu já, protože sme se o tom minule bavily, jako jak budem od našich holek odhánět kořínky klackama, a já sem říkala, no jo, tvoje holka už je ve druhé třídě, to už brzo příde.

Přišlo. "Abys věděla, ten její ... nápadník... se menuje Ben!" Smála se zpoza piva.

"No a co jako? Aspoň že to není Cecil, ne?"

"Tys to přivolala, stejně jako to, že sem den po tobě ztratila ty doklady."

A já: "Simo, mohlo to být horší. Já v jejím věku, sem měla nápadníky dva!"

Sima: "No, už buď radši zticha."

Cesta z hospody byla teda fakt šílená. Všude sníh, a náledí. Opilá sem ke vší smůle nebyla, protože kdybych byla, šlo by se mi určitě líp. Musely sme vylízt takovej dost prudkej kopec, a mně teda hodně klouzaly boty. Držela sem se zábradlí, ale stejně sem furt padala. Sima z toho měla strašnou prdel, protože v sobě měla o ňáký to pivo víc než já, a taky měla neklouzavý boty. Čekala sem jenom kdy spadnu tak dobře, že si tím zábradlím vyrazím zuby. A to všechno jenom proto, že Sima vymyslela "zkratku" - ano, co je horší, zato delší cesta. Stála nahoře na kopci, pozorovala mě, jak visím na zábradlí a nadávám, a křičela: "To máš za to!"

 

úterý 8. ledna 2008

Zkurvený rajčata

Včera mě naši vyzvedli, i s Aničkou, že pojedem nakupovat. No dobře, dobře, zase ty nákupy... ale hodilo se to. Projeli sme teda celej Interspár, nakoupila sem si co sem potřebovala, a kromě komické epizody, kdy moje makrela při procesu balení zabořila tlamu do hermelínovýho salátu se žádný divočiny neděly. Ale pak sem si vzpomněla, že nemám rajčata, který bezpodmínečně potřebuju k životu, tak sme se vydali zpátky do zeleninovýho sektoru. Nabrala sem si teda vaničku rajčat, vydali sme se pomalu zpátky k pokladnám, když vtom sem ho uviděla. Svojka. Láska moje celoživotní. Stál u brambor. Nevěděla sem, co jako v takovým okamžiku mám dělat. Moje ustrašený uplakaný Já hýkalo: "No neuděláš teďka nic, na to nemáš!" Ale tvrďák ve mně se nedal: "Tak sleduj, ty sráči!" Načež sem se vydala vstříc novýmu trapáckýmu dobrodružství. Ze začátku sem ho zbaběle pozorovala, a zarazilo mě, jak furt vypadá tak strašně mladě. Od doby, co sme spolu chodili, to mně bylo tak šestnáct, se vůbec nezměnil. Vsadila bych se, že musí vytahovat občanku, když si chce koupit chlast. Přišla sem k němu a řekla sem něco jako "heh, ahoj". Podíval se na mě, a pozdravil, nevypadal vůbec překvapeně, spíš jakoby sme se viděli včera. Moje nervy byly pěkně v prdeli, to teda musím říct, nicméně sem se snažila o smysluplnou konverzaci, což ale ve finále určitě tak nepůsobilo. Řekli sme si samý kraviny, já sem pak řekla, že už pudu, on řekl, že mi zavolá a zase pudem na pivo a já sem řekla: "No, to určitě!" A utekla sem k pokladnám. Epizoda o hovně, ale vyřízená sem z toho byla tak, že sem u pokladen hodila do tašky nenamarkovaný brambory, a když sem měla jít zvážit papriky nebyla sem schopná zmáčknout paprikový čudlík. Klepala sem se eště v autě.

Pak sme jeli na oběd, musela sem si dat Bechera, protože sem byla zralá na nervový kolaps, a nad špagetama sem přemýšlela o tom, jak mě takový křeček, zakrslý infantilně vypadající kořínek, může kurva takhle rozhodit? Ještě po tom, co mi provedl... to je na celoživotní terapii. Povrtala sem se ve špagetách a pak sem jela dom.

Hned doma sem skočila po telefonu a volala sem Lauře.

"Že nevíš, koho sem potkala?" Kvičela sem hystericky.

Laura: "Hííí, Svojku!"

Já: "Jo, to bylo strašný!"

Laura: "Furt vypadá na patnáct, že? Furt je hezkej, že? A seš z toho v prdeli, že?"

Nemusela sem už vůbec nic dodávat.

