PF

Všem, kteří chodí na můj blog dobrovolně a ztrácejí čas čtením nesmyslných blábolů pošahané ženy, přeji všechno nejlepší do Novýho roku, hodně zdraví, lásky, ať všechno šlape tak jak chcete a ať se celý svět točí kolem vás!

 

 

Pořádně to všichni oslavte, brutálně zapařte a o napáchaných ostudách podejte hlášení :)))

Efa na pokračování

Včera odpoledne zasedl do lezbího baru krizový štáb antivánočního hnutí v počtu dvou kusů. Sima si zapálila cígo, vyfoukla na mě kouř a prohlásila: "Ty vole, Satan Kalous." Tím bylo shrnuto všechno vánoční zlo. Od pultu, kde se zabíjeli kapři, mě dělila jenom skleněná výloha. Sima k té hrůze seděla zádama, tlemila se a vyprávěla, jak nevalně skončilo lávstory Efy. Efa je zasloužilá dvojnásobná matka, žije s přítelem, kterýho občas zmlátí, když moc fetuje, a doma u nich zavládne zase na nějakou dobu pořádek. Podle Simy měla Efa dycky bokovky, a měla jich dost. Ale co se stalo teď, nám jemně řečeno smíchem vyrazilo chrchly z plic, protože Efa si našla borečka, kterýmu bylo šestnáct (slovy 16!) let. Takový dítě. Skoro pod zákonem. Přeskočím Simí úvahy o tom, co takovej mouňa může asi tak předvádět v posteli... a jdeme dál. Takže Efa v sedmým nebi, jak ji miluje. Dále to řekla svýmu příteli, který ji zmlátil až musela v noci volat policajty. Ještě předtím, než ho ale odvezli, jí rozstříhal všechno oblečení. Efa si nastěhovala svýho šestnáctiletýho kámoše k sobě. Týden si spolu spokojeně vegetili, než se vrátil Efin chlap. S kytkou, omluvou a novým oblečením pro Efu ve velikosti XXXXL. Asi dva týdny to pak táhla souběžně s obouma, než to zjistili mlaďochovi rodiče. Dostal doživotního zaracha. A nakládačku od taty.
"Ty vole to je blbka." Ukončila Sima polemizování nad Efiným osudem. Kousek ode mě to další kapr koupil do hlavy.
"Ještě nemám žádný dárky." Řekla sem.
"No to já taky ne." Řekla Sima. "Akorát pro starýho mám kšiltovku, tričko, kalhoty, tenisovou raketu, parfém, pro děcka kola a televizi."
Dívala sem se na kuchání kapra a přemýšlela, jestli Sima zná význam slova "žádný".
Na Vánocích je podle mě nejhorší vánoční hudba. Songa od Wham je pak vrcholem všeho. Lást Kristmas aj gejv jů maj hárt.
Koupila sem cukroví a nikdo ho nejí. Anička se po něm dokonce poblila. Eda vyhrožuje, že před Vánocema musíme ještě pořádně zapařit. Přijede sestřenka. Všude sou lidi. A na hlavní ulici ve městě stojí umělohmotný Santa, hýbe se, zvoní zvonečkem, kýve hlavou a dělá Ho Ho Hó. Stydím se jenom za to, že s něčím takovým sdílím chodník. Budu zase muset dělat bramborový salát, o kterým Hugo řekne, že "by byl lepší, kdybys tam tu mrkev nastrouhala."
Upíjela sem si teda svoje pivo, v teple baru, kde už nedělají lesby. Teď tam dělají celkem fajn chlapi. Naposled se tam strhla pěkná bitka, sekec mazec sypec. Pinkl nás pak naložil a odvezl na Vincky. Efa mu za to v autě málem zlomila hokejku, když vysedala.
Původně sme šly se Simou "na jedno". Skončila sem po čtvrtým. Zpívající chraptící u jukeboxu se sousedem, děsili sme posádku baru karaoke vystoupením. Sima se zasekla na hajzlu a nemohla ven. Vedoucí baru mi doporučil vyrazit dveře. Vzala sem si na to posilu, jakýhosi vrávorajícího chlapíka. Nemůžu se nějak zbavit dojmu, že vedoucí si ten bar rád demoluje. Minule například jak sme ukopávali tu dveřní brzdu... Sima začla flirtovat s nějakým týpkem, kterýmu potom přišla přítelkyně, což ji ale vůbec nezarazilo, a co je horší - jeho taky ne. Mně nějaký stařík četl z dlaně a druhý obdivovatel mi zpívat Aerosmith, což byl děs. Utekla sem v osum večer. Doma sem si ani nezapla kompl a hned sem šla spat. Teď zase kolem baru dlouho neprojdu.

Efa, krása nesmírná

V pátek se stavila Sima se škopkama, jakože zapaříme u mě doma. Že potřebuje pučit prachy z ní vylezlo, až se na to pivně posilnila. Když sme na balkoně vykouřily všechny cíga, postěžovaly si na chlapy a na děcka a pomluvily kde koho, sedli sme si ke komplu. Pustily sme si koncík Against Me, což je momentálně můj nejnovější objev, prohlídly sme fotky a pak sme pustily Second Life a vyžívaly se ve večerní diskotéce. Sima od toho nechtěla odejít.
Druhej den se u Simy konal večírek. Přijela Efa. Efa Brutál Bestyál. Kdo nezažil, nepochopí. Neskutečně hrubá mařka, co se směje pěkně od plic, a že ty plíce ale má sakra velký... celá je mega objemná, ale nijak se s tím nesere, spíš naopak. Oblíkla si Simí tričko s nápisem Sharks a vyřvávala, že jí ten nápis dělá brutální kozy, a ať si šáhnu, a přimáčkla si mě k sobě na prsa, a zatímco sem jenom vyděšeně zírala, protože sem byla ještě střízlivá, ošahala mi ty moje a konstatovala, že já mám podprdu zvedačku, zatímco ona má podprdu zmenšovačku, protože kdyby měla ještě k tomu zvedačku, přes kozy bysme jí neviděly do obličeje. Na Efí přítomnost sem se musela napít vína, pak už to bylo dobrý. Bylo to něco jako Eda v daleko brutálnější koncentraci. Když sme šly kouřit na balkon, vykládala, jaký má její borec koule, a jelikož jí bylo taky slyšet na plný koule, historku o koulích jejího starýho slyšel celej barák, a když se tomu následně brutálně zasmála, vyvracelo to smrky v nedalekým parčíku. Potom se chichotala tak, že ani mluvit nemohla, jenom před nama šermovala cigárem a bezmocně chrčela. Šou nebralo konce. Smíchem sme přepadávaly balkonový zábradlí. Když se vrátil Simí chlap z pařby, radši zalezl a dělal že tam není. Do toho všeho přišel Peťa. Efa byla ve svým živlu. Pustila Gány a u kuchyňské linky rozvlnila svoje tuky. Předvedla kreaci s židlí. Kreaci s hrncema. Kreaci s párátkama. A zase výbuch brutálního smíchu, který vysklil plastový okna. Drapla mě za ruku, a napolo chrochtající smíchem mi vyprávěla, jak její kamarádka je odborník přes svíčky. "Ty vole, týý vole, vona ti doporučí, jakou svíčku si máš pořídit když trpíš na studený nohy, jéééé chró, a nebo, vole, nebo vole svíčku proti hádání, volééé jachááá." Efa je prostě Efa. Jakýkoliv jiný přívlastky, přezdívky a popisy sou zbytečný. Jenom mimochodem mě napadl text: "Umí zabít prase pěstí do hlavy, nadělá príma tláču, jelita a ovary..." a Efa do toho vesele pokračovala: "Já miluju řízky, ty vole, co se hihňáš, já tak děsně miluju řízky, že se můžu posrat z toho, jak je miluju. A nikdo, nikdo nemá nárok. Já když si smažím řízky, musí být absolutní klid, to je porno vole, ty vole, ti řikám, porno. Zavřu se v kuchyni a teď koukám, jak se to smaží, a jak to voní. A teď příde starej, a von mně normálně kouká přes rameno. Chápeš to? Normálně tlemí. No co se hihňáš? To je přece děsný. Jak by chtěl taky, ty vole."
Normálně sem z ní umřela. Něco neskutečnýho. Domů sem šla ve tři, Peťa mě šel doprovodit, jelikož se bojím jak vorvaň kříže. Každopádně víc takových večírků.
Protože Sima nakoupila krabicový vína, druhej den mě bolela hlava jak sviň. Myslím, že ve třiceti už bysme měly mít trochu úroveň a na krabčáky se vysrat. Ale vysvětlujte to někomu, kdo si každej měsíc pučuje prachy.
Anička byla na mikulášské besídce, a překvapila. Byla s mamkou v přírodovědné stanici, což bylo na konec fajn. Trochu sem se bála, protože dělá hysterie například u pavouků na záchodě, ale nakonec si i hladila hada, kterýho měla kolem krku a já sem se nestačila divit. Je skvělá.

Cocktail Support Team

V pátek jsem vstávala v deset. Nemohla sem si ani uvařit kafe, protože sme žádný neměli, a tím se odstartovala celá páteční hrůza. Udělala sem si teda aspoň čaj, a plánovala si, jak si plácnu čajový sáček na pytle pod očima, abych aspoň mohla chodit kolem zrcadel a vážit si sama sebe. Anička se spokojeně dívala na krále Matěje a žmoulala u toho koblihy. Najednou se domů vřítil Hugo s Káchou a Doktorem. Na vpády nečekaných návštěv sem v poslední době zvyklá, a ani mi vlastně nevadí, protože Anička je zbožňuje, obzvlášť všechny strejdy, nejvíc Káchu. Hugo mi oznámil, že Doktor mě vezme na sociálku autem. Frflila sem, že je to zbytečný, že na sociálku sjedu emhádé, tedy sockou, aspoň to bude stylový. Ale Hugo se nedal, prej je to domluvený, a ať se dám dohromady. Poslechla sem teda, za hodinu sem byla v hromadě a mohli sme vyjet. Kácha má nový auto, jelikož to předchozí rozmlátil ještě než sem se k němu dostala, koupil si teď červenýho Nissana, a protože furt nemá řidičák, auťák svěřil Doktorovi. Jenom co sme vyjeli, zapnul Doktor rádio, z kterýho se ozýval nějaký ječák, ale né krásný ječák, ale hnusný ječící zvuk, co rve uši, asi jako když zpívá kvičí Brian Johnson, a takle brzo po ránu, to sem teda neměla zapotřebí. Zaparkovali sme na boku sociálního úřadu.
"Smí se tady stát?" Zeptal se Doktor.
"To já nevím, ty seš řidič." Rozhlídla sem se. "Ale není tady nikde zákaz stání, a stojí tady všichni, tak asi pohoda. Neser se s tím, jdeme." Vystoupila sem z auta a hnala se vstříc sociálkovým dobrodružstvím, a hlavně najít automat na kafe. Doufala sem, že se domluvím s úřednicí, aby mi dala víc formulářů, který bych nechala potvrdit najednou, abych nemusela za ředitelkou školky každý měsíc jak dement. Stoupla sem si teda do sektoru, kam patřím a čekala u dveří, zatímco Doktor zničeně padl na židli. Ze sociálky není nadšený nikdo, pokud to ovšem není rómská bytost. Odněkud vyběhla jakási nepříjemná žena, od pohledu úřednice a křičela na mě, ať si přejdu k jiným dveřím, protože na mojí přepážce mají pauzu. Zapadla sem teda za řvoucí kačou, už sem tušila, že domluva nebude snadná, o formulářích navíc se mi mohlo akorát zdát. Vysvětlila sem, že nesu papír s potvrzením o navštěvování školky.
"No jo, ale vy tady musíte dodat ještě rozhodnutí školky o přijetí." Zamžikala na mě povýšeně. "Máte to?"
"Ne." Kroutila sem hlavou. "Nikdo neříkal, že to mám přinýst."
"No to je snad ale jasný, bez toho se nikam nedostanem." Dělala ze mě blba.
"Ale mně to nikdo neřekl." Bránila sem se.
"Jak neřekl? Jo aha, vy ste tady podepisovala prohlášení. U kolegyně. Podepisovala ste to nebo ne?" Útočila žena.
"Jo, podepisovala."
"Tak ale to ste měla říct hned." Prohlídla si formulář. "Ježiši!" Nadskočila na židli. "Dyť tady máte špatný datum. Tady má být 30. 11. a ne 30.12.!"
"Tak sem se spletla, tak já to přepíšu." Natahovala sem se pro formulář.
"No to ne, jak přepíšete? To nemůžete přepisovat!"
"Jako jak jako?" Nechápala sem. "Tak to přepíšete Vy?"
"Já? No to vy byste asi měla, ne?"
Už sem nechápala vůbec nic. "Vrátíte mi ten formulář, abych mohla tu dvojku přepsat na jedničku?" Upřela sem na ni pohled zlé holky a začla sem se vytáčet.
"Ale musíte to udělat nenápadně, jenom trochu z té dvojky udělejte jedničku, né že mi tu dvojku přepíšete celou!!!"
Musela si ze mě dělat prdel, nebo co. Vzala sem si propisku, která nepsala.
"No tu si neberte, ta nepíše, vemte si tu vedle, dyť vidíte, že je na šňůrce, ne?" Logika monstra za přepážkou mi opravdu vyrážela dech. Zkusila sem přečmárat "nenápadně" dvojku na jedničku, a žena postižená vzteklinou na mě ječela: "Né, takle to nepřepisujte, ježiši, říkala sem nenápadně, jenom tomu udělejte takovej zobáček. Proboha, takhle né !!!"
Když sem odtama vypadla, byla sem docela šťastná, že další návštěva sociálky mě čeká až za měsíc.
Když sme se s Doktorem blížili k autu, stáli u něho dva flojdi. Stáli sme na zákazu zastavení. Policajt chtěl vidět doklady, dlouho zíral do techničáku a prohlížel celý auto, a já už sem si říkala, že Káchovo auto je určitě kradený, a my tam v té kose umrznem, a nejvíc mě sralo, že sem neměla čepici. Chtěli nám napařit pokutu dva litry, ale já sem pak udělala smutný oči smutné matky, začla sem meldovat o tom, že sme teďka byli na sociálce pro sociální dávky, protože máme malý dítě, a to víte, my matky na mateřské, to vůbec nemáme jednoduchý, a policajt kýval, že to fakt jednoduchý není, pak řekl Doktorovi, že by teda měl víc vydělávat, aby mě a dcerku uživil, a já sem řekla, že jo, manžel se snaží, ale znáte to, doba je zlá... Ukecala sem to na pětikilo. Řezali sme se s Doktorem těm mým kecům ještě hodinu.
Večer mi volala Sima, že Peťa dělá zase koktejlovou šou v klubu, a jestli pudu. Řekla sem že jo, protože už sem zase dlouho nikde nebyla, i když venku byla taková kosa, že by vorvaně ven nevyhnal. Nabalila sem se, že sem vypadala jako válec, trčely mi jenom oči. Na ty ještě nikdo termoklapky nevymyslel. Vydaly sme se se Simou teda do města. Na náměstí sme si daly sraz s Peťou a Luckou, kteří nám na uvítanou donesli svařáky. Stáli sme pak před klubem, svařáky v ruce, cigárko, mrzli sme a kecali.
"Zima není vůbec sexy, zatrhla bych to." Řekla sem.
"Che, sexy... " Smál se Peťa. "Víš, komu sem minulej týden míchal koktejly?"
"Tak to nevím." Přiznala sem.
"Tomu hercovi... jak on se... jo, Rosenberg."
Vyprskla sem svařák. "Prej hercovi..."
Sima se lámala smíchem. "Ježiš, ještěže sme tam nebyly."
"Jak nebyly?" Smála sem se. "Pořád chceš pořádnýho borca, mohla ses s ním aspoň vyfotit."
"Ty jo, nestraš, kdyby tu fotku viděl ten můj, tak si můžu hledat nový bydlení."
"Prosimtě." Mávla sem rukou. "Kvůli tomu, že bys měla fotku s Robertem, jo?"
"No jo, ale co on dělá taky, že jo..." Trhla Sima ramenama.
"Herca přece." Řekl Peťa.
"No jasně." Napila sem se. "Minule ses chtěla fotit s týpkem z Pulp Fiction, ale naši čeští herci ti nejsou dost dobří."
"Ty jo, ale ty sis to minule vyžrala." Řekla mi Lucka.
"S tím týpkem anglickým, že jo? To bylo příšerný." Souhlasila sem.
"Něco tak škaredýho sem už dlouho neviděla." Řekla Lucka.
"Hm, hm, byla bych nejradši, kdyby si mě lidi vůbec nevšímali, protože když už si všímají, sou to děsiví jedinci, patřící do panoptika hrůz." Řekla sem a dopila svůj svařák.
V klubu se to rozjelo tak kolem desáté, když dorazil zbytek fanouškovské základny. Přivedli dva nový jedince, jeden z nich se mi představil jako Pavlík, něco na mě zahuhlal a usnul na stole, druhýho mi představoval kamarád.
"Todle je Mat." Řekl. "Je to manažer, skutečně schopnej člověk, toho si važ. Představil bych ti ho jménem, ale já vlastně nevím, jak se jmenuje doopravdy."
Podala sem mu ruku. "To je jedno, protože jak řekl klasik, co je po jméně...?"
"Ale ale ... tohle sem tady ale opravdu nečekal." Zatvářil se manažer udiveně.
"Co jako? Že v klubu se vyskytují lidi, kteří umí číst?" Zatvářila sem se zlounsky a odcupitala pryč. Protože na mě nikdo dojem neudělá tím, že je manažer, obzvlášť když v mým žebříčku nejtrapnějších povolání se manažer dělí o přední příčky s obchodním zástupcem a revizorem.
Kamarád Zdeněk mi zase furt vykládal, jak dobře tančí, ale né na tady to co hrajou, že musí mít rychlejší hudbu, a že tanec bere hrozně vážně, a trénuje to doma před zrcadlem. Smála sem se jak urvaná z řetězu. "Jak jako trénuješ tanec? To přece... jak to s tebou hodí, tam se vrtneš, o tom to je..."
"Né né, musíš mít techniku, já se nedokážu dívat na někoho, kdo tančí, a nejde mu to, neumí to. To je děsně trapný." Oponoval mi.
"No jo, trapnej tanec je horší než žádnej tanec, to je pravda." Řekla sem. "Ale mně je v podstatě všechno jedno, já jsem hopsalka. Když mám radost, tak skáču, hopsám a kroutím se, a je mi jedno, jestli si někdo myslí, že je to trapný."
"Ale dyť se na tebe lidi dívají."
"Nedívají. Pravda je taková, že nikoho nezajímáš." Ujistila sem ho.
Během debaty o tančení sme se trochu opili, a donutila sem Zdeňka, aby mi teda ukázal svůj vypilovaný veletanec. A Zdeněk se vrhl na plac a předvedl stavění kostek. Na to sem obzvlášť alergická. Odešla sem sledovat fotbálek. Odchytil si mě manažer, a zkoušel fritovat. Zeptal se mě, jestli mám nějakou přezdívku.
"Ano. Říkají mi Vokurka, Králíček a Emo." Smála sem se.
"To není nic moc."
"Bývalo to horší. Bývala sem Vápenka, Belha a Krysa."
"Proboha, proč Krysa?" Vypadal vyděšeně.
"Protože sem chovala potkany." Odsekla sem a odešla.
Peťovi to ten večer šlo daleko líp než předtím, flašky mu tolik nepadaly a ani se nespálil. Sima balila barmana a já sem střídavě tančila a střídavě mluvila se všema účastníkama fan klubu, po čtyřech pivech sem taky poučila manažera, že největší poser manažer hudebního průmyslu byl Malcolm McLaren, a taky sem mu vysvětlovala proč.
V jednu sem usoudila, že je čas odejít, protože už sem měla dost a další pivo bych už ani nezvládla, a tak sme se se Simou se všema rozloučily, slíbily účast na další akci, a hnaly se ven. Venku na mě čekal manažer, jakože se se mnou chce rozloučit, tak sem mu řekla "zdarec" a on mi dal do ruky svou vizitku. Sem teda nikdy nevěřila, že se budu účastnit vizitkové hry, protože sem si myslela, že si to Pájka se Simou vymysleli a tohle se neděje. Ale Pájka taky tvrdil, že když dostane člověk vizitku, ze zvědavosti prostě napíše mejl a já sem tvrdila, že já bych nebyla dobrý účastník takové hry. Takže můžu zodpovědně říct, že sem se předpověděla dobře, já teda ze zvědavosti mejl nepíšu, ani nikam nevolám, ani mi vizitková hra nepřijde vtipná.

