neděle 30. prosince 2007

Blbý rána

BLBÝ RÁNA



Dorazili sme na místo určení.
"Tak sme tady." Oznámil nám Radek s úsměvem, který nebyl na místě vzhledem k tomu, že před náma stála chata, která byla na rozpadnutí. Střecha byla na spadnutí, stejně jako strom, který se nad chatou nebezpečně nakláněl. Představa, že budu muset dovnitř, mi naháněla větší strach, než tma. Když sem se podívala na zbývající dva kusy posádky, nedivila sem se, že nikdo nadšeně nevyběhl z auta vstříc novým dobrodružstvím. Tex si zapálil cigáro. Já sem si povzdychla, a přemýšlela sem tiše o tom, proč všechno, co se týče mýho života musí být na hovno. Borek se pokoušel o nadšený úsměv, aby měl Radek radost, ale vycházely mu z toho takový úšklebky, že sem měla chuť dat mu pár facek. Radek se pustil volantu.
"No tak co, nepudem se tam podívat?" Pokusil se o optimistický tón.
"To snad ani rači ne." Uzemnila sem ho vzápětí a proklínala sem svou naivitu a hloupost. Jasně že sem nečekala vilu v lese, ale přece jenom...
"Snad to nebude tak hrozný, ne?" Strčil Borek spiklenecky loktem do Texe a to tak, že mu málem vypadla cigareta.
"Jdi do prdele." Odsekl Tex.
"Proč? Dyť je to skvělý. Hele, podívejte, ta příroda. Není to nádhera? Chatku opravíme.... co?" Pokračoval Borek.
"Borisi, ty si idiot!" Neodpustila sem si poznámku.
"Neříkej mně Borisi, jo? Buď tak hodná." Vyjel na mě.
"Jo, no tak promiň." Promnula sem si oko. "Borisi." Dodala sem.
"Ty seš kráva. Sem říkal, že ji nemáme brat sebou."
"Aha, sem zapomněla, že tady tuhle ruinu, které říkáš chata, jsi domluvil ty. To může udělat jenom takovej... Boris."
"Neser mě!"
"Kurva, ty mě neser a drž hubu." Zasáhl Radek a otočil se na Borka. "Dem dovnitř. Kdo zůstane v autě, nosí dřevo na oheň."
Všichni sme vystřelili z auta jak namydlenej blesk, jenom Tex zůstal sedět s tím, že není na pionýrským táboře a že z auta vyleze až se mu bude chtít, což se zatím neděje.
Šli sme teda dovnitř bez Texe. Vevnitř to vypadalo celkem pěkně. Jenomže sem si to troufala tvrdit jenom proto, že bylo teplo. V zimě mně trámy, kterýma bude fučet, pěkný rozhodně nepřipadnou.
"Hele, sou tady i kamna." Zajásal Radek.
"A kde je záchod?" Starala sem se.
"Někde v lese, běž se podívat." Řekl Radek, zatímco zkoumal kamna.
Vyšla sem ven. Tex stál před autem a nohou kopal do hlíny. Vyloženě ho to všechno zajímalo. Mě taky nezajímal, tak sem šla hledat záchod. Úspěch se dostavil po chvilce. Kadibudka stála kousek za chatou. O kousek dál tekla říčka. Kopla sem do ňákýho kamene a vylezli zpod něho hnusní brouci. Vrátila sem se do chaty.
"Tak co?" Vyzvídal Radek.
"Jo, dobrý." Řekla sem bez ňákých emoci, protože nadšená sem mohla být jenom v rámci možností. Zatím sem si nedovedla představit, jak to tady bude vypadat v zimě. Jestli se zimy vůbec dožijem. Moc bych na to nesázela.
Vylezli sme do horního patra, kde byly postele.
"Ale - jaktože sou dvě?" Vykoktala sem ze sebe. Vzápětí sem si na jednu z nich sedla a prohlásila: "Ta je moje."
"No tak to pozor. Sou tady dvě, my sme čtyři. To se musí vyřešit." Pokazil mně radost Radek.
"Přece si nemyslíš, že se s někým budu dělit o postel!" Zapištěla sem hystericky.
"Pudeme dolů. Napijeme se a pak se uvidí." Zavelel Radek a všichni sme slezli dolů, kde už byl Tex. Seděl u stolu s flaškou ferneta. Sedli sme si taky a Borek se napil, zatlemil se a pak poznamenal, že nemáme hrníčky.
"Na co hrnky?" Divila sem se.
"Hrnek, víš... to je taková nádoba ze které se pije." Sdělil mi Borek.
"Aha, děkuji za vysvětlení, Borisi." Sekla sem zubem.
"Já tě zabiju!" Vystartoval ze židle, ale Tex ho chytnul za ruku, takže si obratem zase sedl.
"Běž pro ty hrnky." Řekl Tex, načež Borek vypadl nasranej a červenej jako rtěnka Marilyn Monroe.
"Tak co tomu říkáš?" Zeptal se Radek s pohledem upřeným na Texe. Ten jenom pokrčil ramenama a s pochybama zíral na vysklenou okenní tabulku.
"No dobře, no... bude to chtít pár oprav, ale... pak to bude dobrý, ne?" Nedal se Radek. Jenom sme se na sebe s Texem podívali a neříkali sme nic. Nevěděla sem, co si myslí Tex, protože on pro mě byl fakt záhada. Vůbec sem ho neznala, nevěděla sem, co si o něm mám myslet a nebyl to typ člověka, u kterýho se dá předvídat, co udělá. Nebyl to ani ten typ, od kterýho se během pěti minut po seznámení dozvíte, kolik měl holek, kde pracuje, jak je to v práci na hovno, jestli má přítelkyni, jestli byl někdy v životě zamilovanej, jestli má dobrý vztahy s rodičema nebo ve čtrnácti utekl z domu, jestli bere drogy nebo ne, a tak... Připadalo mně že o Texovi se nedalo zjistit naprosto nic. Jenom tak divně čučel. Takže sem si řekla, že mě nezajímá. Připadal mně jak kdyby utekl z Mírova. Né že by vypadal zle, ale jakoby měl ňákýho toho kostlivce ve skříni. Což by se například Radkovi stát nemohlo, protože ten vykecá i to, co neví. Proto byl taky tak nudnej. Radek byl stejně nudnej, jak byl Boris blbej a Tex byl stejně tak divnej. Jedinej normální člověk sem tady byla já. Tady to nemohlo dobře dopadnout, ani kdybysme nad sebou měli armádu strážných andělů. Což sme neměli. To sem věděla jistě.
Borek se vrátil s hrnkama. Se třema, jak sem předpokládala. A s komentářem: "Čtvrtej sem najít nemohl, mám v batohu strašnej bordel."
"Ale tys měl vzít sebou čtyři hrnky!" Vyjel na něho Tex.
"Jo, taky sem je vzal, jenomže říkám, že ten čtvrtej nemůžu najít, ne?"
"Určitě tam bude, ne? Běž ho najít, přece nabudeš pít z flašky." Řekl Tex takovým tónem, že se o tom nedalo víc debatovat, takže Borek odešel a za chvilku přišel s hrnkem, kterej po mně hodil. Pak sme si všichni nalili a připili sme na nezboření chaty.
"No ale je tady teda problém. Já se s nikým na posteli mačkat nebudu." Prohlásil Borek.
"Já taky ne." Přidala sem se.
"Aha. Takže my dva s Texem budeme spat na zemi, jo?" Obořil se na nás Radek.
"Jo." Odsouhlasila sem ten výbornej nápad.
"Ty seš teda dobrá." Odsekl Radek. "Žádný takový. Nebudeš mět výhody jenom proto, že seš ženská. Musíš s někým spat, tak si vyber s kým."
"Cože? To nemyslíš vážně." Kroutila sem hlavou.
"Jo, to teda myslím." Řekl Radek s naprosto vážnou tváří.
V hlavě mně to začlo šrotovat. Kdo bude pro mě to nejmenší zlo...Radek určitě ne. Ten by mě otravoval. Snaží se vetřít ke mně do postele od samýho začátku. Borek už vůbec nepřichází v úvahu. S debilem se o postel dělit nebudu. A s Texem už vůbec ne. Kdoví, třeba by mě ve spaní uškrtil.
"Vybrat si mezi vama, to je prašť jak uhoď. Tím pádem je mně to jedno. Nemůže to někdo rozhodnout za mě?"
"Jo, dobře, tak to rozhoduju já. Budu teda spat s tebou." Hned se toho chytil Radek.
"No to teda ne. S tebou já spat nebudu." Kroutila sem hlavou.
"Ježiš, rozhoduješ se přece s kým budeš spat né s kým budeš šukat, ty máslo." Upozornil mě Borek.
"A ty seš snad teplej?" Ozval se nečekaně Tex.
"Co tím myslíš?" Vrhla sem na něho vraždící pohled. Ostatní se jenom uchichtávali.
"Fajn. Budu spát na zemi. Kašlu na vás." Řekla sem odhodlaně. Banda blbců, myslela sem si.
"Hele, byl to jenom vtip." Ozval se znovu Tex. "Budem tahat sirky, když se nechceš rozhodovat."
"Tak jo." Řekl Radek a Borek jenom přikývl. Tex vytáhl krabičku sirek. Dvě zkrátil. Připadala sem si jako v partě Rychlých šípů. První sem tahala já. Vytáhla sem si krátkou. Jako druhej tahal Radek. Dlouhá. Potom Borek. Krátká.
"Ježíši, to snad ne." Vyletěla sem ze židle.
"Osud je zábavnej, co?" Pobavil se Radek na můj účet.
"Skvělý. Opravdu skvělý. Divila bych se, kdybych aspoň jednou měla štěstí!"
"A na koho si chtěla mít štěstí?" Zvýšil na mě hlas Tex.
"Na tebe určitě ne. Kdyby ti ty sirky tak chytly v ruce....! Posranej život!"
"Posraný ženský, furt si vymýšlí." Procedil skrz zuby Tex, zatímco se mně vpíjel do očí. V tu ranu sem pochopila, že mě nenávidí.
"Co ty víš o ženských, ty... pche!" Zaprskala sem. Borek se rozesmál. Odešla sem ven, trochu to rozdýchat. No, pěkně to začlo. Moc hezký.

Stmívalo se. Seděli sme venku, u ohně a ohřívali sme konzervy. Kolem stovky komárů. Masový konzervy sem dycky nesnášela. Strašně smrděly. Teď to v nich navíc bublalo a vypadalo to, že z nich co chvílu vylezou vetřelci. Rýpla sem do jedné klackem.
"Tfuj, to já žrat nebudu." Poznamenala sem zhnuseně.
"Tak nejez!" Vyjel na mě Tex. Musel být zkrátka protivnej za každé situace. Fakt sem ho nesnášela. Takovej blbec!
"Tak já si to vezmu." Ujal se líhně vetřelce Radek.
"Udav se tím!" Sekla sem po něm pohledem. Zapálila sem si cigáro a hodlala sem čučet do plamenů a litovat se. Ještě že sme měli zásoby chlastu.
"No... a co bude dál?" Ozval se Borek.
"Jak dál?" Zírala sem na něho nechápavě.
"No... co tady jako budeme dělat. Jak dlouho tady budeme? To jako tady chcete zůstat do konce života?"
"Jo." Řekla sem.
"No ale..." Chystal se oponovat nějakou námitkou, ale včas sem ho zarazila.
"Neboj, to nebude trvat tak dlouho."
Všichni se uchichtli, jenom mně se to až tak vtipný nezdálo.
"To jako se tady zabijem?" Nenechal se odbýt Borek.
"Spíš se uchlastáme k smrti, to je lepší." Řekl Radek.
"Ňák to provedem." Řekl Tex. Podívala sem se na něho. Díval se do ohně a nevypadal nijak. Nedalo se uhodnout nic. To mě teda sralo. Začínala sem se ho bát.
"Ježiši, tady je nuda." Ozval se Radek. "Nemáte někdo ňáký drogy?" Vzápětí se zasmál svýmu vtipu.
"Já sem myslel, že tím budem šetřit a né že se vodrovnáme hned první večer." Dělal Borek chytráka.
Tex si zapálil cigáro. "Už sem myslel, že mě dneska nic neudělá radost." Usmál se.

Vypila sem dost vodky, takže sem do postele padla jako podťatá. Vůbec mě netrápilo, jestli budu spat s krátkou nebo dlouhou sirkou. Bylo mně to úplně jedno.
První noc sem přežila bez úhony. Když sem pořádně rozlepila oči, zjistila sem že mě hrozně bolí hlava. Čemuž sem se zas až tak nedivila. Bylo mně blbě. Nechtělo se mně vůbec vylízt. Jenom sem tak ležela a čučela sem před sebe a myslela sem na to, jak si bezbolestně odstranit hlavu. Nikdo v posteli už nebyl, jenom zezdola sem slyšela hlasy. Nechtělo se mi tam. Ale vůbec. Nechtělo se mi nic. Nechtělo se mi ani umřít, ani žít, ani sejít dolů, ani ležet, prostě nic. Ležela sem tam asi ještě hodinu, možná dvě, nevím. Potom sem dostala hroznou žízeň. Zdálo se, že dole nikdo není. Hlasy utichly. Oblíkla sem si košili a rifle a s vypětím všech sil se vydala dolů.
Tam byl Tex. Nohy měl na stole, kouřil a čučel z okna. Když mě uviděl, jenom pohnul hlavou, jakože mě zaregistroval. Udělala sem to samý a sedla si ke stolu.
"Mám strašnou žízeň. Je tady někde voda?" Zeptala sem se. Tex se na mě podíval a potom mně přisunul svůj hrnek s čajem.
"Dík." Řekla sem překvapeně a vypila to na ex. Fakt dobrý. Protože se mně nechtělo nic dělat, zůstala sem tam sedět a tak jako Tex sem čučela z okna. Zapálil šlukovku a podal mi to. Dala sem si tři prdy, hodila si nohy na stůl a tak sme tam zůstali sedět, zhulení jak puci a čučeli sme z okna. Nevím vůbec jak dlouho to trvalo, ale ňáká chvíle to byla.
Borek s Radkem vrazili do dveří tak nečekaně, až sme sebou oba trhli.
"Ježiši, Texi, to tady tak sedíš od rána?" Divil se Radek. "Dyť my sme zatím prošli celej les a našli sme spoustu hub, hele!" Vyzdvihl nad hlavu košík, kterej byl plnej hnědých klobouků. Litovala sem, že se vůbec vraceli. Takovej tady byl klid, když nikdo furt neřešil kraviny. Vypadali jako dva skautíci, co splnili bobříka lovu hříbků. Když sem uviděla Borka, došlo mně, že ani nevím, jestli se mnou spal na posteli nebo ne. Ale taky mně to bylo jedno. Spal nebo ne, hlavně že sem spala já. Důležitý bylo, abych se starala sama o sebe. Takže sem se dál dívala z okna a nic mě nezajímalo. Ti dva mně byli úplně ukradení a Tex, i když mě nesral, tak mě nijak zvlášť nezajímal. Dívala sem se ven, kde trochu svítilo slunko, ale vůbec se mi nechtělo vydat se hledat houby nebo se jít vykoupat nebo něco jinýho. Chtěla sem tam tak sedět pořád, vklidu a nemyslet na nic. Jenomže to už se nedalo, protože tam najednou bylo ňák moc hluku, cupitání a hemžení.
"Musíte ty houby nakrájet." Ozval se Borek.
"Jo. My sme je našli, tak vy je uvaříte." Přidal se Radek. Začínala sem mít pocit, že mě ti dva pěkně serou. Jenom sem obrátila oči v sloup a zapálila si cigáro. Tex nedělal nic. Borek zpozoroval mou znechucenost a hned mi to dal vyžrat.
Přilítl ke mně, praskl s košíkem na stůl až sem se lekla a zařval: "Uvaříte praženici nebo nejíte!"
Vyfoukla sem kouř nosem a poznamenala: "Praženice se nevaří, Borisi."
Jeho reakce byla naprosto blesková, ale čekala sem to. S výkřikem "Já tě zabiju!" se ke mně vrhl. Jenomže dřív než se mohlo cokoliv stát, Tex sundal nohy ze stolu a Borka zastavil. Naštěstí. Jinak bych to určitě schytala. V hlavě se mi to začlo rýsovat. Pokud tady mám jakš takš přežít, musím si dávat pozor na hubu. Což nebude tak lehký. To teda ne. Borek zaprskal a odešel. Radek zmizel za ním. Radek mě překvapoval. Choval se dost divně. No, a kdo tady divnej nebyl...

Seděli sme s Texem u stolu a krájeli houby. Jestli se mně předtím nechtělo nic dělat, tak tohle už vůbec ne.
"Do prdele, posraný houby. Stejně se toho nenajíme." Prohodila sem, když sem musela vyškrabovat asi desátýho červa. Tex jenom mlčel.
"Se na to vyseru. Fakt..." Ukrojila sem hřibovi nohu a decentně se přitom řízla do prstu.
"Kurva práca posraná!" Zasyčela sem. Tex se na mě podíval a pousmál se. "No, to je strašně směšný. Jau, nejsu očkovaná na tetanus, abys věděl."
"Tak to určitě umřeš." Odsekl Tex a dál už se tomu nevěnoval. Myslím že kdybych si podřezala krk a stříkala by tam krev z mojí tepny jemu přímo do obličeje, tak by si odsunul židli aby nebyl zasviněnej. Byl divnej. Divně divnej. Dál sem krájela hříbky a pak už sem byla rači zticha. Jenomže mně to furt vrtalo hlavou.
"Ty, Texi, proč nemluvíš?" Zeptala sem se.
"Protože .... když budu mluvit, nakrájím míň hub. A budem pozdě jíst. A já mám hlad."
"Aha. Ty nezvládneš dvě věci zaráz. Jako krájet a mluvit." Jenom se křivě ušklíbl a neřekl mi na to nic. No, tak ne, dyť mně je to vlastně jedno. Mačkala sem houbu a sledovala jak modrá. Docela zajímavý. Pak sem z druhé strany na klobouku šáhla na něco slizskýho. Odhodila sem to na stůl a zapištěla sem, protože sem se toho slizu fakt lekla. Bylo to nechutný. Tex jenom zakroutil hlavou a slimáka na stole propíchl kudlou. Zůstala sem jenom zírat. Slimák se ještě chvilku kroutil a pak to vzdal a vytuhl. Tupě sem čučela na vraždu na stole. Tex vyndal nůž a dál krájel houby. Zmateně sem se na něho podívala. Pak na slimáka. Pak na Texe. Zas na stůl. Pak zase na Texe. "Proč si to udělal? Byl to jenom slimák!"
"Když to byl jenom slimák, proč tak křičíš? Myslel sem, že tě chce sežrat." Zasmál se svýmu vtipu a potom už se se mnou nebavil. Aha. Myslí si, že sem úplně blbá. Hm... Proto tady musí zabíjet slimáky, chudáky. Frajer. Fakt ho nenávidím. Nenáviděla sem ho tak, že sem si vzala flašku a šla k řece. Sedla sem si do trávy a koukala na vodu. Bylo mně smutno. Na druhé straně sem na to byla zvyklá. Nepamatuju se, že bych měla někoho, o koho bych se mohla opřít nebo se mohla u někoho vybrečet. Pořád sem musela bojovat. A sama. Chtěla bych, aby se o mě někdo staral. Celkově by to bylo i výhodnější. Jenomže kolem to byl samej blbec. A co s blbcama... Napila sem se ferneta. Nic není tak hrozný jak to vypadá. Dycky ňák bylo. Radek s Borkem se nejevili, že by tady vydrželil delší dobu. U Texe bylo těžký cokoliv odhadnout. Znovu sem se napila. Vzala sem klacík a plácala s ním do vody. Mohla bych se vykoupat, když už sem tady. Vyslíkla sem se a vlezla do vody. Byla tak krásně studená, že ze mě umyla vvšechno špatný. Všechny špatný myšlenky odpluly po proudu a já sem se cítila jako rybka. Se studenou vodou kolem mě proudil život. Byla sem šťastná. Když sem se začla scvrkávat zimou, vylezla sem na břeh. Oblíkla sem se a lehla si do trávy. Cítila sem se tak svěží. Bylo mi skvěle. Napila sem se ferneta a dívala se nahoru na stromy, který šustily ve větru. Všechno bylo tak dokonalý a klidný, až sem usnula.
Probudila sem se někdy večer. Stmívalo se. Napila sem se ferneta a šla do chaty. Čekala sem, co se tam zase bude odehrávat za incidenty. Nudili mě. Všichni. Radek s Texem seděli u stolu. Zrovna sem přišla na večeři, jak se zdálo. Přisedla sem si.
"No kde seš?" Spustil na mě Radek. "Už sme tě chtěli jít hledat."
"Jo aha, chtěli...hm." Řekla sem ironicky a zapálila si cigáro. Borek přinesl pánvičku s houbama a všichni tři se pustili do jídla. Měla sem hlad jako vlk. Bylo mně jasný že sou na mě nasraní. Protože čekali že budu vařit. A já si zatím dovolím spat. Ta drzost! Nechtěla sem se hladově dívat, jak se cpou, tak sem si šla sednout na práh, kouřila sem a přemýšlela nad tím jestli někdo udělá oheň, že bysem si jako aspoň opekla jabko. Jenom sem slyšela, jak lžičkama vyškrabávají pánvičku. Kdyby jim tak zaskočilo...
"Ty nemáš hlad?" Houkl na mě Radek. Neodpovídala sem. Takový provokace znám.
"Nebude večeřet, protože neuvařila. Kdo nemaká, ať nejí." Chytračil Borek. Hňup jeden.
"Má právo na večeři tak jako vy. Krájela houby." Ozval se Tex. Když nic jinýho, tak byl aspoň spravedlivej.
"Ale nevařila." Oponoval Borek.
"Já taky ne." Řekl Tex. Pak Radek vstal a donesl mně zbytek jídla. Připadala sem si jako vězeň, kterej čeká až co mu spadne do klína za dobrotu - zbytky od večeře. Odsunula sem to. "Klidně se tím udavte." Nikdo ale neměl odvahu mně to vzít, tak sem začla přemýšlet, jestli radši zůstanu hrdá a hladová a nebo budu trapná ale najezená. Jenomže houby tak voněly až sem zvolila druhou možnost. Zkrátka když je člověk hladovej, dou všechny principy stranou. Tak to je.

Seděla sem u ohně. Už byla tma. Nejenom že sem byla trapně najezená, ale taky pěkně opilá. Jako všichni ostatní. Tex seděl naproti na pařezu a díval se do ohně. Klátil se a občas se ušklíbl nad ňákým vtipem nebo hláškou. Někdy se i zasmál. Borek furt jenom vykládal nesmyslný příběhy, který ale občas měly i konec a mezitím i občas humor. Radek si sedl vedle mě a dotěrně mě držel za ramena. To bych ještě přežila. Co už se mi ale přežívat nechtělo byly ty jeho kecy. Pořád vykládal, že sem ňáká divná a že taková sem předtím nebývala a bla bla bla.
"Já sem mys...myslel, že jako teď když ses zbavila toho ... debila, tak budem spolu. Jako my dva." Očička se mu zablýskly jak byl ožralej a pak pokračoval.
"Dyť taky proto sem tě sebou vzal."
"Jak sebou vzal? Ty, jo? A čí si myslíš, že to byl nápad? He? Chytráku! Tys mě sem vzal, to tak!"
"Počkej, poškej...sem to tak nemyslel, ne...e."
"Jo, aha." Poznamenala sem a napila se ferneta. Na chvilku mě napadla taková blbost, že bych radši seděla naproti, vedle Texe, abysme spolu mohli jenom mlčet. Jenomže to se nedalo. A Radek mě dál deptal. Začla sem přemýšlet, jak by se odtud dalo utýct. Utýct by se dalo, protože mě tady nikdo nedržel. Naopak si myslím, že všem by se hrozně ulevilo, kdybych byla pryč. Jenomže sem neměla kam. To sem si nedovedla vůbec představit. Protože vracet se nikam nebudu. To tady rači umřu. Dívala sem se do ohně a už se mně nechtělo dál přemýšlet, protože sem byla stejně dost opilá a nevymyslela bych nic, co by někam vedlo. Radek se mě dál nebezpečně dotýkal. Byl dotěrnej jako moucha. Masařka. Co si předtím sedla na hovno. Odstrčila sem jeho ruku dost surovým způsobem. Trochu se zakymácel na kládě, kde sme seděli a pak se na mě podíval takovým vyjableným způsobem.
"Co děláš?" Vyjel na mě. Bylo vidět, že ho to překvapilo, ale taky dost nasralo. Což se mně hodilo. Čím bude nasranější, tím líp. Dá pokoj. Navíc sem byla ožralá, takže poměrně agresivní a bylo mně to jedno. Nechtěla sem, aby mě otravoval takovej posera jako byl Radek. A jestli k tomu, aby to pochopil, bude potřeba hodit ho do ohně, tak to klidně udělám. Takový blbečky sem měla nejrači. Chytl mě za rameno a celkem drasticky se mnou zacloumal.
"Ze mě dělat blbečka nebudeš, ze mě teda ne. Co si o sobě vůbec myslíš? Najednou ti nejsu dost dobrej? Kdoví, co ste v noci s Borkem dělali. Je lepší jak já?" Začal se rozčilovat, až mu na čele naskočila obrovská tepající, klikatá žíla.
Borek se jenom usmál.
Tex prohrábl dřevo v ohni a zahlásil: "Já bysem si dal ňáký drogy." Tomu sem se musela zasmát, protože jak to bylo zcestný, tak to bylo dobrý.
"Můžeš mně říct, co je ti k smíchu?" Rozkřičel se na mě zase Radek. Podívala sem se na něho, zaklátila sem sebou, a jak sem neměla rovnováhu, tak sem přepadla dozadu na zem. Takže sem ležela na zádech, akorát nohy sem měla nahoře. A tak sem si tam spokojeně ležela a uchichtávala sem se. Radek se zase na mě otočil a loupl po mně zlostným pohledem.
"No co, no. Seš prostě otravnej. Jak jinak ti t-jé, ti to mám říct. Spím jenom s krátkou sirkou. Tex chtěl losovat. Já ne. Já teda ne." Mlela sem na zemi a pak sem se zase začla smát, načež Tex zahlásil: "Můžete se hodit do ohně." Já sem z toho zase měla srandu, jenže Radek se toho asi účastnit nechtěl, tak jenom nasraně vstal a odešel s flaškou někam do ústraní. Zase sem si spokojeně sedla a byla sem ráda, jak sem to vyřešila a že ho nemusím házet do ohně.
Chvilku sme tam jenom tak seděli a dívali se do plamenů. Pak Tex zahlásil: "Mohli bysme si teda konečně dat ty drogy."
"Je ale půlnoc." Protestoval Borek.
"No a co? Jakej je v tom rozdíl? Jestli budeš na kašu o půlnoci nebo zítra ráno?" Hodila sem do placu pádný argument a zaklátila sem se spokojeně na pařezu. Tex už teda na nic nečekal, zaběhl do chaty a za chvilku byl zpátky s třema tripama.
"To se ale máme." Zajásala sem.
"A to si dáme jako každej celýho?" Nezdálo se to Borkovi.
"Borisi, ty seš fakt máslo." Zašklebila sem se na něho. "To je přece jenom na tobě, ne, kolik si dáš."
"Tak jo. Tak já si dám ale asi stejně celej."
"Tak tak, to je dobře. Netrhej partu." To se mně to radilo, když sem v sobě měla pěknou hladinku ferneta a vůbec sem si nedovedla představit, kam mě tohle může poslat. Teda, né že bych neměla zkušenosti, ale přece jenom když se toho smíchá víc najednou, tak to vůbec není dobrý. Pak se to taky potvrdilo.

Seděli sme tam tak půl hodinky a vrtali klacíkama do ohně. Pak už to začlo působit. Viděla sem na Texovi, jak je tím ohněm úplně fascinovanej.
"Téééxíííí, háló." Hulákala sem na něho z metrové vzdálenosti. Podíval se na mě a usmál se. Borek čučel někam do tmy, do lesa.
"Víte, co všechno je v lese v noci?" Zeptal se tajemně.
"Jo, já to vím. A o tom, co nevím, raději vědět nechcu." Řekla sem.
"Ale temný lesní síly nás volají." Informoval nás Borek.
"Ne, to se teda pleteš, to nejsou temný síly, to sou dobrý síly. To já poznám." Nedala sem se.
"Musíme ale zůstat u ohně." Podíval se na nás Tex.
"Texi, já vím, že ty seš tady jinak autorita. Ale teď ne, teď to nezáleží na tobě." Odhadla sem.
"Já vím." Řekl měkce a klekl si k ohni.
"Musíme do lesa." Naléhavě nám sdělil Borek.
"Ne, já zůstanu tady." Oponoval Tex.
"Hlavně musíme zůstat spolu, nebo se nám něco stane." Řekla sem. To sem teda věděla jistě. "My teď nejsme tři, sme jeden, jedna duše. Jak se rozdělíme, jeden z nás, teda třetina celku, umře." Vysvětlovala sem mohutně.
"Jo, to máš pravdu." Souhlasil Tex. "Proto musíme zůstat tady. Musíme být u sebe."
"Ne, to ne. Musíme přece hlídat ze všech stran, jestli nepřijdou z lesa." Chytračil Borek.
"To ne, sakra, ty seš ňákej vystihovanej, nic nám přece nehrozí. To není dobře, tohle. Kolik sis toho dal?" Zeptal se Tex.
"Celej." Přiznal Borek.
"No, a tys to nikdy předtím neměl?" Tex se zamračil a oheň ho přestal zajímat.
"No, totiž... ne."
"Ježiši, a proč si nám to neřekl?"
"Nevím, ale Texi, nesmíš být nasranej, protože jak se rozdělíme, jednoho z nás si vezmou." Máchal rukama směrem k lesu Borek.
"Ježiši, to je v prdeli." Chytl se Tex za hlavu.
"Prosimtě, uklidni se." Podívala sem se na Texe. "Dyť je to jedno, jestli to má poprvé nebo potřicáté."
"Ty nevidíš, že je vystihovanej?"
"Jo, vidím. No a co? Tys nikdy nebyl? Teď například seš zrovna vystihovanej ty z něho. Dyť se uklidni, nic se neděje. Sme blízko chaty, nic se nemůže stát, sme tady spolu a sou s náma hodní duchové lesa. Tak co? Čeho se bojíš?"
"Ničeho se nebojím. Bojím se o vás."
"No o mě se bát nemusíš, já dokud mám v ruce tady ten klacek, tak na mě nemůžou. Je v něm ukrytá síla, která mě ochrání." Řekl Borek a máchal jakýmsi dřívkem.
"No tys to teda rozhrábl." Zasmála sem se.
"Fakt, vemte si je taky. Nic se vám nestane." Poradil opět Borek.
Poslechli sme a vzali si klacíky, kterýma sme rozhrabávali oheň. Byly to takový proutky na opíkání buřtů.
"Já bych si něco opekl." Řekl Tex.
"Tak jo." Souhlasila sem. "Tak v chatě je salám, ne?"
"Já tam nejdu." Upozornil nás Borek a ani Tex se netvářil, že by měl chuť jít do chaty.
"Tak jo, já tam skočím." Zvedla sem se i s klackem, co sem měla v ruce a šla sem do chaty. Cestou se kolem mě míhaly divný stíny, ale protože sem byla přesvědčená o tom, že sou hodný, nebála sem se jich. V chatě sem zapálila svíčku a hledala sem salám. Vtom se tam objevil Radek.
"Co tady děláš?" Vykřikl. Asi se lekl.
"Lekat bych se měla spíš já tebe." Řekla sem.
"Cože?" Nechápal.
Mávla sem nad ním rukou a pokračovala sem v hledání salámu.
"Ty na mě úplně kašleš." Chtěl se mnou nejspíš promlouvat o tom, jestli kašlu nebo nekašlu, nicméně mně to bylo úplně jedno.
"Hledám salám." Řekla sem v naději, že mně s tím třeba pomůže.
"Je tady, dole." Ukázal na spodní poličku, kde ležela štangla salámu.
"Á - há. Konečně. Teda, koho to napadlo, dat ho tak blbě, až dolů... Dyť ho mohly sněst myši. Teda , myši... skřítci charamostejíci. Oni nejsou myši, ale oni se na myš promění, když se na ně podíváš. Takže - nikdy nevidíš skřítka, ale dycky myš. Rozumíš tomu, jo? Ale já o nich vím. Eště že ten salám nesežrali, to by viděli."
"Cože? Jaký skřítci? Jaký chramostejníci?"
"Chramostejíci. Ale oni se nemění jenom v myši, ale můžou se změnit v cokoli. Ve věci. Můžou na sebe vzít aji lidskou podobu. Třeba tvoji. Třeba ty teď nahoře spíš a já tady mluvím s chramostejíkem."
"Co to meleš?" Díval se na mě zděšeně.
"Já nemelu, já mám náhodou teďka ve všem úplně jasno." Mhouřila sem na něho oči.
"Jasno? Tak mně řekni, jak je to s náma."
"Hele, řeknu ti to. Ale až ráno. Až budu mluvit na tebe. Nevím, proč bych naše soukromý věci měla rozebírat se skřítkem. Nazdar." Vzala sem salám a chystala se odejít.
"Co chceš dělat?" Zahysterčil.
Podívala sem se na salám. "No co... opečem si salám. Protože Tex je kamarád s ohněm, tak do toho opečenýho salámu vstoupí síla z ducha ohně." Poučila sem ho.
"Ty seš ožralá nebo zfetovaná."
"Já? Ani jedno. Jenom sme si dali tripíka."
"Zešíleli ste? Ježiši. Já du spat, kašlu na tebe."
"Fajn." Řekla sem skřítkovi a odkráčela sem k ohni.
U ohniště seděli ti dva, přesně jak byli, když sem odešla a rýpali klacíkama do ohně.
"Tak takle vám ty klacky shoří a neochrání vás." Zasmála sem se.
"Ale ne. Tam právě vstoupí síla z ducha plamenů." Řekl Borek.
"No, dyť já vím." Sedla sem si vedle Texe. "Však sem mu to říkala."
"Komu?" Zeptal se Tex.
"No tomu... skřítkovi v chatě. Co vypadal jako Radek. Ale mě oni neoblbnou. Mě teda ne."
"A co říkal ten...skřítek?" Zeptal se Borek.
"Že fetujem a že sme šílení." Řekla sem popravdě.
"Skřítci se na nás zlobí, to není dobrý." Řekl Borek.
"Hm, jenomže já mám dojem, že to nebyl skřítek." Zasmál se Tex.
"Jo? Hm.... tak to sem z toho celá zmatená. No nevadí." Podala sem Texovi salám. Nedůvřivě se na to podíval.
"Já nevím. Vy to chcete jíst?"
"Já nevím, já teda asi ne." Řekl Borek.
"No, mě by to bavilo tak akorát kousat a vyplivovat, já si nedovedu představit, že bych to snědla."
"Tak...to můžeme kousat a vyplivovat." Řekl Tex.
"A přejde do nás ten duch?" Zeptal se Borek.
"No jasně." Ujistil ho Tex.
"Budeš ho mít v zubech." Zasmála sem se.

Kousali sme každej svůj příděl salámu a vyplivovali ho vedle sebe. Chuť to byla fakt božská. Byla sem šťastná. Všichni sme se rozplývali, jak sme součástí přírody a jak tady bude hezký.
"Ty, Texi, ty nikoho nemáš?" Vyzvídala sem.
"Jako koho?"
"No, já nevím...kohokoli, kdo by byl smutnej, že si odcestoval doprostřed lesů."
Jenom zakroutil hlavou."To je ale blbá otázka."
Vyplivla sem svůj salám. Když teda dávám blbý otázky, tak já rači budu zticha. Zapálila sem si cigáro a rozhodla se mlčet a rozjímat nad krásou letní noci.
"Já si jenom odskočím." Ozval se Borek a odešel kamsi do lesa. Zůstali sme s Texem u ohně sami. Já sem kouřila, on čučel do ohně a vůbec sme spolu nemluvili. Taky k čemu. Lidi toho dycky zbytečně moc nakecají. A pak se diví. Mně teda nikdo nic říkat nemusí, abych podstatný věci poznala. Nemusí na mě nikdo mluvit, abych poznala, že je to debil. Nebo taky poznám když si o mě někdo myslí, že su blbá a to mně taky nemusí říkat. Bez řečí se obejdu. U Texe sem ale teda nevědla vůbec nic. Ale nechávala sem to být. Bylo mně to jedno. Oheň byl nádhernej. Jaký to musel být zlom, když lidi začli využívat oheň. Nebyla jim zima, mohli si upravit jídlo. I když teda syrový maso nemuselo být zas až tak špatný. Třeba tatarák je výbornej. Jenomže je výbornej tak pro zhýčkaný lidi. Kdyby mně dal někdo kousnout do syrových jater, tak to bych asi nezvládla.
"Ty, Texi..." Odvážila sem se. "Ty bys snědl syrový játra?"
Kousl se do spodního rtu a podíval se na mě: "A proč bych to jako měl dělat?"
Jenom sem pokrčila ramenama, jakože sem fakt husa hloupá a dál už sem se ho na nic ptat nechtěla. Oheň dělal nebezpečný věci. Tex se v tom ohnivým světle snad jevil hezkej. Černý rozcuchaný vlasy mu házely do obličeje stín, vypadal o něco starší. Teda, je fakt že Tex asi o něco starší byl než já... ale bylo mně to jedno. Vlastně, zajímalo by mě, jaký má oči. Nenápadně sem se chtěla podívat. A to sem udělala tak nenápadně, že sem si před něho dřepla a podívala sem se. Teda, nebyla sem si jistá. Myslím hnědý. Sedla sem si zpátky vedle. Tex se na mě jenom tázavě podíval, jako co dělám.
"No co...sem chtěla jenom vědět, jaký máš oči."
"Aha. A víš to?"
"Jo, myslím, že jo." Pokývala sem hlavou.
"Fajn." Zase se podíval na oheň a nezajímala sem ho. No, upřímně: on mě taky ne, ale koho jinýho sem měla zkoumat, když tam nikdo jinej nebyl. Rozhodně byl Tex vyšší než já. To sem věděla určitě. Taky nebyl žádná sušinka. Né svalovec přímo z posilky, ale takovej přiměřenej. Myslel si o mě že nejsu normální, to sem o něm taky věděla. A já sem si zase myslela, že není normální on. Tak to teda byla rekapitulace toho individua co sedělo vedle mě. Uprostřed lesa. Ztripovaní sme oba byli, čučeli sme do ohně jako matěji a žvýkali sme sem tam salám, kterej sme zase vyplivli.
"Kde je tak dlouho?" Zeptal se najednou Tex.
"Cože?" Tlemila sem do ohně. "Kdo?" Zeptala sem se bez zájmu.
"No Borek přece."
"Se asi ztratil v lese." Odhadla sem
"Du se po něm podívat." Řekl Tex a odkráčel do tmy směrem, kterým šel Boris.
Za chvilku byl zpátky.
"Nikde není, musím do chaty pro baterky. Pudeme ho hledat. Zůstaň zatím tady a nikam nechoď." Přikázal.
"No, tak jo." Řekla sem pobaveně, protože kam bych taky chodila. Nikam se mně nechtělo, natož hledat Borise. Stejně sedí někde uprostřed lesa a povídá si se stromem.