Pak sem vybalila nákup, a zjistila sem, že ty zkurvený rajčata, kvůli kterým se to všechno stalo, sou celý zhnilý. Fuck off!

pondělí 7. ledna 2008

Víkendová rekapitulace

V pátek si mamka vzala Aničku a já sem teda měla klid, tak sem něco uklidila a trochu navařila, srovnala prádlo a vyprala, no zkrátka všechny ty sračkoidní práce. Odpolko sem padla vysílením a vyspala sem se, abych se mohla v noci dívat na Black Books. Opět to stálo za to.

Sobota byla poněkud o ničem, protože Hugo už ráno vypadl s tím, že musí jet za babkou. Aničku sebou nevzal, protože je to přes celý Brno, tak sem s ní byla doma. Akorát sme teda šly nakoupit, a Anža venku řvala "zimáááá", z nosu jí tekla nudla, ječela, slzy jí tekly jako hrachy, tak sem jí uklidnila, že už brzo budeme v teple, doma, a ona pak jenom popotahovala a hýkala "domááá, omááá, komáááá, gumááááá..." a takhle sem ji vlekla od obchodu domů. Potom sem se teda pustila do vaření jídla, udělala sem žampionovou omáčku s bramborama, a to bylo veškerý dobrodružství celýho dne. Večer volal Eda, jestli pudu do hospody, ale řekla sem, že ne. A tak šel teda Hugo, rovnou od babky to vzal do hospy, vrátil se nacamranej někdy v noci, napustil si vanu a já sem doufala, že se tam utopí.

V neděli sem dostala opar, a ani rači nebudu psat od koho. Nicméně náladu mi to nezkazilo a myslela sem si, že si aspoň užiju nedělní den, ale jaksi sem se zasekla v kuchyni, přede mnou hora nádobí, žádnej jar, situace naprosto neřešitelná, a padla na mě depka jak prase. Seděla sem na zemi, opřená o sporák, asi hodinu a nemohla sem ale absolutně nic. Žrala mě ta černá díra, kterou sem měla kdesi za plícema, nemohla sem se přes ni ani nadechnout, a nevěděla sem, jestli vůbec chci. Hugo když viděl, že mu neudělám oběd, tak šel do hospody. Mezitím sem se zvedla, a pud sebezáchovy mě donutil něco dělat, takže sem začla uklízet, což trochu pomohlo, ovšem opět mě to srazilo na kolena, když sem si k tomu pustila Eminema. Nasrala sem se a vymázla sem si ho z komplu, takový deprýsky tady nepotřebujem. Soráč, kemo.

Když se Hugo konečně vrátil, oznámil mi, že sehnal Scandalous Travelers, čemuž sem ale moc nevěřila, protože to je zkrátka nesehnatelný. Nebo - sehnat se to dá, ovšem nejsu takovej pošuk, abych si to nechala poslat z Kanady.

Nakonec se stejně ukázalo, že to byl planý poplach, protože, jak sem říkala, nikdo to tady sehnat nemůže. A tím to končí.

Mám tady ale ňáký "nový" céda, jako Chemical Brothers, Fatboy Slim, Guano Apes, tak mám zase co poslouchat u vaření. Ovšem, je to slabá náplast.

V noci se mi zdál hroznej sen, že sem si zapálila opačně cigáro.

pátek 4. ledna 2008

Sama doma

Začnu včerejškem. Uložila sem Aničku, hned usnula, tak sem se mohla věnovat svojí zábavě - teda internetu. Zavítala sem na YouTube a pustila sem si všechny klipy od Foo Fighters. Byla to sranda veliká, úplně sem se u toho řezala smíchem, ty jejich klípky sou naprosto geniální. Nejlepší je "Learn to Fly", jak hodí balík heráku do překapávače na kafe, následně přes to překapou kofí a celá posádka letadla je na kašu. No, já vím, stará záležitost. To sem poslouchala tak před deseti letama. Nicméně výborný večer. Dotáhla sem si ke komplu křupky a další půllitr vody a měla sem se fajn. Mimochodem - mají hezkýho bubeníka.

V noci sem nemohla usnout, protože furt fičel ten hroznej vichr, ale co bylo ještě horší, že se mi v noci nezdálo nic. To mě asi mělo varovat, že se dneska něco semele. Možná to eště příde.