Noc má své vyvolené

Ve středu odpoledne sem se musela stavit na poštu, protože mi přišla knížka "Rádce pro začínající spisovatele, překladatele, novináře" a já nevím co ještě. Objednala sem si to pro případ, že bych se s ňákým psaním chtěla vetřít do nějakýho nebohýho vydavatelství. A tak mám doma knihu a pocit, že sem pro vydání psaní něco udělala, ale to je jako tak celý. Přečetla sem si rady, jak být dobrým redaktorem, novinářem, spisovatelem, překladatelem, ale všechno je to nanic, protože všechno znám a vím. Nejlíp se prostě člověk učí sám. Lekce tvůrčího psaní, stejně jako ostatní kurzy sou blbost. Člověk se musí vypsat, a najít se. Kurzy slibují, že naučit psát se může každý, ale o tom přesvědčená nejsem. Mě například nikdo nenaučí květnaté mluvě, používání přídavných jmen ani určité vznešenosti projevu. Stejně tak mě určitě nenaučí kurzy kreslení kreslit. No nic. Takže přečtením rad sem strávila odpoledne a usoudila sem, že je to ztráta času, ale zase mám ten seznam vydavatelství, protože co kdybych náhodou potřebovala vydělat milijóny.
Pošta hledá nějaký chudáky na přepážku. Ovšem na takový zoufalý činy je času dycky dost. Takže to sem zavrhla. Zato sem ale poslala životopis na dispečink taxislužby. Odpoledne sem jela na sociální úřad. Cesta to byla veselá, jelikož sem autobusu ukopla krytku světla u dveří. Čekala sem tam asi hodinu, pak sem vešla dovnitř, místo dvou přepážek jela jedna, no ale co člověk nadělá...., dostala sem formulář pro školku a poučení, že s formulářem budu na sociálku chodit každej měsíc. Mám radost.
Když sem šla zpátky, řekla sem si, že se nic světobornýho neděje, není o čem psát, a tak bych se měla stavit k babičce. Nakoupila sem teda grilovaný kuřata a zašla na návštěvu ke stařence. Žádný překotný řeči jako "auto vystoupilo z auta" se nekonaly, protože, ke vší smůle, když je člověk sám, babička se chová celkem normálně. Takže zase nemám o čem psat. Hrozný moment ovšem nastal, když sem vytáhla kuřata, jakože si dáme, už tak sem se se svým nechutenstvím docela rvala, ale babička je Kostěj Nemilosrdný, a tak mi začla ukazovat svůj viklající se zub. Mohutným úchopem mojí paže mě nutila se dívat do dutiny ústní, viklala si zubem, a pak mi ještě ukázala stoličky. Tahle dramatická chvíle trvala neskutečně dlouho, hrůzou mi slzely oči, a snažila sem se nemyslet na to, že mám v puse kuře. Když mě pustila, zapila sem tu hrůzu sodovkou ze zapatlanýho krýglu, který babča předtím utřela kapesníkem. Zbytek návštěvy sme strávily nad fotkama. Babička nemilosrdně archivuje fotografie z doby, kdy moje larvální stádium evidentně nevědělo, co je to vkus. Chodila sem v roztrhaných riflích, který byly popsaný fixou a propiskou, na tom sem měla většinou vytahaný svetr, na svetru jakýsi přívěšek, na krku šátek s puntíkama, jak Ferda Mravenec, k tomu martensky, milijón náramků, a ke vší té hrůze sem měla blonďatou hlavu. Nemám ráda, když na mě někdo takle nemilosrdně vybalí takový usvědčující fotky, připadám si pak jak trapák, a lituju všechny lidi, kteří se mnou v té době měli co do činění.
V pátek večer sem se domluvila se Simou, že někam zajdem. Vpadly sme do lezbího baru, kde bohudíky už nedělaj lezby (takže bar je asi potřeba přejmenovat). Nejdřív nás otravoval ožralý týpek, který se dycky přimotal k našemu stolu s větou: "Holky, nezlobte se, woe, ale já su tak vožralej...." A pak dycky následoval výklad něčeho trapnýho pochopitelně. Průběžně sme ho od stolu vyhazovaly, nejdřív slušně, pak neslušně, potom se ožralec rozhodl, že se zamiloval do Simy, pustil si karaoke a zazpíval jí Holky z naší školky. Jeho "jééé ééé héééé" muselo být slyšet až k nám domů. Potom se rozhodla jakási žena zakaraokeovat píseň od Lucky Vondráčkové, motala se po baru jak největší stár, falešná byla jak já když si zpívám v kuchyni, ba eště horší, a velice procítěně, až jí skoro ukápla slzy zpívala : "Mám strach, že se nic nevyrovná lhááááá - ááá - jaháááá - áářům". Byla sem dost málo ožralá, abych se nad tohle povznesla. Ožralec přiklopýtal opět k našemu stolu, shodil židli, Simě řekl, že ju miluje, mně řekl: "Ty nemáš křížek na krku, tebe nikdo nevochraňuje, a moc se mně nelíbíš, tak blbě zíráš." Když vysmahl, pustila sem Simě P.O.D., protože sme se furt nemohly shodnout na tom, jestli to zná nebo ne, nakonec sme zjistili, že P.O.D. trochu zná, ale nezná Sex Pistols. Což byl pro mě asi takový šok, jak když mně Eda řekl, že nezná Janis Joplin. Do baru se nahrnuli ukrajinci, aby nám nebylo líto, že sme samy, bez opruzů. Byli už pěkně namrdaní, furt nám posílali panáky, vytrvale sme je odmítaly, ovšem slušně, protože kdo si to chce rozhodit s takovýma vazbama v bombrech... Chtěla sem odejít, protože mně tam vůbec nebylo dobře, ale Sima furt že né, že má eště něco v jukeboxu, a že kvůli nim nikam zdrhat nebudem. Nechala sem ji teda, ať si to vyžere, což se stalo, když si k nám přisedli. Zavrčely sme, jako že je tam nikdo nechce, ale bylo jim to jedno, dyť jim patří svět, že jo... Jeden z nich tam začal Simu objímat a snažil se ji chytit za ruku, tak se mu vysmekla a začla na něho ječet, když nedal pokoj, tak sem se přidala, jakože ať táhnou ke svýmu stolu, Sima si stoupla a vypadala nepříčetně, jeden z nich bouchal nasraně rukou do stolu, ať si jako kurva sedne a já už sem viděla, jak na nás vytáhnou kvéry nebo minimálně nože. Naštěstí v té chvíli tam přišli ňácí jejich další kámoši, kteří je umravnili a vzali je k vedlejšímu stolu. Chvilku byl klid. Sima chladla. Týpek od vedlejšího stolu nám poslal panáky, jakože na uklidnění. Řekla sem Simě, že dopiju pivo a přesouváme se jinam. Trvala si na svým, že žádní takoví ji nevyhodí z baru, a že ona odejde až se jí bude chtít, a né proto, že ji otravují nějací parchanti. Moje heslo "moudřejší ustoupí" vyšumělo s pivní pěnou. Za chvilku přišla ruská děéévočka, teda děvka vyloženě, no ta byla jedlá. Jelikož byla taky pěkně namletá, předváděla hysterický scény, brečela, tloukla do nejbližšího ukrajince pěstičkama, kopala a nakonec po něm hodila stojan na tácky, což mělo za následek, že týpkovi rozrazila čelo. Mezitím volal Eda, kde jako su, že je mu smutno, protože Jája je na koncíku Tří Sester, a že za mnou přijede. Nadiktovala sem souřadnice a bylo mi jasný, že tenhle veřer bez nože v břiše nemůžu přežít. Mezitím nás se Simou otravoval týpek, co nám kupoval furt panáky, coly a kafe, až už to bylo otravný mega, a hádal se s náma, jestli si přisedne on k nám nebo my k němu, až sem se s ním přestala bavit, protože trapáky nemám zapotřebí. V baru byly porád otevřený dveře a zima k nepřežití, a nikdo s tím nic nedělal, tak sem se pokusila dveře zavřít, ale měly zaseklou tu zarážku na zabrždění, a vůbec to nešlo, tak sem zašla za majitelem, že jestli by se s tím něco nedalo dělat, a on řekl že teda dalo, a tak sme společnýma silama zarážku ukopli. A byl pokoj. A teplo. Když se dořítil Eda, upozornila sem ho, že tady dlouho nebudem, ať si ani rači nic nedává, že jenom dopiju pivo a přesouváme se jinam. Protože i když sem pod parou, ještě furt se mám ráda. Eda zmonitoroval situaci a nejvýš možným křičením mi oznámil, že není debil aby tady dělal problémy. Ukrajinec od stolu se otočit a řekl, že žádný problémy nebudou, když si s nima dáme vodku. Kroutili sme hlavama, že né, ale typan přitvrdil a začal nám vykládat, jak dělá kick box. Nechtěla sem se přesvědčovat, jestli kecá nebo ne, tak sme si vzali panáky, a v nestřeženým okamžiku sme je schovali za nápojový lístek. Když se další účastník páteční pařby rozhodl, že z něho bude pěvecká stár a chopil se mikráku, to už psychicky nevydržel nikdo z naší liščí.. trojky, a přesunuli sme se jinam. V dalším baru Eda předvedl taneční kreace, s kterýma měl úspěch pochopitelně, akorát Sima to špatně nesla, páč na něho eště není zvyklá, a tak zatímco já sem pískala a tleskala, Sima dělala, že k nám nepatří a posléze rači odešla na hajzl. Eda zaměstnal celý bar tím, že sháněl číslo na taxíka. Pak spokojeně přišel a oznámil, že si tágo objednal. "Můžeš být na mě pyšná, jak sem schopnej." Čekali sme patnáct minut, půl hodiny, třičtvrtě hoďky... samozřejmě se nic nedělo, nikdo nepřijel, a tak sem musela nakonec taxík objednat sama.
V sobotu sem se vydala se Simou do Labyrintu, protože tam její brácha měl mít barmanskou šou. A taky proto, že tam máme vstup zdarma, jelikož jsme VIPky. Když sme přišly, tak kolem půl jedenácté, v klubu nikdo nebyl, jenom já, Sima, Simí brácha Peťa a jeho kočka Lucka, která je fotografka a tak měla foťák velikosti menšího děla, kterej byl průběžně politej pivem a pocákanej koktejlama. Dala sem si dvakrát Cuba Libre, jedno Mojito a pivo a byla sem na káry jak jelen. O půlnoci začal klub trochu žít, a tak se Peťa rozhodl, že předvede ohňovou šou, ale trochu na něho ty hořící flašky popadaly a laply mu ruce. Utekl na hajzly aby na sebe pustil vodu a my sme hasily flašky, aby nečoudily. Trochu vyplašeně sem pípla na Lucku, jestli by neměla jít za ním, ale ta mávla rukou: "Von hoří pořád."
Potom přišli ještě nějací známí, tak pět kusů, většina pěkně na káry. Seděla sem přímo vedle barmanskýho stolku, a to jenom proto, abych obsadila jedinou barovou točící židli, což mělo za následek, že sem se pořád točila a následně sem předvedla tanečnici lap-dance, netušící, že židle je otočná. Myslela sem si, jaká je to sranda, do té doby, než si vedle mě přisedl jakýsi škaredý typan. Sima za mnou přihopsala, celá se třásla a hlásí: "To je ten herec, no, však víš kterej..."
"Ne, to teda nevím." Ujistila jsem ji, protože herce neznám, a nepoznala bych ani, kdyby vedle mě stál Dejdar.
"No ten herec, jak hrál v Pulp Fiction, dyť víš, podívej se na něho. No jak se menuje..."
Zalovila sem v paměti, kterýho herce tak znám z Pulp Fiction..."Travolta?" Snažila sem se.
"No nejseš ty kokot?" Mávla nade mnou Sima rukou a odešla.
Za hnusným hercem přišel jeho kamarád, hrozně mně připomínal krtka z Tipa a Ťapa. Fakt děsnej. Oba mluvili anglicky (což Simu utvrdilo v tom, že je to ten herec), a to už sem tušila, že je zle, a taky bylo, protože se mnou krtčí muž začal mluvit, a ještě o takových kravinách, ó bože... Dotáhla sem známýho od stolu, postavila si ho vedle sebe, a řekla sem: "Teď se mnou jakože flirtuj, nebo se aspoň normálně bav, protože nechcu strávit zbytek večera trapnou konverzací v angličtině!"
Celej večer / noc hrála trapná hudba, klasický disko, navíc dýdžej byl břídil, hrál playlist čtyřikrát dokola. Sima byla celá u vytržení a tančila na Jacksona, já sem dopíjela jakýsi dryjákový koktejl, který byl inventárně na stole (džus, bílý rum, tequila, vodka). Pak začlo hrát Run DMC, Peťa skočil na plac, začal brejkovat, točil se na hlavě a dělal ještě horší věci, to v životě nepochopím, jak je třeba možný z leže vyskočit, to mi hlava nebere a nikdy nevezme. Pak se přidal pinkl, takže se tam střídali, my sme stáli kolem a čučeli, a najednou se odněkud vyloupli dva ťamani, začli skákat taky, všichni kolem nadšeně tleskali a mně se dělalo blbě, protože sem viděla ty vykloubený kolena, ramena a hlavy, natržený šlachy a ukroucený svaly. Ve finále se odněkud vynořil tlusťoch, který mohl v objemu směle konkurovat Hugovi z Lost, a rozvalil takovej break, že nám všem spadly čelisti a po něm už se na plac nikdo nevrhal.
Domů sem dojela ve čtyři ráno. A dlouho zase budu sedět doma, protože venku je zima jako prase.