Pobíhali sme po lese a hledali toho zbloudilce. Volali sme a dělali sme asi pěknej kravál. Zvířata z nás musely být vyjukaný nebo pěkně pobavený. Po ňáké době mě začly bolet nohy.
"Texi, co kdybysme si na chvilku sedli, mně už se nechce hledat."
"Ale ... musíme ho najít."
"Určitě je v pohodě, neztratí se. Třeba už je v chatě. Za chvilku bude stejně světlo. Už sme to tady prochodili křížem krážem, takle ho stejně nenajdem."
"No tak jo." Souhlasil Tex a sedl si ke stromu. Sedla sem si k němu a mávala sem baterkou. "Hele, jak to světlo dělá za sebou čáry." Vykřikla sem nadšeně. Tex taky začal mávat baterkou a sledoval světlo.
"No jo, to je fakt dobrý." Mávali sme baterkama jako světlušky a zkoumali, jak světlo dělá ve tmě stopy. Pak sem dostala nápad.
"Hele. Něco ti ukážu." Podsvítila sem si xicht baterkou a začla sem třepat bradou a brečet.
"...sme tady, sami, uprostřed lesa, kolem... něco je. Pořád tady něco obchází, kolem stanu. Nevíme kde sme, je nám zima....nevím jestli se odtud ještě někdy dostaneme...chtěla bych...chtěla bych se omluvit .... byl to můj nápad....he, zase. Zase je to tady. Mám strach...Majkííí.....majkíííí....." Pištěla sem do světla baterky a Tex se smíchem válel po zemi.
"To byl skvělej horor, že jo?" Zeptala sem se.
"Jo, fakt dobrej. Zajímavý je, že tam nic nebylo vidět, přitom všichni byli posraní strachem."
"To jo. My sme tady teďka taky jako v Blair Witch."
"Až na to, že já se nebojím."
"Já taky ne. Ale normálně se v noci v lese bojím." Přiznala sem.
"A čeho, prosimtě?"
"Já nevím. To je právě to. Bojím se toho, co neznám. Ale třeba jako bych to v lese někdy potkala. Ty jo, co když najdem Borise zítra někde mrtvýho?"
"Prosimtě - co to je za blbost !"
"No, jasně. Nebudem z toho dělat horory." Přesvědčovala sem sama sebe. "Vrátíme se?"
"Já nevím. Nevím přesně, kde sme."
"Ty nevíš? Jakto?" Posvítila sem na něho baterkou.
"A ty to snad víš?"
"Ne. Ale já sem ženská, u mě je to přirozený, že já se ztratím všude. Já sem právě spolíhala na tebe."
"No, tak aspoň vidíš, že spolíhat nemůžeš na nikoho."
"Jo, tak to bylo moudro večera. Tak co budem dělat?"
"Nic. Počkáme na světlo a pak se uvidí."
"Nerozděláme si tady oheň? Co když příde ňáký zvíře?"
"Zvířata sou naši kamarádi." Řekl unaveně. Zívla sem a opřela se o strom.
"Strom je taky náš kamarád, pohlídá nás." Sdělila sem Texovi, ale ten už asi napůl spal, takže mně neřekl nic. I když sem byla dost unavená, nešlo mně usnout. Bylo chladno. Přitiskla sem se teda k Texovi a dívala se do lesa. Pak mně začly samy padat oči.

Ráno bylo zase hrozný. Vzbudilo mě kopnutí do nohy. Otevřela sem oči. Před nama stál Borek s Radkem.
"Leží tady jako dvě mrtvoly v romantickým objetí." Řekl Radek s jedovatým úšklebkem. Když sem začla tak ňák trochu vnímat, uvědomila sem si, že ležím Texovi na rameni, on mě objímá jednou rukou a taky sem přikrytá jeho bundou. Docela mě to překvapilo, a taky mě překvapilo, že je mně tak dobře. Znovu sem zavřela oči, protože ti dva mně byli ukradení a chtěla sem strašně spat. Hodila sem ruku přes Texe a chystala se pokračovat ve spaní. To mě teda ale asi nikdo nepřál, protože Radek mě dost drastickým způsobem zvedl, takže sem najednou stála a nechtělo se mně žít. Fakt ne. Bylo mně mizerně. Podívala sem se na Texe. Dlaněma si promnul oči a podíval se na nás. Pak na Borka.
"Kdes, do prdele, byl? Hledali sme tě celou noc."
"Já sem jenom tak chvilku byl v lese. Pak sem se vrátil k ohni a vy dva ste tam nebyli. Tak sem šel do chaty. Mysleli sme, že ste šli nahoru spat a až ráno sme zjistili, že tam nejste."
"Já sem to říkala od začátku, Borisi, že seš blbej jak troky."
"Drž už hubu, co si myslíš vůbec....furt máš jenom takový blbý kecy. Víš ty vůbec, jakej by tady bez tebe byl klid?" Startoval zase.
"Nedělej tady dusno." Nedala sem se. Zrovna teď sem neměla náladu hádat se s blbečkem.

Hned jak sme se vrátili do chaty, šla sem si lehnout. Bylo mně hrozně. Chtěla sem celej den proležet v posteli. A nedělat nic. Nic neřešit a nejlíp kdyby mě nikdo neotravoval. Tex přišel asi pět minut po mně a lehl si na protější postel. Chtělo se mně strašně spat, ale nemohla sem. Jak sem zavřela oči, zjevovaly se mně divný věci, takže sem je pak zase musela otevřít a dívat se rači z okna ven. Zrovna mně pod zavřenýma očima běželo cosi o tom, jak sypu rýži rozkuchané krávě do žaludku, když někdo otevřel dveře. Byl to samozřejmě Radek. Sedl si ke mně na postel. S utrpením sem se na něho podívala. Toho sem chtěla teď vidět ze všeho nejmíň. Rači bych viděla tu rozřezanou krávu.
"Jak ti je?" Zeptal se naprosto blbě.
"Skvěle." Řekla sem s hrozným šklebem a otočila se ke zdi, jakože ho budu úplně ignorovat. Začal mě hladit po vlasech.
"Nemůžeme si teď promluvit?" Zeptal se.
"Ne, to nemůžeme." Řekla sem do zdi.
"Ale večer si říkala, že si ráno promluvíme."
"To si nepamatuju. Nech mě spat, pak se uvidí." Řekla sem už úplně bezmocně.
"Ty na mě úplně kašleš." Ozval se. Nic sem mu na to neřekla, rozhodla sem se, že budu spat. Vzal mě za rameno a zatřepal se mnou. "Tak co je? Mluv na mě! Nebo už ti za to nestojím, co?" Zvýšil hlas.
"Nekřič, nebo ti praskne žilka v hlavě." Řekla sem unaveně.
"Děláš si ze mě jenom prdel. Furt mě jenom přehlížíš. Baví tě tohle? Co ze sebe děláš prosimtě?" Ryčel. Jako rozhořčený čuník.
Neříkala sem nic. Zavřela sem oči a začly se mně tam zase míhat ty hrozný vize. Viděla sem vrtulník, kterej letí nad horama, krásná příroda kolem, hezký letní den, slunečno, a najednou naproti letí hejno labutí. Vlítly přímo pod vrtuli. Seká jim hlavy. Vždycky, když ňáké usekne hlavu, labuť otevře zobák a ze zobáku vyšlehne hadí jazyk. Probralo mě z toho Radkovo surový třepání. Držel mě za rameno a lomcoval se mnou.
"Au, to bolí, ty blbče." Posadila sem se na posteli už dost nasraná.
"Ty se mnou budeš mluvit, to si piš že jo!" Křičel na mě.
"Tak to by stačilo." Vložil se do toho Tex. Vstal z postele.
"Vypadni." Řekl Tex a tvářil se dost nasraně.
"Cože? Já?" Divil se Radek.
"Jo, ty."
Radek vstal z postele, olízl si rty a pobaveně se zasmál. "Jo tak takle je to. To sem nevěděl."
"Jdi pryč." Řekla sem.
"Jo, tak jo. Tak já mizím. Ať tady vy dva můžete.."
Už to nedořekl, protože Tex ho vyhodil ze dveří. Pak za ním zamčel.
"Blbec." Ulevila sem si. Tex se vrátil do své postele a chystal se spat. Oblíkla sem si mikinu.
"Tobě je zima?" Zeptal se.
"Jo, je tady chladno. Asi su nachlazená z toho lesa." Řekla sem.
"Tak...můžeš jít za mnou." Řekl Tex s takovou pochybou, jakoby tomu sám nevěřil. Nebránila sem se tomu, bylo mně to fuk. Vzala sem si svou deku a šla za ním. Lehla sem si na kraj postele, Tex mě obejmul a usnul. Já sem mohla pokračovat ve svých hrozných vizích. Ale bylo mně tak rozhodně líp než kdybych měla rozebírat pitomosti s blbým Radkem. Už mě pěkně sral. U Texe sem se cítila bezpečně. A bylo mně teplo.

Vzbudila sem se, když už se stmívalo. No to je dobrý, to by mě zajímalo, co budu dělat v noci. Tex měl přeze mě pořád hozenou ruku. Otočila sem se na něho. Vzbudil se. Vůbec se mně nechtělo dolů. Při té představě, co tam Radek zase rozvalí....Zavrtěla sem se na posteli a protáhla se.
"Mám hlad." Řekla sem.
"Jo? Tak pudem dolů a něco sníme."
"Jo, to bude rozumný." Vstala sem a s vypětím všech sil sem sešla dolů. Radek s Borkem seděli u stolu a chlastali. Tex šel hned za mnou.
"Tak co, jak ste si zašukali?" Udeřil hned Borek. To sem si mohla myslet. Byli trapní oba dva.
"Dobře. Fakt, dobrý to bylo. Že jo, Texi?" Otočila sem se na něho.
"Jo, až sme z toho dostali hlad. Máte tady něco na jídlo?" Přidal se k mýmu mlžení.
Odešli sme do kuchyně, kde sme společnýma silama usmažili vajíčka. Sedli sme si ke stolu a pustili se do jídla. Jedli sme to přímo z pánvičky v rámci úspory čistýho nádobí. Padalo to do nás jak němci do krytu.
"To teda muselo být vysilující." Začal zase rýpat Radek. Jenom sem pokývala hlavou.
"Bylo to dobrý?" Pokračoval.
"To jako jestli je Tex lepší než ty?" Hodila sem lžičku do pánvičky, až se utopila v oleji. "No to bych řekla, že jo. Každopádně."
Radek vypadal, že každou chvilku vyletí z kůže. Tex vylovil mou lžičku z pánvičky a podal mně ji.
"Tvůj příbor, drahá...." Zakřenil se. Vyprskla sem smíchem.

Večer sme zase všichni seděli u ohně. Opíkali sme špekáčky. Opekla sem si takovej ten moc moc dobrej, jak má skoro zuhelnatělý rožky. To sem fakt milovala. A hodně hořtice. Já teda nevím, jak se tomu říká, ale já sem dycky říkala hořtice. Prý se říká hořčice, ale to bych snad ani nevyslovila. A nakonec - dyť je to úplně jedno. Seděla sem vedle Texe, ale Radek moc dobře sledoval, jestli se sebe náhodou nedotknem, nebo co. Byl jako na trní. Pochopitelně sme všichni chlastali. Piva. Špekáček a pivo, to šlo k sobě. Špekáčků sme měli hodně a piv taky. Takže sme se vlastně měli hrozně dobře. Cítila sem se dobře, protože sem se tak před dvouma hoďkama vykoupala v příjemně chladné říčce. Teďka bylo koupání fajn. Ale co až se ochladí. Budeme muset vodu ohřívat a to už bude složitější. Ale - kdoví, co bude. A kde budem v zimě.
"Texi, budem tady aji v zimě?" Zeptala sem se.
"To nevím. Jestli do té doby přežijem..."
"A ty chceš přežít?"
"Já nevím. Když na to nebudem myslet, tak to ňák všechno dopadne." Špitali sme si mezi sebou a Radek na to hned zareagoval:
"Co je šeptem, to je čertem." Zvýšil na nás hlas. Sekla sem po něm pohledem.
"Kdo lže ten krade, do pekla se hrabe. A může i zabít." Řekla sem a utřela si pusu.
"Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám." Přidal se Borek.
"Texi, seš na řadě." Upozornila sem ho. Chvilku přemýšlel.
"Polibte mně prdel!" Podíval se na Radka.
"To neplatí, musíš vymyslet něco chytřejšího." Řekl Radek.
"Tak dlouho se chodí do lesa pro dřevo, až se ucho utrhne." Zašklebil se Tex.
"Já ti utrhnu ucho." Chytil se toho hned Radek.
"Ale ale ... bitka." Vložil se do toho Borek.
"Nechte toho." Řekla sem a napíchla si další špekáček. Ten bude výbornej, mňam mňam.
Rozkrojila sem ho aby měl velký rožky. Doufala sem, že mně nespadne.
"Hele, naučím vás písničku." Řekl Borek.
"No, to sem zvědavá." Ušklíbla sem se a dala buřtíka do ohně.
"Takle se ti to spálí." Upozornil mě Tex. "Dej to trochu víc nahoru." Dala sem teda špekáček nad oheň a Borek začal zpívat:
"Příteli, chcete-li, aby vám prsty smrděly, přijďte k nám v neděli, poškrábat mě v prdeli." Všichni sme se smáli až sme málem popadali do ohně.
"Tak jo, a teďka já." Upozornila sem na sebe a začla sem zpívat: " V prdeli je tma, nejsou tam okna a kdyby tam okna byly, prdy by je rozmlátily, v prdeli je tma." Následoval smích a já sem se tak třepala smíchem, až mně spadl buřtík do ohně.
"Ježiši, co teď?" Vykřikla sem.
Tex se na mě podíval. "No buď ho tam necháš shořet a nebo já takle vezmu klacek a vyžbrdám ho odtama." Když to dořekl, špekáček už byl venku z ohně, jenomže takovej trochu rozpůlenej.Vzala sem ho do ruky.
"Jau, pálí." Zasyčela sem a znovu sem ho hodila na zem.
"Seš hrozná, ukaž." Zakroutil Tex hlavou a napíchl buřta na klacek. "Já ti ho opeču."
"Jé, ty seš hodnej." Zaradovala sem se.
"Jé, ty seš hodnej..." Řekl Radek takovým dementním hlasem.
"Drž už hubu, seš otravnej jako svítiplyn." Řekla sem znechuceně.
"Tak já su otravnej, jo?" Startoval na mě. Pak se uklidnil a řekl: "Je lepší být otravnej než být kurva."
"Tak já sem kurva, jo?" Vyskočila sem.
"Jo. To si piš, že jo. Za těch pár dní si toho teda stihla, to všechna čest."
"Co sem stihla? No co? Řekni mně to. Dělej. To teda chcu slyšet."
"Nedělej ze sebe svatou, proboha. Utečeš od manžela, využiješ mě, aby ses sem dostala a teď si tady klidně spíš s Texem. A ještě k tomu ze mě děláš vola."
"To z tebe dělat nemusím. Vole."
"Počkej, ty máš manžela?" Podíval se na mě se smíchem Tex.
"Jo, no a co?" Trhla sem ramenem.
"Jo, tak ty to Texi nevíš.... tak ať ti řekně, proč s ním není, no...ať ti to hezky vyklopí." Provokoval dál Radek.
"No proč...." Stála sem tam tak trochu bezradně. "Protože...je to hňup."
"No, jemonže to není celý. Tím, žes mu ukradla prachy, to už se nepochlubíš."
"No a? Co tobě je vůbec po tom? Byly ty prachy tvoje nebo co?"
"To ne, ale co kdybych se vrátil a řekl mu, kde seš. Přijede a zabije tě."
"Nezabije. Na to je on moc velkej srab. Kdyby měl někoho zabít, posral by se a zbytek života by si musel platit psychiatry." Pak sem se ušklíbla. "Což teď nemá z čeho, protože všechny peníze sem mu vzala."
"A máš je tady?" Zeptal se Borek.
"Ne, Borisi, protože nejsem úplná kráva, jak si myslíš." Sedla sem si zpátky vedle Texe a napila se ferneta.
"A vůbec - polibte mně všichni prdel. Kdo z vás tady má právo moralizovat... jeden větší pošuk jak druhej."
"Tak se nerozčiluj." Řekl smířlivě Tex.
"Vidíš, Texi, taky ti lže. Neřekla ti o sobě vůbec nic." Vypiskoval Radek.
"Já sem se jí taky na nic neptal." Zastal se mě Tex.
"No tak to buď rád." Rýpal dál Radek.
"Drž už hubu, ty blbče." Ozvala sem se a znovu se napila ferneta.
"Být tebou, tak sem zticha. Co když ho sem fakt přivedu." Vyhrožoval.
"Jako koho?"
"Milana. Ten už tě tady srovná."
"To nechápu." Ozval se Tex. "Jak sis mohla vzít někoho s tak blbým jménem.
"No, Texi, že to říkáš zrovna ty." Ozval se Borek. "Nikdo ani neví, jak se menuješ."
"To je dobře." Řekl Tex a napil se z flašky.
"Proč? Proč nesmíme vědět, jak se menuješ?" Zeptala sem se.
"Protože se menuju hrozně blbě."
"Je to horší jak Cyril?" Zeptal se Borek.
"Je to horší jak Cyril a není to horší jak Boris." Zasmál se Tex.
"Jak´s to myslel?" Stáhl bradu Borek. Tex se jenom smál a já taky. Jak by tady bylo skvěle, kdyby mě zrovna nesral Radek. Ten idiot!

Už bylo hodně pozdě v noci. Byla sem strašně unavená. Radek někam odešel, a to byla jediná rozumná věc, kterou mohl udělat. Začínalo být chladno, tak sem se přitiskla k Texovi. Borek seděl na lavičce, hlavu měl na kolenách a spal.
"Nechceš něco na jídlo?" Zeptal se Tex.
"Ne, já nemám hlad. Spíš je mně blbě."
"Jo, mně taky. Zítra nebudu chlastat."
"Jo, já taky ne." Přidala sem se.
"Co kdyby sme se šli někam projít?"
"To jako teď?" Zamračila sem se.
"Ne, zítra."
"Já nevím, Texi. Podle toho, jak mně bude. Třeba se mně vůbec nebude chtít vstat z postele. Někdy bych nejrači proležela celej den. Nechce se mně nic, ani nevím, co by se mně mohlo chtít. Prostě nic. Všechno je tak hrozný, smutný a nanic."
"Co se ti stalo, že máš takový deprese?"
"To nejsou deprese, to je znechucenost. Úplná znechucenost. Vším. Všema."
"To souvisí s tvým manželem?"
"Ale ne. To souvisí všechno se vším. On je jenom... on je jenom takovej blbeček. Kvůli němu bych .... to je jedno. Takovej idiot jako Radek. Maminčin mazánek. No, říkám, blbeček."
"Tak proč sis ho brala? Tos nevěděla, že je takovej?"
"Ale jo, jasně že sem to věděla. Vzala sem si ho proto... ale to je jedno. Já se o tom nechcu bavit."
"Jasně. Je to vlastně jedno. Chceš cigáro?"
"Jo, to jo." Tex vytáhl cigaretu a podal mně ji. Zapálila sem si. Bylo to fajn. Nedokázala sem si představit, že bych někdy přestala kouřit. To by fakt asi nešlo. To ne, tohle.
"Texi, a proč ty seš tady? Tys taky něco udělal? Nikdo ti nechybí?"
"Ne, nechybí. A taky se o tom nechcu bavit. Je to jedno, co bylo..."
"Jo, to je pravda. Na tom nezáleží." Zívla sem. Bylo mně všechno jedno. Chtělo se mně hrozně spat.
Usnuli sme s Texem u ohně, přitisknutí k sobě.

Ráno bylo zase hnusný. Jak jinak. Vzbudilo mě slunko, protože mně svítilo do obličeje, a taky Tex, jak mě hladil po vlasech. To už bylo o něco lepší. Bylo strašný horko.
"Ty ale vypadáš." Smál se. Nechápala sem, co tím myslí. Prohlížela sem se různě, ale kromě toho, že sem měla špinavý a zválený oblečení, sem na sobě nic až tak humornýho nepozorovala.
"Tady, na obličeji. Seš celá od popela."
"No, tak od tebe to sedí, teda, protože vypadáš jako maurský bojovník." Okomentovala sem jeho vzhled.
"Ježišmaria, posraný slunko." Stěžovala sem si a clonila si rukou obličej. Jako nejlepší nápad se mně jevilo jít se umýt. Vstala sem a odešla.

Řeka byla příjemná jako dycky. Našla sem si svoje místo a vyslíkla ze sebe špinavý hadry. Pak sem se ponořila do svěže studené vody. Byla to prostě nádhera. Taky mě napadlo, že bych si večer mohla ohřát vodu a umýt si vlasy. A taky mě napadlo, že sem si zapomněla vzít šampon. Když mně byla zima, oblikla sem se a šla do chaty, abych se převlíkla do čistýho oblečení. Borek se zrovna hádal s Texem, ale nevím kvůli čemu. Bylo mně to jedno. Furt se někdo s někým hádal. Zarazilo by mě spíš kdyby byl někdy klid. Zašla sem nahoru a oblíkla si šaty. Pak sem se chystala jít k řece a vyčistit si zuby. Dole se ti dva furt hádali.
"Co je zase?" Zeptala sem se bez zájmu.
"Radek zmizel." Oznámil mně Borek.
"Jak zmizel?" Nechápala sem.
"No prostě tady není." Řekl suše Borek, zřejmě abych si připadala jako blbá.
"No a co? Tak je někde jinde." Mávla sem rukou.
"Co když se vrátil..." Spekuloval Tex.
"Tak tady aspoň bude klid." Řekla sem a odešla k řece. Čistila sem si zuby a řeka na mě výhružně bublala. No co, myslela sem si. Můžu být klidná, nic tady nehrozí. Plivala sem pastu do vody a myslela tak trochu na Texe. Už rozhodně není tak protivnej jako byl na začátku. Vlastně je docela...milej? Né, to né. To je přehnaný. Tak je.... "Není už zkrátka tak hroznej." Řekla sem řece, dočistila sem si zuby a vrátila se do chaty. Ti dva seděli u stolu a dívali se na mě, jak kdybych měla říct ňáký tajný heslo.
"No co je?" Zeptala sem se.
"Nic, nic..." Překotně řekl Borek a Tex jenom krčil ramenama.
"Co budeme snídat?" Položila sem naprosto blbou otázku, protože ti dva nevypadali, že by se jim chtělo něco jíst.
"Rum." Řekl Tex.
"Ty seš prase, to snad není pravda." Zakroutila sem hlavou a odešla sem uvařit kafe.

Když sem se vrátila s hrnkama s kávou, Borek zase rozvířil debatu.
"Kde si myslíš, že Radek je?"
"Nikde. Je mně to jedno." Odpověděla sem suše a zamíchala si kafe.
"Co když se vrátil a přivede tvýho manžela." Strachoval se.
"Prosimtě - to on jenom tak vyhrožuje. Na to je měkej. On si jenom tak dovolí vyhrožovat, ale to je tak celý, na co se zmůže."
"A co když to udělá?" Nedal se Borek.
"No tak to udělá, no a co. Co si myslíš, že se stane. Kdybys znal mýho manžela, tak bys přestal mít bobky u prdele, protože ten se nezmůže vůbec na nic. A navíc - Radek za ním nepude, protože ví, že by mu rozbil hubu. On totiž moc dobře ví, s kým sem utekla."
"Jak to ví?"
"Protože sem mu to napsala."
"Proč?"
"Právě proto, Borisi. Protože přemýšlím dopředu."
"Jo aha, tak to je dobrý. Ale kde si teda myslíš že Radek je? To se mu asi něco stalo, ne? Celou noc tady nebyl. A teď už je poledne."
"Třeba je někde mrtvej." Řekla sem a přidala si do kafe cukr. Tex se zasmál.
"Když tady budem jenom tři, mám teda sám postel." Snažil se z toho hned vytěžit Borek. Zasmála sem se.
"No, ale zítra už tady budeme čtyři." Řekl Tex.
"Jakto, Radek se vrátí?" Nechápal Borek.
"No to nevím, ale přijede ještě jeden...kamoš."
"Tvůj kamoš?" Usrkla sem kafe.
"Jo." Odsekl Tex.
"Tak to by mě zajímalo, kde bude spat." Zatlemil se Borek.
"To je jednoduchý. Přiveze peníze, takže můžeme jet do města a koupit matrace." Řekl Tex.
"No ale to sme měli udělat už dávno." Řekla sem. "Kdy přijede?"
"Zítra. No to je snad jedno, jestli je nás tady.... tři nebo čtyři, ne?" Obhajoval to Tex.
"Jo, pokud to nebude druhej Radek." Řekla sem znechuceně. Ale bylo mně to fuk. Bylo mně ňák všechno jedno. Nebo sem si to aspoň myslela.

Z omylu mě vyvedl Radek. Jak sem si myslela, že je dobře, že zmizel jeden idiot, tak se vrátili tři. Teda přesněji - idiot plus dvě blbky.

Seděli sme zrovna ráno u stolu a přemýšleli, co uděláme na oběd a jak to uděláme, když do dveří vrazil Radek. Měl takovej podivně připitomělej výraz.
"Někoho bych vám chtěl představit." Celej se zatetelil. Za ním se objevily dvě chichotající se mařky. Už od pohledu bylo jasný, že sou to blbky jako dělo.
"Poďte dál." Pozval je Radek. "Tak tohle je Gabča a tohle je Jitka." Představil ty dvě. Stručný popis může znít asi takhle: Gabča vypadala jako vesnická husa a Jitka jakbysmet. Gabča měla takový odbarvený vlasy na blond, nahoře odrostlý. Na bradě měla jebáky. Jitka byla na krátko ostříhaná, takový zrzavý vlasy, a hlavním rysem bylo, že měla podbradek, kterej se nedal přehlídnout. Takovej malej prasečí rypáček. Chápu, že se to někomu mohlo zdát roztomilý, ale mně ne...byly to takový dvě naivky, to bylo poznat. Odhadovala sem je na něco přes dvacet. Panebože, nevydrží tady ani hodinu. Takový chudery. První se vzpamatoval Borek.
"Tak se k nám teda posaďte." Odsunul židli vedle sebe a tam se s chichotáním usadila Gabča. Tex sundal nohy ze stolu, a vedle něho se usadila ta druhá nemožná koza. Radek pokračoval ve svým naparování. Ukázal na nás.
"Tak tohle je Míša, Tex a Borek."
"Ahoj." Řekl Borek. Tex jenom pohodil hlavou a já sem zvedla ruku.
"Ahoj, jé to je fajn chata." Oznámila Gábina.
"Ty, Gábino..." Nedalo mně to. "Jak ty se menuješ celým ménem? To seš jako Gabriela?"
"No, ale tak mně radši neříkej. Všichni mně říkají Gabča." Zahihňala se.
"Všichni? Kdo všichni?" Nedala sem se.
"No...mamka, taťka, ségra, kámoši a kámošky...taky v práci."
"Jo? Ty pracuješ?" Zvedla sem obočí.
"No, na brigádě." Zaprsila se.
"A co děláš?" Zajímalo Borka.
"Ták...v obchodě....co je potřeba." Usmála se.
"Aha." Utrousila sem. Do dalších vyzvědačských akcí ohledně Jitky se mně vůbec nechtělo, takže sem se na to vykašlala. Tex donesl flašku slivky.
"Tys říkal, že dneska nebudem chlastat." Ozvala sem se.
"No, to sem si původně myslel." Zakřenil se a připravil tři panáky.
"Holky, dáte si taky?" Zeptal se Radek.
"No, co to je za pití?" Zeptala se Jitka.
"Já nevím, slivka....asi....Texi, co to je?" Chtěl vědět ten idiot.
"Jo." Řekl Tex.
"Já nevím." Zašklebila se Gábina. "Nemáte broskvovou?"
Znechuceně sem odfrkla a Tex protočil oči. "Ne, to teda nemáme." Pak se na mě podíval a začli sme se smát.
"Holky mají prázdniny, tak sem jim navrhnul, že by tady s náma mohly být. Ňákou dobu..." Oznámil nám Radek. Smích nás přešel. Všichni sme se na sebe zmateně podívali.
"Kde budou spat?" Ozval se Borek.
"Mají nafukovací matračky, takže spat kde mají. Můžou si lehnout tady dole, třeba."
"A ty budeš spat kde?" Vyprskla sem smíchem.
"No tady, dole... s holkama." Řekl to tak samozřejmě....
"Fajn, mám teda postel sám pro sebe." Zaradoval se Borek.
"Né na dlouho." Uzemnila sem ho. Borek se vystrašeně podíval na Texe.
"Dyť si říkal, že koupíme matračky."
"Jo, já nevím. Třeba bude mít něco sebou."
"To jako že bude mít sebou matračku, jo?" Zasmála sem se.
"Tak si může vzít karimatku, ne?" Sekl po mně pohledem Tex. Fakt sem se ho lekla.
"Kdo přijede?" Chtěl vědět Radek.
"Texův kamoš." Osvětlil to Borek.
"Fajn, aspoň tady bude veselo." Řekl Radek spokojeně a nalil panáky.
"Až moc." Procedila sem skrz zuby znechuceně.
"Co ti zase vadí?" Chtěl vědět Radek.
"Kurva, je tady lidí jako nasraných." Vyjela sem na něho. A pak sem si uvědomila, že tohle asi chtěl. Nasrat mě. A pořádně. Což se mu povedlo, protože jak přivedl mařky, bylo po klidu. A mělo být hůř.

Večer sme tradičně seděli u ohně. Ono se taky nic jinýho nedalo dělat. Buď sedět v chatě, nebo u ohně. Nebo lítat ztripovaní po lese. To ale chtělo oddych. Takže nejlíp bylo u ohně. Byla sem celkem nešťastná z toho, jak se situace vyvinula, takže sem chlastala pivo a ferneta. Citrusa. To bylo pití, který sem měla nejrači. Mařky už pěkně dlouho kvákaly nesmysly. To se ale dalo čekat. Radek seděl mezi nima a držel je za ramena. A taky kvákal nesmysly. Borek se držel svýho chlastu a semtam něco prohodil. Borek byl takovej ten typ tiché vody. Ten typ, co celou dobu jenom mlčí, chlastá, pak se najednou zvedne a všechny poblije. Tex seděl vedle mě a přivazovali sme se k sobě tkaničkama, jakože budem všude chodit spolu. Moc nám to ale nešlo, protože sme na to moc neviděli a taky proto, že sme byli decentně pod parou.
"Tééééxí, ty neumíš ani zavázat tkaničku." Smála sem se.
"Ty seš držka drzá." Zasmál se a dal mně pusu. Oba sme se tak ňák zaklátili, že sme spadli z lavičky a skoro sme skončili v ohni.
"Jé, málem sme zhořeli." Smála sem se dál.
"Aspoň by bylo o jednu čarodějnici míň." Řekl Tex a pomalu sme se sesbírali ze země a sedli si zpátky.
"To neva, nás je hodně." Nedala sem se.
"To jako umíš čarovat, jo?" Podíval se na mě Tex a zasmál se.
"No to eště nevím."
"Tak to zkus." Vyzval mě.
"Tak jo. Já to teda zkusím na Borisovi." Zamávala sem rukou a namířila na něho prst.
"Krkís brkís šmuk, ať je z tebe....pošuk." Vypadlo ze mě. Borek se zatvářil překvapeně a brkl si.
"Už sem ti několikrát, škyt, opakuju, několikrát zdůraz- zdůrazňoval, ať mně neříkáš...Boris."
"An-no, Borisi, už sem to několikrát slyšela. Jo." Jak mě to vysílilo, a jak mě alkohol zlomil, tak sem si lehla Texovi na rameno.
"Vy dva spolu chodíte?" Zeptala se Gábina a zírala na mě a na Texe.
"Ježiši, to je kráva." Utrousila sem a zabořila se Texovi do mikiny. "Texi, tobě voní mikina. Seš jako reklama na aviváž." Dodala sem. Ten se jenom napil z flašky a obejmul mě.
"Proč o mně říkáš, že sem kráva? Něco sem ti udělala?" Snažila se do mě vrtat Gábina, zvaná Gabča. Zvedla sem hlavu. Chvilku sem tak přemýšlela, jestli s ní mám vůbec mluvit. Pak mě to nedalo a dala sem se do vysvětlování.
"Podivej se, Gabrielo....možná na to nejseš zvyklá. Možná má Gabču každej rád, já nevím. Ale u mě seš kráva, nebo... ne....ani tak né kráva, jako blbá naivní, vesnická káča, co sem přijela na dovolenou. Máte naf- naf - ježiš, já mám škytavku...máte nafukovací mat-matrace, to jo... to ste teda f-frajerky. Jenomže já tady nej-n-nejsu na prázdninách a to, že si sem tenhle blbeček přitáhne ňák-ňáký dvě husy mě nijak nenadchýňá a rozhodně si nik-nikdo nemůže myslet že budeme kamarádky. Takže Gabrielo, když už si takhle otevřeně povídáme, dovol mi jed-jednu otázku. Koho Radek šuká? Teb-tebe, nebo Jit - Jitku nebo obě?" Pak sem se obrátila na Texe. "Dej mně nap-pít nebo umřu na škyt-tavku." Tex se jenom smál a podal mně pivo. Gabriela se jenom zmateně dívala kolem. Jitka vstala, vzala ji za ruku a zavelela: "Poď, poď na chvilku bokem." A obě odkráčely k chatě.
"No, tak tohle se ti povedlo." Křikl na mě Radek.
"Utíkej za nima, né?" Řekla sem.
"Ty seš fakt neuvěřitelná."
"Díky."
"Žádný díky, ty seš neuvěřitelně blbá." Křičel dál.
"Pras-kne ti žilka. V hlavě." Řekla sem takovým písklavým hláskem jako komár.
"Tak di pro ně a přiveď je zpátky, ne?" Poradil Borek.
"Ale ale ale...Borek se zamiloval. Do Jit-ky. S lalokem."
"Ty si blbá." Ohradil se Borek.
"Nesneseš konkurenci." Shrnul to Radek.
"Cože?" Zasmála sem se. "Jakou konkurenci? To jako jak...to jako si myslíš, že s nima o tebe budu bojovat, nebo co? Jak by ....jak konkurenci? Co to meleš?" Smála sem se, až sem nemohla. Radek nasraně mávl rukou a odešel za mařkama, vysvětlovat jim, jak sem hrozná, asi. Což mně samozřejmě bylo jedno. Lehla sem si zpátky na Texe.
"To sou ale blbci, všichni tři. Fakt mě serou." Musela sem eště dodat.
"Stejně to bylo dobrý." Řekl Tex.
"Že jo... a to sem eště neřekla všechno, co sem chtěla."
"Tak si to můžeš schovat na potom." Radil Tex.
"Že jo. To taky udělám. Stejně tady nevydrží."
"Stejně to Radek dělá proto, aby tě nasral, to je jasný." Vložil se do toho Borek.
"Ať si dělá, co chce." Mávla sem rukou. Chtělo se mně strašně spat. Ale hrozně.
"Dneska, Texi, nebudeme spat venku, že ne?" Zeptala sem se unaveně.
"Když nechceš...."
"Né, já chcu dneska do postele."
"No tak se nenech přemlouvat, ne?" Neodpustil si to Borek a mrknul na Texe.
"Ty drž hubu." Uzemnil ho Tex.
"Hele, už dou zpátky." Řekl Borek.
"Ježiš, ne." Zamrčela sem. "Nepudem už spat?" Zeptala sem se Texe v naději, že mě odtáhne.
"Tak jo." Dopil pivo a chystali sme se odejít. Jak sem vstala, tak sem zapomněla, že sme se přivázali tkaničkama, takže sem zase málem spadla do ohně. Ležela sem na zemi a strašně sme se smáli, pak mě Tex odvázal od své boty a ňákým způsobem sme se doškobrtali do postele.

Náhodou sem si pamatovala, jak sem šla spat, takže mě nepřekvapilo že sem se probudila vedle Texe. Ještě spal. Bolela mě strašně hlava, nechtělo se mně vůbec nic. Venku bylo tak ňák hnusně zataženě a nálada celkově blbá. A to sem eště s nikým nemluvila. Ani sem po tom netoužila. Ani na Texe sem neměla náladu. Prostě na nikoho. Přemýšlela sem, co by mně tak mohlo udělat radost, ale nemohla sem na nic přijít. Nechtěla sem ani kafe, ani ferneta, ani snídani... spat už se mně taky nechtělo a i když mně bolela hlava, tak bych asi neusnula. Zvedla sem se z postele a šla se aspoň vykoupat k řece.