Ráno přišla mamka a vzala si Aničku. I když sem včera psala, že chodit nemá, protože je Anža nemocná, mejl záhadně nedošel, a tak sem tady dneska sama. Trochu sem uklidila a chystám se žehlit. Furt mně není moc dobře, tak čekám, kdy propukne nějaká nemoc. Zavolala sem si o prášky, tak by mi snad měly brzo přijít. Byl úspěch, že sem doktora zastihla, většinou tam vyvolávám dycky týden, a pořád mě to přepojuje na fax. Mamka mi taky ráno sdělila, že otevřeli u nich na sídlišti novou školku s výukou angličtiny, tak sem se podívala na net, a dozvěděla sem se, že měsíční platba je litr, což je skoro to stejný jako v normální školce. Volala sem teda panovi ředitelovi, kdy probíhá zápis do školky, tak řekl, že mám přijít až bude mít dítě tři roky, že dřív neberou. No, s tím sem stejně počítala, že dám Anžu do školky až od jejích tří, takže super. Doufám, že mi ji tam vezmou, protože tím pádem proseru přihlášky do školek tady v okolí.

Po tomhle sem si pustila Talentí dývko 666 a posnídala sem u toho kafe, a pouvažovala nad tím, jak sou ty lidi na koncíkách blbí, že se cpou dopředu. Za á se tam nemůžou hýbat, za bé si zákonitě narazí žebra o zábrany. To já bych teda neudělala, nejsem hlupís. Pamatuju si, jak sme s Laurou zamlada lozily na kdejakej koncík, občas sme zachlastaly s ňákýma zpěvákama, nechaly sme si popsat trička, tenisky a občas i záda a ruce od členů kapel, a na koncertě Pink Chubby Cigar sem kapele donesla zeleninový salát (no ano, to byl jejich nápad), a dostala sem za to paličky na bubny, o který sme se pak s Laurou porvaly. To byly časy!

Jo, tak to sem trochu odbočila. Abych se vrátila k dnešku. Pustila sem si zbytek klipů Foo Fighters, který už sem včera nestihla, a narazila sem na parodii Stairway To Heaven, skvělý. Jenomže mně nějak vypadlo, kdo to sakra v tom originále nazpíval (já vím, to je trapas), tak sem si to musela najít na netu, a hned první článek byl o Led Zeppelin a o historii té skladby, jakože to bylo strašně rozporuplný ze začátku, nikdo to ani nechtěl poslouchat... a ve finále jim to zakázali hrát, protože při puštění pozpátku tam znělo něco o Satanovi, kterej číhá ve křoví na ty svoje duše, a když nebudeš vědět kudy kam ukáže ti svoje 666.

Ukázal. Dývko 666 sem měla puštěný ráno, a s tím podprahovým satanem... no co budu vykládat, samozřejmě sem si vzpomněla na Talentí Devil In The Midnight Mass, kde mají podprahově, a pozpátku něco podobnýho, to sem tady řešila pár dní zpátky. I saw you in room 202. Zvláštní náhoda. Nebo že by inspirace od zeppelinů? Těžko říct. Zkrátka úlet. Vtipné. A všichni samozřejmě popřeli, že by to tam podprahově nahrávali. Aha, ono se to tam asi "samo".

Mimoto sem se včera dívala na pořad o Lucii Bílé. Původně sem nechtěla, ale nakonec sem si řekla, ó ká, to mě zajímá, co zase Nova vytvořila za trapas. A tak sem to sjela. Checht, hrůza. To nám cpou pěkný věci. Příště se zřejmě podíváme na pořad o Helence Vondráčkové. Já vlastně proti té Bílé ani nic nemám, jenom mě sere, že je to taková klasická loutka, něco, co se dá předhodit každýmu, a neurazí to. Ano, nenadchne, neurazí. Hlas má dobrej, o tom žádná. Ale nepíše si texty, nedělá hudbu. Stoupne na pódium a odzpívá něco, co vlastně ani nejde z ní, co napsal někdo jinej (Osvaldová a Soukup, šak víme...), udělá pár xichtíků a lidi z toho jako mají být paf. Třeba se to někomu líbí, já to taky nikomu neberu, ale mně to nestačí. Objevila se tam Ewa Farna, ano, to se dalo čekat, to je naprosto stejná liga. A ty kecy! "Jsem velice šťastná, že můžu jezdit na turné s takovou velkou stálicí..." No, to byl projev, Ewko, to ti někdo poradil, ne? Celej pořad byl tak prvoplánově hloupej. Jak Lucinka pláče na své svatbě a jak truchlí po svém zesnulém příteli. Ach! A ten Venoušek, no to je teda úžasný chlapík, tak úžasný, až mu peče srdíčka, který má rád. Bože můj. Možná mi to uniklo, ale tentokrát sem tam neslyšela, jak miluje všechny lidičky z celého srdíčka.