Vlčí kožíšek

Byla jsem opět flétnově doběhnuta. Zatímco donedávna v soutěži o nejhůř hratelnou skladbu vítězil Talentí Devil z toho důvodu, že sem si na konci musela vymýšlet hmaty, skládající se z půltonů a čtvrttónů, teď obsadilo první příčku Status Quo s In The Army. Do půlky skladby musím flétnu podladit, od přechodu v půlce ji musím zase rychle dat dohromady. Tomu říkám zmatení nepřítele.
Pořád se nic neděje. Jsem zalezlá doma, nikam nechodím, protože se mi nikam nechce. Zima je smrt a já jsem zkrátka mrtvá. Až na výjimky, kdy někam fakt musím, jako teďka. Musela jsem jít na dodělání tetování. Aničku si vzala mamka a my sme se s Hugem vydali do salónu. Já na ty kérky a Hugo aby si domluvit termíny, protože se tam furt snaží vetřít na dodělání ruky, ale vždycky mu tatér onemocní, pak někdo řekne, že mu zavolá a nezavolá, a tak si Hugo volá sám, a když už se domluví a má termín, tatér je zase nemocnej. Takže sme se vydali spolu. Když sme se dostali do studia, na čele sem měla smrtelný pot, protože vyšlapat schody do čtvrtýho patra, to si může vymyslet jenom někdo, kdo má na dvěřích samolepky, že je podporovaný Hells Angels. Brutalita do nebe volající. Byl tam jenom jeden tatér, kterýmu říkáme Trojka, protože se ve studiu objevil jako poslední, třetí kus. Bohužel Trojka ani jednoho z nás netetuje, takže sme věděli, že je zle.
"Jdu za Peťou, ale předpokládám, že je nemocnej, že.." Vychrlila jsem na něho, lapající po dechu.
"No jo, jsem tady sám, oba onemocněli." Naklonil se ke mně dramaticky. "Peťa dokonce blije krev."
"Ježiši." Vypískla jsem jako hysterka z Wisteria Lane. "Snad se z toho brzo dostane."
"Neboj. On to jenom dělá." Uklidňoval mě Trojka.
"To musí být teda dobrej herec, to ještě neumím, dělat že bliju krev." Uznale jsem pokývala hlavou.
"Dneska musím odejít a zítra tady taky nebudu." Oznámil Trojka. "Mám koncert, hrajeme před Biohazard." Vyprsil se. Právem.
"Vy hrajete před Biohazard? Vážně? Týý vole!" Vypískla sem.
"Mohli byste jet se mnou." Zazubil se.
Hugo zamával rukou. "Né né, to je moc narychlo."
Už sem se viděla v backstagi. "Ale jo, to... to není narychlo, to bysme mohli." Zkusila sem to.
"Je to narychlo." Podíval se na mě Hugo a tím debatu ukončil. Chjo.
"Odjakživa sem Biohazard miloval, a teď před nima předskakujeme, to je prostě bomba." Rozplýval se Trojka.
"Ty jo, splnil se ti velký sen, seš šťastný člověk." Poskakovala jsem radostí.
"Vrátil jsem se kvůli tomu z Ameriky, abych mohl hrát." Vysvětloval.
"No to je jasný, ňáká Amerika počká, ale todle, to se ti povede jednou za život, no pááni, skákat před Biohazardama..."
"Proč mně nikdo nezavolal, když jste všichni nemocní?" Vložil se do toho Hugo.
"No znáš to tady, odtud nikdo nevolá, ani není možný se sem dovolat." Smál se Trojka.
"No právě, máte tady chaos, zbytečně." Řekla sem. "Proč tady nemáte sekretářku? Mě třeba, já jsem dobrá, fakt."
"Víš co, my tady ženskou mít nemůžem." Smál se Trojka. "To prostě... tři chlapi a jedna ženská, to by bylo smrtelný, to vůbec... ježiši."
"Tak si sem vemte chlapa, sekretáře." Poradila jsem mu.
"Prosimtě, kdo je zvědavej na dalšího chlapa.." Mávl rukou.
"Pravda, bezvýchodná situace, co?" Smála jsem se. "No jo, tak my si zavoláme, a když se dovoláme, tak se objednáme."
Vyfičeli sme teda odtama a vrhli sme se na nákupy, protože mamka mi dala příspěvek, a pěkný příspěvek, na zimní výbavu, protože mám pokažený zip u bundy, a chodím rozeplá, tak ať si jako koupím něco teplýho na sebe. Už asi měsíc brousím kolem kožíšku, má to takový bundový střih, ale je to umělý kožíšek, prostě bomba, akorát že je krátký a moc to nezakrývá záda teda, a tak jsem měla dilema, navíc pod to nebudu moct nosit mikiny, protože to se absolutně k tomu nehodí, ale nakonec kožíšek zvítězil, a taky to, že v Kenvelu měli slevy, a tak sem si ho šla vyzkoušet do kabinky. Když sem si vyslíkla mikču a Hugo uviděl moje letní tílečko, málem ho trefil šlak.
"Kams jako takle chtěla jít?" Vyzvídal.
"Tak du na tetování, tam přece nepohrnu s dlouhým rukávem." Kroutila sem hlavou.
"Si ten dlouhej rukáv normálně ohrneš, ne?" Vypadal znechuceně. "Je ti vidět vzadu podprsenka."
"To vím, no a co jako, dyť je pěkná, ne?" Nedala sem se.
"By ti viděl na podprdu." Mlel Hugo uraženě.
"Ježiši, no to by toho viděl teda..." Kroutila sem očima.
Navlíkla jsem se do kožíšku. "Jsem teď krásná?"
"Byl bych daleko radši, kdybys byla o hodně ošklivější." Řekl mi na to.
Kožíšek jsme koupili. Zašli jsme na oběd a dali si kalamáry, který byly děsně hnusný, vyschlý a gumový. Pak jsme se šli podívat do hračkářství, protože chceme koupit Aničce k Vánocům panenku, ale měli jenom BabyBorn za dva litry a to do panenky nedám ani kdybych nečekaně zjistila, že jsem vnučka Donalda Trumpa.

Reality is truly scaring me

V pondělí sem naklusala na angličtinu. Jelikož sem tam už dvakrát nebyla (nojo, flink), tentokrát sem už musela. S velkým sebezeapřením sem si řekla, že teda pudu, aspoň nebudu furt čučet do komplu, a o půl devátý jsem zpátky, to nám začíná v SL rockotéka. Měla sem předsevzetí, že v angličtinářských hodinách se už zdržím hlasování, teda veškerých aktivit, protože už je to trapný... Sedla sem si teda, vybalila napůl rozstříhanou učebnici (od Lanýže), taky zelený čaj, a taky propisku, kterou si kupuju novou před skoro každou lekcí, protože ty starý záhadně mizí. Vedle mě se usadila Snaživka, vybalila učebnici, cvičebnici, slovník... a další slovník, dva diáře, sešit a složku s ňákýma papírama. Když ona se prostě tak snaží... Pak dorazili ostatní, a svižná učitelka nám oznámila, že odpoledne spala, a tak je teď fresh a dá nám co proto. Rozdala nám teda jakýsi šíleně dlouhý článek, který sme měli střídavě číst a překládat. Když sem to viděla a představila si, jak dlouho to tady bude trvat (eště článek o sportu), bylo mi líto, že nemám Second Life na telefonu. Za tu dobu bych si postavila obchod i se sortimentem šperků s blýskavýma animačkama. Takle sem byla odsouzená nudit se, což na mě muselo nechat stopy, to já se chovám jak nesvéprávná. Takže sem furt někomu skákala do řeči, prostě děs. Šprti si nezaslouží žít. Pak měl někdo přeložit větu, zasekával se na základních slovíčkách, nevěděl, co je cradle, tak sem zase znuděně přednesla, že kolíbka. Hellboy se na mě osopil, že sem nějaká moc chytrá, a jestli náhodou nepatřím do jinýho kurzu a Snaživka, která celou dobu bublala pod povrchem řekla, že tam chodím jenom proto, abych je nasrala. Já Snaživku chápu. Ona se chudák tak snaží, furt si vypisuje ty slovíčka a nakonec ji vyšplouchne někdo, kdo zná slovo cradle z textu Ugly Kid Joe - Cats In The Cradle. To nasere, to každopádně. Cestou zpátky přes město nebyl ani flétnista, ani kytarista, a bezdomovkyni, která je zimní inventář, umřel beznohý pes. Mekáč měl zavřený hajzly a potkala sem čtyři emo lidi.
Velká událost nastala v životě Kowákovic hužviček, Anička začla chodit do školky. Já sem z toho teda byla nervózní jak čuník. Ale hned první den, jak sem ji tam přivedla, si obsadila obchůdek, a nechala se česat u kosmetickýho stolečku a ani vůbec nepostřehla, že sem odešla. První den proběhl krásně. Ale druhý den když sem pro ni přišla po obědě, málem mě to stálo život. Řekla sem slečně školkové, že si du pro Aničku, teď ona jakože jasně, a nastalo hledání. Anja nebyla v ložničce, nehrála si v herničce, nebyla v jídelně, ani na chodbách. Nečetla si ani v čtecím koutku, ani přírodopisně nepřesýpala zrní. Nastala panika jak sviňa. Už sem si říkala, že ona určitě utekla někam ven na ulici, a kde my toho korýška teďka proboha budeme hledat, ježiši, dyť je malá a taková šiška, určitě ji tam něco zajede... Školková slečna se snažila působit, jakože mám zachovat chladnou hlavu, ale cvakaly mi půlky, to teda jo. Nakonec se Anča našla, okupovala s partičkou ostatních dětí záchody a dělali tam nějaký neplechy. To mi spadl teda kámen ze srdce. Ne ale na dlouho. Oznámila sem jí, že jdeme domů a nastal ryk, že i čuník Pepík by valil oči. Snažila sem se přesvědčit ostatní rodiče v šatně, že moje dítě není "momentálně" zaostalé, ale pouze unavené. Nicméně lanýž mi to neusnadňoval. Nejdřív sem se smála, jakože jsem cool matka a jen tak mě todle nerozhodí, pak sem začla jemně vyhrožovat, pak dostala na zadek, pak sem se opět bezmocně smála, pak dostala slíbený lízátko když přestane ječet, a nakonec sem ji prostě odtáhla pryč.
Hugo teď nechodí do práce, takže dneska ráno odvedl Aničku do školky, a taky ji vyzvedl. Což značí že sem spala do půl jedné. Měla bych si najít asi noční práci, ty dny sou na mě prostě moc unavující. Za většinu nepříjemností v mým životě může to, že mám obrácený denní režim. S tím se strašně blbě funguje. Přes den, kdy mám vykazovat aktivity, bych furt jenom spala. A v noci, když sem čilá, tak je mi to nanic, protože ostatní spí, a já nemám co dělat, nebo vlastně musím jít taky spat, ale to nejde, přirozeně. Takže já v podstatě sem čilý člověk, jenomže ostatní to nemají šanci zjistit :)

Tak vo co...?

Už je to lepší. Dostala sem se z toho, aspoň pro teď. Doufám a pevně věřím. I když to asi úplně dobrý nebude nikdy, ale teď už se můžu aspoň hýbat a chodit, což se mi předtím nějak nedařilo, když mě depka přibyla k podlaze kuchyně, případně k posteli. To sou fakt blbý dny. Opravdu, opravdu hnusný.