Voda byla ledová a když sem vylezla, byla mně taková zima, že sem si musela nadat, jak sem pěkně blbá. Usoudila sem, že dnešek zase bude stát za hovno, protože už takle blbě začal. Chtěla sem být úplně sama, ale zároveň sem nevěděla, co bych asi tak sama dělala někde v lese, takže sem to vzdala. Nejhořší na tom bylo, že sem měla celkově takovej pocit vykořeněnosti, kterej se nedal ničím zaplašit. Byl to takovej pocit nejistoty, že sem nevěděla, co bude dál. Taky takový tušení, že dělám něco špatnýho. A že špatný věci musí špatně skončit. To bylo jasný. A nejhorší na tom bylo, že sem nevěděla, jak z toho ven. Bylo mně jasný, že buď budu tady, nebo se budu muset vrátit, najít si bydlení, najít si práci a dělat takový ty běžný věci jako dělají obyčejní lidi, jenomže pak sou ty lidi taky díky tomu obyčejní. Já sem nechtěla takovej život, abych se furt za něčím honila. Nesnášela sem lidi a představa, že mezi nima budu muset fungovat, mě děsila ještě víc než to, že tady musím snášet ňákýho Borise a Radka a celkově tady řešit furt ňáký hlouposti. Když si představím, že bych pracovala někde v kanclu, kde bych musela poslouchat řeči o tom, co se bude kde vařit na večeři a kde je výhodnější nakupovat, v čem se nejlíp pere a jak si vyrobit hezký květináč, to pro mě bylo peklo. Ne, to...to bych nesnesla. Neměla sem strach z práce, ale nenáviděla sem lidi, který bych u toho musela snášet. Byla to hrozná představa. S drkotajícíma zubama sem doběhla do chaty a uvařila si kafe. Když sem se chystala, že si sednu ke stolu, zarazila sem se ve dveřích a málem sem vylila kávu. U stolu seděla Gabriela. Chvilku sem váhala, jestli nemám jít ven, ale protože tam bylo hnusně a docela chladno, a mně byla zima, rozhodla sem se, že nenastydnu kvůli takové... pche! Sedla sem si ke stolu a čučela z okna. Zapálila sem si cigaretu. Gábina máchala sáček s čajem ve vodě. Pak se na mě významně podívala. Což mně přišlo směšný, nicméně sem neměla náladu se smát.
"Ty, podivej... ty si myslíš, že to, co děláš, je v pořádku?" Zeptala se.
"Cože?" Nechápala sem. Mě teda vytáčet nebude, takle po ránu. Foukla sem jí kouř do obličeje.
"No, Radek mi o tobě všechno řekl." Připadala mně jako výchovná poradkyně.
"Jo aha." Zvedla sem obočí a napila se kafe. Horký. Spálila sem si pusu a to jenom kvůli ní. Posranej den!
"Víš, já sem si s tebou chtěla promluvit a třeba ti i pomoct."
"Seš křesťanka z nadace "Pomozte troskám"?" Odsekla sem.
"Já sem myslela..."
"Víš co, samaritánko, starej se o sebe." Řekla sem už dost otráveně a znovu sem se napila kafe. A znovu sem si spálila pusu.
Chvilku bylo ticho. Dívala sem se ven a myslela na to, jak sme tady kdysi seděli s Texem, zhulení a celý dopoledne sme se jenom dívali z okna. To bylo příjemný. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo blbě nekecal. Po chatě lítala vosa. Zrovna si sedla na stůl. Stačilo vzít popelník a prd... už by nebyla. Jak málo chybí. Třeba kdyby se mně jenom chtělo. Byla by mrtvá. Mně se ale nechtělo. Nedělala sem takový věci. Neměla sem vztek na vosu, abych ji zabila popelníkem. Byla sem spíš otrávená z Gabriely. Tu bych popelníkem přetáhla a vůbec bych se k tomu nemusela přemlouvat. Co si o sobě vůbec myslí, taková... Na co si vůbec hraje? Přijede sem z horní dolní, nikoho tady nezná a mně tady bude vyprávět o morálce? Mě tady bude soudit? Tak to teda né. Fakt mě štvala. Přímo mě srali takoví lidi, co si mysleli, že spasí svět a začnou tím, že budou všem vykládat, jak by měli žít. Vyzmizíkovala bych je zmizíkem, takový blbce. Potáhla sem z cigarety. Celá rozčilená sem byla. A Gabriela mě propalovala pohledem, jak kdyby měla navrch. Unaveně sem si promnula oči. Tohle přece po mně nemůže nikdo chtít...
"Šukalas s Radkem?" Zeptala sem se, abych byla aspoň trochu hnusná. Ale popravdě, vůbec mě to nezajímalo.
"Proč to chceš vědět?" Opřela se o opěradlo židle a tvářila se důležitě.
"Pleteš se. Já to nechcu vědět." Vyfoukla sem kouř.
"Tak proč se ptáš?"
"Aby se měly blbý Gabriely čemu divit. A taky...zajímalo by mě jestli seš kurva nebo jenom tak vypadáš." Řekla sem s klidem.
"A co když Radka miluju?" Řekla koketně.
"No, vidíš, to mě nenapadlo. Asi proto, že si to nedovedu představit. Radka....hm. To se máš."
"Ale dyť ty si s ním taky chodila..." Škrábla prstem do stolu a sledovala desku. Vosa odletěla.
"Chodila?" Tomu už sem se fakt musela zasmát.
"Já nevím...připadáš mně jako z jiné planety." Odsekla sem. Fakt mně přišla strašně blbá. A její laločnatá kamarádka taky nebude žádnej výkvět inteligence.
"Co je na tom špatnýho, že si s někým chodila?" Zeptala se a bylo vidět, že fakt nic nechápe.
Chvilku sem byla zticha a pozorovala sem, co se děje venku. Foukal studenej vítr a vypadalo to, že bude pršet. Asi proto sem byla tak k ničemu. Jenomže sem se bála, že i když bude hezky, nic se nezmění. Takže mně vlastně mohlo být všechno jedno.
"Ty...víš co?" Podívala sem se na Gábinu. "Dej mně už konečně pokoj."
"A tobě vadí, že sem s Radkem?" Nedala se.
"Ne." Praskla sem s hrnkem o stůl. Venku začlo z ničeho nic pršet.
"Ale vadí. Jinak by ses ke mně takle nechovala."
"Jo?" Ušklíbla sem se. "A jak si myslíš, že se mám chovat k člověku, kterej je podle mě úplně blbej?"
"To jako já?"
"Jo, ty."
"Dyť se známe teprve den, nemůžeš hned vědět, jaká sem."
"Já o to ani nestojím."
"Podle mě kecáš. Prostě žárlíš."
"Víš co, Gabrielo, nebudu se tady s tebou bavit a už vůbec ne o takov - " to už sem nedopověděla, protože někdo otevřel dveře. Lekla sem se.
"Ahoj." Pozdravil. Byl to ňákej borec, vůbec sem ho neznala. Na zádech měl krosnu a v ruce spacák. Měl krátký vlasy smotaný do dredů a byl takovej...přinejměnším zvláštní. Taky byl vysokej a celkově vlastně ... celkem pěknej.
"Co chceš?" Vyštěkla sem.
"Je tady Tex?" Zeptal se.
"Jo, nahoře. Spí." A pak mně to došlo. "Jo to... aha, tys měl dneska přijet vlastně, já sem na to úplně zapomněla, promiň. Jo, sedni si." Odsunula sem židli. Byl celej mokrej. Musel pěkně zmoknout. "Já ti udělám čaj." Nabídla sem se a už sem mazala do kuchyně. Až v kuchyni sem se zarazila. Taková ochota...kde se to ve mně vzalo? Vařila sem vodu a byla sem nasraná na Gábinu. O co jí jako de? Chce dokazovat svoji převahu, nebo co? No, jestli si myslí, že někoho dostat do postele znamená převahu, tak to je pěkně blbá, protože to není absolutně žádnej problém. Udělala sem čaj, vzala flašku rumu a šla si sednout zpátky ke stolu. Gábina už vesele konverzovala.
"Tak tady je ten čaj. A rum." Postavila sem to na stůl a sedla si vedle něho. "A ... a nechceš něco na jídlo?"
"Ne, dík." Usmál se. "Kdyžtak později."
"Jak se menuješ?" Vyzvídala ta slizská Gabrielí bytost.
"Gas. A ty?" Chtěl vědět.
"Na tom nezáleží." Vstoupila sem do toho.
"Gabča." Zakřenila se. "A ty seš Gas? To je jako jméno?"
"Jasně." Vložila sem se do toho. "Menuje se Gas Kučera. Ty si vážně úplně blbá." Zadívala sem se z okna ven. Přestalo pršet. Ale stejně furt bylo hnusně. A Gabriela byla třeskutě blbá. A Gas byl třeskutě sexy. A já sem z toho byla tak trochu vykulená, protože mě to tak ňák zaskočilo.
"Tak jak se menuješ doopravdy?" Pokračovala.
"To... je jedno. Takový blbý méno, smály byste se."
"Cyril?" Zasmála sem se. Zakroutil hlavou. Otevřely se dveře a vešel Radek s Jitkou. Drželi se za ruce a vypadali tak blbě, jak kdyby zrovna souložili. Což byl průser. Protože mně bylo jasný, že Gabriela zbyla. A nebude to s ní k vydržení. Kurva! Jenom sem protočila oči. Radek si toho všiml a ironicky se usmál. Myslel si, že žárlím. No, to sem taky udělala blbost. Teď si bude myslet, bůhví jak sem nešťastná z toho, že šuká s laločnatcem. Ale já sem měla úplně jinej zájem. Odstranit Gabrielu. J Sedli si ke stolu. Měla sem sto chutí odejít. Nebylo mně dost jasný, jak tady s nima budu vegetovat celý dny. Tři idioti a Boris. Začínalo to být pěkně drsný.
"Zdar, já sem Radek." Představil se hned jak zpozoroval, že je nás u stolu jaksi víc. "A tohle je Jíťa." Usmál se slizácky. Jo, tak už je to Jíťa... hm, tak to bude peklo.
"Kolik je?" Položila sem úplně scestnou otázku, protože sem nevěděla, jak se nenápadně vytratit od stolu a trochu si to přebrat.
"Něco kolem desáté." Zachránil mě Gas.
"Aha. Tak to já pudu vzbudit Texe." Vstala sem.
"Né, nebuď ho. Nech ho vyspat." Snažil se mně zastavit Gas, ale to už sem byla na schodech.

Tex ještě spal. Lehla sem si k němu do postele. Jak sem se tam krtčila, tak sem do něho žduchla. Otevřel oči a usmál se na mě. Objal mě a já sem jenom koukala do stropu.
"Máš už snídani?" Zeptal se.
"Né, zlato. Nedostala sem se k tomu."
"Zlato?" Divil se.
"No, to mně jenom tak ujelo. Když tady tak s tebou ležím v posteli, tak... tak to.. mně to přišlo... tak mně to přišlo prostě."
Usmál se. "Ale to bylo dobrý."
"Jo?" Podívala sem se na něho. "Ehm... přijel Gas, je dole. Zmoklej."
"To neva, on počká." Položila sem hlavu na jeho rameno a všechno mně bylo tak krásně jedno. Gabriela ať si dělá, co chce. Všichni ať si dělají, co chcou. Je mně to fuk. Chtěla sem Texe. Věděla sem to úplně jistě.
"Texi...?" Pípla sem.
"Hm....?" Zase se usmál. Já sem to teda s chlapama nikdy neuměla, to si musím přiznat. Teda - když sem to myslela vážně. A mluvit s nima sem taky neuměla, proto sem furt byla akorát držkatá. A když sem neměla být kvůli čemu, tak sem byla nesvá.
"Já myslím že..." A konec. Dlouho ticho. Opřel se o loket a díval se na mě.
"Co?"
"Já to... já... já myslím že...." sem chtěla říct, že ho miluju? To je ale hloupý, to takle říkat.
"Co myslíš?"
"Já myslím, že bysme měli jít dolů." Vysvobodila sem se.
"Aha." Díval se na mě nechápavě. Pak se nade mě naklonil a začli sme se líbat. Bylo to nádherný. Svlíkl mně košili a pak to šlo raz dva. Prostě krása.

Leželi sme vedle sebe, v objetí a mně bylo dobře snad poprvé od té doby, co sem byla tady. Všechno se zdálo jednodušší, lepší, hezčí...Chtěla sem takle ležet pořád a nikdy se nepohnout, nikdy neodejít, už nikdy nic hloupýho neřešit. Bylo to strašně naivní, až bych si za to dala pár pohlavků, ale na druhé straně sem taky měla právo na štěstí. Nebo ne? Tex mě políbil do vlasů. Podívala sem se na něho a začli sme se znovu líbat. Potom sem vstala a oblíkla se.
"Kam deš?" Chtěl vědět.
"Dolů. Udělám ti snídani." Stáhl mě zpátky k sobě a přikryl mě peřinou.
"Na to je času dost." Naklonil se nade mě a dal mně pusu.

Když sem dorazila dolů, u stolu vládla vtipná nálada. Odešla sem do kuchyně namazat chleba a uvařit Texovi kafe. Zpívala sem si u toho, jak sem byla šťastná. Úplně se všechno obrátilo. Ať se tam navzájem požerou, z těch svých problémů a žabomyších válek. Mně je to jedno! Doslova sem dotančila ke stolu a postavila tam kafe a talíř s chlebem.
"Jé, dík." Zavtipkoval Boris.
"To není pro tebe!" Odsekla sem. Zapálila sem si cigáro.
"Tos Texe budila tak dlouho?" Rýpl Radek.
"Ne." Řekla sem klidně. "Byl vzhůru až dost." Vysírala sem. A tupě sem se na Radka usmála.
Tex scházel ze schodů a oblíkal si košili. Flanelovou. Voňavou.
"Á, reklama na aviváž." Okomentovala jeho příchod Gabriela. Zarazila sem se. Odkud tohle má... pak sem si vzpomněla. Asi ode mě. Tex mě políbil do vlasů a sedl si k snídani. Napil se kafe. Pak se zarazil.
"Jé, ahoj, Gasi." Vstal a šel k němu.
"No, nazdar. To je dost, že sis mě všiml. Nejseš ňák mimo?"
"Je zamilovanej." Udeřil Boris.
"Jo, do tebe." Zasmál se Radek.
"No do mě ne, ale je tady někdo jinej, kdo s ním spí. Já to teda nejsem." Smál se Borek.
Radek zakroutil hlavou."Tomu nevěřím. Tex není tak blbej, aby se zabouchnul do takové coury." Pohodil hlavou ke mně. Ale klidně si to gesto mohl odpustit, protože všichni stejně věděli, o kom je řeč. Tex k němu přiběhl a chytl ho pod krkem, až Radek vstal. Laločnatec se lekl a uskočil se židlí. Hrdinka, opravdu.
"To bylo naposledy, cos tohle řekl..." Procedil skrz zuby Tex.
"Texi nech toho." Vložila sem se do toho. Podíval se na mě. "Nemá to smysl. Je to jenom ubohej blbeček." Pokračovala sem. Tex se na něho díval, pak ho pustil. Bylo to celkově výhodný, být s Texem. Samozřejmě kromě toho sem ho milovala. Sedl si vedle mě a dojedl chleba. Mezitím bylo u stolu dusno. Všichni se po sobě rozpačitě dívali a čekali, co bude.
"Nebylo tohle zbytečný?" Podívala se Gabriela na Texe. Ten nereagoval.
"Hele, Gabčo..." Zakřenila se Jitka. "To nemá smysl. Nevidíš, jak sou mimo?" Podívala se na nás. No, jistě...ty dvě mě ale už dlouho srat nebudou. Podívala sem se na Texe. Vyprskl smíchem a já potom taky. Smáli sme se, až sme slzeli a já sem vůbec nevěděla čemu, ale bylo mně fajn. Ostatní se jenom nechápavě dívali.

Bylo odpoledne. Seděli sme s Texem v lese, opření o sebe zádama. Předtím sme se byli vykoupat v řece a mně teda bylo dost chladno, i když sem na sobě měla mikinu. Tex něco vyřezával do klacku a já sem sem žmoulala trávu.
"Myslíš, že eště bude teplo?" Zeptala sem se.
"Jo. Do podzimu času dost."
"Hm, to bude strašný, až bude zima. Budem v chatě dost mrznout."
"Nebudem. Zatopíme."
"No ale stejně nemám zimu ráda."
"Tak... nevylezem z postele. Budem se navzájem zahřívat."
"To sou silný řeči. Nevydržel bys se mnou v posteli dýl jak dva dny."
"Proč?"
"Já nevím. Sem dost... nesnesitelná."
"To si jenom namlouváš. Asi ´s jenom nenarazila na někoho, kdo by tě snesl. Prostě máš smůlu."
"Smůlu? Tak to mě asi neznáš."
"Prosimtě - to, žes utekla od manžela z tebe nedělá zločince."
"Ukradla sem mu peníze." Namítla sem.
"No, tak to už jo." Zasmál se.
"Tobě to nevadí?"
"Proč... mě ´s přece neokradla."
"To bych ani neudělala. To bylo jenom ze zoufalství."
"Já vím."
"Jo?" Zvedla sem obočí.
"Jo."
Pak bylo ticho, Tex pořád pižlal to dřevo. Ptáci zpívali, až vřeštěli a les byl šumivě příjemný.
"Texi....?"
"No...."
"Proč seš tady?"
"Protože seš tady ty."
"Né, já myslím jako proč si přijel sem? Já vlastně o tobě nic nevím. Znala sem tě, z hospody, jenom tak od vidění..."
"A co chceš vědět?"
"Já nevím. Něco mi o sobě řekni."
Nadechl se. "No tak třeba... když sem byl malej, tak sem bráchovi zlomil nohu."
"Nic víc tam nemáš?"
"Spoustu."
"Tak povídej."
"Proč? Zajímá tě to?"
"Jo. Mám ráda příběhy."
"Tak jo. Tak teda... narodil sem se v Třemošné..."
"Prosimtě, kde to je?"
"To nechtěj vědět. Prdel světa. Moje mamka je zdravotní sestra, pracuje u důchodců. Brácha je starší, je ženatej a menuje se Petr. Má ženu Barboru a dceru Emu"
"Chudák."
"Kdo?"
"Ema. Má jméno jako pštros...."
"To jo." Smál se.
"No, aha. A co otec?" Vyzvídala sem.
"Nic."
"Jak nic?"
"Žádnýho nemám."
"Každej má otce."
"Já ne." Utnul to.
"Hm. A kde je ten zásek?"
"Jakej zásek?"
"No, každej kdo je tady před něčím utekl. Tak co ty."
"Nechce se mně o tom mluvit. Řeknu ti to jindy."
"Tak jo."
"Teďka seš na řadě ty."
"Jo? S čím?"
"No, povídej. Zase něco o sobě."
"Tak jo. Já sem se narodila v Brně. Moje mamka pracuje na úřadě, otec dělá u soustruhu. Mám bráchu, mladšího. Svobodnýho, přitroublýho. Studovala sem administrativu, ošetřovatelku, a tak mám dva výučňáky, ale dohromady sou mně na hovno. Dělala sem ošetřovatelku lidí, ošetřovatelku zvířat, v továrně sem skládala klávesnice, dělala sem v kanclu... a já nevím. A pak sem se vdala. A pak sem utekla. A teď sem tady."
"A kde je zásek?"
"To přece víš." Utrhla sem si záděr z palce a začla mně týct krev.
"Tss...au! Mám kurděje, rozpadají se mně prsty."
Tex se zasmál. "Ty seš kurděj. Chybí ti akorát vitamíny."
"No dyť to říkám." Zatlemila sem se. Ptáci dál řvali a čas plynul, aniž bysme o tom věděli.

Ať se dělo cokoli, večery sem měla ráda. Večery sem měla ráda stejně, jako sem nenáviděla rána. Byl večer a pořád bylo docela chladno. Seděli sme všichni u ohně a Radek vykládal jakejsi trapnej vtip. Nechápu, jak sem s takovým člověkem mohla mít kdy co do činění. Obracel se mně kufr z mojí minulosti. Budoucnost sem rači neviděla. Nechtěla vidět. Teď mně bylo tak akorát. Dobrá stránka na tom celým byl Tex. Špatných stránek bylo nepočítaně. A blbý rána a dobrý večery.
"Kdo pojede zítra nakoupit?" Zeptal se Borek. Nikdo se dobrovolně nepřihlásil. Chvilku sem o tom přemýšlela. Pak sem si řekla, že stejně jednou budu muset a taky mě napadlo, že bych si mohla koupit něco, co by mně udělalo radost.
"Tak já." Zamávala sem flaškou piva.
"Dobře. Tak já chcu zubní kartáček." Ozval se Gas.
"Jakej?" Zeptala sem se.
"Já nevím. Třeba modrej."
"Ty seš...já myslím jakej. Jako tvrdej, měkej, střední...."
"Já nevím, třeba...to je jedno. Na co narazíš, to vem."
"A já bysem potřebovala papírový kapesníky." Ozvala se Jitka.
"No, dobře." Zakroutila sem očima. "Kolik?"
"Balík, třeba." Zaculila se a obejmula Radka. Proč se k němu tak tulí, když mluví o kapesníkách, sem nepochopila, ale nic mě nenutilo po tom pátrat.
"Já bysem chtěl.... štanglu salámu a kartón cigaret." Řekl Borek.
"A já bych chtěla odlakovač." Přidala se Gábina.
"No tak to ne." Bránila sem se. "Žádnou blbost nikde shánět nebudu."
"Ale pudeš pro kartáček a pro kapesníky, tak bys mně snad mohla vzít odlakovač, ne?"
"Nemohla, to je prkotina." Oponovala sem.
"Ale když pudeš pro ty kapesníky..." Začínala Jitka.
"Tak pro žádný nepudu." Odsekla sem.
"Ale já potřebuju kartáček." Podíval se na mě zoufale Gas. Podívala sem se na Texe. Tohle není normální.
"Jestli někdo něco chce, napiště to na papír a já koupím na co narazím, případně co uznám za vhodný. V případě, že někdo bude mít mrmly, může si jet nakoupit sám." Postavila sem je před hotovou věc a byla sem se sebou spokojená.
"A musíš vzít piva. Hodně piv." Upozornil mě Radek.
"A nevíš, jak to udělám? Jak to všechno natahám do auta, ty chytrej?" Rozčilovala sem se.
"No však Tex jede s tebou, ne?" Poučil mě Radek. Podívala sem se na Texe. Tex jenom přikývl, jakože jasná věc. Ach jo, to bude zase ráno. Budu muset brzo vstávat, protože na lontě se otvírá obchod brzo a taky se brzo zavírá. Ježiš, to bude oběť. To snad abych ani nepila. No, tak to abych šla rovnou spat.
"To abysme dneska ani nechlastali, ne.." Řekl Tex opatrně.
"No, právě sem na to myslela."
"A co teda budeme dělat?" Díval se na mě zmateně.
"Já nevím, třeba tady můžeme jenom tak sedět.... a ... a tak. Já nevím." Rozhodila sem rukama.
"Hele, Gasi, a můžu si jít sednout vedle tebe?" Ozvala se Gábina.
"No jasně." Usmál se. Chudák ani netušil, jakej ona má na něho zálusk. Kdyby to jenom tušil, upaloval by jako ta kukačka v kresleným seriálu a jenom by se za ním zvedal oblak dýmu. Jo, ženský sou mrchy. Eště, že to ti chlapi často nevidí. Museli by nás nesnášet. Zatřásla se mnou zima při té představě, že ta zmije klofne Gase. Ale proč to se mnou tak cloumalo, když sem milovala Texe, to mně nebylo jasný. O co šlo? Že by se ve mně vzbudil jakejsi bojovník... proč? To snad postihovalo chlapy, né mě.
"Je ti zima?" Zeptal se Tex.
"Ne. Jenom sem se tak... otřásla." Odporem.
"Říká se, že když ti takle přejde mráz po zádech, tak tebou prošel duch." Řekl Tex.
"Né, zlato, to nebyl duch." Povzdychla sem si.
"Hm...nechceš pučit bundu?"
"Jo, docela jo." Souhlasila sem, protože já sem furt zmrzlá jako hovno. Tex si sundal křiváka a hned sem si ho přivlastnila. Pohodlný. Fakt. Už sem začínala brat Texe všema deseti. Budu mít Texe, budu mít křivák. Super. Položila sem mu hlavu na rameno a dívala se do plamenů a bylo by to celý strašně fajn, jenom kdyby sem nemusela poslouchat Radka.
"Téda, jestli bude ta noc taková jak ta minule, tak budu zítra pěkně nevyspalej a protivnéééj...." Říkal to tak úchylácky, že mně fakt bylo blbě. Napila sem se rači piva.
"Co je?" Zeptal se Tex.
"Co co je?"
"Říkalas, že nebudem pít."
"Prosimtě, to není žádný pití, to je pivo." Zasmála sem se.
"Tak pití není pivo, jo?" Vetřel se nám do rozhovoru Borek. "Ty seš fakt úplně vypatlaná."
Povzdychla sem si.
"Hele, Borku, věnuj se svýmu. Ona to myslela úplně jinak." Řekl Tex.
"Čemu svýmu se mám věnovat? Já tady nikoho nemám, sem tady úplně sám." Stěžoval si.
"Tak si vem Gabrielu.." Poradila sem.
"Gabča by mě nechtěla, valí do Gase." Informoval mě Borek.
"No, tak ... on ti ju pučí, třeba... se můžete střídat." Pobavila sem sama sebe, jak sem sršela vtipem. Napila sem se piva. Tex se jenom uchechtl.
"Cože?" Vyskočila Gábina. Přišla ke mně a namířila na mě prst. Což bylo dobrý znamení, že tu mou poznámku slyšela, protože sem se už bála, že to v tom tokání nezachytí. Show must go on! "Tak poslouchej, ty mě už dlouho štvát nebudeš! Seš pěkně trapná, abys věděla. A být tebou, tak věty takovýho typu vůbec nevypouštím z pusy, protože jestli je tady někdo kurva, tak..." Zarazila se. Stáhla prst a tlemila na mě. Jakože si asi uvědomila že to přepískla. A měla pravdu. To teda fakt přepískla. Vstala sem. Stáli sme naproti sobě jako gladiátorky. Kdybych ji hodila do ohně, musela by jet s popáleninama do nemocnice a já bych se jí zbavila. Na druhé straně sem věděla, že by tady pak byla eště horší atmosféra, než je teď, takže sem se rozhodla bojovat tradičně.
"Tak co? Jestli je tady někdo kurva, tak sem to já? Jo? To si chtěla říct? Tak mě poslouchej, ty ... fretko. Ty si myslíš, že seš úžasná jenom proto, že umíš dostat někoho do postele?"
"Proč? O co ti de?" Dělala, že nic nechápe.
"Vidím, jak se tady o to od rána snažíš, takže mě nepřesvědčuj o tom, že ti právě o tohle nejde. Prsíš se tady jako ta nejhnusnější ... děvka. A... a vůbec. Blbá seš jako troky, akorát do mě furt vrtáš. Myslíš si, že seš zajímavá? No tak to pro tebe mám novinu. Nejseš vůbec zajímavá. Mě teda nezajímáš vůbec. Pro mě seš jenom něco tak otravnýho, jako je komár. A nezasluhuješ o nic víc pozornosti. Takže se ti už nebudu věnovat, nazdar." Dokončila sem mávání rukama a svůj přednes a chystala sem se si sednout.
"Jo? A to mně říkáš ty. No prosím. Ty si dovoluješ říct mi, že sem děvka. Ty!" Zostra sem se na ni podívala. Proklela sem tu ježibabu do poslední buňky v jejím těle. Vůbec nic o mně nevěděla. Vůbec nic.
"Radek mně o tobě všechno řekl." Prozradila triumfálně.
No, to sem si mohla myslet. Radek.... pche! Pan Chytrák. Dobře. Jak chcete, smraďoši. Rozhodla sem se, že ukuju ňákou pomstu. Ale potichu. Nebudu mluvit s komárem.
"Hele, a proč se nestaráš sama o sebe?" Zeptal se Tex.
"Protože mě štve." Naparovala se.
"Tak drž už hubu! To se nedá poslouchat." Zvýšil Tex hlas. Gabriela se jenom uchechtla.
"Si to se mnou nedokáže vyřídit sama, tak má mluvčího." Komentovala to. Kdyby věděla, jakej slovník mám v zásobě, neriskovala by to. Schoulila sem se Texovi do náruče. Objal mě a tlemili sme do plamenů. Gabriela přestala. Sedla si zpátky za Gasem. Srala mě.

Po chvilce mě to nedalo. Čučeli sme na sebe s Gasem přes plameny.
"Se ti divím." Prohodila sem.
"Co jako?" Nechápal.
"Že se taháš s takovou courou."
"Já se s ní netahám. Jenom... tady sedí." Bránil se.
"No tak..." Oddechla sem si.
"Jak jako, že tady jenom sedím? Snad tady sedím s tebou, ne?" Vztekala se Gabriela.
"Hele, přitáhl si tě Radek, tak si táhni za ním a nech nás ostatní, obyčejný, normální lidi na pokoji." Doporučila sem jí.
"To jako tím myslíš sebe, tím normálním člověkem. A toho tvýho... jak se menuje ten pošuk vedle tebe..."
"Tak dost!" Zařvala sem. "Nemáš právo takle o nás mluvit. Jestli si o nás tohle myslíš, tak vypadni zpátky do těch svých Kotěhůlek a kydej tam hnůj!"
"Já sem tady s Radkem a půjdu pryč, až on řekne."
"Tak si táhni za Radkem." Doporučila sem jí. Od té doby bylo ticho. Gabriela se uklidnila, asi neměla dost energie na vysírání. Seděla vedle Gase, celá nasraná a pila džus s vodkou. To sou teda móresy - džus s vodkou jak někde na diskotéce...
"Texi, nechceš si dat taky džus s vodkou?" Provokovala sem.
"Né, to určitě né." Ohrnul ret.
"Ale Gabča pije džus s vodkou, třeba je to dobrý." Popichovala sem.
"To teda není." Řekl Tex.
"To je jedno, co pije, ne?" Osopil se na mě Borek. "To je její věc."
"Hele, Borisi, nikdo se s tebou nebaví, nikdo se tě na nic neptal, takže svůj názor ohledně džusu si nech pro sebe." Upozornila sem ho.
"Milionkrát sem ti říkal, ať mně neříkáš Boris!" Zvýšil na mě hlas.
"Jenomže ty seš Boris. Seš Boris, co přemýšlí ptákem a proto se tady hádáš o posraným džusu." Vyjela sem na něho vztekle.
"Je lepší přemýšlet ptákem než nepřemýšlet vůbec." Rozhrábl to Radek.
"Aha. To máš pravdu, protože kdybysem jenom trochu přemýšlela, tak s tebou, frejere, bych si nezačla ani za zlatý prase. Asi nemám mozek a ani špetku vkusu. To je pravda." Brkla sem si a napila se piva.
"Seš normální kurva, v tom to je." Nedal se Radek.
Zakroutila sem hlavou. "V tom to není, milej zlatej. Celý je to o tom, že sem tě potřebovala, abych mohla odjet od toho hňupa a celý to na někoho hodit. Takže - mě nepodceňuj."
"Mělas to celou tu dobu naplánovaný." Radek byl rozžhavenej doběla. Vstal.
"Jo." Přikývla sem. "Přesně tak."
"Takže tys to od začátku na mě jenom hrála, jo?"
"Jo." Řekla sem potěšeně.
"Ale nedělalo ti problémy se se mnou kvůli tomu vyspat, takže seš zkrátka kurva."
Tex se nervózně zavrtěl. "No tak to pozor co říkáš."
"Aha, Texi... Ježíši, tys to nepochopil, no tak to seš chudák, opravdu jo."
"Radku, nech toho, nestojí ti za to..." Zatahala ho za rukáv Jitka.
"Nó, hlavně, že ty za něco stojíš..." Odfrkla sem.
"Hele, ty se do toho nepleť." Obořil se na ni Radek. Jitka se tvářila vyplašeně. "Texi, ty si vážně myslíš, že tě miluje? Opravdu seš tak mimo? Úplně si zblbnul? Dyť se na ni podívej. Dělá jenom to, co je pro ni výhodný. Nikdy nikoho nebude milovat. Ani tebe ne. Ani nikoho jinýho. Je to jenom hnusná prospěchářská kurva."
"Dost, to stačilo." Řekl Tex.
"Texi já nechápu, jak se můžeš tahat s takovou...děvkou, a ještě se jí zastávat." Tex vstal. Přešel k Radkovi. Ukázal na něho flaškou od piva.
"Koho ty tady soudíš? Můžeš mně říct? Seš stejnej jako my všichni. Nejseš o nic lepší. Takže odteďka nechcu slyšet, že o ní takle mluvíš, jasný? To, co se stalo mezi váma dvouma mě vůbec, ale vůbec nezajímá."
"To by tě ale mělo zajímat. Řekla ti vůbec-"
"Nezajímá mě to. Něco udělala a měla k tomu asi dobrej důvod."
"Jo, důvod, jo? Takže mně řekni, jakej důvod má být s tebou." Sykl Radek. Tex se na mě podíval. Nevěděl. Neřekla sem nic.
"Neser se do toho." Řekl výhružně Tex, sedl si zpátky ke mně a napil se piva.
"To je všechno?" Zeptal se Gas. "Sem myslel, že si aspoň roztrháte trička." Oba se na něho vražedně podívali.
"No co, když za to stojí..." Zamumlal.
"Nestojí." Řekl Radek. Pořád ještě stál vedle ohně.
"To si myslíš ty." Řekl Tex. Byla sem překvapená.
"Já sem jenom chtěl-" Pokračoval Radek.
"Hele, drž už hubu." Vyjela sem na něho. Další žgryndy už sem neměla chuť poslouchat.
"Chtěl sem ti říct, lásko..." Zahlásil na mě ironicky, "že zatímco se s Texem chováte jako dvě hrdličky, ty vůbec nevíš co on je zač. Chceš to slyšet?"
"Ne, nechcu."
"Tak já ti to řeknu." Radek stál se svou flaškou u ohně a myslel si že má teď navrch. Bála sem se, co přijde. Gas se zvednul.
"Tak to stačilo."
"A hele - kamarád. Fajn. Tak já to teda řeknu a pak se uvidí." Nechápavě sem zírala. Tex vypadal zdrceně.
"Né, tady já nebudu." Oznámila sem a chystala sem se odejít.
"To je dobrý." Řekl Tex. "Dozvíš se to dřív nebo později." Nechápavě sem se na něho podívala.
"Takže teď mně hezky poslouchej, milá zlatá." Ušklíbl se Radek. "Texe sem znal zhruba dva měsíce. Chodili sme spolu do hospody. Tex věděl, co chceme udělat. Sbalit se, někam odjet... říkal sem mu to. Řekl sem, že chcu někam odjet se svou holkou, která má po krk manžela a že odjedem někam daleko, kde se o nás nikdo nedozví. Smál se. Myslel, že kecám, že je to blbost. Jednou odpoledne u mě zazvonil. Byl celej v prdeli, nemohl mluvit. Dali sme si u mě teda panáka a Tex mně řekl, co se stalo. Měl tenkrát holku, menovala se Týna. Moc hezká, fakt. Někam jeli, autem, nevím kam. Kam ste jeli, Texi, na výlet?" Podíval se na Texe. Ten měl hlavu v daních a nereagoval. Objala sem ho a dala mu pusu do vlasů. Radka bych nejrači zavraždila na místě. "Hm, nic. Takže někam spolu jeli. Něco vypili, nebo jestli byli zfetovaní, nevím, každopádně bourali. Auto na sračky. Tex se z toho dostal." Radek se dramaticky odmlčel a napil se piva. "Týna byla na místě mrtvá. Tex zavolal záchranku, kdyby něco, že, Texi, kdyby náhodou ožila nebo něco takovýho. Když přijela záchranka a policajti, už tam nebyl. Přišel ke mně, že se potřebuje někam ztratit. Řekl sem mu, že to není problém, že ho teda berem sebou. A to je celý. Zabil ji."
Po tomhle nastalo ticho. Tex měl ruce opřený o kolena a hlavu v dlaních, neříkal nic. Já sem se cítila hrozně. Cítila sem, jak strašně mu musí být. Všichni se dívali do ohně a Radek tam stál, jako vítěz nad tím vším. Gas vstal. Přešel k Radkovi a dal mu dělo, až to Radek vzal hlavou o lavičku. "Tos neměl." Procedil Gas mezi zubama a sedl si zpátky. Nastaly nekonečný minuty ticha. Radek se sbíral ze země. Tex vstal a odešel.
"Cítíš se teď jako velkej borec..." Prohodila sem směrem k Radkovi a odešla sem za Texem. Seděl v chatě u stolu a kouřil. Měl červený oči a těžko sem mohla odhadnout, jestli je to z gandži nebo jestli brečel.
"Texi, zlato, já..." Snažila sem se něco na to říct, ale jaksi to nešlo.
"Nech toho, běž pryč." Řekl a potáhl z cigarety. Chtěla sem na to eště něco říct, ale někdy je lepší opravdu mlčet. Odešla sem.

Po tomhle šli všichni brzo spát, nikomu už se nechtělo sedět u ohně. Mně se spát nechtělo. Seděla sem ve tmě, dole v chatě, opírala se o zeď a netroufala sem si jít za Texem. Věděla sem, že na mě nemá náladu a že chce být sám. O kus dál ležel Gas na karimatce. Myslela sem si, že všichni spí, připadala sem si sama a šly na mě deprese. Zapálila sem si cigaretu.
"Nemůžeš spat?" Ozvalo se z karimatky. Byl to Gas.
"Jaktože nespíš?" Zašeptala sem.
"Nechce se mně. Můžu si dat s tebou cigáro?"
"Jestli chceš..." Trhla sem ramenama.
Sedl si vedle mě a zapálil si. Seděli sme tam jenom tak, mlčky, a pak se Gas zeptal:
"Myslíš na Texe?"
"Jo, přemýšlím o tom. Jaká byla Týna?"
"Byla moc hezká. Chodili spolu... tři roky, myslím." Šeptal Gas.
"Musí z toho být špatnej."
"Jo, to teda je. Musíš mu pomoct."
"Jak?"
"Nevím."
"Nechce mě ani vidět. Je nasranej. A já to chápu. Konec konců, já za to můžu."
"Tys nikoho nezabila."
"Jaktože nejseš s Gábinou?"
"Nechtěl sem. Spí u Radka."
"Chtěla bych, aby ty dvě vypadly."
"Myslíš, že by se něco změnilo?"
"Nevím. Třeba jo." Dokouřili sme a típli cigára. Gas se vrátil na svoji karimatku, já sem usnula opřená o zeď. Vzbudilo mě zašimrání na ruce. Ještě byla tma. Poznala sem Texe.
"Promiň." Zašeptal. "Poď nahoru, musíš se vyspat." Šla sem. Byla sem strašně rozlámaná z toho sezení. Lehli sme si vedle sebe, Tex mě přikryl a přitulení jako tuleni sme tak vydrželi do rána.

Tex mě vzbudil brzo.
"Musíme jet nakoupit." Zašeptal. Otevřela sem oči.
"Ahoj, zlato." Usmála sem se. "Už se na mě nezlobíš?"
"Nemám důvod se na tebe zlobit." Usmál se a dal mně pusu.

Nasedli sme do auta a vyrazili do vesnice. Všichni se tam na nás dívali jako na zjevení. Nejdřív sem musela zajít do bankomatu, protože sem u sebe neměla téměř žádnou hotovost. Najít v takovým prdelákově bankomat, to vyžadovalo značný úsilí. Nakonec se povedlo. V obchodě sme způsobili rozruch, když sme se hádali, jestli koupíme lančmíty nebo párky.
"Lančmíty sou plný pomletých potkanů, myší a kdoví čeho ještě." Namítala sem.
"Odkdy seš taková cíťa..." Divil se Tex.
"Nechci jíst mletý krysy."
"Žádný v tom nejsou."
"Koupíme rači párky."
"V párkách je to samý."
"Do párku se nevejde mletá krysa." Uzemnila sem ho pádným argumentem. Jenom se zasmál.
"Musíme koupit paštiky." Řekl Tex. "Hele, tady sou. Husí, kachní, jakási májka, játrová..."
"To je jedno. Stejně je to všecko z mletých potkanů." Křičela sem na celej obchod. Důchodkyně z toho byly celý nesvý. Prodavačka se jenom vyděšeně dívala.
"No, akorát že je to jinak okořeněný. Tak já vezmu od každý deset, ne, to se hned sní..."
"Játrová paštika z potkaních jater..." Pokračovala sem. "To musí být docela fuška, než zabijou tolik potkyšů, co?"
"Hm, v kanálech jich je plno. Stačí nastražit ňákou past, chytnou se, pak jim useknou hlavičky, vykuchají, játra přídou do játrové paštiky, mozečky do kachní, žaludky dají do májky..."
"Hm, a co zbyde, kůže a tak, dají do lančmítů."
"A do párků." Přispěl Tex svou troškou do mlýna.
"A my za to dáme tak nehorázný peníze. Proč si ty krysy nenalovíme sami?"
"A ty by ses s tím chtěla dělat?"
"Ne. To určitě ne. Musí to být všechno takový mrňavý...krysy mají malý játra, ne?"
"Hm, určitě." Přisvědčil Tex. "Eště musíme koupit ňáký salámy. Vidělas tady ňáký řeznictví?"
"Ne, to musíme objevit."
"Hm, pak máme spoustu věcí v drogerii, v masně... co eště? Jo, trafika, cigára..." vypočítával Tex.
"To bude hodně náročný." Obrátila sem oči v sloup.
"Můžeme pak zajít někam na oběd. Zvu tě."
"Fajn." Zaradovala sem se. "Taky už mám hlad."