Bohudíky sou tady ještě dobrý hudební pořady, jako je Pomeranč. Nebo Noc s Andělem, ovšem nejsem si jistá, jestli to eště běží, moc teďka té telce fakt nedám.

Ovšem dneska bude Black Books, to musím vidět. Minule sem na to čekala do půl jedný, už sem skoro měla sirky v očích, ale stálo to za to.

Koukám, že dneska byl deníček hotový kulturní okýnko. Takže stačilo. Du žehlit. Pustím si k tomu dokument o zvířatech, na který sem se ještě od Vánoc nestihla podívat. A možná si udělám oběd. A ještě sem dneska nepila, takže si fičím pro svůj první půllitr vody.

čtvrtek 3. ledna 2008

Ta lenost!

Tak. Aničku sem dala spat, a snad už to dneska bude všechno v klidu. Není mně vůbec dobře, furt je mně strašná zima, asi na mě něco leze.

Anča je taky nemocná, má furt rýmu a kašel, a hlavně je nesnesitelně protivná. Dneska vážně na zabití. Najedla se Indulony, napatlala si ju do vlasů, do uší a do očí. Počmárala se fixkou a rozmatlala si po tričku špenát. Hugo se se mnou opět nebaví. Chcou mě zabít.

Ještě že mám obutý ty tenisky. Sice sem v nich nespala, ale hned jak sem se vzbudila a vzpomněla sem si, že je mám, věděla sem, že ten den bude úžasnej. Což nebyl, ale aspoň chvilku sem si to mohla myslet, než sem vstala. Světlá stránka dneška byla, že sem nemusela jít nakoupit. Zítra bych si měla jít vyřídit řidičák a na pojišťovnu, ale fakt su ňáká nemocná, tak to nechám na pak. Ještě musím obvolat doktory, aby mi poslali moje nezbytný prášky. Což mi připomnělo, že sem si zapomněla vzít antikonti, doufám že z toho nebude "následek". Protože to bych se šla dobrovolně oddělat. A ještě bych musela řešit, který z mých nesčetných milenců by jako byl otec

V pitným režimu pokračuju, dneska sem vypila litr a půl vody. Furt taky lítám na hajzl. Doufám, že to přejde. Protože jinak bych sebou musela nosit ňáký mobilní vécko. A nebo bych se vrátila ke svýmu nepití, což by bylo určitě jednodušší. Ale zatím - nevzdávám se. Moment, du na hajzl...

Sem zpátky a před sebou mám další půllitr vody. Tohle jestli vypiju, propláchnu se na rok dopředu. Dva litry, pááááni!

Bohudíky je po vánocích a dalších takových nesmyslech. Chtěla sem napsat, že sme to všechno přežili ve zdraví, ovšem to by do toho nesměl spadat Silvestr. Laura mi furt vypisuje zážitky ze silvára, co sem dělala a nedělala... dycky mi přijde mejl zajímavého znění a se zajímavou informací. No, hlavně že ostatní se bavili. A ještě dlouho budou.

Taky sem si řekla, že bych měla něco užitečnýho udělat, tak se možná dám do přepisování povídek a pokračování Blbých rán, protože to mám chytrácky napsaný v sešitě. Protože se mně to líp tak píše. No jo, ale kdo to má pak přepisovat... to je na nic, když je člověk tak línej, až je skoro mrtvej.

Včera sem si chtěla koupit ňákej časák, ale zjistila sem, že vůbec nemám chuť číst o takových kravinách, a že u nás není časopis, kterej by mě zajímal. Bulvár si nekoupím určitě, tam bych se akorát tak dočetla kolik kilo váží Nicholson a Alice Bendová by mi zřejmě poradila, jak se starat o dítě. Též bych se dozvěděla jak má Kája Gottů vyzdobenou předzahrádku. Bez takových informací se teda obejdu, děkuju pěkně.

Časopisy pro maminky, no tak s tím už vůbec... tam se všechno točí kolem prdů, blinkánků, levandulových olejíčků, kojení, kojení a kojení a dramatických popisů porodů. Myslím, že moje mozková kapacita pojme trošku víc, snad se nepřeceňuju.