Všichni blogeři vesele valí na spídu, tak to by bylo abych se toho nechytla... Od Speedu8 mě odradily ty ampule, to se mně moc nelíbí, tak sem zkusila Up!Energy, ten už je zabalenej líp, ale nefunguje. Na mě teda ne. Hnusný je to jak rozemletej a rozmáčenej paralen. Hlasuju pro přibalení buchny pro nitrožilní aplikaci, protože tohle se pít prostě nedá. Je to drahý a nefunguje to, ještě je to hnusný, a tak sem odsouzená dál se plácat v komatu. Nedá se svítit.
Anička se rozhodla zaútočit ze zálohy. V pondělí sem přišla z angličtiny, unavená jak jezevec, těšila sem se, že si aspoň ohřeju závitky zakoupený u ťamanů na nádraží, když do kuchyně vtrhnul Hugo s podivnou otázkou: "Kdo je strejda Prcinka ze žlutýho domečku?"
Doufala sem že mi tohle vysvětlí, aby neputoval do psychiatrickýho domečku.
"Cože?" Vykulila sem oči.
"Anička říká, že za vama dopoledne chodí strejda Prcinka ze žlutýho domečku."
"Co? Strejda kdo?"
"Prcinka." Trval si na svým Hugo.
Dostala sem z toho šílený záchvat smíchu.
"No tak, kdo sem za tebou chodí? Komu říkáš Prcinko?" Nedal se.
Utřela sem si smíchový slzy. "Máš dojem, že bych někomu tak říkala? Chacha, jako... až někomu budu říkat Prcinko, je načase mě zastřelit, to už si vážně nezasloužím žít."
"Přece by si to Anička nevymyslela." Nedal se.
"Ježiš, já nevím kde to vzala. Ale je to teda drsný." Smála sem se, až sem poplivala závitky.
Pustila sem se do psaní dalšího scénáře. Původně sem to zamýšlela jenom jako krátkou povídku, kterou bych rozepsala do scénáře a obeslala různý televize a agentury a tak dál, a tohle bych přiložila jako ukázku práce. Protože furt někde někoho takovýho chtějí, ale nemám nic na ukázku, tak se neangažuju. Tak sem teda vzala tu svou povídku, ale pak sem se do toho zpracování tak ňák vrhla, až se to celý prodloužilo, nakonec sem si řekla, že na krátkou povídku je toho škoda, a že si to téma teda nechám. Bohudíky už sem se naučila pracovat v Celtxu, dokonce sem to natáhla i s češtinou a ten program je požehnáním, protože nemusím zápasit s komplem, jenom se soustřeďuju na psaní. Největší výhoda je uložení souboru do formátu .pdf, takže se to dá tisknout i z komplu, kde není naštelovaný Celtx. Pomalu přemýšlím, jestli by nebylo fajn koupit si tiskárnu. No, uvidíme.
Zdál se mně příšernej sen, že sem byla někde s Aaronem, hrozně sem ho vytočila, pak mně to bylo líto, tak sem mu dala ňáký prášky, jakože na uklidnění, a on na mě potom strašně křičel, protože to nebyly prášky na uklidnění ale ňáký drogy. No to je toho!
To mi připomnělo bývalýho, jak si skřípl zádovou plotýnku, že ani lozit nemohl. Zapřísáhlý nepráškař, nikdy by si ani nestříkl Olynth do nosu. Přemluvila sem ho s vypětím všech sil, aby byl odvážný a vzal si Brufen. Když k tomu nakonec došlo, oteklo mu z toho oko. Nenáviděl mě ještě dlouho a všude vykládal, jak sem ho chtěla zabít. Dostala sem díky tomu přezdívku Brutální Kikina.
V sobotu mi volal Eda. "Víš co? Ve Slovanu je Karibská noc. Rum párty! Ahááá, hahááá!" A vypl telefon. Neboli tohle bylo celý. Byla to provokace na téma "rumových dní", který vznikly když sme se po shlídnutí Pirátů z Karibiku s Edou pohádali, jestli je možný, aby Jack Sparrow pil tři dny jenom rum. Když naše vědecká debata nebrala konce, rozhodli sme se, že to vyzkoušíme. Hm. Z tohoto důvodu mi bylo jasný, že další "rum párty" s Edou podniknout nechcu. Chystala sem se večer zavrtat k televizi s krekrama, zmrzlinou a Friscem, když opět volal Eda, že co jako podniknem. Vůbec se mi nechtělo nic, ale pak sem si řekla, že mi to třeba prospěje, konečně vypadnout, a tak sem za nima dojela na venkov. Hned ve dveřích mě poslintal pes, Jája mi nabízela furt jídlo, na který sem ale vůbec neměla chuť, protože celou cestu v autobuse vedle mě smrděl bezďák, a Eda mi nabídl, že mě sveze na svojí nové motorce. Sice nemá řidičák, ale u nich, v Třeskoprskách, je to úplně jedno. Sedla sem si do kuchyně, něco sme tam chvilku blekotali, rozebrali sme Kese a Yvet, a nestačila sem zírat, jak nám to Kes všem natřel. Takový škaredý slaboduchý jedinec!
"Nechal Yvet a našel si novou nabíječku." Informovala mě Jája.
"Ty vogo, jak je to možný? Já sem myslela, že na sebe s Yvet zbyli, tak spolu musí být do konce života." Nestíhala sem se divit.
"Kes je teď vostrej. Normálně mě poslal do prdele." Řekl Eda.
"Tebe? Kes? Dyť tě bezmezně miluje. Já to nechápu." Trhla sem ramenama. "To je ňáký divný. Už ste viděli tu jeho novou mařku?"
"To teda neviděli." Řekl Jája.
"Ty jo, ten by nám to natřel, kdyby to byla ňáká brutálně jebatelná koc s modelčí postavou." Smál se Eda.
"A ještě by byla chytrá." Přidala sem se.
"No tak to by byl život pěknej hajzl." Řekl Jája.
"Yvet musí vyvádět." Smála sem se.
"No to teda jo." Kroutil Eda hlavou. "Na mobilu sem měl neznámý číslo, jakože zmeškaný hovor. Tak volám zpátky, vzala mně to Yvet a poslala mě do prdele."
Eda mně nalil ruma. "Když sme se teda nedostali na tu rumovou párty... "
Napila sem se a prskala jak křeček. Edovi blýskly oči. "Jo, hele, teď v Praze bude ňáká punková kapela, úplně bezva, pojedem."
"A jak se menujou?" Vyzvídala sem.
"To nevím." Vypadal překvapeně, že se ptám na takovou blbost. "Ale sou to takoví ti úplně pankáči, jak mají takový ty číra a všude ty řetězy a zpěvák měl místo přezky na pásku boxera, to bylo dost drsný, na to musíme jít. Ten pásek mě dostal."
"To já nemám ráda, na to teda nepudu určitě." Řekla sem a kopla do sebe zbytek rumu.
"Cože? Jak jako? Sem myslel, že budeš mít radost."
"Já nevím, tomu se nedá věřit. Když někdo napře tolik energie do imidže, tak většinou stojí ta hudba za hovno."
"Ale v televizi říkali, že to je punk." Nedal se Eda.
"Avril je podle televize taky punk. Prostě nejedu."
"Takže´s mě taky poslala do prdele." Zasmál se. "Ale chtělo by to ňákej schopnej koncert."
"To jo." Přikývla sem.
Vydali sme se do venkovské hospody. Byla to spíš taková lepší restaurace. Což se vyznačuje tím, že na stole je umělý kvítko a solnička s pepřenkou. Hned jak sme dosedli, povolili sme solničce a pepřence víčka, já sem obrala kytku o stužky, jednu sem píchla do hlavy sobě, druhou Jáji. Restauračka byla prázdná.
"To víš, takový to je na lontě, né jako ve městě." Řekla mně Jája. "Ale my si nestěžujem."
"No, tak jestli si myslíš, že ve městě je zábava větší, tak to ani náhodou." Řekla sem popravdě.
"Ty jo, ty kluby, to je trága." Řekl Eda. "Nebo se možná nedokážem bavit, třeba už sme staří."
"Tak to zase ne." Kroutila sem hlavou. "Když já sem byla mladá, všude byly rockotéky, a v rockových klubech se hrál rock. Teď seš rád když ti v rokáči zahrajou Lemon Tree. To máš eště štěstí."
"No jo, kluby v Brně fakt nestojí za nic."
Probrali sme ještě brněnský hospody, křesťany, sousedy, psy, sex, chlast. Mezitím jedno pivo, druhý pivo, třetí pivo, malý pivo. Ujel mi poslední autobus. Fotili sme chlapský zadky u baru. Protože Eda si to chtěl dat jako pozadí do komplu. Pak sme se rozhodli odejít. Jája už byla venku a my s Edou sme si uprostřed hospody vykládali, když si Eda všiml borečka, kterej se před náma opíral o stůl.
"Vo co, že ho neplácneš po zadku..." Zazubil se na mě.
Zachichotala sem se a pleskla sem týpka přes zadek. Otočil se na mě s mohutným úsměvem.
"Promiň, to byla sázka." Zašvitořila sem a už sem byla venku. Radši. Co kdyby si to rozmyslel a rozhodl se, že se mu to vlastně nelíbilo. Venku sme se všichni smáli jako praštění a já sem Edovi nadávala, jakej je debil, že vymýšlí takový věci, protože se pak cítím jako úchylný prase.
Protože nikdo neměl v mobilu číslo na taxíka, musela sem jít s nima do domku, abysme od tama mohli zavolat. Dostala sem zapíkaný brambory. Seděla sem si v kuchyni, lovila okurky ve sklince, a Eda se rozhodl projet motorku, která stála hned u východu z kuchyně, na dvorku, takže když startoval, zasmradil celej barák. Hrůza. Když se vrátil z projížďky po zahradě, rozhodl se, že žádnýho taxíka volat nebudem a že mě domů odveze.
"Vo co, že na tu motorku nenasedneš." Rýpal.
"Vo co, že mamku neplácneš po zadku." Řekla sem první kravinu, která mě napadla.
Eda šel k mamce do ložnice, rozsvítil, plácnul ji po zadku, zahlásil "Soráč, Janina to tak chtěla", zhasnul a odešel. Smíchem sem brečela vedle Jáji, která volala taxíka.
"Ježiši, to je trapas." Kvílela sem.
"Prosimtě - buď v klidu. Mamka je zvyklá na horší věci." Ujišťovala mě.
V taxíku sem se chovala slušně. Neptala sem se na zbraň. Zeptala sem se jenom: "A vás to baví, jezdit takle v noci? To musí být strašný. Volají si Vás samí ožralci, že jo?"

Všechno špatně

Nevím, jak začít, a nebude to veselý povídání, ale prostě takovej je život. Krutej.
Teď někdy, začátkem listopadu bych měla termín porodu, teď někdy by se Benjamín narodil. Hrůza. Věděla sem, že to bude krutý období, ale netušila sem, že až tak moc. Pořád přemýšlím, jaký by to bylo, co by kdyby a kde sem udělala chybu. Největší chyba je, že sem se s tím ňákým způsobem nesrovnala, a to už sem asi dávno měla. Největší chyba asi taky je, že sem se nerozloučila, protože nevím jak na to. Hrozný je, že si nikdo nevzpomene, a proč taky... protože pro ostatní vlastně nebyl. Nic neznamenal, ale pro mě znamenal všechno. Nikdo neřekne "pudem na hřbitov zapálit svíčku" tak jako se to dělá, když má děda výročí úmrtí, a babička ani neví, jakou má výhodu, že se o dědovi mluví, že se někdo toho smutku účastní. Připadám si jako blázen, brečím nad něčím co pro ostatní nebylo a nebude. Nedokážu se dívat na děti, pořád si říkám, jakej by byl, jaký by měl vlasy, oči... chybí mi. Tak strašně moc. Nedokážu se z toho vymotat, neumím to zpracovat. Myslela sem, že je to pryč, jenomže sem ten smutek jenom zazdila, a ono to teď prosakuje, a nedá se s tím nic dělat. Ze všeho nejvíc chci nebýt, všechno prospat a vzbudit se, až to bude dobrý, protože se mi vůbec nechce s něčím takovým bojovat, nechcu dělat že sem silná a jak všechno zvládám. Protože nezvládám. Ale snažila sem se. Sice sem celej týden pobrekávala, ale snažila sem se normálně žít, doufala sem, že se to spraví, když se zaměstnám, ale pak sem dostala šlupku - umřela nám kočka. To už mě dorazilo úplně. Dělala mi společnost, když sem bydlela sama a nikdo o mě nestál. Sice byla potrhlá, ale byla moje.
Takže tahle zpráva mě sejmula na dvě doby. Čtyři hodiny sem seděla v kuchyni na zemi a brečela, kvůli všemu, až sem z toho usnula.
Nejsou to dobrý dny.
Přála bych si, aby bylo jaro. To by všechno nemohlo být takle hrozný.

Second Life - svět iluzí se vším všudy

Koukám, že sem děsně dlouho nepsala. Se taky není čemu divit. Uvízla sem ve virtuální realitě dočista do čista. Jak podotkla mamka: "Ty seš na tom úplně závislá!" :) No jo, no. Jediná útěcha je, že mi to narozdíl od jiných závislostí, který bych mohla mít, neodrovnává játra, ledviny a neumírá mi to mozkový buňky. Akorát mi z toho puklo oko. Ale to se už spravilo.
Second Life sem začla hrát bůhvíkdy, protože už ani moc nevnímám čas. Je to úplně bezvadný virtuální svět, je tam všechno, absolutně všechno, a může se tam dělat taky všechno - teda v rámci pravidel. Takže teď mě baví tady tohle.