Seděli sme u oběda, v ňáké restauraci, která byla jediná široko daleko. Tlačila sem do stoliček svůj kuřecí řízek se sýrem a se šunkou a bylo to děsně dobrý. Tex měl jakýsi ... cosi. Vypadalo to jako dušený maso. Tfuj, to sem nikdy neměla ráda.
"Máš to rád?" Zeptala sem se.
"Co jako?" Zvedl hlavu od talíře.
"No, takový... ty jídla, omáčkový."
"Hm, jo. Když je tam maso..."
"Takže cuketovou omáčku bys jedl. Kdyby v tom bylo maso."
"Né, nejspíš ne. To existuje?" Zvedl obočí.
"Nevím. Nikdy sem o tom neslyšela. I když - technicky si to dovedu představit. Jo, jasně. Nastrouhala by se cuketa, podusila, ochutila, rozmixovala... no a máš omáčku."
"A proč tě to napadlo?"
"Nevím. Jako vrchol nechutnosti třeba. Takže nejedl bys to."
"Ne."
"A co ti mamka vařila, cos měl nejrači?" Zeptala sem se bezelstně a ukrojila řízek. Tex se na mě škaredě podíval.
"Moje matka nevařila. Nebo né tolik, abych si mohl vybírat."
"Jakto?" Chtěla sem vědět. Pak sem se zarazila. U Texe člověk nikdy nevěděl, na co narazí.
"Nechcu se o tom bavit." Řekl a napil se piva.
"Hm, fajn..." Odsekla sem a dělala sem jakože nic. Pižlala sem si svůj řízek a myslela na to, že s ním je to fakt těžký, když člověk neví, na co se může zeptat a na co ne.
"Musíš mně vyhradit témata na který se tě nemám ptát. Víš, abych pak nevypadala jako blbá, když se tě zeptám třeba jestli máš sourozence, a z tebe pak vypadne, žes měl čtyři, jeden umřel na vojně, další je čtyři roky nezvěstnej, další je feťák a tvá sestra je v blázinci, protože ji ve třinácti znásilnil ukrajinec." Tex se na mě nevěřícně podíval a položil příbor. Napil se piva a zapálil si cigáro. Díval se z okna. Kolem projel důchodec na kole. Jasně, pochopila sem to. Můj problém byl v tom, že sem prostě nedokázala zavčasu odhadnout, kdy je čas držet hubu. Začínala sem přemýšlet, jestli fakt třeba jeho brácha nezařval na vojně, když v tom nečekaně Tex promluvil.
"Moje matka byla alkoholička."
"Aha." Rýpla sem do hranolku. "Ale... tak teda... hm, a tu cuketovou omáčku by sis stejně nedal, ani kdybych jí uvařila s největší láskou na světě, a ani kdyby tam byla kýta šunky." Zírala sem do talíře. Tex se začal smát. Smál se tak, až mě taky nakazil, tak sme se tam svíjeli nad tím obědem a když sme skončili, měli sme v očích slzy od smíchu.
"Už sem ti říkal, že mám bráchu. Petra."
"Hm, to je dobrý, že vím, jak se menuje tvůj brácha, ale furt nevím, jak se menuješ ty."
"A záleží na tom?"
"Tady není otázka, jestli na tom záleží, ale na něco sem se zeptala a ty mně buď můžeš normálně odpovědět, například : Menuju se Metúd. Nebo nemusíš."
"Já se nemenuju Metúd." Zasmál se Tex.
"Aha, a... takže nedozvím se, jak se menuješ."
"Ne, aspoň teď ne."
"Proč?"
"No, podivej.. za téhle situace, víš, co myslím, bude nejlepší, když to necháme být. Věř mi. Až to bude nezbytně nutný, dozvíš se to."
"Mluvíš jako... Bond. James Bond." Zasmála sem se. "Stejně to chcu vědět."
"Proč? Proč to tak potřebuješ?" Díval se na mě svýma hnědýma očima. Krásný oči. Nádherný. Ale mě to teda nezblbne. Já sem totiž realista.
"Hele, zlato... jeden z důvodů může být ten, že když s někým spím, většinou o něm vím víc než to, že má ňákou přezdívku a bráchu Petra. Druhej důvod může být ten, že si připadám ukřivděně, když mně nevěříš. Třetí důvod může být ten, že sem zkrátka zvědavá jako opica. Stačí ti to?"
"Jo." Přikývl.
"Takže...?" Čekala sem napjatě. Vytáhl občanku a hodil ji přede mě. Zjistila sem, že je mu třicet jedna, svobodný. Samozřejmě sem si přečetla méno. Hodila sem mu to zpátky.
"Dík." Prohodila sem.
"Teď ty." Pousmál se.
"Ne, já nechcu. Mám blbý méno. Teda - blbý přímení. Chápeš - po blbcovi blbý přímení, co se taky dá čekat, že jo..." Snažila sem se to zakamuflovat. Tex na mě ale nesmlouvavě hleděl. A měl pravdu. Takže sem na stůl hodila svou občanku. Podíval se, usmál se... a pak mně ji zase vrátil.
"Opravdu hrozný méno." Řekl Tex.
"Hm, že... hrozný. Ale co, třeba až se rozvedu, vezmu si zpátky svoje. Nebo se nerozvedu a vykašlu se na méno." Pokrčila sem ramenama.
"Proč se nechceš rozvádět?" Zeptal se. Zarazilo mě to.
"Nečekala sem, že se na to budeš ptat." Řekla sem opatrně.
"Proč?" Nechápal.
"Nevím. Asi sem myslela, že tě to nezajímá, co dělám, co sem dělala, nebo co bude. Je to mezi náma takový ... jiný. Teď je a zítra už třeba nemusí být... nebo za hodinu, kdoví..."
"Počkej, počkej... ty takhle o tom přemýšlíš, jo?"
"No, já právě... já o tom nepřemýšlím. Radši." Díval se na mě, jak kdybych právě navrhla, že vykrademe banku. I když - tady banka asi nebude. Museli bysme někam do města. Ani nevím, co tady poblíž za město bylo. Ani v které prdeli se nacházíme zrovna teď. Ale bylo to jedno. Tak zatraceně bylo všecko jedno.
"No počkej, já tomu nerozumím. Takže... ty jako... se mnou nepočítáš."
"Jak nepočítám?" Nechápala sem. "Jak s tebou mám počítat? V čem? V tom, že se mnou pudeš večer nasbírat dřevo, nebo že mně pomůžeš na snídani udělat vajíčka?" Dál na mě koukal. Nevěděla sem, co si o tom mám myslet. Zírali sme na sebe a ani jeden nevěděl, co na to říct.
"Já sem s tebou počítal." Řekl zklamaně.
"Já... Texi, já nevím. Dyť před pár dnama ti umřela ta... Týna. Jak to se mnou proboha můžeš myslet vážně? Seš zvrhlej nebo co?"
"Asi to bude znít blbě, ale my sme se půl roku před tím neviděli, protože... prostě to nestálo za nic. A pak se objevila, vzala si ode mě věci a já sem ji jel odvízt na vlak. Bydlela už dávno s někým jiným. Chápeš to? Nesmíš věřit všemu, co ti Radek nakecá." Napil se piva a podíval se ven.
"To nevadí. Stejně... přinejmenším to byla tvoje bývalá. Měl bys být smutnej a zlomenej a truchlit. Ale ty neděláš nic. Je to divný. Možná, že... možná je na to dost brzo. Hele, já sem si užila svý. Ty taky. Ještě sme se z toho nestačili vzpamatovat. Těžko budu něco plánovat s někým, koho znám pár dní a před minutou sem se dozvěděla teprve jeho méno. Taky sem netušila, že to bereš tak vážně."
"A jak to mám brat?" Vytřeštil na mě oči.
"Nevím. Normálně." Snažila sem se usmát, jakože sem v pohodě.
"Aha. Tak to možná ty tak můžeš brat normálně, že s někým spíš a vůbec s ním nepočítáš, ne tak ale já."
"A jo. Takže takle přemýšlí kurva. Tos tím chtěl říct, jo?"
"Ne, to sem nechtěl."
"Tak máš rači držet hubu, když to nechceš říkat, protože jak to jednou řekneš, tak už je na všechno pozdě." Třískla sem půllitrem o stůl. "No, tak to zaplať a jedem. Já už tady s tebou nebudu." Dodala sem potom.

Cestou sme si neřekli ani slovo. Řídil Tex, protože já sem byla tak nasraná, že bych nás dva nechala umřít někde v příkopu. Vzpomněla sem si na Týnu. Tex jel opatrně. Možná si byl vědomej toho, že nad tím přemýšlím. Nevím.
Když sme dojeli na chatu, všichni se k nám vrhli a zjišťovali, co sme koupili a co sme nekoupili. Neměla sem na nikoho náladu. Odešla sem se vykoupat k řece. Voda byla pěkně ledová. A tentokrát ani voda, ani žádná jiná skutečnost, nemohly zlepšit mou blbou náladu, a tím míň vědomí, že sem zase něco posrala. Věděla sem to. Tex to nemyslel špatně. Byla sem překvapená. To jo. Ale rozhodně sem mu to neměla dávat takle vyžrat. Bylo mně to...líto. Jo. Jenomže k čemu je taková lítost. Lítost je rozum, který má značné zpoždění. Moc sem nemohla pochopit, co se vlastně stalo. Co mě tak vyplašilo, že sem musela být takle hnusná. Nečekala sem to od nikoho a už vůbec né od Texe, kterej v nejmenším nevypadal na to, že by mně mohl říkat takový věci. Tak co sem si vůbec myslela? Možná že se mnou spí proto, aby mu někdo zahřál postel. Možná sem nad tím nepřemýšlela vůbec. To spíš. Nepřemýšlela sem. Chvilku sem nebyla ve střehu a byla to chyba. Průser na světě. Vyděsila mě myšlenka, že o Texe přijdu. Sevřel se mně krk a hrudník. Byla to intenzivní, zoufalá chvilka, kdy sem si uvědomila, že sem odhodila něco velkýho jenom pro svoji blbost. Připadala sem si jako žebrák, co z bůhvíjakýho důvodu a blbých pohnutek odmítne stříbrný podnos plný krevet. Když sem uschla, oblíkla sem se a lehla si na břeh. Čuměla sem do korun stromů a připadla si tak nešťastná... nevěděla sem, co dál. Na druhou stranu to byla tak banální situace. Prostě pudu za ním a omluvím se. Ne. Něco řeknu. Něco velkýho. Jenomže pak sem si uvědomila, že velký věci nemám v zásobě. Teda, velký slova. Velký činy. Jediný, co sem uměla, bylo blbě žgryndat. Bohužel to nikdy nehrálo v můj prospěch. Bylo mně ze mě samotné tak smutno, až mně ukápla slza. Na list. Vedle hlavy. Když kvůli mně nikdo nebrečí, jak sem blbá, tak si to musím obrečet sama. No co...

Vpadla sem do chaty. Byl tam šrumec. Z vlasů mně ještě kapala voda.
"Tééééxíííí!" Zařvala sem.
"Copak? Něco neklape?" Pobavil se na můj účet Borek. Ignorovala sem ho.
"Texi!" Křičela sem dál. Pak sem se rozhlídla kolem. "Kde je?" Udeřila sem na ně. Gas ukázal nahoru. Rozeběhla sem se tím směrem. Do cesty mně vstoupila Gabriela.
"To sem si mohla myslet, že nekoupíš ten odlakovač. Ale až ty budeš něco potřebovat, za mnou teda nechoď!"
"Seru na tvůj blbej odlakovač!" Utrousila sem a odsunula ji stranou. Vyběhla sem nahoru. Rozrazila sem dveře. Tex seděl na posteli a koukal před sebe. Když sem tam vpadla, trhl sebou.
"Ahoj." Řekla sem.
"Ahoj." Řekl a vypadal překvapeně. "Hoří?"
"Ne. Jo. Musím s tebou mluvit."
"Vypadáš jako vodník." Utrhl se na mě.
"Jo, jasně. To, to není důležitý. Důležitý je, co ti chcu říct. Přišla sem na to." Tak. A teď sem nevěděla, jak dál. Přisedla sem si k němu na postel. Díval se před sebe. Vůbec mně to neusnadňoval. A proč by taky měl, že jo...
"Já sem tak o tom přemýšlela, co si říkal... a ... to. Přišla sem se omluvit. Nechtěla sem být na tebe hnusná. Na tebe ne, to ne. Na všechny kolem, to je mně jedno, ale na tebe ne. Ty seš pro mě... jinej." A dál sem zase nevěděla. Tex se díval před sebe. Kdyby mně položil ňákou kontrolní otázku aspoň... no nic. Žmoulala sem si ruce, jak sem byla nervózní. Nevěděla sem, jestli mě vnímá. Ví vůbec že na něho mluvím? Zvolila sem jinou taktiku. Dala sem mu pusu na krk. Přemýšlela sem, jak dál.
"Já tě miluju. Fakt. Hrozně. Moc. A potřebuju tě. A ty potřebuješ mě." Pak sem se odmlčela. "A taky sem chtěla říct, že se mnou můžeš počítat. Ve všem. Ať se děje cokoliv." Podíval se na mě. Konečně. "No, a taky sem chtěla říct, že když se to mezi nama rozhodí, tak si ani nedovedeš představit, jakou ti smradi dole z toho budou mít radost. No a to já nedopustím." Z toho, jak se díval, sem usoudila, že tohle sem zmákla. I když to tak na začátku nevypadalo. Taky sem věděla, že co sem řekla, sem taky tak myslela. Líbali sme se. Dlouho. Strašně sem ho milovala. Pak sme zamčeli a eště zhruba hodinku sme si užívali vzájemné lásky. No a potom sme se šli spolu vykoupat.

Když sme se spolu vrátili do chaty, pro všechny to muselo být velký zklamání.
"Ste se tam udobřovali pěkně dlouho." Podíval se Radek významně na hodinky. "To teda Tex musí mít výdrž."
"To víš, někdo má - a někdo nemá." Pokrčila sem ramenama. Načež se všichni začali hlasitě smát a Radek odešel do pokoje a třískl za sebou dveřma. Musel se teď proklínat, že vůbec něco začal. To má pro příště. Tak. Zatáhla sem Texe do kuchyně, jakože si musíme udělat něco na jídlo.
"Tákže..." Pátrala sem, co nám nabízejí zásoby. "Buď špagety s masem z konzervy. Nebo potkaní lančmít s bramborovou kaší. Nebo rizoto. Bramboráky. Ale ty sou ze sáčku. Palačinky. Bramborový knedlíky. Těstoviny. Ty ti můžu udělat s masem, nebo s houbama. Nebo s obojím. Nebo třeba zapíkaný brambory. Nebo... hranolky tady sou. A nebo jenom chleba. Nebo ... topinky. Nebo vajíčka. Nebo topinky s vajíčkem. Nebo ... já nevím. Co chceš udělat?" Otočila sem se na něho. Stál hned za mnou. Lekla sem se.
Přitáhl si mě k sobě. Voněl aviváží.
"Co bych chtěl udělat nemá s jídlem nic společnýho." Usmál se na mě. Pak sme se začali zase líbat.
"Počkej, počkej... musíme něco udělat k jídlu. Tak co chceš?" Odtáhla sem se se smíchem.
"Tak jídlo, říkáš... tak třeba, třeba ten lančmít. S kaší."
"Tak jo. Můžeš jít, propouštím tě." Zasmála sem se. "Já to tady zvládnu. A ruce pryč z mýho zadku! Běž, běž..." Vyhodila sem ho z kuchyně. Otevřela sem konzervu a začla krájet lančmít. Dala sem vařit vodu na kaši. Někdo přišel do kuchyně. Myslela sem, že mě Tex přišel zkontrolovat. K mýmu zklamání to byl Radek. A vypadal pěkně nasraně.
"Už nikdy, rozumíš, nikdy mě takle neponižuj!" Křičel na mě.
"Ty si nic jinýho nezasloužíš!" Vyštěkla sem. Přiběhl ke mně a bez jakýhokoliv varování mně vrazil facku. Pěknou prdu. Naštěstí sem to ustála. V ruce sem držela nůž. Vzpamatovala sem se.
"Ještě se o něco pokusíš a máš to v břiše. Přísahám." Mířila sem na něho nožem a asi sem vypadala dost výhružně. Sebral se a odešel. Sáhla sem si na tvář. Dost to bolelo. Štípalo a pálilo. Sakra! Takovej hajzl. Rozhodla sem se, že o tom budu mlčet. Další konflikty byly zbytečný.

Přinesla sem na stůl jídlo. Netvářila sem se nijak. Na Texe sem se ani nepodívala, jenom sem před něho postavila talíř a popřála dobrou chuť. Radek seděl naproti a vypadal, že se nic neděje. Musela sem si sednout vedle Texe, ale udělala sem to tak chytře, že sem si sedla z druhé strany, aby neviděl zfackovanou část obličeje. Potom pudu k řece, ochladím to a bude to v pohodě, nikdo nic nepozná. A Radkovi pak namíchám do kafe projímadlo, aby si nemyslel že neumím bojovat. Radek se u stolu muchloval s Jitkou, jakoby se nechumelilo.
"Je to moc dobrý." Pochválil mě Tex. "Fakt jo."
"Dík." Usmála sem se s vypětím všech sil, protože mně do smíchu a do usmívání moc nebylo.
"Ty seš můj šušík..." Cukrovala Jitka a šušík se jenom trapně uculoval a olizovali se, že si málem snědli hlavy. Šušík - proboha. Kde to vzala? To se asi říká na lontě, nebo co... Odněkud se přiřítila Gabriela s Gasem. Gabriela se na mě podívala a pak řekla:
"Tex už ti konečně dal přes hubu?" Hodila sem si vlasy do tváře. Snažila sem se zasmát.
"Ne. Proč..." Řekla sem takovým nepřesvědčivým hlasem, až to muselo být nápadný. Pak sem si to uvědomila a snažila sem se to napravit. "A - a vůbec. Starej se o svý." Tex zvedl hlavu od talíře. Polkl. Podíval se na Gabrielu. Pak na mě. Pak zase na Gabrielu. Pak mě vzal za bradu. Ucukla sem. Vzal mě za bradu znovu a už surověji mě otočil k sobě. Díval se na mě.
"Kdo to byl?" Zeptal se.
"Né, to... to je dobrý. To nic." Snažila sem se to ututlat, protože sem měla strach, co se stane.
"Kdo to byl?" Opakoval Tex. Už to nebyla prdel. Hodila sem hlavou směrem k Radkovi. Tex vstal. Radek jak zmerčil, že se k němu blíží, začal koktat něco jako:
"Ne, Texi, tak to není, fakt ne, já sem jí jenom trochu, nechtěl sem tolik..." Už to nestihl ani dokoktat, Tex mu dal dělo, že spadl i s židlí na zem. Pak ho vyvlekl ven a co se dělo tam, nevím. Nešla sem se podívat. Rozhodně sem to nechtěla vidět, protože rvačky sem nesnášela a taky sem se bála o Texe, takže zatímco všichni vyběhli ven, já sem zůstala sedět u stolu a zapálila sem si cigáro.

Nevím jak dlouho to trvalo. Když přišli zpátky, sedli si oba ke stolu. Jako správná žena sem doběhla pro lékárničku do auta, rozložila sem si to na stole, dala sem si naproti Texovi židli, dívala sem se na jeho obličej a nevěděla, kde začít. Na druhé straně stolu seděl Radek a Jitka mu utírala z xichtu krev kapesníčkama a brečela. Nevím proč. Rvačky sou rvačky. Tak to prostě je. Mezi náma seděli u stolu všichni ostatní a nikdo se neodvažoval špitnout. Vzala sem Septonex a nastříkala to Texovi na ret, protože to tam měl roztržený a hodně z toho tekla krev. Zasyčel.
"Zlato, já nevím, jestli to nebudu muset zašít. Máš to dost... hluboko." Říkala sem úplně vážně.
"Tak jestli myslíš, že je to potřeba, tak to udělej. Ale s citem, prosimtě." Promluvil tak na půl pusy, protože moc mluvit nemohl.
"Né, dělám si z tebe srandu. Jenom je to škráblý. Tak, teď to zalepím... dobrý."
"Seš s tím hned hotová."
"Hm, hm... máš tam pěknou mašličku. Tak. Dobrý. Sice to pár dní bude bolet, ale jizvu mít nebudeš. Dobrý to bude." Ujistila sem ho.
"Kde ses to naučila?" Divil se. Zasmála sem se.
"To je jednoduchý, byla sem zdravotní sestřička, víš?"
"My potřebujem taky lékárničku!" Ozvala se Jitka.
"Vy si trhněte nohou! Hajzli!" Zařvala sem přes stůl.
"Myslíš, že seš jediná, kdo se tady o někoho bojí? Podívej se na Radka!" Křičela na mě."Ty a ten tvůj psychopat ste tady neštěstí. Děláte jenom rozbroje!" Ta drzost! Jak si to vůbec mohla dovolit?
"Hele, ty chytračko... Radek mně dal facku, jestli to nevíš." Upozornila sem ji.
"Zasloužila sis to." Křičela.
"Co ty můžeš o tom vědět, usmrkanče... seš tady na prázdninách a děláš frajerku."
"Puč nám ten Septonex. Radek krvácí. Nechci, aby dostal infekci." Pištěla dál. Byla dost hysterická.
"Ať si Radek klidně zhnije a chcípne. Mně je to jedno." Uzavřela sem debatu. Otočila sem se na Texe.
"Tak, kotě. Teďka ti to našplíchám tady." Ukázala sem mu nad obočí.
"Tys musela být hodná sestřička." Řekl Tex.
"Ne, to sem teda nebyla. Nesnáším lidi."
"Ale musela si být krásná sestřička." Pokračoval Tex. Zasmála sem se.
"Radši bych chcípla, než se nechat ošetřit od někoho takovýho." Srala se do toho Gabriela.
"Dala bych ti tu možnost." Řekla sem s klidem. "Víš, jak mně důchodci byli vděční, když sem jim vytřela prdele? Když sem jim vytírala zaschlý hleny z pusy, když sem jim vyškrabovala zhnilý maso z proleženin? Nevíš, o čem mluvíš, kozo pitomá."
"Taky bych rači zdechl." Přidal se Radek.
"Nikdo ti nebrání. Zdechni na nevydenzifikovanej xicht, smrade." Vložil se do toho Tex.
"Hajzle." Prskal Radek. "Vzal sem tě sebou."
"Protože sem měl prachy." Řekl Tex.
"Počkej, zlato, necukej se. Tady to potřebuju vyčistit." Snažila sem se přimět ho k nevrtění. Když se uklidnil, ošetřila sem mu obličej a ruku, protože měl obražený klouby. Byl tak sexy.
Potom řekl, že se cítí mizerně a šel si lehnout. Přemýšlela sem, čím bych ho tak potěšila. Udělala sem palačinky, namazala je nutelou a donesla sem je nahoru. Byly moc dobrý. Přišla sem nahoru s talířem. Byl tam jenom Tex. Ležel v posteli, ale nespal.
"Ahoj, zlato. Jak je?"
"Já nevím. Cítím se jako... zmlácenej." Pokusil se o úsměv, ale pak zasyčel a dotkl se rtu.
"Hm, donesla sem ti palačinky. Ale nevím, jestli to sníš..." Podívala sem se na něho pochybovačně. Pohledem změřil palačinky a přivřel oči.
"Né, to já teď nemůžu." Řekl.
"Tak... já ti udělám něco, co můžeš jíst brčkem." Smála sem se. "Né, promiň. Já sem to tak nemyslela." Zatvářila sem se nešťastně. Vzala sem si teda palačinku a pustila se do toho a vlastě sem byla šťastná, že to Tex nechce.
"Co budem teďka dělat, když seš na tom tak špatně? To nemůžem šukat." Utahovala sem si z něho a nutela mně kapala po zemi.
"Milovat se." Opravil mě. "A tak špatně na tom nejsu."
"Tak jo, tak večer se mnou můžeš jít na dřevo." Zaradovala sem se.
"Ne, to nemůžu." Chtěl se usmát, ale moc mu to nešlo.
"Tak... tak já du zase dolů. Kdybys něco potřeboval, pískni. Nebo rači... si pro to dojdi sám." Zasmála sem se a dala mu pusu na čelo.
"Dej si pozor na Radka." Poradil mně eště než sem vyšla z pokoje. Mávla sem rukou a už sem byla pryč.

Sedla sem si na práh chaty a přemýšlela sem, co budu dělat. Udělalo se pěkný horko. Slunko pražilo, tak mě napadlo že se budu opalovat. Převlíkla sem se do plavek, který sem naštěstí měla sebou, vzala sem Gasovi karimatku, protože nikde nebyl, abych se mohla zeptat a lehla sem si na plácek před chatu. Namazala sem se a těšila se, jak budu hezky opálená a jak se prohřeju. A jak mně snad na chvilku všichni dají pokoj. Jak sem se tak opíkala, tak mě slunko unavilo a já sem usnula. Úplně sem vytuhla. Vzbudilo mně cosi, co na mě vrhlo stín. Otevřela sem oči, nasraná, že sem se vzbudila. Stál tam Gas a clonil slunku.
"Co... co děláš?" Vyštěkla sem na něho. "Stíníš."
"To je jedno. Stejně si spala."
"Ne, nespala." Bránila sem se.
"Spala. Jinak bys viděla, že se začínáš připalovat."
"Kecáš." Sedla sem si a prohlížela se. "Co strašíš - eště to není tak hrozný."
"Ale měla by ses namazat." Radil.
"No a ... namažeš mě?" Zeptala sem se útočně a ani sem nečekala, že bude souhlasit. Vzal krém a natíral mně záda. Byla sem tak příjemně unavená a tohle bylo taky moc příjemný. Jenom sem vnímala to slunko a Gasovy ruce a celý dohromady to bylo strašně uklidňující.
"Tak... a je to." Zahlásil když skončil. Přála sem si abych měla ještě jedny záda a jedny nohy, aby mně mohl mazat dál.
"Hm, dík." Usmála sem se.
Zvedl se. "No... právě sem si šel pro pivo. Dáš si taky?"
"Jo, to rozhodně." Představa chlazenýho piva mně zase zvedla náladu. Že mě to nenapadlo dřív.. Gas se vrátil s dvouma lahváčema. Sedl si ke mně. Musela sem si taky sednout, abych mu udělala místo. Napila sem se. Pivo bylo vychlazený a dobrý.
"Není ti z toho slunka už blbě?" Zeptal se.
"Ne. Kdyby bylo, tak by mě napadlo jít do stínu."
"Hm, to asi jo." Usmál se.
"Kde máš Gabču?" Ušklíbla sem se.
"Nevím. Nezajímá mě to."
"Jo aha." Kousla sem se do rtu.
"Co to jako bylo?" Nechápal.
"Co co bylo?"
"No to ,jo aha,." Zamračil se.
"Nic. Co by..." Chtěla sem z toho vybruslit.
"Ale jo. Něco jo." Nedal se.
"Nic." Zavřela sem oči.
"Proč..."
"Protože mě to vůbec nezajímá." Odsekla sem.
"Aha." Řekl a napil se piva.
"Co... seru na to." Vzdala sem to. Pak sme byli zticha. Jenom sme pili pivo a čučeli před sebe. Vedle mě lezl hnusnej brouk. Rozhodla sem se, že jestli se přiblíží k mojí noze, rozmáznu ho flaškou od piva. To sem byla celá já. Nezabila bych nic rukou nebo bosou nohou. Dycky mezi tím muselo něco být. Hrdina. Třeba kdyby měla někoho zabít, tak bych nemohla z blízka. Udělala bych to tak, abych nemusela přímo. Třeba bych někoho zastřelila na dálku nebo ho hodila piraňám a odešla.
"Ty, Gasi... jak bys nejlíp zabil člověka?" Nechápavě se na mě podíval. "No - kdybys chtěl někoho zabít. Nebo musel. Jak bys to udělal?" Napila sem se. Brouk změnil směr a lezl pryč ode mě. To udělal dobře.
"Já bych... no, to záleží na situaci. Někdy, když musíš někoho zabít, tak si nemůžeš vybírat jak to uděláš. Ale kdybych si to mohl rozmyslet, tak... nevím. Asi bych ho přivázal k něčemu těžkýmu a hodil ho do vody."
"Aha. To je taky dobrý."
"To furt přemýšlíš nad takovýma věcma?" Zeptal se.
"Né, to....si o mně nemysli, že su ňák... vyšinutá. Mě to napadlo v souvislosti s broukem."
"Jako že bys brouka k něčemu přivázala a utopila."
"Né, ty pako. To je jinak." Smála sem se. Z chaty vyběhla Jitka. Smích mě přešel.
"Máš jít za Gabčou." Křičela. Gas se na mě podíval.
"No to asi nebude na mě." Řekla sem do trávy.
"Já přídu. Potom." Křikl Gas. Jitka zmizela.
"Byl sem se podívat za Texem." Oznámil mně.
"Jo? Hm, jak je na tom?"
"Nic moc." Zhodnotil situaci. Semknula sem rty. Tohle sem věděla. Byla to moje chyba. Zbytečně sem provokovala. Jenomže se nedalo říct, že bych se z toho ňák poučila.
"Musí tě mít hodně rád." Pokračoval.
"Já... nevím."
"Nevíš, hm..." Podíval se směrem k chatě.
"No, nevím."
"Hm, tak nic, tak já pudu."
"Za Gabrielou..." Uchichtla sem se. Usmál se, vstal a pak se zeptal: "Co budeš dělat?"
"Jak jako?" Nechápala sem.
"No teď. Neměla bys zůstávat na tom slunku."
"Jo, to jo. Asi se pudu vykoupat. K řece." Pokývala sem hlavou. Gas zmizel. Vstala sem a šla se vykoupat. Teprve teď sem si uvědomila, jaký je mně strašný horko. Vstala sem, nazula si boty, do ruky sem vzala lahváča a ručník a namířila si to k řece. Voda byla trochu moc studená na můj vkus, ale stejně sem tam vlezla. Stejně to bylo kouzelný místo. Klidný, tichý, ve stínu stromů, v hloubi lesa... pěkné. Chvilku sem tam jenom tak ležela a nechala se obtýkat vodou. Byla to taková vodoléčba. Pak sem vylezla na břeh, zabalila sem se do ručníku a čučela sem na vodu. Byla mně trochu zima. Dívala sem se na vodu a klokotání řeky mě uspávalo. K vědomí mě probral šelest. Trhla sem sebou. Něco zakřupalo a objevil se Gas.
"Tfuj, sem se tě lekla!" Odfrkla sem. "Co tady děláš?"
Sedl si vedle mě. "Nic."
"Aha." Podívala sem se na něho. "Aspoň uvidím, jak se dělá nic." No, a potom, bez varování, se ke mně naklonil a začal se se mnou líbat. Nejdřív mě to zarazilo, ale potom sem se přestala bránit. Bylo to příjemný, celá sem z toho byla vedle a zamotala se mně hlava. Trvalo to dlouho a bylo to moc hezký. Pak přestal, podíval se na mě, vstal a odešel. Zůstala sem sama u řeky. Podívala sem se na hladinu a vysypala ze sebe: "Ty vole!"

Když se něco stalo, nejhorší byly večery, protože u ohně se většinou sešli všichni, tam se nedalo nikomu moc vyhýbat. Neměla sem vůbec náladu tam chodit, ale být sama v chatě, to se mně nechtělo už vůbec a spat se mně taky nechtělo, protože sem spala odpoledne. Tex seděl na zemi u ohně a vypadal už celkově líp. Radek tam byl taky. No, zkrátka zase všichni.... Já sem seděla na lavce a žbrdala sem klackem do ohně. Občas sem koukla na Gase, a dycky když sem to udělala, zjistila sem, že on se dívá na mě, tak sem se honem zase věnovala rýpání do uhlíků a dělala sem, že nic. Všichni byli zticha. Pak mě to přestalo bavit.
"Já du do chaty pro špekáčky. Kdo chce?" Zeptala sem se. Přihlásili se najednou skoro všichni. Jakoby čekali, až se někdo zeptá. "No, tak já jich donesu deset a uvidíme." Oznámila sem. "Já ti pomůžu." Vstal Gas.
Došli sme do chaty. Nevěděla sem, co bych mu tak měla říct, tak sem byla zticha jako pěna. Vyštrachala sem špekáčky z dolní poličky. Když sem vstala a otočila se, stál zase u mě a usmíval se. Prostě se tomu nedalo odolat. Přiblížila sem se a už to bylo. Zase sme se kousli, ale museli sme to utnout, aby nikdo nechytl ňáký podezření, takže sme se vrátili k ohni.
"Kde máte chleba a hořtici?" Chtěla vědět Jitka.
Zmateně sme se na sebe podívali. "Tys to nevzal?" Kroutila sem nevěřícně hlavou.
"Já sem myslel, žes to brala ty." Bránil se. "Tak já pro to ještě skočím." Nabídl se Gas.
"Tak já ti pomůžu." Chtěla sem už odejít, když se ozvala Gabriela:
"No to snad uneseš sám, ne?" Podívala sem se na ni, pak na Texe, a aby to nebylo moc podezřelý, tak sem zůstala u ohně. Sedla sem si vedle Texe a zeptala se, jestli ho ještě něco bolí. Řekl, že ne. Gabrielu sem nenáviděla, že bych ju hodila piraňám. Gas se vrátil a usmál se na mě. Pak si sedl na zem. Úplně sem z něho byla vedle, až mně hořely uši. Strašně sem ho chtěla. Dívala sem se na něho přes oheň a přemýšlela, jak to udělat, abych ho dostala co nejdřív. Gabriela si k němu přisedla a něco mu šeptala. Zřejmě si na něco stěžovala, protože se u toho tvářila rozčileně. Gas jenom mávl rukou. Díval se na mě. Bylo to tak... jiný. Věděla sem, že se stane něco... něco velkýho. Celej večer utekl, jako by se mě netýkal. Všechny řeči šly mimo mě, nic mě nezajímalo a život kolem mě ubíhal jako ve snu. Šli sme spat. Lehla sem si vedle Texe, jako dycky. Všichni spali a já sem nemohla. Ležela sem Texovi na rameni a přemýšlela, co bych měla dělat. Nic chytrýho mě nanapadlo, a tak sem šla dolů a namlouvala sem si, že se du napít. Prošla sem kolem Gase. Nespal. Posadil se. Sedla sem si k němu.
"Myslíš, že všichni spí?" Zašeptala sem.
"Určitě." Šeptal. "Chceš si lehnout ke mně?"
"Ty seš tak... ty seš tak drzej!" Prskala sem.
"Tak... můžeme jít ven."
"To je lepší. Tak vstávej."

Odešli sme z chaty. Venku byla tma a zima. Celkem sem se klepala.
"Vrátíme se. Vezmu si svetr." Oznámila sem.
"Vem si mou mikinu." Hodil na mě teploučkou mikču. Byla sem ráda. Nechtěla sem se vracet. Bylo mně celkem hezky. Procházeli sme se lesem.
"Myslíš, že se ztratíme?" Zeptala sem se.
"Tady?" Zasmál se. "To těžko."
"My sme se s Texem ztratili."
"Jakto?"
"Nevím, prostě... sme se ztratili. V noci."
"Co ste dělali?"
"Nic. Spali sme v lese. Jako Jeníček a Mařenka."
"Hm.... to muselo být romantický."
"Ani né, já sem totiž fakt spala, takže sem nevěděla, co se děje, nebo jestli spím v lese a jestli spím s Texem zrovna. Taky to mohl být někdo úplně jinej a bylo by mně to úplně jedno."
"Aha. A se mnou bys spala?" Zeptal se. Vůbec sem to nepochopila.
"Jak jako? V tom je totiž rozdíl, jako jesli myslíš..."
"No já myslím jako kdybysme se ztratili."
"Kdybysme se ztratili, tak jo, protože zase takovej hrdina nejsu, abych někde spala sama. A kdybysme se neztratili, tak taky." Zasmála sem se.
Chvilku bylo ticho. Jenom sme tak chodili, bylo docela dobře vidět na zem, protože celkem jasně svítil měsíc.
"Ty... mě něco napadlo." Ozval se Gas.
"Co jako?"
"Mohli bysme se odtud na ňákou dobu... ztratit."
"Ztratit? Jak to myslíš?"
"Co bys řekla tomu, kdybysme se zašili někam do hotelu, na pár dní."
"To bych brala. Ale nejdřív mně musíš říct, jak se menuješ."
"To jako s tím souvisí?" Divil se.
"Ne. Ale chci to vědět."
"Tak jo. Ale budeš se smát."
"Nebudu. Dělej, vysyp to."
"Gustav." Řekl potichu.
"Hm, to sem si myslela. No nic, nebuď z toho nešťastnej, mohlo to být horší."
"To si nemyslím."
"Milijón případů znám, horších. Třeba: Bohumír, Zdislav, Věnceslav..."
"To není horší."
"Hm, tak není. Kdy odjedem?"
"Zítra."
"Ráno?" Divila sem se.
"No, jak vstanem."

Noc sem strávila u Gase na karimatce. Spali sme u stolu. Jenom sme po té procházce zalehli a usnuli, takže žádný pikantnosti se neděly. Ráno bylo poměrně drsný. Rozlepila sem oči a podívala se na Gase. Taky už nespal. Usmál se. To bylo eště dobrý. Pak sem se překroutila na druhou stranu. Všichni seděli u stolu. Včetně Texe. Jedli párky. Vstala sem a přisedla si ke stolu. Podívala sem se na Texe. Dělal, že mě nevidí. Nalila sem si kafe. První promluvila Gabriela.
"Ty děvko !"
"Hm..." Řekla sem jí na to a namazala si chleba máslem. Podívala sem se na Gase. Zapálil si cigaretu, opřel se o stěnu a díval se ven.
"To se tady postupně vyspíš se všema?" Útočila dál Gabriela.
"Ne. Jenom s Gasem." Uchechtla sem se. Přišlo mně to i vtipný. Podívala sem se na Texe. Vklidu jedl. To mě teda znervózňovalo. Mohl toho přece tolik udělat... a on neudělal nic. Vůbec nic. Naprosto mě to vyvedlo z míry. Pak už se nic nedělo. Dopila sem kafe, dojedla chleba, šla sem nahoru, sbalila si pár věcí a odešli sme.

Hotel to byl dobrej. Nejdřív sme na pokoji vybalili věci. Furt mně vrtal hlavou ten Tex. Sakra, proč nic neudělal? Nic neřekl.... No, koneckonců co měl dělat... ale zase, aspoň něco. Něco udělat měl. Třeba-
"Je tady vana!" Radoval se Gas. Všechno mně jaksi najednou bylo jedno. Jenom sem měla nepříjemnej pocit, že sem něco posrala. Chtěla sem být s Gasem, byl děsně ... děsně sexy. Ale něco sem fakt posrala. A to dost. Ještě mně to ale tak moc nedocházelo. Byla sem ráda, že sem s Gasem a že sem pryč. Pryč od nich. To bylo pro teď celý.
"Není tady něco na pití?" Sháněla sem něco, co by zaplašilo vtírající se myšlenky.
"Je tady minibar. Ale můžeme jít do baru, jestli chceš."
Chtěla sem. Pořádně se něčeho napít. Ale ještě předtím sem chtěla jít do vany. Do horké vody. A rozpustit se tam jako kulička s vanovým olejíčkem.
"Gasi, zlato, nevadilo by ti, kdybych se napřed šla vykoupat?"
"Jasně, jak chceš... no... já tady ... chceš něco nechat přinýst? Třeba víno..." Usmál se.
"Jo, prosimtě. Něco takovýho. Nechám to na tobě. Dík dík dík." Zalezla sem do koupelky. Napustila sem horkou vanu, že z ní šla pára a libovala sem si, jak je mně z toho horka špatně. Nalila sem si tam pěnu, hóódně pěny, až sem se v ní ztrácela. To bylo ono. Něco mně našeptávalo, že bych měla něco řešit, nad něčím asi přemýšlet, ale to byla věc, která se mně chtěla ze všeho nejmíň. Od života sem dohromady chtěla jenom to, abych si mohla užívat, bavit se, a abych nemusela nad ničím přemýšlet. Abych byla tam, kde mě to baví a když mě to bavit přestane, jít zase pryč, kde to bude zábavnější. Být s člověkem, kterej mě momentálně baví. A když mě bavit přestane, tak pryč. No, a proto sem byla tam, kde sem byla. Ale - čert to vem. Byla sem příjemně unavená, rozhodnutá věci neanalyzovat. Nepátrat.