Ovšem časáky pro ženy. To je nářez sám o sobě. Protože ať se podívám do jakýhokoliv, tak je tam vaření, tipy jak uklidit domácnost, což je obzvláště přínosné (třeba když vám dojde okena, můžete umýt okna octem - ohó, to se máme!), dále tam jistě budou užitečné recepty (jako jak udělat skopová žebírka na rozmarýnu a jak zpracovat přebytečná granátová jablka - kdybyste si jich náhodou koupili příliš) určitě tam taky budou dojemné příběhy ze života (jak jakási nebohá žena kdysi ztratila svou studentskou lásku a když se po letech potkali, nechápali jak bez sebe celý život mohli být, načež se pochopitelně vezmou a sou šťastní až do smrti). Dále se jistě dozvím, jak naaranžovat květiny v bytě (tuhle zimu je v módě fialová - to jako určuje kdo??) a jak vycházet s partnerem, abysme se zbytečně nehádali (dozvím se, že manželství je kompromis a ústupky se musí občas dělat!). Taky by tam mohla být rada, jak udělat dítěti zdravou svačinu do školy a jak zapůsobit na zaměstnavatele při pracovním pohovoru. Když bude časopis ostřejšího ražení, možná se dozvím, co mám dělat v posteli, abych se pro manžela stala "femme fatale" a aby se zmítal v jednom orgasmu za druhým.

A to je všechno? Kdo to čte? Čte to vůbec někdo? Asi jo, když se to tiskne.

Dyť časopis pro ženy by sakra neměl být jenom o uklízení a vaření. To potom ukazuje, kam společnost takovou ženu řadí, to je jasný. Jenomže kdo za to může? Ty redaktorky, co tam sedí, a vymýšlejí takový blbý články? Nebo vymýšlejí články, protože to ty hloupý ženský chtějí číst? Nerozčilovala bych se, pokud by takový imbecilní časák měl titul "časopis pro hospodyňky". To ať si pak kupuje taková cílová skupina, která se na to cítí, to nikomu neberu. Ale pokud to má titulek "časopis pro ženy" a já se jako žena cítím, tak mě to uráží tou svou jednoduchostí.

Časáky pro chlapy mají daleko větší záběr. Nemyslím tím ty jejich porna Ale normální časáky. Tam přece taky nemají rady, jak spravit plot a jak opravit kapající kohoutek. Mají tam nahý baby, auta, nejnovější modely telefonů, co je novýho v hudbě, v kultuře, mají tam vtipy a přehled, co se kde děje na internetu, případně co se událo ve světě, plus nějakou reportáž.

Tak proč se mám dívat v ženských časákách na naaranžovaný kytky? Kde sou ti vymazlení chlapi, sakra?

stromek

Přicházím k baráku a potkávám Lauřinu sestru. Říká, že někde vysazují nový stromky, a hledají sponzory, jestli prý nechcu sponzorovat jeden strom. Říkám, že jo, tak mi ukazuje ňákej katalog, a já si vyberu takovej velkej, obrovskej platan. A ona říká, že musím přijít na ňáký shromáždění, že se tam jako dozvím víc, o těch stromech, a že taky ňákej můžu zasadit. Přicházím teda do takovýho velkýho sálu, venku je noc, ale tady je to osvícený takovýma divnýma zářivkama, který blikají... v sále je spousta lidí, sou ale divní, nevidím jim obličeje. Někdo řekne, že máme hrát bowling a dostaneme koule. Vůbec mě to nebaví, chci pryč. Oblíkám si bundu a chystám se odejít, ale najednou je tam tma, zhasnou všechny světla, a já sem tam sama, a je mně zima. A najednou vím, že sem v léčebně ve Whitby nerva mám strašnej strach. Vedle mě se někdo objeví, ňákej kořeň, ale nevím, kdo to je, protože ho v té tmě nevidím, jenom slyším jak říká, že se nemusím ničeho bát. Ale já začnu křičet: "To se teda musím bát, tady sme ve Whitby, tady nám nepomůžou, zabijou nás, a nikdo se o tom nedozví." A on mi zakryje pusu, ať sem zticha, říká, že hlavně nesmím křičet. Ale už je pozdě, někdo přichází. Chytne mě za ruku, utíkáme. Už není úplná tma, utíkáme prosklenýma chodbama a z venku tam dopadá měsíční světlo. Ohlídnu se za sebe a vidím ňákou tlustou ženskou, jak za nama běží, a v ruce má obrovský svazek klíčů. Doběhneme ke dveřím, který nejdou otevřít, ale potom nějak povolí, zabouchnu je za sebou a běžíme dál. Když se ohlídnu, vidím jak se hýbe klika, jak se ty dveře snaží někdo odemčít. A on mě tahá za ruku a křičí, že musíme utíkat dál, ale já říkám, že musím najít svoje růžový boty, že bez nich neodejdu. A pak vidím, jak se něco protáhlo pode dveřma, je to obrovská chobotnice, a v chapadle drží svazek klíčů.

whitby

středa 2. ledna 2008

Pink day

Dneska byl snad eště horší den než včera. Od rána mě bolela hlava, no co, to se dá eště vyřešit - dala sem si Brufeny a bylo. Ale ta blbost ! Totální vypatlanost. Znáte to - chcete psat esemesku na ovladači od videa, osolíte si čaj, chodíte po bytě a huhláte "Co sem to jenom..." a ve finále si ukopnete palec o gauč.