Zpátky do RL. Reálnýho života. Práce v betonárně mi nevyšla. Už sem to psala? Asi ne. Takže nevyšla. Rozeslala sem teda další životospisy a dostala sem pozvání na konkurs do nějaké firmy co dělá se stavebním materiálem. Bylo to na pozici junior redaktor - produktový specialista, což vůbec ani nevím, co si pod tím představit. Oblíkla sem si svůj slušňácký pohovorový obleček blbeček a vydala se do firmy. Den předtím sem ale vypila nějak moc rumu... nejdřív teda čaj s rumem, pak rum s čajem, pak samotný rum... no ráno mi nebylo nic moc. Hlavně mně ňákej pohovor byl velice jedno, protože já ve skutečnosti žádnou práci nechcu, chodím na pohovory jenom proto, abych neposlouchala řeči, že su příživník. Napsala bych že se pohovory snažím záměrně kazit, ale to vůbec není potřeba, stačí být přirozená. A říct, že mám dítě. Na což se ani nikdo nemusí ptát, to vyplývá z tříleté díry v životopisu. Takže sem přišla do firmy, kde sem čekala jak ten debil, než si to přihasí sekretářka. Když přišla, zděšení jsem málem vykvíkla. Vypadala tak příšerně, jakoby vypadla z pořadu "jste to, co jíte". Ble. Odvedla mě za šéfem. Byl to takovej týpek celkem v pohodě, ale měl takový zelený hadí oči, a to já nemám ráda. Zelený oči sou divný. Jak když na mě zírá plaz. Řekl mi ať si sednu a pak řekl: "Tam mi o sobě něco řekněte." Chjo. A já zase: "hahaha, jdete na to pěkně zhurta, co konkrétně potřebujete vědět..." Prostě jarouš. Pak mi řekl, že vlastně nemám odpovídající vzdělání, který tam jakože potřebují, takže sem nepochopila, proč sem postoupila do druhýho kola, ale statečně sem se oháněla praxí. Padaly zákeřňácký otázky typu: "na co ve své kariéře jste nejvíce pyšná" a "co se Vám líbilo na minulým zaměstnání". Padla oblíbená "jak byste se charakterizovala" a zajímavá "co myslíte že budete dělat na nabízené pozici" což byla podpásovka, protože sem ani netušila, na to se hlásím. Zablekotala sem něco o koordinaci lidí. Popovídali sme si o firemních produktech, byla sem seznámená s historií firmy a myslím, že oběma nám bylo jasný, že to je ztráta času, že na to místo mě vezmou leda ve snu. Potom proběhlo klasický... dáme Vám vědět, v případě že uspějete, postoupíte do třetího kola. No, já vím. Pak do čtvrtýho a pátýho... a až tam strávím měsíc, zjistím, že mě nevzali. Výběrový řízení jak na let do vesmíru. No, ale tímto sem splnila jakože svou povinnost dělat snahu a vydala sem se do města, kde sem měla sraz s Laurou na oběd. Laura odrovnaná a nešťastná, jelikož si se svým týpkem tak dlouho hrála na nezávislost a nezájem, až si našel jinou a Laura teďkonc kníká. Tak dlouho se střílí, až se přestřelí. Ale tak to prostě chodí. Stěžovala si, že ji děsí čas, že už by možná měla začít hnízdit, že už jí přece jenom bude třicet, a že už nestíhá ani moc mít tu rodinu, protože jaksi opožděně teprv hledá partnera. Laura má to jediný štěstí, že ji nikdy nikam nehnaly biologický hodiny. Absolutně není mateřský typ. Anebo štěstí... možná je to neštěstí. Možná je to důvod, proč se pořád tak plácá. Jenomže pravda taky je, že není genetický matroš, co si budem nalhávat, je to trága.
Pak sem skočila za Jájou, a ta navrhla, že můžem jít na oběd. Řekla sem, že na obědě sem už byla, ale že klidně zaskočím na džus. Šly sme teda do hospody a probrali život. Jája nemá děti, zato si myslí, že její dítě je pes. Eda si to myslí taky. A taky se tak k tomu psovi chovají. Zavalují mě historkama, co pes udělal a neudělal. Připadá jim roztomilý, když mě psisko oslintá od hlavy k patě, zatímco u nich v kuchyni pojídám škvarky. Komentují to slovy :"To ona tě má Bafča tak ráda". Nemůžu unýst řeči o psech, jak sou roztomilý a jak se chovají. Psi sou bezcharakterní bezpáteřníci, neznám zvíře s trapnější povahou. Sou tak bezmezně oddaní, za každou cenu, bez ohledu na to, jak se k nim člověk chová. Sou oddaní natolik, že sou schopní z té oddanosti umřít. To se mně ekluje příšerným způsobem, pes je u mě tvor blbý. Jednou si Eda stěžoval, že nemají s Jájou dítě, a blbá Yvet řekla: "Ale jaktože ne, máte přece Bafču." Což mě nadzvedlo ze židle a skoro mi puklo kamenný srdce, protože srovnávat děcko se psem, to se ve mně vaří krev. Takže sem poslouchala historky o psovi, zatímco Jája obědvala, ale tentokrát mi to nějak nevadilo. Navíc ke psovi přibyl kocourek. Takže teď mají děti dvě. Přibude historek, chjo. Jája se mi snažila vnutit kočku, ale řekla sem, že jenom přes mou mrtvolu. Možná až budu stará babka. Rozhodně tady ale nebudu zachraňovat kočičáka před tyranií Aničky, to by mi tak ještě chybělo.
Anča je teď nemocná, měla jít do školky, ale nudlí a kašle, tak doufám, že pude alespoň příští týden. Mě dneska začlo bolet v krku, jenomže já do sebe narvu Brufeny a zase to přechodím, se znám.
Dneska sem rozeslala další životopisy, skoro se bojím, že s takovou aktivitou tu práci dostanu, musím se krotit.

Teď jsem avatar

Koukám, že sem děsně dlouho nepsala. Se taky není čemu divit. Uvízla sem ve virtuální realitě dočista do čista. Jak podotkla mamka: "Ty seš na tom úplně závislá!" :) No jo, no. Jediná útěcha je, že mi to narozdíl od jiných závislostí, který bych mohla mít, neodrovnává játra, ledviny a neumírá mi to mozkový buňky. Akorát mi z toho puklo oko. Ale to se už spravilo.

Zpátky do RL. Reálnýho života. Práce v betonárně mi nevyšla. Už sem to psala? Asi ne. Takže nevyšla. Rozeslala sem teda další životospisy a dostala sem pozvání na konkurs do nějaké firmy co dělá se stavebním materiálem. Bylo to na pozici junior redaktor - produktový specialista, což vůbec ani nevím, co si pod tím představit. Oblíkla sem si svůj slušňácký pohovorový obleček blbeček a vydala se do firmy. Den předtím sem ale vypila nějak moc rumu... nejdřív teda čaj s rumem, pak rum s čajem, pak samotný rum... no ráno mi nebylo nic moc. Hlavně mně ňákej pohovor byl velice jedno, protože já ve skutečnosti žádnou práci nechcu, chodím na pohovory jenom proto, abych neposlouchala řeči, že su příživník. Napsala bych že se pohovory snažím záměrně kazit, ale to vůbec není potřeba, stačí být přirozená. A říct, že mám dítě. Na což se ani nikdo nemusí ptát, to vyplývá z tříleté díry v životopisu. Takže sem přišla do firmy, kde sem čekala jak ten debil, než si to přihasí sekretářka. Když přišla, zděšení jsem málem vykvíkla. Vypadala tak příšerně, jakoby vypadla z pořadu "jste to, co jíte". Ble. Odvedla mě za šéfem. Byl to takovej týpek celkem v pohodě, ale měl takový zelený hadí oči, a to já nemám ráda. Zelený oči sou divný. Jak když na mě zírá plaz. Řekl mi ať si sednu a pak řekl: "Tam mi o sobě něco řekněte." Chjo. A já zase: "hahaha, jdete na to pěkně zhurta, co konkrétně potřebujete vědět..." Prostě jarouš. Pak mi řekl, že vlastně nemám odpovídající vzdělání, který tam jakože potřebují, takže sem nepochopila, proč sem postoupila do druhýho kola, ale statečně sem se oháněla praxí. Padaly zákeřňácký otázky typu: "na co ve své kariéře jste nejvíce pyšná" a "co se Vám líbilo na minulým zaměstnání". Padla oblíbená "jak byste se charakterizovala" a zajímavá "co myslíte že budete dělat na nabízené pozici" což byla podpásovka, protože sem ani netušila, na to se hlásím. Zablekotala sem něco o koordinaci lidí. Popovídali sme si o firemních produktech, byla sem seznámená s historií firmy a myslím, že oběma nám bylo jasný, že to je ztráta času, že na to místo mě vezmou leda ve snu. Potom proběhlo klasický... dáme Vám vědět, v případě že uspějete, postoupíte do třetího kola. No, já vím. Pak do čtvrtýho a pátýho... a až tam strávím měsíc, zjistím, že mě nevzali. Výběrový řízení jak na let do vesmíru. No, ale tímto sem splnila jakože svou povinnost dělat snahu a vydala sem se do města, kde sem měla sraz s Laurou na oběd. Laura odrovnaná a nešťastná, jelikož si se svým týpkem tak dlouho hrála na nezávislost a nezájem, až si našel jinou a Laura teďkonc kníká. Tak dlouho se střílí, až se přestřelí. Ale tak to prostě chodí. Stěžovala si, že ji děsí čas, že už by možná měla začít hnízdit, že už jí přece jenom bude třicet, a že už nestíhá ani moc mít tu rodinu, protože jaksi opožděně teprv hledá partnera. Laura má to jediný štěstí, že ji nikdy nikam nehnaly biologický hodiny. Absolutně není mateřský typ. Anebo štěstí... možná je to neštěstí. Možná je to důvod, proč se pořád tak plácá. Jenomže pravda taky je, že není genetický matroš, co si budem nalhávat, je to trága.
Pak sem skočila za Jájou, a ta navrhla, že můžem jít na oběd. Řekla sem, že na obědě sem už byla, ale že klidně zaskočím na džus. Šly sme teda do hospody a probrali život. Jája nemá děti, zato si myslí, že její dítě je pes. Eda si to myslí taky. A taky se tak k tomu psovi chovají. Zavalují mě historkama, co pes udělal a neudělal. Připadá jim roztomilý, když mě psisko oslintá od hlavy k patě, zatímco u nich v kuchyni pojídám škvarky. Komentují to slovy :"To ona tě má Bafča tak ráda". Nemůžu unýst řeči o psech, jak sou roztomilý a jak se chovají. Psi sou bezcharakterní bezpáteřníci, neznám zvíře s trapnější povahou. Sou tak bezmezně oddaní, za každou cenu, bez ohledu na to, jak se k nim člověk chová. Sou oddaní natolik, že sou schopní z té oddanosti umřít. To se mně ekluje příšerným způsobem, pes je u mě tvor blbý. Jednou si Eda stěžoval, že nemají s Jájou dítě, a blbá Yvet řekla: "Ale jaktože ne, máte přece Bafču." Což mě nadzvedlo ze židle a skoro mi puklo kamenný srdce, protože srovnávat děcko se psem, to se ve mně vaří krev. Takže sem poslouchala historky o psovi, zatímco Jája obědvala, ale tentokrát mi to nějak nevadilo. Navíc ke psovi přibyl kocourek. Takže teď mají děti dvě. Přibude historek, chjo. Jája se mi snažila vnutit kočku, ale řekla sem, že jenom přes mou mrtvolu. Možná až budu stará babka. Rozhodně tady ale nebudu zachraňovat kočičáka před tyranií Aničky, to by mi tak ještě chybělo.
Anča je teď nemocná, měla jít do školky, ale nudlí a kašle, tak doufám, že pude alespoň příští týden. Mě dneska začlo bolet v krku, jenomže já do sebe narvu Brufeny a zase to přechodím, se znám.
Dneska sem rozeslala další životopisy, skoro se bojím, že s takovou aktivitou tu práci dostanu, musím se krotit.

Peklo na zemi

Nedávno sem vysvětlovala Hugovi, proč se bible nedá brat vážně. "Kdyby celosvětovou potopu přežil jenom Noe se svou rodinou, znamenalo by to, že potomci jeho dětí by se museli množit mezi sebou, vznikaly by teda další potomci ze vztahů bratranců a sestřenic. Z toho musí vyplývat, že všichni na světě by byli dementi nebo degeni."
"Ale dyť sou." Řekl na to Hugo. Kolikrát člověk nemusí vůbec studovat filozofii, aby měl ve všem jasno.