Gas přinesl šampaňský.
"Máš tady ale horko! Můžeš dýchat?" Smál se.
"Jestli vypadám aspoň trochu živě, tak dýchám." Vzala sem si skleničku. "Dík, seš hodnej." Napila sem se. "No, tak to jo. To se mně líbí. Nech mně tady tu flašku a běž." Udělala sem rukou odháněcí gesto a zasmála sem se.
Vylezla sem z vany, úplně scvrklá a červená jak rak. Ale byl to boží pocit. Řeka byla sice osvěžující, ale takhle uvolňující teda nebyla. A to teplo! Jakoby ze mě všechno spadlo. Svalila sem se v županu do postele.
"Jak je?" Chtěl vědět Gas.
"To se nedá ani říct. Skvělý. To byl fakt výbornej nápad, jet pryč."
"Fakt? To sem rád." Zazářil. "Já du taky. Ale jenom do sprchy, v tak teplé vaně bych umřel."
Nalila sem si šampáňo. Kdekdo vykládal, jak mu bublinky dou do hlavy, ale na mě to moc neúčinkovalo. Myslím, že daleko rychlejc mě dokázalo sejmout víno. Takže sem si vesele nalívala a čučela sem na televizi. Bylo mně dobře.
Když Gas vylezl ze sprchy, lehl si vedle mě. Popíjeli sme, koukali na dokument o usurijských tygrech, pak sme se líbali a pak sme se na sebe pochopitelně vrhli. Dál už bych stejně vedle něho jenom tak ležet nedokázala.

Seděli sme v hotelovým baru. Bylo už něco po desáté, měli sme celkem dost, protože sme pili pivo a fernety.
"Myslím, že nám bude ráno špatně." Kroutila sem očima.
"To ale nebude žádná změna." Zasmál se. "Musíme to přece ňák oslavit, že sme spolu. Nebo ne?"
"Jo, to určitě." Souhlasila sem.
"A zítra přece nic nemusíme. Můžem třeba být celej den v posteli." Navrhl.
"To by bylo fajn." Dala sem mu pusu. Tetelila sem se blahem, bylo to všechno skvělý.
"Nikdo po nás nebude nic chtít." Vypočítával přednosti našeho výletu.
"Nikdo nebude otravovat a mět blbý kecy." Přidala sem se.
"Budem dělat, co budem chtít."
"Jó!" Zajásala sem. Ťukli sme si fernetama a naklopili to do sebe.
"No to je nářez!" Zaprskal.
"To jo. Teď mě napadlo, co asi bude dělat Gabriela. Si bude muset najít jinou oběť, když´s odjel."
"No to jo." Přikývl.
"Myslíš, že jí bude smutno?" Zeptala sem se.
"Nebude. Nechalas tam přece Texe, ona se ho ráda ujme." Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř.
"To by viděla!" Vyjelo ze mě.
"Co jako?" Podíval se na mě zaraženě.
"Ále - nic. To mně jenom tak ujelo. To byla sranda." Snažila sem se to zachránit.
"To nebyla sranda." Zvážněl.
"Ale jo, byla." Trvala sem si na svým.
"Nebyla."
"Sakra, já vím, co ... co říkám, ne? Říkám, že to byla sranda, tak to byla sranda."
"Ale nesměješ se."
"Ne. Smát ses měl ty."
"No, já se ale taky nesměju."
"No tak se nesměješ, no..." Trhla sem nervně ramenama. "A co..."
Pak bylo ticho. Upíjeli sme pivo a čučeli sme po baru.
"Si stejně myslím, žes od něho nechtěla odjet." Začal zase spekulovat.
"Kdybych od něho nechtěla odjet, tak bych neodjela."
"Tak proč-"
"Protoč." Uzemnila sem ho a dál už sem se o tom nechtěla bavit. Tex a Gabriela - taková blbost! Zapálila sem si cigáro. Že by byl s takovou blbkou... no, i když Gas s ní mohl být taky, že, tak proč by nemohl Tex.
"Gabriela je děsně blbá kráva. Vesnická husa. Radek ju tam přitáhl, tak ať se o ni stará, ne? Do prdele, sem se zase vytočila. Proč o ní musíš mluvit?" Vyjela sem na něho, celá nasraná.
"Co? Já? Tys o ní začla. Proč se tak vytáčíš?"
"Se nevytáčím. Mně je to jedno."
"Nevím, proč ti tak vadí, když je někdo z vesnice." Rozumoval dál.
"Ježiši, dej mně už pokoj s takovýma kecama!" Vyjela sem na něho. "Už se o té blbce nebudu bavit."
"Fajn. Takže už se můžem bavit o normálních věcech."
"O jakých třeba?" Sekla sem zubem.
"Třeba... o nás." Řekl opatrně.
"O nás?" Divila sem se.
"No..." Díval se na mě tak ňák divně, evidentně sem mu vzala vítr z plachet. Dala sem mu pusu.
"Promiň. Nechcu se bavit o ničem, v čem budu figurovat, takže du spat." Dopila sem panáka ferneta, típla sem cigáro a odkráčela na pokoj. Zapadla sem do peřin a usnula.

Ráno bylo rozpačitý. Seděla sem na posteli a kouřila. Dívala sem se na televizi a čekala, až se Gas probudí. Na posteli leželo něco zkroucenýho a z té změti dek a polštářů koukal chumel vlasů. Když se to pohnulo, mírně sem se pousmála, protože sem věděla, jak to bude vypadat, až to vstane. Chvilku se tam kroutil a pak se na mě podíval a usmál se.
"...brý ráno." Řekla sem.
Z postele zahučelo něco jako hmmm...mh.
"Chceš vodu?"
"E..ehm...to...rači cigáro."
Přiskočila sem se zapálenou cigaretou a strčila mu ji do pusy. Lehla sem si vedle něho. Obejmul mě.
"Je ti blbě, co?" Musela sem si rýpnout.
"Slabý slovo."
Dala sem mu pusu na krk. Usmál se a svraštil obočí.
"Vzpomínám si, že sme se hádali." Podíval se na mě.
"Ale ne, nehádali." Uklidnila sem ho.
"Ježíši, mně je blbě."
"To věřím."
"Kde je Tex? Nebyl tady?" Zeptal se.
"Ne, nebyl. Co by tady dělal?"
"Třeba... já nevím. Měl sem blbej sen."
"Neví, kde sme." Zašklebila sem se. Pak sem se zarazila. "Nebo to ví?"
"Jak by to asi zjistil?" Dala sem mu pusu na tvář. Vadilo mně, že furt musím na Texe myslet. Vyskočila sem z postele a začla sem se převlíkat.
"Děje se něco?" Zpozorněl.
"Měli bysme jít na snídani." Řekla sem suše.
"Neměl sem... mluvit o Texovi?" Opřel se o loket a típl cigáro.
"Dem nebo co? Mám hlad." Řekla sem otráveně.

Gas na snídani popíjel kafe a znechuceně se na mě díval, jak jím míchaný vajíčka. Zapíjela sem to kafem a kakaem.
"To je děsný." Řekl. "Jak můžeš takhle po ránu jíst?"
"Ty nemáš vůbec hlad?" Usrkla sem kafe.
"Ne, to teda ne. Hlavně je mně blbě, nedovedu si představit, že bych tohle do sebe dostal. Tobě není špatně? Včera´s toho taky dost vypila."
"Je." Pokývala sem hlavou. "Ale taky mám hlad."
"Seš divná."
"Divná?" Divila sem se.
"Jo, seš divná, ale skvělá."
"Kdybych byla normální, zřejmě bys tady se mnou nebyl." Uchichtla sem se a usrkla sem kakao.
"No, to asi ... to máš asi pravdu." Usmál se.
"Máš hezkej úsměv." Řekla sem.
"Ty seš hezká celá."
"Ó, ty lichotníku. Lichokopytníku."
Gas vyprskl kafe. "Ty seš děsná."
"Jo, to vím." Smála sem se.

Když sme se vrátili na pokoj, šla sem se osprchovat. Lehla sem si do postele a pustila sem telku. Zrovna dávali seriál. Wolkr texas rendžr. Taková kravina. Na jiných programech to bylo ještě horší, tak sem to nechala tam a dívala sem se, jak Wolkr zachraňuje svět. Nuda. Gas šel do sprchy. Myslel si, že když na sebe pustí studenou vodu, tak bude po kocovině. Venku bylo tak ňák šedo, jakoby se chystalo pršet. Denní plán zůstat v posteli se mně zamlouval. Přemýšlela sem, v kterým městě asi tak sme.
Gas se vrátil z koupelny. Lehl si vedle mě. Byl vykoupanej, navoněnej a měl ten krásnej úsměv a zářící oči, celej byl takovej k sežrání. Naklonil se nade mě a líbali sme se, pak se na mě díval, jenom tak mě hladil po vlasech a pak sme se zase líbali. Vlasy mu krásně voněly šamponem. Tělo měl hrozně krásně tvarovaný. Měl takovou jemnou kůži. Jemnější než ostatní. Milování s Gasem byla fakt nádhera.

Leželi sme vedle sebe na posteli a kouřili. V televizi texas rendžr furt eště něco zachraňoval. Já sem byla šťastná, že sem s Gasem. Nic víc sem teď nepotřebovala. Nechali sme si na pokoj donýst víno. Moc dobrý víno.
"Ty jo, kdo to všechno bude platit?" Napadlo mě.
"No já. Byl to přece můj nápad."
"Aha. Tak to jo. A máš hodně peněz? Teda - co jako normálně děláš, jako práci myslím."
"Jo takle... seš zvědavá." Usrkl svoje víno a políbil mě na krk.
"Tak co teda děláš?"
"Záleží na tom?"
"Jo. Záleží na tom tím víc, čím víc s tím budeš dělat ciráty."
"Tak jo. Vzdávám se. Dělám v baru."
"No, přesně tohle sem si myslela."
"Jo? A co ty?"
"Já? Nic."
"Co nic? Tys nepracovala? Nikdy?"
"Ale jo. Jasně že jo. Taky v baru. A tak různě. Ale poslední tři roky ne."
"Jakto? Se ti nechtělo?"
"Hm... to je jedno."
"Co je jedno?"
"Nic. Neměla sem o tom začínat." Zavrtěla sem hlavou.
"Na to už je pozdě. Tak jak to je?"
"Sem byla.... žena v domácnosti." Vybuchla sem smíchem. Gas se zasmál.
"Ty? Tak tomu nevěřím."
"No, tak tím líp." Napila sem se. Podívala sem se z okna. Vůbec se mně nelíbilo, kam se tahle debata dostává.
"Já to nechápu." Řekl. "Ty a v domácnosti..."
"No, a co je na tom jako?" Divila sem se.
"To si neumím představit, promiň." Smál se.
"A co bych jako měla dělat?"
"Ty?" Změřil si mě pohledem. "Zápasy v bahně." Zase se rozesmál.
"Cože?" Nechápala sem.
Rozhodil rukama. "Tak - já nevím. Všechno možný, jenom si tě neumím představit, jak vytíráš doma podlahy, utíráš prach, vaříš večeře a v neděli pečeš bábovku."
"A kdo by to měl jako dělat?" Znejistěla sem.
"Já nevím... někdo normálnější."
"Normálnější?" Opakovala sem.
"Jo. Někdo normální." Napil se vína.
"Aha, takže já nejsem normální." Bojovně sem vystrčila bradu.
"To sem neřekl..."
"Řekl. A nechápu, proč se hádáš kvůli takové kravině."
"Já se nehádám. Ty se hádáš. A víš, co si myslím?"
"Ne. A zrovna teď mě to nezajímá."
"Že seš nasraná, protože si utekla Texovi."
"Nejsu přece mentál, abych někomu utíkala a pak byla nasraná, že... že... teď si mě úplně zmátl, dej mi už pokoj!"
Podíval se na mě. Udiveně zvedl obočí, jako co vyšiluju, pak zakroutil hlavou a odešel.
Normálnější. To tak. Právěže sem byla předtím normální až dost. A Milan si mě pěstoval jak slípku. Být něčí manželka je pěkně odporný. Být Milanova manželka je nesnesitelný. A co oni o tom mohli vědět. Každej dělal chytrýho. To sem tak potřebovala. Nalila sem si víno. Mračila sem se, jak mně bylo z toho blbě a taky sem byla nasraná. Gas musel furt něco řešit. Ach jo, proč to tak kazil? Stála sem u okna, dívala sem se na parkoviště a bylo mně smutno po Texovi. Ten by se tomu všemu tak akorát smál. Jak je mu asi teď? Směje se? Třeba jo. Třeba je s Gabrielou, říká jí Gabča a je strašně šťastnej. Do prdele! Hodila sem sklinku do zdi a odešla sem ven.
Nebylo už zrovna nejtepleji. Rozhodla sem se, že se projdu. Cestou sem se stavila dole v baru a koupila si flašku vína. Sralo mě už úplně všechno a začínala sem pomalu litovat, že sem nezůstala doma. Jenomže co tam, to je z bláta do louže. Vydala sem se po polní cestě, která vedla někam do lesů a luk. Potřebovala sem být sama. Potřebovala sem pryč, ale nevěděla sem za kým a kam bych měla odjet. Nejradši bych se ztratila sama před sebou. Na chvíli sem se zastavila, abych otevřela víno. S kapesním nožíkem a vypětím všech sil se mi to povedlo. Bylo mi trochu chladno a nadávala sem si, že sem se víc neoblíkla. Začlo foukat. Nebyly to šepotavé vánky, ale pěkně studený vichry. Počasí blbý stejně jako moje nálada. Nikdo a nic se mnou nemělo slitování. Napila sem se. Projela mnou omamná síla alkoholu a bylo to lepší. Byla sem naštvaná sama na sebe. Obloha byla šedá a vypadalo to, že se Bůh mračí. Vítr skučel a pročechrával mi vlasy. Tráva žloutla a potichu ševelila v tichounkém umírání, aby mohla na jaře znovu vyrůst. Přes cestu mi přeběhl bažant žabant. Na tváři sem cítila něco jako úsměv. Došla sem do lesa a sedla si na kládu. Vrtalo mi hlavou, jaktože sem ještě nikdy v lese neviděla třeba jezevca nebo lišku. Ani blbýho ježka. Ježci bývali u nás na sídlišti. Kolikrát sem je odnášela z cesty... Podle mě takový zvířata v lese nebyly. To bych je přece musela někdy vidět, ne? Nahmatala sem v kapse cigára a zapálila si. Jak mně vítr foukl do tváře vlasy, z části mi shořel jakýsi boční pramen. Vůbec mi to nevadilo. Napila sem se vína. Srali mě ti jezevci. Mohl by se ňákej ukázat. Nebo třeba jelen. Takový zvíře se přece nedá přehlídnout. A široko daleko nic. Takže tady nejsou. Jsem v celým lese sama. Tak jo, taky dobře. Je dobře, že sou lesy, protože sou v pohodě. V lese sem mohla být sama se sebou. Když sem byla sama, mohla sem se mít ráda. Nabírala sem sílu. Nohou sem prohrabovala spadaný listí. V hlíně se objevili brouci. To musí být blbý, být brouk. Celej život se plazit v hlíně. Tolik věcí oni neví... třeba že existujou hvězdy. Je jim to jedno. A to ani nemluvím o hovniválech, kteří se celej svůj život zabývají hovnama. To je teda smutný. Doufám, že v příštím životě nebudu něco podobnýho. Chtěla bych být třeba vlk, nebo takový ňáký noblesní zvíře. Všechny bych rozcupovala na kusy a s nikým bych se nemusela srat. To bych si ale musela zasloužit. Jestli takhle budu pokračovat, tak opravdu budu ten hovnivál. A budu s dalšíma hovniválama bojovat o kus hovna. Musím sekat dobrotu.Vína už znatelně ubylo a začínala mi být doopravdy zima. Bylo mi líto, že nemůžu zůstat dýl. Zvedla sem se a zamířila zpátky. Ale ani les mi to neudělal lehký. Ňákej záludnej strom mi nastavil kořen. Zakopla sem. Flaška mi vypadla z ruky a rozbila se přede mnou. Dopadla sem rukama akorát na střepy. Podívala sem se na rozřezaný dlaně, ze kterých řinula krev. "Do prdele!" Zasyčela sem. Trochu sem se posbírala a začla si z ruky vytahovat střepy. Ty velký šly dobře, ty malý hůř a nejmenší nešly vůbec, tak sem je tam nechala. Docela bolestivě sem vytáhla z kapsy cigára a zapálila si. Syčela sem u toho jak had a prskala jak vzteklá kočka. Na louce sem uviděla zajíce. No, aspoň něco. Usmála sem se a vydala se na zpáteční cestu.

Když sem dorazila do hotelu, dýchlo na mě teplo. Sice sem nebyla vůbec ráda, že sem se musela vrátit, ale teplo bylo příjemný. Musela sem projít barem. Lidi se na mě divně dívali. Ani sem se jim nemohla divit. Ruce celý krvavý a oblečení nevypadalo o nic líp. To byl výsledek mé snahy vylovit cigára, kapesník a podobně. K tomu sem si po cestě odhrnovala z xichtu vlasy, takže můj obličej musel taky vypadat zajímavě. Bloody Mary. Potkala sem tam Gase. Seděl na baru, před sebou pivo a kouřil. Jak mně uviděl, tak sebou trhnul a hnal se ke mně.
"Proboha, co se ti stalo?"
Rozhodila sem rukama. "Nic. Jenom sem se trochu pořezala."
"Vypadáš jak kdyby tě přepadl Džek Rozparovač."
Chytl mě za ruce. Zasyčela sem bolestí.
"Dyť tam máš střepy! Cos dělala?"
"Sem zakopla, no. A rozbila se mi flaška."
Gas si povzdechl. "Holko moje, s tebou je jenom trápení."
Zasmála sem se, protože to teda sedlo. Lidi blbě čuměli, odešli sme do pokoje. Odvedl mě k posteli. "Sedni si, já ti to vyčistím."
Posadila sem se na postel. Někam odběhl a za chvilku se vrátil s papírovýma kapesníkama, jakousi hadrou a Septonexem. "Kořeň na recepci se ptal, jestli nechceš zavolat doktora."
"Ne, dík." Řekla sem a koukala do země. Přisunul si židli naproti mě. Čistil mi ruce, občas se na mě podíval a zatvářil se provinile. "Potřeboval bysem pinzetu, abych ti mohl vytáhnout ty malý střípky."
"Nemám." Řekla sem.
"Tak já to zkusím někde sehnat." Dal mně pusu a odběhl. Byl zpátky za pár minut. I s pinzetou.
"Kdes to vzal?"
"Jedna ženská tady na patře mně ji pučila. Asi si s tím trhala fousy." Zasmál se.
"Promiň, nechtěl sem být na tebe zlej." Neřekla sem na to nic, jenom sem se zašklebila.
"V lese sem neviděla jezevca ani lišku. Nejsou tam. Teda aspoň si myslím, že tam nejsou. Nikde žádný pořádný zvíře. Jo - zajíca sem viděla vlastně. Ale to je o ničem. Chtěla bysem vidět opravdový zvíře. Třeba jelena. Byla sem potichu jako prd a zvířata nikde. Jenom ti brouci. Jenomže těm je všechno jedno au, kurva. Moc do toho nerýpej."
"Musím, když ti to chci vyndat. Necukej."
"Tak sem si říkala, že třeba takovej hovnivál- au! Gasi, dávej pozor. Jo a bažanta sem viděla. Tys někdy viděl třeba jezevca nebo lišku?"
"Já na ně seru. Nechcu je vidět." Dál se věnoval mojí ruce. "Jednou sem viděl lišku. V ZOO. Bydlí s medvědama. Zvláštní, že ju nesežerou. Ale jinak máš v lese třeba hafo veverek."
"Jo veverky!" Zaradovala sem se. "Na ty bych málem zapomněla. No, to je fakt. V každým lese vidíš veverku. Ale dneska sem žádnou neviděla. To možná bude tím počasím, blbým. Veverky spí. Jo - teď sem si vzpomněla. Když sem byla malá, tak nás babička brala s bratránkama na hřbitov. Jako na procházku, au au. To děláš naschvál, seš tyran." Gas se na mě podíval a narovnal se.
"Jestli mě budeš furt do toho kecat, tak si ty střepy budeš vytahovat sama. Nedělám to naschvál, ale jinak to nejde. To prostě budeš muset vydržet." Zase vzal mou ruku a dal se do práce.
"Hmm... no tak já už mlčím."
"O čem si tam přemýšlela?" Zeptal se.
"Kde?" Tlemila sem na to, jak mi kuchá ruku.
"No v tom lese. Přišla si na něco?"
"Já vlastně ani nevím. Nejspíš sem nic zásadního nevymyslela."
"Myslel sem, že utečeš." Podíval se na mě a pak se zase sklonil nad mou ruku.
"Prosimtě - kam bych au! Sakra, do prdele, to bolí!" Vykřikla sem, když mě něco štíplo u palce.
"Nechápu, jak můžeš spadnout na flašku." Kroutil hlavou.
"Úplně normálně." Poučila sem ho.
Prohlídl si moje ruce. "Tak, teď ti to vydezinfikuju." Vzal do ruky Septonex.
"Ale to bude strašně štípat." Podívala sem se na svoje ruce. Ty otevřený krvavý rány na Septonex vyloženě čekaly.
"Hlavně necukej." Vzal ten prokletý sprej a nastříkal mi to na ruky. Chvilku se nic nedělo, ale pak to začlo být hodně brutální. Máchala sem rukama, až sem se divila, že sem neodletěla. Do očí se mi nahrnuly slzy. Gas mě pohladil po vlasech. Trvalo to nekonečně dlouho, ale pak to přestalo. Gas vzal pinzetu. Dobrovolně a bez keců sem nastavila ruku.
"To mi vysvětli, jak se ti flaška může rozbít na tak malý střípky. Já tě nechápu." Povzdechl si.
"To je vidět, že mě pořádně neznáš. U mě se stává nemožný možným."
"Možná ti to nevytáhnu všechno. Ty střepy sou malý a dost hluboko. Ale pokusím se."
"To seš hodnej." Řekla sem potichu.
"No to jo!" Usmál se.

Další ráno mohlo být dobrý, ale nebylo, protože sem se vzbudila s rukama omotanýma obvazama. Cítila sem se, jako bych neměla střepy jenom v ruce, ale taky v hlavě. Připadala sem si jako jedna hračka, kterou sem měla, když sem byla malá. Byl to takovej pytlíček a když se s ním třísklo, tak vydal zvuk tříštění střepů.Bolelo mě snad všechno. Sedla sem si na postel a vymýšlela, co asi budu dělat. Potřebovala sem se osprchovat, abych se trochu probrala. Třeba mně přestane být blbě. Zubama sem odmotala obvazy a podívala sem se na ruky. No, moc pěkný... jestli to nebylo zbytečný, takle debilně spadnout.
Když sem se osprchovala, cítila sem se o něco líp. Blbý ráno zažehnáno. Zabalila sem se do županu. Byl takovej příjemnej, až bych si ho vzala sebou. A možná to i udělám. Lehla sem si vedle Gase a přemýšlela sem o tom, čeho se napiju. A protože se mně nechtělo vstávat, tak sem se mučila těma myšlenkama a měla sem žízeň jako prase. Přitiskla sem se ke Gasovi a dala mu pusu na krk. Vzbudil se. Podíval se na mě, usmál se a dal mně pusu.
"Mám žízeň." Řekla sem.
"Tak... se napi, máš tady vodu. V koupelně."
"Já bysem chtěla minerálku."
"Je ti blbě?" Zasmál se.
"Jo. Potřebuju minerálku."
"Tak... si můžeš skočit dolů, do baru."
"Když mně je blbě." Opakovala sem.
"Tak jo, tak počkej, já ti tam zajdu. Co ruce?" Zeptal se s ustaraným výrazem. Ukázala sem mu dlaně. Nevypadaly nic moc. Zašklebil se. "Jak sis sundala ty obvazy?"
"Šikovně." Usmála sem se. Vzal mou ruku a prohlížel si to dílo. "Proč sis to odvázala?"
"Protože nebudu nosit teď palčáky, vypadalo to hrozně."
"To bude tím, že nejsu zdravotní sestra." Pokrčil ramenama.
"To nejseš. Skočíš pro to pití?"
"Musíš počkat, se musím probrat."
"Co budem dneska dělat?"
"Já nevím. Co budeš chtít." Pokrčil ramenama.
"Šla bych někam ven."
"Kam jako?"
"Nevím, asi někam do města, podívat se."
"Podívat se do města? Co tam chceš jako vidět?"
"A co bysme dělali tady?"
Místo odpovědi se jenom tak lišácky usmál, až to bylo roztomilý. Zasmála sem se.
"No jasně." Zakroutila sem hlavou. "Ale já bysem stejně rači šla ven, na sebe budeme mít spoustu času."
"Tak jo, pudem. Ale musím ti ještě zavázat ty ruce, aby se ti tam nedostalo-"
"Nic se tam nedostane." Uklidnila sem ho.

Chodili sme po náměstí, bylo to takový malý město, ale hezký. Měla sem v ruce lahev minerálky, protože bez toho sem ten den nemohla existovat. Už mně nebylo tak blbě jako ráno, ale nejlíp mně zrovna taky nebylo.
Gas nevypadal, že by se mu tam ňák líbilo. "Co tady jako budeme dělat?" Byl otrávenej jak malajskej šíp.
"No...tak...já nevím, co chceš. Můžeš se vrátit, tady klidně můžu být sama." Vyjela sem na něho.
"Né, promiň. Já jenom, že tady fakt nic není. Co kdybysme se někde najedli?"
"Máš hlad?" Podívala sem se na něho překvapeně.
"Sme dneska eště nejedli." Kousl se do rtu. Vůbec sem si to neuvědomila. Už bylo odpoledne. Já sem si od rána pila tu svou vodu, takže sem o ňákým hladu nevěděla. V břichu sem měla tůňku. Vzpomněla sem si, jak mně babka říkala, když sem byla malá, že když budu hodně pít, vylíhnou se mně v břichu žaby. Tak sem se toho bála, že sem téměř nepila. A taky mně říkala, že když budu jest večer sladký, ráno se probudím a budu děsně tlustá. Takže když sem snědla večer svou oblíbenou čokoládovou tyčinku Studentku, bála sem se probudit. To sou takový kecy, mělo by to být trestný, takle strašit děcka. Mojí kamarádce zase říkala mamka, že když nebude pít mlíko každej den, rozdrobí se jí kosti a zůstane nadosmrti ležet.
V tom malým městě sme narazili na mekdonalda. Vůbec se mně tam nechtělo.
"Já to nemám ráda, všechno to sou takový sračky, chutná to jako modurit."
"Tys někdy jedla modurit?"
"Jasně. Ty ne?" Divila sem se. Zakroutil hlavou. "Eště mně řekni, žes nikdy nejedl šušně." Koukala sem na něho nevěřícně.
"Jasně, že ne." Díval se na mě znechuceně.
"U nás ve školce všichni jedli modurit a šušně. A plastelínu, škraloupy a omítku." Poučila sem ho.
"To teda nevím, kam si chodila do školky. Nebyl to náhodou ňákej ústav?" Smál se.
Vešli sme dovnitř. Byl tam neuvěřitelnej ruch. A fronta. Protočily se mně oči. Napila sem se rači minerální vody z mattoniho pramenů. Ať tam ty žaby nemají sucho. Jak sme stáli v té frontě, rozhlížela sem se kolem. Nemohla mně uniknout obrovská fotografie na stěně. Žduchla sem do Gase.
"To je ale tlama." Pod fotkou bylo : PRACOVNÍK MĚSÍCE - Roman Hlavsa.
"Se určitě strašně snažil, aby na té nástěnce visel, to je vidět." Řekl Gas.
"To jo. Vypadá jako takovej typickej patolízalskej blbeček, co je strašně pyšnej na to, že tady vaří hranolky."
"Smaží."
"Cože?" Řekla sem nepřítomně a furt sem čučela na tu tabuli.
"Smaží hranolky." Opravil mě Gas.
"Modurit se nesmaží." Zasmála sem se. "By mě zajímalo, jak vypadá naživo."
"No tak... třeba tady bude."
"Tak... se zeptej." Doporučila sem Gasovi a napila se.
"Chceš něco?"
"Nee, tfuj - takový..."
"Třeba tu taštičku, jablečnou. To je dobrý."
"Je to dobrý akorát tak na spálení pusy."
"Takže nic nechceš."
"Ne."
Po dlouhé době na nás došla řada. Konečně. Obsluhovala ňáká mladá koc. Vypadala ňák vyjableně. Asi jako ta taštička.
"Co si přejete?" Líbezně se usmála a zamrkala asi třikrát za sebou. Se nedivím. Já kdybych tady pracovala, tak bysem měla taky tiky.
"Já bych chtěl, aby nás obsloužil váš pracovník měsíce." Řekl Gas pěkně naplno. Mattonka mně vletěla do nosu.
"Pracovník měsíce?" Opakovala zaraženě taštičkovitá slečna.
"No, pracovník měsíce. To byste měla vědět, kdo to je, ne?"
"Já..."
"Vy se nedíváte na nástěnku?"
"Ne, já tady obsluhuji." Vzpamatovala se.
"Pracovník měsíce je pan Hlavsa. Hlavsa Roman." Upřesnil. Kousla sem se do rtu, abych se nesmála.
"Aha. Ale pan Hlavsa teď neobsluhuje. Je vzadu."
"Jak neobsluhuje? Pracovník měsíce a neobsluhuje? Co to je za pracovníka? To visí na nástěnce a nepracuje? To je bordel, ne?"
"Mám Vám ho zavolat?" Zamrkala.
"Jo, to bych byl rád." Mařka odešla. Podívala sem se na frontu za náma. Vypadali otráveně a nasraně. Trvalo to asi pět minut, než se objevil Romča Hlavsů.
"To ste vy, pracovník měsíce?" Vyzvídal Gas.
Hlavsa přikývl. Vypadal eště blběji než na té fotce.
"Moc podobnej si ale nejste. To je ňáká starší fotka, na té nástěnce, ne? Měli byste to zaktualizovat. Měl byste se znovu nechat vyfotit. A nebo by tam měli dat někoho, kdo má lepší fotku." Hlavsa zvedl obočí a pak se zeptal: "Tak co si přejete?"
"Jedny malý hranolky." Udeřil Gas. Hlavsovi spadlo obočí. Já sem vyprskla pití. Gas ale nevypadl z role. "A žádnou tatarku mně tam nedávejte, stejně to máte zkažený."
Zaplatil a vypadli sme.
Smála sem se eště hodně dlouho.
"Já se jim stejně divím, já bych tě poslala do prdele."
"No, jenomže si tam nebyla ty, ale oni. A to je dobře, protože kdyby mě někdo poslal do prdele, musel bych se nasrat:" Nasoukal do sebe asi pět hranolků.
"Já náhodou... co si myslíš... kdybych tam byla místo té kočky, jo, tak bych..."
"Tak bys mě poslala do prdele."
"Né. Tak bych se v první řadě smála. Do prdele bych tě poslala potom." Zakřenila sem se.

Večer sme seděli v hotelové restauraci. Už mně otrnulo, tak sem popíjela víno, aby mně ráno zas mělo být z čeho blbě, a čekali sme na jídlo. Objednala sem si krůtí stejk s banánovou omáčkou a bramborama. Gas čekal na hovězí pepřovej stejk, a už z toho byl celej nervózní. Furt mně opakoval, že se za celej den pořádně nenajedl. Jak kdybych já přes den obíhala rauty. Kolem seděli takoví nudní lidi, na stole hořely svíčky, zkrátka takový nudný večer, ale na druhé straně to byla příjemná změna. Gas vypadal hezky, vzal si i košili. Jinak by nás tam ani nepustili. Já sem měla šaty na ramínka a docela mně táhlo na záda. Sralo mě, že sem si nevzala svetr nebo mikinu nebo co.
"Je tady ňákej průvan, sere mě to." Zavrčela sem.
"Je ti zima?"
"Trochu jo." Přikývla sem.
"Tak ... chceš něco na přikrytí?"
"Jako co? Deku, ne?" Vyprskla sem. Gas zamával na pinkla. Ten přišel a se širokým úsměvem se zeptal, co si budeme přát.
"My už bysme rádi jedli, nebo tady zmrznem. Buď přineste rychle to jídlo, nebo tady slečně doneste něco na zahřátí."
"Máte na mysli nějaký destilát?" Zeptal se pikolík s úsměvem. Měl furt stejnej výraz, jak kdyby tam ten úsměv měl našitej.
"Ne. Doneste jí deku. Nebo ubrus, ať si to přes sebe může přehodit." Zase sem se kousla do rtu, abych nevyprskla. Pikolík zíral. Ale zíral s úsměvem.
"Jak si přejete, pane... ještě něco si budete přát?" Zase nahodil ten úsměv. Už sem ho viděla, jak mně nese ten ubrus nebo ňákou deku ze skladu, která je prochcaná od myší.
"Víte co?" Vložila sem se do toho. "Radši mně doneste nějaký ten destilát - třeba Bechera."
"Jak si přejete." Zašvitořil tučňák a odešel. Podívala sem se na Gase.
"Zkazilas to." Smál se.
"Tady nebudu sedět pod plachetkou osoba."
"Proč?"
"Protože se chcu vklidu najíst a nebudu tady dělat atrakci jenom proto, aby ty ses pobavil." Usmála sem se.

Po večeři sme leželi v posteli. Bylo mně dobře. Najezená, po dobrým sexu, upíjeli sme víno. Televize blikala do tmy, ale nevnímala sem, co tam právě je. Byla sem šťastná, že nic nemusím dělat, nic řešit, na nic čekat, o nic se starat, zkrátka že nic nemusím. Sedla sem si, podepřela si záda polštářem a nalila sem si víno. Přitiskla sem se ke Gasovi. Usmál se.
"...se tulíš jak kočka."
"No, já sem taková kočka. Taková kousavá mrcha."
"To teda jo." Povzdechl si. "U tebe člověk nikdy neví, kam zase utečeš."
"U tebe zas člověk neví, co vyvedeš." Řekla sem unaveně.
"Budeš se mnou aspoň ještě zítra?" Zeptal se, aniž by odpoutal pozornost od televize. Podívala sem se na něho.
"A proč bych jako neměla?"
"Nevím. Uteklas od manžela, a Texe si taky opustila tak zničeho nic."
"To bylo kvůli tobě!" Zvýšila sem hlas.
"A mrzí tě to?" Napil se vína. Pořád čučel na telku.
"Ne." Lhala sem.
"Tak fajn." Podíval se na mě. "To bych měl být asi klidnej, že jo?"
"A co tě jako zneklidňuje?"
"Že mně utečeš."
"Hm...." Nevěděla sem co na to říct. "Nemůžeme se bavit o něčem normálním?"
"Můžeme. Tak třeba... co chceš dělat zítra?"
"Co já vím, co bude zítra, prosimtě... a vůbec - zkus něco vymyslet, třeba to bude dobrý."
"Chtěla bys třeba někam na výlet?" Napil se vína.
"Jo, to bych chtěla." Dala sem mu pusu na krk. Dolil mně víno. Zapálili sme si cigáro a já sem propálila žhavíkem prostěradlo. Pak sme čučeli na telku.

V noci sem ňák nemohla spat. Zdálo se mně tolik blbých snů za sebou, že sem si ráno připadala jako zbitá. Zdálo se mně o ňákých obchodech, kterýma sem procházela a všude byly mrtvý děcka na zemi. Bylo to fakt hrozný. Když sem se vzbudila, chtěla sem se přitisknout ke Gasovi, ale nikde nebyl. Vstala sem fakt s blbou náladou. Podívala sem se ven z okna, svítilo slunko a venku asi začínalo být horko. Bolela mě hlava, asi z toho vína. Bylo mně smutno. Vzpomněla sem si na Texe. Ještě chvilku sem čučela do zdi. Napadlo mě, jestli bych neměla jít na snídani. Napadlo mě, že bych dneska neměla chlastat, aby mě zítra ráno nebolela hlava. Napadlo mě, že bych si mohla zapálit cigáro. Mohla bych si taky dat kafe. Mohla bych se jít projít, ale to už je jiná liga, to bych musela vyvinout aktivitu, a to se mně fakt nechtělo. Tak sem se skácela zpátky do postele. Vtom rozrazil dveře Gas.
"Chceš jet na výlet?" Zahulákal.
Zamrkala sem. Když mě uviděl, sedl si ke mně na postel. "Je ti špatně?"
"Hm, bolí mě hlava."
"Tak... to přejde. Sbal si věci, mám pro tebe překvapení. Pojedeme na výlet."
"Na výlet?" Opakovala sem.
"No, jaks chtěla. Sbal se a jedem." Pak vstal. "Rychle!"
"Mám si sbalit všechny věci?"
"Jo, všechny. A... spěcháme." Vstal a podíval se z okna. Nechápala sem. Ale bylo to na mě ňák moc rychlý, tak sem nad ničím ani nepřemýšlela. Zabalila sem věci, Gas šel zatím dolů. Pak se vrátil, aby mně vzal batoh. Táhl mě na parkoviště. Došli sme k ňákýmu stříbrnýmu autu. Otevřel dveře.
"Dělej, naskoč." Sedla sem si dopředu. Hodil batoh do kufru a sedl si za volant. Dvouma drátama nastartoval a odjeli sme.
"Tys koupil auto?" Smála sem se a zapnula si pás. Podíval se na mě a zašklebil se. Zakroutila sem hlavou. Dívala sem se, jak ubíhá cesta. Strašně ráda sem jezdila autem. Bylo to takový svobodný. Sláva, konečně se něco dělo. Kolem cesty byly samý stromy, pole... takový divný končiny to tady byly.
"Celkem dost pustý, co?" Podívala sem se na Gase.
"Hm. Podívej se, jestli tady nejsou ňáký kazety. Bysme si něco mohli pustit." Prohledala sem přihrádku. Byl tam samej bordel.
"No, tak nic. Budeš muset pustit rádio."
"Tam sou samý sračky." Bránil se.
"To jo." Přikývla sem. "Myslím, že bysem si mohla obarvit vlasy."
"Cože?" Podíval se na mě nechápavě.
"No hlavu že bych si obarvila. Může se v tvým autě kouřit?" Zasmála sem se.
"Jasně." Usmál se. "Líbí se ti takový překvapení?"
"No, mně... mně se líbí, ale ty pudeš sedět." Zapálila sem si cigáro a vyfoukla dým. Rozprostřel se o přední sklo, rozlil se do stran a odplazil se dozadu.
"Je divný, že ten dým z cigarety je modrej. To bych nečekala."
"A co bys od něho čekala?"
"Měl by být šedej, nebo spíš černej."
"To jako proč?"
"Nevím. Někdy se mně zdá, že nejsou věci tak, jak by měly být. Nenapadlo tě to někdy? Jako že třeba židle by se neměla menovat židle a jméno Barbora by se nemělo dávat lidem."
Gas se na mě podíval, pak vyprskl a pak se jenom smál. "A co by mělo být Barbora?"
"Třeba si myslím, že odrůda brambor. Nebo Žaneta by měl být druh vajíček. Žanety."
"Na tos přišla, když si byla zhulená nebo co?"
"Hm, je to možný." Pokrčila sem ramenama. Projížděli sme kolem polí řepky, všude jako by byla vylitá zlatá barva. Nádhera. Léto bylo celý nádherný. Zimu sem nenáviděla. Jako by na všechno šáhla smrt. Zimu mohli mít rádi jenom zvrhlíci. A maskovali to tím, že mají rádi zimní sporty.
"Gasi, máš rád zimu?" Zeptala sem se, aby řeč nestála.
"Jo, mám. Jezdím lyžovat."
"Aha." Odfrkla sem.
"Co jako? Ty nemáš ráda zimu?"
"Nenávidím zasranou zimu." Řekla sem nanejvýš znechuceně. Byla sem otrávená, že sedím v autě s někým, koho zima baví.
"Co je?" Nechápal nic. "Sem něco provedl?" Usmál se.
"Kromě toho, žes ukradl auto, tak celkem nic." Uzemnila sem ho a čučela sem na řepku. Uraženě. Kvůli zimě, která mně zkazila náladu. Kvůli té blbé zimě, které nijak neuteču.
"Tobě to vadí?" Divil se. Odtrhla sem se od slunečnýho řepkovýho pole.
"Ale ne." Naklonila sem se k němu a dala mu pusu na krk.
"Můžem někde zastavit na jídlo. Teda, jestli chceš." Navrhl.
"Jo, to bysme mohli." Ožila sem, protože sem si uvědomila, že mám hlad.