Ráno sem spokojeně udělala kafe, heh, prý ráno... sem vstávala kolem jedenácté, no takže to kafe... Udělala sem Hugovi a sobě, a vesele sem si u telky to kafe vypila. Přilítl Hugo, a prý ať to nepiju, že je totálně zhnilý mlíko, co sem tam nalila. Zmohla sem se jenom na: "A já sem si říkala..." Už bylo pozdě. Kafe vypito, chuťový buňky zřejmě odumřely společně s těma mozkovýma. Jája mi včera poslala po Hugovi cukroví a kyselý houby. Mňam, teda houby boží. Kdybych někdy ňáký našla, snad bych si dala i práci s tím, abych je naložila a zavařila. Jenomže já když du na houby, tak maximálně spadnu do syslí nory. Houby nikde nic. Za á bych si teda konečně měla koupit ty brýle, a za bé si je nekoupím, protože bych v nich vypadala jako pošuk. Tím sem teda houby vyřadila, a jedeme dál.

Dala sem si předsevzetí do novýho roku, že budu jako hodně pít. Protože ranní káva a večerní decko vody na zapití prášků se mi nezdá jako dostatečný pitný režim. Sem nikdy v životě nepila. Tak teď začnu. Třeba přestanu být unavená. Kdoví. Zkusím to a uvidím, a když to bude na hovno, vrátím se ke svýmu nepití. Kamoš měl jednou myš, které nedával vodu, a tvrdil, že si bere tekutiny z potravy. Myš kupodivu přežívala dlouho - do té doby, než borce napadlo vyzkoušet na ní vystřelovací padáček. Pád z jedenáctýho patra už nepřežila.

Anička pořád soplí a kašle, tak sem jí dneska v lékárně koupila kapky a čaj, a sirup... snad to přejde a bude ó ká.

Udělala sem na oběd špenát, ale bylo to fakt děsný, protože všechno mně padalo z ruk, a nikdo mě tady nechtěl poslouchat. Hugovi sem řekla, ať de s košem a Aničce ať si uklidí hračky. Šla sem teda vařit špenát, mezitím sem uklidila kuchyň a nastala panika, když sem zjistila, že mám přeladěný rádio. Hugovi sem znovu řekla, ať de s košem, a Aničce ať si uklidí hračky. Hodila sem zmražený špenát do vody, ale ňák se mi to nepovedlo, vyšplíchlo to na mě a já sem se nasrala. Šla sem naladit rádio. Nešlo to, chrčelo, až po dlouhé době sem zjistila že ladím AM. Přišla Anička. Řekla sem, ať si de uklidit ty hračky, sakra ! Uvařila sem spokojeně špenát, dokonce sem překvapila sama sebe, že se mi povedl, a chtěla sem už svolávat na oběd, ale zjistila sem, že sem vůbec neuvařila brambory. Tak sem oloupala brambory a jak sem vysypávala šlupky, tak pochopitelně z toho přeplněnýho koša vypadly. Třískla sem prkýnkem o stůl tak, že prkýnko se vymrštilo a zasáhlo zeď vedle okna. Ale odteď začlo všechno kmitat. Hugo vzal okamžitě odpadky a valil. Anička zalezla do pokoje, uklízela, a ani nevylízala. Sakra, ale je vždycky potřeba, abych si kvůli tomu utvořila další vřed?

Odpolko následoval pokec s bráchou přes í cé kvé, velice sem vypisovala jak si koupím ty Conversky, na jaře, a pak mně došlo, že co když je už na jaře nebudou mít? To by byla hrůza. Tak sem se pro ně vydala už teďkonc. Naše finanční situace sice není nejrůžovější, ale Conversky sou růžový až dost, a ty to všechno spraví. Tak sem teda jela do Tesca. Ježiš, zase tolik lidí! Co všichni blbnou? Že by výprodeje? Tak sem se vrhla teda ke stojanu s Converskama, šťastná jako blecha, popadla sem ty svoje růžový a úplně sem se klepala, jak sem byla šťastná. Šla sem za prodavačkou, která byla velice rozčilená, že ji ruším při rozhovoru s druhou prodávající káčou, a chtěla sem po ní velikost 39. "No to nevím, ty asi nemáme. Jestli tam nejsou, tak je nemáme..." Odbyla mě. A já: "Kde jako jestli nejsou? Můžete se prosimvás podívat?" Drze sem si vyžádala její služby. Načež pohnula prdelí, a odešla se mnou k regálu, kde měli ty tenisky vyskládaný.