Pátek byl příšerný den. Vydali sme se ve složení já, Anča, mamka a taťka do jakýhosi nákupního centra, protože tam měl vystupovat Michal z kouzelné školky. Už dopředu sem tušila, že to bude peklo, ale z toho, co se dělo, by měl Dante inspiraci na další dvě publikace. Dorazili sme dřív, takže sme nechali Anju plácat v balónkovým bazénku, potom sme se přesunuli do dětskýho koutku, kde mělo začít šou. Před koutkem se shromáždil šílený dav, který se ukázal být ještě šílenější při vpuštění do mikro šatny, kde začal zuřivý boj o obsazení skříněk. Držela sem Anču v náručí a vytřeštěně sem ji bránila před umačkáním. Musely sme se probojovat k jakýmusi trapnýmu stolečku, kde probíhala registrace dětí, což sem absolutně nepochopila. Když sme se vymotali asi po půlhodině z té příšerné situace (oproti tomu by byl hardcorový koncert bezpečný místo pro život), sedla sem si zcela vyčerpaná v dětským koutku, zatímco Anča se motala na kolotoči a mamka sháněla brčko do Fruka. Po čtvrthodině, kdy sem musela poslouchat jekot hysterických matek a ústrky rozmazlených fracků, kteří se museli nutně sklouznout po tobogánu, který měl vlez za mýma zádama, nám oznámili, že pro velký zájem se šou přesouvá do jiných prostor nákupního centra. Byla sem vzteklá jak rosomák nakažený vzteklinou. Přesunuli sme se teda k pódiu, kde zůstala Anča s mamkou, a my sme šli s taťkou do potravin koupit salám. U pokladny jakási ženská přede mnou měla zřejmě nutkavou potřebu vykládat si s prodavačkou a vyklopit jí v kostce veškerý problémy pramenící z nákupu hlávky zelí. Houkla sem na ně, aby to zkrátili, že spěchám, a bylo mi doporučeno, ať si přejdu k jiné pokladně. Nakonec sem si teda zaplatila dvacet deka vysočiny a minerálku a vrátili sme se zpátky k pódiu. Vystřídala sem mamku a sledovala s Aničkou vystoupení, který už naštěstí končilo. Nakonec sem se ještě stavila v prodejně tý mobajlu pro veleslavný drát, který nikde nemají. Prodávající holka mě furt napínala, jednu chvíli tvrdila, že ho mají, pak zase že né, pak šla prohledat skříňku, pak zavolala borečka, a nakonec řekli, že drát není. Neschopnost na všech frontách.
Když sem se dostala domů, byla sem šťastná jak tuleň. Měla sem asi hodinu na regeneraci, protože pak sme museli vyrazit se Simou do města navštívit novej klub. Přišly sme tam jako první. Asi to bylo tím, že sme tam vlezly v osum a klub se otevíral až v devět. Ale nechali nás tam, i nám nalili, a ještě sme dostaly VIP karty. Sima zase hořekovala nad životem a nad svým teplým chlapem. Snažila sem se to poslouchat, ale už mě to ňák nebaví, navíc se na to nedá moc co říct.
"Už vím, proč si mě nikdy nechtěl vzít. Je to děsný. Můj celoživotní sen je mít krásnou svatbu, abych měla krásný šaty, a krásnej dort, a všude kytky, a hezkej účes, a všechny ty věci kolem, a nakonec žiju s teploušem." Hrkla do sebe zbytek vína a objednala další.
"Já sem nikdy neměla svatbu jako prioritu, mě to moc nebralo. Za největší romantiku bych považovala to, kdyby mě někdo vzal do luxusní restaurace, já bych měla krásný večerní šaty-"
"Cha!" Vyprskla Sima. "Ty, jo?"
"Už ti nic neřeknu." Urazila sem se. "Ty tomu hovno rozumíš, na žádné dobré večeři si taky nikdy nebyla, maximálně v Majáku na smažáku."
"Já bych si na luxusní večeři dala tofu." Zasnila se Sima.
"Tofu? Ježiši. Já bych si dala humra. To sem nikdy nejedla."
"No jo, humr musí být dobrej. S čím se to jí?"
"Já nevím." Trhla sem ramenama. "Asi s hranolkama."
"Já bych řekla, že spíš s ňákým salátem." Krčila čelo v mohutným přemýšlení.
"S tofu." Smála sem se.
"Ty vole, víš jak je tofu dobrý?"
"Né, to nevím."
"No to chutná jako... jako tofu."
"To je výborná informace."
"Jedla sem to v Řecku pořád. Samej salát a tofu, a olivy."
"Mohla bys být vegetarián." Navrhla sem.
"To bych klidně mohla." Přikývla.
"Tak to já bych nemohla. Na to nemám sebekázeň, a nejsem důsledná. Já bych nemohla. A proč bych to taky dělala, že..."
"Třeba bys tím zachránila zvířata."
"Zachraňovala bych oko smutné velryby. Nedávno sem měla žraločí stejk, vůbec to nebylo dobrý."
"No vidíš. A umřel kvůli tobě žralok."
"No tak kvůli mně né, já sem z něho vyhryzla jenom dvě filetky. Bez toho by ještě žít mohl."
"Kdyby on z tebe vykousl filetku, tak ty už bys žít nemohla."
"To záleží na druhu žraloka. Nevím, z jakýho druhu se dělá to filé, ale Velký Bílý to pravděpodobně nebude."
"Myslíš, že bílý žralok má bílý maso?"
"No asi jo, ten můj stejk měl taky bílý maso."
"Seš ničitel životního prostředí." Udeřila na mě Sima.
"No, to víš že jo. Každej je. A já navíc netřídím odpad, vlastním ledničku, do popelnic házím neslisovaný PET láhve, a taky vybitý baterky. Aničce kupuju jídlo u mekdonalda, žeru žraloky, a nechystám se vysadit žádný stromky v okolí bydliště. Jsem neekologický prase."
"Seš." Přikývla Sima, která měla na hlavě tolik laku, že množství ozónu který při tom vyfičelo, muselo zbortit polovinu Antarktidy.
"No zato ty seš ekolog jak sviňa. Zřejmě stejnej případ jak týpci z Anti-Flag. Samý ekologický rozumy a při vystoupení vyblikají tolik elektřiny, že Dolní Kotěhůlky by tím svítily měsíc. A mimochodem - ta tvoje pojízdná rakev taky nejezdí na vodu."
"Moje auto jezdí na plyn." Slavila Sima triumf.
"Hm, to je terno." Zakroutila sem očima. "Už mě to tady nebaví, měly bysme se někam přesunout."
"Kam jako?" Zeptala se.
"Já nevím, tak do ňákýho klubu. Do Melodky třeba."
"Né, tam se mně nechce. Proč mě nikdy nevezmeš tam, jak chodíš s Jájou?"
"Myslíš Faces. Tam tě nevezmu, protože je tam nuda. Hrajou tam diskofilní trapárny."
"Ale s Jájou tam chodit můžeš. Proč mě tam nikdy nevezmeš?"
"Protože ti říkám, že je to tam strašný."
"Ale s Jájou tam chodíš."
"Né, to teda né. Jenom když se tam náhodou octnem..."
"Tak já se tam chcu taky náhodou octnout. Proč si mě tam nikdy nevzala?"
"Ježiši, Simo-"
"Tak dem." Uzavřela to. Abysem předešla dalším výpadům, proč někam chodím s Jájou a né se Simou, odsouhlasila sem, že se teda obětuju a ukážu jí, jaká je Faces trapárna. Zaplatily sme teda vína, sbalily VIP kartičky a přesunuly sme se do Faces. Stouply sme si k baru a daly si piva. Hudba hrála trapná, přesně jak sem předpokládala. Barmani se snažili vyhazovat flašky do vzduchu a dělat šou, ale furt jim něco padalo, o bar se tříštily sklinky, cákala na nás šťáva z nařezávaných limetek a semtam sme musely uskakovat před chrchlama lítajícíma z horní galerky, kde se puboši snažili poflusat to dění dole. Přišel za nama barman, donesl nám kostky ledů a že se mu máme strefit do kalhot. Sima se trefila, já sem se mohutně napřáhla a trefila sem týpka do krku. A to sem kdysi měla dobrou trefu, dokonce sem chodila do střeleckýho kroužku. Vybojovaly sme si tím ale dvě lízátka. Sima furt skučela, že si chce někam sednout a já sem navrhla, že si pudem sednout na bazén, ale to neprošlo, protože sme se ani jedna necítily dost stabilně, což je pro vysedávání na rantlíku bazénu dost blbý. Daly sme si ještě jedno pivo, a týpci vedle nás, co měli kolem krku stříbrný řetězy, a byli značkoví od hlavy po paty, a taky značkově blbí, začli mět na nás hemzy, jak je strašně trapný, že pijeme pivo, že to jako vůbec není IN. Sima řekla, že možná to trapný je, protože přece jenom sme na cocktail party, a já sem řekla, že kvůli ňákým bezpérákům si nebudu dávat Cuba Libre, a že je to stejně všecko trapný, a že pudem jinam. Sbalily sme se teda a přesunuly se do Livinu. Tam to bylo eště horší než nejhorší. Strašně moc lidí, plno divných obrejlených studentíků, kteří se na tanečním placu vrtěli jak žížaly v křeči, sednout si bylo absolutně nemožný, a situace se nám zkomplikovala, když Sima chtěla na hajzl, ale před záchodem stála fronta jako před obchoďákem při povánočním výprodeji. Navrhla sem, ať de na chlapský hajzly, ale to zavrhla, a vyžadovala, ať s ní čekám ve frontě na dámy. Situace byla zoufalá, a tak sem se uchýlila k nouzovýmu řešení, Simu sem vhodila na pánský hajzly a držela sem dveře, aby nemohla ven. Vzdala to a šla se poslušně vyčůrat mezi chlapy. Na chvilku sme pak šly tancovat, ale mě to tam přestalo bavit, protože se na mě lepili lidi, a zavelela sem k ústupu, jakože si musíme dat něco na pití. Teda - poslala sem tam Simu, stoupla sem si ke schodům a škodolibě sem pozorovala, jak se snaží dostat k baru. Na pití se čekalo ve třech řadách za sebou, ti v předních pozicích byli namáčknutí zadníma řadama a horkotěžko si snažili dělat místo na dýchání. Sima tam stála ňákou dobu, a nevypadalo to, že bych se piva v nejbližší době dočkala. Vytrhla sem jí peníze z ruky a vecpala sem se až k baru, do první řady, kde sem borcům pošlapala nohy, ti se na mě nasraně dívali, jakože co tam dělám.
"No co..." Křičela sem na ně. "My taky chceme pití."
"Ale snad se sem nemusíš tak cpat, ne?" Zahlásil borec nalevo.
"No to teda musím, protože kdo se nerve, nic nedostane."
"Ale vždyť život přece není takový boj." Poučil mě typan z prava.
"Je." Vyvedla sem ho z omylu. "Kdybych se sem nenacpala, furt bych stála vzadu, v páté řadě, a ještě hodinu bych čekala, než mě někdo pustí. Což se nestane, protože nikdo tady zase takový gentleman není, že..."
Za chvilku sem teda byla zpátky s pivama a mířila sem ke stolu. Jeden vypadal docela obsazeně, ale zeptala sem se borečků, jestli by se mohli trochu svraštit a hned sme měly místo. Byla sem natočená k borcům zádama, protože kdo o ně stojí... a bavila sem se se Simou, která tvrdila, že Jamiroquai neumí zpívat. Někdo mě dloubnul do zad. Otočila sem se. Borec na mě zařval: "Ty kérky, na těch rukách, to je pravý?" To sou takový otázky.. né, to sem si nakreslila fixkama.
"Jo, je." Řekla sem.
Borec ohrnul rukáv a ukázal mi svou kérku. Jakousi mrňavou trapárnu. Ukázala sem mu svou trapárnu na rameni, protože to vypadalo podobně. Ukázal mi ještě nějaký vytetovaný centimetrový křížek na noze. Ukázala sem svou kytičku přes celou nohu a završila sem to kočkou na druhé noze.
"Prohráls." Zahlásila sem nakonec.
"No to jo, to sem neměl začínat. Ale divej, teď ti ukážu, jak vyhraju v páce." Chytl kořínka naproti a začli se přetlačovat. Otočila sem se zpátky k Simě. Jsem mohutně strašně a strašidelně unavená z blbců. Dušička mi plakala tou krutou beznadějí, že snad na světě neexistuje nikdo, kdo by mě něčím dokázal mile a příjemně překvapit, například že by mi třeba koupil pití a vykládal něco smysluplnýho nebo vtipnýho, a nechoval se jako prase. V životě sem nepochopila, jak někdo může jít do klubu nebo na diskotéku někoho sbalit, protože ta evidentní nadrženost, co z těch borců odkapává, je tak sexuálně odpudivá, že to může překousnout jenom největší zoufalkyně. Už mě unavuje takový prostředí, furt to stejný a furt ty stejný typy lidí. Jenomže jak z toho ven, a kam...?
V sobotu vzal Hugo Aničku pryč, ke tchánovcům a já sem prospala celý odpoledne a večer. Dopoledne sem se ale dívala v televizi na slovenskou hitparádu, a tam je perfektní, že jak valí ty písničky, tak dole je překlad, jakože titulky. Chvilku sem na to zírala, a říkala sem si, jak to vypadá hrozně a trapně, když se tam kroutí Rihanna a dole běží titulky jako: Uvolni mě z tohoto prokletí, snažím se zůstat krotká, ale musím pořád bojovat, nemůžeš jít, jít, jít, myslím, že jdu oh, oh, oh.... Prostě děs. Pak tam ale dali Viva La Vida od Colplay, a to mělo tak výbornej text, a celý to zpracování, že mě to normálně rozdrobilo na malý kousíčky, jako keksík. To mě teda dostalo poměrně hodně. Když člověk nečeká nic a dostane moc, tak je to fajn. Na večer sem si stáhla film, O rodičích a dětech, o kterým sem si už dopředu říkala, že to bude sračka jak dělo, protože znám to... ale zase sem byla příjemně překvapená. Fakt povedený, jenom si to tak plyne v takovým milým povídání, je to pěkný. Po dlouhé době konečně něco, čeho člověk nelituje, že si to pustil. Abych si zase ale moc nemyslela o české kultuře, tak sem se podívala na film Chyťte doktora, a vydržela sem se dívat prvních deset minut, pak sem to musela smazat.
Hugo mě furt přemlouval, ať se trochu zajezdím, že si pak vezmu Káchovo auto, tak sem se rozhodla, že jo, a že vyjednám s taťkou aby se mnou ňákou dobu jezdil po městě, než to zase jako budu umět, ale než sem stačila svůj plán uskutečnit, Káchovo auto je rozsekaný na cucky. Takže nic. Kdo zaváhá, nejede.
V neděli sem napsala domácí úkol do angličtiny, uvařila kuskus se sépiema a upekla buchtu s jahodama. Dokonce sem i vyprala a pověsila prádlo, a světe div se, i zametla předsíň. Aby toho pořádku ale nebylo moc najednou, v Ančiným pokojíku sem nechala bordel, který je tam permanentně, a je jaksi zbytečný to chtít měnit.

Optimismus je nedostatek informací

Přestává vegáč, nastává chaos. V pondělí sem měla fofry. Zkusila sem jednat s úřadama. Volala sem na úřad práce, jak mi poradili na sociálce, abych se dozvěděla, jak to bude s pobíráním rodičáku, případně kam mám jít nahlásit školku, aby mi nevznikly ňáký dluhy, protože známe je, gaunery. Týpek na telefonu byl otrávenej jak malajskej šíp a řekl mi, že neví, proč tam vůbec volám, když patřím na sociálku jinam, a tam si jako mám volat. Řekla sem, že tam sem volala, a řekli mi, že si mám zavolat na pracák, tak teda volám, a ráda bych věděla, jak je to s tím rodičákem. Řekl, že neví, kdo mi dal na ně kontakt, a kdo to byl, a jestli mám někde poznačený jméno ženský, která mi řekla, ať si zavolám k nim. Nasrala sem se, a řekla sem mu, že nebudu dohledávat žádný jména, a že zbytečně protelefonovávám peníze, nikdo mi nechce nic říct, a já potřebuju informace. Řekl, že si teda ode mě vezme telefon a někdo mi zavolá. Volala teda hned ženská, z původní sociálky a ptala se mě, proč sem volala na pracák, když tam na vyřizování takových věcí nemají informace. Ježiši. Nakonec sem zjistila, že to s těma školkama není tak jednoznačný, že musím pro jakejsi papír k ředitelce školky, a pak s ním zajít na sociálku, a oni se pak podle toho rozhodnou. Volala sem do firmy, kde sem byla na tom slavným konkurzu. Slečna sekretářka mi rozverně oznámila, že se jí ztratila moje složka. To je záhada Blair Witch, moje složky, data, dokumenty a podobně se záhadně ztrácejí všude. Řekla, že sem postoupila do druhýho kola a že mám přijít na zkušební den, odpoledne mi ale napsala mejl, že už někoho mají. No tak nic. Zatím furt posílám životopisy, ale vidím to tak, že od listopadu budu vesele vysedávat na pracáku. Hugo sehnal práci, nastupuje od prosince, což je fajn. Ještě k tomu dostane odstupný, a to je eště božejší. Lauře dopadla dobře operace, výsledky sou rakovinově-negativní, naštěstí. To je hodně dobrá zpráva. Zašla sem do školky, abych vyzvedla ňáký papíry, co sem potřebovala. Dostala sem papíry, který sem nepotřebovala, jakože papír o rozhodnutí změny školkové jídelny, na kterým ale nejsou ani uvedený kontakty, kde objednávat obědy. Nedostala sem potvrzení pro sociálku. Zato musím s Anjou k doktorce pro potvrzení, že je zdravá. Volala sem neurologovi, aby mi poslal recept na prášky na hlavu, řekl, že jo, ale už je to týden, a prášky nikde. Nevím, jestli sem to vyhodila s volebníma lístkama, nebo to neposlal. Chjo. V úterý odpoledne mi volali z nějaké firmy, že sem prošla do užšího výběru a mám se druhej den dostavit na pohovor. Mezi rozvařeným květákem a bramborama sem marně hledala propisku, abych si poznačila adresu, druhou rukou sem zakrývala Aničce pusu, aby nebylo slyšet "Oggy je mrtvej, mamko, je mrtvej..." do toho sem dělala na Huga gesta, aby vypnul rádio a když sem všechno nakonec vyřídila a slíbila, že přídu, zjistila sem, že vůbec nevím, co za firmu to bylo. Složitě sem to teda dohledávala na netu, až sem nakonec zjistila, že to je betonárna. Pak mi svitlo, že sem odepisovala na inzerát na dispečerku. Ve středu sem se teda dopoledne vypravila do betonárny. Cesta tam mi trvala hodinu, protože pracoviště se nachází v zóně skladů a továrních hal daleko za civilizací. A tam míří pracovat lidi bez maturity. Vylezla sem ze šaliny a dala se vstříc prvnímu skladu, kterej sem uviděla. Což byla chyba. Protože kdybych se otočila, viděla bych, že betonárna stojí hned za mnou. Takže sem se vydala směr "špatný směr", prošla sem přes sklady nábytku, prodejny aut, zahrádky, spediční firmy, ňáký továrny, a adresa, kterou sem hledala, stále v nedohlednu. Nehledě na to, že sem měla čtvrt hodiny zpoždění. Když sem čučela na Jaguáry, zahučela sem do kruté kaluže a měla sem totálně mokrý nohavice. Myslela sem si, jaká je to katastrofa, že jako přídu na pohovor jak debil, ale to sem eště netušila, co mě čeká. Když sem ušla tisíc mil, těch tisíc mil, přeskákala sem přes čtyři silniční pruhy na druhou stranu. Měla sem hledat číslo 120. Byla sem u čísla 105, což byl zahrádkářský domek. Ušla sem nejmíň kilometr, píchalo mě v boku, a dopracovala sem se k číslu ... 105b. Další šílená štreka a prodejna motorek... 105c. Už sem skoro brečela. Kolem jezdily nákladní auta a troubily na mě. Byla sem vzteklá. Konečně sem našla firmu. Napsala bych, že hurá, ale bylo mně všechno jedno. Na vrátnici sem se zeptala, kde bych našla vedoucího. Vrátný mi ukázal blátivou cestu, po které jezdily náklaďáky, a poradil mi, že "na konci cesty, jak je ta budka, třetí nebo pátá, tam ho najdete." Super. Ještě sem dostala radu, ať dám bacha na auta, a nezajede mě míchačka, to by prý byla škoda. Došla sem na staveniště, a zeptala se bagristy, kde najdu vedoucího. Ukázal mi budku číslo pět. Když sem konečně stála před kukaní, provedla sem zběžnou sebekontrolu. Rifle zaliskaný od blata až ke kolenům, boty nebyly vidět (hlavně, hlavně že sem si koupila nový). Uřícená sem byla jak sojka a v oku sem měla tik. Pan vedoucí když mě uviděl, vypadal velice pobaveně. Omluvila sem se, že jdu pozdě. Řekl, že s tím se počítá, protože tohle nenajde nikdo napoprvý. Posadil mě ke stolu, a já sem byla fakt ráda že sedím, ani sem se nesnažila dělat dojem, jenom sem oddychovala. Řekl mi něco o práci, kterou bych dělala. Všechno sem odkývala, že není problém. Pak nastal výslech. Byl to rozumnej a férovej chlap, neponižoval mě nesmyslama typu "proč ste si vybrala naši firmu" a podobně. Zeptal se mě, jestli kouřím. Řekla sem, že jo. "To je fajn, všichni tady kouříme." Zaradoval se. Zeptal se, jestli mám děti, že se to musí zohledňovat v platu. Řekla sem, že dcerku a hned sem dodala: "Mně je jasný, že se mě teď zeptáte, jestli mám hlídání, tak mám, to mám všechno zařízený, mojí práce se to pochopitelně nedotkne.." Začal před sebou mávat rukou: "Né né né, o to tady vůbec nejde, všichni tady mají děti, s tím se počítá. Ale chci Vás upozornit, že se tady občas dělají soboty, takže přijdete o pár víkendů s rodinou. Ale není problém vzít dítě sem, chlapi to tak dělají a děcka sou nadšený, mají tady největší pískoviště široko daleko." Ukázal na stavbu. Pak se mnou probral platební podmínky, kde sem vypoulila oči, vážně víc než slušný. Potom se začal trochu kroutit a řekl: "Víte, já Vás nechci přivést do rozpaků, ale chtěl bych, abyste byla připravená na to, že kdybysme Vás vzali, musíte si poradit tady s těma chlapama. Oni sou jak urvaní ze řetězu. Tady není skoro žádná ženská, takže budou na vás pískat, troubit, budou si Vás dobírat... oni sou fajn, jenom je potřeba s nima prostě umět občas vyběhnout." Smála sem se. "To svedu. Dělala sem ve skladech, se samýma chlapama, tohle sem zažila. Není problém." Nakonec teda řekl, že mi dají vědět. Že to musí ještě předložit šéfovi, a ten udělá konečný rozhodnutí. Říkal, že na inzerát se jim přihlásilo padesát lidí, na pohovor jich pozvali pět, z toho jednu už vyškrtl. To je celkem dobrý skóre, dostat se do výběru pěti z padesáti na základě praxe. I kdyby mě nevzali, tohle mi trochu zvedlo sebevědomí, že to se mnou na trhu práce není tak marný. Cestou domů sem si koupila grilovaný kuře, který sem nejedla nejmíň rok, a bylo děsně dobrý. Brácha mi dneska odlítá na Zéland, což je pro mě docela smutný, ale přeju mu to. Anička na sebe překlápí prádelní koš a říká, že je želva.