Seděli sme v ňáké kavárně u cesty. Protože sme se předtím zhulili, tak sem si objednala všecko možný a nemožný taky. Měla sem tousty s tuňákem, opečený brambory, kafe, jahodovej koktejl, banán s čokoládou, vajíčka se šunkou a džus. Gas měl podobnej sortiment. Oba sme věděli, že to nemůžeme sníst, ale o to vůbec nešlo. Chutě sou strašná věc. Stůl byl zasypanej jídlem.
"Možná bych si dal eště čokoládu." Zadíval se zasněně do blba.
"Jo. S oříškama." Usmívala sem se jak měsíček na hnoji. Zapálila sem si cigáro. "Kam jako teďkonc chceš jet?"
"No to přece záleží na tobě, kam budeš chtít." Pokrčil ramenama a zasmál se.
"Fakt?" Ožila sem. Přemýšlela sem, do čeho se nejdřív pustím. Vyhrál toust. Moc tuňáka v něm ale teda nebylo. "Tak ... bysme třeba mohli jet někam ... třeba na hory."
"Na hory?" Divil se. "Teďka sme vypadli z lesa."
"No..." Rýpla sem do vajíček. "Je na tom něco divnýho?"
"Hmm...m." Zakroutil hlavou. Pusu měl plnou rohlíku. Smála sem se, připadalo mně to hrozně srandovní.
"Mohli bysme jet někam, kde je klid a hezká příroda. Našli bysme si ňákej penzión, s útulným pokojíkem... tam bysme si zalezli a bylo by nám dobře." Napila sem se kafe. "Nebo ne?"
"To je výbornej nápad." Usmál se spokojeně. "Přesně takle to uděláme."
"Já sem tak šťastná!" Kousla sem se do rtu. Cítila sem se úplně skvěle. Bylo mně s Gasem dobře a doufala sem, že to tak zůstane.

***

Vůbec se mně nechtělo vracet. Chtěla sem za Texem, to jo, ale nechtěla sem vůbec vidět ty ostatní blbečky a poslouchat ty tupý kecy.
Seděla sem ve vlaku, naproti mně byly ňáký dvě puberťačky, furt si něco šeptaly a hihňaly se. Ještě, že sem z toho už vyrostla. Nemožný období. Dívala sem se ven, jak všecko běží, vlak dělal svoje klasický tudut tudut a já sem přemýšlela chvíli nad Gasem, že sem to zase posrala, a chíli zase nad Texem. To sem taky posrala. Nevěděla sem, co bude dělat, až přijedu. Asi se mně nevrhne kolem krku, to je jasný. Nevěděla sem, co udělám, když to tam bude nesnesitelný. Vracet sem se neměla kam. Podařilo se mně vystoupit na dobré zastávce, což byl úspěch. Pamatovala sem si jenom, jak zastávka vypadá a že sme s Gasem jeli asi půl hodiny. Můj neorientační smysl a to, že sem neměla nejmenší tušení kde sem, mi to vůbec neulehčovalo. Přečetla sem si název zastávky, pro případ, že bych si to zapamatovala, což nehrozí, stejně to zapomenu za pár minut. Takže zase nebudu vědět, kde su. Ale - je to jedno. Vydala sem se lesem. Bylo celkem teplo, pořád ještě hřálo slunce, i když už začlo zapadat. V lese zase žádnej jelen ani nic jinýho, bylo to fuk. Měla sem fakt strach. Úplně sem měla staženej krk z toho, že uvidím Texe. Určitě to nebude nic moc. Asi je dost nasranej. A nebo je mu to jedno. Teď sem nevěděla, co je jako horší.

Jako první mě uviděl Boris.
"Co tady děláš?" Udělal překvapený obličej.
"Jako co? Sem se vrátila, ne?"
"Tak to sem nečekal. Fakt ne."
"Proč? Sem byla jenom ... na výletě."
"Jo tak na výletě!" Smál se. "No tak to jo...sem zvědavej, jak to budeš vysvětlovat Texovi." Pokýval důležitě hlavou.
"Hele - já nikomu nic vysvětlovat nemusím." Hodila sem si batoh na zem a pak sem dodala: "Jak se má?"
"Myslí si, žes utekla s Gasem. Celou dobu s nikým nemluví."
"Je nasranej?" Zkoušela sem to opatrně.
"No, nevím. Říkám, že se s nikým nebaví."
"Tak to je blbý." Hryzla sem se do rtu.
"To teda jo. Každopádně to bude hustý."
"Co jinak? Něco novýho? Gabriela s tou druhou ještě neodjely?"
"Ne. Proč by odjížděly?"
"Tak... sem myslela, že aspoň něco pozitivního by tady mohlo být."
"Ty seš... " Zakroutil otráveně očima.
"Co? Blbá, že? No... to jo. Kde je Tex?"
"U ohně."
"Hm, tak já du." Podívala sem se na Borise, jako jestli mně třeba ňák nepomůže, ale bylo mně jasný, že si to musím vyžrat sama. Začlo se stmívat. Určitě budou u ohně zase sedět všichni. No, to bude něco.
Vůbec sem se nespletla. Všichni u ohně. Chlastali, kouřili, řvali. Tex seděl na lavce, flašku piva v ruce. Jenom sem tam tak stála, vůbec sem nevěděla, co mám dělat. Jak mě uviděli, všichni jako by ztuhli.
První promluvila Gabriela : "No to snad ne!"
"Ahoj." Řekla sem. Tex se na mě díval, nedělal nic. Vůbec nic. "Tak sem zpátky." Řekla sem, jakoby se nechumelilo.
"Kde je Gas?" Ozvala se Gabriela.
"Gas? No, zůstal tam. Teda... v hotelu." Mlžila sem. "Já sem přijela ... sama." Atmosféra byla dost hustá.
"Tak se posaď, ne?" Řekl nečekaně Radek. Tak sem z toho byla vykulená, že sem hodila batoh na zem a sedla sem si.
"Kde ste byli?" Vyzvídal.
"Já nevím. V ňákým hotelu." Vůbec se mně o tom nechtělo mluvit. Po očku sem sledovala Texe. Jenom tak seděl, chlastal a díval se do ohně.
"Tak v hotelu, jo? No to muselo být teda..." Popichoval Radek. Nó, samozřejmě si to nemohl odpustit. Ale jeho kecy mě fakt nezajímaly. Jenom přilíval olej do ohně. Čekala sem, kdy Tex odejde.
"A jaktože se Gas nevrátil s tebou? Pohádali ste se?" Nedal se Radek.
"No... neměl se proč vracet." Řekla sem opatrně. Radek se uchechtl. Gabriela stáhla xicht. Lapla sem láhev ferneta, co byla na zemi a pořádně sem se napila. Bylo to lepší. Všichni civěli, jak kdybych tam spadla z nebe. A nebo se vyhrabala z pekla.
"No co... dejte mně pokoj!" Zaútočila sem.
"Však ti nikdo nic neříká." Řekl Radek. No, tak jen aby u toho taky zůstalo, myslela sem si. Asi hodinu sem seděla u ohně. Nic se nedělo. Radek s Borisem plácali pátý přes devátý, mařky se chichotaly, Tex mlčel. Pak sem se rozhodla, že si hodím batoh do chaty a že si tam vemu něco na jídlo. Zvedla sem se, vzala sem si baterku a škobrtala sem pro buřty. Když sem byla uvnitř, zapálila sem petrolejku a začla se hrabat v batohu, protože sem si chtěla najít svou baterku. Něco se najednou mihlo vedle mě. Hrklo ve mně jak ve starých hodinách. Až pak sem si uvědomila, že u mě stojí Tex.
"Co sakra, do prdele... fuj, sem se lekla! Co chodíš jak duch?!" Zařvala sem. Jenom se na mě díval a neříkal nic.
"Texi...?" Snažila sem se. Nic. Jenom tam stál a díval se na mě. Napadlo mě, že teďka mě asi zabije. Pak se otočil a odešel. Zůstala sem čučet do tmy a nechápala sem to. Musela sem mít vyplašenej výraz jako králík. Eště, že mě nikdo neviděl. Pak sem si vzpomněla, že sem hledala baterku a pokračovala sem v hledání. Když sem ji našla, vzala sem si v kuchyni chleba a salám a vydala sem se na cestu zpátky. Furt sem měla pocit, že na mě Tex někde čeká a uškrtí mě. Protože sem prostě paranoidní.
Nikde na mě nečekal, seděl u ohně a pil pivo. Tak to bylo fakt blbý. Protože sem mu nestála za nic. Ani za to, aby si na mě někde počkal a dal mně pár facek. Sice by to nic neřešilo, ale možná bych v tom měla jasno. Třeba se dal dohromady s Gabrielou. Ale né, to už by se po něm plazila jak ovíječ.
Sedla sem si k ohni. Boris zrovna vykládal ňákou historku.
"... no, a jak sme byli všichni ožralí, tak nám chtěl ukázat, jak skvělej má filtr v akvárku. Asi si myslel, že ten filtr je fakt dobrej, protože tam měl dost drahý ryby, takový ty divný, no, a taky ten filtr asi měl dobrej, a aby nás přesvěčil, jak moc je to dobrý, tak do toho akvárka nalil šampáňo. Pak mu toho šampaňskýho bylo líto, tak strčil hlavu do toho akvárka a snažil se to vypít. Ryby čučely jak vyoraný. No, jo, a ten filtr to samozřejmě nezvládl. Takže ráno byly všechny ryby tuhý. A von z toho měl depresi. Chodil to pak týden zapíjet do hospody."
"To ho vyšla ta vaše návštěva pěkně draho." Smál se Radek. Mně do smíchu vůbec nebylo. Ale ani trochu. Boris se pustil do další historky, ale vůbec sem to nezachytila. Dívala sem se na Texe a ten dělal, že mě nevidí. Jako bych tam vůbec nebyla. Všichni se spokojeně bavili. Nechtělo se mně ani chlastat, jak sem byla sama sebou znechucená. Tak sem si zapálila cigáro a přemýšlela sem, kde budu spat. Spat zase na zemi na karimatce se mně moc nechtělo, když sem byla zhýčkaná měkýma hotelovýma postelama.
Po tom, co Gase odvezli policajti, sem si našla hotel a zůstala tam asi týden. Válela sem se v posteli, kterou sem měla sama pro sebe, což bylo boží, na druhé straně mně tam bylo hrozně smutno. Přemýšlela sem, co mám dělat. Napadlo mě třeba, že bych měla zůstat v hotelu, abych mohla chodit navštěvovat Gase, pak se mi chtělo odjet za Texem, jenomže sem se bála. Nakonec sem za Gasem nešla ani jednou, obklopila sem se časopisama, vínem, cigárama a tak sem tam vegetovala. A bylo mně docela dobře. Jenom kdyby mně nebylo tak smutno po Texovi. A tak sem se nakonec rozhodla, že se za ním vrátím.
Šla sem do chaty a nachystala sem si spaní. Na karimatce na zemi, pochopitelně. Pak sem si sedla ke stolu, nalila sem si vodku, zapálila sem si cigáro a přemýšlela, co teď. Každopádně sem stejně moc na výběr neměla. Netrvalo dlouho a přišla Gabriela. Sedla si naproti mně. Tak na tu sem teďka měla náladu ze všeho nejmíň.
"Asi bys měla vědět..." Začala prudit "...že sem jaksi s Texem...něco měla."
Unaveně sem se na ni podívala. Jenom sem zakroutila hlavou a nechtělo se mně k tomu říkat vůbec nic.
"Myslíš si, že kecám?" Vystrčila bojovně bradu.
Napila sem se vodky. "Nemyslím si vůbec nic."
"Tys mně ukradla Gase, tak sem ti to vrátila."
"Jak... vrátila?"
"Spala sem s ním."
"Gabrielo, to ti nevěřím ani náhodou." Nalila sem si dalšího panáka.
"No tak...se ho zeptej."
"Jestli sis nevšimla, tak nemluví. A vůbec - starej se o sebe."
"Dívej se, já nekecám. Bylo to tak. A klidně v tom budu pokračovat."
"Pokračuj si v čem chceš, mně je to jedno." Mávla sem rukou. Odnesla sem hrnek do kuchyně. Sakra, to je ale nemožná kráva. Típla sem cigáro a lehla sem si na zem. Ňáká Gabriela zvaná Gabča mně byla úplně u prdele. Chtělo se mně hrozně spat, a taky sem hned usnula.

Ráno sem se vzbudila jako poslední. Všichni seděli u stolu a o něčem se živě bavili. Sedla sem si na karimatce, ještě zabalená ve spacáku jak housena. Zapálila sem si cigáro a pozorovala sem je. Kdy už ty dvě kačeny vypadnou? Přece ty prázdniny netrvají věčně. Borek mě uviděl.
"Aha, konečně si vstala. My už obědváme." Informoval mě.
"Je jedna hodina." Zachichotala se Jitka. A co jako, myslela sem si. Jak kdyby to tady hrálo ňákou roli. Připadalo mně, že čím víc času tady prospím, tím líp. Tex se na mě ani nepodíval. Takže změna žádná.
"Texi, už ti vstala, nevěsta." Ťal Radek do živýho. Jenom sem zakroutila očima. Tex vstal od stolu a odešel.
"No, výborně." Sekla sem zubem po Radkovi. "Je tady málo dusno."
"Hele, jesli je tady dusno, tak si za to můžeš sama. A líto mně tě není. Takže si to vyžer."
"Zdechni na mor." Odsekla sem. Doplazila sem se ke stolu, vzala sem Borisovi hrnek a nalila si kafe.
"Byl tady klid." Řekla Jitka.
"Jestli chceš klid, tak se vrať do těch svých Třeskoprsk." Promnula sem si oči. Furt sem se jaksi nemohla probudit.
"Hele, můžu s tebou mluvit?" Zeptala se Jitka. Vystrčila na mě podbradkový lalok.
"Hm, mluv." Řekla sem lhostejně.
"Né, já myslím, že bysme jako samy dvě. Poď se mnou ven." Navrhla. Protáhla sem se. Co mně asi tak Jíťa může chtít... vzala sem si teda hrnek a odešla před chatu. Hned přišla za mnou.
"Podívej." Začla. "Já vím, že nejseš tak hrozná, jak se děláš. Já věřím, že seš dobrej člověk."
Zasmála sem se. Fakt mně to přišlo jako úvod dobrý. Sem se tak dlouho nepobavila.
"Co chceš?" Potáhla sem z cigarety.
"No, podivej, není to moc lehký to vysvětlovat, ale třeba... takhle. Když si byla pryč, tak ..."
"Jo, tak tady byl klid."
"To...sem nechtěla říct. Totiž - když si odjela, mezi Texem a Gabčou se něco stalo."
"Jo, slyšela sem. Spali spolu." Zasmála sem se. Ještě sem napůl spala. Byla mně zima.
"No..." Zatetelila se Jíťa. "Když to chceš říct takhle..." Odmlčela se a pak pokračovala. "Zkrátka, sem tě chtěla požádat, jestli, víš... já vím, že ste spolu asi něco měli, ale on už se k tobě asi nevrátí, tak ... prostě... jí to nekaž." Zůstala sem stát jak opařená. Zaostřila sem na její podbradek.
"Cože?" Vyjekla sem.
"No abys mezi ně-"
"Oni spolu fakt něco... on se s ní ... já tomu nevěřím."
"Je to tak. Gabča říkala, že ti to řekla."
"To je hnus!" Zapištěla sem. Hodila sem hrnek do křa a odešla sem do hlubin lesa. To snad... to né tohle. Tak to je konec. Dala sem se do breku, protože mě přepadla taková bezmoc. Jakože už nikdy nic nebude dobrý. Že je všechno strašně pokažený. A že už nikdy nebudu s Texem, to mně přišlo strašný. Prohrabovala sem listí a hlínu. Narazila sem na dva hnusný brouky. Rozkvedlala sem je botou do mrtě. Když sem se vybrečela, vrátila sem se do chaty. Lapla sem tam flašku vodky a odešla k řece. Shodila sem ze sebe všechno a vrhla se do vody. Sice mně to nepomohlo, ale aspoň sem se vykoupala. Když sem se oblíkla, sedla sem si na břeh. Přes vlasy sem neviděla, kapala mně z nich voda, ale bylo mně to jedno, protože sem potřebovala vidět hlavně do sebe a né okolo. Možná že kdybych si v sobě udělala pořádek, byl by pak život jednodušší. No jo, ale jak se ten pořádek dělá? Myslela sem na Gase. Napila sem se vodky. Proč to všechno musí takle končit... proč se nemůžu jenom beztrestně bavit. Nevěděla sem, co bych jako měla dělat. Já sem se kvůli němu vrátila a on... proboha, jak to mohl udělat? Bylo mně špatně. Motala se mně hlava. Když sem si představila Gabrielu, zvedal se mně kufr. Vstala sem a chtěla sem si jít lehnout, abych všechno zaspala. Před chatou sem potkala Borise.
"Nechceš jít se mnou na houby?" Zašvitořil.
"Polib mně prdel." Odpověděla sem.
"Co je?" Divil se.
"Nic. Dejte mně všichni pokoj." Vlekla sem se do chaty jako spráskanej pes. U stolu seděl Tex, nohy měl na stole, kouřil. Lehla sem si na svou karimatku a chtěla sem umřít. Z kuchyně přišla Gabriela a přinesla mu talíř s jídlem. Triumfálně se na mě podívala. Otočila sem se na druhou stranu, abych na to neviděla.
Když sem se vzbudila, byl večer. Byla mně hrozná zima. Úplně sem se klepala. Vstala sem, navlíkla na sebe svetr a mikinu a šla si udělat čaj. Ostatní seděli u stolu a hráli karty. Přisedla sem si s čajem a chvilku sem to pozorovala. Pálily mě oči, fakt mně nebylo nejlíp. Zapálila sem si cigáro, ale vůbec mně to nechutnalo, tak sem to típla.
"To mně teda vysvětli, co ste s tím Gasem dělali, že furt jenom spíš." Kroutil hlavou Borek. Jenom sem si podepřela hlavu a vzdychla sem.
"Není s tebou něco?" Pátral dál. Zakroutila sem hlavou.
"Vypadáš ňák divně." Přidal se Radek. Jitka mně šáhla na čelo. "Ježiš, ty seš horká. Máš teplotu." Vnímala sem všechny jakoby z dálky. Jako kdyby tam byli napůl. Tex položil karty. Sáhl mně na čelo. Pak vstal a odnesl mě do svojí postele. Borek přinesl čaj. Něco říkal a pak odešli. Postel byla tak pohodlná, že sem hned usnula. V noci sem se pořád budila, měla sem hrozný sny, plavala sem ve špinavé vodě s mrtvolama, a pak sem chodila po hřbitově, pak mě honili masožraví koně a tak... furt něco. Bylo to děsivý.
Ráno mně vůbec nebylo líp, bylo mně snad ještě hůř. Bolela mě hlava a třásla sem se zimou. Cítila sem se strašně slabá. Na druhé posteli seděl Borek a něco si četl.
"Jak je?" Zeptal se. Zakroutila sem hlavou. Hodil na mě ještě svoji peřinu. Trochu to pomohlo.
"Chceš čaj?" Staral se. Přikývla sem. Odešel dolů. Dívala sem se do stropu a pálily mě oči. Tohle sem neměla v plánu. Nechtěla sem být tady nemocná. Stejně za to mohl Tex. Kdyby se nevyspal s Gabrielou, tak bych neonemocněla. Mě to normálně sklátilo. Ale vlastně - bylo mně to jedno. Na jakýkoliv úvahy sem byla strašně slabá. Divila sem se, když přišel Tex. Nesl čaj a chleba s čímsi. Postavil to k posteli na zem, propíchl mě vražedným pohledem, třískl dveřma a byl pryč. Nechápala sem, proč teda za mnou chodí, když pak třískne dveřma. Sakra. Vzala sem si čaj a přemýšlela sem nad tím, jestli se tady se mnou ještě někdo bude bavit. Bylo mně to ale vlastně fuk. Než bych se bavila s blbečkama, rači se nebudu bavit s nikým. Napila sem se a opařila sem si jazyk. "Do hajflu!" Vyprskla sem to na peřinu. Moc hezký, tady to. Eště k tomu všemu. Tex byl divnej. Koneckonců - nevím, proč byl nasranej. Neslibovala sem mu věrnost a lásku až za hrob, ani nic podobnýho. Postavila sem čaj na zem a pak sem usnula.

Víceméně sem prospala celej den. Nic zvláštního se nestalo, ale to se dalo čekat. Večer přišla Jitka a donesla mně ňákou knížku. Byla to pěkná sračka, ale četla bych klidně i časáky o formulích, jak sem se nudila, takže mně to přišlo vhod. Pak přišel Borek. Sedl si na protější postel. Vyzul si boty.
"Měla bys to vidět dole, škoda že tam nejseš." Hodil boty pod postel. "Gabriela pořád brečí, je pěkně v koncích."
"Gabriela?" Divila sem se. "Už to není Gabča?"
"Kráva je to. Od té doby, co sou tady ty dvě můry, je všechno vzhůru nohama. Radek se se mnou nebaví. Kvůli Jitce."
"Co dělá Tex?" Zeptala sem se.
"Dal si tripa a celý odpoledne sedí u ohně. Je nešťastnej jak Šafářův dvoreček."
Kousla sem se do rtu. "No, a co mám jako dělat?"
"Tak to teda nevím." Pokrčil ramenama. "Kde je vůbec Gas?"
"No, kde... tak, ve vazbě asi." Řekla sem jakoby nic.
"Cože?" Zamrkal. Opřel se o zeď. "To jako že je zavřenej?"
"Tak ňák." Přikývla sem.
"Ježiš, co ste dělali?"
"Jak my? Já nic, to on ukradl auto."
"Hm, a tys o tom samozřejmě nevěděla." Poznamenal s křivou pusou.
"Ne." Odsekla sem. "A vůbec - co je tobě do toho?" Posadila sem se. Pak sem si vzdychla. "Mám toho ňák dost, nevím co mám dělat, nevím co se posralo, vlastně ani nevím co chcu."
"Tak to zkus urovnat s Texem."
"Dyť se na něho podívej. Chodí kolem mě jako vrah."
"Tak to je na tobě, co s tím uděláš."
"No asi nic. Je pěkně nasranej. Dá mně to vyžrat až do konce. A kromě toho - má Gabrielu." Úplně se mně udělalo šoufl, když sem to řekla.
"Hm... to jo, no. Ale to nebude zase tak horký."
"Ty, Borku..." Našpulila sem pusu. "O co ty se vlastně snažíš? Nejdřív si se mnou vůbec nemluvil a teď mi dáváš rady do života."
"O nic. Chcu abyste se normálně bavili, protože se tady nebaví nikdo s nikým a já už toho mám dost. A kromě toho se už na Texe nemůžu dívat."
"Ach jo!" Zabalila sem se zase do peřiny, protože mnou otřásla zima. "Když tě to tady tak nebaví, tak proč neodjedeš?"
"Doma blbý." Odsekl.
"Cože?" Zamrkala sem, protože mě pálily ty oči.
"Doma že je to blbý." Podíval se z okna.
"Aha. Chápu." Pokývala sem hlavou.
"Tys to měla doma taky blbý?" Žmoulal si ruku.
"Já? Jako u našich, jo?" Vysmrkala sem se. "Né, tam ... to bylo v pohodě."
"A tak proč se k nim nevrátíš?"
"No, to by měli radost! Co bych jim asi tak řekla, nevíš?"
"No že ti ztroskotalo manželství, to je normální. To se stává."
"Nó, to jo, to se stává normálním lidem, ale mně neztroskotalo, nebudem si nic nalhávat. Já sem mu zdrhla s penězma. Určitě už to ví všichni široko daleko, takže nemám v úmyslu se vracet. A ani vůbec nechcu se nikam vracet, nevím, co bych jako dělala."
"To, co všichni ostatní. Našla by sis bydlení, práci..."
"No, to je právě to, co nechcu. Byla bych úplně, ale úplně stejná jako ostatní, jenom takový pochodující maso, který naběhne ráno do práce, večer se vrátí z práce, zapne si televizi, zežere brambůrky, de spat a ráno zase a víkend stráví nakupováním v supermarketu. Děkuju, nechcu." Borek se usmál.
"A co chceš?" Rýpnul.
"Chcu si dělat, co budu chtít."
"To je děsná utopie."
"Pro tebe možná." Odfrkla sem. "Do toho ti ale nic není. A vůbec - nech mě. Su nemocná, musím odpočívat !" Zahrabala sem se pod peřinu a nechtěla sem o ničem vědět.

Tak ubíhal den za dnem. Jeden den blbější jak druhej. Furt to bylo všechno tak stupidně stejný. Bolela mě hlava, měla sem děsnou rýmu a šíleně mě bolela čelist, že sem z toho nemohla ani spat. Byla sem ze všeho nasraná. Tex občas přišel, donesl mně čaj a jídlo - jako vězňovi. Nemluvil na mě. Jenom to postavil k posteli a odešel. Spal dole na karimatce a mně nechal postel. Aspoň že tak. Taky mě mohl vyhodit a usalašit se tady s Gabrielou. Radek byl čím dál nechutnější a Jitka ho furt ocucávala, bylo strašný se na ně dívat. Naštěstí se nahoře neukazovali tak často. Gabriela byla adept na oběť vraždy. Jednou přišla, sedla si ke mně na postel jak kdyby byla ňáká kamarádka. Jenom horká čokoláda jí chyběla. A hned se do toho pustila:
"Chtěla sem ti jenom říct, že bych nechtěla, abys na mě byla naštvaná." Zapoulila na mě lítostivým okem. Nechápala sem. Byla sem otrávená už dopředu z toho, co z ní zase vyleze. Jenom sem zakroutila hlavou, jako že se s ní nemíním bavit. Ale jí to bylo jedno. Byla horší jak mor v osadě malomocných.
"Asi by bylo lepší, kdyby sme spolu vycházely, když tady spolu musíme být, víš... včera sme se o tom bavili, že by bylo lepší kdyby sme se všichni líp snášeli, kdyby tady jako nebyly ty vztahy tak napnutý."
"Jo aha. Takže já dělám dusno, jo?" Vyjela sem na ni. Až mně z toho rozčilení ukápl sopel na peřinu. Utřela sem si nos do povlečení. "No, takže vy jako po večerech všichni probíráte, jak sem hrozná. Jo. Tak tohle jestlis mně přišla říct, tak sis mohla ušetřit cestu po schodech, protože tohle mně je jasný. Co taky jinýho byste mohli dělat. Nic konstruktivního vás nenapadne, nic inteligentního už vůbec ne, takže furt probíráte to stejný, pořád dokola, jak asi ta hrozná čubka s tím Gasem, no co oni tam asi dělali a co Tex, chudák...že jo? Víš co, Gabčo, udělej čelem vzad, vrať se dolů a běž jim říct, jak sem tě poslala do prdele a jak sem eště horší, než ste si mysleli. A zase se máte o čem bavit. Teda - aspoň na hodinu. Pak mi sem můžeš poslat třeba Radka s něčím peprným, jo, já ho zase pošlu do prdele a zase máte zábavu. Dobrý, ne? Nová hra: Člověče nezlob se lajf." Kýchla sem. Bolely mě průdušky. Nechápu, kde sem v létě přišla k takové chřipce. Zasraná nemoc.
Gabriela se na mě soucitně dívala. Asi tak, jako se dívají lidi na blázna. "Hele, já tě chápu." Rýpla prstem do peřiny. "Já sem taky kdysi měla kluka." Řekla s jakousi melancholií v hlase. Děsila sem se toho, co příde za prdu teďkonc. "Takže je mně jasný, že seš z toho špatná." Nic sem nechápala.
"Z čeho jako?"
"No, že vám to nevyšlo. S Texem. Teda - žes to tak... pokazila. To se stane. Ale je to pryč. Tak byste se s tím oba měli smířit a zůstat kamarádi." Usmála se nesměle. Povzdychla sem si.
"Gabrielo - o co ti de? Chceš Texe, milujete se, tak si ho proboha nech, ale dejte mně oba dva pokoj!" Zvýšila sem hlas. Fakt mě srala.
"No... ale to je právě ono, víš... možná to vyzní blbě, ale...já sem vlastně přišla si s tebou o tom promluvit. Teda jako..." mnula si ruku. Byla nervózní jak čuník před porážkou. "Ty ho znáš líp, totiž... de o to: my sme spolu něco měli, teda jako... sme spolu měli sex." Začervenala se. Měla sem vytřeštěný oči až sem zapomněla mrkat. A myslím, že dýchat taky. A asi se mně taky odvápnily kosti. "No a ... víš, mně se o tom špatně mluví, totiž, od té doby já nevím, jak se k němu mám chovat. Z jeho strany tam ňáká náklonost ke mně je, to vím, to poznám. Jako... že se na mě dívá a tak, ale od té doby ... je to normální, že je tak ... víš, takovej.... nemluví. A vlastně dělá, že se nic nestalo. Připadá mně, že o tom přemýšlí..."
"Nepřemýšlí." Zarazila sem tok jejích naivních a tupých myšlenek. "Tex sedí u ohně, je ztripovanej, zhulenej, ožralej nebo kdoví co ještě, možná, že na něco myslí, ale určitě né na to, jakej je vztah mezi váma dvouma." Pak se cosi ve mně začlo křečovitě smát. Panebože, odkud se stvoření Gabriela vzalo? Přiletělo to z kosmu? Promnula sem si oči. "Ještě něco potřebuješ?"
"Nó, vlastně... nemohla bys s ním promluvit?"
"Jako o čem?"
"No o tom, co ke mně cítí." Upřela na mě ty svoje oči. Byla v nich nebetyčná blbost.
"Gabrielo, vysmahni!" Už mě fakt srala. Nejdřív to nechápala. Pak zvedla hlavu, jakoby se probudila a odešla. Zůstala sem čučet na místo, kde seděla. Vůbec sem nechápala, co to mělo být. Pak sem si vzpomněla na výraz "měli sme spolu sex" a vyprskla sem smíchem.

Pak zas jednou přišel Boris. Zrovna sem se probudila.
"Všichni mě serou." Oznámil ještě ve dveřích.
"Co se děje?" Chtěla sem vědět.
"Nic. Copak se musí něco dít, aby mě všichni srali?" Sekal zubem.
"Zjevně na tebe dolehla ponorka." Smála sem se.
"Tex začal mluvit." Informoval mě. "Ale to teda stojí za to."
"Aha."
"Co aha? Nechceš vědět, co se děje?"
"Né. Protože tady křičíš."
"Nekřičím. Jenom su nasranej. Nebaví mě poslouchat furt ty stejný kecy. Pořád dokola. Probírá s Gabrielou, co se stalo a nestalo, ta je nasraná, brečí, Radek ju utěšuje, Jitka nemluví, je uražená, copak se tady všichni zbláznili? Připadám si jak v pomocné škole. Všichni spí se všema."
"Jenom ty s nikým nespíš. To tě sere?"
"Jo. To mě sere." Žuchl na postel. "Taky bys mohla pomoct kamarádovi. Všichni už s tebou něco měli, jenom já nic."
"Borisi, nebuď nechutnej." Usměrňovala sem ho.
"Copak sem tak děsnej, že si se mnou nemůžeš nic začít?"
"No asi jo." Uzemnila sem ho.
"Fakt by to nešlo?" Zaškemral.
"Nemám to v úmyslu." Smála sem se. "A navíc - takle se holky nebalí."
"Jo. Jenomže mně už to nebaví. Furt sem skákal kolem Gabriely, nosil sem jí pití, dával sem jí cíga - jak ten blbec. A ona mě přehlíží jak rodný lány. Chce Texe. Ten nechce ju. Jitka chce Radka. Ten zas v poslední době utěšuje Gabču. Tak sem řekl Jitce, když je z toho nešťastná, jestli se se mnou nechce projít." Odmlčel se.
"No a...?" Skrývala sem smích.
"Poslala mě do prdele." Mávl rukou. Smála sem se, až mě bolely uzliny.
"A ty se mně směješ. Seš zlá!" Vybafl na mě.
"Ale no tak! To si nesmíš tak brát. Zajeď na zábavu do vesnice a ňákou káču si dotáhni. To přece nemůže být tak těžký, ne? Když to zvládl Radek. Podívej se na něho. No, a dotáhl dva kusy."
"Přece nepudu na zábavu sám." Rozhodil rukama.
"No tak vem sebou Texe. Když toho teď tak nakecá...to bude zábavný společník." Smála sem se.
"Ty seš blbá!" Mávl nade mnou rukou, otočil se ke mně prdelí a usnul. Boris byl dobrej, že ze spaní nechrápal, zato ale prděl. Zničeho nic se v noci ozvalo hr-rrrrrrr. Dycky mě to vzbudilo. Boris byl zkrátka prase.

Když mně otrnulo, nechtělo se mně už ležet v posteli. Pobývala sem venku, u řeky, a tam mně bylo nejlíp. A co bylo novýho... Radek byl bezradnej, nevěděl, jestli chce Gabrielu nebo Jitku a docela se v tom plácal. Přála sem mu to. Jitka dělala ofuky, že ju nechce, Gabriela se vnucovala Texovi. Tex se bavil se všema, jenom ne se mnou. Boris byl otrávenej z toho, že nemá koho mrdat. Měla sem pocit, že mně z toho mozek vystřelí ušima. Bylo to horší, jak brazilská telenovela.
Večer sem seděla u ohně a opíkala sem si topinku. Radek držel Jitku za ramena a ta čučela nepřítomně do ohně. Gabriela seděla o kus dál a žmoulala špekáček. Boris seděl na pařezu, v ruce držel pivo a nohou kopal do čehosi na zemi. Tex seděl na zemi a kouřil trávu.
"Dneska nejsou moc vidět hvězdy." Oznámil Radek. "Asi bude zítra pršet."
"Tak to budem muset být zalezlí v chatě. Potěš prdel!" Vyvrátil oči Boris. "To su zvědavej, co tam budeme dělat."
"Spat." Řekla sem. To byla moje nejoblíbenější činnost.
"No, to je ti podobný, furt bys jenom chrápala." Rýpal Radek. "Seš líná jak veš."
"Nejsem. To je chudokrevností." Bránila sem se.
"Ále seš. Furt se jenom válíš v posteli." Trval na svým ten hňup.
"No, zato tobě stačí spat dvě hodiny denně. Protože ve spánku se regenerujou mozkový buňky. No a protože ty jich moc nemáš-"
"Zato ty seš chytračka."
"Sem chytrá akorát tak na to, abych se uživila. To znamená, že když si du na benzínku pro jídlo, tak si koupím bagetu a né knedlík." Smála sem se.
"Cože? Jakej knedlík?" Nečekaně se do toho zapojila Jitka.
"Jednou v noci sme dostali hlad..." vysvětlovala sem. "...tak sme šli na benzínku koupit bagety. A ten blbec šáhl vedle a místo bagety si koupil knedlík A ... jak se na tu bagetu těšil..." Smála sem se, až sem nemohla.
"Nó, to je děsně vtipný!" Rozčílil se Radek.
"Právěže vtipný to není. To je spíš smutný, že někdo dovede být takle blbej."
"Já na tebe seru. Nebudu se s tebou už bavit, seš úplně blbá."
"Tak se nebav, tím líp."
"Já to nechápu." Ozvala se Jitka.
"To nemusíš." Odsekla sem.
"Jakto, že seš furt takle protivná? To ti všichni ublížili nebo co?" Pokračovala.
"Jo. Ubližujou mně lidi už jenom tím, že existujou. Nesnáším je." Mrkla sem na topinku. Byla zuhelnatělá. Dala sem ji pryč z ohně.
"Neměla bys zajít na psychinu?" Vesrala se do toho Gabča. Ukousla sem topinku. Spálila sem si pusu, samozřejmě.
"Gabrielo... ty si vyřeš, s kým vlastně chceš šukat a neser se tady do mě, jo? Máte tady ňáký pivo?" Otočila sem se na Borka. Tex mi podal plechovku s pivem. Docela sem se divila.
"To je ale nenormální, být takle permanentně nasraná. Seš divná." Utrousila Jitka.
"Všichni geniální lidi sou střelení." Hodila sem do placu argument.
"Tím chceš říct, že seš geniální?" Ušklíbl se Borek. Původně sem tím nechtěla říct nic, ale musela sem je ňák sejmout.
"Jo. Jednou napíšu knížku." Řekla sem.
"Jako o čem?" Přidal se do toho Radek.
"O tobě určitě né, smrade." Kousla sem si zase do topinky. Byla strašně dobrá. Božsky spálená. Otevřela sem si pivo. Dívala sem se na Texe. Chvílama se na mě díval a pak dělal, jakože nic a čučel do ohně. Nevěděla sem, jestli je zase ztripovanej nebo zhulenej nebo co, tak sem to nechala všechno být. Bylo mně po něm smutno. Byl dva metry ode mě a strašně mně chyběl. Všechno sem posrala. Taková sem ale byla. Napadlo mě, že by možná bylo lepší to změnit, než se za to schovávat, ale za chvilku sem tu myšlenku zase zaplašila a napila sem se piva. Na filozofický myšlení sem neměla náladu. Na to sem vlastně neměla náladu nikdy. Život by měl běžet tak, jak to je.
"Kdo teďka pojede na nákup?" Ozvala se Jitka.
"Asi já." Ohlásil Borek.
"Potřebovala bych koupit řasenku. Zvládneš to?"
"No nevím. Kde se to jako kupuje?" Znejistěl.
"V drogerii. Potřebuju řasenku od Rimmelu. Takovou tu červenou."
"Rimmel testuje na zvířatech." Ozvala sem se.
"No a co... já to stejně nezměním." Mávla rukou. Koza jedna. Takovej přístup mě dycky dokázal vytočit.
"No tak hlavně, že si namaluješ řasy." Odprskla sem.
"... sem myslela že je ti všechno jedno." Vysírala dál.
"Polib mně prdel, ignorantko. Díky takovým jako seš ty, nenávidím lidi. Sou stejně sobečtí a bezohlední. Všichni chcou jenom urvat, co můžou. Hnus. Všichni se jenom někam ženou a pinoží, tváří se důležitě, dou za svýma titěrnýma cílema a co ... a po nás potopa." Napila sem se piva.
"Vyslal tě sem Grínpís nebo co?" Reagovala Gabriela.
"Děte do hajzlu. Ste všichni stejní." Pohodila sem k nim hlavou.
"Nemůžeš všechny házet do jednoho pytle." Řekl Borek.
"Prosimtě..." Odfrkla sem. "Já si můžu házet koho chcu kam chcu." Už sem jich měla po krk. Tex zakroutil hlavou. Čekala sem, co bude.
"Že zrovna ty nám vykládáš o bezohlednosti a o morálce. To teda sedlo, opravdu jo. Sem z tebe celej u vytržení." Podíval se na mě a propálil mě očima. Tfuj. Chvilku sem se z toho vzpamatovávala. Jako že na mě vůbec zareagoval.
"No..." Řekla sem a dál už sem nemohla pokračovat, protože mně to jaksi vypadlo. Podívala sem se na Borka. Ten mi nechtěl pomoct. Radek už vůbec ne. Všichni napjatě čučeli, jak se vyvíjí dusno. Napila sem se piva a zapálila sem si cigáro. Co se taky dalo dělat...
"Seš svatá jak Panenka Marie. Všem nám tady můžeš říkat, co máme dělat. Tak do toho..." Pokračoval. "Ještě ňáký moudro?"
Potáhla sem z cigarety. Podívala sem se na něho. Bylo mně do breku.
"Co je? Najednou ticho? Nemáš co říct?" Rýpal dál. Zavrtěla sem hlavou, jakože nemám. Protože nebylo co říkat. Nevěděla sem, co by chtěl nebo nechtěl slyšet nebo vůbec... zkrátka sem mlčela. V krku sem měla knedlík. Jako ten, co si koupil Radek na benzínce. Pak mně ukápla slza. Všechno mně to bylo líto, jenomže ta lítost většinou přišla pozdě.
"Ale né, nebreč prosimtě... to na mě neplatí." Řekl Tex suše. Chvilku se díval kamsi do lesa, pak se na mě otočil. "Proč řveš? Můžeš mně to říct?"
Dala sem si prda. "Protože seš na mě hnusnej." Fňukla sem.
"Aha. Hnusnej. A jakej mám být, nevíš? Mám se tvářit, že se nic nestalo?"
"Dej mně pokoj, Texi!" Dala sem si prda. "Ty taky nejseš ... ty taky... co to bylo s Gabrielou? Seš úplně stejnej!" Vyjela sem na něho. Borek mně podal kapesník. Vysmrkala sem se.
"To seš ale úplně vedle, to vůbec nic neznamenalo." Ukázal na Gabrielu.
"To bych mohla říct taky." Bránila sem se.
"Tak to řekni!" Vyjel na mě.
"S Gasem to nic nebylo. Jenom takovej... úlet." Podívala sem se na něho.
"Teda ty seš ale sprostej!" Zapištěla Gabriela na Texe.
"S tebou se teď nikdo nebaví." Uzemnil ji.
"Aha. Takže na to, aby ses se mnou vyspal, na to sem ti byla dobrá." Nedala se odbýt.
"Dobrá..." Zašklebil se. "Vecpala ses ke mně do postele."
"Ste všichni hajzli." Oznámila sem jim ufňukaně. Bylo mně ze všeho blbě. Vzala sem pivo a odešla kousek do lesa. Tam sem si sedla na zem ke stromu a chtěla sem mít od všech pokoj. Nervně sem kouřila a přemýšlela o sobě.