"No já nevím, máme tady jenom pětky." Podívala se na mě znechuceně.

"Pětky sou jako co?" Chtěla sem vědět. Tady todle číslování... sem nikdy nepobrala.

"Nó, ale ty Vám budou malý. Pak sou tady ještě sedmičky, tady tydle." Ukázala mně růžový tenisky, byly to Conversky, ale bez hvězdy na boku. Přesně jak se mně o tom zdálo. Úplně přesně. A úplně stejně sem z toho byla v prdeli, jestli si mám koupit teda ty bez hvězdy. Ale né, ty sem nechtěla. A pak mně prodavačka podala jakýsi s hvězdou, že si mám zkusit tyhle, pět a půlky. Sem se na ně nedůvěřivě dívala, vypadaly dost malý. Ale nakonec sem řekla, že teda jo, že je zkusím - a byly mně úplně přesně. Sedly jako papučky. Tak sem velice šťastná šla za tou prodavačkou, že si je vezmu, a jako ať mi dá záručák. Zahuhlala "Záručák je na pokladně." Znělo to jako "Už konečně di do prdele!"

Tak sem si je zaplatila a strašně happy sem vypadla z toho zasranýho obchodu. Možná sem je měla koupit rači v Conversové prodejně, na Šilingráku, ale já sem zhnilá lozit tak daleko a vysoko. Pak sem si zašla na pizzu. Do picérky vtrhl bezdomovec, řekl nám všem, že sme kurvy, ale na každýho jednou dojde. Takže to byla kulturní vložka. Dojedla sem a vydala sem se domů. Obula sem si svoje růžový poklady, a asi v nich i budu spat.

úterý 1. ledna 2008

Silvestr jak řemen

Nejdřív to vypadalo, že nikdo nepříde, a já sem byla nachystaná, že budu doma sama, o půlnoci si otevřu šáňo, kouknu na ohňostroj a du spat. Ani sem žádnou akci nechystala, protože sem vlastně omylem zežrala chlebíčky o den dřív, tak sem to jakoby dřív oslavila, a nechtěla sem už nic organizovat. Jenomže pak zavolala Laura, že se teda staví a na silvára budem spolu. Měla sem z toho radost, jak jinak, akorát bych chtěla po svých kámoších, aby si věci trochu plánovali, měla bych jednodušší život. Někdy mně příde, že nevidí dál než do příští minuty. Tak sem teda řekla Hugovi, že se mnou nemusí být doma, že může klidně někam jet, protože já tady jako budu s Laurou. Tak se sbalil a někam odjel, prý na chatu. Uspala sem Aničku a těšila sem se, jak si s Laurou vypijeme lahvinku, pokecáme a kolem půlnoci to v největším klidu zalomíme. Mezitím se stavila Sima a řekla, že nechce být doma, protože se tam k nim má někdo stavit, nebo co... tak sem jí řekla, ať příde taky. Řekla, že možná. Pak volala Jája, že by možná s Edou přišli, ale že se ještě rozhodnou... najednou to dostávalo trochu jinej spád.