Školka, práce, nákupy

Hlavu mám jak pátrací balón. Jelikož i internet při sdělování informací selhal, rozhodla sem se zavolat na náš sociální úřad a zjistit, jestli budu nadále pobírat mateřskou, i když dám Anju do soukromé školky. Nebyli mi to schopní říct. Nechápu, čím se odbor Mateřských školek teda zabývá. Převeleli mě na pracák, ať se zeptám tam.
Ve čtvrtek mi volali z jedné firmy, kam sem se vtírala jako sekretářka, ať se teda dostavím na pohovor. Zjistila sem, že nemám co na sebe. A to fakt není trapná fráze. Protože když nepočítám mikiny s emařskýma kočičkama, případně nášivkama PUNX NOT DEAD, tak nemám co na sebe hodit. O tom, že nevlastním halenku, nebo aspoň ucházející tričko, se ani nebudu ňák zvlášť rozepisovat. V botníku mám tenisky nebo černo-růžový botasky. Zamířila sem teda za barák k ťamanímu stánku, že se du sekretářsky oblíct. Z věšáků na mě bafaly halenky s ramenníma vycpávkama a ňáký šílenosti, co měly pod krkem fiží (žabó, boa - nevím, jak se ta otřesnost nazývá). Dále na mě zíraly nechutnosti s límečkama a absolutně děsivý pruhovaný korzety. Svetry neměly o moc lepší skóre. Boty taky nebyly terno, nic co bych si koupila dobrovolně, ale zainvestovala sem dvě kila do balerín na vyšší podrážce. Ježiši. U dalšího stánku sem si vyzkoušela upnutý hnědý svetřík. Ťamaní žena kolem mě skákala a nadšeně pištěla, jak mi to sluší, ale já sem si připadala jako obtáhnutý hovno. Byl ale levnej, tak sem si ho nakonec vzala taky. Pak mi došlo, že do těch blbých bot potřebuju ňáký ponožky, asi silonový, protože tam nenacpu třeba ty svoje froté růžový, a tak sem si šla koupit do drogerie silonový ponožky, a zeptala sem se prodavačky, jakou mají velikost. Zírala na mě jak z divokých vajec. V životě sem nic takovýho nekupovala, ani nevím, jestli se to má prat, nebo rovnou vyhodit, jestli se to recykluje, nebo jako co. Kvůli ňákýmu blbýmu pohovoru kolik se na člověka nabalí starostí.
Doma sem tu nádheru navlíkla na sebe a stoupla sem si před zrcadlo. Kombinace svetříku a balerín byla vražedná. Bylo to, jako bych si ze sebe chtěla udělat prdel. "A je to tady !" Řekla sem zrcadlu. "Seš v hajzlu." Chyběly mi už jenom brýle s mohutnou obroučkou a dílo zkázy bylo dovršeno. Né, že bych si o sobě bůhvíco myslela, ale tak trapně sem se necítila ani když mě mamka v mých patnácti na Vánoce navlíkla do khaki šatů, který se vepředu po celé délce zapínaly na knoflíky.
Je mně docela ňák divně. Chtěla bych napsat scénář, kde by se celej děj filmu odehrával v jedoucím autě. Jakože by to bylo celý o dialogách, snímaný z interiéru auta. Mohlo by se to dít za ranního svítání, to je nejdepresivnější doba celýho dne. A film by trval tak 40 minut. Měla bych si ty svoje filmy asi sama točit.
Každopádně, mám teď předdepresivní období a hlavu otevřenou pro nový inspirace, takže z toho musím honem rychle něco vykutit, než se mi hlava zavře v depresi, to už pak neudělám nic.
V pátek sem teda vyrazila na pohovor. Nasraná sem byla už předem, že tam vůbec musím lozit, že budu muset zase opakovat ty stupidní kecy, lži a nesmysly. Když sem tam teda dorazila, sekretářka mě zavedla do jakési místnosti kde už čekala jedna zoufalkyně, a dala mi vyplnit dotazník. Nemohla sem se na to vůbec soustředit, protože tam hrálo rádio na plný prdy, valila zrovna Macy Gray - Sweet Baby, a to já mám ráda, ale odvádělo mi to pozornost jinam. Navíc sem se vytáčela, že musím vyplňovat dlouhej dotazník o kravinách, když mám všechno napsaný v životopisu, kterej sem jim poslala. Něco sem tam teda načmárala, odevzdala, sedla si a čekala. Začali hrát Gáni, November Rain, uááá - a zrovna si pro mě museli přijít. Manažer si mě odvedl do kukaně a začal výslech. Proč chci pracovat v jejich firmě, jakého chci dosáhnout kariérního růstu, jaký si představuji plat, jak bych se popsala a co je moje nejhorší vlastnost. Po vzoru Trainspottingu sem řekla, že jsem perfekcionista a puntičkář. Furt ze mě chtěl vytáhnout, proč si nechcu budovat kariéru, že se přece člověk potřebuje pořád zdokonalovat, ale já sem řekla, že je mi dobře v administrativě, protože to dělám dlouho, a sem v tom dobrá, a nic jinýho dělat nechci, a už vůbec né manažera, ani vedoucí, protože nejsem vůbec vůdčí typ a ani by mě to nebavilo. Zeptal se ještě, proč chci pracovat v jejich firmě. No jakýpak copak, řekla sem, že potřebuju peníze, a to je podle mě dostatečná motivace. Byla sem tam necelých pět minut. Řekl, že si mám zavolat. Pokud mě prý vemou do dalšího kola, strávím celý den ve firmě, aby si mě otestovali. Byla bych rači kdyby mě vyšoupli hned po tomhle fiasku, protože mě stejně nevemou a ztrácet čas na testovacím dni nemám náladu.
Špatně sem se asi vdala. Nikdo mě nechce živit. Laura řekla, že sem si měla najít ňákýho starýho bohatýho teplouše, a navrhla mi Eltona Johna. Prý eště není pozdě změnit svůj život k lepšímu. Dodala, že bych se měla postarat o Eltonův šatník, jelikož vypadá, jak kdyby jeho módní návrháři byli teplí, nebo co. Taky řekla, že Elton určitě potřebuje múzu (jako mě). Ale od té doby, co si mě Ben neodvezl do Kanady o sobě začínám vážně pochybovat. Ale tak... to se poddá. Zamotalo se nám to tam s Aaronem trošku, ale však my na to přídeme. A až bude Ben bohatej, všechno bude jak má být. Trpělivost růže přináší, a kdo si počká, ten se dočká. Do té doby to tady musím ňák překlepat. Zas ale bych nechtěla čekat ňák extra dlouho, protože aby za pět let nebyl třeba mrtvej, že...
V sobotu sme byli ve Vaňkovce (hm, zase). Další vycházky tam ale odmítám do konce života. Potřebovala sem akorát koupit slušný svetr, který by mi zakryl kérky v případě, že budu muset někam do práce. Ještě, že je podzim. Kdyby bylo léto, maskování by bylo daleko horšejší. Ale sehnat svetr, jakej já si představuju, taky není žádná prdel. Všude samej volánek, prcánek, krucánek, knoflíček, mašlíček... prostě hrůza. Musela sem se na to posilnit obědem, snědla sem krevety s hranolkama a omáčkou, a byly děsně dobrý. Nakonec sem teda svetr sehnala, takovej normální, bílej, ale hledala sem ho dvě hodiny. Prodavač u kasy byl metroš jak vyšitej. Ňákej pětadvacetiletej týpek, vlasy natužený až ke stropu, nehty naleštěný leštítkem, na sobě měl košili s mega límcem, a na tom jakousi vestu s pičema (kosočtvercama teda). Dva stříbrný prsteny, diamant v uchu. Bavil se s ňákou mařkou, co asi byla jeho známá, a všechno mu trvalo strašně dlouho. Zato důležitost se dala krájet jak mlha nad rybníkem Brčálníkem.
"Bylas teď někdy v Croppu?" Zeptal se mařky.
"Jo, něco sem tam nakoupila." Příkývla sucharka v rádoby nápaditých brýlích.
"Máš odtama tady tu bundu, že jo?" Vyzvídal hnusák.
Mařka se vyprsila. "Jo, tu sem si koupila předevčírem. Teď by měli dostat novou podzimní kolekci."
Boreček: "Budu tam muset zajít, potřebuju novou šálu."
Kroutili sme na sebe s Hugem očima, vyděšení jak koroptvičky. Představila sem si, že bych měla vedle sebe týpka, co by chodil do fitka, na kosmetiku, leštil by si nehty, zajímal se o poslední módní křičení, holil by si nohy a ráno by zabíral hodinu v koupelně, protože by si musel vymodelovat účes. Pohnul se mi žaludek a krevetky málem spatřily světlo světa. No nic. Zaplatila sem svetr, a tímto se stal jediným bílým kouskem oblečení, který vlastním (teda kromě ponožek). Vyfotili sme Anču u dinosaura a pak sme slavnostně vypadli.
Večer sem se vydala s Pajochem do hospody. Protože mi Pájka za pár dní odletí do teplých krajin. Bude žít na Zlélandu. To já bych nemohla. Protože já su zakořeněná tam kde su, a jinde nemám šanci žít šťastný život. Mně prostě moravská hrouda nohy víže, a to je tak celý, co k tomu můžu říct. A taky to, že za Pajochem poletím na návštěvu. Letadlem. Těším se, protože se mi strašně líbí slovo kokpit, a taky slovo ranvej.
Pak za nama do hospody přišel Eda s Jájou. Asi za hodinu na to se do hospy přiřítila vystrašená Yvet, obličej pokroucený hrůzou, a ptala se, jestli nevíme, kde je Kes, že ho shání celý den, měla oči navrch hlavy a dívala se na nás úplně zklamaně, jakože se smějem ňáké blbé historce o hovnech, když Kes klidně může být někde mrtvej. Kes a Yvet sou vedlejší účinek kamarádství s Edou. Všude se za ním táhnou, a člověk to musí snášet, protože Eda dycky vědecky osvětlí, proč je zrovna teď momentálně potřebuje. Teď mi vysvětlil, že po nich nemám sekat zubem, protože potřebuje odvízt psa k veterinářovi. Yvet furt lítala do hospody a z hospody střídavě s Kesem, a bez něho, furt tam něco řešili, rovnali, hádali se a byli důležití jak včely medonosné. Vrhali na nás hnusný pohledy, jakože se nevěnujem jejich problémům. Když odešli, patrně vzájemně se zabít, všichni sme si oddychli. Nejlepší hlášku večera měl Eda: "Největší chudák člověk na planetě Zemi je Líza Simpsonová, protože vona je chytrá, a nikdo to nechápe, a ještě si o ní ti blbci myslej, že je blbá, když není tak blbá jak oni."
V neděli večer nám začal brutálně týct hajzl. Myslím, že sme zase vytopili sousedku.
Anička má děsnou radost, že je venku hnusná mlha. Ráno za mnou přišla do postele, měla oblečený rukavice a čepici a křičela že dem stavět sněhuláka. Chtělo se mi nežít. Vycházejí časáky s receptama na Vánoční cukroví. Oplatek Mila, kterej mám tak ráda, má na obalu dvě baňky. Tímto sme spolu domluvily.