Za pár minut se ozvalo ňáký křupání. Někdo se blížil. Neměla sem náladu na rozpřádání hovorů s Gabrielou nebo na ostatní.
"Seš tady?" Ozvalo se. Byl to Tex. Nevěděla sem, co mám dělat. Mám se ozvat nebo né... nevěděla sem, jestli ho chcu poslouchat.
"Jó." Řekla sem otráveně. Zamířil ke mně. Sedl si vedle.
"Tady sem ti donesl eště pivo, kdyby ti tady to došlo, tak abys..." Ztichl. Chvilku sme tam seděli jenom tak. Típla sem cigáro.
"O co de, Texi..." Začla sem.
Zhluboka se nadechl. "Nemůžem být na sebe furt nasraní."
"Já na tebe nejsu nasraná."
"Ale já jo." Zvýšil hlas.
"Aha." Řekla sem zklamaně. "Eště furt?"
"Jo. Nasralo mě to. Teda - spíš mě to rozhodilo. Proč si to udělala?"
"Já nevím. Fakt nevím. Prostě se to tak stalo. Gas řekl, že odjedem. Tak sem se sbalila a odjeli sme. Bylo mně po tobě smutno."
"Ale blbost! Vrátila ses, protože Gase zavřeli. Kdyby se to nestalo, už bysem tě neviděl."
"To není pravda. Vrátila bych se stejně."
"To sou kecy!" Zakroutil hlavou.
"Miluju tě." Pípla sem.
"Lžeš." Řekl otráveně a napil se piva. Pak sme byli dlouho zticha. Zapálila sem si cigáro. Tex udělal to samý. Zvrchu svítil měsíc a celý to jakýsi bylo děsně kýčovitý. Bylo dost světla. I když byla tma, viděla sem si na boty. Kopla sem do listí. Za náma se cosi pohnulo. Škubla sem sebou. Tex se zasmál. "To je jenom ježek."
"Ježek... stádo hrochů." Byla sem otrávená z ježků a ze všeho možnýho. Chtěla sem jenom Texe. Nic jinýho. Nikoho jinýho. Jenom na tom teď záleželo. Podívala sem se na něho. Vzal mě kolem ramen a dal mně pusu do vlasů. Pak sme se líbali.

Když nám došlo pivo, vrátili sme se k ohni. Sedli sme si vedle sebe na zem a opřeli sme se o lavku. Dala sem Texovi pusu na krk. Usmál se a chytl mě za ruku. Gabriela na nás chvilku tlemila a pak někam utekla. Mrcha.
"Ty jo, myslím, že na mě kaplo." Ozval se Radek.
"No jo, na mě taky." Řekl Boris. "Měli bysme jít do chaty."
Vzali si chlast a Jitku a odešli. Zůstali sme s Texem sami. Bylo slyšet, jak déšť padá na listy stromů.
"Za chvilku bude úplně čistej vzduch." Řekla sem.
"To se jenom tak říká." Vyvracel mi to.
"Né, to je pravda. Ta voda na sebe nabalí ten prach ve vzduchu a srazí ho k zemi, takže vzduch je pak doopravdy čistej. A do toho ten ozón! Miluju déšť. Je tak krásně uspávací..." Rozplývala sem se. Tex se usmál. Pohladil mě po vlasech a pak sme se zase líbali. Bylo to děsně krásný, motala se mně hlava. Byl zkrátka úžasnej. Začal mně svlíkat tričko. Rozepnula sem mu košili. Nádhernej chlap. Chtěla sem se s ním vyspat okamžitě hned teď. No - a taky to tak dopadlo. :o)

Do chaty sme přišli celí promočení a uválení. Venku už pěkně lilo. Všichni seděli u stolu a jedli.
"Poďte se najest." Houkl na nás Radek. Sedli sme si a dali sme se do párků s bramborovou kaší. Byla to dobrota.
"Co ste tam dělali, takle v dešti?" Rýpla Jitka.
Tex se zasmál. "Kdo se moc ptá, moc se dozví."
"No jo, no... to muselo být usmiřování!" Zasmál se Borek. "Co kdybysme si dali karty?"
"Já bysem se šla vykoupat. Do řeky." Podívala sem se na Texe. Usmál se.
"Když je bouřka, tak by se nemělo koupat!" Chytračila Jitka.
"Jenomže my sme v lese." Ušklíbla sem se. "Takže jestli někam uhodí blesk, bude to do stromu a né do řeky."
"To nemůžeš vědět!" Řekla Jitka důležitě.
"Hm, to nemůžu. Ale je mně to jedno. De teda někdo?" Podívala sem se po ostatních. Tex přikývl. Jinak se nikdo nehlásil.

Sundali sme oblečení a vběhli do řeky. Voda byla skvělá. Teplá. Tex mě objal. "Teď do nás prdne blesk a bude konec." Řekl.
"To má být jako romantika?" Smála sem se.
"No, to jo. Víš, jak málo lidí má to štěstí že do nich praští blesk?" Dal mně pusu na krk.
"Seš úchyl nebo co? Mně nepřipadne moc romantický, že by z nás zbyly ohořelý kosti."
"A jak bys teda chtěla skončit?"
"A proč se musíme bavit o koncích a o smrtích furt... já chcu přemýšlet o tom, co bude a jak budu žít, ne jak chcu umřít. Já nechcu umřít." Plácla sem rukou do vody.
"A jak chceš teda žít?" Usmál se.
"Nevím. Já to ještě nevím, ale přídu na to!" Vyprsila sem se pyšně. "Zatím mně stačí, že sem s tebou."
"Chybělas mně." Řekl.
"Já vím." Hryzla sem se do rtu.

Ráno mě vzbudilo bombardování. Lekla sem se. Když sem otevřela oči, zjistila sem, že zvuk vydávají šišky, co Borek sype na podlahu z batohu a strašně se u toho směje. Vztyčila sem se na lokti, abych měla trochu přehled. Otočila sem hlavu na Texe. Spal. Ani šišky ho neprobraly. Borek mě pobaveně pozoroval, jako co já na to.
"Co tady proboha vyvádíš?" Vyjela sem na něho.
"To sou všechno moje kamarádky!" Ukázal na šišky.
"To si uklidíš!" Šklebila sem se. "Nebudu tady týden šlapat na blbý šišky."
"Budou tady s náma spat." Oznámil.
"Na to zapomeň. Až ti přestane ten trip valit, tak ty šišky vypadnou!" Upozornila sem ho. Zachechtal se a zmizel. Lehla sem si Texovi na rameno a usnula.

Probudila sem se, když na mě začlo svítit slunko. Muselo být kolem poledne. Tex nespal, koukal do stropu. Podíval se na mě a usmál se.
"Co je? Seš dlouho vzhůru?"
"Ani né. Nechtěl sem se hýbat, abysem tě neprobudil."
"A to tady tak tlemíš do stropu?" Divila sem se.
"Jo. Přemýšlím."
"A nad čím?"
"Proč sou všude ty šišky." Usmál se. Byl milej. Hodila sem si přes něho ruku.
"To byl Boris. Dal si tripa." Informovala sem. Tex se zatvářil kysele.
"To zas bude něco...."
"Co uděláme na oběd?" Zajímalo mě. Měla sem strašnej hlad. "Mohli bysme jít na houby."
Tex souhlasil. Sešli sme dolů. Nikde nikdo - a klid. Neuvěřitelná situace. Vzala sem košík a šli sme. Cestou do lesa sme nikoho neviděli. Podívala sem se na Texe. "Není to divný, že tady nikdo není?" Měla sem divnej pocit.
"Asi šli taky na houby. Nebo nakoupit, nebo co já vím..." Mávl rukou. "Buď ráda, že sou fuč."
"Třeba se všichni utopili."
"Nebo se navzájem zabili."
"A budem mít chatu pro sebe." Smála sem se. Pak se mně rozsvítilo. "Asi se ztratil Boris na tripu a šli ho hledat."
"Jo, to je možný." Pokrčil ramenama.
Hub bylo hodně. Po hodině sme se vraceli s plným košíkem. V chatě furt nikdo nebyl. Sedli sme si ke stolu a čistili sme hřiby. Vzpomněla sem si, jak tady Tex probodl toho slimáka. Myslela sem si o něm, že je šílenej. Usmála sem se. Všiml si toho.
"Co je?" Chtěl vědět.
"Ále - jenom sem si vzpomněla-"
"Na toho šneka, že jo?" Zazářil.
"Slimáka. Jo. To bylo legrační." Vyrýpla sem červa a otřela nůž o stůl. "Je tady takový ticho, že mně to příde nebezpečný." Sýčkovala sem.
"Nestraš. Všechno bude v pohodě." Pak se podíval na houbu, co sem krájela. "Co to je?"
"Holubinka." Pohodila sem ramenama.
"A je to jedlý?" Zeptal se pochybovačně.
"Všechno je jedlý." Zasmála sem se. "Ale něco jenom jednou." Nevypadal, že by z toho byl bůhvíjak odvázanej. "Neboj, mám to v malíku. Houby poznám."
"No tak já ti teda věřím." Nasypal do hrnce nakrájenou babku.

Usmažila sem z toho praženici. Bylo to strašně dobrý. Seděli sme u stolu a vyškrabovali to lžičkou z hrnca.
"Texi, proč někam neodjedem jenom my dva?" Chtěla sem vědět. Chvilku bylo ticho.
"Tohle si řekla Gasovi?"
"Cože?" Zatrnulo mně.
"No tohle. To stejný." Podíval se na mě.
"Ne, tak to nebylo. To chtěl on." Bránila sem se.
"Aha." Řekl a dal se zase do jídla. Teď sem to zase posrala, myslela sem si. Se mnou zas nebude mluvit. Polkla sem houby a snažila se nabrat další, ale lžička udělala o hrnec tak strašnej zvuk, že se mně zatnuly chodidla v pěst. Stiskla sem zuby. Tex zavřel oči.
"To byl teda hnus." Zasyčel.
"To jo." Souhlasila sem. "Tak... proč neodjedem?" Zkusila sem to znovu. "Když budem někde sami, bude to lepší. Nebudem se muset otravovat tady s těma... debilama. Můžeme třeba do hotelu a tak."
"Tobě se tam ňák líbilo." Řekl otráveně.
"No, líbilo." Pípla sem. "Mají tam vanu. A měký postele." Tex se začal smát. Potom sme zase chvilku jedli. A pak se ozval.
"Nejde to. Já bych chtěl, abysme byli spolu. Jenom my dva." Odmlčel se. "Jenomže...já se nechcu nechat zavřít."
"A já snad jo?" Zaprskala sem.
"No tak vidíš." Napil se piva. "Pronajmout si žádnou chatu taky nemůžem. Koupit taky ne. Hned by nás někdo poznal."
"Nejseš tak trochu paranoidní?" Kroutila sem hlavou. "Třeba nehledají ani jednoho z nás."
"Mě teda určitě jo." Nedal se. Mě možná taky, napadlo mě. Kdoví, co Milan vyvedl.
"A nemůžem si opatřit falešný doklady?" Zeptala sem se bystře.
"No, právě tohle sem měl vyřešit s Gasem." Sekl zubem.
"Aha... tak to sem asi ... posrala." Přiznala sem.
"No, to teda jo." Odfrkl. "Musím vymyslet něco jinýho."
"A jak dlouho ti to bude trvat?" Chtěla sem vědět.
"Až to vymyslím, tak to bude!" Zvýšil hlas. Pak se uklidnil. "Neboj, dostanem se odtud."

Když sme dojedli, šla sem umýt nádobí k řece. To byla taky lahůdka, tady to umývání. Už mě štvalo pomalu všecko. Pohodlí žádný. S Texem sem spala ráda, ale to, že sme se museli mačkat na jedné posteli, mě teda štvalo. Chtěla sem se pořádně natáhnout a taky se vyspat. Když sem se vrátila, navrhla sem Texovi, že bysme mohli někam zajet a koupit dvě matračky, který bysme přirazili vedle sebe.
"To je dobrej nápad, ale nevím, kde tady chceš kupovat matračky. Široko daleko nebude žádnej obchod s nábytkem, to se vsadím."
"Tak... zajedem dál, než široko daleko." Zaprosila sem.
"Dobře, ňák to uděláme. Pojedem zítra."
"Už se těším." Poskočila sem radostí. Při představě, že se pořádně vyspím, sem mu skočila kolem krku.

Seděli sme dole v chatě s nohama na stole, hulili sme trávu a popíjeli pivo. Tlemili sme na vysklenou okenní tabulku. Venku bylo příšerný horko, že se ani nehodilo vylízat. Na koupalištích je určitě spousta lidí, tlačí se tam jak sardinky, v bazénu pochcaná voda, hnus. A já tady mám soukromou řeku, takový luxus. Mám tady les, stín... já se mám! Usmívala sem se, jak sem z toho byla unešená. Tex mně podal džointa.
"Já už nechcu, není mně ňák dobře..." Mávla sem rukou.
"Dej si pivo, to ty houby, sou takový těžký." Poradil. Nalila sem do sebe zbytek piva a donesla sem další. Sedla sem si na židli, hodila nohy na stůl a opřela si hlavu o Texovo rameno. Seděli sme a čučeli.
"S tím oknem by se mělo něco udělat." Řekla sem.
"S jakým oknem?" Zeptal se unaveně.
"S tím, co na něho celou dobu tlemíme." Smála sem se.
"A jo." Řekl. "Jo, to by se mělo." A seděli sme dál. Přes stůl přeběhl pavouk. Dostala sem se do takovýho výtlemu, že sem spala s otevřenýma očima. Pozorovala sem, jak venku větřík mává s listama, semtam přeletěl pták. Na ruce mně přistála vosa. Přemýšlela sem, jestli mě bodne nebo ne. Tex se najednou hrozně rychle zvedl, a utekl pryč z chaty. Chvilku sem se dívala ven, pak sem vstala a šla se za ním podívat. Zvracel u pumpy. Přišlo mně to strašně směšný, ale jak sem se smála, tak sem zjistila, že je mně blbě taky. Nechtěla sem ale nic říkat, pořád sem doufala, že mě tlačí houby, který se prostě těžko tráví, to je známá věc. Tex si utřel pusu a podíval se na mě. Když viděl, jak se tlemím, zkusil se usmát, ale moc mu to nešlo.
"Měl by sis jít lehnout." Řekla sem soucitně. Souhlasil. Vyčistil si zuby a padnul do postele. Chvilku sem pendlovala kolem chaty a rýpala do mraveniště, ale protože mně bylo čím dál hůř, šla sem si brzo lehnout za ním. Byl zakrytej po bradu a bílej jak stěna. Začínala sem mít neblahý tušení, že holubinky nebyly zas až tak úplně jedlý. Přitiskla sem se k němu a snažila se usnout. Když sem ale zavřela oči, cítila sem ten tlačící žaludek stokrát tolik. V posteli sem vydržela tak pět minut a valila sem ven blinkat. Tex přiběhl za mnou a držel mně vlasy. Byla sem z toho úplně vysílená. Dostala sem křeč do jazyka. Pak sem se napila vody a odcházeli sme nahoru, že si lehnem. Tex neříkal nic, i když bylo zjevný, že moc dobře ví o těch mých holubinkách. Do chaty vtrhl se strašným rámusem Radek s Jitkou.
"Musíte jít s nama! Rychle!" Křičel. "Gabča stojí na skále a chce se zabít!" Jitka jenom horlivě přikyvovala. "Musíte tam jít a zkusit jí domluvit. My to zkoušíme celý odpoledne. Je opilá. Dělejte něco!" Hulákal Radek. Ten jeho řev způsobil, že se mně znova navalilo a šla sem se zase vyblít na svůj blijící plácek. Musela sem si k tomu kleknout, protože se mně klepaly nohy. Vrátila sem se do chaty a napila se vody. Tex stál opřenej o stůl.
"Nemůžem... fakt nemůžem." Mlel nesrozumitelně.
"Musíte. Je to taky kvůli tobě, Texi." Vložila se do toho Jitka. "A kvůli ní." Ukázala na mě. "Třeba jí nakecej, že ji miluješ a tady s tou že už nechodíš, hlavně ji z tama dostaň."
Tex chvilku přemýšlel. "Jak je to daleko?"
"Tady, kousek." Rozhodil Radek rukou.
Tex se na mě podíval. "Zůstaneš tady?"
Zakroutila sem hlavou. "Né, to je dobrý, pudu s vama." Ještě furt sem doufala, že to nebude tak zlý. Ale když sem viděla Texe, optimismus mě opouštěl. Hodil na sebe křiváka a vyrazili sme. Za chvíli už sem litovala, že sem sebou nevzala pití. Radkův kousek byl asi dva kiláky. Nenáviděla sem je všechny. Bolel mě celej člověk a strašně se mně chtělo spat. Tex se celej klepal. Radek si všiml až za půl hodiny, že tady něco nehraje.
"Co ste dělali zas? Vypadáte, jak kdybyste se nastřelili vzduchem." Smál se. Zřejmě si myslel, že de o ňákej dojezd nebo horší kocovinu a nechal to být.

Došli sme na místo. Gabriela stála na skále, flašku v ruce a klátila se. Boris stál nahoře, kus od ní a vykřikoval nesmysly, protože mu ještě valil ten trip, jak sem pochopila. Já sem byla ráda, že si můžu sednout. Sedla sem si na místo, kam na mě Gabriela nemohla spadnout a proklínala sem se, že nemám vodu. Podívala sem se na Texe. Byl celej shrbenej, schoulenej v křivákovi, ruce zkřížený a třepal se. Vůbec nevypadal, že by se mu chtělo vyjednávat a přesvědčovat Gabrielu, že ji miluje.
"Neměla bys to dělat." Hulákal nahoře Boris. "Nemuselo by se to vyplatit." Promnula sem si nos, jak se mně chtělo smát. Začínala sem vidět rozmazaně. Myslela sem si, že je to únavou. Tex odběhl zvracet. Chtěla sem vstát a jít za ním, ale nemohla sem. Opřela sem se o strom, zapřela se pokrčenýma nohama, dala sem ruce na kolena a položila si na ně hlavu. Byla mně zima. Když sem si uvědomila, že je venku třicet stupňů, došlo mně, že sme s Texem v prdeli.
"Nikdo mě nemá rád!" Křičela Gabriela ze skály. "Nejdřív mě nechal Gas, pak mě odkopl Tex, Radek mě taky nechce. Nikdo mě nechce!"
"Ale jo..." Křičela Jitka kus ode mě. "Tex říkal, že tě miluje. Máš jít dolů, řekne ti to sám."
"To není pravda!" Nedala se Gabriela. Jitka přišla k Texovi a žduchla do něho. "Tak dělej něco!" Přikázala. Tex vypadal bezradně.
"Tak... poď dolů." Řekl nepřesvědčivě.
"A co bych tam dělala?" Křičela dál Gabča.
"Řekni, že si s ní promluvíš." Radila Texovi Jitka.
Tex zakašlal a zmučeně řekl: "Promluvíme si."
Normálně by mně ta situace asi přišla srandovní, protože mně bylo jasný, že Gabriela neskočí a že zas tak ožralá není, že to z velké části hraje. Jenomže teď sem na srandu neměla ani pomyšlení, bylo mně strašně zle, celá sem se třásla a byla sem hrozně unavená. Tex ke mně přišel a hodil přeze mě bundu.
"Seš v pořádku?" Zeptal se trochu hloupě. Zakroutila sem hlavou.
"Když budeš chlastat a stát na té skále, tak možná spadneš. A to by nebylo dobře." Křičel Boris. Chytla sem se za hlavu.
"Vstávej." Řekl Tex. "Vrátíme se."
Souhlasila sem. Pomohl mně vstát. Oblíkla sem si jeho bundu a chytla se ho. Sotva sem mohla chodit. Jitka si všimla, že odcházíme.
"Nemůžete odejít!" Střečkovala. Nezmohli sme se ani na odpor. "Ste hnusní!" Řvala na nás. Udělalo se mně z ní špatně a poblila sem si boty. Už sem ani neměla co zvracet. Rozklepaly se mně nohy, jak sem byla z toho vyřízená. Jitka se na nás dívala s opovržením. "Feťáci hnusní!" Skoro si odplivla.
Vydali sme se na cestu. Pořád sem zakopávala a padala. Cesta se mně zdála nekonečná. Někde se vynořil Boris, něco si s Texem říkali, pak mě chytl z duhé strany a takhle sme došli k chatě. Padla sem do postele. Chtěla sem vodu, ale nemohla sem ani promluvit. Tex seděl na posteli a o něčem se bavil s Borkem. Zvuky byly čím dál vzdálenější.

Probudila sem se v nemocnici. Byl to hnusnej zelenej pokoj a byla tam tma. Vedle mě ležela na posteli jakási ženská. Venku pršelo.
"No to je dost, že ste se probrala!" Vykvikla nadšeně, až sem se zděsila.
"Kde ... sem? Co se děje?" Byla sem docela slušně zmatená.
"Budu muset zazvonit na sestřičku. Slíbila sem, že až se vzbudíte, zavolám ji." Načež zmáčkla vypínač, co jí visel nad hlavou. Všimla sem si, že sem napojená na kapačky. Přišla sestra.
"Á, už ste vzhůru!" Radovala se.
"Kde je Tex?" Chtěla sem vědět.
"Kdo?" Svraštila obočí, zatímco kontrolovala kapačku.
"Tex." Vyrazila sem ze sebe.
"Jo, ten Váš přítel!" Pokývala hlavou. Myslím, že sedí na chodbě. Pošlu ho za Váma." Něco si zapsala a odešla. Dívala sem se ke dveřím a v hlavě se mně toho mlelo spoustu. Vešel Tex. Měla sem hroznou radost, že ho vidím. Vypadal dobře, teda - v rámci možností. Pořád nabíral takovou zelenožlutou barvu, ale byla to fakt změna oproti tomu, když sem ho viděla naposledy. Přinesl mně velkou čokoládu. "Sem tak rád, že seš v pořádku." Řekl a dal mně pusu.
"Já sem ráda, že ty seš v pořádku." Vzdychla sem. "Je to moje vina."
Usmál se. "No, na houby už s tebou nikdy nepudu, to je fakt." Přisunul si židli k mojí posteli a chytl mě za ruku.
"Jak si to zvládnul?" Divila sem se.
"Jako tu otravu? Nevím. Spíš je to zázrak, že sme to přežili."
"Co se vůbec stalo?" Posadila sem se na posteli.
"No... došli sme do chaty. Šla si do postele. Borek ti přinesl pití, ale nemohli sme tě vzbudit. Tak sme vzali auto a jeli sme do města. Jenomže sme nevěděli, kde je tady nemocnice, tak sme museli zavolat záchranku."
"Muselo to pro tebe být hrozný, když ti bylo tak zle." Udělala sem soucitný obličej.
"No, bylo to hustý. Pak tě odvezli a my sme jeli zpátky."
"A co ty? Proč tě neodvezli taky?" Divila sem se.
"Protože se nenechám zašít. Doufal sem, že se z toho dostanu sám."
"A dostal ses. To je dobře." Pokývala sem hlavou. "Jak je ti?"
"No, ještě nic moc. Ale dostali sme se z toho, a to je hlavní."
"Kdy mě pustí?" Rozhlížela sem se kolem. Tady sem fakt zůstat nechtěla.
"Nevím. Zeptám se, až uvidím doktora. Nedělej si starosti. Koupil sem ty matračky, budeš spat jako v bavlnce. Jo, a zajeli sme kamna, když je teď tak hrozný počasí, zezačátku bylo všude plno dýmu, ale už je to v pohodě, máme v chatičce teplo."
Zatvářila sem se znechuceně. "Já se tam ale nechci vracet."
Tex vzdychl. "Zítra zajdu za Gasem a vyřídím to."
"Cože?" Zvedla sem obočí. Tex se díval na babu na vedlejší posteli. Pochopila sem, že tady není nejvhodnější o tom mluvit. Usmála se na něho a dělala, že nás neposlouchá. Obrátila sem oči. "Texi, dostaň mě odsud!" Zaprosila sem.
"Nikdo tě tady nedrží." Šeptal. "Ale momentálně je to pro tebe to nejlepší, věř mi."
"Tak jo, já tady ještě vydržím. Ale vyřídíš to co nejdřív, že jo?"
"Slibuju." Pohladil mě po vlasech.
"A ... Texi?" Dala sem mu pusu na krk. "Buď opatrnej, ať tě nezavřou."
"To sou rady!" Zasmál se.
"A ještě... dones mně prosím kartáček a pastu."

Druhej den mě vzbudila sestra o šesti ráno, že mně vezme krev. To teda bylo probuzení. Baba na vedlejší posteli byla už od rána čilá. Jak sem zjistila z její karty nad postelí, menovala se Vilma Malá. Sestra se štelovala, že mně sebere trochu té krve a Vilma začla hned švitořit : "To se nebojte, to nic není, to jenom píchne jako včelička. Když se na to nebudete dívat, ani o tom nebudete vědět." Jak kdybych v životě neviděla jehlu. To sem měla ráda, takový kecy. Venku pořád pršelo. Když sestra odešla, chtěla sem ještě spat. Jenomže Vilma mi to nedovolila.
"Jak se menuje ten Váš přítel?"
"Kdo?" Posadila sem se na posteli a napila se čaje. Hnus, velebnosti.
"No ten, co tady včera byl."
"Jo ten... é he... Cyril." Plácla sem první méno, který mě napadlo. Pak sem se zasmála. Tex by mě zabil.
"Cyril, nó, to je pěkný méno." Koktala Vilma, evidentně trochu zaskočená. "A taky fešák to je, vysokej, no jo, kus chlapa, že jo?" Naťukávala dál. Ježiši, jak sem to nesnášela, tady ty familiérní debaty! "Ale..." Zvedla prst dramaticky nad hlavu "mohl by se taky učesat, co říkáte? Ti chlapi!"
"On se češe." Pípla sem.
"... když na ně nedohlídnete, nevyčistí si ani zuby."
"On si čistí zuby !" Oponovala sem nesměle.
"... jako ten můj, nedokáže ani udělat čaj, neumí si ani koupit žiletky, klidně by chodil zarostlej jak Krakonoš. A jak hulí! Máriapano, to kdybyste viděla, kolik on toho vyhulí!"
Zabořila sem se do postele a chtěla se udusit polštářema.
"A jak mu smrdí ponožky no to byste umřela věčně po něm uklízím záchod neumí se ani trefit do mísy všude je to pocákaný musím pak vzít hadr a všechno to po něm otřít nádobí mi skládá přímo do dřezu i když sem mu říkala několikrát ať to nedělá furt chlastá ty piva hromadí se nám doma flašky a já je pak musím nosit do sámošky neudělá nic ale já Vás asi nudím že?"
"Kdy bude snídaně?" Vypálila sem na ni. Zamrkala očkama.
"V osum neměla byste jíst houby který neznáte to byste taky jednou nemusela přežít jako jedna známá ta má z hub dočista vodrovnaný játra doteď s tím chodí k doktorovi a to už je myslím deset let !"
"Hmm..." Zívla sem.
"Já sem tady se žaludkem teda povím vám to je hrozná nemocnice tady tohle včera mi dali na oběd jakousi kaši žmolky v tom byly zajímalo by mě kdo to vaří."
No určitě někdo schopnější než tvůj starej, napadlo mě. Otočila sem se od ní pryč a dělala sem, že spím. Myslela sem na Texe, a taky trochu na Gase a jak to s náma všechno dopadne. Neuměla sem si moc představit, co bude dál.

V osum přinesli snídani. Žmoulala sem chleba s máslem a rozhlížela se, čím zabiju Vilmu.
"To je hrozný že jo dají nám dva chleby a jedno máslo to by nestačilo ani mravencovi musíte hodně jíst a kafíčko si dejte to tady mají docela dobrý ale kdyby Vám nechutnalo tak je dole automat a tam kafe stojí deset korun teda když nebudete chtít se smetanou ale ta smetana je stejně takovej ten prášek takže si dejte radši bez té smetany." Vilma byla horší jak všechny Jitky a Gabriely dohromady. Po snídani přišla vizita. Doktor říkal, že si mě tam nechají ještě tak dva dny, než se udělají všechny vyšetření. Že si není jistej s játrama, nebo co. Nechtělo se mně žít. Při představě, že další dva dny budu poslouchat Vilmu, mně ty játra úplně ztvrdly.

Odpoledne sem spala. Vzbudilo mě šimrání na ruce. Byl to Tex. Usmála sem se. Tak ráda sem ho viděla.
"Tak co, jak to dopadlo?" Zajímalo mě.
"Co, jako?"
"No, byls za Gasem?" Posadila sem se na posteli.
"Jo. Byl."
"A...co?" Musela sem to z něho tahat.
"Jo, bude to. Zařídí to." Tex se nervózně podíval na Vilmu. Pak se ke mně naklonil. "Nepotřebuješ taky nový doklady?"
"Ne, to teda nepotřebuju. Nic trestnýho sem neprovedla."
"Dobře." Usmál se. "Něco sem ti přinesl." Vytáhl z igelitky džusy, čokolády, chlebíčky, kartáček, pastu a ňákej balíček. Podal mně ho. "Tak to rozbal." Měl nedočkavej výraz. Roztrhala sem obal s medvídkama a vybalila mobil. Byl krásnej. Červený véčko.
"Ten je nádhernej. Děkuju moc, zlato." Dala sem mu pusu. Začli sme se líbat. Tex nádherně voněl.
"Mládeži nemám náhodou odejít?" Zaskřehotala Vilma a zasmála se svýmu vtípku.
"To byste mohla." Odsekl Tex.
"No prosím mladá láska to je ráj. Stejně jsem chtěla jít dolů pro záskusky." Spiklenecky na mě mrkla a odešla.
"Dostaň mě odsud!" Řekla sem vztekle, sotva se za ní zabouchly dveře.
"Neboj, už to bude. Do týdne by ty doklady měly být hotový. Potom můžeme jet, kam budem chtít."
"Do týdne?" Vyjela sem na něho. "Texi, chtějí mě tady držet ještě dva dny. Já to tady nevydržím."
"Musíš. Je to pro tebe lepší, než v chatě. Tam je teď trochu zima a ty se musíš uzdravit. Věř mi. Až tě pustí, můžeš jít někam do hotelu, když se nechceš vracet. Až budu mít ty doklady, přijedu za tebou. Proto sem ti koupil ten mobil. Já sem si ho koupil taky. Máš tam uložený moje číslo. Od teďka budeme pořád ve spojení."
"Tak jo." Vzdychla sem. "Už abysme byli spolu."
"Jo. Taky si to přeju. Teď ale už budu muset jít, není to tady bezpečný."
"Dost riskuješ. Neměl bys sem chodit." Řekla sem a políbila ho.
"Kdybys cokoli potřebovala, tak zavolej." Líbali sme se a pak odešel. Zůstala sem sama s červeným telefonem a zkoumala jeho funkce. Vilma se vrátila s laskonkama a kremrolema.
"Nedáte si?" Strčila mi to pod nos. "Teda řeknu Vám ten Váš přítel to je pěknej pruďas vypadá tak divně nebojíte se ho?" Tlemila sem do telefonu a jenom sem si povzdychla. Posraný houby. Proč se všechno muselo tak zkomplikovat... "Vypadá jako bandita nepřipadne Vám to tak? Ale jinak vysokej a pěknej to von je že jo?"

Druhej den nestál za nic. Venku pršelo, všechno bylo unavený, jenom Vilma unavená nebyla. Dopoledne volal Tex, že se za mnou staví až k večeru a jestli něco nepotřebuju. Řekla sem, že všechno mám a že se na něho těším. Říkal, že v chatě není signál a že kdybych viděla, kam kvůli mně vylezl, milovala bych ho bezmezně. Ještě dlouho po tom, co sem zaklapla telefon, sem se usmívala. Vilma kolem toho měla zase spoustu keců a já sem byla ráda, když vyfičela pro další várku zákusků.

Seděla sem u oběda a jedla polívku. Krupicovou s vejci. Byla docela dobrá, akorát málo slaná. Těšila sem se na Texe, a taky na to, až mě zítra pustí. Najdu si ňákej hotel a tam přečkám, než budu s Texem. Konečně si zase užiju vanu. A hodně horkou vodu. Měkou postel. A dopřeju si ten luxus, že budu pár dní sama. A přitom se budu těšit, až zase budem spolu.
"Podívejte na to maso to snad nemyslí vážně dyť to je prorostlý až hrůza nevím jak Vy, ale já teda tlustý nejím." Rýpala Vilma do masa v rajské. Lalok pod bradou se jí jenom třepal. Takle dopadne Jitka, až jí bude čtyřicet, pomyslela sem si.
"Tak snězte jenom ty kned-" Zasekla sem se. Někdo vstoupil do dveří. Před obličejem si držel obrovskou kytici. Když ji dal dolů, myslela sem, že umřu na šok. Byl to Milan. Přestala sem dýchat. Kdyby přede mnou stál Hannibal Lecter, nebyla by to taková prda jako tohle.
"Ahoj lásko." Usmál se slizce. Čučela sem jak puk. Jenom sem položila lžíci do talíře a vyděšeně se podívala na Vilmu.
"Áhá, to zase budu muset jít pryč že jo?" Mrkla na mě.
"Ne. Ne, to vůbec ne... prosímvás, zůstaňte tady." Vysypala sem ze sebe.
"Ale kdepak dyť vás nebudu rušit mladá láska to je ráj." Hodila na sebe župan a když procházela kolem mě, řekla: "Tenhle je větší štramák, než ten první." Usmála se na Milana a vypadla. Ten ke mně přišel a hodil kytku na stůl.
"Jo takže za tebou sem někdo chodí." Řekl se slizským úsměvem. "Kdo je ten první? Radek? Nebo někdo jinej?"
"Jak si mě našel?" Vyklopila sem ze sebe s ohrnutým rtem.
"Protože seš blbá. Sice si mi ukradla peníze a převedla je na svůj účet. Jenomže z toho účtu sis vybrala prachy. A mně pak domů došel výpis. Takže sem dojel semka, do té prdele a hledal sem tě. Nechal sem tvoji fotku po hotelích, hospodách a taky tady, v nemocnici. A čekal sem, až se někdo ozve. A za ty prachy, co sem slíbil, se samozřejmě ozvala první sestra, která tě poznala."
"Ty vole, já su blbá!" Plácla sem se do čela. Vysloveně sem v té bance říkala, aby mi neposílali výpisy. Pěkně to posrali. Stejně sem neměla ty prachy vybírat, ani sem je skoro nepotřebovala.
"Co po mně chceš?" Sekla sem zubem.
"Aby ses se mnou vrátila."
"To ani náhodou. Nepudu s tebou nikam."
"Dobře. V tom případě pudu na policajty, nahlásím krádež a pudeš si sednout. Chce se ti do vězení? Já myslím, že ne."
"To je nesmysl. Sme manželé. Žádná krádež to nebyla, byly to společný peníze."
"Seš chytrá. Ale né tak moc, jak si myslíš. Já mám skvělý právníky. Pudeš sedět za cokoli, něco už se najde. Věř mi."
"Uteču ti a už mě nikdy nenajdeš. Můžeš si vyhrožovat čím chceš, ty chudáku." Pohodila sem hlavou.
"S tím sem taky počítal. Jenomže sis doma jaksi...zapomněla psa. Mám ho tady sebou. Čeká na tebe venku." Tlemil se blbě. Zamrazilo mě. Hrozně se změnil. Cloumalo s ním raněný ego a uražená ješitnost. Z flegmatickýho trouby se stal psychouš.
"Nevěřím ti." Vybafla sem.
"Podívej se na parkoviště, je tam přivázaná ke sloupu." Pohodil hlavou směrem k oknu.
Šla sem se podívat. Čikina tam skutečně byla. Seděla vzorně a čekala. Chudinka moje malá. Takle sem ji zradila...
"Můžeš za ní jít. Se mnou. V případě, že se ti nebude chtít, nebudu se s tím psem párat." Vylovil z kabátu stříkačku. "Je v tom Savo, do pěti minut natáhne brka."
Byla sem docela zničená tou představou, protože ten blbeček by toho snad byl schopnej.
"Dobře." Řekla sem. "Zítra s tebou odjedu. To mě totiž zrovna budou pouštět." Chytala sem se toho, že něco s Texem vymyslíme.
"Ne. Ty si sbalíš věci hned. Podepíšeš revers a jedeme."
"Hned teď?" Vyrazilo mně to dech. "To se ale nebude doktorovi líbit. Mám otravu... jater."
"Když je někdo tak blbej jako ty a nepozná jedlý houby od jedovatých, tak si to musí taky sám vyžrat, no né?" Sundal si baloňák. "Pomůžu ti sbalit."
"To nemusíš. Mám tady jenom kartáček."
"Fajn. Počkám na tebe venku a zařídím, aby ti přinesli revers. A nesnaž se utýct. Pamatuj na čokla."
"Hajzle!" Sykla sem. Jenom se zašklebil. Oblíkla sem se a podívala se na mobil. Byla to jediná věc, která mě spojovala s Texem. Milan na to nesměl přijít. Vypnula sem vyzvánění a schovala si ho do kapsy. Nabíječku sem dala do mikiny. Vůbec se mně nechtělo s tím hňupem někam odjíždět, ale přece bych neriskovala, že kvůli mně něco udělá psovi. Pořád sem doufala, že se to ňák vyřeší. Zatím udělám, co po mně bude chtít. Přišla sestra, podepsala sem revers a vyšla sem z pokoje. Milan čekal na chodbě. Venku mě naložil do auta a odjeli sme.