Laura se stavila tak kolem šesté. Začly sme kutit jednohubky. Vůbec sem nevěděla, kolik nás teda bude, jestli budem dvě, nebo nás bude pět... nebo co, tak sme nakonec udělaly žrádlo jenom pro nás s tím, že ostatní se případně musí spokojit s brambůrkama. Zhruba v sedum hodin sme otevřely lahvu vína. Když sme ji vypily, otevřely sme šampáňo. Zakázala sem pouštět televizi, donesly sme si kazeťák a pustily rádio, to bylo fajn. Při pití šáňa sem už byla poměrně nacamraná. Bylo půl devátý, Laura začla zívat a obě sme žgryndaly kraviny a smály sme se jak jarci. Vysvětlovala sem jí, co je to prohibice, to bylo velice přínosný, a od toho sme se dostaly až k popisu ňákýho fesťáku, a to sem zase vysvětlovala, co je "wall of death" a jak sem u toho velice máchala rukama, shodila sem hrnek, a uvědomila sem si, že teď su pěkně na plech. Načež přišla Sima a donesla rum a kolu. Nic horšího už mi nemohla udělat. Protože sme teda měly dopitý víno, šáňo a nic dalšího se v naší domácnosti nenaskýtalo, tak sem si dala toho ruma. Což sem neměla dělat, pochopitelně. Jako že tady byla Sima si pamatuju velice útržkovitě, co dělám na někerých fotkách, to bych rači neviděla, a do toho všeho přišla Jája s Edou. Vůbec nevím, jestli sem jim šla otevřít dolů, nebo co... tohle už si nepamatuju vůbec. Vím jenom, že se ňák objevili u mě doma a začli něco řešit, a pak zase odešli koupit chlast. Pamatuju si, že sem tlemila jako debil, někdo se mě na něco ptal, a mně se vůbec nechtělo odpovídat, tak sem dělala, že tam nejsu, pak sem si sedla na pohovku, dívala sem se na Simu, ta se mi najednou roztrojila, a já sem usnula. A pak si pamatuju, že vedle mě seděl Eda, objal mě a říkal, ať se vzbudím, že to přece celý neprospím, a já sem se teda vzbudila, začla sem se smát - a pak sem se poblila. Do kýblu, kterej přede mě někdo naštěstí nachystal. Pak sem si vzala svůj zablitý kyblík, šla sem si ho umýt, dala sem si ho vedle postele a poslušně sem usnula. Dycky sem slyšela, jak mě chodili kontrolovat, a měli u toho takový poznámky jako "Musíme tě hlídat, Hendrix se taky udusil blitkama..." a podobně .

Ráno mě vzbudila Anička o šesti. Laura šla na hajzl, ale jak sme se potkaly, tak sme se začly chlámat a nemohly sme přestat. Moje první věta byla: "Můžeš mně vysvětlit, jak sem se takhle mohla ožrat?" No, lochec sme chytly šílenej, tak sme šly do kuchyně uvařit si čaj a postěžovat si, jak je nám blbě. Ptala sem se, jestli Eda prudil, protože on když se nacamrá, tak se občas začne do někoho navážet, a je na zabití. A měla sem z toho trochu strach, protože se Simou se neznali, mezi sebou, tak sem nechtěla aby byla ostuda hned zkraje. Laura říkala, že po tom mým extempóre byl vyřazenej ze hry, jelikož pochopil, že tohle už netrumfne, a nebude středem pozornosti, jak je zvyklej, tak se o to ani nesnažil. Byl zaraženej jako prd, a byl klid. Měla sem radost, jak to dobře dopadlo, a řekla sem: "To byl ode mě dobrej preventivní protitah, já sem mu vzala vítr z plachet, jako v Osmi mílích. Vidělas to, ne?"

A Laura: "Ne."

A já: "No tam hrál Ene... Eme.. Emene... heh, emenems, ten... Marshal-"

Laura: "Malinovsky."

Já: "Eminem, draku."

Laura mi vykládala, co a jak se dělo, co sem všechno prospala, a že se vlastně všichni dobře bavili. Což bylo super. Najednou se objevil v kuchyni Hugo. Sem vůbec nechápala, co tam dělá. Bylo mi vysvětleno, že přišel o půlnoci. Protože se mu zastesklo po klidu domova. Přijel prý mezi kořeně, ještě se ani nevožrali, a kořínek vzal revolver, prasečák, dal tam ten jeden náboj, zatočil, dal si to k hlavě, zahlásil "Zahrajem si ruskou ru-" a vystřelil. Ohořelo mu to půlku hlavy, načež ostatním se to asi zdálo jako dobrej nápad, takže druhej boreček zahlásil "checht, to bylo drsný, teď já..." a udělal to samý. Hugovi se vůbec nedivím, že od tama utekl.

Ráno mi volala babička, abych jí poděkovala za ty peníze, který mi poslala pro Aničku. No, byla sem velice schopná vést rozumný dialog. Pak volal Eda, zrovna když sem usínala. Zvedla sem to, a hlásím "Mně se chce umřít" a na druhé straně se ozvalo "hehehe muhehe che chááááá!" a položil to. Myslím, že tímhle silvárem se budem bavit eště hodně dlouho.

Bylo to super. Sice sem to prospala, ale ostatní se dobře bavili, nikdo nepřišel k úrazu, bylo co jíst a pít, nikdo se s nikým nepohádal, a dá se říct, že to bylo relativně v klidu.