A vzpomínka na léto: (Borsalino a křeččí výtlem)

Rtuťák

V úterý jsme byli na pohovoru ve školce. S mamkou a Anjou. Měla sem trému jak kdybych byla u maturity (což nevím, jak vypadá, ale aspoň si to představuju). Školka je zřízená v budově školy, kam sem předtím chodila, a která se mi vrací ve snech, ve většině případů jako horor. Když sme tam teda vešli, padly na mě všechny ty noční můry, všechny ty útěky tmavýma chodbama, výtahy s mrtvolama koní, stoupání po schodech, kde není možný dobrat se konce, obludy vystrkující drápy zpoza zdí a červený oči velkých pekelných psů. Překonala sem to. Schody sem teda pro jistotu vzala po dvou, abych se dostala rychle na konec. Všechno je v té škole pořád tak stejný... díky těm snům znám každý detail, každý zákoutí, viděla jsem vzor na linoleu, který se vůbec nezměnil, neošoupal, nevybledl... všechno jako bych naposledy viděla včera. Chodba do jídelny je pořád tak strašně dlouhá, šatny jsou pořád jako klece.
Přijala nás ředitelka, posadila nás do kanceláře a vykládala o přednosti školky. Jaký mají program, individuální přístup k dětem a vypracovaný systém a tak dál.. Je teda potřeba říct, že de o soukromou školku, ve státní by se náma pravděpodobně nikdo nezabýval, což by mi tak nevadilo, kdyby anju vzali. Což stát nějak neudělal. Z magistrátu mi poslali dopis, že mám smůlu. Takže jediná šance teda soukromá školka. Nejdřív teda povídání, pak sme se přesunuli do třídy, kde nám ukázala co a jak, Anja vypadala zaraženě, já sem se snažila působit normálně, což se mi asi moc nepodařilo po trapným vtipkování, no ale neva. Děti byly zrovna na vycházce, takže si Anča ani nepohrála, no ale bude toho mít dost pak zase. Cena školkovnýho je tři litry měsíčně včetně obědů. Je to drsný, ale co bych pro toho křečka neudělala. Doma už být nemůže, vidím to na ní pořád, jak ty děcka potřebuje, prostě je to tak. Je mezi nima šťastná a já sem blbá matka, nemám kamarádky s dětma, se kterýma by si mohla hrát, a nechodíme do mateřských center, ani do kaváren, a když už v kavárně sme, tak se naseru, a jdem pryč.... no prostě, se mnou se žádné velké zábavy nedočká, a je mně jí vážně líto. Bylo mi jasný, že když ji dám do školky, budu si muset najít práci. Jinak to nejde. Duševně sem někdy naproti dětským záchodům oplakala právě ztracenou svobodu a paní ředitelce sem řekla, že Anja tam teda chodit bude. Nastupuje za čtrnáct dní. Do té doby musím ještě vyřešit přihlášení obědů, zajít za doktorkou pro potvrzení o očkování a nakoupit jí věci, ve kterých se bude moct míhat mezi ostatníma dětma. Další věc je, že sem z toho celá naměklá, že moje holčička už bude sama existovat v nějakým ústavu. Ach bože...
No takže si teda hledám práci, to je taky sekec. Poslala sem zatím životopisy asi na sedum míst, ale nemyslím si, že by to mělo ňákej efekt. V životopisu mám napsaný, že mám maturitu. A řidičák. A napsala sem, že sem odolná vůči stresu. Lži a lži a lži. Už se vidím, jak na nějakým pohovoru budu vykládat, že velice stojím o nabízenou práci, protože se odjakživa zajímám o beton / těsnění / kosmetiku / kolektory. Skončila sranda, nastává doba temna.
Na životopis sem se rozhodla vložit fotku. Proto, že to všichni chtějí. Takže sem si namalovala obličej na xich, udělala si účes, snažila sem se tvářit božsky, a trochu roztomile (ano, jako králíček), a udělala sem pár fotek. Všichni víme, jak vypadají emařský fotky. Takový to mělo efekt. Taťka mi vždycky dobře radil, hlavně ať se na fotkách nesměju. Což je pro mě nemožná mise, je to jako nějaký reflex, nebo co, akorát že to moje "smání" vypadá jako krutý šklíbení psychouše potom, co zapálí venku popelnici a myslí si, že se tím zapíše do dějin. Zase je to ale lepší, než v nějakým reflexu začít při focení slintat. Výsledný fotky zkrátka byly horor. Zavolala sem na pomoc Huga, ať mě teda vyfotí zepředu, normálně. Z výsledných fotek sem vybrala jednu, která vypadala k světu (relativně, oproti těm ostatním). Když sem to hodila na kompl, zjistila sem, že mám červený oči jak krvežíznivá zrůda. Takovou fotku kdybych umístila na životopis, bylo by to jako... Jmenuju se Kowáková, mám praxi v administrativě, ŘP sk. B, jsem odolná vůči stresu a jdu Vám vysát krev.
Zrovna se mi připojila Kočkolaň, a díky radám zkušené Irfanářky (díkec, kočko) sem nakonec z králičích očí udělala očka zdechlé rybky, rtuťovitě zamlžená. Kromě toho mi ta fotka udělala, nevím proč, elfí ucho. Odhalila sem, že foťák ve spolupráci s počítačem trpí už dávno umělou inteligencí a dělají si ze mě prdel.
Foťák se ale dosmál. Omylem sem kopla do propojující šňůry, foťák spadl na zem a vydechl naposled. Nejde vypnout ani nefunguje zoom, prostě nefunguje nic. Jenom blbě svítí. A kdo se směje naposled, ha?
Úplně se bojím, že tu práci nakonec seženu. Že přijdu z práce domů a budu Hugovi vykládat, jak sem kvůli ňákýmu debilovi třikrát předělávala fakturu. Bojím se, že se budu v hospodě bavit o náročnosti svojí práce. Bojím se, že se nedostanu na koncerty. Kde vůbec bude moje hudba, když se budu denně hrabat v papírech a mít telefon u ucha? Co když.... Co když budu normální?
Už teď mi chybí moje svobodný tři roky na mateřské. Práce je zlo. Ach jo. Mírná depka.

Nákupy a pařby...

Hugo vyhrožuje, že se mnou pojede na Ellioty. Hlídat mě. No to toto... A taky se prý rozhodl, že se mnou bude jezdit na koncíky, abych nedivočila. Vyplašeně sem pípla, že na Talenty se mnou teda jezdit nebude. Řekl, že tam zrovna potřebuju zkrátit řetěz nejvíc. Nevím, co si o tom mám myslet. Snad ho ty majetnický pudy přejdou.
V sobotu sem vyrazila do Vaňkovky na nákupy. Vůbec sem nebyla svižná, nebyla sem prostě ňák ve formě, ráno to nezachránilo ani smrťácký kafe. Do Vaňkovky sem se vydala hlavně z důvodu, že měli v Tezenisu výprodej podprsenek .... já vím, běhat po výprodejích, jak konzumní... no ale tak co. Za druhý sem si chtěla koupit toho kulicha. Říkala sem si, že než budu nucená vlízt do skejtšopu, což je až poslední možnost, tak třeba budou mít něco v NewYorkerovi nebo céáčku. Ani hovno, zlatá rybko. V céáčku vládne jakási intošská móda, to sem jako nepochopila, v NewYorkerovi zase móda emařská, což mi ale nijak nezabránilo koupit si skvělý tričko. Když sem si ho zkoušela, čučel mi do kabinky ňákej borec. Byl nenápadnej jak prd v akvárku, a myslel si, že ho v tom zrcadle nevidím. Kdyby byl pěknej, mohl mi zvednout sebevědomí. Takle musím jenom říct - chlívák. Šla sem se podívat na boty, kdyby měli ňáký boží na podpatku, ale neměli. Botovou módu tohoto roku taky nechápu. Modely jak za první republiky. Blíží se mi koncík, a abych teda předešla tomu, že se budu kroutit jako dycky s křečema noh, zašla sem si koupit Dologran. A asi poprvé v životě sem viděla důchodkyni platit kartou. Když sem vycházela z obchodu s parfémama, navoněná pochopitelně, potkala sem tchýni se švagrovou. Tchýně na mě hned udeřila, ať ukážu kérky. Řekla sem, že ne. Švagřice mi ukazovala jaký si koupila boty a kabelku. Hm. Tchýně mi řekla, že se jí líbí ten drak, co sem si vybrala v tetovacím katalogu, a jestli mi neva, když bude mít stejnýho. Bez komentáře. Hugova rodina se vyznačuje tím, že jednotliví členové nevlastní každý kus jeden mozek, oni mají jeden společný. Centrální mozek. Což značí, že když jeden člen klanu věří na anděly, všichni studují andělský knihy. Když jeden z nich čte Harryho Potěra, žerou to všichni. Když někdo z nich má rád anglii, milujou ji všichni. Když se nejmladší členka rozhodne, že ji baví Witch, tak všechny baví Witch, včetně tchýně. Proto mě vůbec nepřekvapuje, že bude mít tchýně stejnou kérku jako já. I´m easy like sunday morning. Ale tak - jejich věc. Pak mi tchýně teda ještě nadala, že sem si vůbec nevšimla, že má obarvenou hlavu, že přece předtím měla vlasy světlý a teď je má hnědý. Řekla sem, že já sem vlastně chlap, a tak si takových věcí všimnout nemůžu. V Tezenisu byly děsný fronty, takže sem nakonec žádnou podprdu nekoupila, zato sem si ale dala dobrý sépiový kroužky s česnekovou omáčkou, mňamííí.
Chtěla sem žít zdravě, a večery trávit s čajem Earl Grey u televize, a semotamo vycucat pomeranč. Bylo mně jasný, a to brutálně jasný, že co nejdřív mi někdo takový dobrý předsevzetí pokazí. Sázela sem na Edu. Spletla sem se. Byl to Pajoch. V neděli večer volal, a pozval mě na večeři, a řekl, že mám vzít i Simu, protože se mnou nechce někde večeřet sám. Tak se taky stalo. Sima dorazila do restaurace (né, fakt to nebyla hospoda, ale docela drahá restauračka) v účesu alá Priscila Presley. Pajoch na ni hned zkraje vypálil, že ví, že Simin chlap je teplouš. Chtěla sem zajet pod stůl a pak se nenápadně prošumět pod parkety. Simu to ale vůbec nezarazilo a rozvykládala se o strastech soužití s homosexuálním partnerem. Dali sme si víno, což bylo od Pájky odvážný, protože po jedné lahvince už sme se Simou začly blekotat o chlapech, pak nastal rychlý přesun na prasárny všeho druhu. Mezitím přinesli jídlo. Rizoto s kuřetem a plodama moře, takovou velkou pánev. Vytrvale sem vyjídala škeble, krevety, sépie a zatímco mi rýže padala na zem, mudrovala sem nad tím, že na velikosti sakra záleží, a co je to za kecy, že ne, když každej ví, jak to sakra je... Sima mohutně přitakávala, a Pajoch na nás pak vytáhl těžký psychologický páky, tvrdil, že sbalí každou mařku, když bude chtít, a že když to kořeň umí, jakože umí mluvit a oblbovat, tak sbalí každou. Vyvedla sem ho z omylu, že mě ještě kecama nikdo neomráčil, a taky se to nestane, pokud neuznám že je prostě úžasný, pak ale ty kecy nebude potřebovat, že... Pájka mně furt tvrdil, že pokud je v tom někdo kovaný, sbalil by i mě, ale proč by to dělal, že... (háhá). Pak si se Simou rozvykládali o tom, jak od někoho v šalině / autobusu / na zastávce / v baru dostanou třeba vizitku, druhý den si pak domluví rande a tak... Podle mě si to vymysleli a nic takovýho se neděje. Pokud se tady hrajou ňáký hry s vizitkama, tak sem o tom doteď nevěděla. Otázka je, proč mi nikdo nikdy nedal vizitku a neřekl, ať třeba zavolám, že někam zajdem. Né, že bych to udělala. Ale to nemůžou vědět, že jo. Vysvětluju si to tím, že ti správní týpci nemají vizitky, a ti co je mají, zase nestojí o bezvizitkáře, jako sem já. Pajoch mi řekl, že já stejně v životě žádnýho chlapa chtít nebudu, že bych ani stejně s nikým nechtěla být. Ale to není pravda. Moje rodina trpí jakousi zvrácenou představou, že sem asi ňáký frigidní jedinec, či co, a opravdu, opravdu nevím, kde na tom byli. To, že sem ve čtrnácti vykřikovala, že zmlátím každýho chlapa, co by se ke mně chtěl přiblížit, už se nepočítá. No, co dodat - asi něco o tiché vodě, ne?
Brácha po mně furt chtěl vědět, jakýho chlapa například bych si dokázala vážit a mít ho ráda, a ještě s ním být, a tak dál... Dramaticky sem se zamyslela, a ještě než sem stačila něco říct, smetl mi Aarona ze seznamu, prý se nepočítá. No tak todle nebyl férový boj ale. Pak sem zoufale tahala rozumy z paty, že možná kořínek z tetovacího studia, no ano, ten je dobrej, povídací a chytrej, živej a skutečnej. Toho mi Pajoch zase sebral s tím, že určitě není pro život. To ale nebylo v zadání ! V zoufalosti sem přiznala, že kořeň kterej by mě omráčil, se kolem mě mihne jednou za sto let. Šla sem se podívat na akvárka, kde plavou zajímavý ryby, dvě pluly břichama nahoru, ale byly živý. Ňáký sumci. Dělali, že je nezajímám. Dopili sme druhou vinnou flašku, Pájka šel spat dom, protože má rozum, a my sme se Simou pokračovaly do lezbího baru, kde už nedělají lezby, ale ňákej týpek, vosolily sme džubox a pokračovaly sme v popíjení a ožírání. Hemžila sem se furt od baru k džuboxu a povlávala sem průběžně kolem stolů, pinkl za mnou chodil, tuhle mi vrazil skleničku do ruky, ať nechlastám z flašky, pak mi furt sbíral mikinu, která se válela někde na zemi... a hlavně neztlumoval džubox. Pustila sem Soundgarden - The Day I Tried To Live, sem to slyšela po mega dlouho dlouhé době, a vzpomněla sem si, že to byla první písnička, které sem přeložila celý text. To bylo tak před deseti letama.

the day I tried to live
I wallowed in the blood and mud with
all the other pigs

Bomba. Tak na tom sem taky ujížděla celkem schopně. Zrovna v době, kdy sem zkoušela žít. Mission: Impossible. Nedopadlo to.
Vůbec teda nevím, kdy sem přišla dom, ale to v podstatě nehraje roli. Další den byl mega děsnej. Kocovina jako prase, fuj. Nepomohla ani minerálka, ani Brufeny, ani jóga, ani modlení. Odpoledne sem šla odvíst Ančičku k mamce, protože spolu měli cvičení. Mamka mě přizdila hned dobrou zprávou, že Aničku umístila ve školce. Zůstala sem trochu ochromená. Sem nečekala, že by to dopadlo. A najednou mám Anýka odložit do ňákýho ústavu. Mezi zákeřný děcka a nervní učitelky. Taky bude muset zkoušet žít. Zapadnout. Achjo. Jako rozumná bytost vím, že je to pro ni dobrý. Jako nerozumná já ... to ve mně všechno kope. Svěřit křečulku cizím lidem... ach bože.
Za druhý to znamená že bych si měla hledat práci. Ježiši. Ještě todle... S takovou dobrou zprávou je svět ještě horší místo pro život, než sem myslela. A zima na krku, za chvilku budou venku zuřit Vánoce.