Bylo mně strašně úzko, chtělo se mně brečet. Možná, že už Texe nikdy neuvidím. Budu muset zůstat s Milanem. To byla nesnesitelná představa. Kdybych si aspoň mohla zavolat... čučela sem z okýnka a snažila se vymyslet, co teď. Venku poprchávalo. Potřebovala sem cigáro nebo panáka. Nebo nejlíp obojí.
"Tak kdo byl ten, co za tebou chodil do nemocnice, co?" Udeřil Milan.
"Nikdo." Řekla sem, aniž bych se na něho podívala.
"Aha. Takže to byl Radek, že jo?"
Neříkala sem nic, jenom sem tlemila ven.
"Byl to ten hajzl nebo ne?" Zahulákal, až sem se lekla.
"Jo, byl." Podívala sem se dozadu na Čikinu. Olízla se a tvářila se spokojeně.
"S ním si to taky vyřídím, až ho najdu. Měl sem si tam na něho počkat."
Loupla sem po něm očima. No, to by ses asi dočkal překvapení.
"Kurvila ses s ním, že jo?"
"Ne."
"Prosimtě, nevykládej. Proč bys s ním teda utíkala? Seš kurva a ještě k tomu lžeš."
"Když sem teda tak hrozná, tak proč mě chceš zpátky?"
"Protože seš moje žena. Protože kdyby se někdo dozvěděl, žes utekla, všichni by se mně smáli. Vypadal bych jako vůl."
"Takže to nikdo neví?" Mapovala sem situaci.
"Ne. Odjelas s kamarádkama do Egypta. Jasný?"
"Na měsíc ? No, tos vymyslel dobře." Řekla sem ironicky.
"Hele. Já sem schopnej ti to odpustit. Když budeš hodná."
Bylo mně jasný, že su v pěkný prdeli. Sakra!

Ujeli sme dalších pár kiláků, když sem uviděla benzínku.
"Zastav, chce se mně na hajzl." Řekla sem.
"Mluvíš jak dlaždič."
"Dřív ti to nevadilo."
"Ale teď mně to vadí. Su pěkně nasranej. A ty prachy vrátíš do posledního halíře."
"Klidně." Pohodila sem hlavou. Třeba si s nima vytři prdel, ty kreténe.
Zastavil u benzínky.
"Chceš něco koupit?" Zeptal se.
"Jo. Cigára a plácačku rumu."
"No dobře. Třeba s tebou bude rozumnější řeč." Usmál se na mě. Tak to si jenom myslíš. Vystoupila sem a valila na hajzl. Nikdo tam nebyl. Vytáhla sem mobil a volala. Celá sem z toho byla rozčilená. Nemohla sem se dočkat, až Texe uslyším. Ozval se ten debilní hlas a oznámil mi, že uživatel je mimo dosah. Do prdele! Skoro mně vyhrkly slzy do očí. Napsala sem teda textovku: SU V PEKNY PRDELI. V SEDUM VECER TI ZAVOLAM, VYLEZ NA KOPEC. NEVOLEJ,NEMUZU MLUVIT. Strašně těžko se mně to tam ťukalo, nebyla sem na ten telefon zvyklá. Přemýšlela sem, jaká je šance, že si to Tex do té doby přečte. Pak mně napadlo, že za mnou vlastně pude do nemocnice a tam bude mít zaručeně signál. Byla sem trochu klidnější, že sem udělala aspoň něco. Pak mě napadlo, že by mi Milan telefon mohl vzít a já bych se s Texem neměla jak spojit. Musela sem si zapamatovat jeho číslo. Podívala sem se do mobilu a vtloukala si jeho telefon do hlavy.
Zbytek cesty probíhal líp, protože sem se nacamrala z rumu. Milan furt něco blekotal, ale mně to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Potom sem usnula.

Vzbudila sem se, až když sme stáli před naším domem. No skvělý. Představa, že zase vkročím do toho sterilního bytu, byla nesnesitelná.
"Máš ještě klíče?" Zeptal se mě.
"Nevím." Zabručela sem, protože se mnou eště mával ten rum. A jestli sem je měla u sebe, tak stejně zůstaly v chatě, takže je to jedno. Vešli sme do bytu. Samozřejmě to tam bylo všechno uspořádaný, uklizený a navoněný. Všechno bylo bílý a nebo kovový. Jak sem to tady nesnášela! Čikina kolem mě vesele hopsala. Asi byla jediný tvor, který tady měl z něčeho radost. Podrbala sem ji za ušima a usmála sem se.
"Uvaříš něco na večeři?" Zeptal se slizoun.
"Jistě. Sem přece tvoje manželka!" Zachrčela sem a padla na postel. Napila sem se rumu a zase sem usnula.

Když sem se vzbudila, bylo půl osmý. Jakoby mně někdo zarazil kůl do srdce. Odstrčila sem Čikinu, která mi ležela na nohách, vymrštila sem se z postele, zavrávorala a letěla do kuchyně. Nebyl tam. Bylo mně jasný, že jestli chcu volat, musím nasadit taktiku napravené ženy. Vešla sem do pracovny. Seděl za stolem a četl jakýsi papíry.
"Už ses vyspala?" Podíval se na mě.
"Jo, promiň. Trochu sem usnula." Zašveholila sem. "Chtěla bych ti udělat večeři, ale v ledničce nic není. Skočím nakoupit."
"Ale - co ta změna?" Povytáhl obočí.
"No tak... trochu sem přemýšlela. Asi sem to všechno vážně přehnala... vlastně mě dojalo, že mi chceš odpustit. Seš tak... hodnej." Kroutila sem se.
"Tak si vem peníze a běž koupit něco dobrýho. A kup taky dobrý víno, ať oslavíme, že seš doma."
"Vezmu Čikinu, aby se taky proběhla." Snažila sem se taktizovat a utýct i se psem.
"Tak na to zapomeň. Zas tak blbej nejsu."
Vzala sem prachy a utíkala ven. Odběhla sem do parku o dva bloky dál. Vytáhla sem mobil a zavolala Texovi. Bohudíky to vzal.
"No, co je? Su pěkně vystrašenej. Seš v pořádku?"
"Jo. Jo, su. Texi, sem zpátky doma."
"Kde doma?"
"U Milana. Nemůžu za to, vyhrožoval mi, že když s ním nepudu, tak ... tak..." Už sem to nevydržela a rozbrečela se.
"To bude dobrý, to zvládnem."
"Ještě, že máme ty telefony." Utřela sem si slzu.
"To jo. To byla taková prozřetelnost." Zasmál se.
"Sem tak ráda, že tě slyším."
"No tak už nebreč. Je na tebe hnusnej?"
"Chvílama jo. Nemůžu ani utýct. Vyhrožuje, že něco udělá psovi."
"Psovi? To je tvůj pes?" Zaznělo udiveně.
"Jo. Myslíš, že su blbá?"
"Né, nemyslím. Jestli je pes tvoje slabost, tak tě na to dostal, to je jasný."
"Dostaneš mě odtud, že jo?"
"Jasně. Jenom je problém, že musím nejdřív počkat na ty doklady."
"Nepotřebuješ doklady k tomu, abys pro mě přijel!" Řekla sem nasraně.
"Divej se, vydrž to pár dní. Pak dostanu doklady, seženu auto a přijedu pro tebe."
"Slibuješ?" Fňukla sem.
"Jo, slibuju. Poslouchej, zlato, budeš mi volat dopoledne, třeba v jedenáct, domluvíme se tak?"
"Jo, dobře." Fňukla sem zase.
"Kdyby se něco stalo, pošli mi textovku, budu to chodit kontrolovat, jestli nepíšeš. Jo?"
"Jo. Jak se máš?"
"Bez tebe špatně. Nevěděl sem, co se děje. Přišel sem do nemocnice a říkali, že si s někým odešla. Nevěděl sem, co si o tom mám myslet. Ještě, že ses ozvala."
"Miluju tě." Utřela sem si sopel do rukávu.
"Já tě taky miluju. Strašně mně chybíš."
"Texi, co budem dělat?"
"Jak sem řekl. Přijedu pro tebe, brzo."
"Jak brzo?"
"Jak vyřídím ty doklady, přijedu za tebou."
"Dobře. Tak já budu čekat."
"Zatím na něho buď hodná, ať nic netuší. Ale né zas moc hodná, víš co myslím."
"Jo." Smála sem se. "Abych s ním nespala."
"Tak ňák."
"Tak jo." Vzdychla sem. "Chtěla bych být s tebou."
"Brzo budeš, neboj. Zítra mi zavolej v jedenáct. Jo?"
"Jo. Zavolám." Slíbila sem.
"Tak ahoj, dobře se vyspi. A nemysli na špatný věci, zase budem spolu."
"Dobrou." Řekla sem a zaklapla telefon.

Vrátila sem se z obchodu a začla vybalovat nákup. Slizák přišel sondovat, co bude dnes dobrého.
"Co uděláš na tu večeři?" Chtěl vědět.
"Chleba s tvarůžkama." Vysírala sem.
"Aha. To kdybych věděl, tak sem si nechal dovízt pizzu." Zavrčel.
"No, to ještě klidně můžeš." Nevěnovala sem mu žádnou pozornost. Dávala sem jogurty do ledničky a přemýšlela, jestli po mně bude chtít večer sex. Protože jestli jo, musela bych ho snad zabít. Byl naprosto odpornej.

Pro jistotu sem si ustlala v obýváku na gauči. Nemohla sem usnout. Pořád sem myslela na to, jak se to všechno rychle seběhlo. Když sem odtud s Radkem odjížděla, neměla sem nejmenší tušení, co bude. Utíkala sem od blbca s blbcem. Myslela sem, že du z bláta do louže. A taky jo. Až na to, že teď sem měla Texe. A Gase, kterej byl ale zavřenej, takže se nepočítal. Až teďka mně došlo, že by mě možná mělo hryzat svědomí. Měla bych možná přemýšlet, jestli nesedí kvůli mně. Tak trochu asi jo, jenomže já sem přece auto nekradla, ani sem ho k tomu nenaváděla. Má přece svůj rozum. Spíš nerozum, když je kvůli tomu v lochu. Nejspíš ale přemýšlel stejně tak jako já. Bylo mu to jedno. Přišla ke mně do postele Čikina. Podívala sem se na ni. Ten blbec by byl schopnej píchnout jí savo. Proboha! Pohladila sem ji po hlavě a dala sem jí pusu na čumák. Položila mi hlavu na rameno a odfrkla.
Ráno mě vzbudil Milan tak, že se mnou zatřepal. "Vstávej!"
Promnula sem si oči a znechuceně se na něho podívala. Ty debilní rána! Čikina se vymrštila z postele a někam odběhla. "Co je?" Vypálila sem na něho nasraně.
"Na dnešek sem vymyslel program." Zubil se. "Zajdeme na návštěvu k našim." Strhl ze mě peřinu.
"To si děláš srandu!" Posadila sem se. Nic horšího už mi udělat nemohl. To byl teda nářez. Dobře věděl, jak mě potrestat.
"Volal sem mámě, udělá na oběd svíčkovou."
"Dobře víš, že svíčkovou nesnáším."
"Právě proto." Pokýval hlavou. "Slušně se obleč."

Seděla sem u stolu, kterej byl vzorně upravenej. Jedla sem tu zasranou hnusnou svíčkovou, která se mně v krku v hovno obracela. Tchýně prndala o jakýchsi kytkách, tchán mlaskal jako prase a z nosu mu tekl sopel. Bojovala sem s knedlíkem a těšila sem se, až nebudu mít s tady těma lidma nic společnýho. Z masa výhružně čučela tlustá flaksa. Napila sem se džusu. Hnus.
"Tak jak to jde v práci?" Zeptala se tchýně Milana. Mě se naštěstí nikdo na nic neptal, protože se o mě nikdy nezajímali, takže sem si nemusela vymýšlet, jakože mám ňákou práci a tak. Milan se rozvykládal o své důležité hokně, zřejmě si myslel, že řídí zeměkouli, nebo co, a já sem kroutila očima po místnosti. Pak mně padly oči na hodiny. Bylo něco po dvanácté. No jo, vzorná rodinka, tchýně vždycky ve dvanáct servíruje oběd i s polívkou. Pak ve mně hrklo, až mně málem zaskočilo. Zapomněla sem na Texe! Vstala sem.
"Pardón, já musím na haj...- na záchod." Zamrmlila sem a už sem byla venku. Zapla sem mobil, sedla sem si k hromadě dřeva a doufala sem, že mi to Tex vezme. Marně. Hlas mně oznámil, že účastník není dostupný. Skvělý. Hlava mně spadla na kolena. Byla sem docela zoufalá. Chtěla sem ho slyšet, bylo by to takový vysvobození, aspoň na chvilku. Zapálila sem si cigáro a čučela na slípku, co klovala do trávy. Z prdele situace, tady tohle ...

Vrátila sem se k obědu, odsunula talíř a dožahla džus.
"Jéjda, tys kouřila !" Vypískla tchýně a začla kolem sebe máchat, jakoby odháněla kouř, což bylo komický. Podívala sem se na Milana. Zamračil se, jakože se nechovám podle regulí. Tchán nedělal nic. Myslela sem, že aspoň zvedne varovně prst. Ježiši, co to je za lidi, kam sem se to dostala, proč tady sedím ? Čučela sem jako puk. Bylo to jako pohřební hostina, nejradši bych vyskočila na stůl a vyslíkla se do naha, jenom proto, aby se tady něco dělo. Ale eště rači bych byla nahá s Texem v posteli. A nebo s Gasem. Co asi dělá ? Třeba lepí v krimu obálky. Uchechtla sem se. Ale vlastně je asi dobře, že už spolu nejsme. Nemusím se rozmýšlet, jestli budu mít raději jeho nebo Texe. Se to ňák rozseklo samo.
"... chceš dýňový kompot ?" Zaregistrovala sem, že se mě tchýně na něco ptá. Z vyhřáté postele sem se musela přesunout do dýňové reality. Zaostřila sem na tchýni, která na mě mžikala modrýma očníma stínama jako tropický motýl Ibrahim, a vykoktala sem něco jako:" Co budu dělat s dýní?"
"No to můžete jíst jako kompot, nebo z toho třeba můžeš upíct koláč..." Vypočítávala přednosti .
"Né, to my sme v životě nejedli." Zakroutila sem hlavou.
"Ale Milda by si to určitě dal, že jo, Mildo, že by sis dal, vzpomínáš si, jak si to tady jedl, ten kompot? Že ti to chutnalo?" Přikyvovala horlivě. Milda též přikývl. Bylo mně to docela u prdele. Ať nám do auta naloží třeba pytel tykví a navrch deset patyzonů, hlavně ať už su odtud pryč.

Všechno bylo příšerný. Uběhlo už pět dnů od toho, co mě ten hňup unesl do tohodle nudnýho nudlákova. Taky mě navštívili moji rodiče, z čehož sem měla samozřejmě radost, ale nemohla sem jim nic říct, protože Milan byl furt se mnou, takže sem se furt usmívala jako idiot a dělala sem, že se nic neděje. Na druhé straně, co sem jim taky chtěla vykládat, že jo, když sem ani nevěděla co chcu, ani co bude... takle to pro ně asi bylo nejlepší. Dělala sem vzornou manželku a dokonce sem měla napečenou buchtu. S čokoládovou polevou.
Nudila sem se přes den tak, že sem zkoušela pít pivo nosem. Přes brčko. Nic mě nebavilo, dokonce i Čikina mě srala, protože byla jedinej důvod, skrz kterej mě tady ten hňup držel. Ale ten největší důvod, proč sem byla vzteklá, bylo to, že se mně stýskalo po Texovi. Vůbec se neozýval a já sem se mu nemohla dovolat. A nešel a nešel...
Měla sem domácí vězení, mohla sem jít tak akorát na nákup a po návštěvách - samozřejmě Milanových zhňuplých přátel. To byly zážitky teda, připadalo mně, že mi z koncentrace té blbosti odletí dekl.

Seděli sme v restauraci na večeři v počtu čtyř kusů: já, Milan a jeho dva známí. Mařka, co se menovala Lenka a borec Libor. Lenka měla bílou halenku, na které bylo vepředu fiží nebo jak se tomu říká (žabó) a Libor měl šedý oblek a černou kravatu. Nemusím ani podotýkat, jak sem byla znechucená. Dala sem si pivo, ferneta a rizoto. Ti tři měli Gordón Blé a kofolu. Lenka vykládala o tom, jak její manžel pracuje v Kloboukách u Brna a všichni se tomu děsně smáli. Libor nadal pinklovi, že kofola je moc studená a přál si ji vyměnit za teplejší. Vzhledem k tomu, že byla točená, si myslím, že ji ten pinkl strčil do mikrovlnky a nebo do ní nachcal a přinesl zpátky. Šla sem na hajzl a dala si prda ze šlukovky, abych tu hrůzu přežila. Připadala sem si ztracená a ztrestaná až dost, neúměrně tomu, co sem vyvedla. Když sem se vrátila, Lenka vykládala o tom, že by si nikdy nevzala prášek na bolest, protože to zamořuje organismus a že každá bolest se dá přece odborat, protože je to jenom psychická záležitost. Rýpala sem do zrníček rýže, pila střídavě pivo s fernetem a jedním uchem sem zachytila, jak Libor polemizuje o tom, jestli existuje čas. Takový kraviny. To by se rovnou mohli bavit o tom, jestli voda teče.
Byla sem asi v půlce jídla, když mně na talíř pleskla kapka krve. Čučela sem do talíře a čekala, co bude dál. Byla to zajímavá situace. Kapka krve si ležela vedle kuličky hrášku, tak hezky rozplesklá a vypadala tam jak pěst na oko. Celý ten talíř vypadal jak bizarní obraz. A pak plác, druhá. A pak už to šlo ráz na ráz. Kapky bombardovaly rizoto na talíři, až zrnka rýže uskakovaly. Nejdřív sem se dívala do talíře, pak sem očima začla těkat po stole. Zasmála sem se. Pak víc nahlas. Šáhla sem si na nos a nebylo pochyb, že pití piva nosem si vybralo svou daň. Jako první si mě všimla Lenka. Vypískla a pak začla křičet : "Proboha, dělejte někdo něco !" Potom se znechuceně odvrátila a mávala rukou, jakože je jí zle. Libor otevřel okno. Milan rychle zamával na pinkla, a zaplatil. Já sem tam zatím krvácela do talíře a celé té situaci sem se uchichtávala. Milan mi podal ňáký ubrousky. Natrhala sem je, jako křeček když si staví hnízdo, a nacpala sem si je do nosu. Pak sme odjeli domů.

Dívala sem se na telku, popíjela víno a kouřila. Milan přišel ze své pracovny, sedl si vedle mě, cigáro mně típnul s tím, že se tady kouřit nebude.
"To jako proč?" Podívala sem se na něho unaveně.
"Propálila bys pohovku. Je nová, kožená, a propálená díra nepude nijak spravit !"
"Nic sem nepropálila!" Hájila sem se.
"Ale propálila bys, kdybych včas nezasáhl." Usmál se.
"Ha ha ha..." Zašklebila sem se. "Je to tady jak v kriminále."
"Protože si kriminál zasloužíš!" Vyprskl na mě. "Mimochodem... už si převedla ty ukradený prachy na můj účet?"
"Jo." Zakoulela sem očima.
"To je dobře. To je dobrej začátek." Poplácal mě spokojeně po rameni.
"To je začátek konce." Řekla sem.
"Jak to myslíš?" Podíval se na mě překvapeně.
"Nijak." Napila sem se vína. "Někteří vězni mluví z cesty, když jim hrabe..."
"No dobře, dobře..." Vzdychl. "Ale nemusí to takle být, co říkáš?"
Tušila sem, že na mě něco šije, nejspíš po mně něco chce. "Jestli chceš, abych se s tebou vyspala, tak to máš smůlu." Upozornila sem ho.
"Chraň Bůh." Dal ruce dramaticky před sebe, jako že se brání. "Seš použitá jako recyklovaný papír."
"Hele - o mně si můžeš myslet, co chceš, mně je to u prdele. Ale... netušila sem, že můžeš mrdat jenom panny." Uchechtla sem se.
"Seš ožralá!" Podotkl.
"No a co jako? To se tady taky nesmí? To snad tvojí pohovce neuškodí, ne?" Podívala sem se na bílou pohovku. Všechno bylo bílý jako v nebi, jenomže sem se cítila jako v pekle.
"Naší pohovce." Opravil mě. "Ale to je jedno. Chtěl sem s tebou mluvit o nás, né o pohovce."
Byla sem zticha. Nechtělo se mně s ním mluvit. O ničem. Chtěla sem, aby přijel Tex a vysvobodil mě odtud. Kde sakra je? Pořád sem na něho čekala, ale trvalo to už ňák dlouho. Začala sem přemýšlet o tom, co udělám, když nepřijede. Bylo to strašný, mučila sem se zevnitř.
Promnula sem si oči. "Du spat." Oznámila sem Milanovi.
"Ne, počkej, já sem chtěl s tebou mluvit."
Dopila sem zbytek vína. "Pro mě za mě třeba mluv..." Odsouzenec si holt nemůže vybírat, co chce.
"Já sem jenom chtěl... třeba bysme se mohli podívat na naše svatební album, co říkáš?" Řekl zvesela.
"Cože?" Podívala sem se na něho se svraštěným obočím.
"No jako že bysme zavzpomínali na ty začátky, dyť to bylo pěkný." Otevřel skříň a vytahoval album. Bylo to pro mě jak kdybysme si měli prohlížet nekrology.
Zkřivila se mně pusa. "Co si od toho jako slibuješ?"
Sedl si vedle mě a ukazoval mně fotku, jak stojíme před radnicí. Chtěl mě utýrat k smrti.
"Můžu jít spat, nebo si to musím povinně prohlížet?" Zeptala sem se jedovatě. Znechuceně zaklapl album.
"Běž třeba do prdele." Odsekl. Poslechla sem ho a šla si lehnout.

Druhej den sem se vzbudila s ještě blbší náladou. Zdálo se mně, že Gas umřel a já místo toho, abych šla na pohřeb, sem šla do cukrárny a snědla sachr se šlehačkou. Tak mě to rozhodilo, že sem během dopoledne vykouřila krabku cigaret. Milan odešel do práce a Čikinu si vzal sebou. Mě doma tradičně zamčel. Byla sem docela unavená, ale bála sem se jít spat, co by zase následovalo. Bylo mně smutno.
V takovým blbým duchu se nesl celej den. Všecko na hovno. Zkoušela sem chvílu uklízet, jenom proto, abych zabila nudu. Chvílu sem tlemila na telku. Pak sem čučela na balkoně, nic mě nebavilo. Čekala sem na Texe a chtěla sem umřít. Napadlo mě, že bych mohla zkusit zavolat, jenomže Tex byl klasicky nedostupnej. Výborný, fakt...

Večer přišel Milan ňák podezřele brzo a zavřel se u sebe v pracovně. Četla sem si jakousi starou knížku, když mně zazvonil mobil. Začla sem zmatkovat. Zaprvé sem se bála, že to Milan uslyší, zadruhé sem to musela vzít, ale to taky nesměl slyšet. Zaběhla sem s telefonem do koupelny, pustila vodu do vany a vzala telefon. Hučelo to za mnou jak Niagára, ale snad to Milana zblbne. Přijmula sem hovor.
"Texi!" Vybafla sem.
"Ahoj, no to je dost, že se ti dovolám! Furt to máš vypnutý." V jeho hlasu bylo slyšet úsměv.
"Já vím. Musím." Řekla sem. "Já sem tak ráda, že tě slyším... strašně mně chybíš."
"Ty mně taky, hrozně."
Mhouřila sem oči blahem, že slyším jeho hlas. Balzám na duši.
"Jak se ti daří?" Zeptal se.
"Nic moc, už bych chtěla, abys tady byl." Zakňučela sem.
"Bude to už brzo, neboj."
"Můžeš teď mluvit?"
"Ani ne, sem tady zavřená v koupelně a dělám, že se koupu. Nesmí mě slyšet."
"Tak jo. Já přijedu brzo, neboj. Brzo." Sliboval.
"Budu na tebe čekat." Kníkla sem smutně. Vtom se ozvalo bušení na dveře. Tak sem se lekla, až mně telefon vyletěl z ruky.
"Otevři, dělej!" Hulákal hňup a bušil do dveří.
"Jo, počkej... koupu se." Snažila sem se získat čas a přitom sem se rozhlížela, kam schovám telefon. Nejdřív sem ho chtěla šoupnout do skříňky, pak pod kýbl, pak do kapsy županu...
"Dělej!" Zaznělo výhružně.
"Jó, už lezu... " dělala sem šplouchání, jakože lezu z vany. Mobil sem nakonec hodila do bubnu pračky. Oblíkla sem si župan a otevřela dveře.
Milan se na mě výhružně podíval. "S kým si to mluvila?"
"Jak... kdy jako?" Zírala sem jako z jara.
"Nech toho!" Našpulil nasraně pusu. "Já sem to slyšel. S někým jsi mluvila. Kde je ten telefon?" Podíval se do skříňky.
"Jakej telefon, co blbneš?" Mlžila sem dál, ale tušila sem, že mně to teďka asi neprojde. Začal šátrat za pračkou. Přivřela sem oči, nejradši bych tam teď nebyla. Pak otevřel pračku a vytáhl mobil. Vycouvala sem do předsíně.
"No...takže se teď podíváme, s kým si to mluvila..." Podíval se na mě s převahou. "Nebo mně to řekneš?"
"S jednou... kamarádkou." Lhala sem do posledního dechu.
"Aha. Kamarádka. No tak na to mrknem..." Chvilku ťukal něco do telefonu a pak se na mě podíval. Čekala sem, jestli tam tu kamarádku náhodou nenašel. Napřáhl se a dal mně takovou tečku, až sem to vzala o roh skříně. Nevěděla sem, jestli žiju nebo ne. Odněkud mně tekla krev, ale nevěděla sem odkud a asi mně to v té chvíli bylo jedno. Sesunula sem se na zem, ale Milan mě tam nehodlal nechat. Zvedl mě surově za ruku, pak se mnou začal třást a řval: "Kdo je Tex?" Jenom sem na něho tlemila a z xichtu mně chcala krev přes rty, padala na zem a tam se rozpleskávala. Z dálky sem slyšela "Kdo je Tex?" a pak sem se sesunula k zemi podruhé.

Ležela sem v ňáké ordinaci a doktor mi zašíval čelo. Vlastně sem to měla rozseklý od čela přes vnější obočí, kousek za okem. Doktor mě informoval, že to šije ňákou zvláštní nití, abych tam pokud možno neměla jizvu. To, že budu vypadat jako pirát, sem si chtěla přebrat pozdějš. Ptal se mě, jak sem k tomu přišla. Řekla sem, že sem byla ožralá a skříň si mi stoupla do cesty. Nechtěla sem ztrácet čas s policajtama a stejně by to k ničemu nebylo. Ták, hotovo, přijít ukázat za dva týdny. Vyfičela sem z ordinace, tam na mě čekal Milan, neřekl ani slovo, naložil mě do auta a jeli sme domů.
Dívala sem se na silnici, bylo po dešti, všecko takový smutný. Světla se odrážely od asfaltu. Bylo mně strašně smutno.
"Kde je ten telefon?" Zeptala sem se.
"Rozmlátil sem ho. A vyhodil." Procedil přes zuby. Nenáviděla sem ho, že bych ho snad zabila. Možná na to dojde, později.
Vysadil mě doma, zamčel a někam odjel. Zůstala sem sama, s Čikinou a s krvavou podlahou. Zkontrolovala sem jizvu v zrcadle. No nazdar! Ty štychy z toho čučely jak ostnatej drát. Nezbývalo mně nic jinýho než doufat, že mi tam ta jizva nezůstane. Šla sem do lednice, vzala si salám a víno a posadila se k telce. Zavolala sem si Čikinu, žraly sme salám a tlemily na dokument o vorvaních.

Nevím, jak sem přežila další tři dny. Milan dycky dopoledne vyrazil do práce, vracel se kolem třetí, což bylo dost brzo. Pak šel s Čikinou ven, pak se zavřel v pracovně a do druhýho dne sem o něm zase nevěděla. Nemluvil na mě a ani po mně nic nechtěl, sláva.

Jedno odpoledne sem vytáhla všechny balící papíry, co sme doma měli, podlepila sem je, takže z nich byla velká bílá plocha, která pokryla celou podlahu v obýváku. Vzala sem si tempery a kreslila sem stromy. Jeden vedle druhýho. Samý smrky. Asi už sem se dočista zbláznila. Čikina na to koukala z bezpečné vzdálenosti a bylo na ní vidět, že je z toho jemně vyděšená. Milan byl doma, ale nevylízal z pokoje, takže můj tvůrčí duch měl rozlet. Večer sem měla tak polovinu lesa hotovou, když zazvonil zvonek.
Milan šel otevřít. Cestou o mě zavadil pohledem, podíval se na stromky, pak na mě, znechuceně odfrkl a zakroutil hlavou. Udělala sem na něho xicht, jakože mně na jeho soudu vůbec nezáleží a vyprdla sem na paletu modrou barvu, protože zelená došla. Pokračovat to bude "modřínama".
Milan otevřel dveře. Něco mě nutilo se tam podívat. Byl to Tex. Skoro sem tomu nevěřila, bylo to jako zázrak. Vstala sem z podlahy, zahodila štětec a pomalu sem šla ke dveřím. Milan zíral na Texe, ten neříkal nic, jenom se usmíval. Došla sem ke dveřím, podívala sem se na Milana, protože mi tam zavazel a pak sem objala Texe kolem krku. Přitiskl mě k sobě. Drželi sme se tak dlouho, cítila sem jeho vůni a byla sem nejšťastnější člověk na světě. Pak sme se dlouho dlouho líbali a Milan zřejmě jenom stál a čučel.
Pak zakvičel: "Co to má jako znamenat? Co to je?" Rozhodil bezmocně rukama.
Tex se na mě podíval. Pohladil mě u rozseklýho čela a zeptal se: "To ti udělal on?"
Přykývla sem. Dal mně pusu a znova sme se objali.
"Co to je?" Křičel dál Milan. "To už snad stačilo!" Pokoušel se s tou situací něco dělat aspoň tím svým ječením, nicméně teď už nezmohl nic. Přesunuli sme se s Texem do předsíně a já sem zabouchla dveře.
"Můžeš mně to ňák vysvětlit?" Domáhal se Milan. Tex se na mě podíval, pak se prudce otočil, dal Milanovi dělo, ten udělal otočku a spadl. Chvilku to trvalo, než se postavil a když se zvedl, dal mu Tex druhou. Milan se plácal na zemi jak omráčenej motýl. Tex ho zvedl a odvlekl do kuchyně. Já sem ochotně přinesla provaz a společně sme Milana přivázali k topení. Pak sme se vrátili do obýváku. Čikina kolem mě radostně skákala.
"Kdy odjedem?" Chtěla sem vědět. Tex něco vylovil z kapsy. Byly to jeho doklady.
"Kdy budeš chtít." Usmál se. Podívala sem se na jeho občanku. "Aleš Vlček? To je tvoje nový méno? No to je pěkně blbý!"
"Za to já nemůžu, to vymyslel Gas." Zapálil si cigáro.
"Jo?" Smála sem se. "Tak běž do kriminálu a omlať mu to o hlavu." Rozhazovala sem kolem sebe rukama.
"To ani nebudu muset, protože on je tady." Řekl klidně.
Zalapala sem po dechu. "Co - cože? Kde tady?"
"Tak ňák... v hotelu." Pokrčil ramenama.
"Cože?" nechápala sem. "A co... jaktože... dyť má být v base!"
"No, tak není... sem ho odtama vytáhl." Vyfoukl kouř.
"Jak, jako proč?" Zamračila sem se.
"Protože sem potřeboval ty doklady!" Zatvářil se nešťastně.
"Aha." Pokývala sem hlavou. Byla sem tím trochu zaskočená. Usmál se, když se podíval na moje čelo. Pak mu ztvrdly rysy.
"Hajzl jeden zasranej. Bude tam přivázanej tak dloho, až se vysuší jak kapucín." Hodil hlavou směrem ke kuchyni.
Znovu sme se líbali a potom sme se přesunuli do ložnice. Sex byl nádhernej, Tex byl nádhernej, všecko bylo skvělý.

Leželi sme v posteli a kouřili trávu. Bylo mně tak hezky, že sem chtěla, aby to nikdy neskončilo. Chtěla sem takle ležet pořád, s Texem, a nikam nevylízat, nic nemuset...
Z kuchyně se ozvalo jakýsi huhlání. Bylo mně to úplně šumák, jak se tam Milan mrcasil a fňágal. Tex mně dal pusu do vlasů.
"Nemáš hlad?" Zeptala sem se.
Tex přikývl. "Ty seš moje hodná holka."
Odkráčela sem do kuchyně. Vyndala sem z mražáku maso a strčila ho do mikrovlnky.
"Ty seš ale kurva!" Zasyčel Milan a plivnul před sebe. Podívala sem se výsměšně na flusanec.
"Když budeš sprostej, dám ti přes hubu lepicí pásku." Informovala sem ho.
"Chci se napít." Žadonil. Podívala sem se na něho. Sedící a svázanej nevypadal nebezpečně, přesto sem řekla: "Pošlu ti sem Texe."
Čekala sem, až se maso rozmrazí, mezitím sem nakrájela chleba. Nechtěly se mně dělat velký večeře, chtěla sem plácnout jenom něco na pánvičku..
"Já mám ale žízeň !" Zvýšil hlas Milan.
"No dobře..." Vyvrátila sem oči. Vyšla sem z kuchyně. "Téxí!"
Tex se oblíkl a přišel. Políbil mě na krk. "Co se děje?"
"Chce napít." Řekla sem suše.
"Tak to žádný takový. Řekl sem, že se bude sušit jak treska." Kroutil hlavou. Otočila sem se na něho a prosebně sem se podívala.
"Texi..." Hryzla sem se do rtu. "Nejseš přece žádnej... inkvizitor."
"No dobře." Vzal sklinku a napustil vodu. "Ale jenom kvůli tobě."
"Dělám z tebe lepšího člověka, co?" Zasmála sem se. Klekl si u Milana a dal mu napít.
"Hlavně to nepřežeň." Řekl Tex.
"Jo. Mohl by být svatej." Vložil se do toho Milan. Texovi cukla ruka s vodou.
"Jestli máš kecy, tak žádná voda nebude. Nazdar." Začal se pomalu zvedat.
"Ne ne, já sem to tak nemyslel." Zachraňoval situaci blbeček. Tex mu dal konečně napít a já sem doufala, že od něho bude konečně pokoj. Aspoň na chvilku. Když sem udělala večeři, informovala sem Milana, že si to deme sníst do ložnice. Protože to nesnášel. Bylo to pro něho snad ještě horší než to, že ho do lopatek tlačily žebra topení.

Za dva dny sme leželi s Texem zhulení na gauči v obýváku a jedli čokoládovou zmrzlinu.
"Já už bysem jela." Řekla sem a strčila sem studenou lžičku do pusy.
"Cože?" Zeptal se mě jenom tak mimochodem a dál sledoval televizi.
"Že už bysem jela. Pryč." Zopakovala sem.
Podíval se na mě. "Tak až to dojíme." Řekl nevzrušeně a dál sledoval telku.

Když sme dojedli zmrzlinu, vypili sme džus, já sem si šla zabalit a Tex zatím s někým telefonoval. Šla sem do kuchyně. Podívala sem se na Milana. Za ty tři dny už se o nic nepokoušel, jenom seděl poslušně pokroucenej u topení.
"Tak... ahoj, my odjíždíme." Řekla sem trochu sentimentálně, asi jako když se dítě loučí s kamarádem z dětskýho tábora.
"Zdechni, děvko." Řekl znechuceně. Táborový sentiment se rozplynul.
"Ty zdechni. U topení." Zasmála sem se. Hodila sem do tašky svůj modrý hrnek s hrochem a chystala se odejít z kuchyně.
"Nikdy by mě nenapadlo, že seš taková." Zaznělo od topení.
Podívala sem se na něho. "Co s ním teďka jako budeš dělat?" Pokračoval. "Pojedeš někam pryč, budete se schovávat? Protože já tě dám hledat, to si piš, že mně ty prachy vrátíš, tohle ti neprojde!"
Ušklíbla sem se. "Dělej si, co chceš."
"Co ti může dát takovej ... hajzl?" Mlel dál.
"A cos mi dal ty?" Pohodila sem hlavou. "Zlatou klec, nekonečně blbý roky strávený s tebou, semtam ňákou tu modřinu a jizvu nad okem. Ty peníze mi patří. Ber to jako malý odškodný." Otočila sem se na podpatku a odkráčela z kuchyně. Neměla sem z toho nejlepší pocit. Stoupla sem si do obýváku s taškou přes rameno. Tex zaklapl telefon a podíval se na mě.
"Copak, něco se děje?" Zeptal se.
Zakroutila sem hlavou. Přišel ke mě a přitiskl mě k sobě. "Neboj, všechno bude dobrý."
Nechala sem otevřený dveře do bytu, aby Milana mohl někdo odvázat, protože sem nebyla až taková sketa, jak si možná myslel. Texovi se to vůbec nelíbilo, tvrdil, že by se z těch provazů dostal sám, kdyby chtěl, ale neměla sem náladu o tom s ním debatovat, takže sem vzala Čikinu, nasedli sme do auta a odjeli.

Přijeli sme do ňákýho hotelu za město. Byla tam výhoda, že jim nevadili psi, nikdo teda kvůli Čikině neměl mrmly. Měli sme s Texem pěknej, čistej pokoj. Svalila sem se na postel a Čikina hned skočila vedle mě. Podívala sem se na Texe. Hodil batoh k oknu. Usmál se na mě. Přemýšlela sem, co bude do budoucna. Nevěděla sem, co bude dál. Jestli spolu vydržíme. Jestli budeme šťastní. Jestli se do toho zase někdo nepřiplete. Jestli nenastane ňáká situace, která mě srazí na kolena.

Jediný, co sem věděla bylo, že zase nastanou blbý rána - a dobrý večery. Tím sem si byla úplně jistá.